Acamar komentáře u knih

Doctorowův svižný ragtime,přeplněná koláž fiktivních a skutečných postav a jejich paralelních příběhů. Amerika na prahu 20. století, zlatý věk a zrychlující se rozvoj, a v ní poklidně konvenčním způsobem žijící moderní Rodina, náhle konfrontována s odvrácenými stranami, rasismem a přílivovými vlnami imigrací... Ragtime v rychle odsýpajícím tempu, reportážně popisným způsobem se spoustou dokreslujících detailů (místy až připomínající bulvár a "módní policii"), s jakýmsi příjemně výsměšným podtónem lidskému sklonu k přeceňování vlastní důležitosti nebo podléhání dobovým idolům ... Jako celek to do sebe všechno nakonec zapadalo, ale pro mne přece jen v duchu rčení, že méně by bylo více.

11 24.02.2022

Rodinná tajemství ožívající ve smyšlené rekonstrukci osudových měsíců v životě nepoznané babičky. Osamělé dny "ve vyhnanství" na pustnoucím statku, snová atmosféra, plná neblahých předtuch, vidin a hmatatelného napětí ... z bouřky, co nepřichází, z vynořujících se stínů potlačeného protiruského povstání, z excitované rozpolcenosti staré panny Heleny, která se probouzí do svých třicátých narozenin jako do začátku nekonečné prázdnoty nenaplněného života. Nostalgická, lyrická jednohubka.

4 22.02.2022

Svoboda, jako název románu o peripetiích jednoho amerického středostavovského manželství, je sice asi téma svým způsobem pro obyvatele "Nového světa" signifikantní, na mne však daleko více ze stránek vyskakovala všudypřítomná soutěživost a rivalita, hnací potřeba dosáhnout úspěchu, uznání a zvítězit (těžko říct, zda je nějak více zakódována v jejich genofondu nebo jen v nás ze starého kontinentu skrytější) ... Ale jak už bylo v komentářích zmíněno, rezonující společenská témata soudobé Ameriky jsou spíše trochu prokreslenějším, ale stále jen pozadím psychologického románu o partnerských a rodinných vztazích a hledáních nečernobílých postav, jež se přes své slabosti a nejistotu ze všech sil snaží být hlavně dobrými, nikoli jen úspěšnými lidmi.
Franzenův román z obou stran lemuje pohled na Berglundovy očima jejich sousedů, ve zbylém prostoru se v rolích vypravěčů střídají pohledy jednotlivých postav a jejich osobního vnitřního potýkání se s vlastní povahou a snahou nějak se sladit nebo vymezit vůči ostatním rodinným příslušníkům. Čte se to samo, postavy jsou realistické a plastické, i když žádná vyloženě sympatická, přesto je ta drobnokresba přiblíží natolik, že jim lze rozumět i fandit. Zvraty a emocionální bouře posouvají děj skokově kupředu i udržují napětí o další průběh ... jen občas mi ty malé závěry, ve kterých se postavy nakonec rozhodnou morálně správně, a závěrečný happyend přišly přece jen tak nějak příliš americké.

8 20.02.2022

Čas, paměť, skutečný domov, vnitřní osamělost a nezájem vnějšího světa o náš osobní příběh ... několik z témat Kunderova románu o pokusech o návrat. Jako obvykle se náhodně protínající příběhy skutečných postav prolínají s abstraktními filozofickými otázkami o obecné podstatě jevů - motivů ladících s jejich příběhy. A domněnky a předpoklady o steskem trpících emigrantech zde ukazuje stejně liché jako vynucenou snahu navázat na přerušenou, už neexistující minulost se svými zdeformovanými vzpomínkami ... protože život už je jinde.
Tentokrát nějak smutnější, odevzdanější a soucitnější demiurg Kundera.

16 15.02.2022

Kouzlo Senecova stoicismu je jak v jeho nadčasovosti, tak v praktické využitelnosti. Byl nejen filozofem, ale i dobrým (byť přísným) znalcem lidských povah a pohnutek. Jeho korespondenční návod k umírněnému a vyrovnanému životu beze strachu a utápění se ve zbytečnostech je jednoduchý a srozumitelný... což ale bohužel neznamená, že jednoduchá je samotná cesta k jeho dosažení.

Kluk na útěku před všemocnou zvůlí jednoho místního mocipána a zbytkem ochotných přisluhovačů. Beznaděj psance zdatně přiživována vysídleným a krajně nehostinným prostředím, jednoduchým a strohým jazykem i syrovostí dění. Kniha s výraznou atmosférou, až působí jako filmový scénář... přesto pro mne, pro svou černobílost a předvídatelnost, na vrcholná díla svého žánru nedosahuje.

5 08.02.2022

Čevengur je hodně odlišnou antiutopií. Jeho hrdinové netrpí represí totalitního systému, naopak, ze všech sil se snaží uvést jeho ideu v okamžitou autonomní realitu, narážejíce ponejvíc na svou neschopnost si tuto ideu nějak racionálně a konkrétně představit ... Také samotný systém tu je představován, díky postavám, úplně jiným, téměř nepolitickým pohledem, iracionálně, až nábožensko-mysticky jako zhmotněný pozemský ráj pro ty dosud nejubožejší a nejbezvýznamnější. Je to absurdní satira, ale čeho vlastně? Lidské charaktery v knize jsou téměř bez výjimky sice prosté, přetékající citem než obdařené rozumem, až slaboduché, ale také ve svém úsilí čisté, nezáludné ... politický systém v podstatě do děje příliš nezasahuje, jen z povzdálí jako vydavatel jakýchsi nic neříkajících směrnic ... nejspíš smutná ironie z neschopnosti uvést v praxi jakousi nevysvětlitelnou, zdánlivě krásnou a spravedlivou ideu.
První polovina knihy se mi pro svou roztříštěnost, připravující půdu pro druhou část samotného experimentu v Čevenguru, nečetla snadno, zato pak to nabralo o to větší spád. Platonovův hodně specifický způsob vyprávění je však v obou částech knihy stejně podmanivý, jemný a (až pohádkově prostě) poetický, soucitně laskavý i ironický zároveň ... autorka doslovu zmiňuje jeho téměř nepřeložitelnost, v originále bych to asi nezvládla, ale také by mne zajímalo, jak by to převedl J. Zábrana.

6 06.02.2022

V romanticky zveršovanèm kabátku o nenaplněné lásce, minoucí se v čase, stále platná smutná realita, že když konečně dozrajeme k ocenění opravdových citů a hodnot, je bohužel pozdě...a v druhém plánu povzdech nad nudou, povrchností a vyprázdněností "mondénní" společnosti, jež jak básníka samotného, tak jeho postavy, vhání do roztrpčené osamělosti.
Třebaže ani u Oněgina se mi nepodařilo souznít s formou veršované epiky, s jeho melancholickou touhou po hloubce a ryzosti života se nesouznít nedá...

15 04.02.2022

Nostalgie a stesk. Civilní, přesto bezbranně křehká poezie nečekaných asociací...

Vlaky bez kolejnic ubíhají po vodě
Veliké větve Páky marně brzdí
Oddejme se bezcíli a náhodě

Veliká volnost v srdci nachází prostranství nová
Průsvitnější a do fialová.

7 29.01.2022

Vnímavý a nejistý introvert pan Palomar má práci, pozorovat svět a těm nejvšednějším ohraničeným detailům nalézt to správné zařazení do souvislostí...Bezdějová i bezzávěrová próza, kde se nedozvíme nic o vnějších okolnostech jeho života, jen o světě jeho vnitřních, percepčně-mentálních pochodů. Kombinuje jeho básnicky obrazné vnímání pozorovaného s úsilím jej nějak uchopit, často pomocí odborné terminologie (doslov používá škatulku román-báseň-esej, což je asi vypovídající). A třebaže se panu Palomarovi zmocnit se poznání propojenosti všeho nepodaří, nachází jen své dílčí osobité postřehy, hloubavý čtenář, který se někdy věnoval podobné kratochvíli, to neomezené, leč nejednoznačné pole interpretací, snadno pochopí.

3 29.01.2022

Takto podaná alternativní historie mně baví (paní Mornštajnová promine)...Starý svět coby Nový svět...hračičkovské pohrávání si se spoustou reálných detailů, jejich přetáčení na hlavu a zapasování do celku příběhu sice vyžaduje po čtenáři hlubší znalosti dějin (určitě mi tím pádem dost uniklo), ale i tak jsem se jak samotnou fikcí, tak autorovým neemocionálně kronikářským podáním se suchou ironií i rozmanitostí čtyř částí knihy pobavila. Nepravděpodobné zvraty ukazující absurditu náhody, co nepředvídatelně otočí kolem dějin, beru jako záměr i odkaz k historii skutečné.

8 27.01.2022

Imaginaci jako prostředek k terapeutickým účelům a tvůrčímu přístupu v práci s vlastními limity určitě využívá mnoho terapeutů, a je to cesta přinejmenším hravá a obohacující, aspoň pokud je s respektem zaměřena pozitivním směrem (o čemž jsem v první části knihy o bizarním panickém divadle také měla své pochybnosti).
Zajímavý je pohled AJ na smysl rituálů a metafor jako jazyka obrazů, kterému tak umožníme promlouvat přímo k nevědomí; jeho zkušenosti s minulými praktikami, jako byl šamanismus a léčitelství v "primitivních" kulturách, spojení jeho západního racionalistického přístupu s jejich fungujícím symbolismem, jeho osobitá syntéza a experimentální propojení posouvající je směrem k naší současnosti. Koho tyto imaginativní techniky zajímají, určitě si v knize své najde.

Krátké povídky o záhadami opředených úmrtích, očima přímých svědků pozvolného přesunu dekadentní, vlastní imaginací a smysly excitované psyché obětí, za sebezáchovné hranice "normálnosti". Jednoduchou a přístupnou formou, ale atmosféra postupného propadu do pomezí reality a úzkostného přeludu, stejně jako popisy přecitlivělých, často konvenčního života neschopných stavů umělecky senzitivní duše, jsou sugestivní.

2 18.01.2022

Co postava (ať už v ději stálejší či nahodile se cestou mihnoucí), to vypravěč nějakého příběhu. A autor, jako vypravěč vypravěčů, má hlavní slovo, kdy se čtenář dozví, jak příběh skončil ... Pro mne byly jeho odbočky, napínání a promluvy ke čtenáři naštěstí osvěžující a zábavné, rozhodně více než samotné vnořené historky . Třebaže se převážně točí kolem nejrůznějších záletů a nestálosti citů, coby nepřikrášlované přirozenosti lidské (zkrátka nic pro romantické idealisty) a Jakubova fatalismu, v podtextu se dají najít i jiné, zajímavější postřehy.
Opravdu velká podobnost s knihou Laurence Sterna, pocházející ze stejné doby.

Román svou šíří záběru zabrousí do nejrůznějších vod lidského poznání, umění i abstrakcí, zosobňovaných hlavními i vedlejšími postavami. Do jejich vzájemných dialogů vložil autor slušnou porci osobitých a propojujících teorií "všeho", reflektujících vývoj lidstva v jejich postupném odklonu od víry v určující božskou sféru (s)tvoření.
Román někde na pomezí vážné literatury, zabývající se filosoficko-teologickými rozměry směřování civilizace, a mainstreamových esothrillerů s elitářsky výjimečnými hrdiny a
nepříliš uvěřitelnými souhrami okolností (i když tady obhajitelnými koncepcí základní linky jako předurčeného příběhu) ... akorát s docela zábavně převráceným principem, kdy božští osudotvůrci na cestě za svým cílem naopak neváhají odstraňovat své pěšáky.

8 09.01.2022

Vyčerpávající čtení, uf. Dominantní, předimenzovaný intelekt utržený ze řetězu autorit a pravidel, smyslu, víry a hodnot, respektu či strachu ... intelekt, který zabaví jen Hra a tak se pasuje do role chladně neosobního demiurga cizích osudů ... Co může být dostatečnou protiváhou, která jej dokáže usměrnit nějakým žitelným směrem? Inteligence spojená s citem či zralostí, kterou zosobňují jediní, jež vnímají Ada s Alevem jako důstojné protivníky, Smutek a Höfi?
Modelová situace působí docela uměle, vzhledem k tomu, že jde o 15leté děti, a celá kniha hodně ambiciózně, ale lze ji číst hlavně jako vrstevnatou alegorii z různých, filozoficko-etických, společenských, generačních aj. úhlů pohledu, a pak to nepřekáží. Juli Zeh hraje svou hru se čtenářem chytře a poutavě, a naštěstí ponechává vlastní pochopení odpovědí i závěrů na něm.

9 31.12.2021

Útlá próza o cestě navazující na dlouholeté tradice a trvalost, psaná úsporně obrazným jazykem, k pomalému, a nejlépe opakovanému čtení, co umožní objevovat různé další metafory či paralely. Atmosféra "Severu světla", dřeva a starobylých staveb, poctivé práce, přetrvávající staletí, práce dalece přesahující svého tvůrce ... atmosféra dob manuálního řemesla, mistra/učitele a jeho žáků. Téměř ztracený svět.
"Byli stejně jako já dětmi své doby. Více toho věděli, než uměli."

7 25.12.2021

Nezastřený obdiv čínského studenta, kterého si v mládí zcela podmanila mongolská step a nomádský způsob života, síla, svoboda, odvaha a moudré respektování propojenosti stepního koloběhu...Román je hodně výkladový, s ekologickým, politickým, sociologickým, historickým a kdovíjakým ještě rozměrem, ale psán čtivě, jednoduše a srozumitelně; s autobiografickou příběhovou linkou jednoho takového ročního cyklu, který je výjimečný svým pokusem o odchov vlčího mláděte a likvidačním nájezdem ze světa naprosto odlišné kultury. A je to čtení velmi emocionální a drásavé (zvlášť pro takové ty zjemnělé městské milovníky zvířat jako já), poslední stovku stran jsem dočítala vyloženě s velkým sebezapřením, pocitem nechápajícího odporu i k samotnému autoru, a nakonec i se slzami. Ale co, asi si nedokážu představit, koho by tato kniha nechala chladným. Ve svém sdělení neskutečně silný (i když možná jednostranný) román.

11 24.12.2021

Pessoa je bezesporu zvláštní postavou světa literatury, Kniha neklidu mi (snad) osvětlila ten zástup jeho heteronym...Asi není třeba se příliš snažit s ní ztotožňovat, stejně jako do ní vybrané fragmenty s celou jeho složitou osobností. Šíři jeho vnímání a myšlení, cítění, imaginace i souběžného odstupu ode všeho a ode všech se asi ani není možné vždy přiblížit...Ale nechat sebou při správném rozpoložení pro četbu této knihy jen všechny ty poetické obrazy, filozofické či metafyzické myšlenky proplouvat, a bylo-li to možné, nalézt v tom kus nějaké "své" rezonance, bylo každopádně jak inspirativním, tak i literárním zážitkem.
Děkuji databázi knih za možnost přečíst si Knihu neklidu alespoň v elektronické formě.

Celkem depresivní povídková kniha, co sice má svou ústřední postavu, kterou čtenáři skládá jak z osobního, tak z cizích, bližších i vzdálenějších pohledů, ale příběhy zde se odvíjející, jsou tak nějak podobně nemelodramaticky smutné...asi nijak neotřelé v tom, že život je těžký, vztahy komplikované a každá rodina je nešťastná po svém, ale ne tak obvyklé je zaměření na staré lidi a dlouhodobé partnerské vztahy...a taky mile prosté svými jednoduchými životními hodnotami, spočívajícími ve všedních maličkostech a smíření, v poselství že zájmu o druhé a laskavosti není nikdy dost.

13 14.12.2021