Acamar komentáře u knih

Vzpomínky bývalého brazilského Jánošíka...divoká příroda a nuzota okolo, svobodný život bojovníka, odvaha, čest i strachy, dobro a zlo, bůh a ďábel, putování a bitvy, přátelé a osudové lásky...ale nejvíce křivolaké a nevyzpytatelné cesty osudu i vlastních rozhodnutí.
Jednolitý monolog, retrospektiva přeskakující mezi časy a lidmi, jak náhodně a asociačně těkají pamětí vzpomínky...kouzlo brazilské divočiny zrcadlící se v nespoutané přirozenosti života vypravěče. Poetika jiná než v Burití, ne tak inovátorsky zvukomalebná (což může být jiným překladatelem), víc o životní moudrosti.

4 13.05.2022

Návraty ke knihám, které člověka kdysi oslovily, jsou vždy sázkou do loterie ... V případě Stepního vlka se mi podruhé vstoupit do stejné řeky, co do prožitku z knihy, úplně nepovedlo. Když odhlédnu od dobového kontextu, jako že jungiánská psychoanalýza nebo východní filozofie jsou natolik prosáklé do obecného povědomí, že už asi nikomu moment prozření nepřinesou, Stepní vlk může stále fungovat, pokud jde o ony věčné začarované vnitřní boje, hledání bodu rovnováhy a souladu mezi tím zástupem bytostí vevnitř i vně ... I v tom, že odstup a bavení se nesmyslností nebo mnohotvárností života může být dobrou cestou jak se naučit žít.
Za můj rozpačitý dojem může spíše způsob, jakým Hesse ke čtenáři promlouvá
... polopaticky, tónem mentora poučujícího velmi mladého žáčka, což na mně, má-li jít o padesátníka inklinujícího k intelektuálním a duchovním stránkám života, působí jako pěst na oko. A to i když chápu ten úhel autorova pohledu, že navzdory věku a vzdělání, můžeme být v určitých životních oblastech úplné děti.

7 06.05.2022

Skořicové krámy jsou sice formálně literárním dílem, ale daleko blíže mají k rozpohybovaným obrazům, jen transponovaným do písmenných popisů. Divokými barvami kypící vegetace, s rozbujelostí rychleklíčící fazole, fauna či hmyz...nebo ve stejně zrychleném procesu opačný proces stárnutí a rozkladu...všechno tady nějak pádí vlastním tempem neustálých proměn, vymknuté běžným zákonitostem času či účelu.
Magický realismus...no, řekněme spíše poetický pohled na všední dění dětskýma očima, které jej sledují coby velkolepé divadelní představení s nesrozumitelným smyslem, oproštěny od jakéhokoli předjímání a předsudků či hranic možného, vnímající jakési skryté vrstvy smysly neotupělými všedností. Poslední kapitoly (či povídky) jsou už naprosto snové a surrealistické.
Místy mi to připomínalo Hrabalovskou poetiku, místy Chagallovy obrazy s trochu divočejším temperamentem, místy surrealistické animované filmy...no a samozřejmě i onu Kafkovskou proměnu. Ale je to naprosto svérázný smyslový koktejl, vymykající se mým popisným schopnostem.

7 01.05.2022

Serotonin mezi ostatními knihami M.H. (aspoň těmi, co jsem četla) rozhodně není žádný úkrok stranou... spíš naopak, svou depresivní prázdnotu marnosti čekání na pocit naplnění, neřkuli štěstí, na nalezení ne-li už rovnou smyslu života, pak aspoň důvodů proč vůbec žít, zarývá nekompromisně ještě přímočařeji a hlouběji.
Nechybí vkomponování nějakého společenského/politického tématu jako další, analogické slepé uličky našeho způsobu života, ani naturalistické sexuální vsuvky, ani neskrývaně fyziologický mužský pohled na podstatu milostných vztahů (ale jeho popis ženského přístupu k lásce byl vcelku trefný, takže se nepřu, že scestný)... akorát svými retrospekcemi k vztahu s Camille a závěrečným odstavcem románu dává tušit, že tak nekomplikované to zase není.
Veselo nikomu po dočtení nebude, spíš možná přechodně stoupne hladina kortizolu, ale kniha je to silná a její apel na nepromarnění těch osudotvorných životních chvil nenásledováním vlastních pocitů jakbysmet.

17 30.04.2022

Při četbě Borgesovych povídek se nelze ubránit obdivu k šíří záběru jeho zájmů, znalostí a intelektu. Přestože větší část povídkového souboru má fantaskní a tzv.metafyzický ráz, díky různorodosti námětů napříč nejrůznějšími oblastmi nehrozí, že by splývaly do jednoho chumlu drobných variací...
Jak u povídek bývá, některé zaujmou více, u jiných se s radostí prokoušete ke konci...ale všem je společný (dokonce i těm detektivním) více či méně esejistický nádech, úspornost, vytvářející dojem, že zde není ani slovo navíc jako zbytečná zkrášlující výplň, aniž by působily jazykově "holé", jen natolik zhuštěné, že i několikastránkový povídka působí pocitově mnohem obsáhlejším rozsahem. Což ovšem klade úměrně nároky na pozornost.
Náročnější četba, nejen na koncentraci, ale i na představivost, která asi nebude bavit čtenáře, co nemají vztah k nejrůznějším hrátkám s realitou a relativitou prostoru či času, a tak trochu labyrint chodbiček za spoustu rohů, kde tušíte možnosti dalších, zatím skrytých výkladů.

8 26.04.2022

Příběh v příběhu. Ten hlavní (ačkoli, ono vlastně vůbec není jisté, že je hlavní... prostě ten co zaujímá více prostoru) je tak trochu duchařský, hororový, stojí na popisech vnitřních stavů Dannyho, netušícího zda je dostižen starou vinou a obětí důmyslně pomsty, halucinací, či se dostal do prostředí tak trochu mezi dvěma světy ... a nebo jen třeba trpí abstinencí po odříznutí od mobilního připojení a tedy celého svého známého světa (zajímavý náhled, jak se dnes, v neustálém spojení s kýmkoli kdekoli lze cítit doma jen na dvou místech, v souběhu reality s virtuálním). A ačkoli vyústění jeho příběhu se asi nedá nazvat dobrým koncem, je pro něj svým způsobem zároveň tím nejlepším. Souvislost s druhým příběhem se vynořuje pozvolna, a musím uznat, že ač jsem kroužila poblíž, tak propojení nakonec překvapilo. I druhý příběh, když se pořádně dostal ke slovu, nebyl o nic horší, třebaže bez neustálých šokujících zvratů a vypětí mysli pochybující o svém zdravém úsudku.
Styl vyprávění je svižný a pro mne byl i čtivý, i když orientace v přímé řeči někdy vyžadovala se v textu vrátit, ale zas tak náročné to nebylo. Asi to nebude univerzálně líbivá kniha, ale mně se sedla a chytla mne podobně jako třeba některé příběhy Davida Mitchella.

8 23.04.2022

Zvláštní kniha, ač Steinbeckova romanopiseckého mistrovství v Na východ od ráje pro mne nedosáhla, měla svá silná místa a úhel pohledu. Její děj, dialogy, vzájemné vztahy (až na ten Josefův s Elizou a jejich dojemnou, ač ne zcela naplněnou snahu o duševní spojení) jsou mnohem jednodušší...a zejména charaktery postav, soustředěné víceméně do jakéhosi pláštíku jednoho dominantního rysu, určeného osobitým způsobem víry té které postavy. Vysoce individuální variace víry jsou pod farmářským příběhem novoosadníků vlastně ústředním motivem. Prolínání původních, premonoteistických obřadů uctívání přírody, plodnosti a životního koloběhu, a křesťanství, v jehož centru stojí člověk, spása jeho duše a oběť...a obě tyto podoby spirituality nakonec splynuvší v jedno v mystickém Josefově vytržení závěrečných stran. Ale vlastně proč ne, ač je církve obvykle staví jako protiklady. Mně by se třeba možnost mít u domu takový dub naopak moc líbila.

7 18.04.2022

Rychlý, strmý pád do sebevražedné deprese a cesta ven. Třebaže, spíše než hlubší příčiny autorčiny osudné nemoci, jsou popsány vnější okolnosti a neúspěchy, které románovou i životní etapu spustily, ti, kteří se o Plathové něco dočetli, mají jasněji...a snad i blíže jejímu pochopení než (bohužel nejen v románu) podivné představě, že pacienti psychiatrických zařízení, kteří objektivně nijak nestrádají, se prostě jen málo snaží být "normální".
Překvapilo mne, jak se kniha, navzdory tématu, snadno četla, ani v druhé, tíživější polovině jí nescházel sžíravý humor...a také jak se autorka nijak lehce uchopitelných básní dokázala hladce přeladit do vybroušeného prozaického projevu. O to víc mrzí, co všechno mohla vytvořit, nebýt její nemoci.

14 16.04.2022

Útlá kniha, jejímž jádrem je milostné vyznání své velké lásce, má mezi řádky překvapivě široký záběr věrohodného zachycení doby a života lidí nucených v ní žít. Nesmazatelnost prožitku první lásky se asi zas tak neliší v tom, zda jde o lidi stejného či opačného pohlaví, stejně jako následné těžkosti plynoucí z odlišného založení a životních postojů. Jde-li však o homosexuály v Polsku katolickém, kde má její vnímání okolní společností punc zvrácenosti, Polsku komunistickém, kde je příčinou vydírání a přímým ohrožením, pak je o beznadějnost postaráno vydatně i bez obvyklých deziluzí.
Kniha si mne získávala postupně, počáteční sbližování milenců mne úplně nezasáhlo, pro mne byl autor určitě silnější ve vyjádření emocionálních stavů a vnitřních pochodů než tělesných pocitů...ale postupně jsem smekala nad tím, jak úsporně a bez přílišného utápění se v detailech, dokázal na vcelku malé ploše citlivě, intimně a nesmírně autenticky čtenáře přenést do ovzduší té doby (která se přece jen od komunismu u nás v něčem lišila), jejich nevyhnutelných morálních pastí i křehkých citů, a skloubit všechen ten smutek, bezbrannost a bezvýchodnost se silou a odvahou jít svou cestou.

12 13.04.2022

Tabir Saraj, Palác snů ... tajemný úřad shromažďující, třídící, zkoumající a vykládající sny k případnému "ochrannému" využití státu. Nálada příběhu má do poetiky názvu značně daleko, onu snovost obstarává kafkovská atmosféra bezradneho bloudění nekonečnými chodbami, šeptané dohady o dalším mlhavém zákulisí za tímto zákulisím mocenského aparátu ... naprostá nelogičnost, nepochopitelnost a nepředvídatelnost toho, čeho se hlavní postava (sama o sobě zvláštní naprostou bezbarvostí a absencí individuálních charakterových vlastnosti kromě příslušnosti k starobylé rodině) stává stále pevnější součástí, aniž by získala jakýkoli skutečný přehled či vliv na mašinérii tohoto institutu kontroly nad nevědomím lidí.
Tísnivá alegorie moci, která si nezadá ani s mnohem známějšími díly svého žánru.

4 09.04.2022

Babička, dcera a tři vnučky, co kus, to nezaměnitelný originál (až se chce říct exot), a ve srovnání s nimi poněkud ploše bezbarví muži v pozadí... Romantické čekání na tu svou Píseň písní, které u poslední generace nabere značně zoufalý kurs (i když v závěru autorka s tou antičervenou knihovnou přece jen ubrala a nechala otevřená vrátka)...s jednoznačným vyzněním ve prospěch síly rodinných a přátelských vztahů a udržení vlastních "nohou" na zemi.
V podstatě kniha o ženských snech o lásce a deziluzích, o hledání svého místa, o životních ztrátách a hodnotách, s lehce bizarními či magickorealistickými prvky, místy opravdu dojemná, akorát já nejsem pro ni ten správný cílový čtenář.

Citlivé a napjaté tkanivo rodinných vztahů, kde se každý z pěti protagonistů topí ve své osobní bažině akcelerujících problémů, citových zmatků a nenaplněných očekávání či ambicí. Stáří a postupující nemohoucnost rodičů, vyhrocená vážnou nemocí otce, po počátečním stadiu popírání a chaosu nakonec jako šance k přeskupení v rodinných "škatulích" a smíření... takový mírný a celkem uvěřitelný happyend.
Román nabitý množstvím paralelních zápletek a více či méně divokých, někdy až absurdních zvratů...ale odmyslíme-li si tu vyhrocenost a pestrou přehlídku nejrůznějších možných potíží, zůstává dobře a barevně napsaný psychologický román o složitosti vztahů, jakou bychom našli nejen v amerických rodinách, po hlubším nahlédnutí pod vnější fasádu spořádanosti a soudržnosti.

7 31.03.2022

Africká Angola, poeticky pojmenovaná Karafiátová revoluce a další zdejší mocenské pohromy poslední čtvrtiny minulého století ... Několik postav, proplétajících se dějem za bizarních vzájemných setkávání, které jako střípky nesou své individuální románové téma do společného finále, kdy dojde na celkové "poirotovské" odhalení a v jedné velké katarzi mohou být stíny minulosti odpuštěny a vstřebány ... Exotické prostředí a divoké dějiny v osobních příbězích, krátké kapitoly posunující děj v komicky absurdních, filmově obrazných zvratech, svižnost, fantasknost a lehkost, a se závěrem dojde i na hlubší vrstvy pohnutí nad tím, jaká tajemství zazdívají nevypočitatelné lidské osudy.

7 22.03.2022

Osamělé putování vylidněným rodným krajem, coby poslední rozloučení před útěkem z vlasti, sužované násilným převratem. Letmá náhodná setkání s přežívajícími, kteří jakoby byli jen stíny minulosti, střípky jejich vyprávění, snaha vrýt si každý okamžik a dojem co nejhlouběji do paměti... Skličující ztráta domova s pocitem, že je to navždy. Pro někoho, kdo nezažil, asi nepředstavitelné.

"Životní příběh člověka je jedno dlouhé kroužení kolem vlastního domu. Ale mým domem, stojícím u kolejí, je řev zběsile projíždějících vlaků, supících vlaků protínajících noc, jako podobenství. Paměť přetavena ve slova, neboť naše minulost přetrvává právě ve slovech a obrazech (nejsou slova jen obrazy?). A tak je i jazyk zdrojem našeho vlastního neštěstí. A člověk se daleko od svého domu promění ve volání bez odpovědi."

5 18.03.2022

Rodinné historie mívají nějaké ty zasuté kostlivce, ale v této knize, třebaže celkem objemné, je děsivých tajemství, ran osudu, utrpení a temných zákoutí duše až neuvěřitelně... Těch téměř 600 stran však uplyne velmi rychle... autorka svým čtivým, přístupným, ale zároveň kultivovaným a bohatým jazykem zručně zvládá přeskoky v čase, psychologickou plastičnost, rozlišitelnost i vyzrávání postav, správně dávkované náznaky a postupné rozptylování mlhy nad rodinnou tragédií a vinami .... a to vše s nonšalancí erudovaného romanopisce, až se nechce věřit, že je to prvotina.

8 15.03.2022

Vzpomínka na léto strávené ve vesnickém kostele restaurováním staré fresky, první vlastní zakázky. Vzrušující odkrývání malby jako most k tajnému neznámému umělci i do zcela odlišného života za středověku. Postupné poznávání místních a včleňování se do jejich života. Žádné velké emoce či zvraty, přesto nezapomenutelné životní intermezzo, snad svou naprosto vybočující jinakostí, snad cenným dosažením vnitřního klidu... Obyčejné a nekomplikované čtení, které asi nezpůsobí žádné ohromující aha momenty obsahem ani formou, ale umí vykouzlit kromě nostalgie i příjemně uklidňující pocity.

6 11.03.2022

Snažit se vystihnout tuto knihu není snadné, je vrstevnatá a svou skladbou vedle sebe kladené série v čase přeskakujících obrazů, více či méně spojitých, spíše abstraktní a symbolická. Kontrastní postavy výstřední matky, křehkého a přemýšlivého hledače Jordána a tajemné tančící Fortunaty skládají k sobě podoby různých cest bytí...sílu být ve svém podivínství sám sebou, filosofické či duchovní putování a poznání , čirou esencí nespoutaně vyjádřené radosti...a různé vnímání či prolínání času a prostoru. No a také samozřejmě příběh o snech, lásce a vztazích.

6 07.03.2022

Propracovaná detektivka se silným příběhem, a zároveň psychologický román o srovnávání se s minulostí i s jejími dopady o desetiletí později... Jentl s přežitím Osvětimi, nacistický vrah se strachem z odhalení, izraelská organizace s vykonáním spravedlnosti či pomsty...vlastně každá z postav zde má nějaký svůj soukromý příběh (nebo aspoň jeho náznak) v pozadí. Přesto není vyprávění zbytečné rozvětvené, je naprosto vyvážené a kompaktní (ale nikoli "holé")... Detektivka, jejíž zápletku jen tak nezapomenete!

8 02.03.2022

Období Velkého skoku a hladomoru v Číně z prostředí převýchovných táborů. Šílenství známé z jiných děl (např. autobiografické Divoké labutě), tentokrát v částečně alegorické podobě, podtrhující absurditu devastačních požadavků Maova režimu pro lid i zemi. Postavy románu, vězni z řad intelektuálů, jsou personifikováni jen názvy svých profesí, ale až na jednu výjimku autor nenechává prostor pro žádné iluze o elitě národa ... podléhání nátlaku či korumpování pro malé výhody, až po ztrátu veškerých lidských tabu za hladomoru se nikomu nevyhýbá. V zajímavé postavě velitele tábora, Dítěte, v jakési biblické metafoře, můžeme naopak sledovat opačný směr vývoje, od dětsky neuvědomělé krutosti, nadšenecké naivity a touze po pochvalách a odměnách k dospění v utrpení, soucitu a oběti. Až po krátkou tečku v podobě vlastního pojetí sisyfofskeho mýtu zajímavá kniha, vlastně Čtyři.

4 28.02.2022

Se jménem Sylvie Plathové jsou neodmyslitelně spjaty okolnosti její dobrovolné smrti. V básních-dopisech manžela Teda Hughese ožívají intenzivní turbulence několikaletého společného soužití a jeho pohled na Sylvii zvenčí, a přesto až na dřeň zblízka, je pro všechny, jimž dílo originální Plathové učarovalo, zajímavým doplňkem kontextu... Ač vztah, jak známo, skončil tragicky, je cítit, jak hluboký a silný byl, a jak na tom ani její velmi předčasný odchod nic nezměnil.

Čtyřicet devět bylo tvé magické číslo.
Čtyřicet devět toho.
Čtyřicet devět onoho. Čtyřicet osm
dveří tvého paláce šlo otevřít.
Jakmile jsi odešla, mohl jsem si každou noc
vybírat z čtyřiceti osmi komnat.
K devětačtyřicáté sis ale klíč nechala.
Jednoho dne ji otevřeme spolu.