baru_lienka komentáře u knih

Příběh o touze zvolit si svůj vlastní osud.
Příběh o bytostech z nichž každý ztratil něco, co u nemůže najít.
Příběh o tom, že nikdo nechce být sám.

Smrtelník Matthew je tak trochu proti své vůli zavlečen do dobrodružné cesty do podzemí, ale dalo by se říct, že z této cesty není nadšen snad nikdo z výpravy. Kromě něj se na cestu vydává akolnost, lešij, rusalka a běsomar - že vám tyhle jména nic neříkají? Tak to je možná dobře, protože Vladimíra Šebová odvedla skvělou práci, při zpracování slovanské mytologie do příběhu. Nejsem si úplně jistá, kolik z knihy si autorka domyslela a kolik je "pravda" podle slovanské mytologie, ale určitě se dozvíte něco nového. Matně si vybavuju, že o tomto tématu jsme se kdysi dávno učili ve škole, takže určitě neuškodí osvěžit si své znalosti Synem podsvětí.

09.09.2023

Sledovat Evely Hugo bylo jako číst příběh v příběhu. Umění nechat vyplout na povrch před veřejnost jen informace, které Evelyn chce, aby se dostaly na světlo boží, bylo v knize skvěle popsané. Nejednou jsem se přistihla, že sahám po mobilu, aby si ověřila nějaké fakta, než mi došlo, že je vše jen fikce.

Toto je kniha o lásce, ve všech jejich možných podobách ~ romantické i neromantické, mateřské i přátelské. Tolik emocí u jednoho příběhu jen tak někde nezažijete a zjistíte, že institut manželství nás tady všechny vlastně drží v šachu. Knihu bych určitě doporučila všem, ať už vás baví jakýkoliv žánr. Hlavní zápletku si nechám pro sebe, je lepší to číst a nic o příběhu nevědět. Už zmíním jen to, že téma objektifikace žen a patriarchální společnosti se tam taky mihne.

8 09.09.2023

Jestli se do této série někdy v životě budu pouštět znova, tak mi prosím připomeňte, ať si aspoň u třetího dílu dělám poznámky a to nemyslím nijak zle, to je moje poklona autorovi, protože nechápu jak někdo vůbec může VYMYSLET & NAPSAT něco tak KOMPLEXNÍHO.

Tahle série se mi moc moc líbí - jednu výtku bych ovšem měla. Upřímně jsem se ve třetím díle opravdu ztrácela v tom, kdo je mrtvý, živý, nebo se zázračně vrátil ze záhrobí, vlastně mám pocit, že tam snad všichni umřeli aspoň jednou.

Velice oceňuji i to, že i když se děj všech tří dílů (btw všechny dohromady mají přes 1 800 stran) odehrává v tom samém městě, tak autor nám je pokaždé schopen dát jiné prostředí nebo aspoň změní to staré na tolik, že je zase jako úplně nové.

Když se člověk po celé sérii ohlédne zpět na začátek, kde začínali všichni hrdinové, tak nemůže nebýt sentimentální- každá postava si prošla svým vývojem a zkouškami, jak to bývá i v životě. A přesně proto čtu knihy, protože i když je to fantasy, tak nám může předat mnoho důležitých myšlenek.

3 09.09.2023

Kdybych tuhle knihu četla v 16, tak jí tady teď vychvaluju do nebes. Jenže už toho mám celkem dost načteného, takže nijak ohromená nejsem.

Nejvíce mi na knize vadilo to, kolik témat se tam autorka snažila nacpat:
- elitní internátní škola & drama na střední
- upíři
- hledání léku na smrtelnou nemoc
- zjišťování pravdy o minulosti
- napravování vztahu matka/dcera
- hledání sebe sama a romantika
- LGBTQ+
- mystery & vražda
... prostě jich bylo moc, takže se navzájem bily o pozornost čtenáře

2 09.09.2023

Tak tohle je přesně ta situace, kdy druhý díl není nic extra, spíš jako by autorka ždímala co nejvíce z úspěchu první dílu. A to ani nemluvím o tom, že má být třetí díl a vůbec nevím o čem by měl být. Romantická linka se ku předu taky neposunula, no, uvidíme, jestli se vůbec pustím dál...

09.09.2023

CoHo rozhodně nebude patřit mezi mé nejoblíbenější autory. Tak, řekla jsem to nahlas, můžete mě tady ukamenovat, ale na mém názoru se nic nezmění. Kdysi jsem od autorky četla Odvrácenou tvář lásky a ani to mě nijak nenadchlo (jedinou světlou výjimkou byla Pravda, nebo lež).
Abych se ale dostala k tomu hlavnímu - kniha v sobě nese těžká témata a důležité poselství, které se nám odkrývá hlavně v druhé půlce příběhu. Do té doby je ovšem vše růžové a šíleně přecukrované (a jak jsem s oblibou říkala: ani fantasy knihy nejsou tak fantasy, jako byl tento příběh, respektive prvních 200 stran) a tahle zbytečná vyumělkovanost počátků vztahu Lily a Ryla jen degradovala vážnost druhé části. Krom toho- v milostném trojúhelníku kamarád z dětství VS. bad boy vždycky fandím bad boyovi (kamarád z dětství je totiž vždycky nuda), akorát tady už pak nešlo fandit ani jednomu :(

2 09.09.2023

Lidičky tohle bylo tak krásné čtení, úplné pohlazení po duši - viděla bych to na tři hvězdičky, ale dávám čtvrtou za to, že před každou kapitolou na vás čeká QR kód s odkazem na skladbu, kterou autorka speciálně složila k dané povídce.

Některé příběhy mě oslovily víc a některé méně, ale myšlenka knihy (že i malý dobrý skutek se k nám může vrátit zpět ve velkém rozsahu) byla zachycena skvěle.

2 09.09.2023

První díl série byl jen taková předehra, bylo nezbytné představit všechny klíčové postavy a nastínit celou scénu, ke které se schyluje. A pak přišel druhý díl - BAM - akce, přestřelky, napětí, bylo tam VŠECHNO! And it was perfect!

11/10*

Nejvíce mě asi bavili sirotci, skvělá skupina, která mezi sebou měla zajímavou dynamiku. Každá postava má v knize svůj úkol a do detailu vykreslenou charakteristiku. No, asi už jste pochopili, že tohle byl za mě nejlepší díl - což je překvapivé, protože druhé díly bývají většinou naprosté slabotky.

09.09.2023

Je to o lese, o lásce, o samotě, o hledání spřízněné duše, o jídle, o tvrdé práci, o horolezcích, o snech, o ledovcích, o smrti a o kráse všedních dní.

Kniha je psána krásným jazykem a rok v horách plynule běží mezi řádky. Připomněla mi, že je důležité občas "vystrčit hlavu z písku" a nadýchat se čerstvého vzduchu.

A to je vlastně pointa celé knihy - návrat zpět ke kořenům a k jednoduchosti. Autor v celém příběhu vlastně ani nepoužívá uvozovky, není to třeba.

1 09.09.2023

(SPOILER) Pavel Bareš zvolil zajímavý přístup vyprávění z pohledu mladé ženy. Hodně lidí knize vytýká používání anglicismů, ale já to miluju, protože co si budem, taky je někdy používám až moc. Poprvé jsem ji četla v létě 2020 a teď jsem ji poslouchala jako audioknihu, která má tu výhodu, že si připadáte, jako by vás vaše dlouholetá kamarádka po delší době zasvěcovala do toho, co se zrovna děje v jejím životě.

A teď to hlavní, kolem čeho se příběh vlastně točí. Autor tohle téma odkrývá v knize nečekaným způsobem, především bych chtěla upozornit na fakt, že Leny si vlastně po každé vybrala NeAlexe sama na základě svobodného rozhodnutí a to mi přišlo zvráceně fascinující.

4 09.09.2023

Páni, tak tohle byla jízda. Od knihy jsem upřímně neměla moc velké očekávání, ale byla jsem velice mile překvapena - jak stylem psaní, tak silným příběhem (proto jsem ji přečetla za 24 hodin).

Hvězdičkové hodnocení tentokrát u knihy nedávám, protože si nemyslím, že mám právo hodnotit něčí životní příběh a zrovna ten Petřin nebyl úplně procházka růžovým sadem. Jedna rána přicházela za druhou a já Petru obdivuju za to, že v sobě vždy našla dost síly na to, aby bojovala sama za sebe.

Čtení určitě není pro slabší povahy, ale jestli vás aspoň trochu láká vědět, jaký kolotoč může spustit anorexie, tak vám můžu knihu jen doporučit. Petra si vše sama prožila a v knize nám nabízí neskutečný pohled do mysli někoho, kdo je (byl) naprosto ve spárech různých závislostí.

Za knihu děkuji @humbook & @humbook_blogeri a autorce děkuji za krásné věnování, už teď se těším na její další knihu.

Dobrou třetinu knihy mi trvalo, než jsem se začetla a nemoha jsem přijít na to, co mi na příběhu tak vadí. Pak jsem došla ke třem závěrům:
1) už dlouho jsem nečetla příběh v ich-formě,
2) kniha nemá žádný přesný cíl, jak jsem u YA příběhů zvyklá (nakopat zadek princi, vrátit světu řád a stát se vládkyní všehomíra), respektive: přežít školu až do promoce je pro mě celkem vágní směr příběhu,
3) že se mi to vlastně líbí.

Největším lákadlem na další díl je pro mě charakter Galadriel. Je to velice svérázná hrdinka, která se vymyká očekáváním společnosti a to mě na ni celkem bavilo. Zároveň je mezi ní a Orionem zajímavá chemie a jsem zvědavá, kam se příběh bude vyvíjet dál.

Všeobecně bych řekla, že vše, co mě na příběhu původně štvalo, se mi nakonec líbilo (pokud se chceme bavit konkrétně, tak jsem prvních sto stran vždycky převracela očima, když se od někud vynořila příšera, ale pak jsem se v těch soubojích dost vyžívala).

7 11.04.2023

Já se přiznám rovnou, že jsem velký posera (neptejte se mě, jak jsem přežila noční hlídky na táboře). Ale strašidelné povídky o krvelačných vílách a břečťanových nestvůrách jsou rozhodně můj šálek kávy. Chrise Priestleyho jsem objevila, když mi bylo cca 14 let a jeho povídky mě naprosto uhranuly. V jeho příbězích vždy vystupují děti, které se většinou nechtěně zapletou se světem nadpřirozena a ne vždy to pro ně skončí dobře.

3 11.04.2023

Až někde budete číst hodnocení této knihy, které bude ve stylu: Přečetla jsem si pár kapitol a bylo to tak děsné, že jsem to ani nedočetla. tak tomu nevěřte ani ň. Protože přesně to jsem si ze začátku o Vše, co vím o lásce taky upřímně myslela, jenže tuhle knihu nesmíte v půlce odložit. Aby vám dávala smysl, tak ji prosím dočtěte až do konce.


První půlka knihy se nese ve stylu:
*šílená párty na střední
*trapná opilecká historka
*recept na koláč
*rozchod
*šílená párty na výšce
.
.
.

Ale pak se to někde zlomí a na řadu přijde uvědomění (?)(nevím, jak jinak to nazvat).

Tohle není nějaký převratný příběh plný mouder a je mi úplně jasné, že spoustě lidí kniha nesedne. Já si v ní ovšem našla pár věcí, které mě oslovily a potřebovala jsem je slyšet.

3 11.04.2023

Evadne i Halcyon jsou sice naprosto rozdílné, ale jejich silné sesterské pouto je spojuje navždy. Jejich vztah je ústředním bodem celé knihy. Příběh Evadne se mi líbil víc a je na něm krásně ukázané, že zachránkyně světa v YA fantasy nemusí nutně být namakaná bojovnice.
Celý příběh má takovou pohádkovou/snovou atmosféru a i když je plný zvratů a děje, najde se tam prostor pro krásně popsané scény z antického prostředí (mytologie, olivovníky, vily...), čímž se kniha odlišuje od ostatních tohoto žánru. Jsem ráda, že jsem si Sestry ve zbrani a písni přečetla, ale za rok si z ní nebudu pamatovat ani ň.

1 11.04.2023

Partičku kamarádů z dětství rozruší zmizení Elory. Ve městě, kde má každý nadpřirozenou moc, se tajemství skrývá na každém rohu a Grey je odhodlaná svou kamarádku najít za jakoukoliv cenu.
Mystery příběh má v sobě napětí podobné Pretty little liars. A když už jsme u toho přirovnávání, tak prostředí Louisiany ~ dusné horko/ aligátoři/ věštkyně/ vlhkost močálu ~ najdete v knize Nádherné bytosti a v této knize bylo výborně vykreslené.

Eviiných 15 zvonkoher, které 24/7 cinkaly po celé bažině, mě dost štvaly a to jsem o nich jen četla nechápu, proč ji někdo neřekl, ať je schová.
Jsem si vědoma, že se příběh odehrával na místě, kde většina lidí měla aspoň nějaké lehce nadpřirozené schopnosti, ale i v takovém prostředí snad není normální, když se u vás ve dne v noci zjevuje polonahý týpek (trička asi došly??). No, Grey to očividně přišlo v pohodě.
Přišlo mi, že se autorka na sílu snažila vytvořit smutné prostředí, kde mají všichni hromadu problémů a tak příběh nacpala pouze lidmi s drastickými životními příběhy, rozbitými rodinami a schopnostmi, které jsou většinou jen přítěží.

Over all: Celkově jsem ale knihu četla spíš z nudy a ujistila jsem se, že detektivní thrillery stále nejsou můj šálek čaje. Dost to ale zachránil konec, který byl mega dramatický, hlavně díky napětí z příchodu hurikánu, a samozřejmě obsahoval hromadu překvapivých odhalení.

1 11.04.2023

Alice Oseman, Bez lásky. Ale paradoxně tahle kniha láskou přímo překypuje, jen se nejedná o tu romantickou lásku (a na tu si v příbězích opravdu nepotrpím). Je plná témat, které jsou mému srdci blízké ~ studium na výšce, trávení času s přáteli, nechození na párty, převrácení očima nad "Už někoho máš?"....

Bez lásky stojí na charakterech, které v knize vystupují a moje srdce si získali všichni ~ Georgia, Pip, Rooney, Jason i Sunil. Co si budem, Alice Oseman ví, jak psát uvěřitelné postavy.

Už dlouho se mi nestalo, že bych do nějaké knihy byla tak zažraná, že bych ji potajmu četla na přednášce, měla označených několik citátů v každé kapitole, přemýšlela o příběhu ve dne v noci a uvědomila si, jaké mám úžasné kamarádky.

6 11.04.2023

Byly Velikonoce a já jsem si potřebovala odpočinout od všeho. Nemohla jsem si vybrat lepší příběh! Avery je obyčejná teenagerka, ovšem jednoho krásného dne se jí život převrátí naruby, když zdědí hromadu peněz. Autorka vás rozhodně nenechá na nic čekat, kapitoly jsou krátké a plné zvratů, takže knihu přečtete na jeden zátah.

Hra o dědictví is giving old money vibes, protože:
1. Avery stojí ve středu pozornosti 4 šíleně geniálních, sečtělých, sofitikovaných bratrů;
2. žije v rozlehlém domě s tajnými chodbami;
3. chodí na gala večery (takže nejste ochuzeni o smokingy, šperky a drahé šampaňské);
4. samozřejmě navštěvuje soukromou školu, kde se nosí uniformy;
5. příběh obsahuje tolik emocí - zášť a touhu po pomstě, smutek, ale i nějakou tu romantiku;
6. tajemství a záhady, které komplikují rodinné vztahy;
:
:
.


Takže konce hlášení, já teď musím vymyslet, kde seženu druhý díl - v knihovně ho z nějakého záhadného důvodu nemají A JÁ NUTNĚ POTŘEBUJU POKRAČOVÁNÍ.

5 11.04.2023

Až si k nám do knihkupectví zase přijde nějaký rodič pro tip na dobrou knihu pro kluky okolo věku 13 let, tak jim s klidem na srdci budu moct doporučit Černou vlaštovku (ale jsem si jistá, že příběh se bude líbit i ostatním čtenářům).
Nejvíce na knize oceňuju krásné vykreslení boje "dobra" a "zla", respektive příběh čtenáře nakonec navede k tomu, že nic není černobílé (já jsem od začátku držela palce Edwardovi). Žádné složité intriky ani politikaření nečekejte, takže jestli máte teď na podzim chuť na pirátskou jednohubku, určitě se do knihy pusťte.
Děkuji autorovi za zaslání recenzního výtisku.

2 16.11.2022

Moje už 6 přečtená kniha od autorky. Zas a znova jsem se ujistila, že její psaní miluju. Jestli už mě trochu znáte, tak víte, že já si na letní romanťárny s "žili šťastně až do smrti" nepotrpím. Její příběhy jsou vždycky krásně smutné a většinou nekončí dobře a přiznávám se, že to mě na nich baví nejvíc.

Láska, čas, nesmrtelnost, touha... Schwabová ví, co trápí obyčejnou lidskou dušičku a dokáže v tomhle "trápeníčku" vrtat i 500 stran. A já pak brečím jak malé děcko a mám pocit, jako by mi někdo sáhl až na srdce. Jo jestli to není jasný, tak- ano brečela jsem. Ve vlaku plném lidí.

Řekla bych, že nejvíce jsem se nakonec byla schopna vcítit do Henryho. Velice, velice nerada to přiznávám, ale čas od času mě taky popadne to nutkání. Odjet pryč. Vidět nová místa. Poznávat lidi. Hýbat se vpřed. Neohlížet se za sebe.

Ach a ten hořkosladký konec? Dokonalé. Sama nevím, jestli Luca víc nenávidím nebo zbožňuju.

8 20.09.2022