juanito39
přečtené 201
Klub nenapravitelných optimistů
2012,
Jean-Michel Guenassia
Budu asi taky trochu v menšině, když budu nadšení spíše brzdit, byť má román v sobě mou oblíbenou kombinaci témat - historii, kulturu, politiku. Nemůžu románu vytknout čtivost vyplněnou mnohými zajímavými postřehy a úvahami, které nepůsobí kýčovitě nebo nuceně. Problematický je však můj vztah k postavám. A když jde o román, který právě na tomto vztahu stojí (podobně jako Ferrante a její Geniální přítelkyně), je to trochu problém. Vypravěč (Michel) totiž hlavní postavou vůbec není. Je jen pojítkem mezi prostředími a mezi jinými postavami, tudíž jeho vývoj je takřka nulový (ve svých 12 se chová mimořádně dospěle), což taky vede k prazvláštním vypravěčským švům, ke kterým dochází přibližně ve třetině knihy, abych od nich bylo opět v klidu upuštěno. Rozhodně to není špatný román, přečetl jsem ho s chutí, ale vlastně nevím, co mi z něj nakonec zbylo... celý text
Miliónový jeep
2022,
Jan Novák
Působivý román, který se díky vypravěčské dravosti, syrovosti (ne však samoúčelné) a ironii vyhýbá lacinému sentimentu, idealizaci nebo moralizování. To však neznamená, že by o ničem nevypovídal... Havel v doslovu pronikavě interpretuje závěr románu jako nenápadný přesun od tragikomického příběhu jednoho českého emigranta a jeho rodiny k obecné výpovědi o člověku, který se potlouká společností (společnostmi), které nerozumí a která nerozumí jemu. Po dočtení zůstává pachuť; pachuť ztracených iluzí...... celý text
Smrt na Nilu
2019,
Agatha Christie
Agatha Christie je v mnoha ohledech fascinující. Ve Smrti na Nilu v první polovině knihy (vražda se stane až tak na straně 150) vybuduje síť vztahů ve specifickém prostředím mezi velkým množstvím postav, pečlivě je postaví na svá místa, aby mohla v druhé polovině knihy nasadit takové tempo, že se zastaví až na konci. Je proto důležité zdůraznit, že "pomalejší" první část je funkční! Bez ní by nebylo možné dosáhnout efektu, který přichází v druhé části knihy... Je až neuvěřitelné, jak umí Christie na každé straně vytvářet další a další podezřelé, nutí čtenáře k různým teoriím, aby je na další straně okamžitě znehodnotila (a pak se k nim zase vrátila). A i když tomu přijdete brzy na kloub (stejně jako já), stejně budete s napětím čekat na to “jak”. Navíc je velmi efektní (a z hlediska působení na čtenáře i efektivní) její oddalování důležitých sdělení a informací, které čtenář tuší, ale stále je nedostává…... celý text
K majáku
2018,
Virginia Woolf
Styl Virginie Woolfové by jistě šel přirovnat k impresionismu - text se vás dotýká, cítíte ho, slyšíte ho, vidíte ho, aby vám za okamžik zmizel jako mlha nad mořem, a aby se vyjevilo zase něco dalšího. Na druhou stranu by byla škoda Woolfovou svazovat jasně definovanými a známými pojmy. Je totiž jako většina velkých umělců především “svá”. A přestože musím říct, že její styl spíše obdivuju, než že bych ho měl úplně rád, dílem K majáku mě dostala! Kontrapunktické prolínání vnitřních pocitů a dojmů s vnějšími jevy, zkoumání hranice mezilidské komunikace a vztahů, ale také silné pouto k různorodým postavám, které prožívají své životy, sny, nenaplněné cíle i touhy… A když u vám nezbývá žádná jistota, chcete pevný bod, stačí vyhlédnout z okna, stačí se podívat na maják, který stojí stále na svém místě a rytmickými pohyby světla nezúčastněně sleduje vše kolem sebe.... celý text
Z popela
2022,
Alex Schulman
Relativně neobjevný, neoriginální příběh rodinných sporů je ozvláštněn způsobem vyprávění, kdy dvě časové linie ("současnost" vyprávěná retrospektivně a "minulost" vyprávěná chronologicky) pomocí krátkých a svižných kapitol míří ke vzájemnému střetnutí. V souvislosti s touto knihou se však nejvíce zřejmě bude mluvit o závěrečné pointě. Věřím, že ve většině případů pochvalně... Já ale musím nesouhlasit. Ano, je to šok, ale nemůžu si pomoct, podle mě také kalkul, který má jen a pouze šokovat. Proč si myslím, že je závěr záměrně šokující? Subjektivizaci vyprávění do té doby totiž nic nenahrává. To znamená, že nebyl jiný důvod, že nám byla taková situace utajena než snaha napsat efektní (pro mě však o to méně efektivní) konec ...... celý text
Hladový lán
2021,
Andrew Michael Hurley
Kniha, která může klamat tělem a těžko říct, jestli čtenář očekávající horor, nebude trošku zklamán. Ne snad proto, že by šlo o nezvládnutí žánru, ale především proto, že Hladový lán dlouho nepotřebuje nic nadpřirozeného, aby byl děsivý. Je to román, kdy sledujeme vzájemné odcizení dvou partnerů, které potkala vůbec největší ztráta – přišli o dítě. Jak se vyrovnat se ztrátou dítěte a nezbláznit se? Jak k sobě najít cestu, když jste ztratili to nejdůležitější, co vás spojovalo? Přitom jste dělali vše, co bylo ve vašich silách... Hurley ovládá práci s naší zvědavostí, vyprávění ve dvou časových liniích mu dává možnost, aby nám pokládal otázky, přičemž na jejich odpovědi si musíme nějakou dobu počkat. Těžko říct, jak dlouho bude ve vás příběh doznívat, ale jistě vím, že nebudete mít problém, abyste knihu přečetli na jeden zátah. Vystoupit z této noční můry totiž není vůbec snadné.... celý text
Hyperion (navíc povídka)
2017,
Dan Simmons
Chtěl bych mít tolik sebevědomí jako Dan Simmons. Hyperion je vypravěčsky nesmírně ambiciózní román, který jde do šířky a hloubky tak, že jediná chyba by znamenala zhroucení celého systému. Je vlastně hrozně zábavné sledovat šest příběhů, kdy je každý jiný (a s ním i způsob vyprávění), ale jsou spojeny rámcovým příběhem. I když to překypuje literárními odkazy (včetně samotné struktury knihy), paradoxně to v podstatě nikdy nesklouzne k samoúčelnosti. Největší potěšení však pociťuju z toho, jakým způsobem se Simmonsovi daří vyprávět "velké dějiny" a niterné příběhy jednotlivých poutníků. Simmonsi, ten cliffhanger na konci? Pěkně umíš nalákat na další knihu... :-) Nejvyšší hodnocení si zatím odkládám, protože věřím, že tahle kniha bude fungovat v celku ještě lépe. V případě, že není Simmons grafoman. Čímž si, kvůli rozsahu jeho knih, úplně jistý nejsem... :-)... celý text
