juanito39
přečtené 201
Tajná historie
2017,
Donna Tartt
Je neuvěřitelné, jak čtivá může téměř šest set stran dlouhá a dost rozměrná kniha být, aniž by ztratila něco ze své vážnosti. Tarttové bývá někdy vyčítaná vypočítává kýčovitost a využívání klišé a u jejího debutu tomu nebylo jinak. Autorka skutečně využívá klišé, naplňuje žánr a i ke kýči někdy nemá daleko (určitě se nakonec nabízí otázka, jestli text není povrchně “navoněný" stejně jako jeho hrdinové), jenže nikdy nepřekročí hranici, kdy by to bylo hloupé nebo neúnosné. Velmi mě bavila první část knihy (mnohými označovaná jako zbytečně nudná a zdlouhavá), která je založena na objevování univerzitního světa - jeho fungování, pravidel - do kterého Richard vstupuje, i když do něj v podstatě nepatří. V druhé polovině by knize neuškodila proměnlivější dynamika, neboť se to někdy začíná nebezpečně blížit k zacyklení, přesto můžu říct, že jsem se ke knize vracel s velkou chutí a můj zájem o popisované události nikdy neochladl. Dobře napsaná působivá mlžná atmosféra plná výstředních postav, událostí, literárních citátů, alkoholu nebo drog vás vtáhne a myslím, že nepustí.... celý text
Hranice
2023,
Cormac McCarthy
Překračovaní hranic - skutečných i těch metaforických - toť téma druhého dílu tzv. Hraniční trilogie. Nebudeme si nic nalhávat, není to lehká četba. Věčné, únavné putování z místa na místo bez většího úspěchu prolínající se s dlouhými filozofickými úvahami nad lidským údělem vyžaduje značnou dávku čtenářské trpělivosti a i mě to leckdy - přiznávám - až iritovalo. Jenže když si na to vyhradíte čas, ponoříte se do McCarthyho poetiky, dostane se vám velkého příběhu o samotě, ztrátě a (bez)naději s mnohými pohlcujícími pasážemi. Jedná se o coming-of-age příběh (kdybych měl použít moderních termínů), jenže napsaný McCarthym. Obsahuje tak všechna témata, která můžeme znát z mnohých jeho románů - zánik starého světa (a čím tenhle svět vlastně byl?) a nástup modernity, cesta za poznáním, úvahy o Bohu, smrtelnosti nebo násilí. Dojde na archetypální souboj instinktů s vlčicí i na druhou světovou válku. Na bylinářky i na moderní lékaře jezdící v autech. A dojde také na mnohé ztracené iluze. Byl to boj, ale stálo to za to. Těším se na zakončení!... celý text
Saturnovy prstence
2012,
Winfried Georg Sebald
Saturnovy prstence jsou zvláštní kombinací cestopisu, asociativních vzpomínek, faktografie a také rozsáhlé eseje. Sebald lehce přechází mezi tématy, z přítomnosti do minulosti, navíc vše je prodchnuto zvláštní melancholií. Sebald se vrací k různým historickým událostem a epochám - od úpadku výroby hedvábí (má nejoblíbenější část), přes krvavou kolonizaci Konga až po bombardování Německa spojeneckými vojsky. Jestliže jsem četl Kouzelný vrch, který lze označit za román konce, tak Saturnovy prstence na něj plynule navázaly. Téma pomíjivosti, zániku nebo ničení je totiž Sebaldovi velmi blízké. Pokud se na postupy knihy naladíte, věřím, že vás může zaujmout.... celý text
Kouzelný vrch
1975,
Thomas Mann
Takřka měsíc jsem strávil s 800 stran dlouhou knihou německého klasika Thomase Manna. Vzal jsem ji spíš impulzivně, protože jsem ji chtěl hlavně porovnat s novým románem Olgy Tokarczukové, ale nakonec se z toho vyklubal jeden z nejlepších románů, jaké jsem kdy četl. Mann v jednom dopise napsal, že píše romány konce. Staré končí, nové přichází. Ale co je tím novým? Kouzelný vrch je románem idejí (různé myšlenkové směry zastupují hlavně dva pacienti - radikální jezuita a liberál), které mají vtrhnout na jeviště dějin. Přes hustou filozofickou vrstvu však prostupují také nádherné a citlivé emoční pasáže nebo jemná ironie. Román je také pozoruhodný tím, jak se na jednu stranu drží některých postupů románu devatenáctého století, na stranu druhou do něj vstupují i postupy modernistické (obsáhlé reflexe vnímání času, reflexe vyprávění apod.). Kouzelný vrch mě dostal ve všech směrech. Byl jsem ním doslova omráčen - intelektuálně i emočně. Nebude to pro každého, ale věřím, že kdo si ho přečte, nebude litovat.... celý text
Strašlivá závrať
2022,
Benjamín Labatut
Jak pravil Friedrich Schiller, od dob osvícenství dochází k takzvanému odkouzlení světa. Věda přebírá hlavní roli ve vykládání jevů, náboženství a pověry ustupují do pozadí. Za pár století se lidstvu podařilo udělat obrovský pokrok - vyléčit mnohé nemoci, překonat dlouhé vzdálenosti pomocí dopravních prostředků, letět do vesmíru. Ale nepřibližujeme se také díky vědě vlastnímu zániku? Benjamín Labatut kombinuje fakta s fikcí, aby vyprávěl příběhy několika vědců a jejich objevů. Poukazuje na paradoxy, které věda nabízí, když jedním objevem můžete milióny lidí zachránit, abyste jím jiné milióny po letech zavraždili. Vědecký svět tak neustále musí žít s vědomím, že to, co je dnes záchranou, může být zítra zkázou. A tuto tíhu, tuto strašlivou závrať, ne každý vydrží. Kniha nabízí mnoho zajímavých souvislostí, vytváří pozoruhodné paralely, které nejsou na první pohled zřejmé. Bohužel však po určité době přestane překvapovat, uplatňuje stále stejné vzorce a vy už často vlastně víte, k čemu autor směřuje, což je při ne příliš rozsáhlé knize škoda. Příběhy vědců jsou sice v něčem zajímavé, ale nejsou zajímavé natolik, aby utáhly neměnnou, dopředu známou významovou premisu - věda nás může zachránit i zničit. Postupem času vás tak sbírka zajímavostí (někdy až trochu bulvárních) přestane bavit.... celý text
