K majáku

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román vyšel poprvé r. 1927 a brzy se zařadil se mezi nejlepší anglicky psané romány 20. století. Jedná se o dílo obsahující nejvíc autobiografických prvků, Woolfová se v něm pokusila vyrovnat se vztahem k rodičům a nastínit i jejich vzájemný vztah. Je to také kniha zabývající se různými fázemi dětství a mládí, a hlavně problémy spojenými s tvůrčí prací a možností či nemožností poznání lidí i světa kolem nás....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/386733/big_k-majaku-VPC-386733.jpg 4.1230
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

To the Lighthouse, 1927


více info...
Nahrávám...

Komentáře (37)

Kniha K majáku

101evca
13. ledna

Nejcitlivější kniha, jakou jsem kdy četla. Otáčet stránky této knihy je jako procházet se bosá po čerstvě posekané trávě; vlna na moři, závan větru, vůně první růže, úsměv cizince. Virginia Woolfová předává čtenáři obrazy, myšlenky a zmatky lidského života. Nehledá žádné odpovědi, ani rozuzlení, jednoduše prožívá společně se svými postavami momenty bytí, které nejsou ničím a zároveň celým světem. Nádherné!

"James, jak tam tak nehnutě stál u jejích kolenou, měl pocit, jakoby byla jabloní s růžovými květy, obtíženou listím a tančícími větévkami, do níž se ten mosazný zobec, ta neplodná šavle jeho otce, toho sobeckého muže, noří a trýzní ji a dožaduje se soucitu."

iveta3689
28.12.2021

Toto nebyla kniha pro mne. Chápu, co na autorčitě stylu ostatní mají, ale já bych potřebovala víc děje a méně náhodných myšlenek. Často mi odbíhaly myšlenky a hůř jsem se soustředila na příběh.


Acamar
21.10.2021

Knihy Virginie Woolfové ... pulsující obrazy, ve kterých se dohromady nic neděje, a přesto je všechno v neustálém pohybu. Nad hladinou se odehrávají obyčejné a bezvýznamné výjevy nebo povrchní, často úplně mimoběžné dialogy, pod hladinou těkají myšlenky, pocity a nálady jako přeskupující se střípky v kukátku krasohledu, v nekontrolovatelném a rozbíhavém proudu, přeskakujíc asociačně od jednoho vjemu k druhému, jindy zase v zacyklených mentálních kruzích ... V.Woolfová je všímavá pozorovatelka, její jemná ironie mne dokázala i dost pobavit (zejména pasáže o vyžadování vřelé účasti panem Ramseyem, nejdříve po jeho ženě, poté po slečně Lily), spolu se svým specifickým způsobem psaní tím dokáže stvořit až vizuálně ožívající postavy, se vší jejich vnitřní permanentní proměnlivostí i vnějším odstupem, s napětím vznikajícím i polevujícím tím nepřetržitým tokem protichůdných vnitřních pochodů.
Svět Virginie Wolfové - pro někoho možná chaos a nuda bez hranic, pro jiného nezaměnitelně originální.

Jass
07.08.2021

Jak vůbec člověk může nějak komentovat knihy Virginie Woolf...? Všechna moje slova budou vedle těch jejích nutně těžkopádná a nevhodná...
Na začátek přiznám, že mě o něco víc oslovily její povídky, místy mi přišlo, že by kniha mohla být trochu kratší, ale pak jsem zas narazila na pasáž, která mě obzvlášť oslovovala a na nějaký rozsah jsem naprosto zapomněla. A to ani nemluvím o okamžiku, kdy jsem narazila na Ten zlom a... no, něco takového jsem vůbec nečekala.
S postavami je tu člověk skutečně "na tělo", někdy mi to bylo až nepříjemné, jako bych narušovala jejich soukromí. A občas člověk zkrátka ani nechce vědět, co si daná postava myslí - buď si tam a já budu tady a budeme se vzájemně ignorovat... Virginia Woolf má zkrátka neskutečný talent, její postavy jsou skutečné, protože nikoho jiného by ani nenapadlo do centra postavit osoby tak obyčejné a přitom... živé.

"Ale člověk budí lidi jen tehdy, když ví, co jim chce říct. A ona nechtěla říct nějakou jednu jednotlivost, ale vše. Slůvka, která přerušují myšlení a usekávají mu údy, neříkají nic. "O životě, o smrti; o paní Ramsayové" - ne, uzavřela, člověk nedokáže říct nikomu nic. Naléhavost okamžiku se nikdy netrefí správně. Slova ulétnou stranou a zasáhnou objekt o kus níž. Pak to člověk vzdá, myšlenka zase zapadne, a člověk se stane stejným jako většina lidí ve středním věku, opatrným, tajnůstkářským, má vrásky mezi očima a výraz neustálé obavy. Neboť jak může člověk vyjádřit slovy tyhle tělesné pocity? vyjádřit támhletu prázdnotu? (Dívala se na schůdky k salonu; vyhlížely neobyčejně prázdně.)"

Celý zážitek mi trochu narušila skutečnost, že jsem četla trochu ve spěchu, protože jsem knihu už dávno měla vrátit do knihovny a na Virginii Woolf se nedá spěchat. Přesto skvělé a k Woolf se rozhodně ještě vrátím....
P.S. Pro případné kupce: Vydání od Odeonu 1999 má vážně příšerně udělanou vazbu (vypadávají listy).

Amalberga
24.06.2021

Ani by mi nevadilo, kdyby kniha byla trochu kratší. Styl psaní Virginie Woolfové mi sedí víc než Proustův. Hlavní postava Hledání ztraceného času pořád jen fňuká a hodnotí dění kolem sebe, s oblibou lidi satirizuje. Virginia Woolfová nám dává možnost nahlédnout do myslí vícero lidem, tudíž se nám dostane jakési mozaiky myšlenek a prožitků, které dohromady skládají příběh, méně zaujatý než Hledání ztraceného času. A postava paní Ramsayové je super.

Atuin
18.06.2021

Četba nevyžaduje velké odhodlání jak tu někdo psal, četba vyžaduje pouze a jedině otevřené srdce, nic takového si člověk dnes už nepřečte. Je to poklad, je to světlo, které nehasne. Je to kniha pro každého z nás, stačí přestat k literatuře přistupovat s takovým školním přístupem.

Dominik_13
15.01.2021

Tohle prostě je jedna z nejlepších knih, jaké kdy vznikly, a stojí na piedestalu hned vedle Prousta (někdy se mi zdá, že i o centimetr výše). Woolfová ví, co se v člověku odehrává a dokáže to vměstnat do slov. Je jen na vás, jestli jí budete umět naslouchat, jestli se spolu s ní ponoříte do nesmírné – a přitom tak běžné – bolesti schované v každé větě. Pokud vám kniha připadá těžká, odložte ji, nemá smysl se trápit. Pokud do ní proniknete, můžete si gratulovat. Budete odměněni.

JakeTheDog
18.01.2021

To si tak myslíte, že už máte něco přečtené, jen tak něco vás nepřekvapí... A pak přijde Virginia Woolf... :)

Virginia Woolf byla nepochybně úžasně vnímavý a citlivý člověk. Kniha o vnitřních myšlenkách pocitech, často nesdělitelných, nevyjádřitelných, rozporuplných. Kniha a myšlenky v ní jsou jako vlny, rostou, mění se, navzájem se prolínají, občas klidně plynou, občas bouří a naráží.

Pohledem do nitra porůznu se střídajících postav se odvíjí děj knihy, který je spíše podružný a sleduje jeden den života jedné rodiny. V polovině se kniha posouvá o několik let a v poslední části opět sleduje jeden den po změnách, které se mezitím udály.

Virginia Woolf dokáže úžasně proniknout do vnitřního světa a skvěle vystihuje takové to těžce sdělitelné "něco", bytí, podstatu. Jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků, těším se na další čtení. :)

1