herdekfilek
přečtené 909
Konzumárium
2015,
David Cronenberg
Cronenberg popsal konzumní společnost. Konzumní společnost blbců a konzumní společnost vyšších sfér. Jedno vykreslil jako fascinaci značkami zboží. Takovou tu prázdnotu, která diktuje a nařizuje pořídit si nejnovější typ toho i toho. Vykreslil konzumní spodinu jako neschopnou citu, jako prázdnou skořápku, která chce, hodně chce, ale nedokáže nic dát. Spodinu uvolněných mravů, neschopnou pevných vztahů, toužící po lásce, ale neschopné někoho dlouhodoběji, tedy déle než na jeden sexuální styk, snést blízko u sebe. Druhou linií kritiky je pak konzum vyšších vrstev. Intelektuálů. Těch, kteří by měli umravňovat ostatní společnost, dávat jí cíl, smysl. Ta byla vypsána jako neschopnost cokoliv dalšího říct. Jako společnost do sebe zahleděných sobců, kteří řeší už jen vlastní hnutí organizmu, nejlépe samozřejmě reprodukčních orgánů. Doba plná banality. Doba bez vlastní filozofie. Doba bez budoucnosti, jen s minulostí, kterou ovšem pohrdá, protože velká minulost ukazuje příliš důrazně na malou a neschopnou přítomnost. Obě mají pak něco společného. Fascinaci technickým vývojem lidstva. Onou náhradou Boha. Ale je technický vývoj schopný zajistit dovoz morálky do lidského chování? Očividně nikoliv. Jak se praví v bratrech Karamazovech – kde není Boha, tam je vše dovoleno.... celý text
Rudo
2015,
Daniel Majling
Rád se směju, moc rád se směju. Ovšem na to, jak rád se směju, se směju děsně málo, protože většinou není čemu. Ne, nestavím se do pozice pesimistické bubry, která hledá jen to špatné a pak píchá ukazovákem do prostoru a cedí krs zuby - já to říkal, no kdo to říkal, já to říkal - on ten humor je takový, špatně se chytá a člověk, autor, většinou sklouzne spíš do trapnosti, než do humoru. Kupodivu, u komiksu Rudo tomu tak není, tam je ten humor často až hmatatelný. Samozřejmě, je to humor černý, cynický, ošklivý, ale sakra vtipný. Až na jednu výjimku, které se autor ne a ne zbavit a trápí jí čtenáře několik dlouhých stran. Ale zbytek? Do mramoru!... celý text
Tatínek a moře
1998,
Tove Jansson
Dětské příběhy mají formovat duši dítěte, mají jim předat poselství lidstva. Duše člověka, který prožil dětství ve společnosti slečny Ferky, Muminka a Muminkovy maminky a Muminkova tatínka a Šňupálka a malé Mii a Kníkly a Pískly a hatifnatů a bambulů a dalších a dalších postaviček světa Tove Janssonové, má šanci prožít život s obdivem ke každému nádechu, ke každé chvilce, kdy je mu dovoleno prožívat skutečný život. Muminci nejsou prodchnuti dekadencí a rozkladem, jako je to u spousty nových příběhů pro děti. Muminci jsou tím, čím by mělo každé dítě chtít být. Tedy šťastným, trochu bláznivým dobrodruhem, který ví, že za každým rohem nečeká sedmihlavá saň, ale někdy i kafíčko a kamarádi a koláč právě vytažený z trouby a čerstvá tráva a slunko vysoko na obloze a láska, bože, láska ke všemu, co je živé, protože právě to živé, nečekané a nepředvídatelně živé, se na vás dokáže usmát a dát vám chuť usměv oplatit a pocítit sounáležitost, pocítit, že někam patříte, že patříte do něčí láskyplné náruče, kam se můžete zachrumlat a usnout.... celý text
Existuje bytost odpornější než člověk?
2014,
Vladimir Karlovič Kantor
V knize dochází ke střetu mezi hrubou silou a intelektem. Mezi zpohodlněním a opravdovostí života. Bezcitností a jistého druhu uskuhraností, vtlačení se do role oběti. Kantor naráží na běsné mládí, které pohrdá stářím, kdy je upřednostněn zájem o materiálno před člověkem a jeho životem. V mnohém měl Kantor pravdu. V mnohém se točil kolem témat, která nás, naši civilizaci, začínají tlačit, ničit naši společnou cestu. S hrůzou popatřoval na šílený ryk jedinečnosti, který, ač je v lecčems prospěšný a hodnotný, zapomíná na to, že člověk je bytost společenská a jedině od společnosti odvislá.... celý text
