Thomas Bernhard

rakouská, 1931 - 1989

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 38 knih
Mýcení
Mýcení
Vápenka
Vápenka
Staří mistři
Staří mistři
Rozrušení
Rozrušení

Nové komentáře u autorových knih

Velký, nepochopitelný hlad Velký, nepochopitelný hlad

„Náměty povídek jsou dobré, ale jejich zpracování provází jistá bezradnost. Postavy nemají sílu vzbudit emoce.“
— Lenka4

Konzumenti levných jídel Konzumenti levných jídel

„Snad poprvé jsem se u Bernharda vyloženě dusil smíchy, konkrétně u pasáže popisující opření berlí o stěnu Vídeňské veřejné jídelny a u Kollerových stížností na Boží oko. Je to tedy hodně černohumorné, ale co už. :D“... celý text
— gimli35

Mýcení Mýcení

„Bernhardovi knihy se ti buď líbí, nebo nelíbí. Nic mezi asi není. Pak je buď čteš, nebo nečteš. Bernhardovi knihy určitě nejsou pro všechny, stejně jako knihy i jiných autorů. Jsou ovšem i knihy, které pro "všechny", nebo alespoň většinu jsou a ty pak mají patřičné hodnocení. Předpokládám, že vysoké % hodnocení vzniká buď tím, že je čte početná skupina čtenářů a té se samozřejmě líbí (jinak by je asi nečetla), ánebo je čte malá skupinka čtenářů (nebo třeba jen jeden uživatel DK) a těm se taky móc líbí. Takže teď už víme, proč má tato kniha tak vysoké hodnocení. Neznamená to nic jiného, než že knihu vyhledávají a čtou převážně ti, kteří tohoto autora číst chtějí. Ovšem, co do počtu jich samozřejmě není tolik, jak tomu je například u knihy Jindry Hrnčíře, která má nepoměrně obsáhlejší základnu čtenářů a proto je v žebříčku hodnocení někde jinde. Nebo není? Tímto určitě nenarážím na to, jak to zde s hodnocením na Databázi je, ale do jisté míry by se to tak říct dalo a leckoho to může trošičku zmást, obzvlášť toho, kdo se řídí jen a pouze % hodnocením (to je to co je v modrém, nebo červeném poli pod názvem knihy). Nakonec jsem vlastně chtěl říct jen to, že jsem si tuto knihu velice užil, stejně jako si užívám i jiné knihy jiných autorů a připojuji se jako 68 čtenář, který tuto knihu přečetl a určitě zvedl i její % hodnocení. Je to strašná p---vina co jsem tady teď napsal a nejen tady, ale stále dokola v hodnocení uživatelů čtu.. "Kniha má takové vysoké hodnocení a je to přitom taková... víme zaznělo již dříve"“... celý text
— Gnomo

Hry I Hry I

„Byť jsem nikdy žádnou hru z tohoto prvního svazku neviděl živě, už při prvních stránkách mi četba navodila pocity, které jsem kdysi prožíval při častých večerech trávených v pražském divadle Komedie. Bylo to v dobách, kdy tam dělal ředitele Dušan David Pařízek a uměleckého šéfa David Jařab. Večery, díky nimž jsem se dostal k pro mě do té doby neznámé literatuře. Thomas Bernhard mě nezaujal ani tak kritikou společnosti pro jeho divadelní hry a prózu typickou, ale spíše melancholickou, depresivní atmosférou úpadku, samoty, stesku po starých časech, a také postavami nějakým způsobem vytrženými z hlavního proudu, nepochopením, dlouhodobým bojem s nemocí či postižením, nevyrovnaností ve stáří. To vše najdete i tady. Ať už je to vysloužilý herec Minneti vyprávějící v ošuntělém hotelu v Ostende na pobřeží Atlantiku o svých dřívějších vystoupeních v roli krále Leara nebo dosluhující soudní prezident Rudolf Hőller s láskou vzpomínající na časy, kdy býval důstojníkem SS v koncentračním táboře a každoročně (mnoho let po válce) pořádající malou zvrácenou rodinnou oslavu Himmlerových narozenin, on v nažehlené SS uniformě, jedna z jeho dvou sester (kvůli americkému náletu postižená) ve vězeňském mundúru či šéf rodinného divadla Bruscon připravující se v zatuchlém hostinci v Utzbachu na večerní představení své monumentální hry shrnující dějiny lidstva, sál je esteticky nevyhovující, na zdi visí dávno zapomenutý obraz Hitlera, zvenčí se do místnosti line pach z nedalekého vepřína, v době krmení i hlasitý kvíkot prasat a skrze postavu Bruscona na vás Bernhard plive myšlenky, že dnešní svět už nezná krásu, dnes je vše jen ošklivé. Pro mě jeden z největších divadelních autorů!“... celý text
— Mijagi

Ano Ano

„Většina prozaických děl Thomase Bernharda (1931-1989) má (na rozdíl od děl dramatických) stručný jednoslovný název: Mráz, Amras, Rozrušení, Ungenach, Moušlování, Vápenka, Chůze, Příčina, Sklep, Dech, Chlad, Dítě, Korektura, Beton, Ztroskotanec, Mýcení, Vyhlazení. Snad nejlakoničtější z nich má pak novela Ano (Ja) z roku 1978. Ačkoli je název tak krátký, je také po přečtení knihy překvapivě výstižný. Navíc jde o trochu jiného Bernharda, než jsme zvyklí. Tato odlišnost nespočívá ve stylu či formě, ale ve vyznění a podtextu příběhu, který má autobiografický základ. I v této novele ovšem najdeme autorův pesimismus a skepsi či typické nesnášenlivé litanie; zde např. o venkovu, kam se ze zdravotních důvodů uchýlil vypravěč (stejně jako Bernhard), nebo o dnešních filozofech. Příkladem za všechny může být např. věta na str. 82: „…sprosťáctví a podlost jsou na venkově mnohem větší než ve městě, stejně jako hrubost, mající podobu buranství, je na venkově mnohem větší, a venkov je, na rozdíl od města, naprosto bezduchý.“ Vypravěč ovšem není pochopitelně úplně totožný s Bernhardem: trpí sice plicní nemocí, uchýlil se na venkov, přebudoval zruinovanou zříceninu na obytný dům, ale je přírodovědcem a trpí těžkými depresemi; svou přírodovědnou studii (o protilátkách) nedokáže dovést do zdárného konce. Své poznámky začíná ve chvíli, kdy se po tříměsíční izolaci vypraví ke svému příteli, realitnímu makléři Moricovi, což je jediná postava, která má v novele nějaké jméno. Vychrlí na Morice všechny své úzkosti a starosti („Celý život jsem uvažoval o sebevraždě, ale spáchat sebevraždu jsem nikdy nedokázal.“ – str. 83), ale z životu nebezpečné izolace jej vytrhne až náhlá návštěva Švýcara a jeho družky, Peršanky, jimž Moric prodal pozemek pro stavbu jejich domu „na stáří“. Peršanka vypravěče okouzlí a ten ji na druhý den pozve na procházku do modřínového lesa. Mezi oběma osamělými a zoufalými lidmi se vyvine zvláštní vztah, který však pro Peršanku přece jen skončí tragicky. Na malé ploše komorního příběhu, v němž okrajově vystupuje ještě hostinská a Moricova žena, najdeme množství zajímavých témat: Peršanka obětovala svůj život pro Švýcara, stavitele elektráren, a postrkovala jej v úspěšné kariéře, aby jí nakonec zbylo jen mužovo pohrdání a mlčení; Švýcar pro ni chce postavit nelidský dům podobný elektrárně (stejně jako Roithamer v románu Korektura postavil pro svou sestru dokonalý dům v podobě kužele) a pak ji opustí a zanechá ji v nedostavěném domě na samotě, který rychle chátrá stejně jako Peršanka; Švýcar se totiž cítí zneužitý a vztah jej již nenaplňuje; poté, co dosáhl vrcholu kariéry, nemá už kam jít dál; vypravěč uvažuje o oblíbeném Schopenhauerovi a Schumannovi („…filozofie je hudba a hudba je filozofie a naopak.“ – str. 154), o smyslu života, o izolaci v depresi a o opuštění této izolace pro vlastní záchranu. Ačkoli je příběh dosti pesimistický a konec Peršanky tragický, přesto je konečné vyznění překvapivě uklidňující, protože vypravěč má zřejmě naději na onu záchranu, i když samozřejmě nevíme, jak se jeho osud vyvíjel dále. Najdeme zde myšlenky pozitivní, které přehlušují tragické tóny a zmírňují je. Takové nálady jsou u Bernharda málo časté. Také ženský duch je zde přítomen poněkud více než jinde; Peršanka je sice pasivní obětí, ale má dobrý vliv alespoň na vypravěče. Z hlediska vypravěče je tedy příběh nadějný. Ono konečné (a titulní) ano se však váže k otázce, zda Peršanka jednoho dne spáchá sebevraždu. Odpověď na tuto otázku, znějící ano, se nakonec ukáže být pravdivá. Na počátku vypravěč říká, že „koneckonců vše, co nás obklopuje, je výsledkem nezdaru“ (str. 47). Nezdarem je jeho život i izolace v naprosté samotě. Na konci však má naději, že dokáže opět číst Schopenhauera a poslouchat Schumanna a dokončit svou přírodovědnou studii. Závěrem pouze dodávám, že výborný český překlad nelehkého textu byl oceněn v překladatelské soutěži Jiřího Levého.“... celý text
— milan.valden

Přejít na knížky autora