1. Domů
2. Autoři
3. Eduard Štorch
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 29
• Bazar 59
• Životopis
• Citáty 4
• Diskuze 24

Populární knihy

/ všech 29 knih

Nové komentáře u knih Eduarda Štorcha

Bronzový poklad

„Příběh se odehrává v mladší době bronzové. Hlavní hrdinové se dostávají do konfliktu kvůli nalezení bronzového pokladu, který má zásadní význam pro mocenské postavení v kmeni. Kniha ukazuje střet mezi osobními ambicemi, hodnotami společnosti a přežitím v drsných podmínkách pravěku. Hodnocení a analýza: Eduard Štorch skvěle propojuje napínavý příběh s historickými fakty. Ukazuje čtenáři život v době bronzové – způsob života, výrobu nástrojů, obřady, vztahy mezi lidmi i kmeny. Postavy jsou na tento typ příběhu poměrně propracované – každá má své motivace, chyby i klady. Jazyk je srozumitelný a přístupný i pro mladší čtenáře, ale zároveň neuráží ani dospělého čtenáře. Důraz na fakta a věrohodnost prostředí činí knihu poučnou i zábavnou. Závěr: Bronzový poklad je výborným příkladem spojení dobrodružné literatury s historickou výpovědí. Kniha vzdělává i baví, a patří k nejvýznamnějším dílům české literatury pro mládež. Vřele doporučuji všem, kteří se zajímají o pravěk, morální hodnoty a napínavé příběhy.“... celý text
— vlkodlaq

---

Lovci mamutů

„Lovci mamutů - Eduard Štorch Počet stran: 290 Nakladatelství: Albatros, 1983 Volání divočiny Vraťme se spolu s pravěkou loveckou tlupou žijící na místech dnešní České republiky o dvacet až třicet tisíc let před náš letopočet. Do dob prvních vynálezů, lovů mamutů, poznávání ohně, kočírování kmenů, stavění prvních obydlí, obchodů mezi tlupami, jednoduchého kreslení do skal a prvních uvědomování si významu spolupráce a soudržnosti. Spolu s mladým nadějným Kopčemem, jeho věrným kamarádem Veverčákem, silným lovcem Mamutíkem, odvážným Drápem a Zajícem, škarohlídem Rváčem, stopařem Houžňákem a zbytkem malé lovecké tlupy se vydejme poutí za potravou z moravských břehů Dyje přes jeskyně poblíž Macochy na dlouhou pouť až na Bílou skálu do středních Čech. Poznávejme spolu s hlavními hrdiny dobrodružného románu z pravěku raný vývoj lidstva! Morava je krásná země. A miluje slunce. Všecka se k němu nachyluje. Nejvyšší hory má na severu, největší nížinu na jihu. Uprostřed se zvedá divuplný kras; v něm duní krápníkové jeskyně a zejí hluboké propasti. Všechny vody moravské země ubíhají po svahu k jihu. Teprve na samých hranicích se řeky spojují v jeden mohutný proud. Právě onen kras to nepřipustil dříve. Kras rozděluje Moravu na dvě veliké kotliny: v západní polovině země sbírá všecku vodu křivotoká Dyje, východní polovina dává svou vodu řece Moravě. Obě řeky se pak sbíhají daleko na jihu v krajině bažinaté. Samo pradávné jméno "Morava" znamená "Mokřinu". Poslední veliký oblouk mocné Dyje obtéká vápencové vrchy Pavlovské, jejichž hřeben vystupuje srázně na čtyři sta metrů z okolní nížiny. Pod Pavlovskými vrchy na břehu Dyje je osada Dolní Věstonice, dnes světoznámá; leží na mocné vrstvě žluté cihlářské hlíny. V tamější cihelně nalezli r.1924 množství pradávných zvířecích kostí, nejvíc mamutích, a kamenných úlomků pazourkových. Ten nález svědčí, že tu pod Pavlovskými vrchy na břehu řeky bývalo kdysi obrovské tábořiště pravěkých lovců, snad největší na světě. O Eduardu Štorchovi jsem samozřejmě slyšela už dřív, i když jsem žádné jeho dílo nečetla. Vzpomínám si, jak nám učitelka dějepisu při probírání pravěku a vývoje člověka doporučovala právě tuto knížku, ve které se dle jejího názoru zrcadlí mnohem víc, než v učebnicích. A měla pravdu. Tehdy jsem sice po pravěkém románu z období mladšího paleolitu nesáhla, ale díky knihovnické soutěži a ochotné kamarádce, jež mi knihu bleskově propůjčila (v knihovně je asi na tři měsíce zarezervovaná) jsem se do příběhu o pravěkém životě lovců mohla začíst už v prosincových dnech. A stálo to za to! "Jeskyně - naše!" ohlásil vážně Houžňák. "Na zimu dobrá!" Hoši hned pozdravili jásavým křikem toto rozhodnutí a honem pomáhali ženám zřizovat v jeskyni ležení. Také lovci schválili Houžňákova slova souhlasným mručením. Líbila se jim tato příhodná jeskyně ve vápencové stráni. Budou v ní mít bezpečný a krytý útulek v dlouhé zimě. Ženy složily v jeskyni těch několik kožešin, jež nesly, a vyházely ven zvířecí kosti a suché větvičky, které se v koutech povalovaly. Uvelebily se pak na zkřížených nohou a byly rády, že budou mít zase nějakou dobu stálé bydliště. Neposedné děti už jsou opět venku - mámy je vyhnaly -, pasou se na borůvkách a malinách. Stráň nad jeskyní je porostlá vřesem a bílými květy heřmánku. Tu a tam vystupují skalky a stromečky březové, dubové, sosnové a jalovcové. Větřík kývá jejich vrcholky. Věstonická tlupa našla nový domov. Autor pomocí er-formy poutavě píše o věstonické tlupě pravěkých lovců, o jejím všedním životě, úspěšných lovech, kočírování za potravou, hledání ohně, o vztazích mezi členy tlupy. Ačkoli se zaměřuje na celou skupinu a často nepopisuje jedince, nýbrž sílu lidského spojenectví, za hlavního hrdinu příběhu se dá považovat mladý kluk a budoucí nadějný lovec Kopčem. Dovolila bych si proto poukázat na příběh z jeho pohledu. V pravěku lidé nikdy neměli v ničem jistotu. Dnes se přejedli, zítra se budou svíjet v hladových křečích. Kopčem si toho byl vědom a právě proto bral svou loveckou budoucnost tak vážně. Už ve svém raném věku šplhal po stromech, lovil drobnou zvěř a snažil se plnit důležité úkoly, jako bylo chránit oheň nebo hlídat malé děti. Když žil s tlupou u břehů Dyje, často naráželi na zubry, chutnou potavu. Při jednom z lovů na ně v bažinách přišel o svou milovanou matku, a jeho otec na památku tak skvělé ženy vytvořil hliněnou figurku Věstonickou Venuši. Nedlouho poté jsou při velkém lovu mamutů přepadeni početnou loveckou tlupou a jsou nuceni odejít. Bez ohně, pazourků, kožešin, několika členů tlupy. A tak vlastně začíná příběh o lovcích mamutů a končí první z pěti dílů jedné čtivé knížky. Spolu s Kopčemem a ostatními se z Moravy přesuneme do Čech, budeme svědky mnoha úspěšných i nevydařených lovů, bojů na život a na smrt s přírodou a lovci, pokrokem lidské mysli i hloupého chování, které přetrvává dodnes. Vedoucí sob již dosáhl písčiny. Oklepal vodu z tučného hřbetu, běží vpřed a zmáčení sobi oddaně za ním. Sotva se octli mezi pobřežními houštinami, vyběhli lovci ze záloh a zaútočili na soby ostrými oštěpy. Sobi pobíhali nějakou chvíli zmateni, ale pak si prorazili několik cest a prchají kotlinou vzhůru k paloukům na Vlachovce. Několik sobů již leží mrtvo. Ženy a děti chytají a dobíjejí zvěř poraněnou harpunami lovců na lodicích. Všichni si musí počínat obratně, neboť podráždění paroháči dovedou zle trkat a povaleného člověka by veliké stádo zle podupalo. Však už je vidět, že bude hojný lov. Ale co tam ve vodě? Divocí sobi převrhli lodici, která zajela příliš daleko mezi ně... To Mamutík a Vlčí dráp se potopili uprostřed rozeštvaného sobího davu. Překocená loďka plave pryč. Kde je náčelník? Kde je statečný Vlčí dráp? I přes drsnost, kterou často Eduard Štorch v příběhu zdůrazňoval, se mi pravěké časy zalíbily. Okamžitě jsem si to začala - nejspíš naivně - představovat: zelené pláně, čistá voda, bílý sníh a mokrý déšť. Mám asi nějakou vnitřní poruchu, ale na okamžik jsem zatoužila vydat se do těch časů pomocí nějakého stroje a všechno vidět na vlastní oči. Ty drsné i krásné stránky. A, budete se smát, vyfotit si západ slunce. Vyfotit si průzračné jezero, nekonečné travnaté svahy, divokou zvěř. Jo, jsem možná divná, nicméně snící čtenáři mají takovéhle myšlenky povolené a autoři svými dílky k tomu jen vybízejí. Dokonce jsem na databázi knih našla komentář, který mne doopravdy pobavil a přitom zaujal. Podle něj je vidět, že nejsem jedinou osobou, které Lovci mamutů učarovali. Komentář oceněný šesti pochvalnými palci (včetně mého) zní takto: Vojta: "Dočteno cestou k babičce. Byla celkem překvapená, když jsem od ní po příjezdu požadoval k večeři medvědí tlapu jako první chod, antilopí střeva jako druhý chod a morek z mamutí kosti jako zákusek. Dostal jsem svíčkovou. A místo sobí krve, kterou jsem se chtěl osvěžit, kofolu… Ještě pár dní po dočtení jsem kradl hlínu z babiččiných květináčů a kreslil lovecké výjevy na zeď, případně vytvářel sošky prehistorických žen… Lovci mamutů jsou opravdu strhující četbou. Obsahují pouze děj a nic navíc, ale ten stejnak vyvolává v člověku spoustu vzrušujících otázek a představ." Lovci už chtěli drzého lupiče honit, ale zahlédli Kopčemův ohníček. "Jak ten oheň?" ptal se náčelník zvědavě, neboť nikdo si nevzal z táborového ohniště uhlíky na podpal. "To Kopčem!" vykládal Veverčák. "Vrtěl dřívkem - narodil se ohníček..." "Bez pazourku?" tázal se náčelník nedůvěřivě. "Bez pazourku!" řekl vážně Kopčem. "Bez ohnivého kamene?" ptal se náčelník dále. "Bez ohnivého kamene!" odpověděl zardělý hoch. "To je kouzlo nade všecka kouzla," usoudil Mamutík a pobídl Kopčema, aby jim ukázal, jak vyvrtěl oheň ze dřeva. Nemohu tedy jinak, než s radostí ohodnotit tuto knihu pěkným číslem a doufat, že se během následujících měsíců dostanu k dalším jeho knihám, například k volnému pokračování Lovců mamutů Lovci mamutů na Bílé skále. A jak máte tuto knihu rádi vy? A jak nahlížíte na pravěk? Mé hodnocení: ★ ★ ★ ☆ ☆ KNIHY V MÝCH MYŠLENKÁCH: 1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu? Kvůli knihovnické soutěži, do které jsem tento titul potřeboval přečíst. 2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným). Krutá krása. 3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem). Vyvýjet (se). 4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být. Vlastně mě neláká být nikým z věstonické tlupy, chytrou Lasičkou ani hravou Žabkou, nikým. Chtěla bych s lovci být sama za sebe, zkusit si to, co oni. :) 5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum. Moc se mi líbilo, že Eduard Štorch uměl zvolit pokaždé správný styl psaní. V napínavých momentech krátké přímé věty, v popisech krajiny rozplývavě poetická slůvka. Možná že právě to vyšvihlo Kopčema s Veverčákem v mých myšlenkách tak vysoko, protože, přiznám se, hodně si té stylistické stránky knih v poslední době všímám. 6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si, co Vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovateli) ale třeba i v chování postav. Často jsem nechápala uvažování pravěkých hrdinů, ale netuším, zda-li je možné považovat to za mínus. Desítky tisíc let udělají své. *v článku jsou použity úryvky z knihy“... celý text
— stavlamich

---

Hrdina Nik

„Opět perfektní Štorchova kniha. 1. napínavá a nabitá dějem 2. napsaná skvělou češtinou 3. až na malé výjimky laskavá ke zvířatům, tedy k těm, které nejsou určeny ke konzumaci. Z všelijakých podrobných detailů jejich chování je zřejmé, že Štorch měl živé tvory rád a věnoval hodně času jejich pozorování. Jinak i se svými nevelkými znalostmi historie bych řekl, že prostředí a chování lidí je vcelku realistické. Slované jsou sice hodnější než avaři, ale autor neskrývá ani jejich z dnešního pohledu záporné stránky, např. že drželi a obchodovali s otroky, že smrt otroka pro ně neznamenala nic, zato smrtelným proviněním bylo spást sousedovi kus trávy na jeho pozemku. A i ten předobrý Sámo si držel otrokyně a otroky. Zato víc manželek mu nevyčítám, coby zkušený muž ho spíš lituju. Také avaři nebyli všichni úplně zlí, Nikovi se za pokus o krádež koně v podstatě nic nestalo a i ten chán sem tam prokázal velkomyslnost a smysl pro humor, o Chunzákovi už vůbec nemluvě. A ten konec... ach ach. I přes svůj relativně požehnaný věk (nebo spíš právě kvůli němu) tu brečím jak želva. Ovšem jako dítě jsem právě proto tuto knihu moc rád neměl, podobně jako Bronzový poklad.“... celý text
— Pytlík

---

---

Minehava

„Až do strany 191 (vydání z roku 1973) se jedná o splněný feministčin sen. Hlavní hrdinka dochází k názoru, že i průměrná kráva je lepším společníkem než nejlepší muž, a od poustevnického života ji zachrání jen to, že se náhodou ocitne uprostřed sokolího hnízda, kde se cítí spokojeně i proto, že zde vládne matriarchát. Na oné straně 191 snad je snad poprvé přiznáno, že toto společenské zřízení mělo i své nevýhody, protože se muži z různých rodů kvůli své různé výchově v dětství špatně domlouvali na jednotném způsobu obrany, což zní celkem logicky. Ovšem méně logicky už zní, že lidé mladší doby kamenné uspořádají o společenském zřízení veřejnou filozofickou diskuzi, kde proberou pro a proti a rozhodnou se spolu s ostatními kmeny vyměnit matriarchát za patriarchát.“... celý text
— Pytlík

---

Osada Havranů

„Ideální příběh pro dětské čtenáře, který poutavou formou ukazuje, jak žili a jaké hodnoty uznávali naši předkové v dávných dobách. Škoda, že příběhy s tímto námětem dnešní spisovatele nelákají.“... celý text
— raphelia