duhovabublina
přečtené 118
Ostny a oprátky
2018,
Jiří Padevět
Pro mě to bylo ideální čtení, kterým jsem vyplnila několik volných chvil mezi učením se na jednotlivé zkoušky. Proto bych nejvíce ocenila krátkost jednotlivých příběhů a fakt, že můžete knížku otevřít prakticky kdekoliv. Líbily se mi i novinové sloupečky na okrajích stránek, které to celé tak hezky ilustrovaly. Ony čtyři hvězdičky z pěti dávám jen kvůli tomu, že je to knížka, kterou jsem přečetla za pár dní. A kdybych se u toho nemusela učit, asi bych ji měla přečtenou za jeden den. Co se týče rozsahu knih jsem přeci jen asi náročnější čtenář :).... celý text
Adelheid
1967,
Vladimír Körner
Nevím přesně, co jsem od knihy očekávala, když jsem ji poprvé otevírala. Počtem stran je to spíš takový bonbónek na jeden dlouhý večer. Ale nakonec ve vás stejně zanechá něco znepokojujícího a smutného, možná i daleko víc, než například nějaká tlustá a komplikovaná kniha. Líbí se mi, jakým způsobem může být příběh jednoduchý, ale zároveň i hluboký.... celý text
Ve čtrnácti sám v Osvětimi
2009,
Tomáš Radil
Pamatuji se celkem přesně, kdy poprvé jsem se setkala s tématem holokaustu. Byla jsem s našima na dovolené v severních Čechách a zvažoval se výlet do Terezína. Uvědomuji si, že to bylo právě tehdy, kdy se mi snažili nějak ohleduplně vysvětlit, co je to za místo a proč by ho člověk měl navštívit. V té době jsem už hodně četla, takže jsem se velmi brzy dostala ke knihám s touhle tematikou. A od té doby jsem vlastně v každé, která se do této pohnuté historie vracela, hledala odpovědi na spousty otázek. Později už nešlo tolik o to „kde a kdy“, protože některá místa jsem navštívila, takže například v případě tohoto příběhu vím celkem přesně, kde se v Osvětimi nacházelo BIIe a že od vrat to bylo doleva ke krematoriím a přes cestu do Mexika. Ne. Později už šlo spíše o pochopení něčeho hlubšího. Dovolím si napsat, že jsem těch knih o holokaustu přečetla už vážně hodně. Přesto se mi takovéto knihy velmi špatně hodnotí. Každá je výborná. Každou by si měl člověk přečíst a zamyslet se nad ní. Nejde přece hodnotit tak smutný obsah. Pokud bych měla přesto vyzvednout alespoň jednu přednost, kterou na téhle knize shledávám, je to určitě ten fakt, že právě v ní jsem našla odpovědi na některé z otázek. Proto spíše než pro samotný příběh, který je zde tak mistrně vyprávěn, nořila jsem se do knihy kvůli té „psychologii a filozofii“ koncentráčnického života (pokud to tak mohu vůbec napsat). Ta je tu popsána přímo dokonale. Neumím vyzdvihnout konkrétní myšlenky, protože každá je stejně důležitá, ale přesto: kolektivní vina ale individuální trest; člověk a jeho několik tváří, které se však navzájem nevylučují; existence micva v Osvětimi... Je trochu škoda, že v dnešní době dozajista hrozně moc lidí odradí celkový počet stránek, které kniha má. Aspoň to se mi několikrát stalo, když jsem ji bláhově doporučovala dalším a dalším potenciálním čtenářům. Ano, 730 stran je hodně. I tak by měla být čtena. Za sebe mohu stoprocentně říci, že si ji v budoucnu přečtu ještě několikrát. A dovyznačím si další a další pasáže. Najdu další odpovědi.... celý text
Opožděné reportáže
1964,
Ladislav Mňačko
Zase jsem jednou posílala knihovnici do skladu, když mi tuhle knížku přinášela, říkala, že se "na ni rozhodně fronty nestojí". Možná to je trochu škoda. Samozřejmě, že člověk musí odhlédnout od toho, že všechny oběti konaného bezpráví 50. let, o kterém především Mňačko píše, jsou ti hodní komunisté a ti, kteří odsuzují a konají zla, jsou naopak ti špatní. Občas z některých vět vyznívá propaganda, ale na druhou stranu je to vzhledem k autorovým názorům v době, ve které kniha vznikala, pochopitelné. Myslím si, že je důležitější, uvědomit si, že Strana v tu dobu už přiznávala, že existovalo ono bezpráví, které páchali její příslušníci, a díky tomu vlastně mohla knížka vyjít. Není tedy divu, že Mňačko věřil v lepší zítřky. Pokud bych měla vyzdvihnout reportáže, které na mě zapůsobily nejvíce, určitě by to byly: Dva kamarádi, Diář a Svědek. Při některých pasážích jsem se zmohla jen na kroucení hlavou, jindy jsem se musela smát té absurdnosti. Smutné je, že takové časy vážně byly. A že obětí bylo hrozně moc. A měli by se připomínat, komunisté, nekomunisté, každý jeden konkrétní osud jednoho konkrétního člověka.... celý text