duhovabublina komentáře u knih

Pro mě to bylo ideální čtení, kterým jsem vyplnila několik volných chvil mezi učením se na jednotlivé zkoušky. Proto bych nejvíce ocenila krátkost jednotlivých příběhů a fakt, že můžete knížku otevřít prakticky kdekoliv. Líbily se mi i novinové sloupečky na okrajích stránek, které to celé tak hezky ilustrovaly.

Ony čtyři hvězdičky z pěti dávám jen kvůli tomu, že je to knížka, kterou jsem přečetla za pár dní. A kdybych se u toho nemusela učit, asi bych ji měla přečtenou za jeden den. Co se týče rozsahu knih jsem přeci jen asi náročnější čtenář :).

1 31.05.2018

Nevím přesně, co jsem od knihy očekávala, když jsem ji poprvé otevírala. Počtem stran je to spíš takový bonbónek na jeden dlouhý večer. Ale nakonec ve vás stejně zanechá něco znepokojujícího a smutného, možná i daleko víc, než například nějaká tlustá a komplikovaná kniha.

Líbí se mi, jakým způsobem může být příběh jednoduchý, ale zároveň i hluboký.

10 20.09.2017

Pamatuji se celkem přesně, kdy poprvé jsem se setkala s tématem holokaustu. Byla jsem s našima na dovolené v severních Čechách a zvažoval se výlet do Terezína. Uvědomuji si, že to bylo právě tehdy, kdy se mi snažili nějak ohleduplně vysvětlit, co je to za místo a proč by ho člověk měl navštívit. V té době jsem už hodně četla, takže jsem se velmi brzy dostala ke knihám s touhle tematikou.

A od té doby jsem vlastně v každé, která se do této pohnuté historie vracela, hledala odpovědi na spousty otázek. Později už nešlo tolik o to „kde a kdy“, protože některá místa jsem navštívila, takže například v případě tohoto příběhu vím celkem přesně, kde se v Osvětimi nacházelo BIIe a že od vrat to bylo doleva ke krematoriím a přes cestu do Mexika. Ne. Později už šlo spíše o pochopení něčeho hlubšího.

Dovolím si napsat, že jsem těch knih o holokaustu přečetla už vážně hodně. Přesto se mi takovéto knihy velmi špatně hodnotí. Každá je výborná. Každou by si měl člověk přečíst a zamyslet se nad ní. Nejde přece hodnotit tak smutný obsah. Pokud bych měla přesto vyzvednout alespoň jednu přednost, kterou na téhle knize shledávám, je to určitě ten fakt, že právě v ní jsem našla odpovědi na některé z otázek.

Proto spíše než pro samotný příběh, který je zde tak mistrně vyprávěn, nořila jsem se do knihy kvůli té „psychologii a filozofii“ koncentráčnického života (pokud to tak mohu vůbec napsat). Ta je tu popsána přímo dokonale. Neumím vyzdvihnout konkrétní myšlenky, protože každá je stejně důležitá, ale přesto: kolektivní vina ale individuální trest; člověk a jeho několik tváří, které se však navzájem nevylučují; existence micva v Osvětimi...

Je trochu škoda, že v dnešní době dozajista hrozně moc lidí odradí celkový počet stránek, které kniha má. Aspoň to se mi několikrát stalo, když jsem ji bláhově doporučovala dalším a dalším potenciálním čtenářům. Ano, 730 stran je hodně. I tak by měla být čtena. Za sebe mohu stoprocentně říci, že si ji v budoucnu přečtu ještě několikrát. A dovyznačím si další a další pasáže. Najdu další odpovědi.

9 18.09.2017

Zase jsem jednou posílala knihovnici do skladu, když mi tuhle knížku přinášela, říkala, že se "na ni rozhodně fronty nestojí". Možná to je trochu škoda.

Samozřejmě, že člověk musí odhlédnout od toho, že všechny oběti konaného bezpráví 50. let, o kterém především Mňačko píše, jsou ti hodní komunisté a ti, kteří odsuzují a konají zla, jsou naopak ti špatní. Občas z některých vět vyznívá propaganda, ale na druhou stranu je to vzhledem k autorovým názorům v době, ve které kniha vznikala, pochopitelné. Myslím si, že je důležitější, uvědomit si, že Strana v tu dobu už přiznávala, že existovalo ono bezpráví, které páchali její příslušníci, a díky tomu vlastně mohla knížka vyjít. Není tedy divu, že Mňačko věřil v lepší zítřky.

Pokud bych měla vyzdvihnout reportáže, které na mě zapůsobily nejvíce, určitě by to byly: Dva kamarádi, Diář a Svědek. Při některých pasážích jsem se zmohla jen na kroucení hlavou, jindy jsem se musela smát té absurdnosti.

Smutné je, že takové časy vážně byly. A že obětí bylo hrozně moc. A měli by se připomínat, komunisté, nekomunisté, každý jeden konkrétní osud jednoho konkrétního člověka.

5 13.09.2017

Vpodstatě osobní zpověď manželky válečného zločince. Člověk si při čtení musí neustále připomínat, co všechno tenhle člověk byl ze své funkce schopen napáchat. Samozřejmě, že je zde hodně idealizován, a já se vlastně ani nedivím, vzhledem k tomu, kdo je autorem. Nicméně člověk má dozajisté mnoha tváří, některé špatné, některé dobré. Může být zároveň milující manžel, výborný hráč na housle, ale také strůjce masových vražd a politického teroru. A tyhle stránky se nesmí dávat dohromady. A zločin, se těmi dobrými vlastnostmi nikdy nesmí omlouvat. Zločin nemůže být nikdy prominut jen pro to, že se někdo k někomu zachoval hezky, nebo že byl zdvořilý.

Je mi trochu líto, že lidé často porovnávají Posla se Zlodějkou knih, byť to jsou dvě naprosto rozdílné knížky, ať už se jedná o samo téma či třeba styl psaní. A právě tenhle rozdíl je možná to, co by se naopak mohlo vyzdvihnout. Že Zusak dokáže napsat tak naprosto rozdílné knihy, které jsou ale obě docela kouzelné a napínavé, že se od nich prostě nedá odtrhnout.
Četla jsem Posla už několikrát a vždycky jsem si našla něco nového, co se mi vrylo hluboko pod kůži. Těším se, co v něm objevím příště! :)

9 12.09.2017