Daphodille
přečtené 47
U snědeného krámu
1953,
Ignát Herrmann
Pokud měl ještě někdo sklon brát naše autory 19. století za suché mentory s archaicky šněrovaným jazykem, po četbě U Snědeného krámu by mohl názorově ostře přeřadit. Osud Martina Žemly vůbec není veselý a vlastně na něm nenajdete světlého vlásku naděje. Ale Ignát Herrmann podává cestu do záhuby tak poctivě a poutavě od prvního do posledního písmene, že cestu zániku rádi absolvujete. Co ji zpestřuje - dovedné charakteristiky osob: upovídaný a věčně na dluh pijící a zevlující důstojník Kylián, drobná, leč situace znalá posluhovačka Randová, stará baba Šustrová... Zručně zvládnuté popisy vyvolávají z trudné tragiky oblažující oblak komiky. (Zejména rytmistr Kylián mě vždy dostával do kolen při každém výstupu a neobehrál se. A zeptejte se, kolik takových Kiliánů dnes chodí po vašem okolí?) Popisy prostředí a situací si nezadají s naturalismem a mohou se zdát zdlouhavé, al přece se od nich nešlo odtrhnout, bylyť psány chutným jazykem. Snědený krám mě nasytil. A navnadil na další tituly páně Herrmanna. Že bych se pustil do kondelíkovštiny? PS: Měl jsem k dispozici půvabné vydání s ilustracemi Kamila Lhotáka, který vnitřní grotesknost postav pěkně vytáhl na papír, až připomínaly jakési nestvůrky, ale bylo to zcela na místě... Herrmann na závěr připojil svůj doslov, kde vysvětloval okolnosti vzniku svého románu. Pracoval prý na něm pět let. Nebylo marné si je nad papírem odsedět, poctivě odvedené práce nadaného rytce charakterů Ignáta Herrmanna si můžeme užívat i po 120 letech od prvního vydání románu.... celý text
Brány mrazu a jiné prózy
2013,
Karol Sidon
Kam jste mě to zavedl, Karole Sidone? Jak hluboko a k jakým branám? Opravdu jsem cítil mráz a neběhal jen po zádech, ojínil mou duši. Starý Tomáš nechal tu svou zestárnout. Ani nemohl mít jiný přídomek. To přece chtěl. Jednou se rozesmál uprostřed milostného aktu, ztratil tak lásku svého života a začal hledat Boha. Ten koumák, knihomol a filozof chtěl být tak vážný, až se začal měnit ve vlastní karikaturu. A byl k politování. Také tehdy když vydumal onu teorii o prvotním hříchu proti skutečnosti, mohl se považovat za velmi vědoucího, aniž by si myšlenku nechal patentovat. Ale neochudil se spíše? Pokud se vzdal lidské lásky, musel spoléhat na lásku k Bohu. Ale On mu ji vracel jen v pochybách. Co následuje, už je jen cesta spirálou do zmaru. Odtud jej ani epizoda s mladou dívkou nevytrhne, ačkoli se nestává často, že by jej líbala mladá děvčata. V té spirále se veškeré možné roviny vyprávění rozklíží a od snů a vidin už jsou k nerozeznání. Tomáš se ztrácí sám sobě, rozmlží se, rozpustí jako akvarel. Kdo to vůbec byl? Snad ne Karol Sidon, který vyzrálou bilanční novelu psal teprve ve svých 35 letech? Ale zůstává zde kniha a za tu díky. Další hledání či snad listování - kdo jsme? - přenechává nám.... celý text
Román pro ženy
2001,
Michal Viewegh
Říkal jsem si, že fenomén Viewegh konečně stojí za prozkoumání a coby muž začal jsem od Románu pro ženy. Roku 2005 jsem zhlédl film podle knihy a ten mi značně zkreslil četbu - např. v Oliverovi jsem stále viděl Marka Vašuta, v mamince Simonu Stašovou (na plátně přesvědčivě nesnesitelnou). Nic naplat, Viewegh psát umí a spisovatelské řemeslo se zřetelem ke čtenáři ovládá mistrně. Sarkasmus a ostrý humor dokážou tnout a jsou výbušným palivem pro postup děje. Laura Oliverovi zdatně odsekává. Naopak jiné její promluvy jsou značně předvídatelné a nutily mě chytat se za hlavu. A jsem přesvědčen, že některé ženy by Olivera utloukly na místě kabelkami značka neznačka (anebo autora, který jej stvořil). Lepší bylo padat smíchy pod stůl. To se i několikrát povedlo (Mluvit o výskytu dokonalého chlapa je jako šířit poplašnou zprávu). Probírají se překvapivě vztahy, vztahy a jenom vztahy. Dojde i na mudrování, teorie o nevěře apod. Ve výsledku dostáváme slovy Olivera bravurně sepsané "Bravo pro čtyřicetileté" - i s povinným happy-endem. Jedna věc by mě zajímala: v románu se Viewegh pokusil vlézt do kůže ženské hrdinky, do jaké míry se mu to povedlo? Z mého pohledu důvěryhodně, ale dostaly čtenářky od "svého" románu, co chtěly? Knihu jsem přečetl během pěti dnů a času u knihy nelituji, příště asi zkusím Román pro muže a zkontroluji, jak Viewegh pro změnu rozumí mužské duši.... celý text
Zahradní ulice 70
1950,
Jiří Valja
Jiří Valja: "Zahradní ulice 70". Styl uvláčený a pedantsky popisný, utrápený stejně jako hlavní hrdina-vypravěč, který mě tak dlouho přesvědčoval o své slabosti, až jsem mu to uvěřil. Kromě pár povedených metafor jdoucích sebekriticky na dřeň vlastní povahy vypravěče a doby kolem něj (protektorát) to bylo čtení se sebezapřením. Raději se vrhnu na Valjův překlad Eliotovy Pusté země, třeba v této roli napraví dojem.... celý text
