Daphodille
přečtené 47
Muž, který stál v cestě
2018,
Ivan Fíla
Na to, jak pomalý jsem čtenář, tuhle knihu jsem zhltl za šest dní. Opět mě vedla k otázce, jak bych se zachoval v jeho pozici. Je to taková hra na předpovídání minulosti. Kdo ale může s jistotou říci, že by stál v cestě valícím se kolesům moci dobrovolně a s nasazením života svého i svých blízkých? František Kriegel se mohl zvát hrdinou, ačkoli sám by to nejspíš odmítal. Jen vítám, že jej autor Ivan Fíla vytáhl z jícnu dějin, kterým se vzpříčil, právě touto čtivou a reportážně strhující formou.... celý text
Český ráj
2018,
Jaroslav Rudiš
Parta chlapů se pravidelně schází ve staré sauně za městem... To stačí, aby bylo zaděláno na prózu, v níž hlavním hrdinou budou rozpravy oněch mužů v trikotu potu (počet nebude nakonec důležitý - asi kolem deseti). Uvádění postav na scénu vztažnou větou a nikoli občanským jménem kupodivu text nebrzdí, naopak zvyšuje napětí. Hltej, čtenáři, co vypouštíme z pusy! A právě skrze své rozpravy se postavy charakterizují a vybarvují, vzájemné špičkování a dohady o zdánlivě nepodstatných detailech sem neodmyslitelně patří a celkový obrázek těch výtečníků ještě zpřesňují. Vypravěč do děje zasahuje jen zřídka, v suchých konstatováních, uvádění přímých řečí a v počátcích a závěrech kapitol. Ve slovních přestřelkách si možná si brzy povšimnete, že už není podstatné, kdo co říká, neboť hrdinou se stává sám jazyk a jím tisíckrát kříšené kouzlo hospodské historky. Jen jsme zde v sauně (ačkoli na hospodu padne řeč nezřídka). Každou postavu lze nakonec identifikovat skrze jednu oblíbenou průpovídku, motiv nebo téma. Např. ten, co je doktorem přes ženské orgány, rád odpovídá větou: "Jsou takové případy", zatímco ten, co dělá taxikáře, zpravidla vztahovačně opakuje: "Chceš do držky?". Ten, co je v důchodu, lpí na hygieně a jeho refrénem je otázka: "Osprchoval ses?". Kniha se zdá být jednou dlouhou rozpravou, kterou si mezi sebe rozdělilo tucet potících se mužů. Ale Rudiš sem vetkl prvek tajemství, dalo by se říci až tabu. Za zdí se totiž nachází část sauny vyhrazený ženám. Ten je pro muže nevysloveným tabu, je neviditelný, zato je slyšitelný. Kdykoli muži umlknou ve svých rozpravách, ozývá se z druhé strany smích nespatřených žen, Muži nabývají dojmu, že se jim ženy posmívají. Ale proč? Nedovedou si to vysvětlit. Sama zeď je vysoká a kluzká (představuji si ji z bílých kachlů) a první nesmělé pokusy nahlédnout přes ni do zóny žen dopadnou velmi znepokojivě. Svět za zdí zůstává záhadou. A pak ten chichot. Ale netřeba teď a tady vyzrazovat jeho rozřešení... Samozřejmě lze tuto prózu číst jako důkladně a z mnoha úhlů kutý klíč k pochopení mužského světa - a proč ne. Pokud někdo ještě věří na stereotypy o pohlaví (přesahující zde z mužského světa až k nepřímému vylíčení české povahy), může si je s Rudišem ještě utvrdit. Ale přes ono zdánlivé plácání mužů o ničem a ono nezbytné dokazování prosvítá cosi lidského, směšného, vážného i soucitného, co čtenáři nedá spát, samozřejmě, chlapi se pustí do hromadné pranice pro nic, ale brzy přestanou, vždyť se ocitli na jedné lodi, která je navíc v ohrožení! Jejich oblíbenou saunu mají brzy zavřít, zbořit a postavit místo ní cosi výnosnějšího. Ovšem hlavní poslání podle mě leží na opačném konci: muži se budou dál vrhat za ženami, i kdyby je tisíckrát proklínali. Žádná zeď, žádné nebezpečí je nezastaví. A dokonce ani ten jejich Český ráj na půvabně upletený z nekonečných rozprav.... celý text
Půlnoční běžci
1987,
Zdeněk Zapletal
Autor ústřední postavy nazývá prostě podle jejich profesí (jejich milenky a polovičky ale jménem, jak jsem postřehl), a přece mi přirostly k srdci. Zapletal i pro nás později narozené upletl velkoryse pojatý portrét života společnosti a jejích schémat (zvláště "něco za něco a něco pod pult pro vás") vzájemné občanské výpomoci v systému, který už si pomoci nedokázal a v podstatě dožíval. Postavy v jedné linii žijí i svá soukromá dramata v napůl fiktivním (malo)Městci dobře známá každému z nás a v každé době (rozvody, nevěry, naschvály, lásky, kamarádství, intriky, zrady), přitom je ovšem stále narážet na stavební kameny, (fráze, slova a situace) socialistického zřízení, abychom nezapomněli, v čem žijí. Ale i v mezích morálně již značně podkopaného systému postavy hledají svou rovnou páteř, mravní integritu, podstupují minisérie bojů o sebe sama, své děti, druhy, chotě, lásky i základní lidskou důstojnost. Autor nezapomíná na obecně geopolitický rámec - Amerika za Reagana, SSSR těsně před Gorbačovem a vzývání strašáka jaderné války. Objevená záliba v běhání (viz titul knihy a předmluvu-citát z E. L. Doctorowa) pak nese štafetu jistého poselství - důležitý je sám běh jako uvedení do pohybu ve všudypřítomné strnulosti. Slovy Inženýra běh, ale ne útěk. Zapletalův lakonicky sdělný styl překvapivě nenudí - naopak vtahuje a neztrácí schopnost účinné metafory na správném místě, a tak na závěr můj favorit: "Uši fronty se naladily na příjem informací".... celý text
Nikde není řečeno
2019,
Petr Hruška
Myslím, že autor anotace to vystihl lépe než celá má recenze pro LN. A jinak - pro mě naplnění slova poezie (ačkoli to nikde není řečeno). Znám i některé Hruškovy fejetony - co do jádra kvality nejsou daleko od dužniny jeho poezie.... celý text
Až úzko pomyslet
2019,
Kamil Marcel Hodáček
Z knihy nejvíce vytěží ten, kdo se do čtení pustí bez předsudků. Mnohé vás může šokovat - po stránce stylové i příběhové. Ale pod vším tím kořením novotvarů, pod proudem dávek pervitinu a nedostatečných bílých krvinek, pod kaskádami uvolněné obraznosti a dialogů s pražskou "-ej" češtinou a rachejtlemi vulgarit, v pochybami zmítané duši vypravěče A. se pohybuje nejzávažnější vrstva čili problém: hledání lidské důstojnosti i v (napohled) nedůstojné schránce - i přes trhající pochyby a zmítání se v otázkách po (ne)smyslu státní zdravotní péče, i přes sebevědomí proděravělé vpichy narkotických a jiných jehel - i tehdy, když řeka bez odvolání směřuje ke srázu. Nakonec i hledání onoho smyslu bez nutnosti ptát se na výsledek. Projdete tím spolu s A. a na konci vám možná zas tolik úzko nebude, ať jste B, C, D, E, F... A jak líp knihu doporučit, snad "XXXXXXX"?... celý text
Nirvana: Počátky a vzestup
2016,
Gillian G. Gaar
Dost dobré. Kupoval jsem cíleně. Kapitolou o hudební scéně v Seattlu jsem se musel prokousat, ale vše, co se týkalo Nirvany jsem hltal a dozvěděl se i mnoho nového ohledně oblíbené kapely, a o to šlo!... celý text
Pernambuco
2018,
Ivan Wernisch
Je to spolkový stát v Brazílii a od loňska název knižní novinky z pera – nebojme se říci – veterána české básnické scény Ivana Wernische. Samo Pernambuco má zvuk dobrodružství a přístavů, kde přídě obchodních lodí míří k bezbřehým obzorům. Aby ne: stačí přečíst úvodní oddíl „Teď“ a záhy proslov rodičovské autority k pozdě se navrátivšímu synovi „Á“ a můžeme prohlásit: Pátraje po svém dětství, Wernisch nachází to naše. Ale dětství je jen jednou ze strun připnutých k tělu tématu a tím je – příběh. Vcelku objemný svazek rozdělený na dvanáct podkapitol nabízí příběhy v různých podobách, jak tomu odpovídá i převládající forma básně v próze, historky, anekdoty (b. Pod slibným nebem) – jen občas vystřídaných rýmovánkou, zaříkadlem, momentkou. Vše promíseno kořením dialogů. Jako by nás udržoval u vědomí toho, že dokud trvá příběh, trvá i svět člověka. A Wernisch je (po vzoru jedné své oblíbené figury) eskamotérem příběhu. Načíná je, rozvíjí, zadrhává, znovu rozpřádá, ukončuje anebo – neukončuje… Postavy v jeho světě dostávají neuvěřitelná jména, mívají vybájený původ a povolání: mistr Květenský, plukovník Parfum, slečna Weitlingová, Růžena Vodičková, strýc Jeník, lord Lovat, Lavinie, desátník Frühauf… Například báseň Cizokrajné strofy je přímo galerií takových postav. Odkud přicházejí a kam půjdou? Byli doopravdy? Zaujetí pro příběh, jakkoli by byl absurdní, a jeho rozvíjení v dialozích, nekončící hra s jazykem (nejen českým) a nikoli narcistní, ale příjemné zaujetí vlastní malírnou fantazie a nanášení nevysychajících barev zavání z podpalubí knihy Pernambuco. Ne náhodou knihu uvozuje citát Ladislava Klímy: „…kdo nechodí v noci do lesů schválně za tím účelem, aby tam viděl oreády, ten pověsiž lyru na hřebík!“ Nepřestávejte si hrát, i nesmysl má smysl rozvíjet, i pouhý útržek či spíše cár příběhu stojí za to, aby byl povězen. Jinak opravdu pověste lyru na hřebík. Anebo tuto knihu. Ovšem ani rozsah více než 150 stran nestačí jako důvod k jejímu odložení. Naopak pro pokušitele múzy by to měl být magnet a tahák. A ti, kdo mají dosud obavy či přílišný respekt z poezie, mohou je touto Wernischovou novinkou začít odbourávat. Možná i vám se zalíbí na zádi obchodní lodi nápis Pernambuco a necháte se najmout do kotelny. Bude to občas dřina, ale příjemná. Někam vás to vezme. --- Za mě nejvíce bodovala Píseň kudly, Fata Morgana a Můžete jít, Kaminský - právem otištěná i na přídeští knihy.... celý text
Nejlepší víkend
2018,
Patrik Hartl
Konečně k tomu došlo - nadechl jsem se a pustil se do četby autora, který se už natolik vyšvihl do výšin žebříčků, že na mě mohl shlížet z billboardů nad luxusní křižovatkou U Bulhara a lákat: vyzkoušej mě! Přímo si o to říkal. A proč ne? Jak jinak tuto plakátovou ikonu strhnout nežli tím, že jí dáme šanci? Mohlo být strategickou chybou, že jsem Patrika Hartla začal zkoumat teprve od této čtvrté knihy. Ale už se to nedá odestát - byla to čerstvá novinka a mně přisála pod stromečkem se strohým věnováním a maskovaným příkazem - přečti to poctivě. Ušetřil jsem jistou sumu - neboť i bez toho by mě ale zvědavost na nově vzešlou hvězdu prózy ponoukla si knihu pořídit. První dojmy - četlo se to skoro samo, řekl bych až průtočně. Hartl nezapře, že peřinu jazyka umí načechrat v důmyslných faldech a vzhledem k tempu odvážit jiskřivě praskající koření. Nebojí se prosté dějové věty proložit poetickou obrazností, často bodající špičkou sarkasmu. Přistihl jsem se, že se pousmívám a několikrát jsem opravdu padal smíchy pod stůl. Asi je načase odhalit karty a vypíchnout zvláště peprná spojení, jež mi v mozku zůstanou vryta, i kdyby knížka už ležela v nejspodnějším regálu: "S vytasenými koketními tesáky jako vlk v Jen počkej, zajíci dvakrát zopakoval, že už je opravdu velká slečna." Asi jen tak nezapomenu, že pánské přirození je "bimbálo". Pozadu nezůstává ani v názvech kapitol: "Pinda plná pilin" mluví za vše. Obsahově to je "vztahovka", Ulice lemovaná Růžovou zahradou na délce téměř pěti stran - sází na postavy, které nám svým jednáním podávají velmi důrazný návod, čeho se v životě vyvarovat a čeho si považovat. Hrdinové v románu si lžou, oklamávají se, urážejí se, opouštějí, a když si odpustí, padají si zpět do náručí v slzách. A tak se to vine přes téměř pět set stran. Deset protagonistů je propleteno vzájemnými vztahy různého zabarvení - rodinnými, milostnými či přátelskými - přehazují si mezi sebou tikající nálože emocí, ale po veškerých přemetech se všechny ty mírně poblázněné duše uklidní ve šťastné konstelaci a vše končí (relativním) smírem. Abych nezapomněl - veledůležitým pojivem textu je sex - ať už je provozován z lásky, či ze samaritánství, provází čtenáře jako nejpřirozenější součást člověka. A někdo možná bude kvitovat s povděkem, že přímá řeč zhusta rozčeřuje řádky a že postavy mluví "jak jim zobák narostl" a zcela spontánně házejí vulgarismy. Román Patrika Hartla neaspiruje na literární klasiku, ani to jeho čtenářská obec nevyžaduje: stačí, že v několika pestrých vrstvách obleče vaše volné chvíle do pestrého svetru textu. A splétat se mu to daří ohromně. Na svých billboardech si může v klidu držet svůj bělozubý úsměv.... celý text
Kniha smíchu a zapomnění
1981,
Milan Kundera
Jen tak nezapomenu na tuhle knihu a budu se ne přímo smát, ale pousmívat, i když někdy s mrazením v zádech. A to nejen pro ono zvolání "Jsem Bobby Fischer, jsem Bobby Fischer!" po úspěšném sexu ve třech. Historka s Gottwaldem na balkoně a Clementisovou čepicí je pravdivá a příznačná pro středoevropský prostor, ale teprve Kundera ji dokázal vsadit do mrazivých souvislostí v románu-eseji. Přirovnání komunismu k velké Bachově fuze a národům tábora míru jako notám, které se nesmí rozutéci, považuji za jednu z nejpronikavějších sond do komunistického hnutí. Pak nebude překvapivé, že mě zaujal i obraz kolového a velmi pravidelného tance, při kterém se naivní stalinista Ilja Erenburg vznesl nad Prahu. Do řady se vždycky můžeš zařadit, ale jsi-li jednou vyloučen z kruhu, není pro tebe už cesty zpět a jen se vzdaluješ a odlétáš, kruh se obejde i bez tebe a nevpustí tě. Pronásledování vlastního činu je pozoruhodný jev. Když se posunou kotouče hodnot, z budovatelů jsou vrazi, už to nespraví. Čechy jsou jeho a jsou smutné, narazí na to při rozboru lítosti. Opět tu nenajdeme slova nazbyt, věty jsou soustruhované a drží se poctivě myšlenky, na efekt se nehraje. Zaujala mě více společensko-politická rovina. Některé pasáže z Maminky a Tamininy smrti mohou být návodem, jak si užít tělesnou lásku bez zábran a potřísněného svědomí. Co mě asi pobavilo nejvíce: jak se Kristýniny černé střevíce a barevné korále hlásily o svá práva. Trefa! A jinak jsem spíše adorant než gynofob, pánové básníci.... celý text
Moje šílené století
2009,
Ivan Klíma
Osobní zkušenost Ivana Klímy jako sonda spuštěná do hlubin 20. století a poznání z těchto hlubin vylovené před oči čtenářů 21. století, to je Jeho šílené století, jež po přečtení může být z velké části i vaše. Nad vzpomínkami z Terezína se zastavuje dech. Je to vůbec možné, v čem musely děti vyrůstat? Tam, kde smrt byla zcela běžnou záležitostí též jako hrozba je obklopovala je ze všech stran? Zocelilo je to spíše, či více nalomilo? Byly škody na duši nenapravitelné? Rozhodně se mi líbí, jak Klíma dokáže psát bez milosti i o svých postojích v prostředí komunistickou ideologií zasažené doby, nepřikrášluje ani některé své kontroverzní kroky, jež klidně mohl zamlčet. Nebojí se na rovinu přiznat, že také on v mládí podlehl onomu opiátu. Zajímavé jsou náhledy na činnost Čs. svazu spisovatelů, zámek v Dobříši a přediva politických vyjednávání, upachtěnost těžkých ústupků a drobných pokroků směrem k uvolnění, např. kolem časopisů Květen, Literární noviny a Tvář. "Každý den se probouzím s pocitem hanby," řekl prý Klímovi kolega spisovatel Alexander Kliment. I tento citát stručně vystihl DNA doby. Slabinou v jinak soudržné pamětnické výpovědi jsou snad jen esejistické vložky, které, mám ten pocit, poněkud rozvláčně přemílají úvahy už stokrát přemleté. Ovšem je to spíše strukturní neduh; každý si z nich může vytáhnout pro sebe kus poučení. Např. úvahu o utopiích jsem si musel vypsat, neboť v ní Klíma poukázal na dávné autory, kteří až s děsivou přesností a na staletí dopředu vypodobnili praktiky moderních totalit. Nezbývá, než se přiznat, jak moc se těším na prodloužení sondy v druhém díle.... celý text
Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu
2000,
Pavel Tigrid
a prostřednictvím fiktivních lekcí udílených po třináct večerů mladé dívce Lucii, jež je na vážkách, zda nemá svou vlast opustit, pěknou vykrouženou češtinou nás Tigrid provádí milníky novodobé české historie. Trasa vede hlavně okolo těch pro náš národ osudových až traumatických: Mnichov 1938, léta protektorátu 1939-1945, Vítězný únor 1948. Putování však začíná okupací vojsky pěti armád Varšavské smlouvy 1968 a symbolicky se zde také ukončuje. Spojení obdivuhodných znalostí a výpravného slohu pro čtenáře zbarvuje to, co by jinak bylo suchou dějepisnou látku. Je pochopitelné, že Tigrid nabízí pohled z vlastní perspektivy, ale zároveň sympatické, že svůj názor za každou cenu nevnucuje ani podloudně nepodsouvá. Přitom cítíme, jak se mnohdy hlídá a krotí, neboť by jinak třeba komunistům adresoval peprnější slova. Ale uhlídá se, ačkoli - a to je spíše osvěžující prvek - někdy si nebere servítky a uklouzne mu z pera příkrý soud. Kromě komunistů to odnese i náš druhý prezident Edvard Beneš - kontroverznost jeho postavy ještě výrazněji vyvstane - anebo také jeho oddaný osobní tajemník a obdivovatel Prokop Drtina, kterého však Beneš neváhal po osvobození zapřít. Kromě osobností rozehrává témata viny, kolaborace a hrdinství vinoucí se českými dějinami s neobyčejnou intenzitou. Zvláštností je, že zabrousí i do "kdyby" scénářů a neváhá je rozvíjet na delší ploše. Tigrid ovšem nechává závěrečný úsudek na čtenáři, pouze nahazuje náměty k zamyšlení, k velmi závažnému zamyšlení. Protože není daleko od pravdy, že bolest některých porážek si v sobě neseme dosud, jako by měla být nezhojitelná. Plusem je bezpochyby autorův jazyk, který se nebojí metafor, jež s blížícím se koncem kurzu jsou stále nápaditější. ("Režim držel lidem hlavu ve žlabu hesel" apod.)... celý text