Zelený_Drak komentáře u knih

Zajímavé, důležité a aktuální téma. Spousta informací. Autor se se svým názorem netají, je zapálený pro věc a předkládá opravdu mnoho podnětů k zamyšlení. Kniha je ale velmi špatně zpracovaná.

Grimm sice uvádí seznam literatury, ale nejspíš mu nikdy nikdo neukázal, jak se dělá citace v textu (což je absurdní, protože v onom seznamu je řada vědeckých článků, ve kterých se cituje zavedenými způsoby, takže to tam mohl okoukat). Navíc seznam literatury není úplný – hned první studie, kterou jsem si v něm chtěla dohledat, tam nebyla. To bohužel z knihy činí sbírku nepodložených tvrzení. Kdyby chtěl Lži o masu předložit jako bakalářskou práci na libovolné přírodovědě v ČR, tak by ho vyrazili tak rychle, že by se potkal ve dveřích.

Lži o masu totiž vůbec nejsou populárně naučnou knihou, jde o čistou bulvární novinařinu. Text psal žurnalista a je to vidět nejen na bulvárních obratech, ale i na celkové výstavbě textu. Kapitolu začneme zlehka, přejdeme k hlavním informacím, pak ukážeme, jak by to mělo vypadat a ukončíme kratičkým nástinem, o co půjde v kapitole příští.

A pak třeba ten klasický omyl se symbiózou. V knize se doslovně píše: "Biologové tomu říkají "symbióza", úzký druh soužití, ze kterého mají prospěch všichni." Biolog, který by druh soužití, ze kterého mají prospěch všichni, chtěl nazývat prostě jen "symbióza", by měl velký problém u zkoušky z parazitologie nebo ekologie. Symbióza je druh soužití, ale jakéhokoliv, tedy třeba i parazitismus. Vzájemně prospěšný je mutualismus. A jestli autor splete takhle jednoduchou a dohledatelnou věc a ještě si dovolí tvrdit, že to tak říkají biologové, co dalšího v odborných článcích pochopil špatně?

Určitě je zajímavé si přečíst o "živočišné výrobě" (už samo to spojení je zvrhlé), o tom, jaké jsou dnes zkoušeny alternativy (spousta super možností, pastevní chov slepic, prasat i krav), o dopadech na ekosystém, o důsledcích nadužívání antibiotik... Pěkné, důležité, je dobré o tom přemýšlet, jak z hlediska morálního, tak zdravotního. Člověk se dozví o pár zajímavých kauzách. Ale pointa předchozích odstavců – co se týče zdraví, je potřeba brát knihu s rezervou a případně si dohledat původní výzkumy (často velmi zajímavé). Autor není odborník (neví ani, jak má odborná práce vypadat) a snadno mohl něco špatně interpretovat. Fandím mu přesto velmi v šíření myšlenky ohleduplného chovu zvířat, ve kterém nechybí láska k přírodě. Jen bych si o tom prostě ráda přečetla lepší knihu.

4 10.02.2019

Trpaslík, myšák a jezevec byli fajn, ale "Aslan ex machina" je v těch prvních knihách, které Lewis v rámci Narnie napsal, opravdu ničitel dynamiky děje. Jde o prakticky stejnou zápletku jako u Lev, čarodějnice a skříň. Narnii nevládne právoplatný vládce, tak vybojujeme pár bitev a necháme Petra zamávat mečem. Vlastně se tu neodehraje nic nového a kniha jen informuje čtenáře, jak se Narnie změnila a seznamuje ho s Kaspianem. Také si myslím, že Lewisovi se s hlavními postavami pracuje lépe, když jsou jen dvě. Zuzana je zbytečná ve všech (chronologicky) dosavadních dílech s vyjímkou Kůň a jeho chlapec, kde hraje vedlejší ale pro zápletku důležitou úlohu. Celkově Lewis svoji sérii hodně poškodil tím, že s ní evidentně spěchal a vydával jeden díl ročně. Sázku s Tolkienem sice vyhrál, ale zároveň přitom prohrál.

Kniha už za sedm let od vydání originálu poněkud ztratila na aktuálnosti. Bohužel průnik nových přístupů do praktické medicíny je relativně pomalý, takže zatím má Řeč života stále co nabídnout. V knize je jasně vidět, kterými tématy se autor zabýval osobně a která doplnil jen kvůli komplexitě knihy. Překladu vytýkám termín nosič, který je možná v odborné terminologii rovnocenný (byť mám za to, že jsem ho dosud neslyšela), ale není dle mého mínění tak názorný jako termín přenašeč. Nosič u mě evokuje osobu, která dědičnou nemoc nosí (má), kdežto přenašeče mám pevně zakotveného v paměti, jako toho, kdo nemoc jen přenáší dál. Obávám se, že podobně to bude mít i mnoho laiků. Jinak se ale překladatel velmi snažil, aby českému čtenáři zprostředkoval obsah co nejsrozumitelněji (včetně odkazů na články webových magazínů a stránky odpovídajících institucí v ČR). Chválím také dodatky a domnívám se, že kniha je srozumitelná i pro laiky (hypotézu bude třeba na někom otestovat) a tedy skutečně splňuje svůj účel a je populárně-naučná. Rozhodně ji doporučuji k přečtení všem, kteří chtějí využívat možnosti moderní medicíny, ale nějak lépe než se jim daří pod vedením jejich praktického lékaře. Na druhou stranu se obávám, že pokud si někdo nechá osekvenovat genom a sám není genetik (nebo třeba bioinformatik), využije jen zlomek informací, které jsme dnes již z genomu schopni vytěžit.

Nejchmurnější na knize je nahlédnutí do amerického zdravotnictví. Zde jsem se utvrdila v tom, že povinné odvody na pojištění a povinnost zdravotně pojistit každého občana ČR jsou jednou z mála povinností, se kterými souhlasím. V USA má (nebo v době vydání knihy měl) lidský život zjevně nulovou hodnotu. FDA je další katastrofa. Na jednu stranu bývají USA vyzdvihovány pro velké investice do vědy a schopnost "přilákat nejlepší mozky", na druhou stranu v biologii získané poznatky zřejmě neumí dobře využít. Jestliže socialismus v ČSR dával na úkor zadarmo (nebo později levně) pracujících vězňů, pak USA dává na úkor chudých. Oba systémy tedy stojí na vykořisťování. A mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu.

4 29.12.2016

--- SPOILER ---
Pod svíčkou je největší tma aneb nejlepší dlačí pornografie přichází z katolického Polska. Všichni Američané (kromě Jima Butchera) se můžou jít se svými pokusy o erotiku vycpat. Na kočkodlaka souložícího před proměnou i po ní a věty jako "První vniknutí přijala poslušně a ochotně." nebo klasické křesťanské "Jsem tvým polem, orej mě, orej hluboko." by si hned tak někdo ve fantasy netroufnul.
--- KONEC SPOILERU ---

Když Xin zrovna neukájí zjevně nekonečný sexuální apetit svojí ženy, tak odhaluje spiknutí a loví příšery. Kolem létají kusy těl v absurdním množství. Z těchto důvodů nechápu, proč kuskuskol (která Kočkodlaka přečetla ve 14) řeší, co by na knihu řekli čtenáři 10 až 12. Čtenářům 10 až 12 tato kniha vůbec nepatří do ruky. Kniha je jednoznačně pro dospělé. Pokud se na takovou látku někdo cítí dřív, já mu nebráním, ale měl by si aspoň uvědomovat, že cílovou skupinou nejsou děti a mládež.

Autorovi vyčítám pitomé nápady, jako klestit cestu obouručáky. Je tam přímo něco o kácení stromů. Nejdřív jsem si představila vzrostlé stromy, ale pak mi došlo, že asi půjde o nějaké mladé stromky. Přesto pochybuji, že by se do nich někdo pustil drahým obouručákem, když na výpravě, o jakou šlo, musí být relativně dost nářadí. Myslím, že jen úplní blbci by nechali sekery doma, když měli cestovat mnoho dní a nemohli si být jistí počasím a překážkami na cestě. Sekera se hodí při nečekaném táboření a kůň, který nese gardistu v plné zbroji, by kvůli malé sekerce navíc asi nezdechnul.

Z postav mě nejvíc bavil Xin, který měl nejvíce prostoru a byl nepropracovanější. Král Redren mi třeba přišel špatně napsaný. Respektive... on byl jako postava docela dobrý, ale nepochopila jsem, čím tak zaujal Xina, že se mu kočkodlak rozhodl sloužit. A nepochopila jsem vlastně, proč kočkodlak po seznámení s Hanti neodešel zpátky do svojí chalupy, kde mohli žít šťastně až do smrti. Povídky mají takové dračákovské neduhy, kdy se postavy do něčeho dají, aniž by bylo srozumitelné proč, když by mohly mít klid. Autora silně podezírám z hraní nějaké polské verze dračího doupěte. Výstavba světa i celkový styl dost připomínají český Asterion.

4 29.09.2016

(SPOILER) Ze Zajímavých časů jsem si pamatovala jen to, že se tam řeší (již brzy) nový vládce Achátové říše a Mrakoplaš se znovu potká s Dvoukvítkem za nepříliš překvapivých okolností. A že to byla jedna z těch podle mě lepších knih s Mrakoplašem, i když jsem si vůbec nepamatovala proč. Všechno ostatní pro mě bylo při druhém čtení nové. Například Stříbrná horda. Samozřejme, že si pamatuju Stříbrnou hordu, moji nejoblíbenější skupinu hrdinných válečníků vůbec. Ale nějak jsem si nepamatovala, ze které knihy (kromě Posledního hrdiny) si je pamatuju. Tak Zajímavé časy, to je ta kniha, kde se autor konečně rozhodl, že Čingis Cohen je materiál na druhou hlavní postavu a pokud má táhnout celou jednu příběhovou linku, potřebuje k sobě ještě pár zkušených kolegů. Proto jsou Zajímavé časy jedna z mých nejoblíbenějších knih s Mrakoplašem. První tři mají k mým nejoblíbenějším kouskům daleko. Faust Erik je pro mě taková koncentrovaná mrakoplašovina, ke které se ráda vracím a jako jediná Zeměplocha se dá bez obtíží přečíst za den. A Zajímavé časy mě nebaví kvůli Mrakoplašovi, ale kvůli Cohenovi, takže by se dalo říct, že jsou můj nejoblíbenější díl s Cohenem.
*
A je třeba říci, že se povznesl k náčelnictví jedné z nejvlivnějších rodin říše především díky neutuchající píli, cílevědomému soustředění svých duševních sil a šesti dokonale načasovaným úmrtím. Tím posledním umírajícím byl jeho otec, který zemřel šťastně s vědomím toho, že jeho syn dodržuje staré rodinné tradice. Hongové, stejně jako všechny vznešené rody, uctívali své předky a neviděli nic špatného v tom, když se k nim někdo připojí předčasně.
*
Cohen se nikdy příliš nevyptával. Co se Cohena týkalo, lidé přicházeli a lidé odcházeli. Po pětileté pauze řekl prostě, "Jo, to seš ty?", ale už ho nenapadlo dodat "a jak ses měl?". Byl jste naživu, stál jste na nohou a o ostatní se nestaral, ani co by se za nehet vešlo.
*
"Víte, na barbara mluvíte velmi vzdělaně," řekl Mrakoplaš.
"Ale jakpak by ne, vždyť já nezačínal jako barbar. Býval jsem profesorem. Proto mi taky říkají Profi."
"A co jste vyučoval?"
"Zeměpis. A hlavně jsem se zajímal o Aurient. Ale nakonec jsem toho nechal a začal jsem se živit mečem."
"Potom, co jste byl skoro celý život učitelem?"
"Ano, představovalo to pro mě lákavou změnu."
"Ale to přece co ten nedostatek soukromí, strašlivé nervové vypětí, denně v nebezpečí života"
Pan Čabajka se rozzářil. "Oh, vy jste byl taky učitel, viďte?"
*
"Pokouším se je naučit šachy, víte? Je to moc důležité, chcete-li pochopit mentalitu Aurientálců. Jenže se obávám, že nedokážou pochopit, že se musí střídat, jednou táhnout ten a podruhé onen, a jejich představa zahájení hry je, že se král a pěšáci vrhnou na šachovnici současně a zapálí protivníkovy věže."
*
Méně cvičený běžec by možná riskoval pohled přes rameno, ale Mrakoplaš měl v podvědomí uloženy informace o nárazech větru i o tom, jak se nepozornému člověkovi dokážou pod nohu připlést volné nebo kluzké kameny. A kromě toho, proč by se ohlížel? Běžel, jak nejrychleji uměl. Nic, co by mohl přes rameno spatřit, ho už nemohlo přinutit k rychlejšímu běhu.
*
V podvědomí většiny Acháťanů byl pevně zakotven zvyk podřizovat autoritě. A ještě silnější byl zvyk uctívat předky a respektovat starší, ale kapitán ještě v životě neviděl nikoho, kdo by vypadal tak staře a držel se přitom stále ještě ve vertikální poloze. Tihle muži prakticky už teď byli předci. A ten v kolečkovém křesle tak dokonce i páchl.
*
Kdyby byl měl onen ubohý voják civilizace čas, byl by si uvědomil, že zatímco v civilizaci je násilí až posledním argumentem, u barbarů je naopak prvním, často jediným, a ještě nejoblíbenějším ze všech.
*
Vojáci seděli v horké přeplněné cele.
Nakonec se jeden z nich ozval: "Co to bylo za lidi?"
"Já si myslím, že to mohli být předkové."
"A já si myslím, že na to, abys byl předkem, musíš bejt mrtvej."
"Ten, co seděl na té kolečkové židli, vypadal jako mrtvej. Až do chvíle, kdy bodnul Čtyři bílé lišky."
"Myslíte, že bychom měli křičet o pomoc?"
"Co kdyby nás zaslechli?"
"Ano, ale jestli se odsud nedostaneme, tak tady zůstaneme. A stěny jsou silné a dveře pevné."
"Výborně."
*
"Jo?" zajímal se Caleb, který si během cesty pokoušel prsty rozčesat vousy. "Kdy tys byl v Efebe?"
"Kdysi jsem tam honil jednoho chlápka, co na něj byla vypsaná slušná odměna."
"A koho?"
"Myslím, že tebe."
*
"Ale jsou přece věci, za které stojí zemřít," řekla Motýl.
"Ne, to teda nejsou! Protože život máš jenom jeden, zato takovejch věcí, o jakejch mluvíš, najdeš na každým rohu pět!"
"Dobrý bože, jak můžeš s takovou filozofií žít?"
Mrakoplaš se zhluboka nadechl.
"Dlouho."
*
Cohen poplácal otřeseného učitele po zádech.
"Nelam si tím hlavu," řekl. "Jestli jsme císařství ukradli podle tvýho plánu, tak podle našeho plánu ho udržíme. Tys nám ukázal civilizaci, my ti na revanš ukážem barbarismus."
*
Bleskový Podrs se na chvilku zastavil, aby nabral dech, a z plnovousu mu stékaly čúrky dešťové vody.
"Já takhle prostě běžet nemůžu," prohlásil. "Rozhodně nemůžu běžet tímhle tempem, a ještě při tom před sebou v tom blátě tlačit křeslo s Humošem. Dejme si oddech."
"So to?"
"Udělat si pauzu, abysme chytli dech?" zachmuřil se Cohen. "Bohové! Ani v duchu mě nenapadlo, že se něčeho takovýho dožiju. Hrdina, kterej vodpočívá? Kdypak odpočíval třeba Nezničitelnej Voltan, no?"
"Ten vodpočívá teďka, Cohene. Je mrtvej," odpověděl mu Caleb.
Cohen zaváhal.
"Ne? Starej Voltan?"
"Tos nevěděl? A Nesmrtelnej Jenkins taky."
"Jenkins neni mrtvej. Toho jsem viděl vloni."
"Jo, ale teď už je mrtvej. Všichni hrdinové jsou mrtví, kromě nás. A co se mě tejče, nejsem si tak docela jistej."
*
"Jak je to tady velké?"
PRO NĚKTERÉ LIDI VELMI. NAPŘÍKLAD PRO LORDA HONGA. PRO NĚJ TO NAVÍC OBSAHUJE VELKÉ MNOŽSTVÍ NETRPĚLIVÝCH DUCHŮ.
"Já myslel, že lord Hong nevěří na žádné duchy."
TEĎ UŽ MOŽNÁ ANO. NA LORDA HONGA TOTIŽ VĚŘÍ MNOHO DUCHŮ.

Po přečtení Třetí a Poslední odysey jsem si myslela, že s autorem končím. Povídky se mi ale zase líbily. Ve svém žánru (= povídka) to nebylo špatné, i když je vidět, že coby sci-fi už velká část hodně zestárla. Přesto mi skoro přijde, že Clarkovi kratší útvar, kde může jen stručně vykreslit svůj nápad a tolik nezáleží na postavách, sedí lépe než novela či román. Povídky jsou dobře napsané, bez zbytečné omáčky. A aspoň u poloviny se mi líbil nápad nebo pointa, což je u mě na sbírku povídek nadprůměrný výsledek.

3 31.01.2024

Přečetla jsem o kousek víc než čtvrtinu a odložila. Téma je zajímavé, ale zpracování mi nesedí. Jak se mi už tak někdy stává, ocenila bych na dané téma spíše literaturu faktu. Autor se na můj vkus málo věnuje psychologii postav. Postavy pro něj jsou spíše jakési humanoidní tvary díky nimž lze pokládat čtenáři otázky. Potřebovala bych, aby tyto tvary měly i více vlastního prožívání.

Přijemný historický román, pokud ho budeme brát spíše jako historií inspirovaný příběh, který obsahuje nějaké ty faktické chyby a nejspíš se takto vůbec nestal, protože je nepravděpodobné, že by vévodkyně Markéta byla až tak ošklivá, i když možná nebyla považovaná přímo za krasavici. I dnes jsou docela průměrně vypadající političky často označovány za ošklivé. Autor se přitom v ošklivosti hlavní hrdinky vyžívá, aby mohl ukázat, jak právě na tom ztroskotávají všechny její snahy o zvýšení životní úrovně v Tyrolsku, až na ně časem rezignuje a víceméně se stává tím, co jí je přisuzováno. Jak to bylo doopravdy se asi nikdy nedozvíme. Proto mám radši knihy o smyšlených postavách, které nemohou skutečnému člověku křivdit ani ho přikrášlit. Četlo se mi to ale lépe než slavná Židovka z Toleda.

3 07.11.2023

Těžké melodično nepatří k mým oblíbeným Zeměplochám. Dokonce jsem ho jednou rozečetla znovu a odložila nedočtené. A tak jsem teď, když jsem knihu opravdu přečetla podruhé, zvažovala o hvězdičku méně, ale když ji srovnám s mnohem horšími knihami, kterým jsem dala tři hvězdičky, tak se to pořád nedá srovnávat. Na tomto dílu Zeměplochy je velmi dobře vidět, jak autor pracoval. Pratchett psal scény tak, jak ho napadaly a pak je spojoval. Čím jsem starší, tím více tento postup považuji za ideální (zvlášť pro člověka, který má hodně nápadů a potřebuje je zapsat dřív, než je zapomene), i když se pak může stát, že se to tak úplně nepovede a na výsledku je poznat, že autor zrovna moc nevěděl, jak jednotlivé kousky spojit. Což je i případ Těžkého melodična, které v podstatě propojuje Smrťě s další parodií typu "Pohyblivé obrázky", ale vlastně nemá zápletku - a ta, kterou se snaží mít, velmi připomíná Morta. Umím si docela dobře představit, že na začátku byl konec. Že na začátku Terryho Pratchetta napadla epická scéna, kde Smrť hraje kytarové sólo ticha a pak teprve vymýšlel, jak se k ní dostat. Bavili mě mágové i Zuzančino rozpomínání se na dědečka proslulého především tím, že nikdy není příliš daleko. Bavila mě hudba s kameny. Ale chybělo mi nějaké silnější lepidlo těchto tří linek. A proto bych Těžké melodično nedoporučila jako vstupní knihu cyklu.

*

JAK SE JEDEN ZAPLETE S LIDMI, ZNAMENÁ TO, ŽE SE MU ZAKALÍ MYŠLENÍ. MNĚ MŮŽEŠ VĚŘIT. SNAŽ SE, ABY SES S NIMI NIKDY NEZAPLETLA.
„Ale já sama jsem člověk.“
NEŘEKL JSEM, ŽE TO BUDE JEDNODUCHÉ, NEBO ANO?

*

Klobouk byl odložen. Děkanovi spadlo s plesknutím na čelo něco dlouhého, umaštěného a skoro tak špičatého jako klobouk.
"Děkane," ozval se nakonec arcikancléř, "co jste si to udělal s vlasy? Vpředu vypadají, jako když vám je oblízla kráva, a vzadu jako kachní – dámy prominou – řiť. A ke všemu se vám ještě blýskají – ani nechci říct jako co."
"No máčka! Tak to byl ten smrad, jako když se vaří slanina!" pochopil lektor Zaniklých run.
"To je teď jasné," přikývl Výsměšek, "ale co ta květinová vůně?"
"Mumlejmumlejmumlevandulejmumlej," zahuhlal děkan s neochotným výrazem.
"Prosím? Co jste říkal, děkane?"
"Říkal jsem, že to je tady cítit proto, že jsem přidal levandulový olej," pravil děkan hlasitě. "A někteří z nás si náhodou myslí, že je to epesní účes, abyste věděl. Váš problém, arcikancléři, je v tom, že nerozumíte lidem našeho stáří."
"Cože... vy myslíte lidem o sedm měsíců starším, než jsem já?"

3 22.10.2023

Hlavní linka se konečně začíná rozplétat, takže pro mě jeden z lepších dílů série a zvedám hodnocení, ale hlavně za to, že už se blíží konec. Jinak moc nemám, co bych k tomu řekla, pozitiv celkově spíš ubývá. Komentář píšu s větším odstupem a už si ani nedokážu vzpomenout, jak to dopadlo s těmi drogami, jestli vůbec nějak. Nebo pak už jen pronásledovali záporáka? Nevzpomínám si. Sérii asi dočtu, ale vracet se k ní nebudu.

3 21.10.2023

Od komunisty jsem nečekala mnoho, ale tohle je ještě předválečná literatura a příběh o klukovi, který se snaží vyzrát na hokynáře-šmelináře mě příjemně překvapil. Myslím, že z pohledu dnešního čtenáře tam ani žádná politická agitace pořádně není. V každé době se najdou lidé, kteří se snaží vydělat na neštěstí druhých. Kniha zůstane dobrá, i když se autor 15 let po jejím napsání vybarví.

3 20.10.2023

Mně to strašně bavilo, ale zároveň mi přišlo až nepřirozené, aby byl někdo tak dokonalý, jak je zde vykreslován Fleming. Vědec, to má být (dle ideálu v mysli lidí) člověk, který neuvidí své děti růst, protože se zřídkakdy dostane domů. Fleming měl to štěstí, že se naučil pracovat rychle a tak se občas dostal i na zahrádku. Z laboratoře ho vynesli nohama napřed (tedy skoro) a to je náš vzor pro přírodovědce i doktory medicíny dodnes. Ale, ať byla realita jakákoliv, jeho objev byl zásadní pro každého. Člověk už je na dostupnost antibiotik tak zvyklý, že si to ani neuvědomuje, ale kdo z nás nemá v nejbližším okolí někoho, kdo by bez nich pravděpodobně nepřežil? Chápu, že se na Fleminga přišly v Řecku podívat i staré babky, které mu nerozuměly ani slovo. Šly se podívat na doktora, který svou prací zachraňuje životy, i když je sám skoro 70 let po smrti. Takový se nevidí každý den.

3 20.10.2023

Tak trochu mi přišlo, že Aaronovitch by se rád stal hybridem Pratchetta a Sapkowského, ale v kulisách reálného Londýna. Hlavní, co jsem si z knihy odnesla, bylo, že Peter je neodolatelně přitažlivý a touží po něm samé krásné ženy. A čtenář je ten jediný, kdo zřejmě vůbec nechápe proč. Nezajímavá hlavní postava, která možná měla být jakože "Geralt" a moc se to nepovedlo, tak se ji autor snaží zachránít Pratchettovým humorem.

3 11.08.2023

Nemám ráda pohyblivá města. Jak v Ledové společnosti, tak ve Smrtelných strojích mi to přijde jako hodně nepravděpodobné a nesmyslné řešení čehokoliv. Takže na atraktivním prostředí mě kniha neutáhla. A, bohužel, mě příliš nebavili ani hlavní hrdinové Tom a Hester. Dialogy mi chvílemi přišly vyloženě přitroublé. Ale vzala jsem to tak, že to je příběh pro odrostlejší děti, není to celé špatně napsané a i ti hrdinové jsou vcelku fajn, když to srovnám třeba s Rezistencí. Tento úvodní díl slibuje do budoucna mnoho možností, takže mě od četby dalších neodradil. V době prvního vydání by mě kniha nejspíš oslovila víc.

3 24.03.2023

Vzdala jsem to po 13 kapitolách (více než 1/4 knihy). Příběh mě nezaujal a postavy také ne. Takových příběhů pro děti je nepřeberně a tomuto chybí "něco navíc", díky čemu by mezi nimi vynikl (třeba v podobě humoru a nadsázky). Naopak, napsáno je to velmi jednoduše a magie funguje jako instantní řešení jakýchkoliv potíží, takže ani jako YAF bych to neoznačila. Knížka je tak pro první stupeň a i tak si myslím, že se najde mnoho lepších knížek pro stejnou cílovou skupinu.

Nepotěšilo mě také toto:

To je Sofie a její dvojče Josh.“
„Dvojčata?“ Dívka přistoupila se zájmem blíž. Prohlédla si zblízka oba dva a řekla: „Nejsou identičtí, ale je vidět určitá podoba.“

Tak samozřejmě, že nejsou identičtí! Na to si je nemusela prohlížet zblízka, vždyť jsou opačného pohlaví, identická dvojčata opačného pohlaví neexistují. Na dětské knížce by si autor měl dát natolik záležet, aby tam neměl takovéhle zbytečné a nesmyslné repliky.

Od knihy jsem nic nečekala, takže mě mohla překvapit jen pozitivně. Myšlenka, že "dítě se chová jako dítě, protože to je dítě" mi úplně převratná nepřišla. Nebylo tam toho mnoho, co by člověk nevymyslel, ale našlo se pár zajímavých nápadů, jak si s dítětem hrát, aby mohlo formou hry uvolnit emoce a taky mě zaujala část o chválení. Že chválení škodí jsem poprvé náhodou slyšela letos ve videu, kde mluvila nějaká česká psycholožka. Znělo to rozumně, ale video bylo krátké a nebylo tam, co tedy dělat jiného. Tady je pár příkladů, které problematiku přibližují, myslím ale, že ještě více by mi v tomto směru mohla nabídnout kniha Rodičovština (zatím jsem nečetla). A i když je Aha rodičovsví hodně americké (a tedy krapet nafouknuté, mohlo by být stručnější) a hodně se ohání nějakým napojováním (některé matky se aktivně napojují i na ještě nenarozené děti a domlouvají si s nimi, kolik minut po západu slunce se dítě narodí a tak, takže pro mě trochu podezřelý pojem) je to asi takovéto opakování, které nemůže uškodit. Hodně dětí by určitě bylo šťastnějších, kdyby od nich rodiče (a jiní dospělí) neočekávali, že se ve 3 letech budou chovat způsobněji a kultivovaněji, než oni zvládnou ve 30.

3 15.12.2022

Josef Klíma rozhodně umí psát poutavě. Od knihy jsem neměla žádná očekávání a byla jsem příjemně překvapená. Co se obsahu týče, přijde mi úsměvné, že pro Klímu, narozeného v 50. letech je generace narozená v 70. letech prostá zájmů, zatímco pro Husákovy děti je to moje generace narozená v 90. letech a pro moji ta následující. Naopak, když jsem to četla, přišlo mi, že tím, že už není všechno nařízeno shora a zábava je relativně cenově dostupná, nebo se dá ukrást bez použití násilí (aneb "Auto byste nukradli, pirátství je zločin.") ta kriminalita mládeže snad i poklesla. Jiná věc je, že díky dostupnosti informací, se může o lecčem poučit i člověk, kterému se jich nedostává od rodiny ani od školy (asi jen málo dnešních patnáctiletých by netušilo, co je antikoncepce). Smutné je, že některé věci, které jsou zde nastíněny jako možné zdroje problémů se za těch 35 let snad ještě zhoršily. Kdo by se u nás na konci 80. let nadál "open-space" kanceláří? A že ve školství stále přibývá byrokracie na úkor žáků, to by určitě nejeden pedagog podepsal.

Úplně nejvíc mě ale zaujalo toto:
"Výzkumy rovněž ukázaly, jak závažně se na dítěti může „podepsat” i zdánlivě bezproblémový porod a prostředí, v němž se těsně po porodu ocitne.

Sám porod je pro dítě, které dosud plulo v teple, tmě, tichu a bezpečí mateřského těla, dost velký šok. Ostré světlo, hluk, první kontakt se studenou porodní váhou, anebo i plenou, která je pro nenavyklou pokožku drsná — to všechno jsou věci, které je děsí a vytvářejí první pocit z tohoto světa se značně nepříznivým obsahem. Proto úplnou revoluci vnesl v polovině sedmdesátých let do porodnictví francouzský lékař Frédéric Leboyer, když začal rodit děti daleko ohleduplnějším způsobem, a ke svému překvapení zjistil, že se úplně jinak po porodu chovají a rozvíjejí. Ve své knize „Porod bez násilí” sugestivně popsal, jak blahodárný je pro utváření dětské psychiky porod, který se nepodobá náhlému skoku, ale spíš probuzení ze sna. Ztlumit světla a hluk v porodním sále na minimum, neuspěchat cestu dítěte na tento svět, ale počkat si, až se na něj samo prodere, uložit je po porodu do lázně s tělesnou teplotou a nepřestřihovat pupeční šňůru, dokud sama nepřestane pulsovat a její funkci nepřeberou plíce — to jsou některé zásady nového postupu. A hlavně zachovat od prvních chvil tělesný kontakt dítěte s matkou, protože právě v této době — jak prokázaly výzkumy — do něj proudí jakýmsi dotekovým komunikačním kanálem obrovské množství základních informací o novém prostředí, v němž se ocitlo. Neustálý kontakt s matkou a zahrnování citovou péčí se jeví v posled, ní době pro zdravý rozvoj dítěte důležitější než všechna hygienická opatření, jimiž moderní medicína nahradila ně. kdejší porody doma. Snížila sice na minimum všechna zdravotní rizika porodu, ale nahradila atmosféru plnou radostného očekávání a citové péče péčí odosobněnou a citově nedostatečnou. Sotva lze předpokládat masovou aplikaci Leboyerovy metody v našich podmínkách, kde se porodnice podobají na maximum vytíženým výrobním provozům. Ale to nejdůležitější — kontakt dítěte s matkou od prvních chvil po porodu — zajistit lze, jak dokazují některé porodní ústavy, kde už s úspěchem používají metodu tzv. rooming-in.

Jestliže dítě vnímá a zaznamenává tolik věcí z okolního světa už při svém pobytu v matce a při porodu, je pochopitelné, že začne registrovat hned v prvních dnech a týdnech po porodu několikanásobně. Egopsychologové vůbec v poslední době tvrdí, že valná část dětské osobnosti se utváří už v prvních týdnech a měsících života, že je to doba pro tvorbu jeho názorů a postojů ke světu v mnohém důležitější než období následující."

Takže v knížce nějakého žurnalisty jsme takové moderní přístupy mohli nahlédnout již v roce 90. a v našem porodnictví mají ještě i v letech 20. leckde pocit, že v 70. bylo lépe?

3 24.07.2022

Je pěkné si ještě v roce 2022 přečíst něco od Pratchetta úplně poprvé. Překvapivě dlouho mi ale trvalo než jsem se začetla. Tak nečekaně temná a vážná je Půlnoc. Někde kolem Ankh-Morporku se dokonce dostavilo mírné zklamání. Ankh-Morpork pro mě byl vždycky nejbarevnějším a nejsmradlavějším fantasy městem ze všech fantasy měst ve všech vesmírech. A tady je najednou takový cizí, šedý a studený. Jenže... ono tohle město nikdy nebylo nic pro čarodějky z hor a není ani pro čarodějku z křídy. A pak to byla výborná kniha. Jiná ale krásná. Vypiplaná. Lepší než Zimoděj, toho zatím považuji z knih o Toničce za nejslabší kus. Jediná námitka, kterou uznávám, je, že Toničku pořád jen něco pronásleduje - tentokrát Úskočný muž. Jinak je to skvělá kniha, pokud v ní člověk nechce za každou cenu najít Úžasnou Zeměplochu, do které ostatně ani nepatří. Líbil se mi policejní Figl. Knihu rozhodně plánuji číst znovu.

„Minulost si musíme pamatovat. Když nevíš, odkud jsi přišel, pak nevíš, kde jsi, a když nevíš, kde jsi, pak nevíš, kam jdeš.”

3 13.06.2022

K Percymu Jacksonovi jsem se v době vydání nedostala a ani jsem neregistrovala, že taková kniha vyšla a to jsem tehdy novinky na trhu docela sledovala. Tři hvězdičky dávám i s ohledem na cílovou skupinu, myslím si, že mezi 9. a 13. rokem to bavit spíše bude. Jinak se série snaží naskočit na úspěch Harryho Pottera, ale nemá šanci - není dostatečně nadnárodní a kombinace amerického letního tábora a komiksového hrdinství je mi příliš vzdálená. Více mě baví třeba Hraničářův učeň. Domnívám se, že pro českého čtenáře je kniha i příliš průhledná. Základní povědomí o řeckých bájích a mytologii je u nás docela rozšířené, proto mi všechny pasti, do kterých hrdinové vlezli, přišly úplně očividné. Také mi vadilo, že příběh je spíše sledem navazujících akčních epizod než souvislým vyprávěním s jednou opravdovou zápletkou. Líbila se mi část v podsvětí a Olymp. Také vysvětlení druhé světové války a závěr knihy. Američtí bohové se mi vybavovali dost často (přitom jsem tu knihu ani nečetla, jen jsem viděla seriál, který je prý o dost přifouknutý). Nemohu souhlasit s vyloženě negativními komentáři, četla jsem podstatně horší knihy pro děti. Zloděj blesků má pořád hlavu a patu a pro cílovou skupinu je to určitě atraktivní kniha - i já se chystám na další díly. Na rozdíl od Harryho Pottera ale Percy Jackson asi neosloví 3 generace a časem zapadne.

3 13.06.2022

Pěkné doplnění série. Je to menší drama než jsem si při čtení hlavní série představovala, ale zase jsem se k tomu dostala až asi 10 let po prvních dílech HU (které jsem četla jen jednou), takže pokud tam jsou nějaké rozpory s dříve napsaným, vůbec jsem je nezaznamenala. Líbí se mi, že Flanagan vcelku úspěšně vybruslil z fantasy pasti, do které vstoupil na začátku a z wargalů jsou nakonec jen trochu "magická" zvířata. Spolu s wargaly zmizela z Flanaganova světa i telepatie a i toho Morgaratha První roky polidštily, takže vše, co se o něm říkalo později jde prohlásit za přifouknutou legendu - docela elegantní.

3 26.05.2022