Brutalita

18.11.2023

Sáhla jsem po jedné ze starších knížek, kterou jsem četla když mně bylo náct... Tehdy pro mě bylo čtení brutální a postupem let se na tom vůbec nic nezměnilo.Nasili je a prostě bude.
Josef Klíma byl pro mě takový strejda šťoural on prostě nenechal nic být.
Pustil se do brutálních a pravdivých příběhů ,které se odehrály v 80. letech. Nebál se nám ukázat jaké zvěrstvo se tehdy dělo.
Myslím že nikomu neunikl film Requiem pro panenku, který byl právě díky Klímovi zfilmován.
Holt prostě na světě se vždycky nedějí jenom krásné věci.

13.09.2023

Známý žurnalista Josef Klíma se ve své knížce věnuje v celkem 8 příbězích problematice vzrůstajícího násilí a brutality v různých podobách mezi mládeží v 80-tých letech. Jednotlivé příběhy jsou vždy vhodně doplněny jak názory odborníků, tak rovněž středoškoláků. Nejznámějším uváděným je asi případ mladého spartakiádního škrtiče žen.

04.03.2023

Starší ukázka Klímovy investigativní novinařiny. Rozebírá různé případy násilného chování mládeže v 80.letech, s komentáři odborníků a vrstevníků. Spartakiádní vrah Straka nebo požár Ústavu sociální péče v Měděnci patří mezi ty nejznámější. V dnešní době se situace zhoršuje, agresivity mezi mládeží přibývá, ale výše jmenované případy se vymykají i dnešním poměrům.

24.07.2022

Josef Klíma rozhodně umí psát poutavě. Od knihy jsem neměla žádná očekávání a byla jsem příjemně překvapená. Co se obsahu týče, přijde mi úsměvné, že pro Klímu, narozeného v 50. letech je generace narozená v 70. letech prostá zájmů, zatímco pro Husákovy děti je to moje generace narozená v 90. letech a pro moji ta následující. Naopak, když jsem to četla, přišlo mi, že tím, že už není všechno nařízeno shora a zábava je relativně cenově dostupná, nebo se dá ukrást bez použití násilí (aneb "Auto byste nukradli, pirátství je zločin.") ta kriminalita mládeže snad i poklesla. Jiná věc je, že díky dostupnosti informací, se může o lecčem poučit i člověk, kterému se jich nedostává od rodiny ani od školy (asi jen málo dnešních patnáctiletých by netušilo, co je antikoncepce). Smutné je, že některé věci, které jsou zde nastíněny jako možné zdroje problémů se za těch 35 let snad ještě zhoršily. Kdo by se u nás na konci 80. let nadál "open-space" kanceláří? A že ve školství stále přibývá byrokracie na úkor žáků, to by určitě nejeden pedagog podepsal.

Úplně nejvíc mě ale zaujalo toto:
"Výzkumy rovněž ukázaly, jak závažně se na dítěti může „podepsat” i zdánlivě bezproblémový porod a prostředí, v němž se těsně po porodu ocitne.

Sám porod je pro dítě, které dosud plulo v teple, tmě, tichu a bezpečí mateřského těla, dost velký šok. Ostré světlo, hluk, první kontakt se studenou porodní váhou, anebo i plenou, která je pro nenavyklou pokožku drsná — to všechno jsou věci, které je děsí a vytvářejí první pocit z tohoto světa se značně nepříznivým obsahem. Proto úplnou revoluci vnesl v polovině sedmdesátých let do porodnictví francouzský lékař Frédéric Leboyer, když začal rodit děti daleko ohleduplnějším způsobem, a ke svému překvapení zjistil, že se úplně jinak po porodu chovají a rozvíjejí. Ve své knize „Porod bez násilí” sugestivně popsal, jak blahodárný je pro utváření dětské psychiky porod, který se nepodobá náhlému skoku, ale spíš probuzení ze sna. Ztlumit světla a hluk v porodním sále na minimum, neuspěchat cestu dítěte na tento svět, ale počkat si, až se na něj samo prodere, uložit je po porodu do lázně s tělesnou teplotou a nepřestřihovat pupeční šňůru, dokud sama nepřestane pulsovat a její funkci nepřeberou plíce — to jsou některé zásady nového postupu. A hlavně zachovat od prvních chvil tělesný kontakt dítěte s matkou, protože právě v této době — jak prokázaly výzkumy — do něj proudí jakýmsi dotekovým komunikačním kanálem obrovské množství základních informací o novém prostředí, v němž se ocitlo. Neustálý kontakt s matkou a zahrnování citovou péčí se jeví v posled, ní době pro zdravý rozvoj dítěte důležitější než všechna hygienická opatření, jimiž moderní medicína nahradila ně. kdejší porody doma. Snížila sice na minimum všechna zdravotní rizika porodu, ale nahradila atmosféru plnou radostného očekávání a citové péče péčí odosobněnou a citově nedostatečnou. Sotva lze předpokládat masovou aplikaci Leboyerovy metody v našich podmínkách, kde se porodnice podobají na maximum vytíženým výrobním provozům. Ale to nejdůležitější — kontakt dítěte s matkou od prvních chvil po porodu — zajistit lze, jak dokazují některé porodní ústavy, kde už s úspěchem používají metodu tzv. rooming-in.

Jestliže dítě vnímá a zaznamenává tolik věcí z okolního světa už při svém pobytu v matce a při porodu, je pochopitelné, že začne registrovat hned v prvních dnech a týdnech po porodu několikanásobně. Egopsychologové vůbec v poslední době tvrdí, že valná část dětské osobnosti se utváří už v prvních týdnech a měsících života, že je to doba pro tvorbu jeho názorů a postojů ke světu v mnohém důležitější než období následující."

Takže v knížce nějakého žurnalisty jsme takové moderní přístupy mohli nahlédnout již v roce 90. a v našem porodnictví mají ještě i v letech 20. leckde pocit, že v 70. bylo lépe?

12.01.2021

Četla jsem před mnoha lety. Tehdy se mi to líbilo. Zajímavé příběhy, které se skutečně staly. Nejvíc mě zasáhl příběh, podle něhož byl později natočen film Requiem pro panenku...

Odvrácená tvář lásky, odraz krutosti, bídy a bolesti. Kam až je člověk schopen zajít? Kde zůstala nějaká hranice lidskosti?

Spálená, vítr ji rozfoukal. Je pryč. Jen vzpomínka zůstane.

Bolavá, srdcervoucí. Matná. Blednoucí...

A přesto bychom neměli zapomínat...

21.06.2019

Od knihy jsem čekala víc. Z celkem osmi příběhů mě zaujaly pouze dva - první a pak příběh, podle kterého byl natočen film Requiem pro panenku, který mám ráda. I díky tomu jsem vlastně po knize sáhla. Celkově ale kniha pro mě nezáživná.

20.10.2018

Brutalita jako násilí páchané bez jakýchkoliv výčitek svědomí a bez vědomí viny. V případech, inspirovaných skutečností, autor sleduje osudy jednotlivých protagonistů a zkoumá, co vede mladistvé k tomu, aby se v tak útlém věku vydali na cestu zločinu. Nejde ani tak o to, zdůraznit brutalitu a hrůznost popisovaných příběhů, jako dostat se k samotné příčině a podstatě oné brutality.

Autor rozebírá situaci, která zde byla před více než třiceti lety. Hlavní problém přetrvává, to je krize rodiny. Dále narůstá, honba za kariérou, penězi, děti jako přítěž. Děti se stahují do sebe, komunikují na sítích, mladí lidé se nechávají vydržovat rodiči. Část lidí si to uvědomuje a dětem se věnují. Nejen finančním zajištěním, ale společně stráveným časem. Problém učňovského školství vyřešen zrušením většiny učilišť a nahrazením středními školami, na které řada dětí nemá předpoklady. Tím vznikají další problémy. Nedostatek kvalifikovaných řemeslníků a tisíce středoškoláků, nepoužitelných pro praxi. V knize uvedené příklady, spartakiádní vrah a další, rozbor případů, názory odborníků i studentů, vše má platnost stále.

17.08.2018

Klíma uměl a umí. Už tenkrát. A třebaže se některé případy nakonec ukázaly v trochu jiném světle, dokázal se k tomu postavit čelem. Je to PAN NOVINÁŘ.

11.01.2017

Tato kniha Josefa Klímy popisuje několik případů, které se opravdu staly, včetně případu Jiřího Straky - spartakiádního vraha nebo Evy Kováčové, dívky, která podpálila ústav pro duševně choré, o čemž dosti zkresleně vypráví film Requiem pro panenku. Zajímavá kniha.

10.01.2017

Četla jsem to asi pozdě, možná na tu dobu , kdy to bylo aktuální tak ok. Nejvíc se mi líbilo to s těmi auty a punkáči.

18.03.2016

V době, kdy kniha vyšla, mohl Klíma solidně rozčeřit poklidnou post-normalizační nudu. Průměrný obyvatel maloměsta, považující za vrchol extremismu teenagera v džínové vestě, musel cítit při četbě o násilí, bezuzdné sexualitě či alkoholismu oprávněné rozhořčení.

Dnes, kdy nám Koranteng z televizní obrazovky s úsměvem servíruje řezání hlavy v přímém přenosu, však již kniha - obávám se - nenalezne cílovou skupinu čtenářů.

11.05.2015

Zajímavé příběhy

02.12.2013

Kniha mi z dnešního pohledu přijde už dávno překonaná se spoustou komunistických myšlenek vhodných tehdejší době. Dnes je brutalita mládeže daleko horší. Nejvíc mě vytáčí, když se vše svádí na filmy a videohry, heavy metal apod.. Také jsem si tím prošel, mám rád filmy plné krve a násílí, horory, čtu brutální knihy, mám rád Metalliku a podepsalo se to na mě nějak? Největší grázl jsem byl, když jsem si ve 13 zapálil cigaretu, nikdy mě nenapadlo čmárat křídou po zdi. Dnes je grafiti naprostou samozřejmostí a už se pomalu nikdo ani nepozastavuje nad tím, že desetiletí fracci ukřižují a umučí malé kotě. jak to bude vypadat za 50-100 a více let? Násilí bylo, je a bude, s tím bohužel nikdo nic nenadělá.