zazvorek komentáře u knih
Lesní hřbitovy by mohly začít vznikat i u nás. Kdyby nad mým stromovým hrobem někdo zvesela psal básně a vyhříval se na sluníčku (viz kapitola o lesním pohřbívání), to by byla paráda. Jinak je kniha takové zjednodušené doplnění Tajného života stromů.
Fakt nejsem útlocitná. Nevadí mi sprosťárny všeho druhu, popis sociální spodiny, alkohol, drogy, loseři na entou. Ale mně to prostě strašně nebavilo. Povídky jsou krátké jak výpisky z bulvárního plátku, pointa je "ten a ten šo..tá tu a tu/ ten a ten moc chlastá/ ten chce tohle a nemá to a tamta chce zase jeho...". Ono to baví možná pár stránek, ale na těch 200 už to nudí. Kult Bukowski mě zkrátka minul...
Tohle je tak milá knížka! Srozumitelné, ale zároveň poetické vyprávění o tom, co vše se přihodilo Červenému panáčkovi, který se až na pár drobností neliší od "obyčejného" malého dítěte. Jen tedy doma nezvládáme zamýšlený systém 1 příběh = 1 den, protože jich hltáme nejmíň tak 10 najednou :-)
Když jsem knihu dostala jako malá, líbily se mi hlavně obrázky, z příběhů si nepamatuju nic. Teď, když si je čteme s dcerou, to už celkem chápu - ilustrace jsou vážně krásné, ale ty kraťounké příběhy stojí za starou bačkoru.
Jednoho by ani nenapadlo, jak složitý je takový proces vzniku filmu. Tahle knížka o tom vypovídá zábavně a čtivě, přibližuje různé filmařské profese i naprostému laikovi. A Kuky je prostě dobrej.
Stydím se, stydím. Takové veledílo a já jej odkládám ještě před půlkou... Ale teď zrovna to dočíst nedokážu.
Ten příběh je úžasný, některé situace i dialogy jsou opravdu vtipné, baví mě vůbec celý ten nápad rytířského pseudorománu a ve své době to muselo bavit i ten myslím celkem úzký okruh čtenářů, který se k tomu mohl dostat. Don Quijote pro mě není postava komická, ale velmi tragická. Idealista, kterého kdekdo zmlátí na potkání, a on si přesto pořád vede neoblomně svou, je sice hoden obdivu, ale mně z toho bylo úzko.
Zajímavé je, že ta pověstná bojůvka s větrnými mlýny zabírá v celém rozsáhlém díle prakticky jen pár řádků.
Ale někdy je to prostě taaak moc rozvleklé... Doufám, že někdy ještě seberu odvahu a trpělivost to dočíst.
O lásce až za hrob navzdory znesvářeným rodům a smrdutým nohám. I když mi z toho ta láska, jak je tu popisována, vychází spíš jako žádost těla než splynutí duší. Ruku na srdce: můžou si křehké knížátko a budoucí řeholnice skutečně a hluboce zamilovat povedený sourozenecký loupežnický páreček, nebo je s nimi spíš baví radovánky při měsíčku?
A teraz vážně. Ta kniha má krásnou atmosféru. Trochu mi to připomnělo severskou Kristinu Vavřincovu, ovšem v drsnější verzi. Přesto musím říct, že to je jedno z mála děl, kde považuju filmovou verzi za lepší než románovou předlohu. Z projekce jsem odcházela úplně zničená, fascinovaná. Vláčilovo vidění světa mi je hodně blízké, to Vančurovo trochu méně.
Posloucháno jako dvacetidílná četba na pokračování na Českém rozhlasu.
Upřímně nevím, proč kniha vzbudila tak obrovský rozruch... Ano, nápad s temnou čtvrtí uprostřed Prahy i důvod, proč existuje (vysvětlený v závěru), se mi líbí, je to taková romantika starých časů. Ano, má to atmosféru foglarovek, ale jakoby násilně převzatou. Chybí ten skutečný strach a napětí, které Foglar dokázal vzbudit i v dospělých. Ano, má to celkem spád, ale je to jen pořád taková honička odněkud někam. Co mi vyloženě vadilo, byla všemožná klišé - v dialozích, charakterech postav, jejich reakcích... Ja chápu, že to je cílené na děti a teenagery, ale i pro ně existují knihy, které se tomu dokážou vyhnout. Není to špatné a pokud to dokáže přivést puberťáky k četbě, jedině dobře. Ale spadlá brada se nekoná...
Krásná kniha, každý z těch obrázků si umím představit jako plakát... Dá se u toho hodně povyprávět a baví mimina, předškoláky i zastydlé puberťáky.
Člověk by snad ani nečekal, že se v dnešní době u dětí uchytí takovéhle věci. A hele, knížka i CD jsou u nás v kurzu každý den. Nejsem zrovna klasická posluchačka Hradišťanu, ale z tohohle čiší radost ze života a to mě baví.
A ta těžká nostalgie - kdo by si z dětství nepamatoval krásné Kudláčkovy ilustrace?
Parádní příručka pro základní orientaci v živočišných i rostlinných druzích vyskytujících se v našich lesích. Od těch nejmenších po ty největší, nezapomíná se na nikoho. Díky fotografiím různých znaků toho kterého druhu (třeba u stromů nejen celek, ale i listí, kůra, pupeny, květ...) se v určení asi nikdo nesplete.
Tenhle typ kolážových a trochu divokých ilustrací vážně můžu. Ale to je druhořadé; hlavní je, že jsou tyhle ilustrace svým provedením bližší i 2-3 letému dítěti, které si je oblíbilo až do zblbnutí.
Verše sice nejsou nejsilnější stránkou téhle knížky, ale ten nápad a provedení jsou prostě boží. A kdyby to hodnotila dcera, milovnice vlaků a nádraží, určitě by tomu chtěla nacpat ješte další další hvězdy.
Konečně někdo pochopil, že v kuchařce pro úplného začátečníka se nepíše "zahustěte jíškou ", ale nejprve se vysvětlí, jak se jíška udělá; nepíše se v ní stroze "přidejte máslo ", ale zda je to máslo tuhé, změklé nebo rozpuštěné; nechce po vás ušlehat sníh, ale chce sníh řídký/tuhý/v kopečkách... zkrátka vás vede receptem hezky polopaticky tak, že to nemůže skončit neúspěchem. Kuchařští antitalenti jako já to vážně ocení (a jejich rodiny též:-)).
Pevně doufám, že až to bude potřeba, vzpomenu si na to, že tělo je schránka, co umírá, ale duch je život a trvá. Že se tím dokážu uchlácholit do stejného pokojného klidu jako Darell Standing čekající na oprátku. Že namísto paniky a ochromujícího strachu z konce budu moct říct: "Čím budu, až budu zase žít? To bych ráda věděla."
Tak tohle bylo těžké. Po všech stránkách - realismus 19. století čtenáře nešetří, pere do něj dlouhé pasáže filosofických myšlenek, dialogů, popisů, množství postav, ve kterých se vyznáte až ve druhé polovině knihy... a do toho smutný osud několika postav včetně hlavního hrdiny, který by mohl být mravním vzorem pro všechny, ovšem leda v nějaké utopii, neb ve světě reálném přivede sebe i své blízké spíš k utrpení než ke spáse. Krásný příklad toho, že páchat dobro na všech frontách a milovat bližního svého má taky své meze.
Zároveň však od samého začátku víte, že se před vámi odehrává něco mimořádného. Velké dílo.
Ta hvězda dolů je právě pro některé velmi rozvleklé pasáže a pro mě nelogické a hysterické chování některých aktérů.
Jasně, že to je kalkul. Jenže protentokrát jsem ochotná nad tím (vlastně i samotným autorem trochu přiznaným) marketingovým tahem přimhouřit očko. To kvůli tématu a hlavně fascinujícím bytostem, o nichž vypráví dál po světě. Tady už sice nevypráví jejich životní příběhy, je to spíš autorova sebereflexe po letech známosti s nimi doplněná atmosférickými fotkami, ale to pořád není málo.
"Zpívej nahlas, volej na ptáky a blbni se zajíci."
Nějak vůbec nevím, jak s tímhle naložit. Dlouho jsem z žádné knihy nebyla tak rozpačitá...
Zpočátku to vypadá jako pornografický sen nejednoho chlapa - zločinec se ocitne sám v klášteře s pěti nadrženými jeptiškami vyžívajícími se v BDSM. Zdálo se mi to lehce trapné, ačkoliv se to - ostatně jako všechna Urbanova díla - čte dost dobře. A určité tajemno se autorovi v tom bezčasí mimo vnější svět daří budovat docela obstojně. Přitom se zřejmě snažil o něco víc. Trochu (povrchně) nakukuje do církevních dějin (Šebestiána střílí šípy, Cecílie zpívá, Michaela s křídly, církevní otcové ve jménech dalších...), hlavní mužská postava po kafkovsku jen jako iniciála, která nemůže ovlivnit svůj osud, na závěr ta prapodivná polemika, asi nějaké to poselství, že láska vítězí ... No, já vážně nevím. Rozhodně to není odpad a rozhodně to není literární skvost.
Lizzy a Darcy budou vždycky představovat postavy natolik sympatické a obdivuhodné, že už jen díky nim zůstane Pýcha a předsudek naprostou nadčasovou klasikou. Každá by chtěla za muže neproniknutelného Darcyho, každý by chtěl za ženu odvážnou Elizabeth. Kromě nich ale román dotváří plno dalších zábavných i soucit zasluhujících postaviček (pan Bennet, pan Collins!) a velmi mě baví ta všudypřítomná ironie.
Bohužel jsem knihu četla až poté, co jsem asi 30x viděla film s KK a MM, a tak jsem pro všechny postavy i místa měla už předem jasně daný vizuál a fantazie si je nemohla vykreslit po svém. Nicméně film nepokrytě zbožňuju, není to tedy pro dílo Jane Austenové až taková ztráta...:-)
Ani napodruhé kouzlo nevymizelo!
Mám velké štěstí, že v životě potkávám spoustu zajímavých lidských typů. Do této knihy by se nehodily, neb se obvykle pohybují v městské džungli, ale rozhovory s nimi jsou někdy laděny podobně. Snad je i sama vyhledávám, snad si najdou ony mě, každé takové setkání je pro mě ale určitým způsobem obohacující a úlevné. Úleva přichází z potvrzení, že se u nás pořád najdou lidé, kteří "mají koule" na to žít si úplně po svém. Jasně, ne všichni si tuhle cestu vybrali úplně dobrovolně, někteří do toho prostě spadli, ale naučili se s tím žít. Pro někoho jsou to příživníci, pro mě sympaťáci.
Jak v knize praví jeden z nich: "(...) nějaká paní se ptala, co ti samotáři vlastně dělají pro společnost. Přitom je to úplně absurdní, oni toho dělají pro společnost strašně moc, protože vystoupili ze systému. Té paní se plete systém se společností. Měla se ptát: Co dělají samotáři pro systém? Nedělají pro něj, zaplať pánbůh, nic."
A ještě jedna perla: "Život je spravedlivý. Pánbůh člověku něco vezme a něco jiného zas dá. Ubyly mi zuby, ale přibyly dioptrie."
Tak o takových lidech si budu vždycky číst stokrát radši než o politicích a samozvaných celebritách. Výborné rozhovory.