ZajDa37 komentáře u knih

O tomto díle si myslím, že na sto stranách, jednoduše, věcně a bez velkých průtahů zdůraznil nesmrtelné stránky moci, jak se k ní dostat, jak se chovat a jaké jsou typy vlád. Machiavelli je politický autor. Popisuje politiku tak jak ji vidí a cítí. Navždy mi utkví v paměti citát: "Kdo chce klamat, vždycky najde někoho, kdo se oklamat dá."

5 30.08.2015

Nedělám to rád, ale nevyhnu se tomu, musím srovnávat, a to s dílem ze stejného období od podobného autora, Smrtí obchodního cestujícího, které jsem četl předtím. A Kočka z tohoto srovnání vychází jako vítěz.
Ani nevím proč, ale v té knize je něco, co mne uchvátilo. Snad ta hutnost atmosféry, tíživost dopadajícího stínu smrti, přesné a trefné glosy o životě, dialogy mrazivé jako ostrá čepel, prostě "něco", co tomuhle dílu dává jedinečnou příchuť.
A přitom ani ten konec nezavání moc velkým happy endem. (Spoilery!) Taťka skutečně umře na rakovinu, Brick se s největší pravděpodobností z alkoholismu nedostane, Maggie bude stále kočkou na rozpálené plechové střeše, navíc zřejmě s kotětem, které přivede do světa kruté samoty, honby za ziskem a neschopnosti si cokoliv říct. Do světa, kde se i takový pevný bod jako rodina hroutí.
Drama Kočka na rozpálené plechové střeše je jižansky pálivé, řeže bez milosti do našich nejskrytějších citů a za to si zaslouží pět hvězd.

4 09.07.2017

Jedno z nejlepších Williamových děl. Bezesporu. To téma je nadčasové. Zrada, pomsta, ctižádost, váhavost, podlézavost. A přitom tam dokázal propašovat i to podivné nadpřirozeno zosobnění v postavě Ducha. Duch je vlastně zvláštní postava. Vybídne Hamleta, aby se pomstil, a pak už jen sleduje, jak umírají i nevinné, jen aby se pomsta naplnila. Co na to říká? Má Duch vůbec čisté úmysly?
Nejkrásnější část Hamleta jsou ale ty jeho šílené bláznovské odpovědi. Jsou tak nádherné, klaunské, hledající neznámé ve známé, neobyčejné v obyčejném.

"Pelyněk. Pelyněk."

4 14.11.2016

Zkrocení zlé ženy je notoricky známý příběh zkrocení zlé ženy, ale jenom málo lidí ví, že ten celý příběh Kateřiny a Petruchia je naroubován na mnohem neslavnější příběh dráteníka Kryštofa Šikulky. Slyšeli jste o něm? Že ne? A přitom však znáte to špičkování mezi hlavní dvojící.¨
Příběh Biancy a jejích nápadníků je jenom vedlejší větví, co zapadne vedle té velké války Kateřiny s Petruchiem. Shakespeare je totiž přetvořil v takovou hlavní dvojici klaunů, co hledají před slovní hříčky vzájemné urážení. Albee tu určitě bral inspiraci pro Kdo se bojí Virginie Woolfové?
A taky si jednu věc musíme přiznat, kdyby se Petruchio nesnížil k podpásovkám jako týrání hlady, tak by na plné čáře vyhrála Kateřina.
Dovolme si takovou hypotetickou poznámku: kdyby byly v 16. století feministky, pravděpodobně by Shakespeara upálily. A to by byla velká škoda.
Mimochodem, fandil jsem Kateřině.

"Když vás to mohlo napadnout, můžete zase hezky vypadnout."

4 14.11.2016

Uf, Krysař je rozhodně zvláštní kniha plná symbolů, kde je spousta věcí řečena jen v náznacích (třeba sebevražda Agnes) a kde podivný slovosled jen zdůrazňuje vypjatost situace.
Ale upřímně někdy je ta absence jakéhokoliv vysvětlení trochu na škodu. Dlouho jsem třeba přemýšlel, jestli Agnes skočila do propasti nebo se utopila v řece.
Rozhodně ale kniha s mnoha zajímavými myšlenkami.

4 24.02.2016

Dlouho jsem přemýšlel, co k této knize napsat. Ano, mohl bych zde říct, že je jedním z nejvýznamnějším romantických románů, který kdy byly napsány, nebo, že je psána s krásným stylem a nebo, že v ní dokážeme cítit tu všeobjímající autobiografičnost.
Ze začátku vztahu Markéty a Armanda mi připadlo, jako by si z něj slečna Gautierová chtěla udělat jenom dobrý den a vysmát se mu, ale potom skoro na konci knihy, když se začal Armand ubohé kurtizáně mstít, tak mi zase připadalo, že miluje nejvíce sebe a svou uraženou ješitnost.
Křivdím jim.
Je to jeden z nejromantičtějších párů v knihách.
Někdy bych si měl koupit kamélie a čekat jestli vykvetou bílé nebo červené květy.

4 14.11.2015

"Mé prsty neklidně ťukaly do kláves, když jsem psal tuto recenzi. Ťukot kláves se rozplýval ve vzduchu jako olověné kruhy. Psal jsem na starém počítači, který jsem používal už několik let. Bylo chladné ráno, když jsem ho šel koupit. A teď sedím tady a píšu tu recenzi."
Bystrý čtenář možná pochopil, že jsem se snažil psát jako Virginie Woolfová, bystřejší si povšimne inspirace v podobě kruhů ve vzduchu, a nejbystřejší uvidí, že mi ta napodobenina moc nejde.
Ale zpátky k recenzi. Dlouho přemýšlím nad otázkou, proč mi u čtení nepřipadala důležitá slova, ale sled autorčiným myšlenek a obrazů? Na to si snad odpovím. Avšak na závěr (možná předčasný) poslední otázka: Jsem jediný, kdo po přečtení této knihy má úplně jiný vztah ke kapesním nožům?

4 31.10.2015

Nemohu na tu knihu přestat myslet. Ten neskutečně poutavý příběh lásky Jany a pana Rochestera na mne dýchl kouzlem starým sto padesát let. Když jsem knihu otvíral, myslel jsem si, že mě čeká příběh podobný románům Jane Austenová, ale ji a sestry Brontëovy vůbec nemohu srovnávat. Zatímco romány Austenové mají to neopakovatelné lehké kouzlo anglického domácího života na venkově, romány Charlotte Brontëové mají rychlý spád a popisují rychlý psychologický spád děje. Dílo Jane Austenové je typický román rodinného života, odvětví realismu, avšak romány sester Brontëových jsou typické romány kritického realismu. Zážitek z knihy zůstane dlouho.

4 05.10.2015

A všechno bude dovoleno ... Když jsem knihu dočetl, nemohl jsem se zbavit dojmu, že musí pokračovat, že není možné aby kniha skončila. Byl jsem ohromen vlastní symbolikou postav, když každá z nich přináší do příběhu vlastní pohled na svět. Rozháranost Dimitrije, cynismus Ivana, pokornost Aljošy. Myslím, že vždy když budu potřebovat dílo k zamyšlení, sáhnu po Bratrech Karamazových.

4 20.09.2015

Řeklo by se, co nám může dát kniha z 15. století, když je to tak strašně dlouhá doba. Villon vám ukáže, že se lidé ani za tu dobu nezměnili. Pořád stejně miluji, pořád stejně trpí kvůli lásce, pořád jsou stejně lakomí a pořád si na tuhle lakotu stěžují.
Villonova kniha je vlastně oslavou toho, aby si člověk užil, pobavil se, napil se a se vším, co k tomu patří. Celé je to navíc zabaleno do ostrých, někdy peprných a někdy až moc ironických veršů, které tu myšlenku příjemně dokreslují.
Ale i přes tuhle adoraci zábavy a veselí jako přes masku probleskují trpké úvahy o tom, že člověk je pouze smrtelný, že stejně na všechny čeká smrt, i když byl jakkoliv bohatý nebo mocný. Tak proč si tváří v tvář téhle smrtelnosti ten život nevychutnat?
To praví Villon a já s gustem na jeho elán a lehkost v životě připíjím.

3 06.03.2018

Objevují se tu názory, že tohle dílo je už přežité, zastaralé a k nepřečtení. Nesouhlasím. Ano, jsou v něm sice rady, nad kterými se dnes člověk snad jen pousměje nebo nebude věřit, že to někdo myslel vážně, jsou zde i pasáže, které se někomu mohou zdát jako by je psal generátor náhodných slov. Jenže všechno vyrovnává ten jazyk, to jak si Ovidius hraje se slovy, vymýšlí nejrůznější básnické obraty, aby popsal třeba i úplně běžnou věc.
Kdyby už pro nic jiného, kdyby ne pro svůj obsah, kdyby ne pro historickou hodnotu, tak pro to, jak je to napsané, si to zaslouží přežít.
Když jsem četl známým nějaké úryvky, dívali se na mě s podivem, jak něco takového můžu číst. Je pochopitelné, že dnes, když je svět zavalen takovou spoustou různých motivujících knih o tom, jak uspět ve vztazích nebo třeba v byznyse, se může lidem zdát tohle dílo staré a nepotřebné. Co na tom, že podle některých rad se hodí chovat i dnes. To, aby se muž choval slušně, pečoval o sebe a zušlechťoval ducha, by měl být základ pro každého.
Tohle dílo si vůbec nezaslouží zapomenout. Byla by to ohromná škoda.

3 06.12.2017

Asi bych úplně nesouhlasil s vystihnutím knihy v anotaci, jako ty nejstrašidelnější příběhy, co kdy byly napsána. Ano, Pískoun a Dědičné sídlo (zčásti i Pustý dům) jsou esencí naprosté temné energie, které jsou s výjimkou Poea a Lovecrafta ve světové literatuře ojedinělé. Jenomže ten zbytek potácející se mezi romantikou, náboženskou tématikou, psychologickým příběhem a podivným moralizováním, byl podivný. Navíc mi trvalo přečíst knihu skoro dva měsíce, což je neobvykle dlouhá doba, na to že je to kniha poměrně krátká.
Zkrátka některé části jsou geniální, některé průměrné a z celku si stejně zapamatujete pouze Pískouna (já ještě Dědičné sídlo a Kamenné srdce).

3 20.11.2017

Mefisto žije. Höfgenové stále žijí. Je nesmyslem namlouvat si, že ctižádostiví lidé schopní zahodit svoje názory, přesvědčení a ten kus lepšího já v sobě za trochu slávy a úspěchu vymřeli. Jenom čekají na vhodné okolnosti. Je však otázkou každého z nás, jestli sobě natolik věří, že by dokázal říct, že i ve chvílích, kdy se jedná o jeho život, by se dokázal zapřít a podvolit se.
Höfgen vlastně hraje pořád, celý jeho život je póza, kterou mění jen podle toho, jaké je před ním publikum. Otto Ulrichsovi říká to, co chce, aby on slyšel, Lottě Lindenthalové říká, co chce, aby slyšela, Göringovi říká, to co chce slyšet. Mění masku dle toho, v jaké pozici se nachází. Ano, samozřejmě že má svědomí, že má výčitky svědomí, ty se však dají zahnat, jsou přece příjemnější věci, je i tolik dobrých skutků, kterými se dají uklidnit. Pomoc zavřenému komunistickému příteli, zaměstnání žida jako sekretáře. Höfgen je člověk, který se naprosto ztotožnil se svým povoláním, že neví, kdo vlastně je, o co se snaží, jestli má nějaké lepší já, které vůbec měl. Miloval? Je schopen milovat? Nenamlouvá si nakonec něco sám sobě stejně jako všem ostatním? A dává se do služeb bestie, která požere všechno dobré, všechno lepší, všechno čisté, zardousí, uškrtí, požere a zadupe. A nad tím se směje ďábelská maska Mefista.
Nedá se nedat pět hvězd. Úplně na to stačí šestá a sedmá kapitola.

3 25.08.2017

Po dočtení knihy jsem zjistil, že pro mne existují dva L. Cohenové. Ten první, jemný, sametový hlas, který promlouvá z citlivých písní a melodií a druhý, neučesaný, přisprostlý, libující si v podivných hrách s postavami a časem, ale i přesto stejně poetický jako ten první.
Prolínání časových os současného Montrealu a Kanady spolu s životem svaté indiánky Kateřiny Tekakwithy je samo o sobě zajímavou sondou o vztahu a vývoji dědictví kanadské historie a společnosti. Cohen v postavě F. trousí jedno filozofické prohlášení za druhým a já nevím, jestli se mám smát nebo plakat.
Pokud vás napadá o čem to vlastně je, sám Leonard Cohen vám v jiné knize nabízí odpověď: "psal jsem tu knihu pod rozžhaveným sluncem. Myslím, že je to více sluneční úpal než kniha."
Myslím, že je velmi trefné označit tento román jako postmodernu, proto radím těm, co se těžko orientují v různých časech, co nemají rádi knihy bez děje, popisování sexuálního života postav, dlouhé rozmluvy o tom, jak by měl člověk brát život, experimentální pasáže plné nelogických spojení nebo lásku osob rozdělených mezi sebou třemi staletími, tak to nečtěte. jestli to je jinak, Cohen se vám bude velmi zamlouvat.

3 14.04.2017

Ta hra je depresivní, apokalyptická, černá. A všechno utrpění těch postav a poloviny úmrtí pochází z rozhodnutí jednoho nešťastného krále. Vždyť kdyby byl trochu mírnější, trochu moudřejší, tak by se to nemuselo stát.
Hra je i symbolická. Nastupující nová generace, co se žene za úspěchem za mocí a za penězi, zatímco ta starší ustupuje, odchází do pozadí a umírá.
"Nikdo nikdy nenapíše lepší tragédii, než je Lear." G. B. Shaw

A na závěr ještě jeden citát:
"Leare, Leare, na bránu bouchej, kterou jsi vpustil hloupost dovnitř a rozum ven."

3 15.11.2016

Když se nad tím zamyslíte, tak je to vlastně příšerně naivní. A byl by z toho i celkem laciný a šestákový příběh, kdyby tam nebyla ta krásná hudba slov (celá první konverzace Romea s Julií, monolog o královně Mab, nebo Juliino čekání na Romea.)
Pokud ale pomineme ten naivní děj, tak je to celkem trudný příběh o tom, jak byla láska dvou mladých lidí zničena naprosto nesmyslným nepřátelstvím dvou rodů.
Jistě, tohle téma bylo mnohokrát parafrázováno, ale musíte uznat, že první byl Will.

3 14.11.2016

Jindřich V., ach ten Jindra. Jak ten vyrostl od doby, kdy flámoval s Honzou po londýnských putykách. Kdo by si tehdy pomyslel, že povede vítězné tažení do Francie a vyhraje bitvu u Agincourtu. Navíc tahle hra skrývá ještě nádherné chórické promluvy, díky kterému to celé dělá neuvěřitelný dojem básnivosti a lyriky.
K tomu ještě tu názory obyčejných vojáků. To je prostě krásné dílo. Ne proto, že má geniální myšlenky, ale protože má krásný příběh.

"...jak změklé půdě tisknou pečeť kopyt..."

3 14.11.2016

Ještě před Richardem III. něco bylo. Několik dílů Jindřicha VI., kdy se řeší konec války ve Francii a průběh války růží. Je zajímavé, že ve škole mne tohle téma nikdy nezajímalo. Ale když přišel Shakespeare, tak to téma uchopil, přidal mu plastické hrdiny, rozdělil to do tří dílů a udělal z toho nesmrtelný příběh.
A ten zakončil opravdu monumentálně. Richard III. je totiž opravdu fantastickým a více než důstojným zakončením toho období historie. A co na tom, že si ho William "trochu" přibarvil. Vždyť vy ho máte rádi i přes to. Nemůžete mu odolat, když s ďábelským pohledem v očích svádí lady Annu, když se tváří ctnostně při nabízení koruny a když volá zdrcený na bojišti po koni.
Čím to je? Myslím, že tím, že Richard má v sobě nějaké zvláštní charisma. Něco neotřelého, čím vás zhypnotizuje. A to proto, že si z vás všech dělá srandu. Nepokrytě se vám vysmívá tím, že vám předem prozradí, co udělá a pak se mu to bez uzardění daří. Vidíte, jak stoupá ke koruně i když všem lže, podvádí je, vraždí, ale vás to tak morbidně baví, protože vám nejdřív řekne co udělá a všechno se mu podaří.
Geniální.

3 14.11.2016

Popravdě, ani nevím co k této knize napsat :) . Ano, don Quijote je blázen (sem tam), ale není to bláznovství krásné? Není šlechetné? Ta idea, skoro až utopie, pomáhat vdovám, dívkám, potřebným a uraženým je sice naivní, ale krásná. Uznávám, že někdy to bylo vážně na hraně, skoro až za hranou (osvobození trestanců), ale na druhou stranu si přiznejme, že kdyby každý byl jako don Quijote, tak by byl svět lepším místem (i když plným bláznů).

První díl mi upřímně přišel trochu slabší, ale druhý to naprosto spravil. Přišlo mi totiž, že má už nějakou tu hlubší myšlenku a není pouhou parodií rytířských románů. Takže 4 hvězdy.

3 03.05.2016

Je strašná škoda, že jsem znal konec ještě před přečtením, protože jsem se tím připravil o krásné, dojemné a tím pádem i smutné vyvrcholení. Ten příběh je vlastně celý takový.

Já vlastně Curleyovu ženu chápu. Nebo se o to aspoň snažím. Rozhodně je to možné. Steinbeck se nemusí rozepisovat na mnoho stránek, i když i to mu jde (Na východ od ráje, Hrozny hněvu), aby výborně vytvořil nesmrtelný příběh.

"Povídej, Georgi, dál."

3 28.03.2016