Yokolobuna komentáře u knih

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "4. Cestopis"

Když se mne někdo zeptá, co čtu, často trochu alibisticky odpovídám, že všechno. To je ale malá lež, protože biografie a právě cestopisy rozhodně nejsou žánry, které bych v knihkupectvích lačně cpal do košíku. Položka "Cestopis" tak byla z letošní výzvy tím, na co jsem se těšil ze všeho nejméně. Divočina Cheryl Strayedové proto musela od začátku bojovat s mými předsudky a pocitem, že tohle se mi fakt líbit nebude.

Z hodnocení je nicméně patrné, že to s tou mojí nechutí zase tak strašné nebylo. Nemůžu sice říci, že mi putování Cheryl přes hory a přes doly úplně přirostlo k srdci, ale ty čtyři stovky stran rozhodně nebyly napsáné blbě.

Mísení útrap stezky s těmi z předchozího života Divočinu pěkně osvěžuje. I když prostě nejedu s autorčiným volnomyšlenkářským přístupem k životu, ke kterému patří podvádění manžela a občas nějaký ten heráček, na stejné vlně, píše jednotlivé kapitoly (většinou) poutavým způsobem a i relativně všední příhody nenudí. Chápu tak, že pro někoho trochu více naladěného na vlnu feminismu s příměsí novodobého "hippie", může Divočina fungovat jako taková malá bible při cestě k sebepoznání. Já osobně autorku respektuji, ale nerozlučná dvojka by z nás rozhodně nebyla.

Divočinou je prostoupena snaha o vyrovnání se se starým hříšným životem a hlavně se smrtí milované matky. K úplné katarzi však dle mého nedochází, a i když sama vypravěčka často zmiňuje, jak se na své pouti z chyb poučila, dopouští se stále stejných hloupostí. Třeba kolotoč utrácení peněz do posledního centu, kdy pak nemá ani na sprchu je protkán celou knihou. Osobně mě zamrzelo, že /malý spoiler/ ke se ke konci knihy znovu vyspí s naprostým cizincem a v přítomnosti cizího podivína opět ochotně sáhne po droze /konec spoileru/. To není míněno ani tak jako soud cizího člověka, jež se mi prostřednictvím své knihy otevřel, jako spíše malinký povzdech nad mírným pokrytectvím, který jsem z autorky a hlavní postavy v jednom cítil.

Cheryl na její cestě všichni předbíhali, byli připravenější a stejně jako ona nezdolní. O jejím fyzickém výkonu je tak kniha vlastně jen okrajově. Jako sonda do rozporuplné duše jedné nadšené "Královny PCT" však funguje zdatně. Já se tak přesvědčil, že cestopis nemusí notně znamenat jen ubíjející popis kopečků a bystřin.

Knihu jsem měl zapůjčenou od přítelkyně Tessi2502, které tímto děkuji :).

Zkráceně? Trochu netradiční cestopis, který bere čtenáře na výlet stovkami mil americké divočiny a hlavně do nitra autorky a "trekerky" v jednom. I když jde o pro mne netypický žánr a vyprávění mi přišlo místy kapičku pokrytecké a utahané, rozhodně jde o dílo, jež milovníka přírody a nezlomnosti lidské duše potěší a zahřeje u srdíčka.

Hodnocení na DK v době přečtení: 86 %; Moje hodnocení: 70 %

13 04.06.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "15. Kniha od autora, který napsal více než 20 knih"

Mrakoplaš, Dvoukvítek a samozřejmě Zavazadlo nakonec zůstali kousíček pod vrcholem... ale jen o špičku Mrakoplašova (ne)kouzelnického klobouku (ten mu ostatně ve víru událostí na hlavě nemohl zůstat ani pět minut).

O Pratchettovi samozřejmě vím už od dětství, ale Barva kouzel je teprve moje první přečtená kniha. I přes mírné obavy naštěstí neodkládám knihu zklamaný. Vlastně naopak. To, co zde autor předvádí, totiž nemá v jiných sériích obdoby. Neskutečná fantazie sálá z každého střetnutí, z námětu, ale i pečlivě vystavěného fantaskního a chvílemi až groteskního světa, kde je možné skutečně všechno (za všechno zmiňme třeba draky a jejich "hnízda" nebo třeba vodního skřeta a jeho původ)!

Námět je v Barvě kouzel vlastně jednoduchý. Příběh neskutečně naivního a až dětsky zvědavého turisty se Zavazadlem na bezpočtu nožiček a jeho průvodce –magického packala, není sám o sobě bůhvíjak objevný (objevující je ale kniha určitě). Působí ale jako funkční pojítko mezi místy a událostmi, kdy máte občas pocit, že čtete ten nejpozoruhodnější cestopis na světě!

Pratchett píše občas poměrně zvláštně a to ho činí unikátním. Přiznám se, že popisy fyzikálních zákonů a způsobů fungování Zěměplochy byly v některých případech skoro tím nejlepším z knihy, občas mi ale přišly naopak zdržující a nepodstatné. Zvláštní je také autorův přístup k popisu hlasu jednotlivých postav. Schválně si všimněte kolikrát a vždycky trochu jinak je popisována barva hlasu třeba u záhrobního pána Smrtě.

Jediná věc, co malinko ubírá lesku Barvě kouzel je způsob, jakým se stále dokola dostávají hrdinové z bezpočtu svízelných okolností. Skoro vždy zde sehraje obrovskou roli náhoda, správné načasování, nebo si autor prostě něco vymyslí. Takové Zeměplošské Deus Ex Machina. Nebo že by jenom Osud s Dámou měli zrovna rozehranou partii?

Zakoupeno v roce 2018 za 185,- z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Barva kouzel je živoucí humornou fantasy, u které se možná nebudete přímo chechtat, ale úsměv vám na tváři vykouzlí spolehlivě. Tedy pokud přistoupíte na její zákonitosti... Zeměplocha se dost pravděpodobně přetaví v něco, na co budu tady v komentářích pět pravidelně ódy!

Hodnocení na DK v době přečtení 85 %; Moje hodnocení 85%

13 28.01.2019

Skvělý kousek vystavěný na velmi dobře uchopeném nápadu. Burešovi se povedlo skvěle promíchat jednotlivá období lidské historie (i budoucnosti) a místo splácaniny vzniklo prvotřídní počtení, které nepostrádá od začátku až do konce jasnou tvůrčí vizi. Pochvalu si zaslouží i velice dobře zvládnuté a pamětihodné postavy (které se Bureš nebojí zabíjet jednu za druhou). Možná je chvilkami vidět, že autor není vypsaný jako někteří jiní, ale to hravě vyvažuje nápady. Potěšilo mě i členění knihy na kapitoly a kratičké podkapitolky, takže je skvělá ke čtení i v případech, že máte jen pár minut času. Palec nahoru a klobouk dolů!

13 26.08.2017

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "16. Kniha, která má v názvu slovo "aneb"" (Touto knihou jsem 26. 11. 2020 splnil svojí druhou Čtenářskou výzvu jako 1320. čtenář.)

Přiznám se, že neméně slavný film jsem vlastně nikdy pořádně neviděl. Promptně to napravím. Švandrlíkův satirický pohled na vojenskou službu za ministra Čepičky mne totiž parádně bavil.

Černí baroni jsou psáni s obrovskou dávkou nadsázky, ale jako přepálený obraz doby slouží znamenitě. Zvláště pak, když jsou jednotlivé kapitoly i postavy inspirovanými skutečnými zážitky autora. Nad otázkou, jak moc jsou příhody Kefalína, Terazkyho a spol. reálné, však můžeme už jen polemizovat.

Bál jsem se neustálého omílání toho samého, ale každá z kapitol má přeci jen svoje kouzlo, i když společný jmenovatel v podobě chlastu, "švejkovství" a nekompetence nadřízených zůstává prakticky neměnný. Postavy z Černých baronů zapadají do stereotypů, s těmi však Švandrlík dovedl pracovat s citem a čtenáři tak vlastně vůbec nevadí, že se postavy stále chovají tak, jak by po pár kapitolách čekal. Naopak to od nich prakticky vyžaduje.

Jo, s těmihle vojíny a důstojníky byla vážně sranda, ne vždy zabřichopopadající, ale stále sranda. Až mne skoro mrzelo, že maj ti kluci pétépáčtí dva roky vojny za sebou. Malinko mi vadilo jen určité opakování totožných situací, nebo fakt, že je většina postav z důstojníků sice připosraná, kromě seřvání od Terazkyho jim však nic extra nehrozí.

Autor sbírá plusové body i za to, že se mi kniha i přes pozvolné čtení zaryla nenápadně pod kůži tak, že jsem měl nutkání se v práci vedoucímu zahlásit slovy "soudruhu nadoporučíku". Na jeho obhajobu je i přes totožnou hodnost s takovým Mazurkem pro svoji pozici daleko kompetentnější :).

Zakoupeno v roce 2020 za 202,- Kč z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Humoristická klasika, co obstojí i u dnešního čtenáře, který o vojně slyšel možná tak z vyprávění. Švandrlík ve svém nejznámějším díle stvořil mnoho nezapomenutelných figurek, jejichž ústy glosoval nejen problémy socialismu, ale i lidí samotných. Spokojenost!

Hodnocení na DK v době přečtení: 89 %; Moje hodnocení: 90 % jako 828. hodnotící.

12 26.11.2020

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "18. Kniha, jejíž název je na obálce červenou barvou"

Brandon Sanderson umí epickou hrdinskou fantasy jako málokdo. U povedené "Finální říši" jsem si ještě nechal rezervu v hodnocení, ale Cesta králů si už absolutorium zaslouží.

Kniha je přehlídkou bezbřehé imaginace, která však podléhá přísným pravidlům a nepůsobí tak prvoplánově. V žánru fantasy pod taktovkou Sandersona ožívají uvěřitelné světy, které jakoby koexistovali s tím naším a to je řádně lákavým háčkem na dospělejší čtenáře.

Jen pozor... Cesta králů je dost rozvážnou a zdánlivě "pomalou" knihou, která spíše mamutí epos Archív bouřné záře rozjíždí, než aby poskytovala příliš odpovědí na hromadící se otázky. Příliš se toho zde nevyřeší a po dlouhou dobu vlastně ani nestane. Zjišťuji ale, že mi tenhle pomalejší, ale krásně hluboký a chytrý styl, naprosto sedí (viz 100 % pro "Jméno větru" v minulosti).

Kaladin, Šalán, a duo Dalinar/Adolin. Každá z postav pochází ze zcela odlišných poměrů a řeší odlišné problémy, vyplývající z jejich "startovních pozic". Perfektně jsou zvládnuty zejména komornější Kaladinovy pasáže a jeho neustálé balancování na hranici zoufalství a propasti beznaděje. Na druhou stranu kapitoly s Šalán byly vlastně jediným faktorem, proč jsem ještě asi do dvou třetin knihy uvažoval o čtyřech hvězdách. Přechytralá Šalán, která má na vše nějakou rádoby humornou průpovídku, mne prostě chvílemi nebavila. Parádní konec však všechny pochybnosti nad nejvyšším hodnocením rozptýlil.

Archiv bouřné záře se může pochlubit již zmiňovaným nádherně propracovaným světem Rošáru a nad krásou a zároveň přísnou logikou (v rámci možností) Střepkordů, Střeplátů či fabriálů budete zasněně žasnout.

Z textu je krásně cítit, jak se na pozadí zdánlivě nepodstatných událostí zvedají sázky a tajemstvím opředení Pustonoši a Rytíři Paprsku mají v režii Brandona Sandersona zaděláno na žánrovou událost století. Teď jen aby těch plánovaných deset knih velikosti betonových tvárnic zvládl autor skutečně napsat.

Kniha byla dárkem k Vánocům v roce 2019 od sestry (na DK jako Zuzuparu), které tímto děkuji.

Zkráceně? Skvěle napsaná hrdinská fantasy, která pozvolna rozvíjí epický příběh s neskutečným potenciálem. I přes místy lehce otravnou Šalán se Cesta králů svou ukrytou moudrostí a propracovaností řadí na úplnou špičku nejen současné fantasy literatury.

Hodnocení na DK v době přečtení: 94 %; Moje hodnocení: 90 % jako 333. hodnotící.

12 16.09.2020

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "2. Kniha, která má v názvu den v týdnu"

Měl jsem trochu strach, že mě tohle klasické "dobrodrůžo" úplně nenadchne a bohužel se to potvrdilo. Ač autorovi rozhodně neodpírám, že byl obrovským vizionářem, jeho "Pět neděl v balóně" mě jednoduše místy vůbec nebavilo číst.

Z díla je dost cítit, že je tu s námi již více než století a půl. Verneův popis africké přírody a jejího objevování nezřídka sváděl boj (a prohrával) o moji pozornost a myšlenky se mi i přes vehementní snahu dávat pozor toulaly všude možně. Bohužel se mi nepovedlo nadchnout pro pasáže, kde autor prostřednictvím svých postav vypisuje, komu se povedlo objevit jakou louži v Africe a jak jí pojmenoval. Možná to všechno bylo ze zeměpiseckého hlediska naprosto převratné ale zároveň take nepříliš poutavé ke čtení.

Mám ale za to, že kniha "Pět neděl v balóně" prostě nebyla nejlepší branou do díla tohoto francouzského velikána. Když došlo na samotné příhody a doktoru Fergussonovi, skotskému lovci Dickovi a holobrádkovi Joeovi šlo o kejhák, nebyla kniha vůbec špatná a s napětím pracuje Verne obstojně. Ty "klacky", co Afrika (ať už ve smyslu fauny, flóry nebo domorodých obyvatel) házela osádce Viktorie pod nohy, s nimi byla radost přeskakovat. Vždy se však vrátily nezáživné pasáže psané v nepříliš čtivém stylu, které mě přiměly ač s trochu těžkým srdcem ohodnotit knihu jako průměrnou.

Jsem vlastníkem vydání z roku 2014 od Omegy a byla by škoda nezmínit hezké obálky nejen "Pět neděl v balóně", ale i celé edice "Podivuhodná putování". Obálky i ilustrace v knize si rozhodně zaslouží pochvalu. Za hloupost však považuji heslovité vyzrazení děje na začátku každé kapitoly, ve kterém kromě potencionálního prokecnutí zvratu nevidím absolutně žádný smysl (i když tohle asi nebude specifikum vydání).

Zakoupeno v roce 2020 za 149,- Kč z e-shopu Knihy Dobrovský.

Zkráceně? Tři odvážlivci v balónu vs. nehostinná Afrika a její obyvatelstvo. Kniha nezestárla úplně dobře a prokousávat se některými popisnějšími pasážemi příliš zábavné není. Těch je přitom kniha bohužel plná. I přes zdařilé a napínavé momenty tak nemohu dnešní optikou hodnotit lépe než za tři.

Hodnocení na DK v době přečtení: 84 %; Moje hodnocení: 60 % jako 630. hodnotící.

12 04.04.2020

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "16. Kniha s oxymórem v názvu"

Němý křik se dost dlouhou dobu otíral o vrchní cíp třetí hvězdy. Může za to zejména protagonistka Kim Stoneová, které jsem nemohl přijít na chuť. Angela Marsonsová stvořila věčně nakvašenou nepříjemnou a většinu času silně nesympatickou vyšetřovatelku, ke které si skutečně není jednoduché najít cestu. Tam kde měla pravděpodobně působit drsně, mnohdy vyznívala jako protivná arogantní kráva. S poodhalením tragické minulosti se však stala Kim alespoň snesitelnou.

To samotný vyšetřovaný zločin už dokáže čtenářovu pozornost držet spolehlivě. Jak práce techniků na místě deset let starých zločinů postupuje, přibývá i mrtvých (čerstvě) a i když mi postavy přišly většinou dost šablonovité, zábava s nimi rozhodně je.

Styl Marsonové je poměrně přímočarý, jednoduchý bez kudrlinek nebo hlubších myšlenek s přesahem. Poselství je však dost jasné. Každý má právo na druhou šanci, zlo často tvoří společnost jako celek a překonat špatnou startovní pozici života chce silnou vůli a pomocnou ruku někoho jiného. I když to rozhodně neplatí vždycky.

Kostra příběhu a postupné poodhalování tajemství vyhořelého ústavu pro nezbedné adolescentky šlape dobře a výraznějších logických kiksů jsem si nevšiml. Lehké pokárání si však zaslouží překladatelka. Věta "Zvedla oči k nebi" jako vyjádření kategorického nesouhlasu je příšernost, na kterou v Němém křiku narazíte co pár stran (dalo mi to vzpomenout na Waltariho Sinuheta). Stejně tak bych chtěl vidět, jak si Kim na cestu svítí tužkovou baterkou...

Kniha byla dárkem k narozeninám v roce 2019 od sestry (na DK jako Zuzuparu), které tímto děkuji.

Zkráceně? Slušná detektivka s místy hodně nesympatickou hlavní vyšetřovatelkou, na kterou si budete pravděpodobně muset zvykat. Ostatní pilíře dobré krimi zábavy však naštěstí stojí vcelku pevně.

Hodnocení na DK v době přečtení: 86 %; Moje hodnocení: 75 %.

12 21.10.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "8. Kniha od asijského autora"

Vlastně nedokáži úplně říci, co jsem od knihy očekával, ale rozhodně to nebylo to, co mi nakonec dala. Prapodivné až schizofrenní pocity jsem měl vlastně po celých takřka 450 stran. Tři tělesa mne vehementně odrazovala a opět získávala po celou svoji délku.

Probouzející se hrozba, tajuplná virtuální hra a prapodivná úmrtí vědců rozjíždějí spletitý příběh o ultimátní zradě v neokoukaných kulisách čínské kulturní revoluce (tu jsem si musel, přiznám se, Googlit).

Z výše zmíněným je spojený fakt, že je kapánek problém zorientovat se v pro evropana exotických jménech a postavách. Když však pochopíte pár základních principů autora, uchopí vás kniha do svých tenat a rozplétat průser intergalaktických rozměrů je vážně bašta.

Někde u půlky knihy se však začalo objevovat příliš až bizarních (spíše v tom horším slova smyslu) pasáží ze hry Tři tělesa a u některých kapitol z Rudého pobřeží jsem měl pocit, že mě autor nutí číst kusy učebnice vysokoškolské fyziky.

Problém tří těles jakožto hard sci-fi byl na mě prostě chvílemi až moc "hard" a já se u všeho toho popisu roztahování protonů o dimenze, vysílání různých kmitočtů do vesmírných dálav a začlenění různých teorií o smyslu vědy zapomněl bavit. Sice ne na dlouho, ale dost často na to, abych knize nakonec přísně přišpendlil tři hvězdy. Kupodivu to ale neznamená, že další díl trilogie nemá šanci probojovat se až do knihovničky. Vždyť Problém tří těles je zjevně pouze prolog.

Zakoupeno v roce 2018 za 221,- (pevná vazba) z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Pojetím i zasazením netradiční sci-fi, které dovede stejně tak upoutat nápady, jako ubít fyzikálními popisy a bizarními kapitolami z prostředí virtuální hry. Kniha mi ale spíše úplně nesedla, než že by byla nekvalitní.

Hodnocení na DK v době přečtení 82 %; Moje hodnocení 65 %

12 17.02.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "1. Kniha, jejíž autor letos oslaví (oslavil) kulatiny" (gratulace k půlstovce :))

Toníka Ryana jsem měl v hledáčku již delší dobu a mě osobně nezklamal. V Ohni probuzení nahlíží na draky, pardon draggy, po svém a servíruje místy dost brutální dobrodružství.

Kniha v sobě kombinuje klasickou fantasy s polomoderním světem evokujícím páry steampunku. Pro mě osobně jde o zatím nečtený mix, a proto to měl u mě autor možná trochu lehčí, než u kovanějších čtenářů. Žádných zásadních nedostatků jsem si však nevšiml tak jako tak.

V řádně objemném světě, plném chamtivých a ještě chamtivějších korporací, se odehrává příběh o hledání bájného Bělokožce, jehož základy se však díky obstojným zvratům několikrát otřesou. Střet mírně pokročilé techniky se zuřící "přírodou" baví a Ryan jistě potěší i milovníky akce. Tolik zohavených mrtvol za sebou nechává jen málokteré fantasy. Pokud byl tohle začátek, v dalších dílech na nás nejspíš čekají již úplná jatka.

Dobře vymyšlenou a napsanou fantasy trochu sráží jen postavy. Musím říct, že jsem si měl trochu problém k vedlejším charakterům, ale i trojici hlavních hrdinů problém vytvořit hlubší vztah, byť mě na rozdíl od některých jiných knih alespoň nes*ali. Na druhou stranu alespoň nepůsobí černobíle a nějaký ten charakterový nešvar či kostlivce ve skříni skrývá snad každá z nich. Zdejší obdoba magie působí vcelku uvěřitelně a není "přepálená", takže bodíky k dobru. Jen těch záchran na poslední chvíli a šťastných náhod by příště nemuselo být tolik.

Kniha byla dárkem k narozeninám v roce 2019 od sestry, které tímto děkuji :).

Zkráceně? Asi ne převratná, ale rozhodně slušná fantasy s příměsí steampunku, ve které nechybí (místy až příliš) akce a hromada mrtvých na všech frontách. Postavy vám možná k srdci úplně nepřirostou, zajímavý svět z hlavy Tondy Ryana však za objevení stojí.

Hodnocení na DK v době přečtení: 78 %; Moje hodnocení: 80 % jako 222. hodnotící.

11 10.11.2020

Byl jsem moc zvědavý, jestli na mě můj velký oblíbenec Roman Bureš bude fungovat i bez prvků fantasy ve vyprávění. S radostí mohu říci, že rozhodně. Jednak mám období antiky rád, no a autor v Leonovi opět dokázal, že umí bravurně udržet čtenářovou pozornost i v kulisách skutečné lidské historie.

Příběh o vzestupu a (neodvratnému) pádu Spartakova povstání, vyprávěný kapitánem jeho armády otroků – řeckým boxerem Leonem, letí jako splašená triréma s tisíci vesly. Ač každý, kdo neprospal na základní škole všechny hodiny dějepisu, nejspíše ví, jak to celé alespoň rámcově dopadne, napětí autor drží spolehlivě. V Burešově podání mi vůbec nevadil přítomný čas vyprávění, který mne v jiných knihách často otravuje.

Leonovi budete fandit. Je to sympatický halama s tvrdými pěstmi, dobrým srdcem a nějakým tím vnitřním démonem (doslova). Ač je příběh pomsty a hledání ztracené rodiny vlastně dost jednoduchý, nabízí čtenáři spoustu zadostiučinění, přitom nepůsobí lacině či nemístně srdcebolně.

Leon je dost krátká kniha, ale to je jen dobře. Ve své relativní strohosti nestíhá nudit a končí dlouho před tím než se vám kulisy okoukají. Jasně, nejde o literaturu s aspirací na nobelovku, mnohé z postavy jsou jen takovými nepodstatnými figurkami bez většího vykreslení. To vás ale během těch několika málo hodin přímočarého dobrodružství, které si s Leonem, Spartakem a tisícihlavou armádou otroků užijete, příliš trápit nebude. Roman Bureš si opět odnáší plnou palbu.

Původně čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020, jelikož kniha do 20. téma letošní výzvy úplně nepasuje... Poděkování začíná zájmenem, což mi uniklo. Vůbec jsem při čtení nevěděl, že jde o přepracovaný román Zuřící lev, díky komentujícím. Na samotné hodnocení to však valný vliv nemá.

Kniha byla dárkem k Vánocům v roce 2019 od sestry, které tímto děkuji :).

Zkráceně? Roman Bureš opět dokázal, že poutavé příběhy jednoduše umí. Ač Leon neaspiruje na nejpřevratnější knihu všech dob, pořád jde o zatraceně zábavnou a návykovou jednohubku, která si čtenářovou pozornost hravě udrží po celou dobu. Tohle převyprávění Spartakova povstání by si neměli nechat ujít nejen milovníci éry Starověkého Říma... což ostatně platí i pro celou dosavadní autorovu tvorbu.

Hodnocení na DK v době přečtení: 85 %; Moje hodnocení: 90 % jako 28. hodnotící.

11 18.02.2020

První (čtený) příspěvek do Zaklínačova universa v podobě grafického románu se vcelku povedl. Ke světu bručouna (žalování CD Projektu RED mu prostě nemůžu zapomenout) Sapkowského přistoupili autoři s úctou a jedinečnou atmosféru se povedlo bez rozmělnění zachytit. Trochu zvláštně byla převedena zaklínačská znamení, kdy v jednom případě za výkřiku "AARD!" šlehají Geraltovi z konečků prstů šlahouny ohně. Samotné znamení Igni pak kreslíř trochu přepálil, kdy si jeho účinek nezadá s opravdu nabušeným plamenometem. Vzhledem ke specifikům komiksů se to však dá pochopit.

Do příběhu o prokletém skleněném domě se Tobinovi s Queriem daří zasadit zajímavé detaily pro pozorné čtenáře a to zejména prostřednictvím stále se měnících vitráží. I v tomhle ohledu se však nedokáži ubránit pocitu, že s námětu tajuplného domu šlo přeci jen vytěžit více a není problém v knize narazit i na pár hluchých míst, kdy příběh jen vcelku nezajímavé postává na jednom místě.

I přes zmíněné lze o Geraltově a Jakubově "dovolence" v tajemstvím opředeném domě mluvit jako o zdařilém dobrodružství, které naštěstí zůstalo oproštěné od většiny klišé. Vše navíc vcelku obstojně zapadá do pověstného Geraltova kodexu a morálky. Samotný Geralt mi přišel s ohledem na kánon charakterově trochu odlišný. Třeba to, proč by se zvesela bratříčkoval s takovým vobejdou jako je Jakub, mi moc nešlo do hlavy. Tento problém jsem však měl hlavně ze začátku a v pozdějších fázích mi přišlo, že se komiksový vědmák charakterově s tím knižním potažmo videoherním víceméně srovnal. Silné nadužívání přehnaně ničivých znamení však zůstalo (legendární meče Geralt neustále vytahuje, za celou knihu s nimi však skoro nemáchne).

V momentech, kdy scénář dovolí kreslíři vybalit všechny trumfy, se na Skleněný dům opravdu dobře kouká a takové scény s lešijem nebo obálky jednotlivých sešitů jsou skutečně hezké. Pochmurná paleta tlumených barev k náladě příběhu sedne naprosto skvěle.

Kritiky bylo sice relativně dost, vše zmíněné lze však s přimhouřeným očkem přehlédnout a Skleněný dům je v konečném součtu rozhodně nadprůměrný grafický román, který neparazituje na populární značce. Naopak Geraltův svět doplňuje o další detaily a fungoval by dobře i jako plíživý horor se zcela novým hrdinou.

Koupeno na přelomu let 2016/2017 za 246,- z e-shopu vydavatelství Crew.

Zkráceně? I přes pár nedostatků jde o zdařilý, obstojně napsaný i nakreslený grafický román, který dále obohacuje Geraltův svět. Škoda jen, že vyprávění příběhu občas dochází dech... naštěstí ho však po pár stranách opět popadne.

Hodnocení na DK v době přečtení 84 %; Moje hodnocení 75%

11 20.01.2019

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "8. Kniha s názvem vystihujícím vaši osobnost nebo náladu" (ač na rozdíl od magora z knihy sbírám trofeje virtuální na PlayStationu :D)

Žádná hitparáda. Sběratel trofejí je dost standardní honičkou na sériového vraha, tentokrát se zálibou ve sbírání ufiknutých prstíků. I tak má kniha své momenty a třeba práce s motivacemi podezřelých není špatná.

Horší je to však s dialogy mezi kolegy policejního sboru, které působí strašně strojeně a mnohdy nesmírně křečovitě či pateticky. Autorka toho za sebou zjevně ještě tolik nemá, ale rozhodně má potenciál se zlepšit.

Vzhledem k zázemí Sarah Flint (bývalá policistka) mi však přišlo zarážející s jakou naivitou je zde kolikrát policejní práce popsána. Třeba scéna, kdy jednoho pořízka nahání trojice policistek jen s pepřáky (to má Londýn k dispozici deset policajtů?) je absurdně přepálená. Samotná hrdinka je ve všem nejlepší a jedna z mála, kdo dokáže to či ono (jak je nám opakovaně předkládáno), ale mnohdy se chová absolutně naivně a dělá chybu za chybou. Samozřejmě za účelem posunutí děje kýženým směrem.

Scén, kdy hrdinové dlouhé minuty někam spěchají "na majáky", jako by byli jediní policajti na světě, je ve Sběrateli trofejí na můj vkus prostě příliš a obstojně vystavěná detektivka tak rázem ztrácí na uvěřitelnosti. Pokud si toho však nebudete všímat, je celkem možné, že se do honu na brutálního "šmikače" prsteníčků s chutí ponoříte. Ani tak na něj však nebudete kdovíjak vzpomínat.

Zakoupeno v roce 2020 za 199,- Kč z e-shopu Knihy Dobrovský.

Zkráceně? Místy poměrně naivní a občas trochu strojená detektivka, která ani svým zbytkem nikterak zvlášť nevybočuje z takového toho dobrého standardu krimi "ze světa". Detektiv konstábl Charlie Stafford má prostě příliš velkou konkurenci, mezi kterou i přes své vyobrazení jako "superpolicajtka" trochu zapadá i s knihou samotnou.

Hodnocení na DK v době přečtení: 83 %; Moje hodnocení: 60 % jako 182. hodnotící.

10 04.08.2020

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "10. Kniha autora, od kterého jste ještě nic nečetli"

První díl mamutího cyklu Kola času je vlastně takový road trip, který si v lecčems nezadá s putováním Froda Pytlíka k Hoře osudu. Podobností mezi Okem světa a Tolkienovým magnum opus si pozorný čtenář všimne poměrně hodně. Mnohdy se na povrch derou i některé žánrová klišé. To však není Jordanovi větší problém odpustit. Vzhledem ke staří díla některá tato klišé spíše vytvářel, než se na nich nestydatě přiživoval.

S Okem světa jsem se mořil skoro měsíc. Kniha s velkým formátem a velkorysým přídělem písmenek na stránku bohužel není místy úplně strhující a občas dlouhé kapitoly přešlapuje na místě.

Tím však nemyslím, že by bylo Oko světa špatně napsané, úchvatná je především pečlivě budovaná a postupně odkrývaná historie a mytologie světa. Ne nadarmo obsahuje kniha na konci obsáhlý rejstřík pojmů, postav a míst. Snad jen to šílené slovní spojení "nebuď labuť" si mohl překladatel odpustit.

Se samotnými postavami už to tak zářné není. Některé jsou zajímavé (protagonista Rand, Moiraine, Perrin, Zelený obr), jiné méně. Přišlo mi, že si Jordan úplně nevěděl rady s ženskými charaktery. V příběhu mají spoustu prostoru, ale v drtivé většině případů se chovají jako popudlivé a protivné krávy. Taková vědma Nyneiva působí daleko více jako věčně rozčílená puberťačka, než mladá ale vyzrálá moudrá žena. Svět Kola času prozatím působí jako despotický matriarchát, kde mužské postavy se sklopenýma ušima poslouchají mocné ženy. Jordan tímto přístupem udělal ženským charakterům takovou medvědí službu. Sžívat se s nimi totiž budete opravdu obtížně.

Naopak kvituji vyobrazení řádu Dětí světla, na kterém autor krásně ukazuje staré známé, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.

Z Oka světa mám tak přeci jen trochu rozporuplné pocity. I po první knize ze čtrnácti už musím uznat, že jde o jeden ze základních kamenů hrdinské fantasy. Mytologie, padouši i hrdinové jsou obstojní a v příběhu se už teď hraje se zatraceně vysokými kartami. Na druhou stranu bych si dovedl představit lepší práci zejména s ženskými postavami a trochu zajímavější motivy než neustálého prchání z hostince do hostince s trolloky a mizelci v patách. Zázračných záchran na poslední chvíli by taky mohl autor ubrat.

Kniha byla dárkem k Vánocům v roce 2018 od přítelkyně Tessi2502 , které tímto děkuji :)

Zkráceně? Začátek tisíce stránek dlouhého dobrodružství v jednom z pilířů hrdinské fantasy. Na pečlivě budovaný svět se živoucí historií zatím bohužel některé postavy ztrácí a vyprávění občas přešlapuje na místě a neustále opakuje již řečené. Putování Randa a jeho přátel tak občas není ani zdaleka tak poutavé, jak by mohlo. To, že mne při prvním setkání Kolo času úplně neuchvátilo, však neznamená, že v tomhle kolosu nebudu pokračovat.

Hodnocení na DK v době přečtení: 81 %; Moje hodnocení: 70 % jako 148. hodnotící.

10 14.02.2020

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2019 – "6. Kniha, která má v názvu kalendářní měsíc"

Původně jsem chtěl psát tento komentář jako Deaver, tedy odzadu, ale nakonec jsem tuto myšlenku zavrhl. Ze strachu, že by se mi rozsypal jako místy autorova vize krimirománu psaného od konce.

Deaver zkusil kulišáckou věc. Jako cihly pro stavbu románu použil kapitoly, řazené proti proudu času. Snad každému však musí být jasné, že tady nic nebude tak, jak se zdá, a z vypravěče se postupem času vyklube pěkně nespolehlivý sviňák. Sviňák, jež věci prostě neopakuje. Vždyť už je jednou řekl... o pár stránek dál.

Neustálé přehodnocování autorem prezentovaných informací a děje, patří bez debat k tahounům příběhu. Sám příběh by, přiznejme si, v klasickém stylu vyprávění u čtenáře neobstál. To však zásadní problém není.

Podstatně více mi na knize vadily neskutečně klišé dialogy hlavních i vedlejších postav. Samotné rozuzlení působí dost nuceně a překombinovaně. Zvraty ve zvratu mě spíše přiměly kroutit očima než užasle převracet stránky.

Poslední (a první zároveň) kapitola vlastně nalajnuje děj, který se poté bez většího zaškobrtnutí odehraje precizně, jako pod taktovou pedantského režiséra. Samotná pointa mi přitom minimálně v postavě Daniela nepřišla tak šokující, jak bylo nejspíše zamýšleno.

Ojediněle ve svých komentářích zmiňuji překlad, ale zhovadilosti jako pití "Krvavých Marií", sledování filmu "Hanební parchanti" tloukly do očí. Úplnou záhadou je mi poté věta: "Hledal muže ve žluté košili, hledal Josepha..." ze strany 107, která moji pozornost svedla úplně špatným a nesmyslným směrem. Do celkové synopse příběhu přitom nezapadá. Že by opět nevhodný překlad?

Zakoupeno v roce 2019 za 79,- Kč z e-shopu Megaknihy.

Zkráceně? Svěží nápad, který v celkovém kontextu většinou funguje a dovede čtenáře navnadit. Plytké dialogy plné klíše postav bez charisma a vzájemné chemie bohužel čtenářské nadšení spolehlivě ochladí. Kvůli atraktivní formě bych byl ochotný leccos přehlédnout, ale překombinovaný závěr mě v jen lehce nadprůměrném hodnocení utvrdil.

Hodnocení na DK v době přečtení 78 %, Moje hodnocení 60 %

10 14.07.2019

Ačkoli jsem až do úplného konce myslel, že Metru napálím čtyři, nakonec dávám plný počet. Glukhovsky stvořil surový ušpiněný svět, kde lidstvu nezbývá než bojovat o každý den. To, že je všechno kapánek jinak, než se může na první pohled zdát, je jen pomyslnou třešničkou na dortu. Konec jsem si užil, i když jsem příběh znal ze stejnojmenné hry. Maličko mi vadil takřka nekonečný výčet stanic metra, ve kterém se skutečně není těžké ztratit, a časté převypravování snů hlavního hrdiny. Ty větší i menší příběhy z Arťomova putování a života obyvatel metra za to však stály.
Editace: Nakonec jsem přeci jen přistoupil k přísnější variantě. Všudypřítomné filosofování knize uškodilo a při zvážení všech okolností musím uznat, že na úplný vrchol Glukhovsky nedosáhl, přesto rozhodně stojí za přečtení.

10 11.03.2018

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "4. Kniha, která má na obálce květinu"

Už popáté v řadě uteklo knize maximální hodnocení jen o pomyslný cípek hvězdy. Stesk po krvi je totiž povedený kousek s pár neduhy.

První pátrání po sériovém vrahovi v podání roztržité novinářské dvojice v podobě "Pijavice" Ilarie a jejího mentora bručouna Besany je opravdu zdařilá prvotina tajemného Daria Correntiho. Potěšilo mne, že jsem zde nezaznamenal žádné palčivější chybky spojené s nezkušeností autora.

Svižné vyprávění v kraťoučkých kapitolách zdařile mixuje citlivé dávkování vodítek s vcelku zajímavou omáčku okolo. Hlavní postavy nejsou prvoplánově sympatické, přesto jsem neměl problém najít si k nim cestu. Identitu vraha lze sice tipnout, "na beton" to však vědět nemůžete až do posledních kapitol. Na to Correnti nabízí čtenáři dostatek vodítek, vedoucích postavy a s nimi i zvídavého čtenáře do slepých uliček.

Vzhledem k tomu, že si v Itálii ženy po svatbě nemění příjmení podle manžela (a děti se jmenují jinak než matka), čeká na našince trochu "hokej" ve jménech a příbuzenských vztazích. Stačí ale dávat pozor a za skutečné italské zvyklosti lze autora i knihu jen těžko peskovat.

Po většinu času jsem byl vlastně spokojen a Stesk po krvi mi dopřával to, v co jsem doufal. Na druhou stranu ke konci začne být děj trochu překotný a mezi podezřelými a jednotlivými teoriemi se skáče každých pár stránek. I samotné zakončení, zejména pak vysvětlení vrahových motivací a osobnosti, zůstalo malinko za očekáváním. Correnti však stvořil obstojnou pátračku po relativně standardním (na poměry detektivek) vrahovi, kde vás až na opakující se slovo "hihňat" nebude nic výrazněji otravovat.

Zakoupeno v roce 2020 za 99,- Kč z e-shopu Knihy Dobrovský.

Zkráceně? Povedená prvotina italského autora, která sice ničím vyloženě nezáří, ale ani neotravuje. Ilaria a Besana se ženou po stopách vraha a vy s nimi. Nebýt trochu překotného skákání mezi podezřelými na konci knihy, přimhouřil bych očko a napálil pátou hvězdu.

Hodnocení na DK v době přečtení: 82 %; Moje hodnocení: 85 % jako 35. hodnotící.

9 23.06.2020

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "13. Kniha od dánského autora"

Ocejchovaná se mi přes počáteční rozpaky (Rebečino vyprávění mi zpočátku přišlo toporné a plné klišé) hodně líbila. Dvojice dánských autorů, skrývajících se za pseudonymem Anna Ekberg, zavedla čtenáře do nemilosrdné Afriky, ale místo prvoplánové exotiky naservírovala zmar a mnohé z problémů "černého kontinentu".

V žánru thriller jsem se osobně s tématem dětských vojáků ještě nesetkal. Autoři se zcela zjevně v osobě ďábelského Plukovníka a jeho armády složené ze zlomených dětí inspirovali v reálné lidské zrůdě v podobě Josepha Konyho a jeho LRA (ač je zde přímo řečeno, že jde o jinou povstaleckou skupinu). Právě Lord's Resistance Army byla tématem poloviny mé bakalářské práce, a proto mohu dodat, že téma krutého zacházení s unesenými dětmi v ugandské džungli je zpracováno v knize poměrně věrně (pokud se tedy o "věrnosti" z pozice evropana dá vůbec mluvit). O mnohých ze zmíněných postupů a taktik Plukovníkovy armády jsem sám četl v reálných rešerších.

Ocejchovaná obsahuje tři příběhové linky, které jsem samozřejmě časem spojí. Autoři nemají problém držet čtenáře napnutého a odhodlané Angel budete zákonitě držet palce. O něco slabší mi přišla jen linka Rebekky, která mne místy prostě přišla ubrečená a některými názory dost nesympatická.

Ocejchovaná nabízí zajímavé zvraty, z nichž sice lze některé dopředu odhalit, jistí si však budete až s jejich příchodem. Po pár škobrtnutích v začátku téhle hry o život dcery a matky, se navíc Ocejchovaná dobře čte a klišé žánru nepřicházejí ke slovu tolik, nebo alespoň tolik nebijí do očí.

Vlastně jsem díky silným momentům (například taková cesta přes Středozemní moře), které mnohdy vůbec nejsou vycucané z prstu a o to více z nich mrazí, uvažoval nad maximálním hodnocením. V závěru se však v příběhu přeci jen objevilo pár dírek a nelogika v jednání některých postav začala zjevně sloužit záměru autorů (jen tak mimochodem, do policejních informačních systémů se z internetu vážně nepřipojíte). Ocejchovaná však na svých stránkách skrývá hodně silný příběh zabalený do obstojného spisovatelského řemesla, díky čemuž lze s naprosto klidným svědomím doporučit.

Kniha byla dárkem k Vánocům v roce 2019 od sestry, které tímto děkuji :).

Zkráceně? Silný příběh s nepříjemnými momenty, jež i ty největší hrůzy bere ze skutečnosti. Jednotlivé střípky skládačky krásně zapadají do sebe a vše směřuje k nevyhnutelnému... Ocejchovaná není dokonalá, ale rozhodně napínavá a obstojně napsaná kniha, která boduje tíživými tématy a prostředím nelítostné Afriky.

Hodnocení na DK v době přečtení: 91 %; Moje hodnocení: 85 % jako 70. hodnotící.

9 24.05.2020

Čteno jako součást Čtenářské výzvy 2020 – "20. Kniha, která nesplňuje ani jedno z předešlých témat letošní výzvy"

Metro 2034 mi přišlo podstatně lepší, než jsem se obával. Přeci jen současných 68 % není na poměry DK žádná hitparáda a po knize jsem tak sahal se značnými obavami a předsudky.

Už na prvním díle mi přišly nejhorší pasáže opředené filozofickými úvahami a snovým mysticizmem. Měl jsem strach, že ho bude 2034 plné, ale naštěstí tomu tak není. Tedy ne, že by se Glukhovsky občas prostřednictvím svých postav nezamýšlel nad smyslem bytí a nebytí, ale vše zůstalo v únosné míře (přibližně jako v prvním díle).

Klaustrofobické kulisy moskevského metra na mne spolehlivě fungovaly i podruhé. Druhý díl navíc už není jen jakýmsi občas těžko uvěřitelným průvodcem po stanicích metra s různými kulturami a působí tak vlastně věrohodněji.

Dost mne překvapilo (potenciální malý spoiler), že Arťom, zde vyloženě fidlá druhé housle a do popředí se dostává rozpolcený Hunter, zasněný Homér a konečně i výraznější ženská postava v podobě Saši (konec spoileru).

Metro 2034 není vlastně tolik o tajemství stanice Tulská jako spíš o trojici hrdinů, kteří si sami se sebou vůbec neví rady a snaží se v bezútěšné situaci postapokalyptického metra najít motivaci k dalšímu lopocení. Osudovost je z Glukhovského vyprávění cítit prakticky v každé kapitole . Samotný děj mi však také nepřišel mizerný a autor čtenáři dávkuje indicie postupně až k možná trochu kontroverznímu, ale za mne dost atmosferickému závěru.

Jasně, i tentokrát jsou některé pasáže malinko přitažené za vlasy a spása přichází z nepříliš dobře představených směrů, Deus Ex Machina spása na každém rohu jako v "třicetrojce" se však naštěstí nekoná. Metro 2034 mě však i se svou příjemnou bonusovou kapitolkou o Váňovi a Serafimu Antonovičovi (ta čtenáři prozradí něco málo o samotné jaderné válce) bavilo číst prakticky po celou dobu.

Zakoupeno v roce 2020 za 129,- Kč z e-shopu Knihy Dobrovský.

Zkráceně? Metro 2034 možná nemá tak líbivé hrdiny jako jeho předchůdce a občas je trochu moc zahleděné do sebe. Na druhou stranu se čte pořád dobře. Navíc hlavní hvězda autorových knih, moskevské metro po jaderné válce, stále nabízí pořádně hutnou atmosféru plnou špíny, zmaru a fatálních lidských selhání.

Hodnocení na DK v době přečtení: 68 %; Moje hodnocení: 80 % jako 1181. hodnotící.

9 15.05.2020

Uff, tak on ten nápad koupit bez čtení byť jediného dílu (skoro) celou sérii asi nebyl úplně pitomý. Již mé první setkání se světem Mýtů v podobě videohry The Wolf Among Us dopadlo dobře a já si tehdy Bigbyho moc oblíbil. Jaká radost, že v Legendách v exilu je to stejný cynický sympaťák s ukrytým dobrým srdcem.

Premisa pohádkových bytostí, vypuzených ze svých magických světů uzurpátory do nám důvěrně známých kulis Země, je neskutečně atraktivní a nabízí spoustu možností k vyřádění. Willingham to vše navíc uchopil za správný konec a servíruje nám tak postavy s na svůj původ dost dospělými bolístkami (chuděra nadržený Pinocchio :)).

Legendy v exilu působí jako takový parádní rozjezd a odrazový můstek pro další příběhy. Záhada zavražděné Růženky hned čtenáře utvrdí v tom, že tady nebude všechno ve stylu "Šťastně až na vždy" a kroky Zlého Vlka jakožto hlavního vyšetřovatele je radost sledovat.

Mýty se i přes na můj vkus možná trochu příliš tlumené barvy mohou pochlubit pěknou kresbou, na rozdíl od některé konkurence nepostrádají postavy charakteristické rysy a prostředí detaily. Obálky jednotlivých sešitů od dua Jean/Maleev jsou vyloženě parádní.

První souborné vydání Mýtů není absolutně dokonalé, třeba bonusová "povídka" není úplně prvotřídní a potenciál světa ani postav zatím rozhodně nebyl využit na plno. Na to mají však autoři ještě spoustu sešitů a pár dost subjektivních nedostatků jsem knize nakonec rád odpustil. S přimhouřením oka tedy za plnou palbu!

Koupeno na přelomu let 2016/2017 za 199,- z e-shopu vydavatelství Crew.

Zkráceně? Skvělý nápad ve zdařilém provedení s již teď pamětihodnými postavami. Ačkoliv jde vlastně o konverzačku s minimem akce, dokáže komiks spolehlivě zaujmout scénářem i kresbou. Leží mi doma díly až po čtrnácté Čarodějnice, takže se snad mám sakra na co těšit.

Hodnocení na DK v době přečtení: 88 %; Moje hodnocení: 90 % jako 239. hodnotící.

9 25.04.2020

(Byl) jsem obrovským fanouškem Hry o trůny od HBO a samozřejmě i předlohy v podobě Písně ledu a ohně (všechny dosavadní knihy mám už roky za sebou). To obrovské nadšení však bohužel umřelo společně s posledním dílem (dílem, ne sérii) seriálu, který vnímám jako jedno z nejhorších finále všech dob. To, že se můj vztah k látce není už ani zdaleka tak vřelý, ještě neznamená, že jsem na tuhle fantastickou ságu zanevřel. I proto jsem se s chutí pustil do prvního svazku grafické podoby Hry o trůny.

Znovu se začíst do toho úžasného příběhu v době, kdy byl Jon ještě naivní holobrádek, Denerys uťáplá holčička, Sansa rozmazelná pipinka a Arya divoké třeštiprdlo s neposednou čupřinou, má obrovské kouzlo. Spolu s utíkajícími obrázky znovu obdivuji Neda, že ani v nelehkých situacích neztrácí hlavu ;).

Po stránce scénáře funguje první svazek excelentně. Daniel Abraham si zaslouží pochvalu, v jeho podání totiž nepůsobí komiks zkratkovitě a vše podstatné se do něj i při šíleném množství postav vešlo. Martinovo dílo do obrázků a bublin přenesl s citem, příběh si tak mohou bez větších kompromisů vychutnat i čtenáři, kteří z jakéhokoliv důvodu preferují právě podobu grafického románu. Děj samotný není příliš potřeba rozebírat, v téhle fázi vyprávění vše funguje ještě naprosto bravurně. Jen je mi trochu záhadou proč takový Trident zůstal nepřeložen, přitom bitva na Trojzubci je zcela zažitá formulace.

Jak k textu nemám prakticky žádné výhrady, kresba mne úplně nepřesvědčila. Vlastně je dobře, že se autoři zuby nehty straní seriálové adaptace a postavy tak vypadají jinak. Kreslíř Tommy Patterson rozhodně není patlal, co svému řemeslu vůbec nerozumí. Jenže některé postavy, zejména v oblasti obličeje, mi přišly nakreslené divně, nehezky a nepovedeně. Obzvláště pak v některých výrazech s divně nakrčenými nosy jde vyloženě o bubáky, co neměly překročit hranice skicáku. Přišlo mi, že k občas nepříjemnému pocitu z kresby přispěl i kolorista, který podivnost některých obrázků svojí prací ještě podtrhl. Řečené však rozhodně neplatí ve všech případech a třeba taková pozadí zvládá Patterson moc pěkně.

Na prvním svazku se mi moc líbily bonusy na konci knihy, které čtenáři umožňují nahlédnout pod pokličku, a i pro kované fanoušky představují zajímavou přidanou hodnotu. Ač v drtivé většině preferuji kolorované komiksové knihy, na základě bonusových materiálů musím uznat, že zrovna Písni ledu a ohně by černobílá podoba strašně slušela.

Zakoupeno v roce 2017 za 156,- Kč z e-shopu Dobré knihy.

Zkráceně? Velice důstojný start předělávky dnes již legendární ságy do obrázků a bublinek. I v nové podobě staré dobré postavy fungují, a to i když nevypadají jako důvěrně známí herci z HBO seriálu a místy mají ošklivé obličeje. Je fajn se do Západozemí ponořit zase v trochu jiné podobě.

Hodnocení na DK v době přečtení: 89 %; Moje hodnocení: 85 % jako 185. hodnotící.

9 29.03.2020