yenda1 komentáře u knih

Každá kniha, která člověka coby tvora značně sebestředného a pyšného z této pozice vystrkuje, stojí za přečtení.
Piknik u cesty úspěšně bourá přesvědčení, že se snad mimozemská civilizace cíleně vydala na naší planetu, že bažila po tom nás poznat a ze samé lásky nám tu nechala na spousty krásných předmětů.
Piknik je pořád jenom piknik. Ona civilizace prostě pádila jenom tak kolem. Modrá planeta posloužila za příhodné místečko k občerstvení, k neplánovanému občerstvení. A jako po každém pikniku, na místě jeho konání zbude nějaký odpad. Možná blyštivý, možná zvláštní a pro nás zázračný. Ale pořád odpad a zbytky.

6 22.05.2016

Když se do čtení musíte nutit, tak asi není vše v pořádku. V tomto případě evidentně se mnou, jelikož kniha asi má své kvality, jež mi však zůstaly skryty. Pro mne křečovité, zoufale prázdné, oděné do vzletných myšlenek, které mají za úkol onu chabost pokrýt. Uživatel RobertRoberts dílo vyjádřil dle mně naprosto přesně slovy, které s dovolením zopakuji : Navoněná bída.

5 20.05.2016

Bylo to před pěti lety. Těžké životní období, nebylo mi do zpěvu, na čtení jsem neměl chuť. Sáhnul jsem po knize, kterou bych v běžném provozu s klidem přešel.
Čtyři dohody mám před sebou. Pět let jsem ji neotevřel. Teď do ní juknu, jenom kvůli tomuto komentáři. Spousta poznámek, vpisků, z čehož vyplývá jisté zaujetí. Myšlenky, určité úryvky jsou výborné, to je třeba uznat. Ale proč jsou výborné? Zkrátka proto, že se jedné o jakousi moudrost lidstva jako takového. Myšlenky o "nebrání si ničeho osobně" najdeme v různých modifikacích všude na světě. Já osobně jsem se s tímto přístupem setkal u starých dobrých stoiků. A to je problém knihy, jakožto celého slavného New Age. Tak trochu vykradačka, tak trochu přežvykování dávno vyřčeného.

Nemám rád New Age. Vše je hrozně zkratkovité. Čtyři dohody nevyjímaje. Už zase čteme bláboly o rychlé proměně života. Do hajzlu s rychlým a snadným. Už to by mělo čtenáře varovat. New Age je instantní polévka pro ty, kteří chtějí přeskočit všechny ty knihy psané v rozmezí mnoha tisíc let, chtějí je smrsknout do knihy čítající ne více než několik desítek stran. Laciná cesta, jednoduchá cesta, falešná cesta.

Done Migueli, odnese to za všechny, poněvadž vím, že si to nebudete brát osobně a určitě nezhřešíte slovem. Svůj komentář jsem napsal tak, jak nejlépe dovedu a tím pádem si o Vás ani o knize už nikdy nevytvořím žádné falešné domněnky.

Knihovna klasiků v případě Balzacově nepokrytě kopírovala autorovu statnou figuru, takže většina svazků leckoho odradí svou objemností. Pokud tedy začít s Balzacem, proč nezkusit něco na pohled méně odstrašujícího.
A pokud se ti případný čtenáři zdá i tohle příliš, zkus poslední kratičký kus z téhle knihy. Po letech jsem si znovu přečetl "Mši atheistovu". Na krátkém prostoru se lze snadno dovtípit, co Balzacem nepolíbený čtenář může čekat od jeho další tvorby. Ostrý předěl mezi zdáním a skutečností, náznak přemýšlivých pasáží o osudu génia ve společnosti průměru a samozřejmě nemůže chybět dobrý člověk, chudák a nosič vody, který obětuje vše co má ve prospěch mladého nadějného studenta strádajícího chudobou, třesoucí se zimou v mansardách a máčíc svůj žvanec v mléce.
Zkuste "Mši atheistovu", nechte se strhnout Balzacem vyprávějícího příběhy, ke kterým nelze zůstat netečný.

1 03.05.2016

Šagrénová kůže
Zmiňovaná kůže, oslovice, plní každé přání. Háček je v tom, že každým přáním se kůže zmenšuje až z ní nezbude než nic a v tom případě čeká nenasytného majitele smrt. Magický motiv je pouhou kulisou, vnadidlem a pozvánkou do hloubek lidských vztahů, kde se vše skví a leskne, hemží se úsměvy, honosnými róbami a ekvipáží, ale vše je bezútěšně prázdné, hrané, vysušené.

S motivem mladého člověka, který zažívá ztrátu iluzí v prvním kontaktu se společností, se v Balzacově díle setkáváme často, skorem pořád. Rafaelův příběh nepostrádá onu trpkou pachuť vystřízlivění, která musela být pachutí Balzacovou. Mladý hrdina má srdce zánovní, duší plnou svěžesti, touží po velkých láskách. Potkává především kastu chvastounů nosící svůj nos vzhůru vedouce prázdné řeči.
Bohaté zkušenosti prodal Balzac i co se týče žen. Skrze Rafaela nám dává nahlédnout svá tápání, touhy a očekávání a nutná zklamání. Smělý v nitru, nikoli navenek. Rafael poznává, že ženy nevidí rády, když muž o jejich přízeň žebroní, zbožňoval jich spousty zpovzdálí, vydával jim své srdce na pospas, ony mu duši trhaly na cáry. "Dávaly se hlupcům, jaké bych nechtěl ani za domovníky."
Šagrénová kůže patří mezi Filosofické studie, takže čekejte dlouhé a dlouhé řádky zamyšlení, reflexí a sem tam nějakého vyprávění. A proč se k tomuto dílu kontinuálně vracím? Nejsem masochista, i když nástin vyprávění vypadá černě, Balzac není žádná plačka. Paříž první půlky 19. století není pouze jeden velký kurvinec plný mamonu, prodejnosti a falše. Tento pohled by byl uzounký. V jeho díle, a Šagrénová kůže není výjimka, se objevují postavy ryze dobré, ony čisté duše plné účasti, moudrosti, schopné milovat a obětovat se a přesto se nechlubit, zůstat v pozadí. Šagrénová kůže se takovou postavou může pyšnit, její přítomnost je důvodem, že tento skvost budu číst pravidelně, dokud mi oči budou stačit.

5 21.04.2016

Pokud rádi a často navštěvujete krajiny myšlení, krajiny obrazů, imaginace, pokud se rádi řídíte logikou, zdravým rozumem a nevadí vám paradox i nonsens, nemůžete nemít rádi Chestertona. Kniha je vlastně souhrnem citátů, myšlenek a postřehů, které Tomský vybral z desítek Chestertonových prací. Jedná se o jednu z těch vzácných knih, které se svou povahou hodí na noční stolek, na záchod,do veřejné dopravy, k čekání než Vám číšník přinese jídlo, ano i k pivu a cigárku, když čekáte než dorazí kumpáni.

Trochu ochutnejte: Víte jak se pozná hlupák? Jednoduše, hlupák mluví jako by byl vševědoucí. Jsou jenom tři věci, kterým ženy nerozumějí: volnost, rovnost a bratrství. Největší slabostí demokracie je smutná skutečnost, že máme v politice jen ty, kteří tam být chtějí, a přitom by tam měli být ti, kteří tam být nechtějí.

Knihu nevlastním, což se budu snažit napravit co nejdříve. Výborná kniha pro ty, kteří již s Chestertonem měli tu čest, pro připomenutí a šťastné shledání s jeho myšlenkami. Výborná i pro ty, kterým může posloužit jako úvod do hlubšího se ponoření do tvorby jednoho z největších myslitelů minulého století.

7 24.03.2016

Deset povídek. Deset příběhů existenciální bolesti. Za zdánlivě každodenními problémy se skrývají zranění, která nejsou viditelná. Yalom je doluje pomocí psychoterapie, snaží se jít až na kořen, na obnažený nerv bytosti.
Hlavní motiv? Strach ze smrti. Ze smrti dlouholetých přátel, rodičů. A dětí, nejtěžší ze ztrát, poněvadž ztrácíme i budoucnost, pokračovatele. S rodiči a přáteli minulost. Hraniční zkušenost, která s námi otřese v základu.
S faktem smrtí se nějak vypořádat musíme. Někdo bere pocit bezpečí zevnitř. Cítí se výjimečný, nezranitelný, život bere jako věčnou spirálu směřující vzhůru. Banální krize (nemoc, selhání) pak odhalí obyčejnost. Víra v posledního spasitele je pocit bezpečí, který jde z vnějšku. Jsme sledování, jsme děti věčného otce, on se o nás postará.
Tyto témata jsou v knize neustále na talíři. Víra v reinkarnaci jako popírání smrti, něco na způsob druhé šance.
Spolu se smrtí se objevuje i strach ze svobody. Lidé mají rádi řád, touží po něm. Koncepce svobody nám bere pevnou půdu pod nohama. Tím, že jsme svobodní, jsme taky odpovědní, jsme tvůrci svých životů. A to je první a nejdůležitější krok. Přiznat si odpovědnost za svůj úděl, za to, jak život probíhá. Yalomova psychoterapie se opírá hlavně o tento důležitý pilíř. Změna musí jít od pacienta. Musí přiznat svůj podíl, jinak by do nekonečna obviňoval svět okolo sebe.

I když si příběhy jednotlivých lidí nebudete pamatovat, ústřední myšlenky jsou nosné. Máte-li svobodu, máte i odpovědnost. Přílišné potlačení strachu ze smrti vede k neurózám všeho druhu od odmítání starých lidí, jejichž tvář nám připomíná smrtelnost a křehkost, po neustálé běhání za mladšími partnery ve snaze si dokázat, že sám starý nejsem.

Ano, fakt smrti, její fyzická přítomnost nás ničí, myšlenka na smrt nás může zachránit.

4 21.03.2016

V Levných knihách ji svého času prodávali za pár kaček. Jedná se o jednu z mých nejčtenějších knih. Celou knihou mne doprovázejí mé vpisky, poznámky, otázky, hlavně otázky.
Tahle útlá, nenápadná knížečka je hlavně o kladení otázek. A o myšlení, a že nesmíte myslet příliš jinak se ztratíte. "Všechno je relativní"; " Každý má svou pravdu" - tyhle hluboko zažrané omyly, stupidní, logicky nesmyslné, nic neříkající věty, vám pomůže tato kniha, pokud snad patříte k nešťastníkům tyto hesla vyznávající, nabourat.

"Život s myšlením, je život bohatý. Jelikož jsme zvyklí žít způsobem často přízemním, stává se, že se nám duch zdá abstraktní, ba neskutečný. Navíc, protože špatné používání myšlení vede někdy k odpoutávání od reality, stává se často, že začínáme o hodnotě myšlení pochybovat. To je důvod, proč si klademe otázky, zda tento duchovní svět popsaný myšlením je opravdu reálný svět."

5 12.03.2016

Po letech jsem se znovu začetl. Chtěl jsem si ověřit, že mé dávné okouzlení nebylo podmíněno mou tehdejší láskou. Nebylo. Neříkám a netvrdím, že od začátku do konce jsem z toho byl nadšen. O to ale nejde.
Víte, stane se, že v básnické sbírce stačí pár veršů a jste jí chyceni, v knize pár vět, které obrátí celý dojem na hlavu. V případě Blankets, stačilo několik obrazů, k tomu dvě tři slova. Mé okouzlení je stále stejné, nepodléhá změně, nic s ním nehne.

5 06.03.2016

Jde z toho na mě zima.

Zážitky cizince ze země, která je až tak moc v prdeli, že ve srovnání s ní je téměř každý kout naší planety, roven vrcholu svobody.
Severní Korea je největší divadelní scénou na světě. Tragicky absurdní, absurdně tragická, kysele úsměvná. Herecká ansámbl čítá přes 20 miliónů "dobrovolných" herců. Hladových a vystrašených. Musejí své party hrát přesně jinak pošupajdí na "převýchovu" do táborů, které prý neexistují. "Režiséři" a "loutkáři" připravují své scénáře za vysokou zdí ve vládní čtvrti, odkud vyjížděj Mercedesy.
Velké divadlo velkého vůdce se hraje do písmenka dle státního scénáře/ideologie Čučche = Absolutní soběstačnost, velmi, opravdu velmi vtipné pro nás tady venku, tragické pro ty uvnitř onoho "ráje na zemi".
Co by to bylo za divadýlko bez pořádných rekvizit. Když píšu pořádných, myslím pořádných. Obří betonové obludnosti, obrazy věčného prezidenta, Kimův dům, hory, věž Čučche, silnice vedoucí do nikam, cosi rozestavěného, avšak obřího. Musí to být velké.. Potěmkin by zíral, v Severní Koreji dovedli jeho vesničky k děsivé dokonalosti.

Po celý příběh byl průvodce/překladatel vykreslován jako lehce negativní postava. Byl to pořád ten policajt, který autora kontroloval skorem i na WC. Ovšem on měl celou dobu hlavu v oprátce. Stýkal se s cizincem, měl ho na povel. Závěr komiksu, kdy se Delisle vytratí do města sám mluví za vše. Vrátí se zpět a rozklepaný potem promočený překladatel vyřkne větu vysvětlující vše: "Ještě že nemáš foťák."

5 28.02.2016

Co se týče jmen, svazků rodinných, příběhů o tom kdo, kde s kým,proč a jak jsou antické báje slušný šmodrchanec. Kam se hrabou mýdlové opery z ulic a růžových zahrad. Proto mi na hromadě s Metamorfózami, Thegonií apod. nechybí ani Zamarovský. Je to takové to čtení na pár minut, když projdete kolem své knihovny.

2 18.02.2016

Nádherné myšlenky člověka, jehož intelektuální vhled, morální síla a kouzlo výřečnosti mi vyrazili dech. Silná kniha, nabitá silnými myšlenkami. Za vše malá ukázka(zkrácena):

Ditě jako zázrak

Bůh několikrát Avrahamovi slibuje početné potomstvo. A jaké je realita ? Avraham má mnoho stád, stříbra a zlata. Má vše – s výjimkou dětí. První zaznamenaná Avrahamova slova Bohu byla slova prosby o děti. Prosba o budoucí generace. První Žid se bál, aby zároveň nebyl i posledním.
Pak se narodil chlapec. Sára dala Avrahamovi svou služebnou Hagar s nadějí, že jim porodí syna. Stalo se a syn dostal jméno Jišmael (Bůh vyslyšel). Avrahamovy modlitby byly vyslyšeny. Jišmael se však neměl stát synem osudu Avrahamova.
Co se děje? Bůh tvrdil, že Avraham bude mít syna se Sárou. Oba se smáli. Jakže ? Oba jsme staří. Sára už byla dávno za menopauzou. Přesto se jim syn narodil a oni mu dali jméno Smíšek – Jicchak
Zdá se, že příběh má happy-end. Po všech slibech a modlitbách se Avraham a Sára dočkali syna. V tu chvíli přichází ledová sprcha, která mrazí i po staletích.
Bůh řekl Avrahamovi: „Avrahame !“, a ten odpověděl: „Zde jsem.“ „Vezmi svého syna, svého jediného syna, Jicchaka, kterého miluješ, a jdi do země Moria. Tam mi ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, kterou ti ukážu.“
Avraham bere svého syna. Tři dny putuje, vyleze na horu, připraví dřevo, sváže syna, vezme si nůž a napřáhne ruku. V tu chvíli se ozve nebeský hlas: „Nevztahuj na toho chlapce ruku !“ Zkouška je u konce. Jicchak přežil.

Naše tradice má mnoho odpovědí, ale jedna všechny přesahuje. Říká, že si ceníme právě toho, na co čekáme, vážíme si toho, co jsme málem ztratili. Život je plný podivností. Narození dítěte je zázrak. Právě proto, že je to tak přirozené, bereme to často jako samozřejmé.
To je důvod, proč na úsvitu židovské historie zkoušel Bůh Avrahama a Sáru dlouhým čekáním, nenaplněnou nadějí a obětováním syna, aby jejich potomci nikdy nebrali své děti jako samozřejmost. Každé dítě je zázrak. Být rodičem může být způsobem, jak se nejtěsněji přiblížit Bohu – stvořením života aktem lásky.

6 18.02.2016

Až po mnoha letech jsem zjistil, že Fromm navazuje svou knihou, svým názvem, na mého milovaného Marcela. Ten byl první, který tyto dva mody, vztahování se ke světu znovu přivedl do širšího povědomí 20.století. (Jedná se samozřejmě o dlouhou tradici)
Jako mladík za časů malin nezralých jsem Fromma hltal. Každý řádek jakoby mi mluvil z duše. Kritika kapitalismu z marxistických, humanistických pozic (nelekejte se) byla trefná a v mnoha ohledech pravdivá. Rodák z Frankfurtu měl z Frankfurtskou školou mnoho společného.

Tržní charakter doby není sám o sobě problém. Jádro pudla je v tom, když tento tržní, předmětný, užitkový charakter vstoupí na pole kam nepatří. Třeba mezilidské vztahy. Asi cítíme, že vztahovat se k druhému jako k objektu, který vlastním (což je iluze z největších), není úplně košér. Je to strašně pohodlné. Druhý nás baví, dokud plní funkci, kterou po něm chceme. Je jako nástroj, který se používá do té doby, dokud slouží - k rozkoši, v kariéře, jako sluha. A pokud se takový nástroj ukáže být již dále nepotřebným, objeví se třeba hezčí, mladší a výkonnější objekt, tak tento starý vyhodíme. Bez výčitek, bez emocí. A tak pořád dále.

Když člověk slyší přívlastek "filosofická", padá do mdlob, nechce se mu pronikat houštinou slov a obratů autora, který dává na odiv svou "vzdělanost". U Fromma toto nehrozí. Text je psán čtivě, živě a žádných do nikam vedoucích dišputací se zde nedočkáme. Mám rád knihy, které nabádají k přemýšlení. A myšlenkami je nabitá.

Mít, nebo být je přesně tím typem knihy, která by v knihovně čtenáře chybět neměla. Není nutné ji číst od začátku do konce. Sem tam si ji vytáhněte a přečtěte pár odstavců. Vstřebejte pár řádků a klidně se s autorem pohádejte. Je to zcela na místě.

(Parafráze z knihy, z kapitolky o čtení)
Čtenáři, čtěte s vnitřní účastí, tvořivě. Nehltejte text jako televizní show, jako bramborové lupínky. Nečtěte ve modu spotřebním, v modu míti. Nepapouškujte učené věty z učených knih. Vykašlete se na tuhle lichou kulturní výbavu. Klaďte otázky. Nepřijímejte knihu, i třeba ceněnou, jako něco hotového. Nebojte se kritizovat. Včetně knihy této a Fromma též.

Tohle je román o záhadné vraždě.

Kdo je náš vypravěč?
"Jmenuji se Christopher John Francis Boone. Znám všechny země na světě i jejich hlavní města a všechna prvočísla až do 7507."

Kniha je plná zajímavých informací,které se budou hodit. Christopher Vám bez zbytečných řečí vysvětlí původ svého jména, proč je v noci tma, co jsou prvočísla, proč nesnáší žlutou a hnědou, jak napsat knihu, že A. C. Doyle byl pošuk, proč je Marilyn vos Savantová génius.....atd.

Prý to nebude zábavná knížka. Možná, ale Christopher hláškuje, i když to neví.

PIVO
už 2000 let
pomáhá ošklivým lidem
se sexem

Podivný případ se psem je detektivní příběh, který neřeší Holmes, ale jeho velký ctitel. Těšte se na přísnou logiku, bystré glosy, na příběh o rodičích a jejich milostných problémech, příběh jedné velké lži, na nečekaná setkání, velký výlet a pudla Wellingtona probodnutého vidlemi.

10 08.02.2016

Vzácně se mi přihodí, že narazím na knihu, která mi způsobí stavy až smyslné. Nevím jak to přesně popsat. Žádné nízké pudy, vše se odehrává kdesi v říši myšlenek. O smyslu bytí k těmto knihám patří. Proč?
Kvůli myšlence, že vědecká práce se nesmí dělat kvůli její aplikaci, ale pro objevování samotné. Naše realita a okolí, to že svět je rotující koule, která přidržuje lidi na svém povrchu, to, že víříme kolem slunce, vnitřní ustrojení živého organismu, proteiny, kilometry a kilometry kuliček - atomů, vznik života samotného; to vše strčí do kapsy všechny fantasy a sci-fi dohromady.
"Zkoumejte cokoliv, když se budete dívat dostatečně pečlivě, uvidíte před sebou celý vesmír."
Mám obrovskou radost číst cokoli od člověka prodchnutého pokorou. Nemůžu dost zdůraznit větu: "Chci říct, nevadí mi, že jsou jevy, které jsou iracionální, nevědecké. Protože je něco nevědecké, není to ještě špatné. Je to jenom nevědecké."
Útlá kniha nabitá myšlenkami. Ne ledajakými. Myšlenkami, které podporují další myšlení, vnitřní dialog, pochybnosti, radost, hádku i přitakání. Já do kamene tesat neumím. Zvěčním těch pár slov alespoň tady.

"Četl jsem encykliku papeže Jana XXIII. a považuji ji za jeden z nejpozoruhodnějších
dokumentů naší doby a za významný počin pro budoucnost. Nevím o žádném lepším
vyjádření svých vlastních názorů na morálku, na povinnosti a odpovědnost lidstva, jakož
jednoho člověka vůči druhému. Nesouhlasím s některými argumenty, kterými papež různé
myšlenky zdůvodňuje, možná osobně nevěřím, že pocházejí od Boha nebo že jiné z těch
myšlenek jsou přirozeným pokračováním myšlenek předchozích papežů. Nesouhlasím s tím, ale nebudu to zlehčovat a nebudu s tím polemizovat, protože souhlasím s odpovědností a povinnostmi, které papež považuje za odpovědnost a povinnosti lidské rasy. A vidím v encyklice možný počátek nové budoucnosti, kdy snad zapomeneme na teoretická zdůvodnění, proč v to či ono věříme - vždyť koneckonců, pokud jde o činy, jsme všichni zajedno. Děkuji vám za pozornost. Bylo mi potěšením."

10 25.01.2016

"Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli."

Vladimír Mikeš o Komedii hovoří jako o nejmodernější, nejsoučasnější básni, jaká byla kdy napsána. Komedie je jeden obrovský jinotaj. Nic není jak se zdá, vše má svůj význam. Dante nás četbou nutí k důkladnějšímu studovaní poměrů ve Florencii. Bez toho není možné pochopit ty zástupy lidí defilující Peklem. Nutí nás probírat se jeho současníky, mýty, filosofií, teologií, politikou, literaturou a samozřejmě láskou.
První četba je takové demo, ukázka, seznámení. Není možné u něj zůstat a být spokojen. Není možné být tímto až nadpozemským dílem po jedné četbě zcela naplněn.
Četl jsem Bablerův překlad knihy s kresbami Botticelliho, který má naprosto masivní poznámkový aparát. V novém vydání byly poznámky trochu pokráceny, což zamrzí.

Čtěte Danta. Čtěte Komedii, později označenou za Božskou. Projít téměř 15 000 veršů je svým způsobem na počátku Peklo, po trochu zvyku Očistec a ke konci, kdy už Vás Beatrice táhne sférami vzhůru, se promění v Ráj.

A pokud chcete do Ráje musíte projít Peklem, o tom žádná.

22 24.01.2016

Karmínový přebal knihy patří k nejprvnějším vzpomínkám. Pokud vezmu knihu do ruky vidím spousty vrásek, má svá léta. Vnitřek však zůstal nedotčen.
A vy, kdož stále odmítáte připustit, že svět je plný záhad, slyšte. Otevřel jsem onehdá Tři mušketýry. Po chvíli čtení se můj nos bezděčně přiblížil k rozevřené knize. Na lusknutí prstů sedím ve svém pokoji. Je mi dvanáct let. V ruce držím Tři mušketýry. Nevnímám příchozí návštěvu. Chci být sám a číst. Je mi jedno, že je léto a venku je hezky. Chci číst, nerušte. První láska je jen jedna. Narodil se další čtenář.

12 21.01.2016

Otřesná kniha. Plná nejistot, proměnlivých situací, nestálých a nespolehlivých obrazů, výjevů, charakteristik. Kniha, ve které jsme svědky přerodu jistot v nejistoty.
Co se situací provádí paměť? Co provádí s lidmi v nich?
Adrian Finn pronese několik vět, cituje Camuse, Nietzscheho. Tony Webster si ho zařadí do kolonky filosof. Jakékoliv Adrianovo konání bude Tonym nahlíženo jako konání člověka, který má hloubku a musí mít přeci nějaký vyšší smysl. V kontrastu k Adrianovu činu stojí čin Robsona, který je už předem Tonym a jeho kamarády považován za „klidného chlapce bez špetky fantazie.“ Jejich představy o něm jsou jako brýle, kterými nahlíží jeho život a všechno co se v něm děje. A to dělá Tony za našeho svědectví neustále. S Veronicou, s jejími rodiči, s Margaret, se Susie. Z pouhých gest, útržků slov, rozmazaných obrazů a na základě své nejisté paměti nám předkládá svou verzi životního příběhu. Svou verzi o sobě samém, kterou si dobře vyfabuloval, aby byla v konfrontaci se svou vlastní minulostí v podobě svého vlastního dopisu, rozbita na prach.

Anita Brooknerová označila Vědomí konce za Barnesovu „nejtlustší knihu“. Z těch 150 stran se totiž klidně může stát, a patrně stane, klidně 600 a víc. Kniha jakoby předpokládala a vyžadovala opětovné čtení. A velká přednost je v její následné interpretaci, která může mít mnoho a mnoho rovin. V tomto multi-významovém pojetí, kde si je každý výklad roven, připomíná klasického zástupce postmoderní literatury.

Výborná kniha, protože způsobí otřes. Barnes totiž při všudypřítomných zamyšleních a reflexích vzbuzuje ve čtenáři, ve mně určitě, pocity, kdy se přistihnete, že přemítáte nad svým životem, nad svou historií, která také zavání fabulací. A ta je plná bolesti, kterou jsme způsobili druhým. Je plná chyb a přešlapů, trapných chvilek, návalů zlosti, přecitlivělosti, egocentrismu. Možná jsme je všichni tak trochu vytlačili, ale i když vás neznám, neříkejte mi prosím, že se vás to netýká.

Když si teď pročítám svůj komentář beru si k sobě Vědomí konce. Vidím zástup poznámek, které ke knize mám. Mám chuť celý komentář smazat a začít znovu. Mám chuť mluvit o Proustovi, Kunderovi, o trasách po kterých jsem se nevydal, o změně minulosti ve vtipné historky, o tom jestli je možné slovy způsobit určitou událost...... Vidíte? Nemá to konce. Otřesná kniha.

14 17.01.2016

Nalezl jsem svůj komentář ke knize, který jsem si kdysi zapsal do deníku:

6.1. 2002
Dočetl jsem to. Už Vincentovi mnohem líp rozumím. Neměl to vůbec lehké. Zpočátku se bezhlavě zamiloval do zadané ženy, která nemohla být jeho. Jakoby tato citová tragédie předznamenala jeho život. Chtěl vždy něco nedosažitelného, a když náhodou něčeho dosáhl, nemohl tomu uvěřit.
Hodně dlouho hledal sám sebe. Až se konečně uzřel na plátně a barvách. Van Gogh - jméno proslavili především strýcové, kteří vlastnili síť malířských obchodů v Evropě. Jeho nazývali černou ovcí rodiny. Obchodník s obrazy, duchovní - nic z toho nevyšlo (jako obchodník mohl mít vystaráno do konce života), vždy se rozhodl po svém, přestal věřit v Boha ( po životě v Borinagi v Belgii). Jeho nejbližší a nejvěrnější bratr Theo ho podporoval celý život.
Zlom v jeho životě umělce přišel s návštěvou Paříže. Seznámil se zde se začínajícími umělci, kteří preferovali impresi (dojem) z přírody a života kolem nich. Theo ho seznámil s Cezánem, Seuratem, Gaugienem, Toulouse-Lautrecem a dalšími impresionisty.
Poslední roky a měsíce byly pro Van Gogha velice smutnými. Celou dobu žil pro malování, chtěl se vyjádřit. Ale jeho studna musela vyschnout. Ty doby, kdy stihl za den namalovat tři obrazy, byly pryč. Flóra a plenér už ho tak nezajímaly, nechtěl malovat to, co už jednou maloval. Nechtěl už být zátěží na bratrově hřbetě. Nešikovně si prostřelil bok. Dva dny umíral. Bratr Theo byl v posledních chvílích, stejně jako po celý život, s ním a držel ho za ruku. Vincent zemřel šťastný. Řekl co chtěl. Theo zemřel žalem o šest měsíců po něm. Pohřbili ho vedle Vincenta.

Slunečnice z Vincentova hrobu dopřávají Theovi nerušený odpočinek.

11 15.01.2016

Osm hvězd by této knize slušelo. V době četby mé nadšení neznalo mezí. Pokud se do ní začtu znovu po letech, přílišná revize není nutná. A není žádoucí se vším v knize souhlasit. Pokud píši, že jsem nadšený, tak především z toho, že Lorenz předkládá dílko se kterým lze dobře polemizovat, lze ho dále promýšlet, zkrátka vyzývá k myšlení.

Kniha začíná problémem přelidnění, ne náhodou. Z tohoto "hříchu" vycházejí všechny ostatní. Čím větší přelidnění, tím větší je třeba se stranit citové účasti, jsme vyčerpáni, tváře nám splývají. Nahuštění lidí na jednom místě vede k agresi.
Nechci zde vyjmenovávat všechny hříchy, spíše pár myšlenek, které mnou rezonují. Že zdroje této planety nejsou nevyčerpatelné netřeba zdůrazňovat, byť stojí za to stále opakovat. Lidstvo si začne uvědomovat své chyby, až když je pocítí ekonomicky. Vše nivelizující móda ničí lidskou individualitu paradoxně tím, že ji podporuje. Buďte jedineční, jako všichni ostatní. Ačkoliv si z většiny žijeme jako králové, stres, depky a duševní vyprahlost nezná mezí. Proč? Ceníme si především toho co přináší zisk, okamžitý zisk. Bezuzdně soutěžíme jeden s druhým o lepší auto, barák, práci,myšlenku případně inteligenci. Hlavně druhého přetrumfnout. Záměna prostředků za cíl znamená zničující spěch. Zničující spěch znamená ztrátu reflexe. Ztráta reflexe značí rozpad umění věci pojmenovat, zamýšlet se do hloubky a především značí ztrátu svědomí založené na odpovědnosti.
Chceme slast, žádnou strast. "Neochota snášet strast dělá z kopců roviny, ze světla a stínu jednotvárnou šeď a plodí smrtelnou nudu." Stále silnější a silnější podněty vedou k otupělosti. Co je nové je přitažlivé, avšak příliš brzy omrzí. Honba za stále novým hypertrofovala.

"Pro člověka nakaženého touto civilizační chorobou ztrácí přitažlivost vše co chvíli vlastnil ať už se jedná o boty, oblek, auto, přítele, partnera i vlast."

Nekritická poddajnost. Té se bojím velmi. Naše vědomosti, všechny informace o vnějším světě zprostředkované vnímáním jsou velmi zjednodušeným obrazem. Stává se, že čas od času přijde někdo tvrdíc, že prohlédnul, vidí vše a vidí správně, vidí daleko. A vytvoří kolem sebe masu, která názor bere za výchozí, za dogma. Kdo se s názorem neztotožní je ocejchován za kacíře, je očerněn a pokud možno zdiskreditován. Stává se terčem davové nenávisti.

Už jen při psaní komentáře vím, že si jdu knihu ihned přečíst. Možná v ní objevím, co jsem minul. Úžasná knížečka.

"Vždy při slavnostech satanových zášť stranická je právě tím, co vede k hrůzám nejzazším."