woodward komentáře u knih
V jednom z příběhů o černých orchidejích se Nero Wolfe skamarádí s jižanskou krasavicí, která ho naučí, jak správně péci hovězí hašé. Sodoma Gomorra!
Nero Wolfe by nemohl být velkým detektivem, kdyby podle vzoru Sherlocka Homese neměl i on svého Moriartyho. Ten jeho se jmenuje Arnold Zeck, má oči jako žralok a pracovnu zařízenou v šedorůžové barvě. Fuj tajxl, to je ale padouch!
Pokud jde o postřeh a "pamatováka", je na tom Nero Wolfe ještě lépe než Archie Goodwin, což je co říct. A proto také si dokáže znovu vybavit jméno, které uviděl jen na pár desítek sekund, když mu inspektor Cramer před několika týdny ukázal jakýsi seznam. Tehdy šlo o vraždu, takže teď musí jít taky o vraždu, to dá rozum. A tak se začnou dít věci. Do skleníků na střeše se přihrne zástup ženských (!), Archie Goodwin v rychlém sledu přeletí americký kontinent tam a zpátky. Má to spád a jako obyčejně je to chytré.
Když jsem se přesvědčil, že ani v prvním příběhu o Neru Wolfovi a Archiem Goodwinovi se nedozvím, jak se ti dva vlastně dali dohromady, byl jsem trochu zklamán, i když připouštím, že se to dalo čekat. Je to začátek, některé z pozdějších příběhů o detektivech ze Západní 35. ulice jsou rozvinutější, napínavější, zábavnější, ale přesto dám pět hvězd, protože Nero Wolfe je prostě nejlepší. A Archie Goodwin všechny "Watsony" převyšuje o několik hlav.
Ngaio Marshová patří k velkým dámám anglické detektivky a inspektor Alleyn má všechno, co takový velký detektiv ze Scotland Yardu má mít, včetně vzdělání a původu ( aby se s ním všichni ti podezřelí gentlemani a ladies vůbec chtěli bavit). Já osobně mám nejradši Smrt v Delfínu - ale přečetl jsem od téhle autorky snad všechno, včetně jednoho příběhu kde je vrahem Zahradník (tedy on je to herec, ale jmenuje se Gardener - jo, k anglickým detektivkám patří i humor.)
Trochu netradiční případ inspektora Alleyna, ale patří k tomu nejlepšímu, co paní Marshová o svém detektivu-gentlemanovi napsala.
Takto pojatých vyprávění podle vzpomínek přímých účastníků o vylodění v Normandii bylo od té doby napsáno mnoho. Ale Cornelius Ryan byl první a jeho kniha určitě patří k nejzdařilejším na toto téma.
Kdykoliv se do ní začtu, zazní mi v uších nezaměnitelný hlas Františka Filipovského, který tohle báječné vyprávění čítal na pokračování v rádiu každou sobotu večer. Péťa Bajza, Tonda Bejval, Éda Kemlink, Čeněk Jirsák a Zilvar z chudobince - bylo jich pět, i když se k nim každou chvíli přidal Kemlinkovic Pajda nebo Eva Svobodová, Otakárek Soumarů, případně malej Venda Štěpánek. Člověk, který tohle dokázal napsat v okamžicích hrůzy z nejbližší budoucnosti, musel být statečný. Hluboká poklona a díky, pane Poláčku.
Není to tak bezbřehá sranda jako Muži v offsidu, ale legrace to je. Chlapi celou noc flekují durcha a pak se ho bojí zahrát, protože jim přítomný pan profesor spočítal, že poražený by musel zaplatit víc, než kolik činí vládní dluh Spojených států. Nebo ten živnostník z Příbrami, který tak dlouho hrál karty, až všechno prohrál, zkrachoval, odjel do Prahy a stal se tam poslancem...
Je to útlá knížka a zejména mariášníci si na ní náramně pošmáknou.
Bylo tu není tu, havrani na plotu... tohle člověka napadne když čte o mravencích odvlékajících cáry kůže posledního potomka, sežraného v kolébce. Brrr! Všechno lidské pomíjí...
Márquez je zkrátka originál, vždycky svůj. V posledních cca 15 letech pozoruji že se jen málokdy najde vážná beletrie, kterou jsem ještě nečetl a dokáže mě zaujmout. Většinou člověk na prvních 10-20 stránkách pochopí, co se autor pokouší sdělit a zjistí, že totéž v bleděmodrém už četl mnohokrát v dílech jiných autorů. Márquez je jedním z mála, u nichž se to prostě nemůže stát.
Opravdu dobré, důkladné zpracování římských dějin pro laického čtenáře. Myslím, že už jen za tuhle knihu si Zamarovský zaslouží velkou úctu jako popularizátor historie.
No... nápad je zajímavý a je dokonce možné že na masové ovlivňování lidské psychiky chemickými prostředky do té doby nikdo nepomyslel. Jenže já jsem vždycky ve verneovkách hledal něco úplně jiného. Doktor Ox mě neuchvátil.
Další z mých oblíbených "Podivuhodných cest". Strašně jsem záviděl klukům, kteří mohli vyrazit na "školní výlet" na škuneru (i když to dopadlo trochu jinak). Představoval jsem si, jaká by to byla paráda, kdyby do holešovického přístavu připlul takový škuner a odvezl nás na pustý ostrov...
A taky jsem se díky téhle knížce od mámy dověděl, jak se vyslovuje "Auckland".
Nepatří k mým nejoblíbenějším verneovkám. Ale místy je to docela legrace. Třeba když paní bytná při utírání prachu postrkuje záhadným přístrojem Zefirina Xirdala po stole a astronomové celého světa si rvou vlasy, protože meteor mění směr, aniž by tušili proč.
Vzpomínám si, že když jsem poprvé četl Ledovou sfingu, povídali jsme si o ní s tátou a on pak začal hrabat v knihovně úplně dole a vytáhnul odtud dokonale zesalátované sešitové vydání Poeova Dobrodružství A..G. Pyma - mám ho dodnes, i když některé listy možná chybí.
Přátelé, smekněte, tohle je příběh, který odstartoval sérii Podivuhodných cest a do Čech ho jako první Verneovo dílo přivezl osobně Jan Neruda.
Podle mého soudu nejlepší verneovka ze všech. Kdyby bylo deset hvězdiček, dostala by je.
Mám tu knížku rád a pořád by mě zajímalo, jak asi chutnal ten obří pudink, který manželka desátníka Joliffa stvořila ze sobího tuku a bizoního masa.
Řeší se tu problémy závažné, leč musím přiznat, že tahle kniha mě nikdy neuchvátila. Já jsem vždycky verneovky miloval kvůli dobrodružství a cestám do exotických končin. Příběh o partě magorů, co chtějí pohnout zeměkoulí a nakonec zjistí, že na tabuli zapomněli připsat nulu... Tři hvězdy jen proto, že je to Jules Verne.