Dvanáct povídek o poutnících

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Známý kolumbijský spisovatel vybral dvanáct povídek, v nichž se skutečné příběhy hrdinů prolínají s autorovou fantazií a naopak.

https://www.databazeknih.cz/images_books/92_/92939/dvanact-povidek-o-poutnicich-92939.jpg 4.1160
Orig. název:

Doce cuentos peregrinos (1992)

Žánr:
Literatura světová, Povídky
Vydáno:, Alois Hynek
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (21)

Kniha Dvanáct povídek o poutnících

Přidat komentář
mirektrubak
29.07.2018

Magie není v názvu žánru, kterým se García Márquez proslavil, náhodou. Magie je totiž přítomna ve všech postavách a dějích v mistrově tvorbě. Pro mě byla tohle moje první zkušenost s Márquezem-povídkářem, těšil jsem se a nebyl jsem zklamán. Obraznost, kreativita a smysl pro fantazii se dokázala plně rozvinout i na malém prostoru, to není překvapení, ale zaujalo mě, že povídky fungovaly výborně i v rámci pravidel žánru - se zápletkou, gradací i (ne vždy nutně prvoplánovitě dechberoucí) pointou. Klobouk dolů!

Protože jsem se nechtěl s knížkou loučit příliš brzy (není dlouhá a klidně by se dala přečíst v průběhu jediného, literárně hodnotného, večera), tak jsem si dovolil vždy pouze jednu povídku denně – a nechal tak na sebe jednotlivé příběhy působit postupně, jako doplněk k jiné četbě. To se mi osvědčilo, každá povídka ve mně vždy chvíli „doznívala“. Nejvíc asi zaujaly María dos Prazeres a Stopa tvé krve ve sněhu (ta mi připomněla Borise Viana), ale i každá ostatní měla co nabídnout - třeba Přišla jsem si zatelefonovat popsala docela přesně moji vlastní opakovanou noční můru; Světlo je jako voda mě zase rozzářila, když nabídla mou oblíbenou situaci, tedy ryby plavoucí v interiéru (bez nich by jakákoli Márquezova kniha byla jako Hamlet bez hrobníků :-)

Zkrátka: dvanáct drobných klenotů, dvanáct důkazů vypravěčské dokonalosti.

SilviaKovacikov
04.06.2018

Príjemné čítanie, no nič prevratné.

janavan
16.03.2018

Márquez byl génius slova. Jeho schopnost zachytit v povídkách o několika stranách živočišno tak typické pro jeho knihy a zároveň poetičnost, bravurně vykreslit charaktery postav, atmosféru i děj...Skláním se. A ačkoliv se Nobelova cena nedává za konkrétní knihu, ale celoživotní dílo, při čtení těchto povídek jsem ani na moment nezapochybovala, že by cena nebyla zasloužená.

Jako asi v každé sbírce povídek jsou zde slabší a silnější kousky, ale ono to vůbec nevadí. Díky těm slabším totiž člověk ještě více ocení ty špičkově napsané. Doporučuji především Světlo je jako voda a Stopa tvé krve ve sněhu. První zmíněné je ztělesněním poetičnosti, krásně vás to pohladí po duši a budete se rozplývat nad Márquezovým citem pro jazyk a slova.

Stopa tvé krve ve sněhu mi něčím připomněla Kafku, nejspíš tím, jak je někdy těžké bojovat proti byrokracii a proti tomu, co by se mělo. Svým způsobem absurdní dílko, ale plynoucí tak dokonale, že nad tím ještě teď kroutím hlavu. V podobném (absurdním, avšak děsivém) duchu se nesla i povídka Přišla jsem si jen zatelefonovat.

Márquezovy knihy člověka strašně moc naučí. A nejde je nemilovat.

trudoš
17.09.2017

Gabriel García Márquez byl romanopisec s darem od boha. To je fakt, který člověk přijme, otevře-li kteroukoliv z jeho knih. Slovutným povídkářem se však nikdy nestal a ani se o to nepokoušel. Což je taky důvod proč soubor Dvanáct povídek o poutnících vznikal bratru osmnáct let. A přestože výsledek je trochu proměnlivý, jedno autorovi upřít nelze - nepotřebuje pro své příběhy nosnou pointu, ale bohatě si vystačí s poetikou textu samotného. Ovšem ne že by stavěl pouze na tom, takhle prvoplánový zdaleka není. Je to život, co má v jeho případě hlavní slovo. Někdy se v něm fantazie mísí s realitou, častěji je to však tragikomika, která dává zabrat hrdinům z různých společenských vrstev. Díky tomu utkví člověku nejvíc v paměti povídky Přišla jsem si jen zatelefonovat a Stopa tvé krve ve sněhu, ale jsou tu i další nezapomenutelné kousky, jež na každého budou působit jinak. U mě v žebříčku rozhodně vede nostalgické Letadlo se spící krasavicí a pak kouzelně surrealistické Světlo je jako voda.

Plunge
25.04.2017

Stejně tak jako ostatní zde, bych vypíchla hlavně příběh "Přišla jsem si jen zatelefonovat" - ten byl fakt děsivý, "Stopa krve ve sněhu" - plný zoufalství, ale také "Šťastné léto paní Forbesové" - s nečekaným zvratem. Ale četla jsem to v angličtině, a proto že v ní nejsem moc dobrá, možná jsem ostatním příběhům ne tak dobře porozuměla. Nicméně je to dobré čtení.

kralika
12.01.2017

Asi jsem narazil na dalšího srdcového autora... Náramě mi to sedlo, ač jsem byl od Márqueze některými odrazován. Povídky jako žánr mám navíc velmi rád. Z uvedených se mi nejvíce líbily: poetická "Světice", hororová "Přišla jsem si jen zatelefonovat" a fatalistická "Stopa tvé krve ve sněhu".

Imor
12.09.2016

Také jsem knihu zvolila na základě čtenářské výzvy jako knihu nositele Nobelovy ceny. Byla jsem velmi mile překvapená a určitě si ráda přečtu i nějaký román.

ochwey
31.08.2016

Pořád mám raději románového Marquéze, jak už to u povídek bývá, některé zaujmou více, jiné méně. Moji jednoznační favorité: Přišla jsem si jen zatelefonovat a Stopa tvé krve ve sněhu.

RyxiraAmyGinger
01.06.2016

Jako líbilo se mi to hodně, na to, že povídky normálně moc nečtu... Obzvlášť Světice mě dojala a pak myslím ještě ta úplně poslední, Přečteno to bylo za chviličku, můj druhý Marquéz, ale rozhodně ně poslední ;).

feex8
16.03.2016

Velmi pekna kniha. Nevyhladavam cielene poviedky, kedze malokedy dokaze autor docielit taky efekt a dojem, ako rozsiahlejsou knihou. Marquez je v tomto vynimka. Vacsina poviedok ma krasne vtiahla do deja a zanechala dojem.

Moje hodnotenie: 84%

alzbeta4340
18.02.2016

Přečetla jsem v rámci čtenářské výzvy jako knihu nositele Nobelovy ceny. Celkem jsem si početla, ale je fakt, že kvalita povídek v souboru kolísá. I když možná je to tak, že si každý v této knize najde to své. Já bych například jednoznačně vyřadila zde v diskuzi někým ceněnou povídku Letadlo se spící krasavicí. Za nejlepší naopak považuji povídky María dos Prazeres a Stopa tvé krve ve sněhu - ty jsou hodné mistra.

angloumene
21.11.2015

Márquezových dvanáct povídek je zcela jedinečných. Jedna vedle druhé zaujmou svou originalitou a filozofickým přesahem. Nejlepší na tomto dílku je, že snad každého z mích přátel zaujala povídka jiná, což také svědčí o jejich výjimečnosti. Má nejoblíbenější je závěrečná Stopa tvé krve ve sněhu.

woodward
18.08.2015

Márquez je zkrátka originál, vždycky svůj. V posledních cca 15 letech pozoruji že se jen málokdy najde vážná beletrie, kterou jsem ještě nečetl a dokáže mě zaujmout. Většinou člověk na prvních 10-20 stránkách pochopí, co se autor pokouší sdělit a zjistí, že totéž v bleděmodrém už četl mnohokrát v dílech jiných autorů. Márquez je jedním z mála, u nichž se to prostě nemůže stát.

milll
02.01.2015

Tohle byla moje první kniha od Marqueze a upřímně, nic jsem od toho neočekávala. Ale musím uznat, že mě svým stylem vyprávění zaujal, dokázal některé povídky vylíčit tak, až jsem skoro uvěřila, že je sám i prožil a kniha zanechala ve mě příjemný pocit dobře stráveného času.
Nejlepší povídky:Letadlo se spící krasavicí, Přišla jsem si jen zatelefonovat, Světlo je jako voda

Skip
07.12.2014

Jak už název napovídá, obsahuje kniha dvanáct povídek, které mají jako společný prvek to, že jejich hrdiny jsou lidé mimo svůj domov, v tomto případě vlastně i mimo svůj kontinent. Ačkoliv mám rád povídky, v nichž je nějaká netušená nebo překvapivá pointa, v Márquezově díle obecně k tomuto nedochází, vše jakoby plyne a děje se nebo se dělo a ono to perfektně funguje.

Hezzy
29.11.2013

Moje první setkání s Marquezem a na začátek celkem příjemné. Ohromilo mě, jak měla každá povídka svojí vlastní specifickou atmosféru, kterou Marquez dokázal vytvořit. Klidně mu na to stačí dvě stránky. Ano, asi dvě povídky mi přišly naprosto zbytečné a vůbec mě nezaujaly a celkový styl psaní je spíše takový "utahaný", avšak přesto jsem příjemně překvapen.

Belatris
21.07.2013

Nejvtipnější na celém čtení bylo, že jsem si sbírku o poutnících putujících po zemích evropských (pro ně cizích) četla na dovolené v jedné ze zemích evropských.
Z dvanácti povídek na mne nejvíce zapůsobily tři:
Světice (nádherně pochmurná povídka o různých druzích svatosti a o tom, jak nemožní jsou byrokrati, byť ve službách víry)
Přišla jsem si zatelefonovat (jak snadné je dostat se do blázince)
a Světlo je jako voda (nádherně magická povídka o plavcích v Madridu).
Na mnohých dalších povídkách je znát, že jsou několikrát předělávané a mnohokrát vyhozené "do koše", a ani v té podobě, v níž jsou čtenáři předkládány, nejsou zralé. Někdy je to námětem, jindy formou, ale nikdy absencí atmosféry, protože ta sálala ze všech, i z těch méně povedených.

doubax
16.07.2013

Ta o snoubence, co krvácí z prstu je prostě...krásná...nejkrásnější...

poetree
13.02.2013

nadchla mě povídka Světlo je jako voda.. :) zbytek si nepamatuji..

Edana
17.12.2012

Krásně magické a magicky krásné. Kratičká knížka po které zůstane zvláštně příjemný pocit (přestože příběhy jsou často velmi smutné) a alespoň na chvíli se na svět díváte jinýma očima. Asi nejsilnější z povídek pro mě byla ta poslední - Stopa tvé krve ve sněhu.

Okřídlená li
28.09.2011

Dvanáct různě dlouhých příběhů, které podle všeho daly Márquezovi pořádně zabrat (psal je kolem deseti let). Pokud nevíte, co si od něj přečíst, tohle je brilantní volba, protože od každého tématu je tady něco. Magicky vás to vrátí do reality a vy, byť jen na okamžik, zatoužíte plavat ve světle nebo pocítíte strach při zafoukání větru.