Dvanáct povídek o poutnících

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Známý kolumbijský spisovatel vybral dvanáct povídek, v nichž se skutečné příběhy hrdinů prolínají s autorovou fantazií a naopak.

https://www.databazeknih.cz/img/books/92_/92939/dvanact-povidek-o-poutnicich-92939.jpg 4.1181
Žánr
Literatura světová, Povídky
Vydáno, Alois Hynek
Orig. název

Doce cuentos peregrinos, 1992

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (26)

Kniha Dvanáct povídek o poutnících

Přidat komentář
Batta
29. června

Byla to moje první kniha od GGM objevená vlastně náhodou a díky ní jsem objevila magický realismus a chytlo mě to tak, že jsem přečetla dalších 6 -7 (Sto roků samoty, Láska za časů cholery, Kronika ohlášené smrti, Plukovník nemá komu psát, O lásce a jiných běsech …) pak jsem přibrala i Isabel Allende.

Elevant
03. dubna

G. G. Márquez zde hraje svou vlastní hru, a člověk na ni musí přistoupit, aby si jeho povídky užil. Tahle kniha nepřipomíná nic, co jsem zatím četl, nejspíš proto, že v žánru magického realismu namám moc knih načtených. Márqueze znám z učebnic jako "významného představitele magického realismu", a chtěl jsem vědět, co to vlastně znamená. Nedovedl jsem si představit, jak magický realismus v literatuře vypadá. Teď, když jsem se s ním seznámil, jsem zjistil jak je krásný. Márquézova kniha ůžasně popisuje svět, do kterého prostupuje něco víc, něco kouzelného, trochu absurdního a přitom naprosto přirozeného. Márquez se neodprošťuje od reálného světa, pouze ma dává další rozměr. Při četbě se mi vybavily malby Fridy Kahlo, které mají podobnou atmosféru.
Jelikož se jedná o povídkovou zbírku, dá se předpokládat, že nebude úplně vyvýžená. Některé povídky jsou vyloženě magické, například Světlo je jako voda, a ty na mě udělaly nejsilnější dojem. Další se od reality tolik neodprošťují, ale přesto čímsi boří její zákony, například povídka Světec. Ty nejsou o nic horší. Pak tu máme jednu povídku s názvem Srpnová strašidla, ze které jsem poměrně rozpačitý. Příjemně se čte, ale její námět je naprosto tuctový a a ani jeho zoracování není nikterak zajímavé. Abych pravdu řekl, zdá se mi jako by tato povídka popírala autorovu vlastní předmluvu.


senbja
11. ledna

Není to rozhodně můj oblíbený autor, ale knížka se mi v knihovně "vnutila", a když jsem ji chtěla vrátit, nemohla jsem najít místo, ze kterého jsem ji vzala. Přečetla jsem ji jako poslední z půjčených a rozhodně nelituji. Musela jsem si poopravit svůj pohled na autora, kterého jsem po knize Sto roků samoty vyřadila ze svého repertoáru. Jeho příliš široký záběr postav a osudů mi vůbec neseděl. Jiné je to s povídkami. Ty mě zaujaly, dobře se četly a jak píše Blanka Stárková v doslovu nadepsaném Jak to ten člověk k ďasu dělá, musím s ní souhlasit. Je to skvělý vypravěč, u kterého mi vůbec nevadí, že jeho povídky vyznívají jakoby do ztracena.
Nejfantastičtější se mi jeví povídka Světlo je jako voda, Přišla jsem si zatelefonovat zase jako nejšílenější, v níž hlavní aktérka zvláštním řízením osudu skončila v blázinci.

Jaruš7
30.10.2019

Po letech se vracím k těmto zvukovým povídkám pro zážitek z atmosféry okouzlení.
Jedna z dvanácti.
Světice
Do Říma přijíždí venkovan vyslaný svými sousedy, aby světu, poté papeži, ukázal svou zemřelou dcerušku, v pouzdře od violončela, která i po letech pohřbení se díky sesuvu půdy na hřbitově, byla stále táž, jako spící, růžemi vonící nedotčená zmarem času.
Své čekání na audiencí u papeže spolu s dalšími hosty a obyvateli je součástí kolorytu římské čtvrti, kde za ranního rituálu, spolu s ptačím koncertem zní z otevřených oken sólo tenoristy z operní árie a k jeho podivu mu pro kompletní duet odpovídá z jiné strany operní diva Callasová. Do tohoto procítěného souzvuku jim z nedalekého ostrůvku svým hrdelním projevem přizvukuje samotářský lev. Ranní neslýchaný zážitek v horkém slunečním vonícím jitru.
Papežský sekretář odkládal audienci mnoho let, z důvodů všelikých, nakonec se toho ani papež nedožil, a tak místo dcery se otec tkř. za svou víru a trpělivost ozřejmit zázrak, stal raritou, která zasluhuje titul světec.
Všechny povídky mají své fluidum a tato mi zde bude vzpomínkou na procítěnost života, jak mi ji zprostředkoval slavný autor.

GraceC
27.09.2019

Jelikož je tohle má první kniha od Márqueze, nemůžu nijak porovnávat s jeho dalšími díly, a tak budu soudit jeho tvorbu pouze na základě tohoto souboru povídek.

Každá z povídek měla hodně co dát. Jsou napínavé, nepředvídatelné, chytré a rozhodně zábavné. Občas jsem se sice ztrácela v postavách a místech (asi kvůli nezvyklým jménům), ale vlastně to vůbec nebylo na škodu, protože konec povídky byl vždy krásně jednoznačný.

Autor na začátku zmiňuje, že musel vynaložit značné úsilí, aby tuto knihu napsal, a já jsem opravdu ráda, že mu to za to stálo. Momentálně se jen těším, až se začtu do jeho dalších knih, protože rozhodně nezůstanu pouze u této.

Rozhodně doporučuji všem, komu nesedí dlouhé příběhy či knihy, protože tato je opravdu kraťoučká a povídky v ní ještě o dost kratší. A pokud vám nebude vadit autorův styl, rozhodně si ji zamilujete a přečtete s takovým nadšením jako já.

Hodnocení: 8/10
Poslední věta knihy: Když vyšel z nemocnice, ani si nevšiml, že se z oblohy sype sníh, jehož nadýchané a svítící vločky beze stop krve vypadají jako holubí peříčka, a v pařížských ulicích že je sváteční nálada, poněvadž to po deseti dnech byla první pořádná chumelenice. 1976

mirektrubak
29.07.2018

Magie není v názvu žánru, kterým se García Márquez proslavil, náhodou. Magie je totiž přítomna ve všech postavách a dějích v mistrově tvorbě. Pro mě byla tohle moje první zkušenost s Márquezem-povídkářem, těšil jsem se a nebyl jsem zklamán. Obraznost, kreativita a smysl pro fantazii se dokázala plně rozvinout i na malém prostoru, to není překvapení, ale zaujalo mě, že povídky fungovaly výborně i v rámci pravidel žánru - se zápletkou, gradací i (ne vždy nutně prvoplánovitě dechberoucí) pointou. Klobouk dolů!

Protože jsem se nechtěl s knížkou loučit příliš brzy (není dlouhá a klidně by se dala přečíst v průběhu jediného, literárně hodnotného, večera), tak jsem si dovolil vždy pouze jednu povídku denně – a nechal tak na sebe jednotlivé příběhy působit postupně, jako doplněk k jiné četbě. To se mi osvědčilo, každá povídka ve mně vždy chvíli „doznívala“. Nejvíc asi zaujaly María dos Prazeres a Stopa tvé krve ve sněhu (ta mi připomněla Borise Viana), ale i každá ostatní měla co nabídnout - třeba Přišla jsem si zatelefonovat popsala docela přesně moji vlastní opakovanou noční můru; Světlo je jako voda mě zase rozzářila, když nabídla mou oblíbenou situaci, tedy ryby plavoucí v interiéru (bez nich by jakákoli Márquezova kniha byla jako Hamlet bez hrobníků :-)

Zkrátka: dvanáct drobných klenotů, dvanáct důkazů vypravěčské dokonalosti.

SilviaKovacikov
04.06.2018

Príjemné čítanie, no nič prevratné.

janavan
16.03.2018

Márquez byl génius slova. Jeho schopnost zachytit v povídkách o několika stranách živočišno tak typické pro jeho knihy a zároveň poetičnost, bravurně vykreslit charaktery postav, atmosféru i děj...Skláním se. A ačkoliv se Nobelova cena nedává za konkrétní knihu, ale celoživotní dílo, při čtení těchto povídek jsem ani na moment nezapochybovala, že by cena nebyla zasloužená.

Jako asi v každé sbírce povídek jsou zde slabší a silnější kousky, ale ono to vůbec nevadí. Díky těm slabším totiž člověk ještě více ocení ty špičkově napsané. Doporučuji především Světlo je jako voda a Stopa tvé krve ve sněhu. První zmíněné je ztělesněním poetičnosti, krásně vás to pohladí po duši a budete se rozplývat nad Márquezovým citem pro jazyk a slova.

Stopa tvé krve ve sněhu mi něčím připomněla Kafku, nejspíš tím, jak je někdy těžké bojovat proti byrokracii a proti tomu, co by se mělo. Svým způsobem absurdní dílko, ale plynoucí tak dokonale, že nad tím ještě teď kroutím hlavu. V podobném (absurdním, avšak děsivém) duchu se nesla i povídka Přišla jsem si jen zatelefonovat.

Márquezovy knihy člověka strašně moc naučí. A nejde je nemilovat.

1

Doporučujeme

Už hořela, když jsem si do ní lehal
Už hořela, když jsem si do ní lehal
Canterburské povídky
Canterburské povídky
Malé pikantní vraždy
Malé pikantní vraždy
Nepřítel
Nepřítel