vlkodlaq komentáře u knih

Pitomio Očijakmura přežívá v politice díky jednodušším nevzdělaným voličům, na které je jeho agitka přímo ušitá a cílená. Okamura je v politice asi 15 let a za tu dobu neudělal nic, co by stálo za řeč. Měl přes 50 návrhů, z nichž "prosadil" dva. Ten první je Novela zákona o majetku České republiky – č. 118/2020 Sb, který pro občana ČR vlastně nic neznamená a druhý zákon - příspěvek 500Kč na dítě pro pracující rodiče, který lze jen těžko považovat za nějak převratný a jedná se opět spíše o kupovaní voličů, než o zlepšení podmínek pro občany ČR.

Co z toho plyne? Za 15 let v politice udělal dohromady houby, ale pořád má plnou hubu "názorů".
Proč dostává tolik prostoru v médiích taky nechápu. Je to jen proto, že je to pro média jistá sledovanost? Tak trochu freak show, kdy lidi platí do cirkusu, aby viděli sloního muže, ale pak si zakrývají oči a jsou fascinováni a znechuceni současně? Možná.

Poklad, který v dnešní literatuře nemá obdobu ani konkurenci. Elstner se snažil mládež vychovávat a vést k hodnotám, které tvoří charakter člověka na celý život a řekl bych, že to dělal dobře. Dnešní knihy pro mládež tohle neumí.

Kniha, která dnes podle mě už jako praktická příručka přežití neobstojí. Je vidět, že vychází ze zkušeností autora a některé informace jsou zajímavé, problém je ale v jejich výběru, zpracování a především v aktuálnosti. Kniha původně vyšla už v roce 1989 a ani pozdější úpravy nedokázaly odstranit řadu věcí, které dnes působí zastarale nebo jsou pro běžného čtenáře prakticky nepoužitelné. Ostatně i mezi čtenáři se opakovaně objevuje kritika zastaralých postupů a přílišného zaměření na specifické expediční podmínky.

Největší problém vidím ve struktuře. Text často působí spíš jako soubor autorových poznámek než jako systematicky sestavená příručka. Některé pojmy nebo vybavení se objeví bez dostatečného vysvětlení, jiné informace přicházejí až mnohem později. Čtenář tak musí místy pracně skládat souvislosti sám. Přitom právě u příručky, kterou má člověk použít ve stresu nebo jako základ přípravy, je přehlednost a jednoznačnost zásadní. Podobně strukturu knihy kritizují i někteří čtenáři.

Ještě problematičtější jsou některé zdravotnické a technické postupy. U knihy, která má být návodem k přežití, považuji za zásadní problém, pokud jsou v ní postupy první pomoci a další doporučení zastaralá už v době vzniku.

Kniha má nepochybně historickou a dokumentární hodnotu a autorovy zkušenosti jsou působivé. Jako historický pohled na český outdoor a expedice je zajímavá. Jako moderní praktická příručka pro člověka, který se chce naučit skutečně si poradit v přírodě a krizových situacích, bych ji ale dnes už rozhodně nedoporučil jako zdroj. Je to spíš svědectví o tom, jak se survival učil před desítkami let, než moderní survivalová příručka.

99 způsobů, jak zhubnout nabízí množství rad, ale působí spíše jako směs osobních názorů a alternativních přístupů než jako ucelený průvodce založený na kvalitních vědeckých důkazech. Mnohá doporučení jsou podána příliš sebejistě, aniž by byla dostatečně podložena, a kniha zjednodušuje složitou problematiku hubnutí. Čtenář hledající kritické zhodnocení důkazů nebo praktický, systematický plán bude zklamán. Celkově jde o publikaci, která je zajímavá jako inspirace, ale jako spolehlivý zdroj informací neobstojí.

Je jen málo věcí, které mě dokážou otrávit víc, než pánbíčkařský příběh z divokého západu. Zane Grey, později Seton nebo Mark Twain podali nesrovnatelně lepší výkon.

Před lety jsem byl v hospodě v Brodku a když ostatní pomalu odpadli, zůstali jsem jen já a farář. Ten mi v opilosti přiznal, že není skutečně věřící a že myšlenka nějakých nadpřirozených bytostí je úplná blbost, ale že si přece nenechá ujít takovou příležitost na snadný život. V komunitě věřících je respektován, má pěkný plat za velmi málo práce, služební auto, služební byt, dokonce služku, která mu vaří a uklízí, ochranu církve a jediné, co pro to stačí, je tvářit se, jak je zbožný. Úplně to tehdy obrátilo můj pohled faráře, církve a celý ten cirkus s názvem náboženství.

Před lety jsem byl v hospodě v Brodku a když ostatní pomalu odpadli, zůstali jsem jen já a farář. Ten mi v opilosti přiznal, že není skutečně věřící a že myšlenka nějakých nadpřirozených bytostí je úplná blbost, ale že si přece nenechá ujít takovou příležitost na snadný život. V komunitě věřících je respektován, má pěkný plat za velmi málo práce, služební auto, služební byt, dokonce služku, která mu vaří a uklízí, ochranu církve a jediné, co pro to stačí, je tvářit se, jak je zbožný. Úplně to tehdy obrátilo můj pohled faráře, církve a celý ten cirkus s názvem náboženství.

Před lety jsem byl v hospodě v Brodku a když ostatní pomalu odpadli, zůstali jsem jen já a farář. Ten mi v opilosti přiznal, že není skutečně věřící a že myšlenka nějakých nadpřirozených bytostí je úplná blbost, ale že si přece nenechá ujít takovou příležitost na snadný život. V komunitě věřících je respektován, má pěkný plat za velmi málo práce, služební auto, služební byt, dokonce služku, která mu vaří a uklízí, ochranu církve a jediné, co pro to stačí, je tvářit se, jak je zbožný. Úplně to tehdy obrátilo můj pohled faráře, církve a celý ten cirkus s názvem náboženství.

Před lety jsem byl v hospodě v Brodku a když ostatní pomalu odpadli, zůstali jsem jen já a farář. Ten mi v opilosti přiznal, že není skutečně věřící a že myšlenka nějakých nadpřirozených bytostí je úplná blbost, ale že si přece nenechá ujít takovou příležitost na snadný život. V komunitě věřících je respektován, má pěkný plat za velmi málo práce, služební auto, služební byt, dokonce služku, která mu vaří a uklízí, ochranu církve a jediné, co pro to stačí, je tvářit se, jak je zbožný. Úplně to tehdy obrátilo můj pohled faráře, církve a celý ten cirkus s názvem náboženství.

Katechetické, Madrasové a veškeré teologické "vzdělávání" NENÍ vzdělání, protože je celé založeno na smyšlených mytologiích a se skutečným, vědou podloženým vzděláním nemá nic společného.
"Vystudovaný" teolog tak skutečně nemá srovnatelné vzdělání s doktorem, právníkem nebo inženýrem, proto ve světě lidského konání neexistuje problém, se kterým je lepší jít za knězem, než za doktorem, právníkem nebo inženýrem.

Toto je můj úplně poslední komentář k této, dejme tomu, knize. Slibuji.
Je tu hned několik hodnocení 5 a 4 hvězdy od účtů s žádnou nebo minimální aktivitou. To vůbec není zvláštní a podezřelé.. Někdo asi těžce nese, že jeho narcistní sebestředné blábolení nevyvolává potlesk ve stoje a slzu dojetí v oku z toho, jakej frajer ten Filip Turek je..
Možnost, že by si nějaký "fanoušek" této osoby vytvořil účet, jen aby dal dobré hodnocení, mi nepřijde pravděpodobné. Být fanouškem Turka a přitom mít dostatečně vyvinuté kognitivní funkce pro používání počítače? Spíš ne.

Cítím potřebu uvést další fakta ke "knize", už poslední.
Filip Turek získal bakalářský titul na Vysoké škole aplikovaného práva. Vygooglete si fotku, jak ta škola vypadá..
Škola byla v době jeho studia sice legální a akreditovaná, později jí však ministerstvo omezilo akreditace a zakázalo přijímat nové studenty. Následně zanikla.
Důvodem byly dlouhodobé výhrady k nízké úrovni studia, docházce studentů a velmi nízké náročnosti zkoušek. Akreditační orgány a ministerstvo upozorňovaly na nedostatky v personálním zabezpečení výuky, kvalitě studijních programů a celkovém fungování školy, které byly natolik závažné, že jí bylo znemožněno dále rozšiřovat studium. Takové opatření se děje jen ve velmi závažných případech a v ČR to není běžné.

Přeloženo to znamená, že to byla speciální soukromá škola, kde studenti platili za to, aby tam nemuseli chodit a skládat zkoušky, nebo se dokonce něco učit. To jsou důvody, proč ministerstvo omezilo akreditace.

Kritici oprávněně upozorňují, že šlo o univerzitu s pochybným stylem výuky a že měla problematickou pověst už během svého fungování. Další otázky vyvolalo to, že dlouho nebylo veřejně známo, kde bakalářský titul Turek získal, a informace se objevila až po mediálním zájmu. Diskutovalo se také o obtížné dohledatelnosti jeho bakalářské práce, její úrovni a autenticitě.

Turek začal studium někdy před rokem 2014 (už to, že přesnější data nejsou známá, je přinejmenším podezřelé) a na této škole získal titul bakalář.
Titul Mgr získal v roce 2025 na University College Prague, což je soukromá škola kritizovaná podobně, jako Vysoká škola aplikovaného práva. Opět kritici mají výhrady k nízké úrovni studia, docházce studentů a velmi nízké náročnosti zkoušek.

Dalším důkazem nízké kvality jeho studia může být, že Turek často zaměňuje právní termíny, které by ze studia zaměřeného na právo měl jednoznačně znát. Prokazatelně je nezná. Stačí shlédnout několik jeho videí na YT.

Cítím potřebu uvést fakta, protože podle toho, jak to Turek podavá v knize, byl málem mistr světa, ale skutečnost je poněkud skromnější..

FILIP TUREK – ZÁVODNÍ KARIÉRA
(Seriál ESET V4 Cup, léta 2015–2017)

Kompletní statistika všech 27 závodů podle oficiálních dat FIA:

ZÁVODY BEZ SOUPEŘŮ (11×)
Turek jel v kategorii úplně sám.
Výsledek: 11× 1. místo.
Pohár získal automaticky za dojetí.

ZÁVODY S JEDNÍM SOUPEŘEM (5×)
Výsledek: 5× 2. místo.
Skončil vždy poslední, poražen jediným konkurentem.

ZÁVODY SE DVĚMA SOUPEŘI (4×)
Výsledek: 1× 1. místo, 3× poslední.

REÁLNÁ KONKURENCE (7×)
Závody, kde jeli 3 a více soupeřů.
Výsledek: 7× na úplném chvostu.
Vždy dojel poslední nebo předposlední.

JAK VYPADALO JEDINÉ VÍTĚZSTVÍ?
Jeho jediný „životní úspěch“ (květen 2017, Red Bull Ring), kdy porazil reálné soupeře, proběhl ve třídě o 3 lidech a to včetně Turka.
Turek tehdy porazil:
1. Patnáctiletého juniora, který jel svůj vůbec první závod v životě.
2. Staršího obvodního lékaře z Německa.

V celkovém pořadí celého startovního pole (všech tříd dohromady) tehdy Turek dojel jako 4. od konce (23. celkově).

Je tedy prokazatelné, že Filip Turek lže. Lže o svém závodění, lže o svém podnikání, lže o svých vztazích, lže o globálním oteplování, lže o životním prostředí, lže o svých volnočasových aktivitách, lže o tom, co v minulosti udělal a lže o tom, co neudělal.
Lže v mluvené i psané podobě.
Lže ve stoje i vsedě.

Není to tak docela to, co jsem chtěl, chybí tu velká spousta těch skutečně základních a v evropě se často vyskytujících rostlin, jako pupava, orobinec, lýka některých stromů, stejně tak míza stromů. Co se mě týče, asi tak polovinu obsahu bych nahradil za jiné, častější rostliny.
Ale protože v češtině ani, pokud vím, jiný atlas jedlých rostlin nevyšel, jsem rád alespoň za tehle a prostě si budu doplňovat bushcraft vzdělání i jinde.

Před lety jsem se setkal s pánem, jehož otec Elstnera osobně znal. Předal mi příběhy, které slyšel od svého otce, který je slyšel přímo od Elstnera. Nakolik jsou to informace z třetí ruky, nemám důvod jim nevěřit.
Tato zkušenost mi úplně změnila pohled na Elstnerovy knihy. Dozvěděl jsem se, jak moc Elstner psal optimisticky a nadšeně navzdory reálným zkušenostem. Že na něj v Africe mnohokrát mířili střelnými zbraněmi, jednou prý po autě dokonce stříleli, několikrát ho okradli, dokonce měla být posádka přepadena a okradena o věci, co měli u sebe.
Dokonce měla být jeho žena na cestách znásilněna (upřímně doufám, že tahle část není pravda). Pokud je tahle část pravdivá, v té době se o takových věcech nemluvilo a nevěřím, že by to Elstner přiznal i později.
Vážné nemoci, zranění i obrovské vyčerpání z cest jsou v knihách sotva zmíněny, všechno bylo úžasné dobrodružství a překážky byly jen takové, aby lehce přidalo na dramatičnosti, ale nikdy to nebyly skutečné problémy jako v realitě.
Elstner i závažné závady auta a vybavení zlehčoval a psal o nich jako o zajímavé výzvě, případně vůbec, aby to nevyšlo jako kritika auta a celá cesta byla vlastně jedna velká reklama na auto a vybavení.

Jsem si jist, že ne všechno byla Elstnerova vina. Taková byla prostě doba a těžko by mohl vydávat knihy, které by kritizovaly, jakkoliv oprávněně, domácí výrobky, spřátelené země, jejich režimy atd.
Něco jako publikovaná upřímná negativní recenze tehdy neexistovalo.
Navíc lidi chtěli zábavnou dobrodružnou literaturu, nic depresivního.

Hanzelka a Zikmund měli o něco později velmi podobný styl, ale přece jen méně zamlčovali nepříjemnou realitu a rizika cest. Ta rizika tam byla už za Elstnera, ale z jeho knih se o tom prakticky nedozvíte.

Čtenář tak velmi snadno spadne do iluze, že před cca sto lety byl svět lepší, bezpečnější, veselejší, přátelštější a bohužel to není tak docela pravda.

Právě proto jsou Elstnerovy knihy úžasné a i ve středním věku po nich rád sáhnu, ale můj pohled na ně se přece jen změnil.

Po řadě náboženských pamfletů a seberozvojového balastu, který jsem četl jen proto, abych ho mohl objektivně zkritizovat, je Zloděj Černojazyk jako balzám na duši. Čtivá a spádná fantasy jak bič se vším všudy, různé lidské i nelidské rasy, kouzla, předměty s fantastickými schopnostmi, výprava za důležitým úkolem, boje, prostě všechno, co má správná úderná fantasy mít. Ne jako pán prstenů, kde 80 procent knihy někam šli a stalo se toho velmi málo a kniha tak byla povětšinou k uzoufání nudná.
Zloděj Černojazyk je, jak název napovídá, zloděj z cechu pobertů a ve společnosti bojovnice, čarodějky a občas bojového ptáka vyráží za úkolem, ale za jakým vlastně, to se dozvídá až postupně.

Za mě nejlepší fantasy, kterou jsem v posledních cca dvou letech četl.

Kniha Zbožnost je užitečná ke všemu působí už od prvních stránek jako text z jiného světa. Ne v dobrém slova smyslu, ale ve smyslu světa, kde se samozřejmé věci nemusejí dokazovat, kde autor automaticky předpokládá morální autoritu církve a kde se čtenář má spokojit s tím, že „to tak prostě je“. Graubner nepíše knihu pro člověka, který přemýšlí, ale pro člověka, který má poslouchat a hlavně neklade nepříjemné otázky.

Hlavním problémem knihy je, že zbožnost je v ní vydávána za univerzální řešení téměř všeho. Když máš problém, buď zbožný. Když je ve společnosti krize, chybí zbožnost. Když se lidé chovají špatně, není to selhání institucí, moci nebo jednotlivců, ale nedostatek víry. To je alibisticky velmi pohodlné, ale intelektuálně velmi chudé. Zbožnost tu nefunguje jako osobní postoj nebo vnitřní práce na sobě, ale jako kouzelné slovo, které má zakrýt skutečné příčiny problémů.

Text je plný náboženských klišé, která se opakují tak dlouho, až mají vzbudit dojem hloubky. Ve skutečnosti se ale většina tvrzení nedá nijak prokázat.
Když se něco povede, je to důkaz správnosti víry. Když se něco nepovede, je to důkaz, že víry bylo málo. Tohle není argumentace, to je uzavřený bludný kruh, který se nikdy nemůže mýlit, protože každá chyba je automaticky připsána světu, ne autorovi ani instituci. Schází jakákoliv sebereflexe a náznak vnímání reality.

Velmi problematické je, jak kniha pracuje s morálkou. Graubner mluví o pokoře, odpovědnosti a mravnosti, ale dělá to shora dolů, z pozice moci. Člověk má být pokorný, poslušný a oddaný, zatímco církev a její představitelé jsou prezentováni jako přirozené autority, které není třeba zpochybňovat. O sebereflexi instituce, o systémových selháních nebo o tom, že moc korumpuje i v církevním prostředí, se kniha prakticky nezmiňuje.

A tady narážíme na největší problém celé knihy: rozpor mezi kázanými ideály a realitou, ve které autor dlouhá léta působil. Jan Graubner je veřejně spojován s velmi kontroverzními přečiny katolické církve, kdy byla opakovaně kritizována za to, že nedokázala transparentně a jednoznačně řešit případy sexuálního zneužívání dětí duchovními a mimo jiné například podvody s vínem. Kritici mu vyčítají institucionální loajalitu a snahu „řešit věci interně“ než jasné postavení se na stranu obětí. A právě proto působí pasáže o morálce, čistotě a duchovní autoritě tak pokrytecky. Když instituce selhává v ochraně nejslabších, zní moralizování směrem k běžným lidem jako špatný vtip.
Podobně problematicky působí i další aféry a kritika církevního hospodaření a podvodů, které se v médiích objevovaly. Nejde ani tak o jednotlivé kauzy, ale o celkový obraz: církev jako instituce, která káže skromnost, ale sama hospodaří slušně řečeno netransparentně, mluví o pravdě, ale často mlčí tam, kde by měla mluvit nahlas.
Kniha tyto rozpory vůbec nereflektuje. Jako by svět za zdmi biskupských paláců neexistoval a prostý lid existoval jen k potřebě církve.
Z teologického hlediska kniha nepřináší nic nového. Opakuje tradiční katolické poučky bez snahy je zasadit do reality současného světa. Moderní psychologie, etika, sociologie nebo poznatky o fungování moci jsou zcela ignorovány. Vše se redukuje na víru a poslušnost. To už dnes nepůsobí duchovně, ale spíš jako ideologický středověký pamflet.

Celkově kniha nepůsobí jako upřímná výzva k vnitřnímu růstu, ale jako zoufalá obrana starého pořádku, kdy kněží měli moc a nebylo radno se jim protivit. Zbožnost je tu nástrojem, jak udržet hierarchii, ne jak osvobodit člověka. A v kontextu veřejných kontroverzí spojených se jménem autora vyznívá celé poselství ještě hůř: jako řeči o čistotě od někoho, kdo se nikdy pořádně nevyrovnal se špínou ve vlastním domě.
Jako duchovní literatura je kniha plytká, jako morální apel nedůvěryhodná a jako společenská reflexe bezcenná. Pokud má zbožnost opravdu být „užitečná ke všemu“, pak tahle kniha spíš ukazuje, jak snadno se z ní může stát nástroj manipulace, popírání reality, krytí zločinů a pseudomorální nadřazenosti bez odpovědnosti.

Zajímavost na začátek. Bible je často označována za první tištěnou knihu světa, ale to není tomu tak. Nejstarší tištěnou knihou světa je Diamantová sútra (Jingangjing), buddhistický text vytištěný v roce 868 n. l. v Číně. Byla vytvořena technikou dřevotisku, při které jsou texty vyřezány do dřevěných desek a poté otisknuty na papír. Tento text je uložen v Britské knihovně jako součást sbírky nalezené v Dunhuangu v roce 1907.

Naopak Bible získala svou tištěnou podobu až v roce 1455, kdy Johannes Gutenberg vytiskl první výtisky latinské Vulgáty pomocí technologie knihtisku.

Vznik a vývoj Bible
Bible je klíčový náboženský text židovsko-křesťanské tradice, který vznikal v průběhu mnoha staletí a zahrnuje texty od různých autorů, kteří byli ovlivněni dobovými kulturními a náboženskými podmínkami. Bible se skládá ze dvou hlavních částí:

Starý zákon (hebrejská Bible)
Napsán především v hebrejštině, s několika částmi v aramejštině.
Obsahuje texty, které vznikaly mezi 12. stoletím př. n. l. a 2. stoletím př. n. l., tedy dlouho před vznikem křesťanství.

Nový zákon
Sepsán v řečtině mezi 1. až 2. stoletím n. l.
Obsahuje evangelia, listy apoštolů a apokalyptické texty, například Zjevení Janovo.

Inspirace staršími texty
Autoři částí bible čerpali z mnoha starších kulturních a náboženských textů. Mezi nejvýznamnější předlohy patří:

Epos o Gilgamešovi (cca 2100 př. n. l.): Mezopotámský epos obsahuje příběh o potopě, který inspiroval příběh o Noemově arše.

Enûma Eliš (cca 1100 př. n. l.): Babylonský stvořitelský mýtus, který byl předlohou pro popis stvoření světa v knize Genesis.

Hammurabiho zákoník (cca 1750 př. n. l.): Starověký právní text, jehož celé části lze nalézt v zákonech Pentateuchu.

Henochovy knihy (3. století př. n. l. – 1. století n. l.): Apokalyptické texty, které výrazně ovlivnily Zjevení Janovo.

V bibli samotné je tak skutečně originálních textů a myšlenek spíše menší část a většina je převzatá nebo přinejmenším inspirovaná starší literaturou a předkřesťanskými texty a náboženstvími.

Rozpory v biblických textech
Bible obsahuje řadu rozporů, které odrážejí její složitý vývoj a skutečnost, že byla sepsána mnoha různými autory v různých obdobích. Některé z nich:

Záchrana skrze vzývání Boha:
"Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn." (Skutky 2:21)
"Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského." (Matouš 7:21)

Stvoření světa:
Genesis 1: Člověk je stvořen až jako poslední výtvor.
Genesis 2: Člověk je stvořen nejdříve a teprve poté jsou stvořena zvířata.

Smrt Jidáše Iškariotského:
Matouš 27:5: Jidáš spáchal sebevraždu oběšením.
Skutky 1:18: Jidáš spadl a jeho tělo se roztrhlo.

Násilí na ženách:
- Soudců 19: Příběh Levity a jeho konkubíny, která je znásilněna a zavražděna, pak Levitou rozsekána na kousky a Levita tyto kousky pozůstatků pošle do všech izraelských kmenů jako výzvu k pomstě. Levita Sám nabídl svou konkubínu místo sebe a nikdy nedošel trestu. Konkubína byla majetek.
- 2. Samuelova 13: Znásilnění Támar jejím bratrem Amnonem.
- Deuteronomium 22:28-29: Muž, který znásilní pannu, si ji musí vzít za manželku. Žena musí poslechnout. Je manželství snad trestem pro násilníka? Nebo spíše žena, která je znásilněna, je pak ještě potrestána? Představte si milé ženy, že Vás někdo znásilní a nejen, že násilník není potrestán, ale ještě si ho pak musíte vzít za muže a žít s člověkem, který Vás s největší pravděpodobností bude nadále znásilňovat s myšlenkou, že je to psáno v bibli a že je tedy plně v právu.

Otroctví:
- Exodus 21:2-11: Zákony upravující otroctví a podmínky propuštění otroků.
- Leviticus 25:44-46: Povolení držet otroky z okolních národů.
- Efezským 6:5: Pokyny pro otroky, aby poslouchali své pány.

Nesmyslné tresty:
- Deuteronomium 22:13-21: Trest smrti pro nevěstu, která není pannou.
- Leviticus 20:10: Trest smrti pro ženu, která cizoložila. Žádný trest pro muže.
- Leviticus 24:16: Trest smrti za rouhání.

Z knihy vyplývá, že zde popisovaný bůh je krutý, ješitný, pomstychtivý a rozhodně není spravedlivý. Spíše by se dal charakterizovat jako kruté hloupé děcko, které si s lidmi hraje podobně jako s mravenci pálenými lupou.
Schvaluje otroctví, ženy staví jako podřízené mužům, žádá kruté tresty pro nevěřící i vyznavače jiné víry a neposlušnost je trestána smrtí nebo věčnými muky po smrti. Moderní analýza bible odhaluje, že se jedná o promyšlenou ranně středověkou mytologii, vytvořenou s jediným cílem, a to vyvolat strach a pomocí tohoto strachu ovládat dav. Sekundární cíl bible je potlačit kritické myšlení a zájem o hledání skutečných příčin věcí a předkládá víru a boha jako univerzální odpověď všeho.

Závěr:
Bible je komplexní a protichůdné, nevyvážené dílo, které reflektuje kulturní, historické a náboženské vlivy starověkého Blízkého východu. Její vývoj a kompilace mnoha různých textů a autorů vedly k řadě rozporů a protikladů, které odrážejí různé autorské perspektivy a historické kontexty. Etické otázky týkající se násilí, otroctví a trestů nadále vzbuzují diskuse a interpretace mezi vědci a věřícími.
Je tak velice překvapivé, že bible má stále velkou základnu příznivců i v dnešní době, nedostatkům a etickým rozporům navzdory. Častý argument věřících je, že Bibli nelze brát slovo od slova doslova a je třeba vybírat to dobré, ty příběhy, které jsou inspirující a motivující.
Jenže jak vyfiltrovat to dobré od toho škodlivého a manipulativního? Pokud přihlédneme k rozporuplným, krutým nebo vyloženě zmateným částem bible a k okolnostem jejího vzniku a křesťanství jako takového, je racionálnější brát celou bibli s velkou rezervou pouze jako to, čím skutečně je, a to ranně středověkou knihou příběhů různých autorů.

V průběhu stovek let je text bible upravován tak, aby více odpovídal aktuálním hodnotám, které jsou jiné, než v době vzniku jednotlivých textů. Postupně tak text "zjemňuje" a v dnešní bibli už najdeme jen zlomek násilí, bezpráví na ženách a otroctví, než ve starších verzích bible a některé části už v "moderní" verzi bible nenajdeme vůbec (například některé apokryfy). Tím více je zarážející, že mnoho věřících stále vnímá bibli bezvýhradně jako slovo boží a vůbec nepřipouští rozdíly mezi texty biblí různých časových období i protichůdnost textů v každé jednotlivé bibli jako takové.

Dovětek:
Můj osobní názor je, že pravidla a zákony takto starého díla nelze v moderní společnosti aplikovat a jejich praktikování tolerovat. To neplatí jen pro bibli, ale pro všechny náboženské texty. Pak bychom mohli brát vážně, spíše než bibli, Epos o Gilgamešovi, který je mnohem starší, než bible a který v podstatě říká, člověče, smiř se se svou smrtelností, protože po smrti není nic a jediný smysl života je žít. Kdo hledá něco víc, bude zklamán a hledáním smyslu života můžeš přijít o pravý smysl života, a to sám život.

Častý výrok věřících, že bible je slovo boží, je tak přinejmenším úsměvný.

Při průzkumu jsem čerpal z:
-"The Origins of Biblical Monotheism: Israel's Polytheistic Background and the Ugaritic Texts" Mark S. Smith
-"The Evolution of Adam: What the Bible Does and Doesn't Say about Human Origins" Peter Enns
-"The Early History of God: Yahweh and the Other Deities in Ancient Israel" Mark S. Smith
-"The Mythic Past: Biblical Archaeology and the Myth of Israel" Thomas L. Thompson
-Veřejně dostupné paleografické analýzy starověkých textů.

Paolini dospěl a zřejmě i ztratil něco z té úžasné fantasie, kterou měl, když coby asi patnáctiletý začal psát Eragona.
I já jsem o dvacet let starší, než když jsem hltal první díl a pak nedočkavě čekal na vydání každého dalšího dílu (a většinou přečetl za dvě noci a v práci pak usínal..). Možná i těch dvacet let změnilo mé vnímání příběhu, ale přesto, návrat do Alagaësie není takový, jak jsem doufal. Není špatný, to rozhodně ne, ale je to jiné.
Série Eragon byla epický výpravný vygradovaný příběh from zero to hero, jenže Murtagh se hlavně babrá v minulosti a rochní se v sebelítosti a zbytečných úvahách cobykdyby.
Větší část mě bavila, ale jako celek Murtagh nedosahuje čtivosti a spádu "prvních" čtyř dílů.

I přes menší kulervoucnost byl návrat do známého světa příjemný a přiznejme si to, hodně protkaný nostalgií.

Čínská studie Colina a Thomase Campbella je často prezentována jako definitivní důkaz škodlivosti živočišných potravin a superiority striktně rostlinné stravy. Při podrobném čtení ale vychází najevo, že jde spíše o ideologicky a manipulativně vedenou interpretaci epidemiologických dat než o solidní důkazní základ pro tak silné závěry.

Základní problém knihy je záměna korelace za kauzalitu. Autoři pracují převážně s observačními (epidemiologickými) daty, která mohou naznačovat souvislosti, ale sama o sobě v žádném případě nedokážou určit příčinu. Přesto Campbell opakovaně tvrdí, že živočišné bílkoviny přímo způsobují rakovinu, srdeční choroby a další civilizační nemoci. To je vědecky neopodstatněné, nepodložené a lživé tvrzení.
V populacích, které autor porovnává, se současně liší mnoho dalších faktorů: fyzická aktivita a způsob života, kouření, kvalita ovzduší, kvalita potravin a zdrojů vody, způsob pěstování plodin a chovu dobytka, socioekonomická úroveň, zdravotní péče, infekční zátěž i celková kalorická bilance. Tyto konfuzní proměnné nejsou adekvátně kontrolovány, přesto jsou závěry formulovány velmi kategoricky a to je největší nesmysl knihy.

Další slabinou je selektivní práce s daty. Čínská studie obsahuje obrovské množství proměnných a vztahů, ale v knize jsou zdůrazňovány především ty, které podporují předem daný narativ.
Vztahy, parametry a proměnné, které se do této linie nehodí, jsou bagatelizovány nebo zcela ignorovány. To vytváří dojem jednoznačnosti, která ve skutečných datech ale neexistuje.
Kritici z z řad skutečných odborníků opakovaně upozorňují, že při jiné interpretaci týchž dat lze dojít k jiným a hlavně mnohem méně ideologickým závěrům.

Autoři také míchají různé pojmy, zejména živočišné bílkoviny, maso, tuky a průmyslově zpracované potraviny. Tyto kategorie nejsou nutričně ani biologicky totožné, přesto jsou často prezentovány jako jeden problémový celek. Rozdíl mezi kvalitním, minimálně zpracovaným živočišným produktem a levným průmyslovým masem v knize prakticky neexistuje. To je z hlediska výživové vědy vážné zjednodušení.

Experimentální část knihy, zejména odkazy na studie na zvířatech, trpí špatnou extrapolací na člověka. Používané modely často pracují s extrémními dávkami bílkovin nebo specifickými podmínkami, které nemají přímý ekvivalent v běžné lidské stravě. Z těchto experimentů pak autoři vyvozují obecné závěry o lidském zdraví, což je metodologicky špatně.

Celkový tón knihy je navíc normativní, nikoli analytický. Campbell nepůsobí jako vědec, který testuje hypotézu, ale jako někdo, kdo už odpověď zná a hledá pro ni jen potvrzení (a kdo chce najít, najde, ať tam je, nebo ne).
Závěry jsou formulovány absolutně, bez přiznání nejistot, které jsou u tak komplexního tématu nevyhnutelné. To je v rozporu s dobrou vědeckou praxí a vědeckým postupem jako takovým.

To neznamená, že by kniha byla úplně bezcenná. Ukazuje, že strava má významný vliv na zdraví a že vysoká konzumace některých živočišných produktů může v určitém kontextu souviset s vyšším výskytem některých onemocnění. Problém je v tom, že z těchto pozorování dělá univerzální, téměř dogmatické závěry a používá je jako argument pro jednu jedinou „správnou“ dietu a má tak podobnou emoci, jako náboženské knihy, tj. zmanipulovat čtenáře do určitého postoje, potlačit kritické myšlení a nenechat prostor pro pochyby.

Čínská studie je tedy spíše přesvědčivý popularizační manifest pro rostlinnou stravu než rigorózní vědecký důkaz její nadřazenosti. Číst ji jako definitivní pravdu o výživě je velká chyba. Číst ji s kritickým myšlením jako jednostranný pohled jedné skupiny lidí, který je nutné konfrontovat s dalšími daty a studiemi, může dávat smysl jako součást širšího výzkumu.

Brát knihu celou jako kompletně pravdivou učebnici stravování, je vyloženě hloupý přístup k informacím a doporučuji prostudovat více zdrojů, než potenciálně ohrozíte své zdraví.