Ventimiglia komentáře u knih

Tak tohle je skutečná lahůdka, doporučuji nejen milovníkům klasické ruské literatury, která je v textu často zmiňovaná. Delikátní chutě pokrmů v restauraci Bojarský, lahodné vůně, barvy, uhlazené chování, vzdělaný a zásadový hrdina s humorem, skvělý jazyk, který vystihuje jemné nuance pocitů, atmosféra, která uchvátí, naladí, okouzlí. Nedějí se tu velké věci, ale stejně se nemůžete odtrhnout; takové čtení povznáší.:) Touha po domově, touha po svobodě, schopnost najít smysluplný život i radost z něho - protože svobodu má titulní postava prostě v sobě. Alexandr Iljič Rostov si navzdory domácímu (vlastně hotelovému) vězení zachovává noblesu, nadhled, a i když to tak zpočátku nevypadá, najde zde skutečná přátelství (šéfkuchař Emil a číšník Andrej, se kterými uzavře triumvirát, dívenka Nina) i milostný vztah. Kouzelné detaily: včely na střeše hotelu, Miškova rukou psaná a svázaná kniha o chlebu, tenounká hranice mezi skutečností a fikcí (Dívka s broskvemi není portrétem Alexandrovy sestry, ale je to hezká představa). Zajímavé úvahy o ruské tradici soubojů, o ruské literatuře a kultuře vůbec.

28 13.08.2019

Bezdeché čekání na to, jak dopadne děsivá scéna: zrůdný vychovatel poštve smečku zmanipulovaných hochů proti tomu, kdo je označen za nejslabšího. Vím, jak to dopadne, že kluci outsidera dohoní, že bude bit; a stejně čtu s napětím. Odporné detaily, namrzlá hadice, kterou vůdce smečky do krve zmlátí označeného hocha, nikdo se ho nezastane, komu to vadí, hledí stranou a snaží se nevnímat, nemyslet, necítit; a pak to nejhorší: všichni na pokyn znovu vyběhnou za zpěvu vlastenecké písně, a to včetně zmláceného hocha. Jak při takovém vymývání mozků neztratit sám sebe, čemu věřit? Nepamatuji, že bych kdy četla tak strhující vyprávění o tom, jak se z obyčejných (nebo i neobyčejných, protože Werner je mimořádně talentovaný), soudných a laskavých lidí stávají bytosti, tupě plnící rozkazy, jak ztrácejí duši... Silné čtení. Příběh Marie-Laure mě také zaujal, ale nemá pro mě sílu a živost Wernerova vývoje. Oceňuji také promyšlenou kompozici, jak se postupně splétají nitky osudů, spojující motivy - vysílačka i drahokam (i když tento motiv mi připadá poněkud přitažený za vlasy). Dále působivé detaily ze života nevidomé dívky a dětí ze sirotčince, z předválečného Německa i válečné Francie, postavy s komplikovanými charaktery. Nelze nedoporučit!

Po (někdy) rozpačitých recenzích se nestačím divit: i když souhlasím s tím, že princip "svět je malý a o náhody není nouze" se zde uplatnil v míře více než aspoň trochu věrohodné a méně by v tomto ohledu bylo více, všechny ostatní výtky odmítám. Pro mě úžasně atraktivní (i když bolestné) čtení, od kterého se nešlo odtrhnout (přečteno za dva dny); navíc podnětné: chceš zjistit víc a přemýšlet, přemýšlet. - Nevím, jestli si to nenamlouvám, ale zdá se mi, že je to napsáno s velkou pokorou. A sestra Evarista se zapsala mezi mé nejoblíbenější hrdinky.

19 27.08.2022

"Autorka si uvědomila, že žije v době, kdy se něco láme a mění, a ona neví co. Jako by bruslila a slyšela, jak jí pod nohama praská led a kry v dáli sténají a starý cyklus končí a svět se točí ve vířivce cenzury a autocenzury." - Podobný pocit mám už dlouho, takže toto tíživé čtení odpovídá mým pocitům; o Číně dohromady nic nevím, jsem tedy ráda za vhled, který autorka nabízí (i když jde o beletrii - zdá se, že má dar "vyhmátnout" podstatné).
Motiv hodin hodin z olova pomůže uvědomit si čas: ukazují její čas, jejich čas, můj čas, čas. A třeba také čas staré ženy, která coby dítě odjela Wintonovým vlakem. Snad nikdy dosud jsem si neuvědomila tíhu pocitů viny přeživších; ano, četla jsem o nich už dříve, ale nikdy mě to nezasáhlo tolik jako teď. Putuje světem s vědomím, že oni se obětovali; závazek, který je k neunesení. A nic se nemůže zahojit, protože se o všem mlčí.
Dále motivy ODLIDŠTĚNÍ, Havlovy myšlenky; "Komunismus nám vymyl mozek. Kapitalismus nám vymývá srdce." Jak dostojíme svým lidským úkolům? Opravdu je humanita vepsí? Knížka tíživá, ale nesmírně působivá, ke které je třeba se vracet.

19 05.08.2021

S plným vědomím, že postavy jsou nepravděpodobně laskavé, jejich kariéry nepravděpodobně úžasné, že jejich přátelství je nepravděpodobně pevné a city nepravděpodobně něžné, jsem se nechala totálně emočně rozsekat; všechny oprávněné výtky jsou mi úplně jedno, román mě neuvěřitelně zasáhl. Touha po lásce, přátelské, milenecké, rodičovské, a naprosté odevzdání se jí. Obrovský smutek, obrovská něha, radost z každého dobrého činu. Aťsi, že je to nepravděpodobné, srdce po tom stejně touží. - Tak, to byly city, a o tom ostatním příště.

18 30.09.2023

Neuvěřitelně uvěřitelné. Dobře z toho ovšem nikomu nebude. Postavy v celé své rozporuplnosti, nečernobílé, nesympatické, lidské, tolik lidské...

18 01.04.2021

Dlouho se mi nestalo, abych knihu přečetla na jeden zátah. Možná jsem potřebovala hrdinu, se kterým bych mohla dýchat, a to Štěpán tedy je. Když dává pozor na drobečky, protože člověk může umřít, shýbne-li se pro ně, málem mi to pro něj utrhlo srdce. Když se na své rodiče zlobí a zároveň je má zoufale rád, rozumím mu, když dědečkovi donese půjčené housle, raduju se s ním, když vezme dědečka na ryby, trnu hrůzou, aby ten výlet dopadl dobře, a pak vydechnu úlevou a radostí. A tak se ptám: čím to je, že v těch krátkých, strohých větách, ve stylu, který si na nic nehraje, je tolik síly? - Skvěle napsané.

18 06.02.2021

(SPOILER) Při čtení si znovu uvědomuji sílu slova. Příděly se upravují, nikoli snižují. Síla iluze, že se mají lépe, že žijí důstojnější život, že pracují na sebe a ne na pány, to vše pomáhá zvířatům snášet útrapy. Drásavá scéna, kdy Boxera odváží koňský řezník, zvířata si to uvědomí a pokoušejí se povoz zastavit, dokonce žádají řezníkovy koně, aby neodváželi bratra na porážku. Ale je pozdě. Ani v této chvíli zvířata neprohlédnou, nic neudělají, a naopak se nechají uchlácholit tím, že veterinář nestačil přemalovat nápis na povozu. Opět zapůsobí slova, která Napoleon a Pištík pronášejí, přičemž z vraždy ještě vytlučou kapitál... Zvířata se nemohou spolehnout na svou paměť, protože slova a čísla je přesvědčují, že všechno je jinak, než to ona cítí. Pořád je ale něco, co jejich utrpení povyšuje: všechna jsou si rovna! A pak se svět obrátí vzhůru nohama: prasata začnou chodit po dvou. Ale stačí přikázání přepsat - a všechno je zase v pořádku. "Čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší." A je to. VŠECHNA ZVÍŘATA JSOU SI ROVNA, ALE NĚKTERÁ SI JSOU ROVNĚJŠÍ. A pak už zvířatům není divné vůbec nic. Vznikne úplně nový příběh, a když se bude dost dlouho vyprávět, uvěří mu možná sice ne ti, kteří si ho vymysleli, ale jejich nejbližší "spolupracovníci".
V doslovu pak B. Blažek upozorňuje nejen na práci se lží, s dohledem psů, skandováním ovcí, techniky veřejné sebekritiky a poprav, ale i na rovinu individuální motivace k tomu, aby jedinec uvěřil lži, a na rovinu sociologickou, na konstrukční principy nepravého společenství. Nicméně lež ve všech rovinách je základem jakéhokoli totalitarismu. A to je třeba si zapamatovat.

18 23.05.2020

Po letech kvůli čtenářské výzvě - přečteno bez dechu: dýchám s Hordubalem čistý vzduch na horách, shlížím do roviny, ve které je všechno jinak, a upravuju si pravdu po svém, tu jeho i tu svou.
"...bylo by jednodušší, kdyby si Juraje Hordubala vzal Pán Bůh. Zápal plic, amen. A vdova by si po čase vzala čeledína - - narodilo by se děťátko - Ale vám se, Biegl, takový jednoduchý příběh nelíbí."
"Ne. Mně se líbí zjistit pravdu. To, Gelnaji, je práce pro chlapa."
Gelnaj zahloubaně pomrkává. "A máte pocit, Karlíčku, že jste ji jako našel? Tu pravou pravdu?"

To se ví, že nikdo ji nenašel. Strašlivě osamělý Hordubal, který je státním zástupcem vylíčen jako slaboduchý, ví a neví, dělá všechno pro to, aby nevěděl, podniká zoufalé kroky, z nichž každý vede do propasti, tajemná Polana, o které nevíme vůbec nic a která, zsinalá a jako bezduchá, o sobě nesdělila jediného slova, divoký Manya, který chce svého nezkrotného koníka, policista, kterému se LÍBÍ zjistit pravdu. Komu by se nelíbilo. A nikdo ji nezná celou. Ani ty vesnické tetky, které soudí, ani, chlapi, kteří se Hordubalovi vysmívají, ani státní zástupce, který hřímá o morálce, nikdo. Ani já, ani ty. Ani Karel Čapek. Ale napsal to mistrovsky. Kromě víru myšlenek vnímám záplavu citů; soucítím s Hordubalem a vlastně i všemi ostatními a cítím, kolik máme společného.

16 12.11.2017

Asi jsem měla docela přehnaná očekávání vzhledem k tomu, jak nekriticky nadšená je valná většina hodnocení. Proto mě až zaskočilo, že jsem žádné nadšení při četbě nepocítila. Děj předvídatelný, postavy málo uvěřitelné a nezajímavé, jazyk toliko referující. Škoda, protože příběh nabízí možnosti... Je to stejně zvláštní, jak nějaká knížka získá úžasnou pozornost, jako třeba Hana, a jiné, mnohem zdařilejší knihy, zapadnou. Na Hanu mi nejspíš za pár týdnů zbyde mlhavá vzpomínka, zatímco Kapitáňové Kniha o cintoríne je nezapomenutelná - a jak se zdá, bohužel, neštěkne tu po ní ani pes. Život není fér...

15 25.01.2019

Nové čtení přineslo zcela nové zážitky, najednou jsem v textu objevovala věci, kterých jsem si dříve nevšimla. Žasla jsem, nakolik je Proměna groteskní, dříve jsem ji vnímala jako výhradně tragickou.

15 25.12.2018

Znáte to. Uznáváte, že knížka je dobře napsaná, že autor má úžasnou představivost, že otvírá hlubiny lidských vztahů a dětských traumat, a kdovíco ještě, na co jste nepřišli, a přesto se musíte nutit, abyste knihu dočetli, a možná malinko i přeskakujete řádky, protože to ze záhadných důvodů prostě není váš šálek kávy. Oslovily mě pasáže, které líčí Jakubův vztah s prarodiči: tam se mě hloubka vzájemného citu dotkla na nejcitlivějším místě. Ostatní asi zapomenu. Ale to není nic o knize, jen o nesetkání.

15 11.11.2017

Tři povídky se mi zaryly pod kůži. Odkud je znám? Proč jsou mi blízké? Hanišová skvěle vystihuje existenciální motivy, velmi intimní. Jak prožít život, aby neprotekl mezi prsty? Co udělá s člověkem vědomí, že život může skončit v kterémkoli (velmi blízkém) okamžiku? (Mimochodem, ve skutečnosti to přesně tak je, akorát si to nepřipouštíme.) Co ta díra, která je tolik nebezpečná: mohla by pohltit ty nejbližší, mohla by nesnesitelně lákat. Kdo by ji neznal? A kdo by nechápal, že život dokáže zničit i jen pomyšlení na temnotu nebezpečí? - Skvělá kniha, doporučuji!

14 13.10.2021

Čtenářská výzvo, díky, Petra a Lucii jsem před mnoha lety četla, ale zjevně naprosto bez pochopení. Tehdy mě rozčiloval sentiment. Dnes oceňuji nádherný jazyk (i když patos mě i teď poněkud vyvádí z míry), vnímám signály toho, jak válka rozvrátila hodnoty (továrna na munici, ve které pracuje Luciina matka, motivy zkaženosti - matčin milenec, hádky, těhotenství), důraz na hodnotu života (Petr říká bratrovi, že ví, že musí do války, ale nebude v ní zabíjet, ptá se Lucie, jestli by vyráběla munici), jinak rozumím i touze po čistotě a nevinnosti a náboženským motivům.

14 21.12.2019

Kdyby nebylo čtenářské výzvy, asi bych se nedonutila, abych si Hrozny hněvu znovu přečetla. Takže palec nahoru čtenářské výzvě. :) Četla jsem dlouho a s velice smíšenými pocity. Vlny soucitu se střídaly s vlnami odporu; hrdinové jsou často nesympatičtí: tak nevzdělaní, necivilizovaní, živočišní, tak lidští... Je hnusné, jak se k putujícím dělníkům chovají Kaliforňané (říkají jim "Oki" a chovají se k nim jako k odpadu lidské společnosti). Nepřijatí, odmítaní, vyhladovělí poutníci, které z domovů vyhnala beznaděj, kradou z hladu, nechají se snadno vyprovokovat k agresi, stěží si udržují zbytky sebeúcty... Nepřipomíná vám to něco? Kniha je opět nesmírně aktuální: jak nevidět určitou podobnost s migrací v dnešní době?
Úžasná je postava mámy, která urputně drží rodinu pohromadě, slouží jí nesmírně obětavě, je silná, statečná, empatická. "Hoch byl zase u ní a vykládal: "Já to nevěděl. Von říkal, že jed nebo že nemá hlad. Včera večír jsem šel, rozbil jsem v jednom baráku vokno a ukrad jsem jsem chleba. Řek jsem mu, že ho musí sníst. Ale von to všecko vyblinkal, a byl potom ještě slabší. Měl by dostat polívku nebo mlíko. Nemáte peníze, lidičky, abych mu moh koupit mlíko?" Máma řekla: "Tiše! Nestarej se! My už něco vymyslíme!" (s. 400)

13 26.12.2017

"Proč tu takhle sedíš," zeptal jsem se.
"Protože se mi to líbí," řekl Jonatán. "Protože se mi líbí tohle údolí za soumraku. A taky ten vlahý vítr v obličeji a růžové šípkové růže, které voní létem." (...)
"Mně se to taky moc líbí."
"To asi všem lidem," řekl Jonatán. "A když nic jiného nechceme, můžeš mi říct, proč nás nenechají na pokoji a proč musí přijít nějaký Tengil a všechno zkazit?" (s. 71)

"... jsou věci, které musíme udělat, protože jinak nejsme lidi, ale jej a jen ubohé třasořitky." (s. 106)

Setkání s KNIHOU. Jako zjevení. Prostými slovy, o prostých věcech: co máme doopravdy rádi, s kým je nám dobře, komu můžeme věřit, o ztrátě i o naději, o tom, co dělá člověka člověkem. Neuvěřitelně jednoduché, hluboké, půvabné, útěšné, smutné a krásné.

12 30.07.2022

Je to dost divné: astrologické motivy mě rozčilovaly a nerozuměla jsem jim, informace o "vedlejších" případech mi připadaly tak trochu jako vycpávka, Charlotta mě vytáčela, vlekoucí se peripetie vztahu Strika a Robin se mi jevily nekonečné, podrobné informace o tom, jak jsou zařízené byty a domy podezřelých se mi zdály nadbytečné... a přesto jsem se nemohla odtrhnout, přečetla jedním dechem, podezírala kdekoho a nikdy ne toho pravého. Navzdory úvodním tvrzení jsem pátým dílem nadšená; čtení zafungovalo přesně tak odpočinkově, jak od detektivky potřebujete. Někdy mi psychologie postav přijde překombinovaná, ale tentokrát mi přišel opravdu skvělý motiv nemocné tety Joan; žal, láska, pocity viny, vděčnost, vědomí konečnosti, odcházení - to vše mě zasáhlo. Květinová urna s popelem, vznášející se na vlnách, smutek i dojetí.

12 15.07.2022

O nevolnosti ze čtení, o zlu, které přesahuje veškeré chápání, už toho bylo tady napsáno hodně, pod to nezbývá než se podepsat. Ale kromě toho (a nanicovatého konce - po tolika peripetiích mě závěrečná pasáž připadala nedomrlá) už nemůžu napsat nic špatného. Výborně napsáno. Nový pohled na Heydricha, zdá se, že jeho roli jsem dosud neuměla "docenit". Uvěřitelná geneze propadání postav do bestiality. Budu doporučovat ke čtení...

12 11.07.2021

Úžasně promyšlené, hluboké, ne-černobílé: vypravěč s ukrutnou upřímností odhaluje, co způsobí duševní porucha (v kombinaci se složitým osobnostním nastavením a ranami osudu) v rodinném systému, jak křiví dětský charakter. Ve výsledku nikdo není za padoucha ani za anděla, jenom všichni strašným způsobem trpí, ale nedokážou systém změnit nebo opustit. V menším měřítku bohužel funguje v mnoha rodinách. Takto hypertrofovaná podoba ukáže obludnost takových systémů, jako by je nasvítila, a proto jsem za ni moc vděčná. Napsáno nesmírně autenticky, oceňuji zvláště to, jak se postupně odhaluje pozadí celé rodinné katastrofy.

12 11.03.2021

Vůbec nemůžu pochopit, jak je možné, že tuhle jedinečnou knížku nečtou všichni. Po prvním přečtení jsem byla vysloveně nadšená a velice ráda jsem si ji koupila v originále. Díky čtenářské výzvě jsem si ji teď přečetla znovu.
Kdo by ji četl kvůli humoru, ten by se těžce spletl. Je tragická, děsivá. Slabomyslný vypravěč nepíše knihu o cintoríne, ale o svých spoluobčanech z města Komárna, o své rodině a o sobě a ukazuje nám rasisty, nacionalisty, alibisty, opatrníky a všelijaké jiné nešťastníky. A možná ukazuje tak trochu i nás. Samko má rád, když se věci nemění, je opatrný, bojí se "tých hore", o své zdraví, o své bezpečí, a tak neváhá a jedná: "Moj otec nemal rád Čechov, Maďarov, Rusov, Židov, komunistov, cigáňov, spartakiády, pionierov, SZM, Zvazarm, ROH, Csemadok, SNP, Pražské povstanie, Zvaz žien, Víťazný február, VOSR, ZČSSP, MDŽ, Oslobodenie a ani to nemal rád, keď na tzv. Slovenský štát povedali, že je tzv. TTo znamená, že je takzvaný. Na to vždy moj otec povedal, že komunisti sú takzvaní. Okrem toho počúval aj Slobodnú Európu, a to bolo vtedy tak velmi zakázané, že až.
Ja som to povedal RSDr. Gunárovi Karolovi, že moj otec počúva Slobodnú Európu, aby potom nebolo na mňa zle, že som to nepovedal." (s. 31)

12 26.12.2017