vandalka komentáře u knih

Na Šikmý kostel jsem se těšila i se ho trochu bála, protože přinejmenším v mém okolí jej provázelo až nečekané nadšení a já měla strach z rozčarování. Zcela zbytečně. Kromě barvitě vylíčených, živých postav, jejichž zklamané naděje i radosti jsem mohla prožívat s nimi a poutavého příběhu, mi na knize asi nejvíc vyhovovalo, co všechno jsem se z ní dozvěděla. Dějiny pohraničí, v němž se prolínaly a do značné míry dodnes prolínají elementy řady různých národností, pro mě byly vlastně jedna velká neznámá. Do toho počátky hornictví, lázeňství v kraji, zachycení tehdejšího způsobu života a práce (Jak jsem je obdivovala a umiňovala si, že bych se měla inspirovat jejich šetrností a schopností využít každý předmět nejen celoživotně, ale po řadu generací!), cesty do Wieliczky (kterou jsem shodou okolností kdysi navštívila) a nakonec samozřejmě válka a nečekané informace o následné válce občanské, o níž jsem neměla ani potuchy. Dělo se toho skutečně hodně, v polovině knihy jsem se radovala, že mám ještě takový kus před sebou a budu dál sledovat vývoj postav a celé oblasti, prostě pro mě to bylo neuvěřitelně poutavé. O to větší štěstí jsem pocítila, když jsem se na stránkách autorky později dozvěděla, že se jedná o první díl zamýšlené trilogie, že není všemu konec, a že budu toho „celého krásného dvacátého století“ svědkem s nimi. Naprosto neuvěřitelné je, že se jedná o debut, protože autorka má ruku očividně vypsanou a nepředkládá žádné začátečnické dílo. Děkuji a těším se na pokračování.

31 11.07.2020

Kvítek karmínový a bílý jsem četla dlouho. Tak dlouho, až se stal součástí mého života a každý den jsem se nemohla dočkat těch ukradených chvilek, kdy se kolem knihy obtočím, ponořím se do viktoriánského Londýna a doprovázena magneticky přitažlivým hlasem vypravěčky se vydám sledovat životní příběhy Sugar, Williama Rackhama, jeho ženy Agnes, paní Foxové (moje zdaleka nejoblíbenější postava) a řady dalších. Takhle výborně napsanou a přeloženou knihu potkáte málokdy, četba byla skutečně požitek a postupný vývoj událostí byl dílem přirozený, dílem nečekaný, přesně v tom správném poměru, aby vás přikoval do křesla a knihu jste měli chuť bránit vlastním tělem. Protože jsem měla to štěstí se s autorem osobně setkat a pohovořit s ním ještě předtím, než jsem Kvítek dočetla, místy mi vrtalo hlavou, jak tak křehce a zranitelně působící muž mohl dokázat stvořit tak přímou, leckdy i brutální knihu, která nic nezastírá a zároveň nádherně košatým jazykem vábí čtenáře stále hlouběji do temného srdce života ani ne tehdejších prostitutek, jako spíš Společnosti a jejích Pravidel a Požadavků (jak by možná napsala Agnes). Je úžasné sledovat, jak exoticky tehdejší Londýn působí a zároveň si uvědomovat, že lidská povaha je neměnná a jen si teď nachází trošku odlišné cestičky. Když jsem nakonec vyplavala na hladinu příběhu a odpotácela se na břeh, necítím žádné vysvobození, cítím se .. podivně prázdná a opuštěná. Tento román jsem určitě nečetla naposledy. Rozhodně si jej nenechte ujít.

26 06.08.2016

“Kniha zvláštních nových věcí” je nádherný román, ve kterém nenajdete hluché místo. V zásadě pojednává o lidech a vztazích mezi nimi, ať už to jsou lidé pozemští či vzdálenější, o schopnosti rozhodnout se mezi (po)voláním a láskou, o vyrovnání se s vlastní minulostí i budoucností. Zasazení děje na planetu ve vzdálené galaxii je v podstatě jen nutnou kulisou pro příběh. Tím ale nechci naznačovat, že by autor planetu Oasis nebral vůbec vážně a věnoval jí málo prostoru. Naopak, mezi mé oblíbené pasáže patří kupříkladu Faberův úžasný popis místní atmosféry a dokonale zvláštní ekosystém výborně nahrává biblickým aluzím. Navzdory tomu, a i faktu, že hlavní postava je kazatel, to ovšem není kniha o náboženství, stejně jako se nejedná o sci-fi jako takové. Hlavním nositelem děje je Peter, ideální křesťan, který se nevtírá, snaží se jít příkladem a má soucit a pochopení, sám má za sebou divokou minulost, ze kterému mu pomohla se dostat právě jeho žena Bea. Bea, která zůstala na Zemi a s Peterem může komunikovat pouze prostřednictvím elektronických dopisů a díky ní dostáváme nahlédnout do dějů na naší planetě ve Faberově nespecifikované budoucnosti: Zemi postihuje řada nebývale silných přírodních katastrof, která následně vyvolává rozpad místní infrastruktury a neprospívá ani mezinárodním vztahům. Jak může ženě trpící úzkostí a nedostatkem doma v Anglii pomoci muž, který nachází skutečnou oázu křesťanství a archaické prostoty a klidu na vzdálené planetě? Tahle kniha mě oslovila na skutečně mnoha úrovních, je poetická i napínavá, děj je zpočátku povlovný, spíše než jako příběh působí jako sled přítomností, s důrazem na detail, duševní rozpoložení, ale zároveň se mu nějak daří vás neustále vtahovat hlouběji a hlouběji dovnitř. Bez přestávky. Prostě pořád. Je to kniha, kterou jsem nechtěla nikdy dočíst, ale odkládat se to už také nedalo. Jsem upřímně ráda, že se českého překladu ujal právě Viktor Janiš, protože u něj mám jistotu, že si dal tu práci a má ten dar, aby Faberův nádherný jazyk přeložil přesně tak, jak odpovídá duchu a atmosféře příběhu.

23 14.10.2016

Tahle kniha klame tělem. Je taková pozvolná, minimalistická, působí dojmem, jako by se v ní vlastně nic zásadního ani nedělo, ale na konci s překvapením zjistíte, že se stalo snad úplně všechno. Za jeho protagonisty více než slova hovoří jejich činy, mlčky se protloukají životem na pro jednoho příliš malém, pro druhého příliš velikém ostrově Barrøy. Pro Ingrid je zpočátku celým světem, pro Ingrid holčičku, která se koupe v hrncích mezi kameny a pak nám před očima nenápadně dospívá a proměňuje se. Mládí sílí, stáří slábne, ale ostrov je neměnný. Až na jeho proměnlivost: suchá léta, mokrá léta, bouře, bezvětří, mráz, úmorné vedro, idyla, souznění, osamělost, stýskání. Hospodářství, lov a sběr, výlov z moře, ryb i věcí, škola, zahrada, fara, dům, život i smrt.

Nemám ráda na svých dortech třešně, tak si musím pomoci jinak. Ostrov byl právě tou lžičkou medu, kterou jsem do hrnku s hořkým čajem 2020 potřebovala. Pro mě letos nečekaně největší radost.

22 05.12.2020

Já jsem z té knihy celá dojatá. Jinak to snad ani říct nelze. Nečekala jsem, že mi Jirouse přiblíží jako v podstatě nádherného člověka. Součástí kladných ohlasů na Magorův životopis je často i pochvala za to, že se Švehla nebojí o Jirousovi psát zcela otevřeně, nevynechává jeho chyby ani vyložené průsery. A že jich nebylo málo. Takže jsem v zásadě čekala, že se dozvím řadu nepříjemných věcí o životě básníka, jehož verše mám nesmírně ráda, ale jako člověk mě děsil, či spíše historky o jeho výstřelcích a názorech mě děsily. Teprve Švehlova kniha mi ukázala, jak málo toho o Jirousovi vím. Ukázala mi ho v úplně jiném světle, jako člověka nesmírně inteligentního, přátelského a statečného. Zajisté by to se sebou neměl jednoduché ani za normálních okolností, ale roky pronásledování, kriminálů, dohledu i zrady byly prostě příliš. Cokoliv děsivého Magor udělal či řekl v devadesátých letech, je vlastně důsledkem „válečného zranění“. Já mám teď díky Švehlově výborném životopisu v hlavě obraz nadšené, nadané a morálně silné máničky, která dělá hochům z jatek přednášky z dějin umění. Velmi výstižná je citace Františky Jirousové: „Všem lidem, kteří s tátou byli, uměl dát pocit naprosté jedinečnosti. On si jich totiž osobně všímal, vnímal je jako osoby, konkrétní a odlišné. Dával lidem pocit jakési síly, příležitost nějak se osobně pozvednout.“

22 23.12.2017

Do tmy mě lákala od okamžiku, kdy jsem zjistila, že vyšla. Lákala mě do té míry, až jsem se bála, že to bude zase průšvih, prostě těšit se na knihu je dost ošemetné. Ani si nejsem úplně jistá, co jsem vlastně čekala, mám dojem, že příběh nějaké staré bylinkářky, které už odchází rozum. Tož tak. No a teď Do tmy :) Ta je totiž úplně jiná. A výborná. Anna Bartáková rozhodně není žádná bylinkářka léčící všechny neduhy světa sušenými květy. Problém je v tom, že my vlastně vůbec nevíme, co je Anna zač. Hned v první větě na čtenáře vychrstne proud Anniných myšlenek, jejího vědomí, jejích vzpomínek. To není vypravěčka, která by se spořádaně představila, vysvětlila vztahy k postavám, které zalidňují její příběh a postupně nám s patřičným odstupem vyjevila příběh svého života. Tohle je vír, o to překvapivější, že Annino vědomí se věnuje z velké části rozkoši ze sběru bylin a jakkoli ji to bere, čekala bych, že já se budu nudit. Nemám představu, jak to autorka zaonačila, ale byly okamžiky, kdy byste mi knihu o téhle potrhlé ženské z rukou vyrvali jen stěží. Nesbø hadr. Tápání v Annině světě bylo prostě neodolatelné a ona sama jako Siréna čtenáře láká stále hlouběji do svého nitra. Kudos autorce za napsání tak sugestivní knihy.

19 26.05.2016

(SPOILER) Pozor, mírné SPOILERY ke konci komentáře.

Po čtení s dětmi bych asi hodnotila jinak, 4 hvězdy, ale nebudu svému mladickému nadšení ubírat.

Moje děti teď čtou úplně jiné knihy, to za mých mladých let nebylo :)) Takže mi nezbývá nic jiného, než jim ty svoje srdcovky z dětství přečíst sama. Tajuplný ostrov je střídavě bavil i nudil, když to neodsejpalo, jak jsou ze současnější literatury zvyklí, ale dobře jim tak, já jim ty pomalejší knihy budu číst tak dlouho, až si je zamilují! ;)

Když jsem byla mladší, měla jsem za to, že bych si na opuštěném ostrově vystačila s touto knihou jako s příručkou pro přežití, Teď samozřejmě vidím, že je to blud, anžto valnou většinu Smithových postupů bych absolutně nebyla s to zreprodukovat a ani tak detailně popsané nejsou. Další iluze v tahu. Ale pořád je to báječná kniha, kterou jsem si ráda znovu přečetla (k tomu se ta zástěrka čtení dětem skutečně hodí), i když mě trošku rozvrkočil ten nadměrný happyend vprostřed všeobecného zmaru. Nicméně ten popis blížící se zkázy byl úžasný, to zaujalo i mé potomky, které jsem před nedávnem obtěžovala Pánem prstenů a sopečné dění na ostrově v nich vyvolávalo vidiny Mordoru. Že je to taková síla, to jsem si nepamatovala, je fascinující, co všechno po letech člověk vnímá jinak. Už se těším na další setkání s mládím :)

Jako dítě jsem tuhle knížku měla snad ze všech nejraději, četla jsem ji mnohokrát a vlastně jsem ji nikdy úplně neodklidila do zapomnění. I tak mě ale překvapilo, s jakým nadšením na tyto příběhy ze života bullerbynských dětí reagovalo moje vlastní (předškolní) potomstvo. Žádné princezny, draci a trpaslíci, ale zážitky normálních, trochu divočejších a rozhodně šikovných a podnikavých dětí v idylickém koutě švédského venkova, to je něco! :) Užili jsme si to úplně všichni, je to skutečně nesmrtelné dílo.

15 06.08.2016

Dvě a půl hvězdičky, docela zklamání. Anotovaný děj mi připadal velmi slibný, tak jsem se s očekáváním pustila do četby. Nejdřív nás Anežka (vypravěčka, nejmladší dospělá generace) seznámí s pozadím příběhu své rodiny - popisuje manželství a osudy babičky, matky a řady dalších příbuzných a známých. Pořád jsem čekala, kdy ten úvod skončí a konečně začne jádro vyprávění, až mi někdy na 40% došlo, že TOHLE je ono.. že je to celé psané takovým vyprávěcím tónem, který po mně sklouzne jak voda po skle, ale hlubší stopu nezanechá. Že je to takové rádoby ženské, ale tak nějak plytké. A že mě vypravěčka šíleně štve. Což, uznávám, může být čistě můj problém :) Pokud nebudete mít příliš vysoké očekávání, s chutí do toho, ale buďte varováni.

15 27.11.2015

Čteno dětem, na jejich přání, tentokrát byl s výběrem společného čtiva na řadě syn. Hraničářova učně se asi jen tak nezbavím :) Je to skutečně čtení pro tu střední dětskou věkovou kategorii, takže se zkusím držet trochu při zdi a brát to v potaz. Pro děti rozhodně poutavé a napínavé, i já jsem občas byla zvědavá, co z toho bude. Výchovný styl už trochu ustupuje stranou, ale nedokážu se přenést přes některé nedostatky:
- výrazná černobílost postav ve druhém dílu. Padouši jsou nejen skrz naskr zlí, jsou navíc oškliví, mají ošklivé koně (ano, ten bělouš není prostě bělouš, ale MRTVOLNĚ BLEDÝ kůň přeci!), ošklivě znějící hlas a samé ošklivé myšlenky. Kladné postavy sice občas ujedou, pravda, ale jinak jsou nesmírně soucitné, chápající a statečné ;) Prosté, příliš prosté.
- Aluze na evropský středověk jsou natolik silné, že bez problémů poznáte, čím se autor inspiroval. To by mi nevadilo vůbec, to je do jisté míry prima. Než se tam přiženou Skandijci s rohatými helmami (!) a všichni svorně popíjejí kávu.
- posedlost cliffhangery. Někdy jsou kapitoly tak krátké, že mám dojem, že si autor řekl - aha, cliffhanger! Musím to tu utnout a začít novou kapitolu.

Nicméně děti nadšené, až na ten konec, kdy dcera plakala jak želva, protože měla jiná očekávání a bylo jí to líto. Mně bylo líto jí a skončilo to načnutím třetího dílu :)

13 17.01.2022

Napínavý, zábavný příběh. Je to moje třetí kniha od Waltera Tevise a z tohoto hlediska je pro mě poněkud zklamáním, další euforie z Kroků slunce se nekoná, ale zase, jak už jsem psala, je to kniha nesmírně zábavná, poutavá, přečtete ji raz dva. Tevis se dopustil té zákeřnosti, že celý příběh postavil na své šachistické vášni, vysnil si postavu geniální siroty a obdařil ji těžkými začátky, závislostmi a šachistickou jasnozřivostí. Beth je dívka, která jde za svým, i když "to její" je dlouho zahrnuje skutečně více méně jen šachy. Proto je až neuvěřitelné, jak napínavě dokázal Tevis souboje na všelijakých turnajích popsat i pro naprosté šachové analfabety. Přesvědčil mě, že v té hře je hluboká a netušená krása, když jí člověk rozumí. Přesto je ten příběh tak nějak podivně okleštěný, ani propady k sedativům a alkoholu mu nedodaly potřebnou hloubku, ta krása a zábavnost tkví skutečně jen v šachu a ve snaze zvítězit. A to pro mě nebylo dost.

12 20.08.2021

Fascinující, poetický, dramatický – autobiografický román Taj-ťün Hejzlarové, v němž vzpomíná na své dětství za sino-japonské války, někdy od jejích pěti let (v době nankingského masakru) do její rané puberty koncem druhé světové války. Hned z kraje románu může čtenáře zaskočit jazyk, kterým je kniha psána – někdy je to čeština jako z první republiky, ale postupně jsem usoudila, že to i dává smysl – že je Čína Taj-ťunina dětství zachycena jazykovými prostředky dětství Josefova. Rozhodně to pomáhá si uvědomit, že se to celé odehrává před nějakými osmdesáti lety, ve zcela jiné Číně, než jakou známe dnes. Taj-ťunina maminka pobíhá na podvázaných chodidlech, otec žije se svou konkubínou, tchyně zlořečí snaše za osm dcer (z nichž čtyři žijí a provázejí nás celým příběhem) a žádného mužského potomka, a po řece připlouvá stále více mrtvých těl. Řeka se vine celým vyprávěním jako Ariadnina nit, po řece se prchá před japonským nebezpečím, řeka vede úžasnou krajinou a dovede nás do míst jako z pohádky, nad řekou létají japonské bombardéry, řeka plyne jako dětství čínské holčičky, která zažívá věci, nad nimiž rozum stojí, ale vypráví o nich s půvabem a křehkostí čínské tušové malby. Je to kouzelná kniha a díky ní jsem si připomněla, proč mám Čínu vlastně tak ráda.

12 24.09.2019

Kniha s nejkrásnějšími ilustracemi jakou jsem kdy měla v ruce. Skutečně absolutně krásná a úžasná. Samotný příběh šneka je kratičký, prostý a místy brutálně upřímný k přírodě i životu - snaha oprostit se od strachu ze smrti a pomíjivosti je nesnadná a bolestiplná, ale pokud zpomalíte a vytrváte, přinese ovoce. Touhle knihou budete listovat a obdivovat ji hodně dlouho.

12 22.09.2019

Nedokážu se přimět napsat komentář ke každému jednotlivému dílu geniální tetralogie, protože ačkoli jsem začala spořádaně prvním dílem, než jsem se z pohroužení do četby vynořila, zjistila jsem, že jsem na konci třetího. Čtvrtý ještě v češtině není. Ach jo :) Proto Neapolskou ságu vnímám spíše jako celek. Vybavuji si, že na začátku jedničky mě okouzlovalo magické vnímání prolínání dětského a dospělého světa a při jejím vyvrcholení jsem zase pocítila jakýsi márquezovský závan, ale v dalším pokračování magický realismus vystřídaly spíše náběhy na naturalismus a mnoho dalších různorodých uchopení tohoto tématu, Ferrante je svá a v její knize je skoro úplně všechno. Svou Neapol zabydlela řadou skvěle vykreslených postav, každá z nich je nezapomenutelná, ale samozřejmě nikdo svou působivostí Lile nesahá ani po kotníky. Neuvěřitelně zajímavá postava, proměnlivá a přesto stále stejná, jako plamen ve svých různých podobách, a Elena se u něj snaží buď hřát nebo jej zastínit, životy obou žen se prolínají, rozdělují, doplňují, díky nim vidíme Neapol, a vlastně i Itálii jako takovou, v celé její živočišnosti, problematičnosti, máme tu chudé, nevzdělané dříče, camorristy, intelektuály, vášně milostné i socialistické, prostě je to vír a čtenáři nezbývá, než se poddat a s očekáváním se nechat unášet do středu... všeho. 95%

12 30.10.2017

Nelekejte se rozsahu tohoto románu, stojí za to. Donna Tartt píše výborně a dokáže naprosto mistrně zachytit hluboké emoce. Spotřebuje na to spoustu papíru, pravda, a znám řadu autorů, kteří dokáží podobného efektu dosáhnout s minimem vět, ale autorčina výřečnost má na druhou stranu tu výhodu, že máte příležitost se do postavy či situace položit hlouběji, pročtete se tam, procítíte, bude vás to bolet s nimi. Dlouho. Prvních přibližně sto stran jsem byla vyloženě nešťastná a nebyla si jistá, jestli tu knihu vůbec chci číst. Theodore velmi živě popisuje okolnosti smrti své matky, do nejmenšího detailu si vybavuje každé její gesto, úsměv, poznámku, zatímco nad popisovaným dějem se vznáší mrak zmaru a blížící se tesknoty. Bylo to pro mě osobní, bylo to smutné. A vůbec, celou dobu mě překvapovalo, že u Theodora jsem si výrazně častěji než u jakékoli jiné literární postavy říkala: „Panebože, jak já ti rozumím!“. Já měla Theodora ráda. Ano, učinil řadu nešťastných rozhodnutí, ale většinou byl při těchto příležitostech nějakým způsobem mimo. Jeho dospělost byla skutečně chvíli méně poutavá než jeho dospívání a ta spletitá zápletka ke konci mi moc nesedla, ale celkově jsem víc než spokojena. A samozřejmě nelze nedocenit, jak vábivě Donna Tartt hovoří o umění a o restaurování nábytku :)

12 06.11.2016

Pro mě osobně hodně divná záležitost. Tak nějak jsem si představovala, že to bude úplně jiné a ejhle.. Asi jsem si představovala zase jednou nějakou klasickou hrdinskou fantasy, tentokrát lesní, či co, možná sem tam nějaký elf či lesní bytost, ale rozhodně ne totální pecku mezi oči mytologickým kladivem, navíc odehrávající se v Británii dvacátého století ;) Během četby mi pořád vrtalo hlavou, jak je možné, že se něco TAK divného líbilo tolika lidem a dosáhlo to tak vysokého hodnocení.

Naprosto originální, syrový, sofistikovaný a děsivý příběh, v němž Jungovy archetypy aj. individua z podvědomí lidstva jako takového (a že se nejedná o žádné beránky) ožívají v tajuplném lese. Někdy už člověk ani neví, co je přehráním jakéhosi starého mýtu, kdy se mýtus teprve vytváří a kdy je příběh současných hrdinů lesem se pohybujících vlastně mýtus předem daný.. Kniha je navíc psaná nádherným jazykem s výborným překladem Petra Kotrleho, za což má on i nakladatel můj nehynoucí vděk.

V ještě osobnější rovině mě Les mytág oslovil svým dějištěm - mám velmi ráda Britské ostrovy a všudypřítomné narážky na pastviny a lesy a potoky, které si dovedu tak živě vybavit, činily pro mě příběh ještě reálnějším.

12 06.08.2016

Pro mě osobně naprosto fantastická kniha, i když zároveń velice depresivní. Fascinuje mě, jak detailně si autor prostudoval dobové reálie (seznam zdrojů a použité literatury na konci knihy je ohromující) a jak mistrně zachytil (dle mého názoru) naprosto šílené snažení tehdejších objevitelů a zavilých cestovatelů. Pro mě osobně je jejich mentalita a hrůzná dřina, kterou byli ochotni podstoupit, naprosto nepochopitelná, Simmons to vše popsal dokonale.

Jako SF mi ale román nepřijde ani omylem, i když započítáme tu „bílou věc z ledu“, nicméně mi to vůbec nevadí, ba naopak :o) Nečekejte ale klasický SF příběh, jedná se v podstatě o bezpříkladné románové zachycení osudu jedné polární výpravy, kterou pronásleduje smůla, neschopnost (či snad přehnaná hrdost) hlavního velitele a „něco“ navíc.

12 06.08.2016

O tom, kterak Ostrov chřadne i ožívá. Spolu s Ingrid. Z té už je velice dospělá žena, uplynulo dvacet let. Je válka. V městečku se usadila německá posádka, Barrøyané jsou rozfoukaní někde po Norsku, všichni se nějak protloukají. I Ingrid na čas ostrov opouští, objevují se uprchlíci z válkou postižených oblastí, váleční zajatci, kolaboranti a lidé s tím vším musí nějak žít dál. Bílý oceán na mě už sice nepůsobil tím kouzlem Ostrova Ingridina dětství, ale rozhodně je to zatraceně dobrá kniha, bez váhání se vrhám na pokračování a doufám v brzké vydání čtvrté části této minimalistické ságy.

11 27.12.2020

Jak hodnotit sbírku povídek jednoho z vašich nejoblíbenějších žijících spisovatelů, když víte, že je s velikou pravděpodobností jeho poslední? Kterou nám, čtenářům, poskytl autor, překladatel i nakladatel zcela zdarma? (Je volně ke stažení na stránkách Městské knihovny Praha). Která vyšla jen a pouze v České republice, bezpochyby díky přátelským vztahům mezi autorem a překladatelem. V téhle covidové době je to jedna z mála těch dobrých věcí, které mě potkaly (vedle záležitostí jako že se synovi navzdory panujícímu chaosu podařilo dostat na vysněné osmileté gymnázium, dceru přijali na školu, která dokáže v covidobě smysluplně fungovat distančně i pro nižší ročníky, a že jsme všichni zatím živí a zdraví). Kontext je někdy všechno. Jsem za tento počin všem zúčastněným nesmírně vděčná. Musela jsem si ji okamžitě přečíst.

Tato (elektronicky) útlá sbírka obsahuje celkem pět povídek (a předmluvu k českému vydání). První, titulní povídka, je bezesporu nejlepší a zabírá dobrou polovinu celé knihy. A je prostě skvělá, člověk srozumí a vidí a poslouchá, úplně si jí v těch Fahrenheitových dvojčatech dovedu představit, ale máme kliku, že ji dostáváme takto. I ta poslední povídka, i s těmi "sprostými" pasážemi, navozuje vlastně porozumění. Nejzvláštnější je asi Zádrhel kolem zavíračky, začíná téměř laškovně, pomalu se posouvá přes satiru až k podivnému kataklyzmatu, které nechává čtenáři hooodně velký prostor pro představivost. A všude je tam ten starý známý Faber, s jeho pohledem na lidi, smyslem pro detail, pocit. Podobně jako v Bude vám vadit, když si to natočíme? - malý prostor pro malý příběh s velkými dohrami. A mě osobně ještě nadmíru potěšil exkurz do bezsmyslné Číny v Zážitku z chu-tchungu. Stejně jsem ale měla na konci chuť si znovu přečíst Natálii, ta se mi opravdu dostala pod kůži. Takže neváhejte, stahujte, čtěte a radujte se z Faberovské melancholické podivnosti :)

11 26.11.2020

Přestože upíry moc nemusím, G.R.R.Martin patří k mým oblíbencům a „Sen Ockerwee“ jsem kvůli němu zakoupila. Neprohloupila jsem. Je to půvabně psaná kniha, v níž se prolíná poetické líčení paroplavby na povodí řek amerického jihu předminulého století, občas umocněné nějakou tou básní lorda Byrona a jiných, s mrazivou atmosférou plíživé hrůzy neznámého světa „nemrtvých“ – či jak sami upřesňují – „jiné rasy“, která lidstvo pokládá za pouhý dobytek. Přesto se mi na knize více líbil spíš styl než obsah – to je ovšem záležitost čistě subjektivní: slzy kapitána Marshe na mě byly prostě moc (i když Martina znám, tak čemu se pořád divím, že). Občas ale člověk k některé postavě natolik přilne, že by kvalitní dílo rád řízl mírnou dávkou hollywoodského optimismu, kvalita sem, kvalita tam ;) Martin se ale sentimentu nepoddal a své chmurné předivo dotkal do Martinovského závěru. A právě proto jednu * ubírám, ač je kniha vynikající, smutek z ní pramenící budu ještě nějaký čas zahánět.

11 21.02.2019