Na Řece

Poetickým jazykem popisovaná cesta útěku z východní Činy do Sečuánských hor. Popisované útrapy na lodi, bombardování Japonci za 2. světové války. Matka odchází s 9 dcerami za manželem, který ji opustil a žije s konkubínou. Odkrývá tradiční způsob provdávání dcer v Číně před 100 lety a klade důraz na formu, co řeknou lidi! Vyprávěno nejmladší dcerou Skořicovou neboli Devátou.

Tohle je opravdový jazykový drahokam, nádherné čtení, pro mě velké překvapení. Autobiografický příběh o čínských uprchlících před „japonskými démony“ v roce 1938 bere za srdce.
Dramatické putování proti proudu Dlouhé řeky (řeky Jang-c‘-tiang) z čínských nížin do hor, hledání nového domova a překonávání překážek jednou hodně statečnou ženou se čtyřmi dcerami.
Kromě reálií čínského vnitrozemí v průběhu nám celkem málo známé epizody 2.světové války - války Japonska proti Číně jde o neuvěřitelný pohled do tradiční čínské rodiny, kdy je naprosto normální, že bohatý tatínek má konkubínu, žije v luxusu, zatímco jeho žena s dětmi přežívá v nuzných podmínkách a za cenu nesmírných obětí. To je ale očima tamní společnosti v pořádku, manželka mu přece nedala syna! Ale i rodinné tradice, po staletí neměnné, se v polovině 20. století pomalu začínají měnit…
To vše očima úžasné malé holčičky zvané Skořicová…
*
„Tři sta tisíc jich zabili. Zahrabali zaživa. Zpráva o nangingském masakru obletěla celým světem. Západní noviny psali o asijské krutosti, jako kdyby krutost potřebovala nějaký přívlastek! Nepotrvá dlouho a budou psát o Majdanku, Osvětimi, Lidicích, falešné úsvity se rozhoří na všech stranách obzoru.“
*
„Ale kam že se dnes poděly ty bělostné, rozmarně bublající parníčky a kde jsou ti osmahlí lodníci a jejich veselé halekání, jež se neslo spolu s vanutím větru po jezeře až někam za obzor, jakže už neslyším jejich volání – Skořicová, malá Skořicová, kampak, kampak? A kdeže jsou mí růžoví delfíni, věrní průvodci jezerních výletů? Jejich šedavé zobáčky se vždycky vynořily z vody, zaleskly sluncem a něco zažvatlaly. Co to vlastně žvatlaly? Možná o něco prosily, kdo ví. Někdy mi připomínali zemdlené plavce, kteří lapají po vzduchu, když toho už mají dost.“

Hezky napsaný příběh z pohledu malé, zvídavé, neposedné, čínské holčičky (zároveň autorky knihy) na tragickou dobu před a během 2WW. Vyloženě jsem měl každou popsanou scénu před očima (útěk po Řece skrz soutěsky, nálety japonských démonů, život v Horských městech). Napsáno velice bohatým jazykem, který je v kontrastu s dětským pohledem na svět. Zajímavá sonda do tradic a pravidel čínské rodiny. Izolace čínských obyvatel a jejich nevědomost a neznalost třeba i jen západní kultury je bohužel symbolem čínské vlády i dnes. Závěr knihy už byl takový zkratkovitý, klidně bych si početl o více událostech z autorčina života. 85%
PS: ty schody v horských městech musím vidět někdy na vlastní oči !

Mně to přišlo trochu nudné. Realita byla strašlivá, ale na mě je to rozvláčně napsané.

Před kolika lety jsem knihu četla? Nemohu si vzpomenout, ale pořád na ni často myslím. Na děvčátko Skořicovou, na krutost války, na útěk po Dlouhé řece i život v Horském městě. Ale hlavně vzpomínám na nádherný poetický jazyk a styl, kterým je příběh napsán. Ráda bych věděla o životě Skořicové a její rodiny víc, škoda, že paní Taj-ťün v autobiografickém vyprávění nepokračovala.
Doporučuji přečíst. A doporučuji přečíst i komentáře pode mnou. Ty to totiž vystihují mnohem lépe než já. Z duše mi mluví hlavně BabaJaga11 a haki34. Patří jim mé díky.

Skvělý pohled na svět čínské společnosti na přelomu věků.
(2013)

Kniha o čínské rodině a dospívání za války. Napsaná nádherným jazykem. I když to občas bylo o strašných věcech, krásně se četla.

Příběh čínské holčičky, jejích sester a matky, líčí útěk před Japonci na začátku 2. světové války do města na horním toku řeky Jang-c’-ťiang. Knížka je psaná moc krásným jazykem.

Tak kvaltuju, aby zrovna tenhle komentář nebyl prvním v novém roce. Protože to teprve budou komentáře! Úderné! Srozumitelné! ... Jistě nelze přehlédnout, že ze mne mluví rozpačitá bezradnost. Copak, nelíbilo? Ale jo, jo - to by z toho nebyly 4 hvězdy. Jen mě to nějak nebavilo číst. Ale nešlo to odložit. (Jak jsem podotkla: srozumitelnost až v následujícím roce :)).
Takže: počítala jsem s tím, že si rozšířím povědomí o roli Japonců na prahu druhé světové války, k čemuž mě podnítila četba knížky pana Hejcmana "Sbohem moře, sbohem oceány". Podcenila jsem odstup, který jsem si měla dopřát, i načasování obecně; advent asi nebyl obdobím, podporujícím to správné zaujetí.
Zaskočilo mě jaksi, když už jsem se jakž takž srovnala s děsivě věcným líčením drastického dění a úniku po Řece, že se děj přesunul celkem výrazně do roviny rodinných peripetií (skoro jsem za tím viděla Alcottové "Malé ženy"); křehká, ale odhodlaná matka a její čtyři osobité dcery, zápolení o tatínka a respekt /nerespekt k němu, jaksi defenzivní poloha otce, jíž jsem (v souvislosti s důrazy postihujícími tradici) úplně nerozuměla, všednodennost, málo se lišící od zápasů "Alcottek", a to bych skoro řekla, že chvílemi jsem byla na vážkách, čí že to svázanost pravidly byla větší.
No a pak to, co mě asi u knížky udrželo do konce. Nádherný jazyk, který rozvinuje před očima svitek za svitkem a odhaluje Čínu skrytou za slovy. Úžasné...
Summa summarum: překrásně formulovaná, autobiograficky laděná věc, pro mě výrazně dějově a emočně nevyvážená a tudíž kolísavě čtivá, až do vytracena...

Krásné a čtivé.Nádherně napsaná kniha.

Fascinující, poetický, dramatický – autobiografický román Taj-ťün Hejzlarové, v němž vzpomíná na své dětství za sino-japonské války, někdy od jejích pěti let (v době nankingského masakru) do její rané puberty koncem druhé světové války. Hned z kraje románu může čtenáře zaskočit jazyk, kterým je kniha psána – někdy je to čeština jako z první republiky, ale postupně jsem usoudila, že to i dává smysl – že je Čína Taj-ťunina dětství zachycena jazykovými prostředky dětství Josefova. Rozhodně to pomáhá si uvědomit, že se to celé odehrává před nějakými osmdesáti lety, ve zcela jiné Číně, než jakou známe dnes. Taj-ťunina maminka pobíhá na podvázaných chodidlech, otec žije se svou konkubínou, tchyně zlořečí snaše za osm dcer (z nichž čtyři žijí a provázejí nás celým příběhem) a žádného mužského potomka, a po řece připlouvá stále více mrtvých těl. Řeka se vine celým vyprávěním jako Ariadnina nit, po řece se prchá před japonským nebezpečím, řeka vede úžasnou krajinou a dovede nás do míst jako z pohádky, nad řekou létají japonské bombardéry, řeka plyne jako dětství čínské holčičky, která zažívá věci, nad nimiž rozum stojí, ale vypráví o nich s půvabem a křehkostí čínské tušové malby. Je to kouzelná kniha a díky ní jsem si připomněla, proč mám Čínu vlastně tak ráda.

Ke knize jsem se dostala zvláštním způsobem. Čekala jsem na vlak v Brodku u Přerova. Tam v čekárně mají knihovničku s vyřazenými knihami do vlaku. Objevila jsem tuto, novou, nečtenou, ještě s páskou na obale, že jde o Vítězný román 16. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Dala jsem ji do tašky a až doma jsem objevila vzkaz napsaný na poslední straně knihy. Vzkaz rozčilený - a právem. Ten člověk ji totiž našel vyhozenou ve starém papíru, a zachránil ji. Ještěže tak. Knížka je prostě...úchvatná. Mimořádný vypravěčský styl. Zásoba slov taková, že na některá už jsem během života zapomněla i já. On je to vlastně deník malé holčičky, která ve čtyřicátých letech prchá po řece se svými sestrami a maminkou před japonskými vojáky a bombardéry. Japonská zvěrstva z těch let zůstávají ve stínu atomové bomby, kvůli které je litoval celý svět. Ale tady je to něco jiného, jde o šikmooké ďábly, kteří se vyžívají v krutostech . Kniha čtenáře zavádí do Číny s jejími tradicemi, poezií, přírodou. Musí se číst pomalu a trpělivě. Určitě to není akční čtení, ale takové, které vyžaduje celou pozornost i obdiv.

Knížka předčila moje očekávání. Úvod mi připadal neuspořádaný a chaotický, ale uvážíme-li, že se v něm popisuje začátek války Japonska proti Číně, není vůbec divu. Čím déle jsem četla, tím více se mi kniha líbila, a to i přesto, že v ní byla líčena válečná utrpení. Hlavní dějová linie sleduje životní osudy dívky Skořicové od jejích pěti do třinácti let, tedy po celou dobu války. Ona a její rodina se nejdříve po Dlouhé řeče přesunou stovky kilometrů do zdánlivého bezpečí Horského města, kde naleznou nový domov. Život je i tak nesmírně těžký - neustálé bombardování, nedostatek peněz a jídla, stísněné podmínky a navíc po většinu let faktická absence otce v rodině, který dává přednost životu s konkubínou. Přesto Skořicová a její rodina dokáží prožívat každodenní drobné radosti a vděk za nejobyčejnější věci - špatné počasí (nedá se bombardovat), střechu nad hlavou, něco dobrého k snědku, výhled z pavláčky, vůni zralých mandarínek, chuť čisté vody... Dokáží držet pospolu za každé situace, starají se jeden o druhého, byť někdy přitom riskují i život - a snad i proto se celé rodině daří válku přežít. Následuje loučení s Horským městem a návrat domů - co je tam čeká? To už se čtenář nedozví a možná je to tak dobře. Jen z náznaků vidíme, že návrat domů pod taktovkou otce rodiny nemusí být zdaleka tak šťastný jako roky strávené v Horském městě. Nejvíc se mi na knížce líbila schopnost autorů vystihnout atmosféru míst, kde se děj odehrával. Detaily o městech a krajině vůbec, o lidech a zvycích, to vše viděné očima Skořicové mě vtáhly do děje tak, že jsem měla ke konci pocit, že jsem někdy i já chodila po schodech Horského města a že mi bude chybět. A další věc byla ta obrovská soudržnost rodiny (otce v to nepočítám) a krásné, čisté emoce.

Pokud se chcete z této knihy něco dozvědět o historii Číny, rovnou ji odložte (nebo odhoďte) a sáhněte po Divokých labutích, které skvěle ilustrují moderní dějiny Číny na rozdíl od této knížky. Sice v ní najdete pravopisné chyby, pasáže připomínající sloh dětí ze základní školy (obě skutečnosti bych pominula, kdyby spoluautorem nebyl Čech) a melancholicky laděný rozcajdaný příběh. Opravdu, dokonce i Peříčko v bouři je lepší.

Valka pohledem ditete, o valce se toho ale mnoho nedozvime. Spise je to popis uteku pred Japonci, kteri cast Ciny zacatkem ctyricatych let obsadili. Zivot uprchliku, kazdodenni radosti i starosti pohledem divciny- Skoricove.
Nemelo to spad, ucourane, nedokoncene.

Sáhla jsem po ní, protože ji napsali spolu a protože Skořicová je krásné jméno:). A nelitovala jsem ani chvilku...

Označení Válečný román je dost matoucí. Příběh vypráví o běžných radostech a strastech válečných utečenců, viděno očima dítěte. Knihu bych zařadil spíše do kategorie románů pro ženy. Před koupí doporučuji přečíst recenzi Pavla Mandyse.

Zajímavá kniha, ještě jsem nečetla příběh z Číny během druhé světové války....určitě doporučuji, je tam i spousta informací o životě a zvyklostech této země. Nicméně dávám o hvězdičku méně než bych dala a to z toho důvodu, že chvílemi to pro mě nebylo až tak čtivé a navíc se nedozvíme informace o dalších osudech postav což mě mrzí.

Dávám pět *. Super čtení.