TheMajkee komentáře u knih

Netknut trilogií Vraní dívka nemůžu Skleněná těla srovnat. Nicméně se jedná o vcelku poutavý thriller, který si udržuje dobrou dynamiku díky častému střídání postav, z nichž každá do děje vnáší vlastní styl, formu i tempo. Ústřední zápletka je sice rovněž zajímavá, ale nestrhla mě vyloženě tak, jak by se dalo s jejím potenciálem předpokládat. Vyloženě napínavá jsou Skleněná těla jen někde ve střední části, kdy se záhady a nejasnosti začnou kumulovat a děj graduje. Kniha sice udrží pozornost i do konce, ale pravděpodobně se nezařadí mezi díla, na která bych si za pár měsíců vzpomněl.

25.08.2016

Jako zabít ptáčka je jedna z těch knih, kde nejde ani tolik o děj, jako spíš o myšlenky. A v nich tkví její kouzlo. Kromě vyobrazení morálky, etiky, důležitých životních hodnot a pravd, je navíc psána neskutečně poutavě. Klidně by mohla mít o dvě stě stran víc a myslím, že by jí to nikterak na kráse neubralo, a tomu se říká um. Harper Lee ho nepochybně měla a Jako zabít ptáčka je považována za literární klasiku zcela oprávněně.

4 25.08.2016

Od Dívky ve vlaku, knihy roku 2015, jsem tedy očekával trochu víc. Větší napětí a hlavně asi lépe vykonstruovanou pointu. Děj má totiž celou dobu docela dobré tempo a spád, ale finální a velmi nepřekvapivé rozuzlení to všechno zabije. Dívka ve vlaku nefunguje ani jako thriller, ani jako psychologický román, nebo chcete-li sonda do duše jedné alkoholičky. Postavy jednají nerealisticky, ale zase bych neřekl, že jsou vyloženě otravné. Se Zmizelou se Dívka ve vlaku ovšem nedá ani trochu srovnávat, nemá ani třetinu její gradace či kvalitní výstavby děje. Ale neznamená to, že by byla kniha naprostým odpadem. Čte se dobře, je oddechová. Ale nesmí se od ní očekávat víc než je schopná nabídnout.

4 12.06.2016

Pro mě zatím nejslabší Harry Hole. Předehra k finálnímu vyvrcholení, které se na posledních sto padesáti stranách odehraje, je tentokrát až příliš rozvleklá a na můj vkus málo akční. Bez většího posunu v ději se postavy jen mrskají z jedné situace do druhé. Kriminální zápletka je zde navíc jaksi doplňková, hlavní linie se točí kolem událostí, které začaly už v Července, a hlavně díky nim je poslední třetina knihy tak strhující. Ale doufám, že mě Nesbo dalším pokračováním dostane jako vždy a že si nebude s tou gradací dávat tolik načas.

1 30.12.2015

Bohužel, první díl legendární Zeměplochy mě nenadchnul, v podstatě jsem nenašel žádný ukotvený děj, spíš se jednalo o příhody, které dva hlavní protagonisty potkaly po cestě "kamsi"... Ale rozhodně nemám v plánu Prattcheta zatratit, když ho spousta mých kamarádů tak vychvaluje. Samotný svět mi totiž přišel zajímavý, jen ten příběh, který se na popředí odehrával nebyl dostatečně poutavý. Hodněkrát jsem při čtení ztratil pozornost, protože mě jednoduše ty situace vlastně vůbec nezajímaly. Snad příště.

3 29.11.2015

Když se podaří v jedné knize skloubit poutavý děj s filozofickým přesahem a ani jedna z těchto částí nepůsobí trapně či šroubovaně, je to vždy radost - radost číst, radost nad obsahem přemýšlet. A 451 stupňů Fahrenheita je přesně takovým dílem. Začíná jako temný sci-fi thriller, co postupně nabírá tempo, aby mohl ke konci absolutně zvolnit a nechat ve čtenáři spoustu myšlenek a otázek. Nadčasovost knihy a její až mrazivá aktuálnost je věc druhá. Klasika, která opravdu dostojí svému jménu, velikosti i formátu.

6 29.10.2015

Ze všech komentářů a ohlasů mám dojem, že jsem byl podveden a domu si přinesl zcela jinou knihu, než ostatní. Moje verze Marťana byla nudná, zdlouhavá, absolutně negradovala a neměla napětí. A co víc. V žádném případě se nejednalo o beletrii, nýbrž o chemicko-fyzikální a technickou příručku pro přežití na Marsu.

Marťan mě však donutil přemýšlet o knihách. Co na nich mám vlastně rád a podle čeho hodnotím, zda je dané dílo kvalitní či nikoliv? Jedním z nejdůležitějších faktorů jsou pro mne postavy. Ty ve mně musí vyvolat nějaké emoce - buď s nimi musím souznít, nenávidět je, mít pro ně pochopení či alespoň přijít na podstatu jejich motivace. Mark Watney mě zanechal totálně prázdným. Jeho postava je absolutně plochá, jednolitá a nerozvrstvená. To, že situace, ve kterých by si každý člověk, ať je jakéhokoliv naturelu, sáhl na dno, s nadhledem glosuje, bohužel není žádná vlastnost. Naopak to odkazuje jen k jeho absolutní charakterové povrchnosti.

Dalším prvkem je samozřejmě kvalitní děj. Ten se ovšem těžko specifikuje. Četl jsem knihy, které byly spíše epizodního, atmosferického charakteru, přesto měly neskutečnou hloubku, grácií a gradaci. Četl jsem knihy, které měly klasickou strukturu děje, který měl spád, byl strhující a měl kvalitní dialogy. Marťan je taková trapná a tupá variace k dnešní bezduché americké mainstreamové tvorbě. V podstatě je to pohádka, kde hlavní postava překoná každou překážku a zároveň ho každá duševně posílí. O ničem víc Marťan není.

Nemá ani jeden aspekt autentičnosti, ani jeden zlom, po kterém by přišel spád zcela jiným směrem. Už po prvních padesáti stranách jde odhadnout, jak celá kniha skončí, protože trapný macho Watney je superman, který si dělá prdel z uvíznutí na Marsu, jelikož je to pro něj jen jedno velké dobrodružství. Paradoxní je, že vše, co se děje mimo Mars - tedy na Zemi a na lodi Hermes, je mnohem zajímavější než Markovo nesmyslné a bezpředmětné tlachání o technikáliích.

Jak jsem napsal, Marťan mě donutil přemýšlet. Také o tom, proč je takovým hitem. Jediná možná varianta je podle mě ta, že všechny čtenáře oslnilo, jak moc si autor zrešeršoval prostředí a popsal právě ony proklamované technické pasáže. Jenže dnes si už každý autor, ať píše detektivky či historické romány musí kvalitně zrešeršovat celé téma. Stačí nahlédnout do knih Dana Browna.

Tisíc lidí, tisíc chutí. Ale pro mě je Marťan bez jakýchkoliv výčitek nejhorší knihou, jakou jsem kdy četl. A to jsem přelouskal i první dva díly Padesáti odstínů a naprosto úděsné Hledání Aljašky od Johna Greena. Andy Weir dokázal vskutku nemožné. Napsal knihu, která je v mých očích zcela neadekvátní k tomu, aby ji kdokoliv označoval jako kvalitní literaturu.

32 18.10.2015

Tentokrát se to Rowlingový nepovedlo. Dobré dvě třetiny knihy vyplňuje pouhá vata, která zdánlivě graduje k jedné kapitole, ve které se vše odhalí. Hedvábník trpí přesně tím stejným syndromem jako Volání kukačky. Jsou tu samé dialogy, které mají rozkrýt vraha, ale čtenáři v podstatě nedávají žádný smysl, protože pořád obšírně obcházejí to, co by mělo být v průběhu vyřčeno - hypotézy a domněnky, kdo ten vrah tedy je.

Na čtyř stech stranách ovšem vidíme pouze hlavního hrdinu, jak se plácá od jedné postavy ke druhé (stejně jako ve Volání kukačky), pořád se na něco ptá, ale neposkytuje čtenářům odpovědi. A to je na detektivku sakra málo. Já jsem navíc z poslední doby zmlsaný brilantním Nesbøm, který umí atmosféru vystavět mnohem lépe. Možná i proto dopadl Hedvábník v mých očích mnohem hůř než Volání kukačky, kde jsem Rowlingový spoustu věcí dokázal odpustit. Ale to, že jede Hedvábník ve zcela stejném schématu jako jeho předchůdce, je zkrátka tristní, a i Rowlingová musí vědět, že to takhle nebude fungovat do nekonečna.

Je to škoda, J.K. má talent, je skvělá vypravěčka, ale detektivky nejsou její parketa. Doufám, že v budoucnu zkusí napsat něco jako Prázdné místo, protože vykreslování lidských charakterů zvládá lépe než budování napětí v detektivkách.

8 26.08.2015

Mě ten Nesbø prostě baví, o nic víc prakticky už ani nejde. Má neskutečně čtivý styl a perfektně promyšlené zápletky, vždy mě dokáže překvapit a šokovat. V Nemesis dostává i více prostoru osobní život hlavního hrdiny, čímž si autor nejspíš chystá živnou půdu pro následující knihy, kterých se už nemůžu dočkat. Samotný příběh v tomto díle je však o malinko slabší než v Července, kde se skvěle prolínaly události z války. Po takové šlupce působí Nemesis trochu prázdně. Nesbø je ovšem mistr svého řemesla, který dokáže i z rutiny vyždímat nevídané.

2 24.08.2015

Mechanický pomeranč není zase tak jiný, jak se tváří. Není komplikovaný, artový, vlastně ani extrémně filozofický - se základní myšlenkou svobodné volby jen nesměle koketuje, ale do bůhví jaké hloubky nesáhne. Chápu, že mnohé čtenáře odradil týnovský jazyk, sám jsem měl na začátku také dost problém mu přivyknout, po pár stranách mi ale už nepřišlo, že bych četl něco zvláštního. I přes onu jazykovou podivnost se knížka čte lehce a je zábavná. Nejlépe ji ovšem vystihuje slovo netradiční - díky neobvyklé formě povyšuje ničím výjimečný obsah mnohem výš. Propojení osobitého jazyka s hlavním protagonistou tak působí plasticky a dodává příběhu na autenticitě. O jednu z nejlepších knih, které kdy byly napsány se ovšem opravdu nejedná, nelze věřit všemu, co se píše v anotacích.

3 13.08.2015

Naprosté ruinovaní seriálového Trpaslíka, který je jedním z mých nejoblíbenějších seriálů. Knížka jen potvrzuje, že ne každý, kdo je schopný napsat a zrežírovat skvělý seriál, je stejně schopný vytvořit i podobně dobrou knihu. Ten styl je strašně amatérský, nadmíra vulgarit pak zcela samoúčelná - proč je jimi kniha tak napěchovaná, když seriál se bez nich zcela v klidu obešel? Televizní Trpaslík navíc také stojí hodně na hercích a to bylo jediné, co mi alespoň trochu usnadňovalo a zpříjemňovalo četbu knihy - představa, jak by danou věc řekli herci a jak by se tvářili. I tak spousta rádoby vtipů vyšla zcela naprázdno.

Očekával jsem, že se mi dostane kvalitního doplnění seriálu, protože spoustu toho bylo v knize navíc a nebylo to vůbec od věci. Ale styl, jakým byly prezentované mě absolutně znechutil. Autory omlouvá, že kniha vznikala v době, kdy vznikal i seriál, tudíž je nelze nařknout ze snahy oživit legendu a přivydělat si na ní.

1 02.08.2015

A byla to pravda. Nesbø je díl od dílu opravdu lepší, poutavější a důkladnější. Červenka v podstatě není úplně jasný a přímočarý detektivní příběh, ten je zde naopak téměř v pozadí. V knize se rozehrává mnohem důmyslnější mašinérie, která je podpořena skvělou atmosférou a výstavbou děje - propojení minulosti se současností je prostě brilantní. Oproti Netopýrovi či Švábům je navíc Červenka pohlcující už od samého začátku, čtenář nemusí čekat až do půlky, než ho příběh strhne s sebou.

6 28.07.2015

Další klasika, která mě ne zcela oslovila, jelikož i takto poměrně staré dílo lehce překračuje lidské chápání, a to i v dnešní moderní době. Právě popisy různých raketových technologií a fyzikálních pouček či teorií, kterých kniha obsahuje opravdu kvantum, mi znesnadňovaly plynulý průběh četby. Oprostím-li se od tohoto aspektu, příběh samotný v podstatě nabízí to nejzajímavější až v poslední třetině. Tato vada jde ovšem na vrub velkému množství sci-fi filmů, které jsem viděl, a které mi značně ztěžují dívat se na Vesmírnou odyseu jako na jakéhosi praotce žánru, ze kterého ostatní už jen čerpají nebo ho vykrádají. V době, kdy kniha vyšla se ovšem muselo jednat o naprostou bombu, která otevírala ty nejhlubší fantazie a představy o vesmíru. Dnes už ji lze jen těžko označit za něco převratného a výjimečného.

1 26.07.2015

Velmi přeceňovaná klasika. Samozřejmě je svým tématem nadčasová - brilantně ukazuje sílu manipulace, propagandy, cenzury a demagogie. Jako podobenství totalitního režimu funguje dobře, ale z literárního hlediska ve Farmě zvířat nic tak moc cenného nenacházím - styl je takový zkratkovitý a celé dění a osudy zvířat mi byly v podstatě ukradené. S 1984 se to absolutně nedá srovnávat a tato dvě díla by se nejspíš ani poměřovat neměla. Myslím, že každé z nich totiž Orwell psal s úplně odlišným záměrem, ačkoliv obě spojuje stejné téma. I tak mohla být Farma zvířat mnohem více sugestivní, potenciál by na to měla.

8 02.07.2015

Cunningham jako spisovatel neuvěřitelně zraje, hlavně jazykově. Sněhová královna podobně jako Hodiny či Za soumraku nenabízí žádný rozvětvený děj - oproti zmiňovaným novelám je ho v této knize naopak ještě méně. Ale o děj zde absolutně nejde. Cunningham totiž brilantně pracuje s pocity, atmosférou a hlavní předností jsou především myšlenky ústředních protagonistů, které spojují celé spisovatelovo dílo - hledání smyslu a místa v životě. Navíc oproti lehce nudnému a rozbředlému Za soumraku je Sněhová královna mnohem niternější, prostší a není čtenářsky tak podivně vzdálená. Rozhodně se jedná o jedno z autorových nejlepších děl. Troufám si tvrdit, že je dokonce lepší než Hodiny.

4 30.06.2015

Plnokrevná detektivka, které nechybí napětí, zvraty ani promyšlená zápletka. V první půlce je však kniha neuvěřitelně zdlouhavá a řekl bych, že i moc podrobná - chybí tomu tah a svižnost. Je logické, že v rámci žánru se nejprve musí nastolit určitá atmosféra a okolnosti, nevidím však jediný důvod, proč vzevrubně popisovat každý detektivův krok. Chování postav mi občas přišlo ne zcela logické, ale budiž, přeci jen se pohybujeme ve vodách odpočinkové literatury - zaráží mě však právě nálepka psychologická detektivka. V daném žánru nejsem nikterak zběhlý, ale přijde mi, že tahle kniha byla úplně standardní detektivka, podobně jako třeba Volání kukačky - nic tak výrazně psychologického jsem zde nenašel. Velkým plusem knihy jsou dialogy, které jsou natolik poutavé, že dokáží velmi rychle vtáhnout do děje.

1 25.06.2015

Musím přiznat, že tentokrát mne Cunningham minul velkým obloukem. Po celou dobu jsem si nedokázal ke knize najít cestu, natož se ztotožnit s postavami. Argument, že se autor ve svých námětech opakuje není vlastně vůbec relevantní, Cunningham zkrátka na určitých opakujících se prvcích staví. Jenže tentokrát se mu tenhle narativní román mapující osudy jedné rodiny trochu vymkl z rukou. Ne snad právě oním námětem či různými aspekty, které prostupují skrze celé jeho dílo. Jde spíš o nějakou neukotvenost příběhu a snad i o jeho neosobní interpretaci. I když mají v podstatě všechny jeho knihy otevřené konce, paradoxně mají vždy dobrou tečku. Tělo a krev je spíše takový chaotický proud různých epizod, odehrávajících se v horizontu sta let, který se za svůj průběh snaží sesbírat co nejvíce šokujících údálostí. Samozřejmě, je to literatura, v ní je možné všechno. Ale nějaké věrohodnější zachycení reality by nebylo na škodu, těch katastrof bylo tentokrát na jednu rodinu asi opravdu moc - ačkoli to nevylučuje, že i takové příběhy mohou v reálném světě existovat.

Domov na konci světa zkrátka už Cunningham asi ničím nepřekoná, minimálně v mých očích ne. Tím dílem se (ne zcela) vyždímal, dal do něj opravdu kus duše, díky které byl příběh mnohem osobnější než Tělo a krev - ačkoli si jsou náměty i zpracování podobné.

2 17.04.2015

Naprosto strhující. I když si své konspirační teorie začínáte tvořit už v první třetině knihy - a ony se později opravdu prokážou - kniha neztrácí tah, graduje a je čím dál více komplikovaná. Zmizelá je sice na jednu stranu nenáročné, odpočinkové čtivo, ale má zase velmi promakané a psychologicky (a sociopaticky) zvládnuté postavy. I když je fakt, že občas mi jejich chování přišlo trochu nelogické a také v rozporu s jejich předešlými postoji a tvrzeními. Ubírá to trochu na věrohodnosti příběhu, skoro jako by si autorka řekla, musí to skončit takhle, tak to takhle prostě skončí, i když průběh nebude dávat smysl. Pominu-li však tento drobný (v globálním měřítku však celkem podstatný) nedostatek, tak je Zmizelá právem takový trhák.

2 24.03.2015

Tak trochu... knižní porno, místy přímo úděsná a nekonečná slovní onanie, ve které hledáte pointu, záchytný bod. McEwan je čirý exhibicionista, který se rád topí v dlouhých, bezbřehých popisech - dialogů je tu opravdu maličko. Což o to, jazyk je to prvotřídní, velmi vysoký a díky tomu také náročný na četbu, ale občas mistrovi ujede pero, přestřelí a forma zvítězí nad obsahem. A to je škoda, protože Pokání je krásný příběh se silnými postavami, ale než v ději pokročíme kupředu, vymácháme se na sto stranách proudem nezadržitelných myšlenek. Když se konečně něco začne dít, popisy ustupují lehce do pozadí a příběh začíná žít a fungovat. A funguje pak prakticky až do konce (i když si myslím, že drobné škrty by Pokání neublížily).

Opravdu jsem měl co dělat, abych knihu neodložil, místy jsem se do čtení vyloženě nutil, ale já nerad nechávám knihy nedočtené. No, nakonec jsem to zvládl, ale trvalo mi to asi tři týdny. Na něco tak literárně náročného musí mít člověk opravdu klid, aby se mohl plně soustředit na každé slovo a vnímat jeho komplexní význam. Jednou, až do té fáze dozraju, si Pokání možná přečtu znova...

2 20.03.2015

Dan Brown umí psát vskutku napínavě, od Ztraceného symbolu se odtrhává velmi těžce. Ale jeho knihy jsou v podstatě na jedno brdo, situace jsou až přespříliš vyhrocené a navíc to jede pořád v jedné a té samé rovině - záhada nastupuje na scénu, honička, honička, rozluštění záhady, honička, dopadení padoucha, finální spirituální a filozofický přesah. U Inferna to bylo prakticky to samé - ale to mi přišlo přeci jen o kus lepší a napínavější. Ne, že by snad Washington postrádal nějaké kouzlo, které evropská města mají, jen samotné hádanky a ústřední téma nebyly tentokrát až natolik tajemné. Je ale pravdou, že to schéma, podle kterého Brown jede se asi těžko může změnit - kdyby vše probíhalo v klidu, bez nějakých vnějších okolností a bez těch záporáků, byla by to nuda.

Naštěstí od literatury tohoto typu nečekám dosažení vnitřního osvícení, ale spíše relax. A to Ztracený symbol splnil na jedničku.

4 21.02.2015