Thanyss komentáře u knih

Čtení Stínu větru bych přirovnala k procházce mlhou, která vás zastihne v prosluněném lese. Nejdříve jemně hladí a vy jí proplouváte naprosto unešeni. Postupem času vás ale začne mlha studit až se nakonec změní v ostré ledové kousky, které vás bodají a mrazí po celém těle a vy najednou zjistíte, že už nejste v lese, ale na nějakém temném a děsivém místě, kde číhají tajemství, jež byla dlouho pohřbená a vy máte tu drzost je znovu odkrývat.
Nádherný, melancholicky laděný příběh z prostředí magické Barcelony, ve kterém se velmi snadno ztratíte a jen těžko a neradi budete hledat cestu zpět do reálného života.

16 23.07.2013

Ohó, slečno Eyrová, vy jste ale svérázná osůbka! A zcela nepokrytě přiznávám, že vaše vyřídilka, bystrý rozum i pevné zásady si mě okamžitě získaly. Co na tom, že neoplýváte fyzickou krásou, pro mě nejste ani ošklivá a nehledě na svůj mírný půvab jste si dokázala získat srdce tvrdého a podivínského Edwarda Rochestera, v němž jste i vy nalezla krásu, která byla pro okolí ukrytá hluboko pod neprostupným krunýřem odtažitosti.
Jana Eyrová není ten typ ženy, z jejíž sladkosti a životních osudů by se vám rozbolely zuby. Jedná se spíše o střízlivější příběh neobyčejné lásky dvou lidí, které dělí propast společenského postavení a mravních zásad okolního světa. Charlotte Brontë stvořila neotřelou hrdinku, která se nebojí jednat podle svého srdce, vědomí a svědomí, nemá problém říct člověku do očí, co si o něm myslí a jde si cílevědomě za svým.
Na Větrnou hůrku to o chloupek nemá, přesto na mě Jana Eyrová neuvěřitelně zapůsobila, ať už popisem nepřátelského prostředí, kde je nebohý sirotek trpěn, přehlížen a trestán za své domnělé charakterové vady nebo studenými síněmi sirotčince, kam se Jana nakonec dostává, aby se od kamenné podlahy mohla odrazit jako vychovatelka v domě bohatého šlechtice.
V knize najdete okamžiky smutné, mrazivé, depresivní, místy skoro děsivě hrůzné. Na druhé straně budete odměněni chvílemi čirého a nesobeckého štěstí a silných citů překlenujících nepřízeň osudu i času.

15 27.04.2015

Krátký příběh plný mrazivé, téměř hororové atmosféry, incestu a dětské snahy udržet si normální život i po smrti rodičů.
Barvitě vylíčené, děsivé, děsně čtivé, nenásilné, nezapomenutelné.

15 22.06.2014

Mám dojem, že vlastně ještě ani nevymysleli slova, kterými bych dokázala výstižně popsat svoje dojmy z Malazské knihy padlých. Zkrátka a jednoduše mám pocit, že hodně dlouho nebudu číst nic tak výborného. Minimálně do doby, než bude pan Erikson pokračovat v dalších příbězích. A na to se moc těším. Chromý bůh naprosto splnil veškerá má očekávání, ba je dokonce možná i předčil. Naprosto epický a dechberoucí závěr, kdy mi ukáplo i několik slz. A nestydím se to přiznat. Za tu dobu, co jsem ságu četla, mi stihli hlavní hrdinové prostě přirůst k srdci. Ta investice času do tohoto náročného čtení se mi vyplatila.
Klaním se autorovi za jeho bezbřehou fantazii i výborný vypravěčský talent a oceňuji jeho černý humor, který mě opravdu hodně baví.
No, zkrátka díky Rychlýmu Benovi, Kalamovi, Kotilionovi, Šumařovi a všem Paličům mostů, Anomanderovi, Tavore, Ganoesi Paranovi, Brysi, Aranikt i Teholovi a Buggovi a nesčetnému množství dalších osob, že jsem měla tu čest kráčet po jejich boku na této neskutečné cestě až do neuvěřitelného konce.

15 04.04.2014

Podle mě jedna z nejkouzelnějších knížek, jaké jsem kdy četla. Moc jsem neočekávala a nakonec dostala nepopsatelně více než jsem si dokázala představit. Nádherný, pohádkově laděný příběh, který vás nevtíravě osloví na každé stránce, abyste mohli ten magický hlas následovat hlouběji do Elfie a spolu s hlavním hrdinou hledali padlou Hvězdu. Jedním slovem krása... Mám pocit, že až příště uvidím padat hvězdu, nebudu si přát nic, jen se pokusím vybavit, jak asi zrovna tahle Hvězda vypadá. Má dlouhé stříbřité vlasy a ve tmě září? Mluví? Je milá nebo protivná? Po přečtení mám pocit, že by stačilo natáhnout ruku a dotknout se toho snového světa, který provází člověka s fantazií na každém kroku.
Přesně takový příběh jsem si teď chtěla přečíst a budu si ho chtít přečíst znovu a znovu.

15 17.06.2013

Pane Clavelle, smekám před vámi klobouk a klaním se až k podlaze za toto neuvěřitelné dílo. Exotické Japonsko 17. století je už samo o sobě lákavý námět pro knihu, zvláště pro čtenáře, jejichž mentalita je tolik odlišná od této kultury. Příběh Johna Blackthorna, neboli Andžin-sana, se mi nesmazatelně vryl do paměti. Tuhle knihu jsem nečetla, tu jsem žila. A kdo mi nevěří, ať to zkusí sám, protože kniha ho přes veškerou jeho snahu naprosto pohltí a pro vás přestane existovat současné 21. století, ale jedné větrné noci ztroskotáte na neznámém pobřeží v zemi samurajů, v zemi, kde čest a povinnost jsou na prvním místě a kde smrt je přirozeným pokračováním života. A propó, už máte báseň na svou smrt?

15 17.06.2013

Neuvěřitelně silný a emotivní zážitek. Skvěle popsaný boj jednotlivce proti systému, kdy touha po životě je natolik silná, že vás neustále nutí vrhat se proti mřížím a lomcovat jimi do té doby, než povolí a pustí vás na svobodu nebo se srdcervoucím křikem padnete na kolena a necháte se zadusit. Ale vždycky můžete říct, že jste to aspoň zkusili. Nevzdávejte se.

14 24.02.2016

Každou knihu od pana Zoly otevírám jako křehkou krabičku a s napětím očekávám, čím mě tentokrát překvapí. A nezklamal ani tentokrát. Tedy, že se ve svém obsáhlém díle dostane i k velkým obchodním domům, to jsem opravdu nečekala. A nemůžu se jednoduše vyhnout srovnání s dnešní dobou. Zolovo U štěstí dam působí jako palác přepychu a nádhery, chladnokrevně útočící na domácí rozpočty nákupuchtivých dam, přičemž si ovšem počíná více než rafinovaně. Jaký rozdíl oproti dnešním strohým pastičkám na peněženky.
Čím je kniha zvláštní, je absence autorova experimentálního dokazování, že člověk je obětí své genetické výbavy. Pan Mouret jako takový je vlastně lehce upozaděný na úkor rozmachu nového způsobu obchodování a rozvoje průmyslu. Při čtení jsem se doslova ztrácela v uličkách rozmáhajícího se obchodního domu, zvědavě jsem šmejdila jednotlivými odděleními a měla jsem pocit, že mi dav roztoužených žen doslova dýchá na záda.
V kulisách perfektního a novátorského (na tehdejší dobu) marketingu můžeme sledovat různé osudy, ať už se jedná o nelehké postavení prodavačů a jejich vzájemná rivalita, postupné ruinování domácího rozpočtu a psychického zdraví nebohého učitele, jehož manželka musí neustále něco nakupovat až po postupné vymírání malých specializovaných obchůdků v okolí, jež jsou nemilosrdně drceny rozrůstajícím se gigantem, který polyká jedno průmyslové odvětví za druhým.
Jako vždy se jedná o strhující příběh, který mě prostě dostal. Opět...

14 03.11.2014

Zase jsem se dočkala a do spárů se mi dostal další Murakami. A musím říct, že mě rozhodně nezklamal. Je sice až s podivem, co tomuhle člověku vydají, ale snad se ještě nestalo, že by se někdy šláplo vedle. Hon na ovci je již tradičně prošpikován všudypřítomnou osamělostí, nostalgií i kratičkými záchvěvy magických a snových okamžiků, proplétajících se pozvolna s realitou, přičemž hranice mezi nimi je stále tenčí a tenčí.
Je čistě jen na vás, jakou úlohu dáte zrovna té vaší ovci, faktem je, že když vás dostane, už se z jejích tenat jen tak nedostanete.
Melancholický příběh o neobyčejně průměrném člověku při cestě za mystickým zvířetem. Tak málo, které však pod povrchem skrývá mnohem víc.

13 25.04.2016

Neuvěřitelná knižní lahůdka, kterou jsem slupla takovým fofrem, až byl můj literární žaludek ohrožen značným břichabolem. Normálně takhle knížky nehltám, ale tentokrát to nešlo jinak.
Příběh napsaný podle skutečné události vyniká, jak už název napovídá, svou chladnokrevností, brutalitou a výslednou zbytečností vyvraždění čtyř členů všemi oblíbené farmářské rodiny.
Díky autorovi, a jeho citlivému dokumentaristickému zpracování, můžeme nahlédnout na tento čin, který ve své době vzbudil značný rozruch, z několika stran - rodinou počínaje, přes vyšetřovatele a známé až k samotným vrahům.
Je to smutné, ale takto brutální a nesmyslné příběhy dokáže vytvořit souhra náhod a lidská mysl bez emocí.
Říkám si, že mé nadšení z knihy a nemožnost se od stránek odtrhnout, bylo možná až chorobné a někomu by se možná mohla zdát má fascinace tímto zločinem nemístná, ale osobně si nic takového doopravdy nemyslím. Příběh mě kromě jiného vyděsil, provedení vražd znechutilo a obětí mi bylo líto.
Co mi přišlo nejšílenější, to je cena lidského života. V tomto případě byly životy čtyř členů rodiny vyčísleny na 50 dolarů, jeden dalekohled a jedno malé tranzistorové rádio. Jestli tohle není smutný vrchol bestiální zvrácenosti, potom už nevím.

13 05.04.2015

Má zhmotnělá a sepsaná noční můra...
Pokud bys se mě někdy někdo ptal, co bych opravdu, ale opravdu, nechtěla zažít, byl by to výlet zpátky v čase a zavření do kláštera. Zcela upřímně a s rukou na srdci doznávám, že bych se oběsila na vlastních punčochách do čtrnácti dní od přijetí mezi ty studené zdi. Hnus velebnosti.
Jeptiška je sice fiktivní příběh nebohé mladé ženy, jež byla proti své vůli doslova uvězněna mezi chrámové zdi, přesto je v ní podle mého spousta pravdy.
Kolik nešťastných duší našlo svůj osud právě zde? Kolik nevyslyšených modliteb se vzneslo k nebi? Nikdo neví. Zůstává nám však kniha od pana Diderota, která dokáže i po tolika letech chytit za srdce, ohromit a dojmout.

12 28.06.2015

Moje první setkání s hrbáčem obývajícím věže Notre Dame bylo ještě v dětství a to prostřednictvím značně upravené pohádkové verze od Disneyho, která mi však do dnešní dní utkvěla v paměti.
Knižní předloha má základní rysy a postavy shodné, celkové vyznění díla je však diametrálně odlišné. A přece skvělé. Měla jsem pocit, že hlavní hrdinové skutečně žili, dýchali a bojovali o své místo na slunci. Někoho by možná mohly nudit rozsáhlejší popisné pasáže středověké Paříže, ale já si romantismus bez těchto líčení jednoduše nedokážu představit.
Krásný, emotivní a dojemný příběh, kdy jsem litovala znetvořeného zvoníka, pohrdala povrchním kapitánem Phoebem, nenáviděla kněze spalovaného hříšnou vášní, milovala veselou a zářící Esmeraldu i s její společnicí Džali a uronila jsem slzu nad nešťastnou poustevnicí, která snad byla ze všech postav bičována osudem nejvíce.

12 23.05.2014

Krásný, silný a emotivní příběh, psaný nevšední formou, který mě jednoduše chytil za srdce. Po dlouhé době kniha, jíž jsem nemohla odložit dříve než po úplném dočtení. Což vzhledem k tomu, že nemá ani dvě stě stran, trvalo jedno odpoledne.
Ach Mary, v tvém podání vypadají najednou obyčejná písmena tak kouzelně, četba působí jako umění. A tvůj životní příběh zasáhne snad každého. Tvé vyprávění sice není tak dlouhé, ale říká toho velmi mnoho a já se nad tvým osudem budu zamýšlet zřejmě ještě dlouho.

12 16.02.2014

Jeden z nejkouzelnějších a dechberoucích čtenářských zážitků, které se mi dostali do rukou. Úžasná směs reality, legend a pohádek, jež vás uchvátí hned na začátku a věřte mi, že tuhle knížku nebudete chtít jen tak odložit. Je to nevšední, je to magické, je to poutavé, je to nezapomenutelné. Více mých dojmů v sekci Recenze.

12 27.01.2014

Nebudu si nic nalhávat, než jsem se do Satanských veršů začetla a začala je chápat, připadala jsem si jako při procházce očistcem. Bylo to bláznivé a vířivé, ale postupně se mi odkryla úžasná freska několika příběhů, které se nenásilně prolínají. Ano, je to rouhačské, Rushdie se koránu nepokrytě vysmívá, předkládá čtenáři svou verzi vzniku kontroverzního náboženství, jež je pro zrozence západního světa dodnes plně nepochopitelné, ale že by to byl příběh hodný trestu smrti, to si nemyslím. Spíše mi přijde, že v roce 1989 potřeboval Chomejní nějakého obětního beránka, na kterého by se zaměřil vztek islamistů a Rushdie se svými Satanskými verši mu nahrál do karet.
Dost ale politiky, tu hoďte za hlavu, raději se soustřeďte na dvě lidské bytosti, které se po letecké katastrofě stávají živoucími obrazy anděla a ďábla a pak pochopíte, že dobro a zlo není jednoznačně dané a definované, jedno nemůže být bez druhého – i ďábel může mít ušlechtilé myšlenky a anděl se může ocitnout na pokraji nervového zhroucení.

12 11.12.2013

Dámy a pánové, pohodlně se usaďte, naše cestovní agentura Atlas mraků Vás vítá na palubě a přeje vám příjemný let. Během něho zavítáme do několika časových rovin, spatříme plavbu Věštkyně, která brázdila moře v 19. století a na jejíž palubě budeme svědky zákeřného a chladného jednání ze strany domnělých přátel, poté se přeneseme na usedlost Zedelghem, abychom nějaký čas pobyli po boku Roberta Frobishera a spatřili vznik hudebního díla, nesoucího stejné jméno jako naše společnost. Při naší zastávce ve druhé polovině 20. století si připomeneme, že energie, která by měla sloužit ku prospěchu lidstva, se může v rukou zkorumpovaných osob stát nástrojem zkázy a plamínky pravdy, které by snad chtěly poukázat na nekalé jednání, budou nemilosrdně udušeny. Během našeho cestování se též zastavíme v jednom domově pro seniory, připomínajícím spíše vězení, ze kterého není úniku a který střeží nemilosrdná sestra Noakesová. Náš zdejší průvodce nám ovšem ukáže, jak se s nepřízní osudu poprat i v případě, že vám již není dvacet a po malé mrtvičce si slintáte na bradu.
A následně už se přesuneme do vzdálenějších dob, jež jsou nám ještě dnes obestřeny mlhou budoucnosti, kde nám servantka Sonmi-451 přednese svědectví o svém krátkém životě v čase, kdy se lidstvo štěpí na čistokrevné a klony. Klony, které jsou nuceny otročit pro privilegovanější vrstvu na zemi, kde postupně ubývá prostor k žití.
Naším posledním průvodcem bude Zachry, žijící na jedné z posledních výsep civilizace. Sami nahlédněte do budoucnosti. To, co spatříte, se vám nejspíš nebude líbit.
Doufám, že si z naší výpravy odnesete silné zážitky, že naši průvodci skrz různé časové horizonty vám poskytnou ponaučení a že jen tak nezapomenete, čeho jste byli svědky.
Přejeme vám příjemný let.

12 14.08.2013

Garpe, Garpe, ty mi zůstaneš v hlavě asi hodně dlouho.

Vzhledem k velké chvále, která se na knížku pěla a já jsem na ní jednoho dne náhodou narazila v knihovně, jsem si řekla, že to taky zkusím, i když to není úplně přesně to, co čtu.

Přiznávám, že jsem se zpočátku u knížky nudila, měla jsem pocit, že mě u čtení pořádně nic nedrží. Přesto jsem vytrvale dál sledovala osudy Garpa a jeho rodiny. A pak mi došlo, proč pořád čtu. Ten příběh, abych použila slova Jillsy Sloapové, působí pravdivě. O to víc na vás dokáže zapůsobit ve své druhé části, kde hromada malých a v danou chvíli nepodstatných detailů zapadne do sebe s tragickými následky. Potom jsem se na knihu dokázala dívat z Garpova pohledu - život je legrační a absurdní.

Celý příběh je jedna velká tragická komedie a já vím, že Garp by byl velmi spokojen s osudem všech lidí kolem něj. Stejně jako ocenil svůj vlastní konec.
Mám pocit, že po přečtení Světa podle Garpa, začnu brát svůj život trochu víc s nadhledem a budu si ho užívat o něco víc. Nikdy totiž nevím, jestli nás následující den nepřejede auto nebo nám nezaskočí oliva zrovna ve chvíli, kdy se budeme smát nějakému vtipu.

12 17.06.2013

Ernest Cline stvořil legendu jménem Ready Player one, což ho v případě dalšího literárního počinu staví do nelehké startovní pozice, jelikož značně riskuje, že v případě neúspěchu ho jeho fandové utlučou starými VHSkami, videorekordéry a herními konzolemi napříč časovými dekádami.
Armada sice není tak dobrá jako její předchůdkyně, i tak se ale setsakramentsky snaží a do rukou se tak čtenáři opět dostává strhující příběh plný popkulturních odkazů, napětí a zábavy. Dobře, sice sem tam budete muset trošku pošilhávat, aby příběh působil o něco uvěřitelněji, nicméně i tak je to slušná jízda.
Naděje pro všechny pařany, co tráví hodiny u svých oblíbených videoher, že by jednoho dne mohli svým nadáním zachránit svět.
Vítejte ve světě, kde se realita všedního světa střetává s realitou virtuální.

11 05.12.2016

Jednoznačně nejlepší díl z celé trilogie! Dmitry sice opět vsadil na osvědčenou taktiku neustálého cestování z bodu A do bodu B, následně do bodu C atd., ovšem tentokrát přitom naštěstí vynechal všemožné nadpřirozené a rušivě působící elementy a děj tak působí značně uhlazenějším dojmem než třeba první díl.
Tentokrát se budete spolu s Arťomem pídit po pravdě. A že těch pravd na svém putování najdete sakra hodně. Každý má totiž tu svou. Vskutku důstojné ukončení ságy.

11 18.04.2016

Nejdřív jsem měla problém se do knížky plně ponořit. Někdy mi přišel děj podivně přeházený, nesouvislý, autor skákal sem a tam, někdy měnil vypravěče, místy se opakoval...
A pak se mi nějakým nenápadným, nevtíravým a pro mě zcela záhadným způsobem, dostal pod kůži. Každý den, kdy jsem brala knihu do ruky, měnil se pro mě tento obyčejný úkon pomalu v rituál. Zklidnila jsem se, přestala vnímat okolí a přenesla se do Izraele, do Amosova světa, dětství, dospívání, do jeho myšlenek.
Pořád ještě nechápu, jak se mu to povedlo, že jsem nemohla nakonec přestat číst a strašně jsem litovala, když jsem otočila poslední stránku. Cože? To už je jako konec? No to néééé.
Vzpomínkový výlet do dob, kdy se rodil hebrejský stát a že to byl vskutku krvavý porod. Výlet do doby, kdy se chlapec musí vyrovnat s matčinou sebevraždou, mění se v muže a trhá veškeré své rodinné svazky. Utíká sám před sebou a jak sám autor přiznává - možná ještě utíkat nepřestal.

11 28.06.2015