Termaap komentáře u knih

Posloucháno jako audiokniha.

Na konci každého roku se ohlížím za přečtenými knihami oněch uplynulých dvanácti měsíců a následně vybírám maximálně deset nejlepších. Někdy je jich opravdu deset a ještě bych přihodila, někdy méně, ale doposud byla v mém výběru vždy alespoň jedna kniha od pana Backmana. Letos to je tedy o fous (pomalu se blížíme ke konci listopadu), ale mám takový dojem, že jednu příčku onoho žebříčku zaplní právě “MEDVĚDÍN”.

Ze začátku jsem, pravda, měla trochu potíže zařadit si všechny postavy, přišlo mi, že se jich spousta jmenuje dost podobně, ale po krátkém čase jsem se chytla a na vlně spokojenosti a zaujetí poslouchala až do konce.

Druhá polovina knihy pro mě byla extrémně dechberoucí; na hlavní zápletku knihy je pohlíženo z pohledu tolika postav a je opravdu zajímavé vžívat se do nich jako čtenář.

A jak už jsem u autora zvyklá, opět byly v příběhu popsány situace takovým stylem, že jsem se smála i plakala zároveň. Zkrátka a dobře další perla z pera mého švédského oblíbence.

23 21.11.2022

(SPOILER) Přečteno v rámci čtenářské výzvy… jsem rada, že mě výzvy občas donutí přečíst něco, co bych nejspíš donekonečna odkládala. Já mám s klasikou všeobecně problém; myslím, ze mi to trochu zkazila škola. Snad krom Orwella mě bohužel z povinné četby nic moc nenadchlo. Rozhodně si teď dokážu představit jiné knížky, které by mě jako nactiletou bavily více, které by se možná zaobíraly tématy mne v té době bližší a aktuálnější a které by ve mne probudily lásku ke knihám a čtení obecně. Troufám si tvrdit, ze pokud by se poslední zmíněné podařilo uskutečnit u většiny studentů, do budoucna by ze zvídavosti po klasice přece jen sáhli. Jako třeba já právě teď. Cítím, ze klasická literatura je něco, o čem bych měla (a chci) mít alespoň základní povědomí a hlavně myslím, že jí v tomto pozdějším věku dokážu lépe porozumět.
Knihu jsem četla poměrně delší dobu, potřebovala jsem se na text více soustředit. Bůh ví proč jsem si myslela, že příběh skončí nešťastně, takže přišlo příjemné prekvapeni v podobě happyendu.
Zhlédla jsem krátce po přečtení i film a nedokážu se ubránit srovnání. Film se mě dotkl trochu více, především závěr mi přišel v knize tak nějak okleštěný a nepřenesl na mě příliš emocí. Je to asi první film, který se mi zdál o fous lepší než kniha.
Příběh mě ale nejspíš zasáhl víc než bych si byla myslela. Je pravda, že se mi už pár dní drží v myšlenkách.

22 11.12.2021

Má již čtvrtá přečtená kniha od autorky a i zde už chápu to všeobecné nadšení. Ke knize nemam sebemenší výtku, je skvělá přesně tak, jak je.

Nejvíce si na ní cením toho, že je příběh zasazen do skutečných dobových událostí; ne poprvé zde píši, že přesně takovéhle knihy jsou mnohem lepší “učebnicí” než ty opravdové a povětšinou velmi nudně zpracované učebnice ve školách. MUSÍM TE ZRADIT bych doporučila všem studentům dějepisu a krom nich vlastně úplně všem lidem bez rozdílu věku.

Za mě opravdu jedna z nejlepších knih, které jsem letos přečetla.

20 19.10.2022

Na přebalu je napsáno, že se kniha věnuje jednomu z nejtabuizovanějších intimních témat. I když jsem si knihu chtěla přečíst tak jako tak (protože po “CHIRURGOVI” a především “VRÁNÁCH” si od autorky přečtu všechno co vyjde), tohle mě vážně nalákalo. Když jsem po zhruba padesáti stranách začala tušit, trochu jsem zaváhala, zda ve čtení pokračovat, ale ve skrytu duše jsem věděla, že bych stejně přestat nedokázala. A po dočtení? Pro mě je to jedna z nejlepších knih, jaké jsem letos (a možná i za minulé roky) přečetla. Nápad popsat toto téma z tohoto úhlu pohledu mi přijde geniální a já opravdu žasnu nad autorčiným pojetím celé “problematiky” (snažím se nespoilerovat:)). Cely příběh mě velmi zasáhl a já na něj stále nedokážu přestat myslet.

V komentáři na předchozí přečtenou knihu od jisté české autorky jsem psala, že jsem na českou prózu posledních let velmi pyšná a že má co nabídnout. Po “ZAHRADĚ” jsem se v tomto názoru jen utvrdila. Vážně moc doporučuji!

19 23.02.2023

Backman je rozhodně jeden z mých vůbec nejoblíbenějších autorů. Jen při čtení jeho knih se dokážu smát a plakat dojetím zároveň. Zatím u mě vedou úzkosti, ale Ove jim dýchá na záda:).

A KAŽDÉ RANO JE CESTA DOMU DELŠÍ A DELŠÍ jsem poslouchala jako audioknihu, kde mi uchvátil hlas Pavla Nového. Opravdu jsem kvůli němu ráda, že jsem nesáhla po tištěné publikaci.

Jinak to pro mě bylo velmi smutné poslouchání, plné vzpomínek na milovaného člověka, kterému také odešel mozek dříve než tělo.

“Je hrozné, když se ti stýská po někom, kdo tu ještě je.”

19 12.02.2022

Budu se opakovat, ale i já musím ocenit a vyzdvihnout především autorčin velmi důkladný a jistě i časově náročný sběr dat. Opět se věnuje události, která není veřejnosti příliš známá a profláklá, v tomto ohledu mě napadá přirovnání k mé oblíbené Rutě Sepetys.

Oproti Šikmému kostelu je v Životicích přidáno mnohem více faktických informací, které celou životickou tragédii doplňují a dovysvětlují. I vzhledem k tomu bylo knize zapotřebí věnovat zvýšenou pozornost a soustředění. Zprvu jsem se lehce ztrácela ve jménech postav, jelikož jich není zrovna málo, ale fotografie mi to pomohly alespoň částečně odbourat.

18 17.07.2023

Kniha se mi hodila do výzvy a jelikož vyhledávám hlavně současnou literaturu, přiznám se, že jsem k tématu “kniha od autora, který prožil 1.světovou válku” hledala něco opravdu útlého. “MUŽ KTERÝ SÁZEL STROMY” jsem si nakonec pořídila jako audioknihu, hlavně kvůli interpretaci Marka Ebena, jehož přednes je opravdu parádní.

Příběh jako takový je moc milý a pozitivní, hlavní myšlenka pozoruhodná, ale nějak ze mě úplně nesrší to všeobecné nadšení jako z komentářů níže. Nejsem zklamaná, to ne, ale kniha mě nezasáhla tak, jak jsem očekávala. Možná to ale ani není potřeba; těch třicet minut s Elzéardem Bouffierem považuji za dobře strávený volný čas:).

18 16.11.2022

Myslela jsem si, že mě Dášenka jako dítě minula, ale prý ne, prý me prostě jen nezaujala. Teď jsem si ji poslechla jako audioknihu (namluvenou nepřekonatelným Karlem Högerem) s vlastními dětmi a objevila její kouzlo. Na začátku se mi na tváři vykouzlil úsměv a ten už tak nějak nezmizel.

16 07.12.2021

Já a horory; během čtení (většinou večer či ještě hůře v noci) si nadávám, do čeho jsem se to zase pustila a mám strach dojít si i na toaletu přes chodbu. U Šepotu z lesa jsem se ale k mému překvapení nebála tolik, kolik jsem zprvu očekávala. Za což jsem ráda:).

Prvně musím říct, že mi velmi sedl autorčin humor a celkově se mi všemi těmi slovními obraty nějak trefovala do noty. Stylem psaní mi teda sedla výborně a i přes velké množství stran se mi kniha četla hladce a plynule.

Trochu jsem se bála, že se příběh bude ubírat cestou neuvěřitelné, nesmyslné mysteriózní patlanice, ale vůbec! Drtivá většina mi přišla NEpřitažená za uši, jednání postav realistické, rozuzlení a vyvrcholení mě vlastně až potěšilo svou uvěřitelností a nekomplikovaností. Závěr byl pro mě šokující, neodhadla jsem onoho zloducha, přiznávám, ale co přiznám je, že se mi po odhalení udělala samým překvapením husí kůže.

Hodnotím jako opravdu velice zdařilé dílko, ani bych nevěřila, že je autorčinou prvotinou. Čímž se opět dostávám k přesvědčení, že tu máme velmi talentované spisovatele a spisovatelky a já jsem na ně jako Češka hrdá:).

15 17.07.2023

Neurochirurg, pilot a nyní i kriminalista. Na všechna tři dílka pěji všude kolem jen samou chválu. Poslouchám jako audioknihy a nikdy se mi v knihovničce moc dlouho neohřejí:). Baví mě moc. Děkuji, že mohu skrze tyto parádně vedené rozhovory nakouknout do tak zajímavých, pro mne většinou neznámých odvětví lidské činnosti:).

15 26.05.2023

Já a fenomén Harry Potter: četla jsem všechny knihy jako teenager, v současné době se k nim vracím se svými dětmi skrze nová, ilustrovaná vydání a filmy jsem viděla všechny, některé (především první díly) i opakovaně.

O představiteli filmového Draca Malfoye jsem vlastně nikdy nijak zvlášť nepřemýšlela a před čtením jeho knihy jsem o něm věděla úplné minimum, či možná spíše nic, ale jeho knižní zpověď jsem hltala rychlostí vyslaných kouzel vy víte koho. I když mě bavila část o Tomově dětství a životě po dotočení všech dílů Harryho Pottera, pravdou zůstává, že popis natáčení a hereckých kolegů vnímám jako zdaleka nejzajímavější. Kniha mě donutila si snad poprvé vygooglit většinu herců a celkově teď tuto světoznámou kouzelnickou sérii vnímám nějak jinak. Nedokážu přesně popsat, co se změnilo, ale rozhodně jsem po dočtení Tomovy autobiografie její ještě větší fanynkou.

A Tom Felton? Pro mě vlastně velký sympaťák, jehož upřímnosti si velmi cením a moc mu držím palce nejen v kariérním, ale hlavně osobním životě.

15 11.03.2023

V anotaci jsem si přečetla, že “VYMĚNIT VODU KVĚTINÁM” je podmanivým příběhem silné ženy. Já bych byla při hodnocení knihy ráda originální, ale i když se snažím, nemohu přijít na lepší přídavné jméno, než je právě to “podmanivý”. Podle mého celý příběh vystihuje naprosto dokonale. Je napsán takovým poetickým způsobem, tak klidně, mírně, až máte pocit, že se tam vlastně nic neděje, ale opak je pravdou. Violettin život nebyl jednoduchý a ačkoli vlastně od začátku lecos tušíte, stejně to na vás v průběhu čtení udeří a citově vás rozháže. Ještě jsem nic tématicky podobného nečetla a přestože prostředí hřbitova, ve kterém se kniha odehrává, může ve čtenáři evokovat depresivní pocity, ve mne po dočtení rezonuje především naděje.

15 12.02.2023

Jeee to bylo hezké! Po delší době zase knížka, po které jsem se vrhala i v krátkých volných chvilkách během dne a která večer zvítězila i nad rozkoukaným seriálem.
Já mám moc ráda, když hlavní hrdina ze současnosti objevuje nějaký zapomenutý a nedořešený střípek minulosti, přičemž pátráním ovlivní i svůj dosavadní život. Takže tématem mi velmi sedla a myslím, že i načasování do předvánočního období vyšlo parádně.
“POSLEDNÍ DOPIS OD TVÉ LÁSKY” je už mou pátou knihou od autorky, přičemž “JAKO HVĚZDY V TEMNÉ NOCI” u mě asi stále vedou, ale mám pro sebe velmi dobrou zprávu; totiž že Jojo Moyseová napsala ještě dalších šest příběhů, které na mě doposud čekají:).

15 19.12.2022

SKVĚLÝ, SKVĚLÝ, SKVĚLÝ!
O knize jsem se dozvěděla až na základě seriálu, na který jsem začala koukat. Po třetím díle jsem byla tak nadšená, že jsem ho na chvilku stopla a koupila si knihu. Vždycky chci číst nejdříve knižní předlohu a teprve poté srovnat své představy s představami filmových/seriálových tvůrců.
Teď jsem dočetla a podle prvních slov komentáře už není žádným překvapením, že mě kniha oslnila. Jak dokáží být šachy napínavé, když někdo fakt umí psát.
Během čtení jsem byla místy dojatá a moc jsem Beth fandila; jak v šachových turnajích, tak i v osobním životě.
Plán na dnešek je jasný: koupit si ZPĚV DROZDA, dokoukat seriál DÁMSKÝ GAMBIT a mít i nadále takové štěstí v tom, co se mi dostane do čtečky:).

15 08.02.2022

Asi se budu opakovat, ale i pro mě bylo téma opravdu velmi zajímavé, doposud knižně neprobádané. A příběh? Parádní! Moc mě bavilo sledovat hlavní hrdiny v delším časovém horizontu. Stejně tak oceňuji, že je kniha psaná z pohledu téměř všech postav a já tak přesně věděla, jaké byly jejich motivy k nejrůznějším rozhodnutím.

Během čtení mě popisy řeckého prostředí vrátily v myšlenkách zpět k dovoleným, které jsem jako dítě trávila právě na tamních ostrovech a bylo to příjemné vzpomínání.

Knihu opravdu moc doporučuji a předem varuji, že především ke konci hrozí pár odplavených slziček.

14 13.08.2022

Jsou knihy, které přečtu a hned vzápětí závidím těm, kteří ji ještě nečetli. Závidím, že ještě mají možnost ponořit se nicnetušíc do děje a prožít si ho. “TMAVÉ STĚNY WILLARDU” řadím přesně do této kategorie.

Jejího knižního dotisku jsem se nemohla dočkat, nějakou dobu nebyla k sehnání a tak si představte tu radost, když jsem ji potkala v knize:). Další dvě knihy autorky (Sběratelka sirotků a Pro tvoje dobro) byly jednoduše perfektní, tudíž její prvotinu jsem musela mít.

Prostředí ústavů v dobách minulých mě nějakým způsobem fascinuje; je šokující a naprosto nepochopitelné, co se odehrávalo za jejich zdmi.

PS: pokud jste četli “KLÍČ” od Kathryn Hughesové a hledáte něco podobného, tohle by mohla být skvělá volba. Či naopak; pokud se vám líbily “TMAVÉ STĚNY WILLARDU”, sáhněte po “KLÍČI”. Knihy jsou si tématicky velmi podobné a obě myslím velmi povedené.

14 01.07.2022

Nejsem ten typ čtenáře, který by si koupil knížku, přečetl ji a teprve poté si pořídil další. Ve čtečce na mě čeká spoustu nepřečteného, ale nutno přiznat, že knihy Shari Lapeny se v této kategorii nikdy moc dlouho neohřejí. Kolikrát mám tendenci si je šetřit, ale těšení se tu zdrženlivost vždy převálcuje.

Její knihy jsou dějově tak zamotané, že nikdy do poslední chvíle nevím, kdo je vrah. Přesto jsou paradoxně nějakým způsobem přehledné, pochopitelně vykreslené, neztrácím se v postavách (a že jich tam je!).

Za mě prostě další klenot tohoto žánru. Užila jsem si ji tak, jako všechnu předchozí autorčinu tvorbu. Zde se navíc po přečtení ještě dostavil pocit hluboké vděčnosti z vlastní, velmi šťastné rodiny:).

14 10.06.2022

Jedna z nejlepších knih, co jsem letos přečetla! A kdybyste mě teď viděli; vždy něco napíšu a vzápětí vymažu, protože všechny ty věty knihu ani zdaleka nevystihují. Asi hold nemám slov

13 04.11.2023

Anne ze Zeleného domu; kniha, o které jsem si už roky říkala: tu bych si měla přečíst. A nyní se tak opravdu stalo. Vlastně ani nevím, proč mi to tak dlouho trvalo.
Příběh to je opravdu krásný, díky postavě Anne až takový poetický, starosvětský. Zde mohu v komentáři konečně použít i to krásné slovní spojení pohlazení po duši, protože přesně to pro mě kniha představuje.

13 09.06.2023

Ach jo. Ráda bych věřila, že se tohle může dít jen na stránkách knih. Hodně smutný příběh, který ve vás bude ještě nějaký čas rezonovat.

Stejně tak jako @VeruHorakova, i já jsem si během čtení uvědomila podobnost s nejmenovanou knihou od Viktorie Hanišové, ale přiznám se, že tvorba Aleny Mornštajnové je mi nějakým způsobem bližší. Žádná její kniha mě ještě nezklamala (a to ani z těch, které jsou určené dětským čtenářům). Mám pokaždé pocit, jako když koukám na film čtete, čtete, nic moc se neděje a pak najednou bum!, udeří na vás nějaký šílený zvrat a vy chvíli jen zíráte, co se to vlastně stalo. Je to dar, umět takhle psát.

13 29.04.2023