strana1-100 komentáře u knih

Tahle knížka ale není určená k rozumové analýze, ta se jenom vnímá. Už teď, nedlouho po přečtení, bych z textu nedokázala tlumočit víc než základní a pokaždé opakovaná fakta, která Jiří Ledvinka předkládá lidem - že není nutné nic řešit a stále nad něčím spekulovat, stačí se odevzdat Otci a jednat v harmonii s ním. Co si ale pamatuju a pamatovat budu, je okamžitý klid a vyrovnanost, které na mě padly pokaždé, když jsem začala číst. Nevzpomínám si, že by na mě kdy nějaká kniha měla takový účinek.

2 28.12.2020

Velmi pěkně napsaná kniha. Z řecké mytologie znám jen základní osnovu a nejznámější příběhy, takže jsem prostor pro nudu neměla. A nadto - podle mě je to především příběh ženy, i když bohyně, životních zkušeností, jež získává, síly, již musí objevit a vynaložit, aby čelila mocnostem a událostem silnějším než ona. Je to příběh napsaný ženou, příběh napsaný o ženě, a myslím, že právě ženy by ho mohly ocenit. Obzvlášť konec. Ačkoli jak to vlastně dopadlo, je stejně nejisté jako podoba ostrova Aiaia opředeného kouzlem iluze.

2 08.12.2020

"To jsou pávi. Jsou znamením pýchy," řekl Hamilkar.
"Jste pyšní?"
"Každý v sobě neseme někde uvnitř svého páva."
V průběhu knihy zakřičí pávi v nitru Regula, římského vojevůdce a hlavního hrdiny knihy, několikrát a obvykle to ovlivní jeho osud.

Nemůžu než:
opakovat, že jazyk autorky je nádherný, jak po stránce stylistické, tak slovní zásoby (naučila jsem se řadu nových slov jako žrec, žertva, nunvář, parkos...);
podtrhnout, jak autorka do příběhu, třeba i jedinou větou, vkládá tolik životní zkušenosti, platné po staletí;
zmínit svoje podezření, že paní Loukotková nadržuje Římu proti Kartágu přičítajíc ctnosti na stranu jednoho a neřesti na stranu druhého.

V každém případě čtenářský zážitek.

8 04.12.2020

Tahle kniha na mě zapůsobila tak, že i po několika měsících od přečtení cítím, jaká to byla pecka. Pravděpodobně nejlepší detektivka, co jsem kdy četla. Poutavá, napínavá, neuvěřitelně prokombinovaná. Aby to autor všechno udržel pohromadě, musel si nejspíš nakreslit schéma příběhu na arch papíru přes celý pokoj. Závěr je... já vůbec nevím, jak bych něco takového uzavřela, takže autor z toho nakonec vybruslil docela se ctí a knize to na kvalitě neubírá.
A ještě chci zmínit občasné okouzlující formulace, s nimiž jsem se na stránkách setkala. Třeba: "Upřeně zírá na okno, jako by čekal, že s jeho odpovědí přicválá posel."

2 13.11.2020

Knížky jako tahle se čtou pro potěšení z vyprávění, z příběhu. Kate Mortonová umí psát tak, že jsem v pokušení po přečtení jednoho románu hned sáhnout po dalším. Od této chyby mě však uchrání fakt, že ještě nějaký čas budou knihovny zavřené. Díky tomu, že jsem před časem přečetla rovněž výbornou Zapomenutou zahradu, vím, že autorka v knihách používá obdobné schéma - osoby ze současnosti pátrají po tajemném příběhu někoho z minulosti. Než riskovat, že se mi kvůli opakování schématu knížky Kate Mortonové zmrzí, raději si přečtu vždycky jednu za čas a každá pro mě bude zážitek.

6 05.11.2020

Této knize nesvědčí očekávání. Mí předčtenáři očekávali, že kniha bude o tom, o čem si představují, a byli zklamáni. Já, která jsem si přečetla jejich komentáře, jsem očekávala, že kniha nebude tak dobrá jako ostatní dva tituly autorky, a byla jsem překvapená. Diane Setterfieldová je Paní Vypravěčka. Bohužel podle všeho zatím nevydala čtvrtou knihu... Pro mě vyvstávají z Bellmanova příběhu dva hlavní motivy: obrovské potěšení z tvoření a budování (části o Williamově podniku nejsou vůbec nudné) a sebedestruktivní potlačování bolesti. Kdo osobně zná aspoň jedno z toho, toho kniha osloví o to víc. A taky toho, kdo má rád havrany.

6 09.10.2020

Prostě to nechápu. Ten příběh není nijak zvlášť originální, postavy jsou skutečně jasně rozdělené na dobré a zlé, mnoho z děje se dá předvídat... Ale čte se to tak, že není možné se odtrhnout, není možné se nenadchnout, není možné nezačít okamžitě číst další knihu od této autorky, která má úplně stejný účinek. Dokonce jsem já, která za beletrii v běžném knihkupectví nevydám ani floka, vydala čtyři stovky, abych tuhle knížku pořídila kamarádce k narozeninám. To se dá vysvětlit jedině kouzlem, nebo mimořádným vypravěčským talentem autorky.

6 01.10.2020

I mě jméno v názvu knihy zaujalo díky tomu, že jsem viděla Kód Enigmy - který díky ní teď ztrácí na působivosti, protože ve srovnání s mnohem civilnější knihou vynikají všechny filmařské zkratky a zjednodušení, jakož i přehnanost některých emocionálních scén. Způsob, jakým autor prezentuje životopis konkrétní osobnosti v rámci smyšleného příběhu, jak se díky tomu nemusí držet časové posloupnosti a má mnohem větší prostor pro fantazii, mi přijde skvělý. Nicméně kdyby se někdo zabýval frekvencí slov v tomto románu, pak by vedle slov jako "být" nebo "a" figurovalo na vrcholu i slovo "homosexuál" - až jsem měla leckdy pocit, jako by to bylo podle autora na Turingovi to nejdůležitější (a to bezesporu nebylo). Každopádně mám za to, že kdo se do knihy začte bez očekávání (Turingova podrobného životopisu, detektivky...), nebude zklamán.

14.08.2020

Tahle kniha ke mně přišla náhodou, jako dar do našeho dobročinného bazárku, a jsem moc ráda, že se to stalo. Kvůli vnitřnímu pohledu do kultury, o níž jsem nevěděla nic, a událostí, jimž jsem doteď ani nerozuměla, ani nevěnovala moc pozornosti. Kvůli kráse jazyka i zvláštní poetice afghánské kultury, která je pro mě výrazná i přes popisované hrůzy. Moc se mi líbila část, v níž rodina cestuje po Afghanistánu a je pohostinně přijímána úplně cizími lidmi. Fascinuje mě skutečnost, že se padesátičlenná rodina objeví u dveří domu otcova přítele a on je všechny s radostí přijme a ubytuje a oni v jeho domě žijí šestnáct let. Mnoho krásných prvků včetně příběhů o Mullovi Nasredínovi.
Pátrala jsem, co dělá autor v současnosti. Ukázalo se, že odjel na čas studovat do USA, mezitím vyšla tato kniha (byla vydaná v řadě zemí světa) a vzhledem k některým kritickým prvkům v ní a také uveřejněným kritickým článkům se teď nemůže vrátit do Afghanistánu, kde je mu vyhrožováno smrtí. Nemohl přijet ani na pohřeb své matky v roce 2014, protože se otec bál, že by došlo k veřejnému útoku na něj. V roce 2018 se ve Spojených státech oženil s dcerou čínských imigrantů. Stále však touží vrátit se do své vlasti, i když je tak komplikovaná. Myslím, že i kdyby se pustil do druhého dílu své autobiografie, stále má o čem psát.

1 25.07.2020

Můj třetí román od Simmela, ze kterého si opět nepochybně zapamatuju jen fragmenty, aniž bych byla schopná reprodukovat děj. Ale čtivost stoprocentní, dočetla jsem ve dvě v noci - a to mě máloco tak pohltí.

2 18.07.2020

Škoda, že Dostojevskij nenapsal ještě druhý díl. Zajímalo by mě, jak si vede v životě "proměněný" Raskolnikov, kým se stal a čím se stal, zda zůstal na Sibiři a co tam dělal, nebo se snad vrátil do Petrohradu a začal žít "konvenční" život? Pro mě je ten román prostě nedokončený...

6 31.03.2020

Kniha, u které jsem jako samouk skutečně vydržela až do konce!!! Na každý den je jedna dvoustrana, vždycky kousek příběhu a jeden gramatický jev. Někdy jsem ze zvědavosti, jak to bude dál, pokračovala ještě další dvoustranou, ale to už je na jeden den moc. Nenásilná, velmi příjemná metoda, která mě neodpuzovala předkládáním seznamu gramatických jevů, které se musím naučit, ale bavila mě. A výrazně zvýšila mou schopnost dorozumět se tímto krásným jazykem. Jen doporučuji nevynechávat a učit se opravdu každý den. Je to znát.

08.04.2019

Mě tahle knížka oslovila především ženským sdílením. Všechny máme nějaký - a ne vždy kladný - vztah ke svému tělu, k sexualitě. Je to naše téma. Nás všech. Trochu jako rozhovor s kamarádkami. "Jak to máš ty? Jó, to znám, tuhle zkušenost mám taky a tohle vidím jinak..." Uvítala bych, kdyby kniha byla i tlustší, určitě by se našly další příběhy a témata, které ještě nebyly popsány.

1 23.02.2019

Nádherná ženská kniha. Při čtení jsem cítila obrovské souznění knihy s mou ženskou stránkou. Tak silné, že se ve mně opět probudila zásadní touha být součástí spirituální ženské skupiny. A tak jsem hned podnikla kroky, které, jak věřím, mě přivedou blíž k sobě i k - mně tak moc chybějícím - smysluplným životním ženským rituálům a jejich sdílení s dalšími ženami.

23.02.2019

Nenápadný skvost. Překrásně poetickým stylem, který prozrazuje spisovatelčinu pohádkářskou praxi, načrtává Marie Kubátová útržky svého dětství, které nebylo docela snadné, neboť její rodina byla vždycky "u chudejch". Milovníky Gabry a Málinky by mohlo potěšit, že se dozvědí, jak pokračoval život Málinky, autorčiny maminky Amálie Kutinové, v dospělosti a za jakých okolností její knížky vznikly. Celá kniha vyjadřuje obdiv k mamince, s jejíž krásou se autorka ve svůj neprospěch srovnává (krásná scéna s Mariiným spolužákem Batěm). Tak jsem si na internetu našla fotky paní Kubátové - a na té jediné, kde není zachycená jako hodně stará paní, je své mamince převelice podobná. :-)

1 02.08.2018

Uau. Jedna z nejlepších knih, co jsem za dlouhou dobu četla. A okamžitě jsem si šla do knihovny půjčit další Hosseiniho román. Velice mi vyhovovala propracovaná kompozice, v níž autor na příbězích jednotlivých postav řeší vždy nějaké obecné téma (příběh Idríse, kterého po návratu z Afghánistánu do vlastní pohodlné reality postupně opustí nadšení a snaha řešit to, co mu připadalo tak naléhavé tam a co navíc vyřešit slíbil, mi připomněl, že mám sklony dělat totéž... a hned jsem se pustila do plnění restů :-) ) a zároveň zvolna posouvá dopředu i příběh ústřední rodiny. Čteno dlouho do noci a s kapesníkem v ruce. Vytknout není co.

3 18.03.2018

Je mi úplně jedno, jestli je knížka mistrovským dílem, nebo kopíruje něčí styl, pokud mi po jejím přečtení je dobře. A to teda je. Autor je vtipný, jeho přirovnání se mi líbí, vsuvky jsou milé (hned jak to dopíšu, pustím si Alaina Souchona) a navíc mi hlavní hrdina připomíná někoho, koho znám. Mám ráda, když se knížky prolínají se skutečným životem čtenáře.

4 22.02.2018

Dlouho jsem považovala román v románu, tedy Azízovu část Sladké rouhání, za mnohem lepší a silnější - cesta k Bohu i súfismus jsou tady představeny čistě, krásně, intenzivně... Šams Tabrízí je vědoucí muž, který má na všechno odpověď. Je to příběh ze 13. století, kdy vztahy a způsob cesty k Bohu vypadaly jinak... A pak je tu příběh Elly, ženy ze současnosti, která je obyčejná, o súfismu nemá ani páru, na cestě k duchovnímu poznání zatím moc nepokročila... a, kruci, která je nám mnohem podobnější než vznešené postavy minulosti. A proto je ona tou kontrastní součástí knihy. A proto mi vedle Šamsových čtyřiceti pravidel a dalších moudrostí připadá tak důležitý i tenhle útržek rozhovoru:
"Copak to nechápeš? Já jsem jenom obyčejná žena a matka v domácnosti, krucinál!" vypálila Ella mezi přerývanými nádechy.
"Všichni jsme to, co jsme," zamumlal Azíz. "Ale také se neustále měníme. Život je cesta z jednoho bodu do druhého. I ty ji můžeš podniknout."

1 01.02.2018

Divadelní hra, která je populární i v ČR v hlavní roli s Květou Fialovou, byla i zfilmována. Ale není nad vlastní literární zážitek, který mě potkal jako první. Je to příběh mladíka otráveného životem, který finguje svoje sebevraždy, aby vyburcoval zájem své matky. A je to příběh téměř osmdesátileté Maud, pro kterou je život příležitost k nekonečným dobrodružstvím a každý věk považuje za vhodný k tomu naučit se něco nového. Jednoho dne se ti dva potkají. Na pohřbu. A život Harolda se radikálně promění. Chytrý, inspirativní příběh.

1 20.01.2018

Skvělá věc. Hodně pravdivá. Závěr je velmi silný. Přečetla jsem si hru dvakrát - jako nicnetušící čtenář a se znalostí pointy. A v obou případech se mi na konci chtělo brečet. Ach jo.

04.02.2017