strana1-100 komentáře u knih

Na tuhle knížku jsem měla jediný požadavek - aby mě vzala do příběhu vzdáleného mé vlastní realitě. Tak to se jí povedlo - život služebnictva na vídeňském císařském dvoře ve druhé půlce 18. století skutečně mou realitou není. O to zajímavější bylo dozvědět se, jak to v Hofburgu, počet jehož zaměstnanců za Marie Terezie zhruba odpovídal počtu obyvatel současného českého městysu (a za Josefa poklesl na středně velkou vesnici) a kde tedy špiónění a drby měly své nezanedbatelné místo, fungovalo.
Shodou okolností jsem nedávno četla román o Josefu II. a připomenout si tuto osobnost zase jinak a z pera jiného autora pro mě bylo příjemné.
Ostatně příjemný je i pocit, který knížka ve čtenáři po dočtení zanechá.

4 14.02.2023

Už se mi nějaký čas nestalo, abych četla knihu, kde si na konci každé kapitoly říkám: "Ještě jednu kapitolu. ... Tak ještě. ... A ještě aspoň tuto. ..."
Posledních pár dní jsem se vyspala míň, než by bylo rozumné.
Moc se mi líbí styl psaní autorky. Poetika celého příběhu. Jelikož jsem si při čtení nedělala výpisky, tak jenom jedna malá ukázka:
"...povídá si se svou mladičkou manželkou, jako kdyby spolu po dvě desetiletí brázdili sedmero moří."
Jak snadné by bylo u tohoto typu románu sklouznout do klišé a nepravděpodobných zápletek, ale to se autorce nikdy nestane.
Jediná věc, která mě moc nepotěšila, je, že vyprávění začíná poslední kapitolou. Na rozdíl od různých autorů si nemyslím, že to příběhu prospívá.
A jsem ráda, že jsem se díky komentářům níže dozvěděla o filmové podobě románu. Určitě ji vyhledám.

4 20.01.2023

Ze školního dějepisu si o Josefu II. pamatuju jen pár věcí - že zrušil nevolnictví a spoustu klášterů a že chodil v převlečení mezi obyčejné lidi. Už tím, zejména pak prvním zmíněným aktem, mi však už tehdy připadal jako zajímavá až obdivuhodná osoba. A po přečtení Hykischova románu je pro mě ještě zajímavější. Mnohokrát mě napadlo, jak aktuálním typem by byl Josef i dnes - pracovat intenzivně tak, že téměř nemám osobní život, že ničím své tělo lhostejností k vlastnímu zdraví, to je téma pro leckoho zcela současné.
Jako mnozí předčtenáři, pátrala jsem též na internetu po dalších informacích a narazila tak na další osudy, o kterých bych si ráda přečetla. Třeba příběh Josefova synovce Jana, syna jeho bratra Leopolda, mi připadá jako atraktivní námět románu - kterého se dle všeho bohužel zatím nikdo nechopil.
Mimochodem - když jsem si knížku donesla z knihovny, automaticky jsem předpokládala, že autorem je Čech. Teprve když se hned v první kapitole začalo rodit slovenské národní obrození, přečetla jsem si na záložce údaje o spisovateli. Uvědomila jsem si tak, jak málo současných slovenských autorů znám - z hlavy mě napadají tak tři až čtyři (a ano, jeden z nich je samozřejmě Karika). Je tu tedy velký prostor pro mé další čtenářské objevy, které bych ráda učinila.

1 12.01.2023

Původně jsem tady knížku hodnotit nechtěla kvůli nějakým nedostatkům, které jsem na ní shledala. Nicméně musím přiznat, že zhruba dva měsíce po přečtení si vůbec nevybavuju, jaké nedostatky to byly, zato pořád cítím tu příjemnou atmosféru, kterou ve mně román zanechal.
Autorka dokáže ve čtenáři vyvolat silné smyslové vnímání. Barvy. Slunce. To, že jsou v románu popsány prakticky všechny šaty, které si Ema na Kypru oblékla, se mi moc líbí (jsem žena :-) ) a do příběhu se to hodí. V průběhu čtení jsem si pustila všechny písničky, které se v knize zmiňují (a že jich bylo), a rozšířila si tak vědomosti o hudbě 60. a 70. let.
Jestli se dá o nějakém románu říct, že je atmosferický, pak o tomto rozhodně.
A ráda si časem přečtu i druhý román Heleny Žákové.

1 05.01.2023

Nebudu chválit jazyk a styl románu, protože to už udělali čtenáři přede mnou, ale líbily se mi stejně tak.
Ty, kteří se Lazarovy ženy teprve chystají číst, upozorním, že autorka je velkou milovnicí retrospektivy a všelijakých vsuvek, takže pokud vy ne, bude vás tahle kniha štvát od začátku do konce. :-)
Jelikož Marina Stěpnova někde v půlce knihy zmiňuje, že dvě z vedlejších postav jsou její rodiče (a časově by to vycházelo), zkusila jsem lehkým proklepnutím internetu zjistit, zda je to pravda. Potvrzení jsem sice nenašla, zato jsem se dozvěděla, že autorka na románu pracovala pět let a věnovala hodně času přípravě, aby informace odpovídaly realitě.

4 27.12.2022

Tak tohle se mi líbilo moc. Pýcha a předsudek je od dětství moje oblíbená kniha a tohle až do krajnosti vykreslené kontrastní paralelní dění, které mě někdy svou urputností zachytit a popsat úplně všechnu špínu, co kde byla, přivádělo k smíchu, ji skvěle doplňuje. Krutá a nehrdinská válka, která zuří pár stovek kilometrů od salónů, kde se vedou konvenční řeči o počasí, i služka drhnoucí zablácené šaty pár místností od mladé dámy, jež se vrátila z příjemné procházky (po rozblácených loukách). Díky bohu za automatické pračky a splachovací záchody, které představují nejen ulehčení života, ale taky více soukromí!
Naštěstí autorka nezůstala jen u toho, aby nám vmetla do tváře všechen hnůj a lejno schované za něžnými kvítky a krásnými šaty, ale čtivě i napínavě zachytila jak každodennost, tak vývoj osudů hlavních postav.
A když už jsme u nich, nemůžu opominout, jak vypadá romantické seznámení muže a ženy podle Jo Bakerové:
"V okamžiku, kdy rázovala ze strany kolem stáje, s košem, který ji bouchal do stehen, a s pocitem, že se jí naskýtá další příležitost, nový sluha obcházel stáj zepředu a tlačil před sebou těžce naložený trakař. Když z protějších stran obcházeli roh, srazili se a trakař sekl Sáru přes holeň. Přidržela ošatku a sluha klopýtavě zastavil, svíraje držadla trakaře.
Stanuli si tváří v tvář. Ona měla oči dokořán, rty pootevřené, on rozcuchané vlasy. Mezi nimi stál náklad uleželého, smrdutého hnoje, z něhož se v podzimním chladu kouřilo."

3 15.12.2022

Začíst se do třetího dílu bylo po dvou krásných prvních dílech jako vracet se do domácího prostředí. Uklidňující a potěšující.
Ráda bych vyzdvihla i krásu jazyka, jímž je celá trilogie psána, k čemuž nepochybně přispěl i překlad Věry Šťovíčkové Heroldové. A to, že čtenáře v textu neruší pravopisné ani jiné chyby, což není u knih vydaných v našem století úplně samozřejmé.

11.12.2022

V období, kdy se zamýšlím nad tím, jak smysluplně prožít čas, který mi v životě zbývá, narazila jsem na knihu, jejíž název sám o sobě je výzvou, která ke mně promlouvá. A co teprve obsah. Připadalo mi, jako by mě Anselm Grün znal osobně, i když já se s jeho dílem setkala poprvé v životě.
Ačkoli je Anselm Grün benediktinský mnich a po probrání daného tématu je každá kapitola zakončena částí "Co na to říká Bible", v níž danou myšlenku dokládá vybranými úryvky z evangelií, je dle mého kniha velmi dobře stravitelná a obohacující i pro nevěřící. Principy marnění a naplnění života jsou objasněny jednoduše a srozumitelně, mluví k podstatě člověka. A jestliže autor zakončuje svou knihu kapitolou o tom, jak důležitá je naděje, pak jenom jejím přečtením naděje v člověku značně stoupne.

1 06.11.2022

V Merlinově světě je tak dobře, že se do něj pokaždé ráda vracím, a i když se obvykle několikadílným románům kvůli časové náročnosti vyhýbám, tady se s potěšením pustím i do třetího dílu.
Artuš mi v první části nijak nechyběl, protože mým favoritem je stejně vypravěč Merlin, přišlo mi však líto, že v knize není žádná výrazná a kladná ženská postava. Možná to časem vykompenzuju Mlhami Avalonu, ačkoli se obávám, že vším, čím se tato kniha bude odchylovat od verze Mary Stewartové, mě bude dopalovat. První příběh je vždycky ten nejsilnější.

1 10.10.2022

Nenacházím nic, co by měl tento román mít, aby byl ještě lepší. Sympatický hlavní hrdina, dobrodružství, vize a neobvyklý Merlinův život a zároveň příjemné seznámení s anglickými legendami, které znám jen útržkovitě.
I když by pro mé zaujetí stačil příběh Merlina samotného, otvírá nám na konci tohoto dílu cestu k legendě největší - král Artuš byl právě počat, jak si bohové přáli.

3 27.09.2022

Je řada dobrých autorů, jejichž knížku si ráda přečtu, s vědomím, že někdy v budoucnosti bych si od nich klidně ještě něco přečetla, ale teď chci dát zase prostor někomu jinému. Spisovatelů je mnoho a čas ke čtení omezený přinejmenším délkou života.
Sem tam, ne moc často, se však objeví autor, který zasáhne víc než mou mysl a fantazii. Veškerá slova nahradí "ach" a touha pobývat s ním znovu a znovu v dalších jeho příbězích. Takto osobní autorkou je pro mě Marianne Fredrikssonová.
Román Šimon a duby může být pro každého čtenáře o něčem trochu jiném. Pro někoho je to příběh několika desetiletí života jedné rodiny a jejích přátel odrážející procesy ve švédské společnosti dané doby. Jiného zaujme Šimonova osobnost, jeho vize a mimosmyslové poznání. A další vidí, jak autorka každé ze svých postav přisuzuje řadu nejen pěkných a harmonických pocitů a myšlenek, jako jsou hněv, nenávist, závist, majetnickost nebo všudypřítomná vina, a to vůči nejbližším lidem, aniž by je odsuzovala, ale naopak poukazuje na to, že je přirozené tyto pocity mít a že pro to člověk není špatný.
A přece všechno, co jsem právě napsala, nevypovídá o té knize vůbec nic.

1 16.09.2022

Z literárního hlediska velmi dobře napsaná a obsahově zajímavá knížka s perfektně trefným názvem.
Dopad minulosti rodiny na život potomků mě zajímá i v mém vlastním životě, a nemusí to být jen tragické válečné zkušenosti. Z tohoto hlediska bych dala více prostoru psychoanalytikovi, se kterým Sacha několik let pátrání po své rodové minulosti řešil a který by třeba byl díky nadhledu a zkušenosti schopen popsat a objasnit spojení mezi minulým a současným.
Škoda, že v českém vydání chyběly fotografie, třebaže obrázek na titulu je ve skutečnosti kresba podle reálné fotografie tety Margit.

11.09.2022

Vypravěčskému stylu Isabel Allende jsem propadla loni, hned s prvními stránkami Dcery štěstěny, prvního románu, který jsem od ní četla.
Když jsem se letos vydávala na prázdninovou cestu, kam jsem si mohla vzít jedinou knihu, potřebovala jsem jistotu, že mě ta jediná umožněná kniha bude bavit, ačkoli jsem ji ještě nečetla. Isabel byla jasná volba. Na letištích, nádražích, v letadlech i ve vlacích jsem na hodiny odcházela do Domu duchů, aniž bych se v něm na chvíli nudila nebo se cítila četbou přesycena. Skoro škoda, že jsem necestovala do Chile. Chybějící vizuální znalost reálií si ale dodatečně vynahradím filmem. Knížka je přečtená, tak teď už můžu.

7 27.08.2022

Poté, co jsem za autorova přispění proplula rozličnými epochami od vzniku souostroví Havaj v pradávných dobách až po Michenerovu současnost v 50. letech 20. století a strávila v jeho společnosti tolik času, že mi vynesl pokutu v knihovně, si troufám doporučit jakékoli dílo tohoto spisovatele, aniž bych ho musela číst, protože James Albert Michener nic nekvalitního prostě napsat nemohl.
Autor dokáže vykreslit charakterovou typologii Havajců, Američanů, Číňanů i Japonců tak, že se od sebe odlišují přímo plasticky, proti čemuž staví šílenou zálibu potomků misionářů používat jen velmi malý počet jmen (Hewlett, Hale, Hoxworth, Whipple, Janders - přičemž příjmení se často stává křestním jménem), takže se stávají skupinou snadno zaměnitelných anonymů, mezi nimiž jen sem tam někdo zazáří. Umí se stavět na stranu každé národnosti tak, že čtenář chápe její postoje a motivy a vlastně jí fandí, a zároveň zůstat nestranným spisovatelem.
Hlavně ve druhém dílu je rozdíl mezi národnostmi a vypořádávání se se vzájemným soužitím, míšení ras i jeho radikální odmítání, velkým tématem, a tak na závěr přidám i charakteristickou ukázku z knihy.

Jednou z význačných charakteristik Havajských ostrovů bylo tvrzení všech lidí, že pocházejí z významných předků. V roce 1949 neexistovali Havajci, kteří by nebyli potomky králů. Haleovi si zbudovali mýtus, podle něhož hádavý starý Abner z ubohé farmy v Marlboro, kdyby se pravda prokázala, byl potomkem rytířů, sahajících daleko do anglické historie. Keeovi se nikdy nezmínili o skutečnosti, že jejich předek byl obratný malý hazardní hráč, který si koupil konkubínu v nevěstinci v Makau. Při pečlivém sledování byste se dozvěděli, že byl něco jako konfuciánský učenec. A dokonce i paní Sakagawová dětem s oblibou vyprávěla: "Pamatujte si, že z matčiny strany pocházíte ze samurajského rodu." Ze všech těchto jemných báchorek bylo pravdivé jedině tvrzení paní Sakagawové. V roce 1703 měl velký pán z Hirošimy za jednoho ze svých lokajů podsadité, hloupé nemehlo, jehož hlavním úkolem bylo postávat s peřím zdobenou holí a odhánět případné vetřelce, když se jeho pán odebral na toaletu. Technicky vzato patřila tato mužská pokojská mezi samuraje.

2 15.08.2022

Tuhle knížku o třech ženách, jejichž životní propojení symbolicky vyjadřují i jejich jména, bych možná za jiných okolností vnímala jen jako příběh. Kdyby se v mých rukách neocitla zákonitě v době, kdy i já pátrám po tom, kdo vlastně byli mí předci, jaké příběhy a tajemství nesli a co to vypovídá o mně. A to s vědomím, že stejně jako postavy této knížky nedokážu skutečně poznat ani své rodiče, ačkoli je znám celý život.
Přidávám úryvek z Johannina příběhu:
"Četla jsem mnohé memoáry a vždy mi připadaly nepravděpodobné. Velmi brzy jsem při čtení nabyla dojmu, že vím, jak pisatel volil mezi všemi vzpomínkami. Jaké světlo přidal a proč zrovna tam. Když tohle člověk zjistí, může si domyslet, co asi nechal zmizet v temnotě.
Jak jsem si počínala já? Nemyslím, že bych vybírala, ne vědomě. To moje paměť zasáhla tu i onde, jako by rozhodovala sama.
Myslím, že jsem si uchovala ještě mnohá tajemství. Ale pořádně už nevím, která to jsou. Týkají se asi toho, co bylo tak těžké, že se na to ani neodvažuji pamatovat."
Líbí se mi symbolický poklad ze starých šperků, který se v rodině předává z matky na dceru a který v sobě v materiální podobě nese rodovou minulost.
Velmi dobrá kniha.

1 23.07.2022

Po prostudování seznamu zajímavých japonských knih v závěru šibujského románu Anny Cimy jsem Sestry Makiokovy zařadila do svého seznamu "až někdy", ale knihobudka v jednom krkonošském městečku řekla "už teď", a tak jsem poslední měsíc strávila virtuálně v 90 let staré japonské kultuře, která ve mně vyvolávala velmi delikátní pocit.
Kimono, sakury, divadlo kabuki, japonská lyrika, kaligrafie, tradiční tanec, hra na koto a šamisen, výroba loutek, poetické názvy míst i dnů, zdvořilé vystupování... Bylo to jako ocitnout se ve světě, kde se nevyskytuje přízemní každodennost, a i v případě, že někdo onemocní, pořád zůstáváme v delikátní rovině.
A do toho napětí - vdá se Jukiko nakonec? A co Taeko, vydrží tak dlouho čekat jen proto, že je mladší a neměla by se proto vdávat dřív než starší sestra?
A nakonec záblesky brutálnější reality - možná všechno není tak delikátní a idylické, jak se zdá.

4 13.07.2022

Zdá se mi, že čím jsem starší, tím je mi bližší vyprávění lidí a o lidech, kteří už za sebou mají taky pár desítek let života, prožitky a zkušenosti nejrůznějšího druhu, ztráty i radost, proměny světa, ve kterém žijí. V Clancierově románu sledujeme, jak zážitky navléká na šňůru života Kateřina, na počátku malá holčička, na konci prababička. A je to zajímavé, poutavé čtení o tom, jak žili chudí lidé na konci 19. a začátku 20. století.
Co mě zarazilo, že Kateřina, narozená v 70. letech 19. století, vůbec nechodila do školy, takže zůstala téměř celoživotně negramotná. Ve Francii neexistovala povinná školní docházka?
Co mě naopak vůbec nepřekvapilo, jsou věčně stávkující Francouzi. To už je v podstatě národní tradice.

1 23.06.2022

Zdá se, že většina lidí, s nimiž jsem si kdy povídala o knížkách, má nejen dávno načteného Remarqua, ale je z něho i nadšená (čemuž ostatně odpovídá počet a výše hodnocení u jeho děl). Nakonec jsem tedy - procházejíc kolem naší police s klasikou a prokrastinujíc od jiné, velmi dlouhé knihy - sáhla po titulu, který jsme měli doma... a ačkoli se knihám o válce, v posledních letech tak populárním, vyhýbám, bylo mi jasné už na první stránce, že tohle je kvalita, kterou stojí za to číst.
Oceňuji, jak Remarque staví do příběhu nejrůznější typy lidí, z nichž každý má ke stejné situaci jiný postoj odpovídající jeho zkušenosti, takže válku vidíme z pohledu lidí, kteří ztratili domov, nacistického pohlavára, Žida na útěku, frontových vojáků... A myšlenky každého stojí za to.

7 04.06.2022

Nepatřím do věkové skupiny, pro kterou je tahle knížka primárně určená. Ale fakt, že pro mě mělo smysl dočíst ji do konce (což se zdaleka nestane se všemi knihami, které číst začnu) a doknce k ní píšu veřejný komentář, znamená, že na ní je co ocenit i ve věku zcela jiném.
1) Téma. To, jak autorka lehkým stylem pojednává o velmi těžkých věcech. Tak lehkým, že si možná ne každý čtenář uvědomí, jak těžké ty věci jsou, když se dějou doopravdy.
2) Konec. Je dobře, že to není 100% happy end, i když i těch 85 % je trochu moc. Ale, jak praví Ester, život jde stále dál od pohody k nepohodě a tak pořád dokola a žádné definitivní (šťastné) konce se v něm nekonají.
3) Fantazii. Vloženou do reality. Skoro všechno by se mohlo doopravdy stát, že? Tak co tam dělá tenhle prvek?
4) Jazyk. Není fádní. Má vtip. Zajímavé slovní obraty.
5) A pak takové milé prvky, jako třeba že sedmnáctiletý kluk jde na rande v obleku. :-)

26.05.2022

Dnes jsem se rozhodla, že se konečně naučím háčkovat. Otevřela jsem knihu na první kapitole... a už mám uháčkované pouzdro na brýle.
Připadá mi jako skvělý a vysoce motivační nápad, že každá kapitola obsahuje nějakou techniku, kterou se čtenář hned naučí tím, že jí vyrobí něco užitečného, namísto aby háčkoval jen tak naplano pro cvik.
Krom toho jsou popisy i fotografie srozumitelné a lze podle nich postupovat krok za krokem.
A oceňuju povzbudivý styl komunikace autorky se čtenářem. Třeba: "Opět háčkem zachytíme přízi a protáhneme zpět na druhou stranu. Při této akci nám musí zůstat nabraná příze stále zachycena za háček. Snad vás ale uklidní, že i mně se po letech háčkování stane, že háček protáhnu a nic zachyceného nemám. Musím pak krok opakovat znovu. Nic se ale neděje, naštěstí to nejsou závody."

01.05.2022