stilgar1 komentáře u knih

Oko na nebi, raný román P. K. Dicka (vůbec jeden z prvních, který autor vydal), se dočkal českého vydání velmi pozdě. O to překvapivější je, jakých kvalit dosahuje. Nejde pouze o to, že si autor pohrává s velice originální myšlenkou (což je u něj ostatně běžné). Tuto myšlenku totiž navíc dokázal uchopit naprosto excelentním způsobem a posunul tak celý román do několika rovin, kterých si dokáže zdatnější čtenář povšimnout a případně je i dále promyslet. Ačkoliv to není na první pohled zřejmé, základní sdělení Dickova románu je politické (obdobně, jako ve většině jeho knih). Skrze neštěstí, které potká hlavní hrdiny, kritizuje zejména totalitarismus, který zřejmě chápe jako převládnutí jednoho "světového názoru" nad všemi ostatními. Každá podoba totalitarismu (a Dick jich zde čtenářům představuje hned několik - teokratický, feministický, fašistický, atd.) je pro autora zjevně nebezpečná. Toto jeho sdělení však implikuje i jiné otázky, mezi kterými jistě převažují ty epistemologické...

Jedinou slabinou celého díla je snad samotný český překlad, který je svými sklony k užívání jistého českého nářečí mnohdy až neúnosně rušivý.

5 22.06.2012

Na tomto souboru přednášek Theodora Syllaby se znatelně podepsalo to, že se jedná o jejich studentský zápis. Přesto lze do jisté míry říci, že jde o zápis na poměrně vysoké úrovni. A jelikož jde o text zabývající se tématem, které dosud nebylo v českém prostředí takto uceleně uchopeno, zaslouží si nepochybně uznání.

23.04.2012

Na této příručce k politické filosofii 20. století se podílelo mnoho autorů. Proto se nelze divit, že je kvalitativně velmi nestálá. Náhledy na některé myšlenkové proudy jsou sepsány naprosto výborně (Frankfurtská škola, Nové teorie smlouvy, Kritický racionalismus). Jiné jsou ovšem psány velmi nepřehledně (o H. Arendt, O. Spannovi či Leo Straussovi). Tato skutečnost bohužel sráží tento sborník jako celek, neboť nedokáže přinést to, co by čtenář očekával - ucelené pojednání o politickém myšlení 20. století.

2 23.04.2012

Téměř v každém ohledu dokonalé. A to i přesto, že jsem měl zpočátku problém zorientovat se v autorem používané technické terminologii a ve jménech ústředních postav. Román, který obstojí nejen při srovnání s jiným, mnohem slavnějším dílem autora (Solaris), ale taktéž s těmi největšími skvosty celého žánru SF. A co víc, Lem patří k těm málo autorům tohoto žánru, kteří dokážou během psaní úžasným způsobem filosofovat. Sám Lem tak činí především v otázkách epistemologie, avšak mnohdy se také dotýká jistých otázek, které souvisí s lidskou existencí. Důsledek tohoto faktu je překvapivý - z jinak čistě SF námětu se do jisté míry stává horor. A to opravdu velmi děsivý :)

Mimochodem, osobně se divím, že se dosud žádný filmový tvůrce nerozhodl toto dílo zfilmovat. Málokteré jiné literární dílo totiž takhle silně právě k tomuto činu nabádá...

10 02.04.2012

Pozitronový muž je pozoruhodné dílo. Do jisté míry lze totiž říci, že dokáže být úspěšné tam, kde selhávají mnohé odborné studie zabývající se podobným tématem. Ústředním cílem tohoto díla je nejspíš ukázat čtenáři, že člověk je svou podstatou organický mechanismus se sklony k iracionalitě, které plynou z jeho nepopíratelné nedokonalosti. Činí tak však nepřímo, skrze vykreslení života (ano, opravdu života) jednoho robota, který 200 let své existence věnuje jedinému cíli - stát se člověkem. Mnozí tomuto dílu nejspíš musí vyčítat plochý naturalismus a zatvrzelý ateismus, avšak Asimov je natolik přesvědčivý, že žádná z námitek prostě neuspěje.
Z toho jasně plyne: lidé zcela opačného smýšlení, oddáni (slepé) víře v existenci duše a všeho, co s ní souvisí, by toto dílo číst neměli. Je pravděpodobné, že je nesmírně rozruší (čímž samozřejmě netvrdím, že víra opačná, tedy v neexistenci duše, slepá není...).

5 21.03.2012

Karel Čapek dal robotům jméno, Isaac Asimov jim vdechl duši. To už jsem samozřejmě poznal z jiných, výraznějších děl tohoto autora, nicméně zde vyplývají na povrch zcela nové souvislosti. Člověk, robotův pán, si tvoří (zdánlivě) skvělého sluhu. Tří zákony člověkem vytvořené jsou ovšem natolik zrádné, že se tento vztah záhy převrací - z pána se stává sluha (ačkoliv stále zdánlivě zůstává pánem) a z robotů pak skutečný pán (Hegel by nejspíš jásal :)).
Doporučuji číst v kontextu mnoha jiných děl Asimova, neboť kniha zapadá do univerza Nadace, podobně jako další povídky a zhruba 20 románů (tj. samotná série Nadace, Série o robotech, série Galaktického impéria a další díla, jako Konec Věčnosti, Kalibán, atd.). Ačkoli se zdá, že Nadace nemá nic společného s roboty, nenechte se klamat. Vyústění je nejen epické, ale také natolik děsivé, že si člověk může jen nechat zdát o relativně malých důsledcích různých paradoxů spojenými s roboty v díle "Já robot".

Dodatek: Sbírka povídek? To ani náhodou. Leda bychom řekli, že Asimov pozvedává sbírku povídek na jinou úroveň (což rozhodně nečiní, neboť takto koncipovaná díla se objevovala již dříve). Mezi jednotlivými povídkami totiž existuje obrovská souvislost, která z díla vytváří román, svou strukturou velmi podobný jinému autorovu dílu - již zmíněné Nadaci, (která je vlastně taktéž vyprávěním několika relativně samostatných příběhů, které však mají velmi podstatnou souvislost).

15 17.03.2012

Trpěl-li někdo někdy ve svém životě nespavostí (ať už jakoukoli formou), moc dobře ví, jak děsivá tato zkušenost může být. Na stará kolena se s ní setkal i Ralph Roberts, hlavní postava tohoto Kingova románu. Forma nespavosti, kterou trpí, je však děsivější, než jakákoli jiná. Nemá totiž žádnou přirozenou příčinu, ale spíše příčinu čistě metafyzickou. Získává skrze ni možnost nahlédnout pod roušku (racionálních?) klamů smyslového světa, pod kterou se skrývá svět vyšších bytostí. Díky tomu se zaplétá do událostí, o kterých se většině smrtelníků může jen snít.

Do četby tohoto románu jsem se pustil z konkrétního důvodu. Jde totiž o román související s jiným dílem Kinga - s Temnou věží. A nejde přitom o souvislost okrajovou. Je velmi zajímavé, že se King právě v Nespavosti pouští do toho, čemu se téměř po celých 3 000 stran Temné věže úspěšně vyhýbal. V Temné věži totiž čtenářům příliš nedává nahlédnout do metafyzických tajů světa jako takového. Činí tak až v tomto díle, které díky této skutečnosti funguje do jisté míry jako záplata na jisté díry, vyskytující se v jeho koncepci. V ústředí přitom stojí tak radikální fatalismus, až to vyráží dech. Nicméně autor se zabývá i jinými tématy, které sice nesouvisí s Temnou věží, avšak přesto stojí v popředí - zde bych mohl nejspíš zmínit feminismus, otázku potratů a kritiku fanatismu ve všech jeho podobách.

Nespavost lze proto číst dvojím způsobem; Jako samostatné dílo, nebo právě jako dílo doplňující zmíněnou Temnou věž. Pokud bych ho četl prvním způsobem, nejspíš by bylo moje hodnocení nižší. Nepochopil bych totiž všechny souvislosti a byl bych pravděpodobně zmaten. Druhý způsob čtení umožňuje vyčíst z díla i něco, co nezasvěcenému čtenáři jistě unikne, a dovolí tak užít si ho v trochu větší míře.
Mezi slabší stránky Nespavosti patří také velmi pomalý rozjezd a z toho plynoucí celková zdlouhavost. Zdá se, že je King "nespoutaný autor". V začátcích dokázal škrtat ...postupem času mu ale vydavatelé se vzrůstající prodejností jeho knih začali vycházet vstříc, a tak se této schopnosti zbavil. Ve většině případů je to jistě pozitivum ...zde to ale rozhodně neplatí.

4 09.02.2012

Svědectví - přes 1000 stran dlouhá post-katastrofická lahůdka (ačkoli je jistě na pováženou hovořit o "post-katastrofičnu", když cca 40% knihy líčí spíše průběh katastrofy). King je prostě mistr svého řemesla, což lze vidět už v těch nejelementárnějších částech jeho díla. Přesto mám pocit, že tentokrát mírně přestřelil. Vadí mi zejména tři věci, z nichž dvě již zde v komentářích byly zmíněny. Přesto je pro mě zcela nejsilnější ta, kterou zde kupodivu nezmiňuje nikdo:

1) Bezmezný amerikanismus - nechápu, jak si toho mohl někdo nevšimnout. King je velmi znám tím, že svá díla zasazuje do USA. Na tom většinou není nic divného, popisuje-li autor nějakou událost lokální. Jde přece o autora amerického, takže je logické, že své příběhy zasadí do míst, která zná nejlépe. V dílech jako je Prokletí Salemu, To, Zelená míle, Nespavost, apod., mi tento prvek rozhodně nevadil. Také mi nevadil v Temné věži, neboť tam měl jasný účel. Se Svědectvím je tomu ale jinak. Nejde o to, že dílo popisuje nějakou katastrofu, která je globální - i zde bych pochopil autorovo zaměření se na kousek světa (vždyť něco podobného učinil i Wyndham v mém velmi oblíbeném Dni Trifidů. A mělo to zde navíc i účel, který vedl k servisu ještě větší porce napětí). Problémem je, že se ve Svědectví po katastrofě odehrává určitý "metafyzický boj", který by mohl mít důsledky pro lidstvo jako celek, přičemž King dělá, jako by zbytek světa mimo USA prostě neexistoval. "Amerika" tak v příběhu figuruje v jistém smyslu jako "Bohem vyvolený národ", což prostě chápu jako neodpustitelný autorův prohřešek. Něco takového by si zasloužilo globálnější náhled!

2) Nereflektovaná dichotomie Dobro x Zlo - Prvek, na který mnoho lidí odkazuje, a který také mnohé zhnusil. Sám mám k této autorově strategii ambivalentní vztah. Pro Kinga je totiž tato téměř až slepá dvojbarevnost typická. Lze zmínit např. mnoha lidmi opěvovanou (i mnou) Temnou věž - nenachází se tam snad totéž? Na jedné straně "Dobrá Temná věž", na druhé pak "Temná a Zlá Diskordie". Tím neříkám, že mi tento prvek nevadí. Pouze mi nevadil natolik, abych si dílo nedokázal užít. Přesto se mi ale zdá, že mnohým lidem zde až tak nevadí to, že je proti sobě stavěno Dobro a Zlo jako takové, ale spíše to, že jde o jedno z těch děl Kinga, kde je za Dobro a za Zlo, které jinde fungují více méně jako proměnné (i v samotné Temné věži), dosazena konkrétní hodnota - za Zlo je dosazen Randall Flagg, který je mnohými označován za Satana (či jeho vyslance), za Dobro pak Matka Abigail, figurující v díle jako "boží prorok". A tato skutečnost bohužel i na mě působila dosti nemile. Dokud totiž za Dobro a Zlo nic konkrétního nedosazujeme, dílo může otevřít obrovskou škálu možných interpretací. Takto jde však o pouhý konstrukt, poukazující na možný budoucí vznik nového svazku Bible (i proto název Svědectví). Proto zcela chápu, proč zde někdo dílo označil za "křesťanskou fantasy" - ano, skutečně tím do jisté míry je ...a také mi to vadilo.

3) Přetažená délka - Mám velmi rád dlouhé knihy. A to i takové, které délkou přesahují Svědectví. Délka mi (většinou) nevadí ani u knih Stephena Kinga (Temná věž, To). V tomto případě jsem se nicméně několikrát přistihl při tom, že nedokážu u čtení udržet pozornost. Některé pasáže byly prostě neuvěřitelně nudné a myslím si, že by se bez nich kniha obešla. Český distributor měl nejspíš raději sáhnout po zkrácené verzi.

Ve výsledku je přesto Svědectví většinou čtivou knihou. Pohrává si s velmi originálním nápadem, který ovšem neuchopuje tak, jak bych si já sám přál. Proto hodnotím někde na pomezí 3/4*...

18 04.02.2012

Zajímavá variace na Stokerova Draculu zasazená do sedmdesátých let v USA. Kniha je to jistě čtivá, a to i přesto, že se jedná o teprve druhý autorův román. Na druhou stranu je však ona čtivost (která je nepochybně silně závislá na autorově schopnosti neuvěřitelným způsobem stupňovat napětí) tím jediným, co kniha dokáže poskytnout. To ústřední totiž staví na téměř identických nápadech, jako zmíněný Dracula, a nedokáže se o moc posunout dál. Přesto jsem dílo ocenil, a to proto, že v té hromadě obdobných různých pokusů se v mnohém stále vyjímá ...vlastně se dá říci, že stojí téměř na vrcholu...

5 31.01.2012

"Tam uprostřed - to Temná věž je přec!
Mohutný válec - hrůza z něho čiší:
nahnědlý sloupec kamenný svou výší
ve světě nemá rovna - jistá věc!"

Jestliže tyto verše z básně Roberta Browninga "Já, rytíř Roland přišel k Temné věži!" popisují výborně samotný celek Kingova díla Temná věž, pak jeho závěr, samotného autora i můj vztah k dílu popisují jiné verše z téže básně:

"Já věděl hned, že každým slovem klame,
ten mrzák zchátralý, v očích zlý jas,
a lačně prahne poplést mě a zmást,
rty zaťaté v té zášti dobře známé,
jež bez milosti všechno živé láme -
že novou oběť zkosit chce jak klas."

Ale ne, opravdu to nemyslím špatně. Jen že ten závěr je děsivý ...natolik děsivý, že mám opravdu pocit, že mě King po celou tu téměř 3 000 stran dlouhou cestu každým slovem klamal. A já mu věřil, jeho návnadu jsem sežral i s navijákem, i když jsem měl stále jisté pochyby. Ale co je nejhorší, uvěřil mu i chudák Roland, pro kterého už bohužel není cesty zpět. Naštěstí, cesta to byla opravdu krásná ...i když samozřejmě občas i krutá. Takže tleskám ...a Roland "na roh zadul naposled: Já, rytíř Roland, zdravím Temnou věž!"

5 31.01.2012

Temná Věž je už skoro na dosah. Než se k ní ovšem čtenář spolu s Rolandem dostane, musí si vyslechnout Susannah a její zpěv o třinácti slokách. Vězte však, že nejde o zpěv ledajaký. Je prostoupen bolestí natolik intenzivní, že se pod její tíhou hroutí celý svět. Na(ne)štěstí však na to není Susannha sama. Díky svému schizofrennímu nadání nyní opět sdílí své tělo s jinou osobou, tentokrát však mnohem abstraktnější. Tou je Mia, ztělesnění té nejpudovější podstaty mateřství. Skrze svou čistě iracionální touhu po dítěti zplodila dítě Zla, které má sehrát klíčovou úlohu při pádu věže. Racionální řád se tak zhroutí a svět se otevře Diskordii - temnotě plné hrůzostrašných stvůr (vzpomínáte na Mlhu? Brrr...). Zajímavá Kingova hříčka, že?

Hopala-hop-smetí!
Je čas života a smrti.
Zády opřen o zeď poslední,
musíš se dívat, jak kulky letí....

Zpěv Susannah je snad mezi čtenáři nejméně oblíbenou částí. I z řad těch největších fanoušků se kvůli ní na Kinga snesla drtivá kritika. Je to pochopitelné - Zpěv Susannah je i na svůj rozsah (v českém vydání pouhých 376 stran) poměrně nezáživný a zdlouhavý. Nelibost byla způsobena i tím, že ačkoliv jde o předposlední část, téměř nic se zde nevysvětlilo a naopak přibyla hromada nových otázek a problémů. Nicméně domnívám se, že je třeba na Zpěv Susannah pohlížet spíše jako na úvod k poslední části - tomu napovídá i fakt, že Zpěv Susannah a Temná věž na sebe takřka organicky navazují. I proto nechápu autorovo rozhodnutí rozdělit příběh na dvě části - vždyť v případě propojení by vzniklé dílo mělo jen něco málo přes 1 000 stran, což je v případě Kinga jen mírný nadstandard. Nejspíš v tom nakonec sehrála roli Kingova posedlost čísly - "sedmička" přece jen působí trochu více magicky....

7 29.12.2011

"Pane, za nás mluví olovo." ["Mister, we deal in lead"] (Steve McQueen, Sedm statečných)

Rolandovo ka-tet má za sebou dlouhou cestu, kterou je možné brát jako narychlo splácaný pistolnický výcvik. Jelikož se Věž velmi rychle blíží, je třeba mistrovi (a tím Roland vskutku je!) naostro ukázat, nakolik byl tento výcvik úspěšný. Proto napsal-li jsem u předchozího dílu, že se jedná o cestu k poznání duše Rolanda z Gileadu, bylo by u této páté části možné napsat, že jde o cestu do hlubin ducha/podstaty pistolníka. A lze pro demonstrování něčeho takového nalézt lepšího prostředníka, než dva veleznámé filmy - Sedm samurajů (A. Kurosawa) a Sedm statečných (J. Sturges)? Podle mého názoru nikoliv. Jistě, můžeme říci, že v Sedmi samurajích se s pistolníky nesetkáme, ale ...pistolník není až tak moc charakterizován zbraní, kterou disponuje, ale spíše svou povahou, pro kterou je ona zbraň pouhým prostředníkem. A tak, ať už je tou zbraní Katana, pistole či světelný meč, pistolník zůstává pistolníkem (mezi Rolandem, Sanjurem a Benem Kenobim je opravdu mnoho pozoruhodných podobností). A možná i proto mohly být úspěšně remakovány takové východní filmové skvosty, jako je např. zmíněných Sedm samurajů či Tělesná stráž (Yojimbo) téhož autora, aniž by se cokoli vytratilo z kouzla hlavních postav. Mnozí nejspíš namítnou, že jde o "vykrádání" kultu. Osobně bych to ale nazval spíše dokonalou poctou.

Nejzvláštnějším prvkem, kvůli kterému spousta fanoušků lamentuje, je ona metafikce, kterou King počínajíce tímto dílem vytváří. Ani mně příliš nepotěšila. Nicméně King měl pro její zařazení do Temné věže osobní důvody, které nejspíš považoval za důležité. Rozhodně ale nejde o něco, kvůli čemu je třeba Temnou věž zavrhnout...

4 26.12.2011

ROMEO: Přísahám, drahá, při nebeské luně,
jež stříbrem polévá koruny stromů...

JULIE: Při luně nepřísahej, Romeo.
Vrtkavý měsíc den co den se mění,
Tvá láska mohla by být stejně vratká

ROMEO: Při čem tedy?

JULIE: Nepřísahej vůbec,
A když už musíš, zaklínej se sebou.
Vždyť ty jsi moje modla nejvyšší,
jen v tebe věřím.

Tento citát ze slavné Shakespearovy hry vkládá Stephen King před čtvrtou část Temné věže, nazvanou Čaroděj a Sklo. Proč je tomu tak se čtenář velmi brzy dozví. Otevřený konec předchozí části se v tomto díle záhy uzavírá. Abychom však s Rolandem mohli putovat k Věži dále, musíme se podívat do jeho minulosti. Kdo je to vlastně Roland? Proč je svou povahou natolik chladný, že dokázal obětovat i svého přítele jen proto, aby se dostal ke svému vytouženému cíli? A byl vždy takový? A proč tak moc touží dostat se k Temné věži? Na tyto otázky neznali odpověď nejen čtenáři Kingova díla, ale ani sami členové Rolandova ka-tet.
Aby bylo pouto jejich společenství upevněno, musí se vydat hluboko do duše Rolanda Deschaina z Gileadu. A tak Roland vypráví svůj příběh ...ten je sice dlouhý, velice dlouhý, ale jak každý dobře ví, svět se hnul a čas již dávno není tím, čím býval. A tak, aniž si toho všimnete, zhltnete příběh z Rolandovy minulosti stejně rychle, jako jej zhltli Eddie, Jake a Susannah (a samozřejmě i Ochu ...i když kdoví, kolik ten z toho pobral). Zjistíme, že Rolandova duše nebyla vždy tak temná, že byl dokonce schopen i lásky, a to natolik silné, že by mu to záviděl nejspíš i sám "bůh lásky" Romeo.
Kromě toho potkáme i další postavy, Rolandovy přátelé z minulosti - Alaina, Cuthberta (zajímavý to "dvojník" Eddieho), Sheemieho (naivu, ale poctivého) a příšernou čarodějnici Rheu, která je natolik děsivá, že z ní běhá mráz po zádech.

Sílu čtvrté části Kingovy ságy čtenář rozpozná hlavně tehdy, uvědomí-li si, jak "nízko" stojí romantický literární žánr na přelomu 20. a 21. století. Svého vrcholu došel pravděpodobně v 19. století, zatímco plody v této oblasti z poslední doby připomínají jen smrtelné pšouky zmírající moderny. I proto King dokázal něco úžasného ...vdechl život do míst, ve kterých by jej už nikdo neočekával. Pro mě rozhodně nejlepší díl celé série!

11 28.11.2011

Třetí díl Kingovy ságy o Temné věži (resp. o cestě k ní) nese příznačný název - Pustiny. Rolandovo ka-tet se kompletuje a konečně vyráží na cestu, ačkoliv vlastně nikdo z nich pořádně neví, za čím cestuje - jejich jednání je řízeno myšlenkou, že je to něco "velkého" a důležitého. Jde dokonce o natolik důležitou věc, že za to stojí nejen položit vlastní život, ale také obětovat životy ostatních. Na tento nábožensko-fanatický aspekt již ostatně poukázal i sám Pistolník v první části Temné věže ve svém vztahu k Jakeovi (který se nyní opět začíná prohlubovat).
Přesto v Pustinách ani jedno z těchto témat nestojí v ústředí. Hlavním tématem není Temná věž, Pistolník či jakákoliv z dalších postav, ale spíše samotný svět, z něhož postava pistolníka Rolanda pochází. To lze vidět už na samotné volbě názvu díla - Pustiny (v Angličtině The Waste Lands), který si King "vypůjčuje" od T. S. Eliota a jeho "Zpustlé země" (v Angličtině The Waste Land). Elliotova báseň tak jakoby předurčuje, oč v tomto díle půjde. Posuďte sami:

"Jen kupa rozbitých model, kam bije slunce
a kde suchý strom nechrání, cvrček nedá úlevu
a na suchém kameni nezazní voda.
...."

Už to napovídá, že v Pustinách nepůjde o něco obyčejného - jak zde již v jednom komentáři bylo poznamenáno, skutečně jde dosud o nejtemnější díl série (slovo "dosud" volím, protože tato "temnota" podle mě byla v některých dalších dílech překonána), což je dáno post-apokalyptickým rázem Rolandova světa - Středosvěta. Po cestě s Rolandem tak docházíme k ohromnému městu Lud, které leží v troskách, setkáváme se s technickými aparáty, na které by i člověk z dnešního světa hleděl s němým úžasem (zejména ten Blaine Mono - je to sice vskutku svízel, ale natolik geniální, že mám pocit, že s ničím geniálnějším King až do konce série už nepřišel) ....a přesto je to všechno člověku nějak cizí ... jakoby se skutečně jednalo jen o "...kupu rozbitých model", jak to dovedně vyjádřil právě Eliot.

V Pustých zemích je všude děs a hrůza - ale ta má podle mě naprosto zřetelný účel - funguje jako "religio"... jako pojítko, které Rolanda a jeho ka-tet ještě více upne na jejich cíl - Temnou věž, a zároveň jako pojítko, které je (právě prostřednictvím znechucení ze světa a onoho tajemného cíle, který před nimi leží) ještě více spojí dohromady - vzniká tak poprvé skutečné "ka-tet" a čtenář konečně pochopí, v čem tento (fiktivní) pojem vlastně spočívá...

6 25.11.2011

V druhé části své ságy o Temné věži, nazvané Tři vyvolení, přichází Stephen King s něčím takřka zcela odlišným. Formálně je příběh mnohem více přímočarý, než ten z Pistolníka, a i proto je možná čtivější. Roland je zasažen chorobou, způsobenou nenažranými humroidy (kteří jsou ale jistě okouzlující... ded-a-čok? :-)), a je tak v příběhu mírně zatlačen do pozadí. Tato skutečnost má však svůj účel, neboť je třeba poznat postavy nové, které budou čtenáře (i Rolanda) provázet až do konce Pistolníkova putování k Temné věži. Kromě toho je zde ještě silněji poukázáno na onu souvislost našeho vlastního světa se Středosvětem, z něhož pochází Pistolník. Tato souvislost je natolik zásadní, že až do konce série již vlastně náš svět (a především New York) v knihách o Věži neopustíme.
Co je to však Temná věž? A jaký účel ve světě (či mnoho-světě) hraje? A proč k ní Pistolník tak silně touží dojít? Odpovědi na tyto otázky, stejně jako na mnohé jiné, které před čtenářem jistě vyvstaly po přečtení první části, ve Třech vyvolených čtenář nenajde. Naopak, nabalí se na ně obrovská hromada dalších ...avšak, jde přece o začátek dlouhé cesty. Ta se navíc po tomto druhém dílu nezkrátila téměř ani o píď, protože zde o cestu tentokrát skutečně nešlo. To ale vůbec nevadí ...vše je nahrazeno poznáním několika postav, jimž nepochybně vévodí zhýralý feťák z New Yorku Eddie Dean se svým vytříbeným slovníkem a zvláštním smyslem pro humor. O stupínek níž pak stojí Odetta-Detta - postava, ze které vám jistě bude běhat mráz po zádech...

9 24.11.2011

Pistolníka, první část dlouhé ságy o Temné věži, charakterizují dvě věty:

"Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách." a
"Tak jdi, jsou jiné světy než tento."

První z nich, se kterou se čtenář setká hned na začátku, utváří prvotní dojem o hlavní postavě. Sám její autor o ní řekl, že je nejlepší úvodní větou knihy, jakou kdy napsal. Myslím si, že každý, kdo dočte celek Temné věže, mu dá za pravdu. Osobně bych se přiklonil k názoru, že jde vůbec o nejlepší úvodní větu knihy, jakou jsem kdy četl...
Druhá z nich, která je v jistém smyslu vrcholem této první části, pak čtenáři dává poprvé nahlédnout do tajů univerza, které autor vytváří. Jde o větu, která zazní v dalších částech ještě několikrát, přičemž lze říct, že předurčí vývoj všech následujících části. Kromě toho nám však i ona prozradí něco velmi důležitého o hlavní postavě, Pistolníkovi. Především o jeho preferencích.

Ačkoliv jistě nelze celou první část redukovat na tyto dvě věty, domnívám se, že právě kolem nich se zde vše točí. Jsou tím nejdůležitějším a vše ostatní je vedle nich pouhým dodatkem. I proto chápu onu nelibost, která je zde vyjadřována v mnohých komentářích. Vedle jiných děl Stephena Kinga totiž nejde o knihu nijak výjimečně čtivou. Naopak, i při tom rozsahu 200 stran se může jevit jako zdlouhavá a nudná. Ani formální stránka neodpovídá příliš Kingovu stylu (ke kterému se ovšem autor vrací už v dalších dílech) ...osobně jsem měl v tomto ohledu po přečtení pocit, jako bych právě dočetl nějakou knihu od P. K. Dicka. Zároveň jsem ale cítil, že jsem právě dočetl něco výjimečného (což jsem ostatně velmi často pociťoval i u knih samotného Dicka), a musel jsem okamžitě sáhnout po další části. A toho jsem později rozhodně nelitoval...

18 24.11.2011

První část, nazvaná "Postmoderno vysvětlované dětem", je souborem autorovy soukromé korespondence, kterou vedl se svými známými o problému postmodernismu. Jde jistě o tu zajímavější a čtivější část. Druhý text, nazvaný "Postmoderní situace", je mnohem méně čtivý, ovšem to je způsobeno tím, že jde o text odborný, opatřený neuvěřitelně dlouhým poznámkovým aparátem. Nicméně, také nejde o text psaný za úmyslem publikace. Šlo pouze o zprávu, kterou Lyotard napsal vlastně na zakázku :-) Hodnotit toto dílo jako celek je velmi obtížné. Pokud jde o styl psaní, kterým se zde autor prezentuje, jistě by si zasloužil hodnocení horší. Ovšem zůstává zde fakt, že si nejsem jistý, nakolik onu nečitelnost způsobil překlad, a tak se v této věci budu snažit být ohleduplný. Hodnotit další formální aspekty, jako je např. neuvěřitelná zdlouhavost textu, je už snazší. Nicméně se domnívám, že obsah zde v jistém smyslu převýšil mnohé formální nedostatky. Rozhodně stojí za přečtení, pokud chcete vědět, jak ono "postmoderno" chápe jeden z mnoha stoupenců (a v podstatě zakladatel) tohoto "směru" :)

1 27.10.2011

Šťastná hvězda, pokračování románu Krvavá lázeň (ačkoli se mi nezdá, že jde o pokračování "volné", jak se píše ve zdejší anotaci, ale naopak o pokračování bezprostřední), přichází tentokrát s něčím mírně odlišným. Mikael Karvalajka přijme jediného Boha islámu a zároveň s ním i nové jméno (el-Hakim). Mikael je starší, má za sebou mnoho útrap a s nimi spjatých zkušeností, které byly spojeny zejména s křesťanstvím. Uvědomuje si, že s novou kulturou a náboženstvím přichází rovněž nové možnosti. Osmánská říše, do které se dostane, je v mnoha ohledech vyspělejší, než jakékoli země, s nimiž se dosud setkal. Krůček po krůčku se sám dostává k moci a bohatství, přičemž zjišťuje, že je s nimi spojeno snad mnohem více neštěstí, než s chudobou a bezmocí spojenou s oddaností Bohu. Mikael tak pokračuje ve svém hledání blaženosti a Boha, ale zjišťuje, že jde jen o marnou snahu jedné nicotné osůbky...
Druhá (a bohužel i poslední) část rozsáhlé Waltariho ságy je stejně mnohovrstevnatá, jako část první. V ústředí je stále hloubání nad existenciálním postavením jedince. Obzvlášť silným motivem je zde však tentokrát láska - nikoliv však pouze láska jedné konkrétní postavy k nějaké jiné, ale prostě láska jako taková. Tak se setkáváme se vzájemnou láskou sultána a jeho velkovezíra (která zajisté není pouhou oddaností), s neopětovanou láskou Mikaela k jeho "otrokyni", se zištnou láskou zápasníka Antara ke své majetné obyvatelce vzdálených uherských končit, ale také např. s láskou k moci, penězům či k Bohu. Obzvlášť silný je zde onen poslední vztah - jedince a Boha, se kterým jsou spjaty snad ty nejlepší a nejhlubší momenty celého díla. Nejednou se Mikael táže, kde je možné Boha hledat, přičemž se velmi dlouho pohybuje téměř až na hraně ateismu. V této souvislosti jsem si nemohl nevzpomenout na díla dánského myslitele Kierkegaarda - Mikael jakoby prochází oněmi stádii existence, které tento velikán popisuje ve svých textech. Škoda jen, že nedosáhl na onu druhou negaci svých snah ...věřím, že něco takového mělo být náplní části poslední...
Rozhodně jsem nečekal, že mě po přečtení první části nějakým způsobem dokáže překvapit část druhá. O to úžasnější bylo zjištění, že se to skutečně stalo...

8 24.10.2011

Mikael Karvajalka, klasifikován svou vlastní zemí jako bastard, prochází peklem, kterým je rozkládající se smrdutá "renezanční" Evropa 16. století. Rozklad nachází všude, ačkoliv si to v mnoha případech zpočátku neuvědomuje. Nejprve ve vlastní rodině, poté v rodném městě Turku, v církvi, v rodné zemi Finsku, v dalších severských zemích - zejména Švédsku a Dánsku. Když si to však uvědomí, rozhodne se vydat za poznáním na tehdejší Pařížskou univerzitu. Ale ani tam to není jinak, neboť brzy přichází na to, že i v onom kouzelném a vznešeném světě vysokého učení se nachází pouze hnilobný zápach zbytečností. Mikael dále bloudí světem, hledajíc jistotu, lásku, pochopení a Boží milost. Ničeho z toho se mu ale nedostává ani v oněch dvou slavných, na první pohled velkolepě vyhlížejících hnutích, jako jsou reformace a renesance (mimochodem, ještě jsem nikde neměl tu čest setkat se s takto negativním pohledem na tato hnutí). Její aktéři se ve světle jeho pohledu odhalují jako arogantní, sobečtí a neschopní břídilové. Co je však nejdůležitější - celý tento boj se převrací v boj odehrávající se uvnitř Mikaelova srdce. Bojuje v něm se světem, Ďáblem, Bohem i se sebou samým.
Román Miky Waltariho s příznačným názvem "Krvavá lázeň" je snad nejvíce mnohovrstevnatým románem, jaký jsem dosud četl. Zároveň jde o úžasný příklad toho, jak může být v románu mnohem důležitější cesta (děj), než samotný cíl (závěr). Kdyby to zde bylo možné, dostal by ode mně Mika(el) 2* nad plný počet :-)

10 19.10.2011

Platón byl ve své době jedinečný v tom, že dokázal propojit poetičnost s dialektickou formou psaní a se sdělením hluboké myšlenky, která se v jeho dílech téměř vždy nachází. U Ústavy je tomu trochu jinak - zejména proto, že byla zřejmě psána v mnohem delším časovém úseku, než ostatní věci, takže vychází najevo, že se preference autora celkem dost měnily. Nicméně, stále to stojí za to.
P. S.: Nazvat to "příručkou pro tvůrce totalitních systémů" zavání velmi silně hloupostí, neboť má-li někdo alespoň špetku rozumu, po přečtení tohoto díla a po uvědomění si toho, v jaké době žil Platón, nebude moci říct něco takového. Tím ale zajisté netvrdím, že realizace platónského státu v dnešní době by nebyla totalitní...:-)

12 19.10.2011