O postmodernismu

Postmoderní situace

Inu, Postmoderní situace je jistě text poněkud nejednoduchý. Před čtením musí vzít člověk v úvahu že tento spis neměl být původně publikován. Jednalo se o zprávu, kterou autor psal pro odbornou komisi při univerzitě v Québecu. Tomuto faktu text opravdu odpovídá. Není čtenářsky přístupný a rovněž tak není strukturován běžným způsobem. Čtenáře čeká ponejprve úvod do problematiky, stanovení pojmů, metodologie a cíle, poté až samotná „materie“, která ještě k tomu je aplikována na relativně specifické lidské snažení, ze kterého se vyvozují obecné závěry. Faktem je, že pokud se člověku nepodaří v úvodní části udržet pozornost, nemá šanci knihu zdárně dočíst. Já začínal třikrát, nebudu lhát.

Lyotard nám velice dobře popisuje základní stavební kámen postmoderny – nedůvěru k velkým příběhům, metanarativům. Mohli bychom debatovat o tom, do jaké míry přesně a obecně popisuje začátek této nedůvěry, osobně tvrdím, že obecně jsou její počátky popsány relativně nedostatečně, to je ovšem patrně důsledek cíle, který byl knihou zamýšlen. Autor věnuje největší část argumentace „informační době“ což je pro současného člověka mimořádně zajímavé téma, které je aktuálnější než za autorovy doby a přesto je v knize velice aktuálně popsáno, málo pozornosti (nikoliv žádní, to by byla lež) je věnováno historickému kontextu pádu moderny. Od toho ovšem máme jiné knihy.

Problematickým se může zdát přístup autora k jazykovým hrám. Autor uchopil tento koncept, který je význačný pro celou knihu, jinak, nežli by si patrně přál Wittgenstein. Tyto hry jsou podle Lyotarda postaveny na konceptu agonistiky, což je poněkud nepřesné, matoucí a může to ovlivnit (a ovlivňuje) celkové směřování knihy k jiným závěrům, nežli by mohlo být očekávatelné, kdyby Wittgenteinovu koncepci následoval. Ano, jedná se o relevantní metodologii, kterou si autor zvolil, ale dalo by se argumentovat, že stojí na chybné logice. I přes to jsou obecné závěry z knihy vyplývající očividně správné (stačí se rozhlédnout) a takovou smutnou realitu univerzitního – vědeckého světa, popsal Lyotard, zdá se, perfektně. Pokud ve stanu, o kterém autor hovoří, ještě úplně nejsme, určitě tam velice rychle směřujeme.

Celkové vyznění díla je velice zajímavé a pro současného člověka velice podnětné. Rozhodně to není nejjednodušší čtení, ale za tu trochu zvýšené pozornosti jistě stojí. Je dobré si prohlédnout počátky postmoderního uvažování o společnosti jako celku. Zde je asi vhodné podotknout, že Lyotard postmodernismus v žádném ohledu nezaložil, on pouze popsal celospolečenský stav jeho doby a pojmenoval jej „postmoderní situace“. V tomto ohledu samozřejmě drží prvenství, ale stále se jedná o popis situace, ve které autor sám žil.

Postmoderno vysvětlené dětem

Číst tuto druhou část osobně doporučuji až po čtení Postmoderní situace a upřímně si nejsem jist, proč je tomu v knize naopak.

Inu, asi lze říct, že dopisy v části Postmoderno obsažené dětem, jsou ke čtení poněkud slohově přístupnější, nežli Postmoderní situace. Ale jako dítě bych je tedy číst nechtěl. Plejády všech těch Hegelů, Aristotelů, Platónů a mnoha dalších, jsou dostatečně matoucí, aby učinily i tyto dopisy poněkud obtížnými. Každopádně jsem velice rád, že se ve svazku nachází. Jsou totiž jakousi Lyotardovou autoremedurou a já jsem za ni hrozně rád.

V Postmoderní situaci jsem s mnoha věcmi nesouhlasil a některé mi přišly vysloveně pro dílo škodlivé. Ne se všemi, ale s mnoha z nich se autor vypořádal ve svých dopisech a opravdu tak tyto dopisy fungují jako skvělé doplnění, respektive oprava původního textu. Navíc o nich sotva lze tvrdit, že jsou monotematické, takže se ani u těchto deseti nelehkých kratších textů rozhodně nebude nudit. Moc doporučuji. Celou knihu ostatně doporučuji.

06.10.2017

Lyotardovy úvahy o postmodernismu (jehož je zakladatelem) ... by pro nás všechny měly být takovým varováním, nebo výstrahou, nebo prostě jen připomínkou toho, že něco děláme sakra špatně ... Lyotard docela jasně ukazuje na důvody, proč už v dnešní době na nás nefungují velké metanarativní příběhy, které interpretovaly svět kolem nás pomocí různých náboženství, ... ukazuje proč jsme se přiklonili k univerzálním popisům světa postaveným na vědeckém popisu reality, a proč i ty selhávají ... když se v prudkém sledu objevují jeden za druhým, v neustálé konfrontaci s novými a novými vědeckými poznatky ... výsledkem je pak už jen skepse a snaha o zrelativizování naprosto všeho :-) .... problém je v tom, že smyslem dnešní, informacemi přehlcené, doby už není tak úplně hledání pravdy (žijeme v době, která v pravdu nevěří!), smyslem je dnes bohužel pouze přenášet a prodávat informace ... a pro nás, lidi, to ještě bude dost těžké (a v současné době dost málo pravděpodobné), uvědomit si tohle všechno a pokusit se ... znovu uvést naše životy do souladu s přírodou, která si žije podle vlastního řádu ...

Lyotard se namísto totalizujících velkých vyprávění tedy pokouší zavést pluralitu malých vyprávění, které spolu navzájem konkurují ... za to je postmodernismus kritizován, právě jako příliš relativistický ... Lyotard ale nevyvrací existenci objektivní pravdy, jen říká, že její pozice leží mimo horizont lidského poznání, a že neexistuje žádný zcela jistý druh poznání, ale pouze lepší nebo horší interpretace ...

„Když věci v krajní míře zjednodušíme, je za „postmoderní“ pokládána nedůvěřivost vůči metanarativním příběhům. Ta je bezpochyby výsledkem pokroku věd; tento pokrok ji však zároveň sám už předpokládá. Tomu, že metanarativní legitimizační dispozitiv se stal přežitkem, odpovídá zejména krize metafyzické filosofie a krize univerzitní instituce, která na ní byla závislá. Narativní funkce ztrácí své funktory, velkého hrdinu, velká nebezpečí, velká putování myšlenky a velký cíl. Rozplývá se v shluky jazykových prvků, ... přičemž každý z nich je nositelem pragmatických valencí sui generis. Každý z nás žije na křižovatce mnoha z nich..."