soukroma komentáře u knih

Je na tom poznat, že to byla autorova prvotina - a to i přes vyškrtání 22 tisíc slov, tedy značné úpravě textu v nejnovějším vydání.
Téma zjevení pro mne vlastně nezajímavé, ale přesto mne vyprávění zaujalo, hlavně v první půli. Nelíbil se mi ale vstup Heleny a navrch ochotnické divadlo. Helena mi vadila až do samotného konce, stejně jako Marie (ta za to ale asi nemohla) a její nesoudná rodina.
Trauma z hrozného zločinu, který je teď tak nepochopitelně populární v naší literatuře... (už bych uvítala nějaké humorné knihy, než se pořád babrat v děsivé současnosti, utrpení nemnohých, které pak vypadá, že je prostě všudypřítomné...).
Nejlepší byl nakonec Milan, se svou diplomkou, zájmem o novinařinu a akčním mladickým přístupem k životu. Trocha naivity, nejistoty, ale srovnané hodnoty.

6 25.01.2024

Anotace i lehké prolistování knihou slibovaly, že to bude sice stručný, ale širší přehled o mnoha zločinech posledních desítek let za našimi humny. Skutečně se jednalo o případy odehrávající se snad vyjma Afriky na všech kontinentech, různého ražení a různé publicity - z doslechu jsem slyšela jen o zlomku z nich. Jenže chybí ti nejznámější zabijáci, aby byl přehled "úplný". Proto podtitul "Zákulisí a detaily těch nejzásadnějších světových případů" rozhodně neodpovídá obsahu.
Největším problémem knihy je ale její naprostá neuspořádanost. Autorka své 3-5 stránkové popisy neseřadila ani chronologicky, ani geograficky, ani třeba abecedně (u zabijáků známých jmen), či alespoň nesdružila podobné případy (nebo aspoň oddělení vyřešených od otevřených případů) do nějakých částí knihy (zato v několika popisech jsou třeba i případy dva, naprosto odlišné). A k tomu chybí rejstřík, který mohl tenhle zádrhel pomoci rozmotat. Proto jako "encyklopedie nedávných závažných zločinů ve světě" kniha tedy nemůže posloužit.

Autorku jsem zatím neznala, její aktivity ve vražedné "branži" nesleduji.

8 30.12.2023

Konečně i v knižní podobě: a mám radost, že moje knížka do kapsy má z těch desítek dosud vydaných rozhodně nejhezčí (tedy nejpříznačnější) obálku!

6 19.12.2023

První díl jsem četla před pěti lety (aspoň k tomu jsou vlastní záznamy o přečtených zde dobré), takže jsem si moc nepamatovala. Opětovné shledání s ventriloquistou Klingenthalem na jeho štaci v Berlíně, resp. Postupimi, bylo víc než zajímavé. Seznámení se starým a nemocným, přesto stále vůdčím a bystrým císařem, Velkým Fritzem, bylo hlavním přínosem. Neb se jeho počínání (tajné budování Spolku německých knížat, zamýšleně pod vlastním vedením) v letech 1783-4 hodně týkalo i Rakouska, tedy jak potlačit snahy Josefa II. o připojení některých německých zemí pro změnu k jeho impériu (nejen Bavorska).
Takže se rozehrává spíš než loutkářova hra tak hra nejmocnějších - Prusko versus Rakousko, s dalšími silnými hráči na obou stranách, špioni ve všech možných převlecích a se smrtícími neviditelnými zbraněmi... (i zbraněmi obyčejnými, ale neselhávajícími - třeba takový chtíč).
Julius se svými loutkami, nyní včetně Fridricha, je ale opravdu příjemný originál. A jeho představení spolu s moderním umělecko-technickým salonem ukazujícím zvaným zájemcům momentální výdobytky lidského umu, to bylo opravdu zábavné.

"Fridrich se zarazil a svraštil čelo. 'Oslovil mě teď sire? Mluví snad nakonec francouzsky?...Tak budeme dál mluvit tímto jazykem. Němčina je jazyk žoldáků a sedláků, na tom nic nezmění ani ten škrabálek, ten tajný rada Goethe.'"

"...do Postupimi, kde v zámku Sanssouci mává žezlem Starý Fritz, který má neustále na jazyku nějakou kousavou poznámku a pro ženské půvaby nemá ani nejmenší slabost. Proslýchá se, že o markýze de Pompadour, carevně Kateřině Veliké a císařovně Marii Terezii se vyjádřil jako o třech největších evropských prostitutkách, a tuhle neuvěřitelnou urážku zcela jistě myslel vážně."

3 19.12.2023

Po velmi dlouhé době jsem se vrátila k americké předválečné detektivní klasice. Velmi obtížný případ, kdy do poslední chvíle nebyla známá ani totožnost zavražděného ani způsob provedení vraždy, natož motiv.
Téměř devadesátiletá detektivka mne nepřestala překvapovat vtipem, přirovnáními, bonmoty, občas překvapivými či roztomile mírně zastaralými výrazy, prostě konverzačním umem autorů, tedy jejich postav. A co se titulu a vůbec čínského nádechu, reálií a kultury týká (už jsem dokonce myslela, že mandarinka je opravdu čínský pomeranč, ale prý nikoli), nabízela se i možnost nedodržení jednoho z pravidel desatera pátera Knoxe (z roku 1929, takže autorům již asi dobře známého), ale nebylo tomu tak.

3 18.12.2023

Čtu autorčiny knihy na přeskáčku, teď jsem se tedy dostala k zase další Alžbětě v dlouhé anglické historii. O téhle jedné z nejstarších se toho zas tak moc neví, ale je zajímavé seznámit se s jejím původem, stejně tak důvodem a způsobem, jak vlastně Tudorovci (počínaje Jindřichem VII., jejím manželem) uchvátili trůn.
Autorka popisuje období dodnes obestřené nejasnostmi, kdy se na trůn dostal Richard III. a malí princové, právoplatní dědici trůnu, v Toweru "zmizeli", zato se objevovali později jejich dvojníci jako "nápadníci trůnu"... Autorka samozřejmě záhadu, co se s princi stalo, nevyřešila, naopak ji dost zašumlovala v přehršli dlouhatánského vyprávění vln a dění a bojůvek a stínání, prostě usilování o volný trůn. Ale tím, že vlastně zprostředkovává vyprávění ze strany Alžběty a její rodiny, nezabývá se samotnými dějinnými obraty, ale výhradně líčí vše tak, jak se o tom hlavní postava dozvídá (nebo nedozvídá).
Méně by bylo více, autorka se snaží popisovat chronologicky historii let 1470-1503, ovšem nástroji romantického romanopisce. Takže se řinou slzy po líci, všechny zaplavují přívaly slz, pánové vrhají ostré pohledy, dámy blednou, jímá je hrůza, omdlévají, pokud zrovna tedy nerodí (což bylo nebezpečně často, stejně jako o děti přicházely).
Do toho se snaží vnést alespoň jakýsi srozumitelnější pořádek, když klíčové postavy prostě označí přezdívkami (Bessy, Cis, Ned, York - sourozenci, princezny a malí princové), což moc nefunguje, když tyto přezdívky přizná až v samotné závěrečné doušce, zatímco v desetistránkovém! hustém přehledu dramatis personae o jejich vazbě na řádná jména není ani zmínka. A tenhle mimořádně důležitý seznam je absolutně k ničemu, protože není řazen abecedně, ale podle toho, jak se postupně v ději objevují: přitom v případě prvního výskytu musí v samotné knize pro srozumitelnost a plynulost být objasněno, o koho jde (a co v ději tedy vlastně dělá). Takže dohledat kohokoli mezi stovkami nepoužitelně seřazených postav prostě není možné.
V zájmu sebezáchovy jsem prolétla co nejrychleji, abych se neutopila v dlouhatánském nepříliš zdařile provedeném románovém textu (někdy opravdu divná vyjadřování autorky/překladatele: "téhož dne, o něco později" - v přísně chronologickém vyprávění toto není třeba vůbec, a když už, tak lépe "později téhož dne" a nenavyšovat zbytečně délku textu; o tom, že občas zůstalo i v překladu jméno Elisabeth ani nemluvě). Lepší vhled umožní snad závěrečná stručná chronologie týkající se doby života titulní postavy, jinak jsem se moc nevzdělala.

3 14.12.2023

Zábavné, napínavé a poučné čtení (jako vždy od autora): láska ke středověku v zemích českých i archeologii je jasně patrný. Příběh ve dvou doplňujících se liniích: příchod Jana Lucemburského s vojenským doprovodem, aby se ujal královského stolce, a bojovné peripetie kolem hradu Džbán (1310), a archeologický výzkum (již několikátý v pořadí) v rozvalinách hradu mladou doktorkou archeologie v rámci jejího prvního terénního grantu (2022).
Čtivou formou zakomponované podrobné údaje o hradu jako stavbě, s vojenským/obranným účelem, způsobem dobývání ve své době, i o fungování akademického ústavu věnujícího se archeologii v naší době.
Autor se drží dostupných historických faktů, ale nebojí se přijít s neotřelým vysvětlením hluchých míst, o nichž se neví nic ("Historické znalosti jsou velmi přehledné. Stručně řečeno o hradu nevíme nic."). A jeho hypotéza je zajímavá a přijatelná. A výsledná fikce čtivá!

4 12.12.2023

Autor má Ameriku podle vlastních slov rád, žije tam celý dospělý život (ale taky v Německu - zde se často představuje jako Němec a často zapírá, že je žid), ale vlastně dosud "znal" jen New York, takže i pro něj je zkoumání rozlehlé země a jejích lidiček krok do neznáma. Číst se to dá, jako povrchní kratičké rozhovory s náhodnými lidmi, místy zatrne, místy pobaví, a místy obojí najednou (otázky vztyčování a snímání vlajky...), ale je to hodně křížem krážem USA (autem a letadlem) , ale hlavně stále tak či onak o židech v Americe a Němcích. Ať hovoří s kýmkoli, kdekoli, vždycky se vynoří na pozadí, pokud ne přímo v popředí, židi. A témata jsou také stále stejná: mezinárodní situace (Palestina aspol.), americká politika, zločinnost, rasismus, náboženství, chudoba... Celý výlet se odehrával v době Obamovy administrativy.
Svůj názor autor zjevuje už samotným titulem knihy... (a jistě nemluví o lidech, se kterými se potkal a jejichž rozhovory v knize uplatnil). Nepotkává se s proklamovanou zemí Svobody a zemí Odvážných. Ovšem vydal se jen do některých států (myslím, že nestihl všechny, zato "exotickou" Aljašku a Havaj samozřejmě navštívil; knize by prospěla třeba mapka se zachycením států/měst, kde vlastně byl, z názvů kapitol se orientovat vůbec nedá) a většinou pouze do jediného města v nich. Celkové vyznění dost hrozné, rozhodně depresivní a pesimistické, s malou nadějí na zlepšení. Je to tedy jen kusý a vybraný pohled na věc (ze svých luxusních hotelů povětšinou rovnou mířil do černošských, nebezpečných, zakázaných čtvrtí, i mezi bezdomovce).
Jen na okraj: zajímavé bylo, jak si autor kuřák v té už silně protikuřácké atmosféře vždy poradil.

1 12.12.2023

Hodně vědecké (biochemie, nikoli psychologie). Ovšem především autobiografické, protože neustále čteme o tom, co, s kým, proč, na jakém projektu a kde právě autorka dělala - prostě skutečný průřez její laboratorní prací od samotných jejích začátků.
A protože kniha byla vydaná 1999 (u nás přeložena pohříchu pozdě), pro zájemce o základní výzkum je to určitě skvělá historická škola, od 60. let.

4 12.12.2023

Po předchozích dvou dílech totální zklamání. Nedalo se, odkládám.

2 12.12.2023

Místy zajímavé, místy méně, hodně psychologie, ale i překvapivá vysvětlení ohledně empatie. Obecné pokyny pro vyjednavače (i u nás typicky na základě pokynů používaných FBI, či Metropolitní policií Londýn) se mísí s tím, co používá sám zpovídaný vyjednavač - na což vždy řádně upozorní, že on to tak dělá, protože se mu to osvědčilo. Není dogmatický, a je - nad očekávání - trpělivý (trochu ironicky míněno vůči otázkám a vstupům autorky).
A také nabízí pár zásadních knih k dalšímu studiu, mezi řečí - autorka si ale nedala tu práci, aby je uvedla někde souhrnně jako doporučenou literaturu.
V knize jsou také jako doplněk dva krátké rozhovory navíc - s policejním ředitelem a policistkou.
V závěru je pasáž věnovaná vyjednávání v obchodním (ale i osobním) životě - aplikují se prakticky stejná pravidla jako při policejním vyjednávání. A i když jsem to nečekala a zprvu se divila, proč uhýbáme od tématu, tak mne tahle část nakonec zaujala asi nejvíc (škoda, že je krátká).

"Spousta lidí nechce řešit problémy, chce se vyhnout konfliktu. Přitom konflikt je krásná příležitost k tomu, abychom vztahy nerovnávali. Když se budeme vyhýbat konfliktům, budeme v sobě plnit pohár hořkosti, až přijde poslední kapka a vztah bude zničený. Když z konfliktu nemáme strach, nebojíme se jít přímo k věci a vyslovit svůj nejdůležitější požadavek, říct, co nám vadí, můžeme ho využít k tomu, aby vyčistil vzduch."

2 12.12.2023

Kniha spíš pro mladé a mladší čtenáře: plná tajemných ilustrací, krátké texty týkající se životních etap v životě židů a zažitých tradic: od narození (zejména obřízka), dospělost (bar/bat micva v 13/12 letech), svatba a zejména pohřeb. Výprava i stručný obsah, s odkazy na Starý Zákon, jistě neobsahují vše, co i v současné židovské kultuře najdeme.
Dle mého pro zájemce, zejména mimo tuto komunitu, jsou lepší autentická vyprávění ze života v židovských rodinách, kde se přirozeně ukazují všechny zvyky, tradice, požadavky apod. nezvyklé pro lidi vně.

1 09.12.2023

Tři muži na zabití je předloha skvělého stejnojmenného filmu s Delonem v hlavní roli (1980).

Četla jsem už víckrát, teď jsem se ke knize znovu vrátila, a i když nemůžu říci, že je to moje nejoblíbenější "doktorská", zdejší nejnovější komentáře knize hodně křivdí a nedá se s nimi rozhodně souhlasit.
Za něco může anotace lákající na humorné příběhy - ty to samozřejmě nejsou a ani nemohou být z počáteční lékařské praxe, a to ještě někdy ve 40. letech, kdy se pořád bojovalo s minimálními prostředky se zákeřnými infekčními chorobami, které už skoro neznáme díky očkování či antibiotikům (o nichž si mohli tehdy jen nechat zdát).
Možná stojí za to přečíst a porovnat jak místně tak časově Bugakovovy Zápisky mladého lékaře z 20. let v Rusku (vskutku děsivé), Cronina a následně Gordona, který už to rozhodně podal veseleji a taky šířeji (od studií v 50. letech, přes praxi nemocniční či na lodi a další peripetie mladého lékaře).

Murphyho zákony jsou vždy jak se patří povedené (pozn. 1: pouze když se člověka, v tomto případě čtenáře, momentálně nijak přímo netýkají), a pokud v nich hrají hlavní roli zvířecí mazlíci a jiná domácí havěť, pak je o zábavu dokonale postaráno (opět výhradně za platnosti pozn. 1 výše).

Jeden postřeh za všechny (asi proto, že kočky neuhájily svoje přednostní postavení v celém vesmíru a byly upozaděny až za psy):
"Informativní tabulka MVDr. Harshe" pro vazbu mezi veterinárním zákrokem a dobou pracovní neschopnosti (veterináře; pro majitele nic takového neexistuje, na takový zasvěcený odhad škod si ještě nikdo netroufl - po fyzické, duševní ani finanční stránce), pohybující se v řádu dnů, týdnů až měsíců, se rozhodně vztahuje na kočky a nikoli na psy (tedy vyjma "vymačkání žláz", na to (si) kočky ne(po)trpí, zvládnou svou údržbu dokonale samy, a dobře vědí proč - pak by už veterinář, každý veterinář, byl úplně k ničemu a musel si ještě hledat jiné povolání, rekvalifikovat se nebo prostě tiše a bolestně zmizet ze světa...).

1 07.12.2023

Překvapení až desiluse z obsahu (nemluvě o tom, že jsem si omylem - přeskočením pryč ze stránky - zničila hotový neuložený komentář, takže musím znovu..., aspoň to bude kratší):
JJR je mi zde představen jako velice nepříjemný člověk, jakoby kázal vodu a pil víno (z hlediska vlastní filosofie), krom nemocí fyzických trpící i duševně, paranoiou (jak ho všichni ti ostatní velikáni myslitelé ale pronásledovali...). A k tomu ještě ty jeho ženy, žádostivá hloupá manželka, záštiplná cílevědomá manipulativní tchyně, chtivé dědictví (zejména zisku z vydání Vyznání, autobiografie pro posmrtné vydání).
Na JJR jsem v autorově líčení neshledala zhola nic pozitivního a naneštěstí jsem se ani nedozvěděla nic o samotné filosofii. Konec jeho života byl tedy prazvláštní, ostatně příčinu jeho smrti samozřejmě ani román nerozkryl. O to překvapivější bylo jeho zmrtvýchvstání... Stal se ikonou Velké francouzské revoluce, čemuž by se možná divil, kdyby ještě žil, stejně jako touze po svobodě za oceánem.
V každém případě mne velice překvapilo, že jeho myšlenky ještě za jeho života francouzská veřejnost znala, předčítali si z vydaných knih, i vzájemně pro ty, kdo číst neuměli... Neumím si představit, že by nějaký filosof měl takovou popularitu dnes, v jakékoli zemi...

"Pošetilí říkají, že jen zlý prchá před svými bližními. Opak je pravdou. Pro špatného je jistě peklo, je-li odkázán sám na sebe; pro dobrého je samota rájem."

"Citlivá duše je neblahý nebeský dar. Komu se jí dostane, ten je hříčkou vzduchu i živlů, slunce a mlha určují jeho osud, je šťasten nebo zarmoucen podle toho, jaké vanou vichry."

3 07.12.2023

(SPOILER) Podle všeho jsem četla před sedmi lety, ale vůbec si ji nepamatuji... Nové čtení mne pozitivně překvapilo svižností a negativně brutalitou skrývající se za obchodem s padělanými obrazy. Příjemný byl výlet do Austrálie: Sydney, Melbourne, Alice Springs, a aspoň na doslech australský národní dostih (koně a dostihy byli tentokrát hodně na okraji, spíš jen na plátně). Hlavní hrdina z toho všeho se zdravou kůží tedy nevyšel, ale je mladý a silný a zotavuje se... Pocit zadostiučinění z rozbití mezinárodního gangu mu k tomu určitě jen prospěje.

3 07.12.2023

Od autorky jsem už pár knih, různého žánru, četla, ale pořád jí nemůžu přijít na chuť, takže hodnocení bývá sotva průměrné. Líbí se mi její přibližování děje přírodě i přibližování čtenáři míst nám poměrně blízkým, polsko-české pomezí. Ale buď je trochu urputná (až příliš ekozuřivá, až militantní, přírodně mytická, pohanská či katolická), nebo naopak vágní (tj. pro mne nesrozumitelná pointa), takže tyto plusy nepřeváží všechny ostatní mínusy. A totéž platí pro její povídky v této sbírce...
Většina vlastně není bizarních vůbec, to jen jejich konec, který jakoby v jednom okamžiku přeskočil na paralelní kolej k celému rozehranému tématu a odvedl pozornost do nicoty. Typicky Zavařeniny nebo Švy, které se mi až do samotného "konce" velmi líbily, nebo třeba Srdce či Cestující, které mne nezaujaly.
Mytické a sci-fi povídky (Zelené děti a Návštěva) mne neoslovily vůbec. Transfugium zato ano, byť není úplně originální, jak je také přiznáno odkazem aspoň na Ovidiovy Proměny.
Poslední povídka mi neseděla komplet, spojuje v sobě mystiku, náboženství a sci-fi, nedočteno.
Jediná povídka, která mi i utkvěla (ovšem nedá se pro její děsivost a realismus zrovna říci, že se mi přímo líbí), je Pravdivý příběh (autorka to pojmenovala zcela odpovídajícím způsobem).

"Dnes je těžké najít věc, která je pěkná na první pohled. Dnešní nakupování připomíná spíš přehrabování v odpadcích."

2 07.12.2023

Zaujalo mne téma, protože zatímco o britském či francouzském odboji toho vím (z četby) hodně, o našich nejbližších severních sousedech a jejich osudech za války nepoměrně méně. Vpád hitlerovského vojska, barikády ve Varšavě, potlačení veškerých vojenských i polovojenských snad o odpor, rozvoj různých frakcí odboje mezi Poláky a polskými židy, a varšavské židovské ghetto a odsuny...
Čtivé, trochu dramatické, dojemné a napínavé, ale ani jedno ne moc (což je trochu na škodu). Milí (možná až moc dokonalí) hlavní hrdinové, mladí, silní, kurážní, s odlišnými kořeny, ale s jednotným cílem: pomoc trpícím a odpor vůči agresorům.
Moc se mi ale nelíbil nespojitý děj: několik částí vyprávění se vždy jen nakrátko věnovalo událostem uprostřed let 1939, 1940, 1942. 1944 s kratičkým epilogem 1947. Příliš kusé, pro čtenáře s tendencí se ztrácet pak v těch rádoby pokrytých několika válečných let.
Trochu YA stylem, jednoduché, nepříliš do hloubky, navrch i happy end pro dva mladé protagonisty. Holandského autora doba a dění zaujalo, leccos jistě nastudoval, ale chybí nějaká konkrétní inspirace osudy tamních lidí i důkladnější vhled a pochopení třeba díky rodinným vazbám nebo vzpomínkám přeživších (či už spíše jen jejich potomků).
V češtině navíc dostala kniha velmi tuctový a nicneříkající titul neodpovídající ani zdaleka originálu Warsaw Fury. 70%

2 04.12.2023

Napínavé, ale hlavně hrozně divné: kdyby autorka nepřičinila na závěr poznámku, že se inspirovala skutečným příběhem (z Austrálie), vrtěla bych odmítavě hlavou, že to s tou fikcí už přehnala.
Takhle mi zbývalo jen to vrtění hlavou, protože hlavní (křehká, mladinká) hrdinka byla prostě neuvěřitelné monstrum.
Moc se mi líbilo prokládání krátkých dějových (deníkových) vyprávění inspektora Fowleyho (2018) výpověďmi, pátráními členů jeho týmu, starými policejními záznamy (kolem 1997), e-maily, SMSkami, přepisem odvysílaného dílu pořadu true crime i útržky novinových článků (pro zpestření)...
Nejen že to oživilo děj, ale zestručnilo (byť je kniha i tak hodně dlouhá), autorce zjednodušilo práci a učinilo čtení napínavější. Jen kvůli odlišení typů textů se používaly čím dál menší fonty až hotové blechy, takže z hlediska čtecího komfortu nic moc.
Po dočtení mi ale stejně pár otázek stále vrtá hlavou, samozřejmě hlavní hrdinka zůstává zcela mimo mé chápání jako velevýkonná patologická lhářka (chameleon je skoro urážka zvířete), ale třeba ta hlavní oběť a lži kolem ní a její konec. V té souvislosti rovněž nechápu titul knihy. 90%

SPOILER
A že by technický forenzní tým cíleně hledající důkazy na nevelkém pozemku domu "nenašel" žumpu, to by tedy vskutku hraničilo s neschopností nejvyššího kalibru...!

6 03.12.2023