soukroma komentáře u knih

Stále čtivé, ale první díl se mi líbil mnohem víc - originální, slibný začátek retro krimi série. Tady jsem postrádala víc Hrobníka a jeho studia, víc Vídně (zde jen malé nahlédnutí do kanalizačního systému, a ještě jen dle autorovy fantazie), víc detektivky.
Autor se zamiloval do starověkého Egypta (to mu nemůžu vyčítat, i mně se to kdysi stalo), a postavil vídeňské krimi na reinkarnaci jistých starobylých praktik. Sice tu máme mumie, otázky života věčného, balzamování a trochu souvisejících božstev (většinou v nepovědomé transkripci), ale i celá staroegyptská linka mi přišla trochu povrchní. V ničem se autor tentokrát důkladně neporochnil, přitom kniha byla hodně dlouhá. Tak snad příště.

"Vždyť je nemocná. ... Ženy pořád kvůli něčemu churavějí. A když nejsou nemocné, tak jsou mrzuté, hysterické nebo těhotné."

Pozn.: překlepů vypadávalo na čtenáře podezřele mnoho.

7 24.03.2024

Hodně obsažné až rozvláčné vyprávění, bez podrobných mapek (jen jedna velmi rámcová) a plánů cesty (kolikrát se opakovalo, že vůbec neví, kde bude ten den spát, a jak ho to vůbec netrápí..., vždyť po cestě se vše jistě vyřeší samo, hodných lidí je kolem hodně - jak v tomhle závidím polovině lidstva, která může takhle bezstarostně, osamoceně, brázdit neznámé končiny a nijak zvlášť se o sebe neobávat).
Zamiloval si Turecko a chtěl do Persie, ... nakonec prostě po stopách Hedvábné stezky (v úvodu je zmíněno, v kterých zemích byl předtím, jak dlouho, takže to nebyl jen mladický dobrodružný nápad odnikud, bez znalosti světa).
Je to prostě vyprávění, kresby hlavně lidí, barevné fotky s popisky, ale ne moc (zejména u zmíněných mimořádně úchvatných míst fotky nebývají).
Příliš velkolepá výprava je zbytečná a kontraproduktivní: kniha o téměř 600 stranách s velkými prázdnými okraji stran, tlustým křídovým papírem, přitom malým fontem (a ještě menším na modrém podkladu u vsuvek zeměpisných podrobností), se nedá skoro udržet v ruce, natož pořádně otevřít.
A ty hrubky ... jako první mne přímo uhodil do očí _vysutý_ most. Přitom na knihu mne upozornil sám autor v povídání na TV Noe, kde rozprávěl o novějších zážitcích ve východní Asii a líbilo se mi zajímavé, nepodbízivé, živé, a přitom pěkně spisovné vyjadřování...

3 17.03.2024

(SPOILER) Tak nevím, tentokrát mne Coben nepěkně nudil až otravoval. Kam asi bude směřovat zápletka, to naznačil již v samotné úvodní poznámce - raketové odpalovací základny v každém maloměstě v New Jersey.
Začátek jakž takž, ale pak to nikam nepostupuje, divné postavy včetně hlavního hrdiny, kde i to jméno je na pováženou - Napoleon (Nap) Dumas (aspoň že má francouzský původ). Vší silou dočteno, zda autor přeci jen nevykřeše aspoň na závěr něco kloudného: nestalo se, závěr je skoro ještě horší než celá táhnoucí se zápletka - nedovolil si nechat vše na vládě a jejích tajných bezpečnostních aktivitách (ale mučení, waterboarding, si neodpustil), tak vypracoval hodně neuvěřitelné vysvětlení dění před 15 lety...
Podprůměr obecně, a podpodprůměr na autora, který mne povětšinou dovede aspoň něčím zaujmout. Hodnotím jako zcela ztracený čas, měla jsem odhodit dávno před polovinou... 55%

V úvodu jsem aspoň od autora našla několik velice trefných popisů, tentokrát žalu ze smrti blízké osoby. Nemohu než plně souznít:

"Několik týdnů mne všichni zahrnovali pozornostmi, ale pak je to přešlo. Vzpomínám si, že když jsem se zhoršil v dějepise, paní profesorka Freedmanová si mě zavolala a řekla mi, laskavě, ale nekompromisně, že se nesmím vymlouvat na tvou smrt. Měla pravdu, život jde dál, jak má, i když se to zdá být úplně nehorázné. Když máte smutek, máte aspoň něco. Ale když se smutek otupí, co zbude? Jdete dál, a já jít dál nechtěl."

"Někdo tvrdí, že první krok v procesu žalu je odmítnutí přijmout nepříjemnou skutečnost. Já zjistil, že opak je pravdou. První krok je úplné a okamžité pochopení situace. Dozvíte se tu zprávu a hned si uvědomíte, jak je naprosto zničující, že není odkladu, že smrt je konečná, svět se vám zhroutil a vy už nikdy nebudete takoví jako dřív. Uvědomíte si to během několika vteřin, netrvá to déle, To uvědomění vám zaplaví žíly a úplně vás smete, Srdce vám pukne a podlomí se vám kolena. Každá část vašeho já se povolí, sesype a vzdá. Chcete se schoulit do klubíčka. Chcete se po hlavě vrhnout do propasti a padat a nikdy se nezastavit.
V té chvíli se dostaví odmítnutí.
Zachrání vás. Rychle vztyčí ochranný plot. Popadne vás a drží, nenechá vás vyskočit z okna. Sáhnete na rozpálená kamna. Odmítnutí stáhne vaši ruku zpět."

1 11.03.2024

Líbilo: je to sice trošku červená knihovna se sluníčkovým koncem, hodně rodinné (několik generací v jednom bytě: seniorka, vdova po knihkupci, její nejstarší dcera s malým synkem a nezvěstným manželem/zetěm, nezvěstný syn a jeho žena/snacha, zdůrazněný nejmladší syn, ve skutečnosti ale synové byli dvojvaječná dvojčata?, a ještě nemanželská dcera mrtvého knihkupce), ale také o prodeji knih v západním sektoru Berlína v pohnutých dobách pro celé velkoměsto a Německo vůbec: 1948-1953.
Poválečné ruiny a chybějící všechno (díky americkým a vůbec západním "okupantům" přeci jen důležité dodávky zboží), včetně pracovních sil. Stále ještě mnoho vojáků wehrmachtu nezvěstných, stále se někteří vraceli z ruského zajetí, po zmizelých židech stále pátrá Červený kříž... Západní sektor Berlína postupně blokován Sověty, používaly se letecké mosty mezi západním Německem a západním Berlínem (ne že "nebylo na chleba", jak stojí na obálce, on často nebyl ten chleba... a jiné vymoženosti jako palivo, plyn, elektřina apod.), pak se postupně uzavíral sovětský sektor města (stejně jako se utužovalo NDR -chybně dle překladatele DDR- proti NSR/SRN), nejprve přechody jen na propustku, pak už ani to ne, vlaky už nejezdily skrz město, pracující na východě nesměli bydlet v západní části až k totálnímu uzavření městské a státní hranice, spuštění těžké opony.
Trošičku kostrbatý styl, ale celkem zajímavé počtení. O autorce se mi nepodařilo zjistit, zda žila ještě v rozděleném městě (narodila se dle údajů na webu prostě v Berlíně), což by dodalo v každém případě autenticitu. 70%

I já si pořád pamatuji první návštěvu západního Berlína po otevření hranic, všude ještě pozůstatky zdi, ale hlavně v první fázi plně funkční hraniční přechody mezi oběma částmi, východem a západem, kde jsem ani nemohla použít tentýž jako můj západoberlínský přítel... (docela mi jich bylo líto pro tu dlouhotrvající izolaci, i když samozřejmě východních mi bylo líto víc, dokonce víc než nás - schizofrenní město, rozdělené rodiny, zoufalé pokusy o setkání, ilegální a většinou smrtonosné přechody - muzeum Checkpoint Charlie je opravdu otřesným svědectvím).

4 10.03.2024

(SPOILER) S chutí jsem se pustila do nové série od pro mne nového autora. Začátek byl fajn, nesporně nezvyklý kriminalista působící v Bristolu a zajímavě se rozvíjející zápletka.
Na jednu stranu se autor snažil co nejvíce poinformovat o Aspergerově syndromu, konkrétně jaké možnosti a jaký potenciál právě pro jeho knižního hrdinu má, a naopak jaká úskalí a nepříjemnosti to přináší pro něho samotného a - zejména - jeho okolí (nejbližší a spolupracovníci).
Pořád se nemohu zbavit dojmu, že na postu hlavního policejního vyšetřovatele vražd je Asperger hodně na obtíž - pro spolupracovníky a svědky (pochopitelně i pro nadřízené a pachatele, ale tam je to už obecně víc v pohodě ... štvát je). Špatně spolupracuje, nemá jakékoli sociální návyky, empatie mu chybí (přesto ho autor často nechává "číst" jeho protějšky, což je dost sporné, že to opravdu funguje). Lepší by byl v druhé linii, ne přímo styčné se svědky a vyšetřovanými (ale zase by to vyžadovalo být po boku někoho, kdo mu rozumí a věří jeho analytickému úsudku...). Tady i on občas udělal chybu, na něco zapomněl, např. červený jaguár byl zmíněn mnohem dříve, než se s tímto autem začal vůbec vážně zabývat.
Samotné vyšetřování, záhy odsunuté na druhou kolej až úplně zapovězené Crossovým nadřízeným (jiný úkol ale nedostal?), se uprostřed knihy neposouvá vůbec nikam, velká nuda, teprve v samotném závěru se to rozjede.
Pár nejasností přitom stejně zůstává (ohledně viny při nehodě, schopnosti druhého pachatele provést brutální vraždu apod. - ostatně i sám fakt, že MacDonaldovi za svůj produktivní život měli v náhradní péči přes 80! dětí, přitom on jako vrchní komisař nebyl prakticky doma a dětem se věnoval jen velice omezeně, mi připadalo hodně na hraně uvěřitelnosti.
Nakonec tedy trochu nadsazuji hodnocení, hlavně pro srovnání s předchozí přečtenou britskou detektivkou rovněž nového autora, z exotičtějších končin, kterou jsem dočetla jen stěží (Zátoka).

2 09.03.2024

Natěšená jsem se pustila do knihy, slibující atmosférickou návštěvu málo známého souostroví Scilly na dosah Cornwallu, kde bouřlivé moře dávalo lodím zabrat a pašeráků bylo a je stále dost, až na to, že je zajímají jiné komodity.
Hlavní hrdina i místo děje byly skvělé, ale samotná zápletka mizerná, vše se nesmírně táhlo a jen silou vůle jsem nakonec rychle dočetla. Po úvodní smrti na prvních stranách se dalších 300 stran zhola nic neděje, "vyšetřování" těch pár stálých obyvatel - potenciálních podezřelých - ostrůvku o velikosti jeden a půl na půl míle se pohybovalo výhradně v kruzích a neposouvalo ani o píď. První indicie ohledně pachatele se objeví pár stran před koncem, a pachatel je to věru nepravděpodobný...
Takže lze doporučit jen pro skalní milovníky drsného ostrovního života - omezený pohyb trajekty mezi ostrovy a letecký bus na pevninu, kostel na jiném ostrově, hřbitov už plný, jen kremace, časté vichry a bouře, útesu a zátočiny, ... a pašeráci.

Text není bez chyb, ale nejhorší byly přechodníky: překladatel je používal na každé druhé stránce, což bylo nesmírně rušivé - v současné mluvě ani literatuře už prostě nemají v češtině místo. Mne otravovaly a zdržovaly, protože jsem se u každého z nich zarazila a rovnou vymýšlela, jak pěkně by se daly nahradit.

1 06.03.2024

(SPOILER) Zklamání, znechucení a pocit marnosti a manipulace: strašlivě dlouhé a táhnoucí se, zejména část z dětství, které se zdá v podstatě idylické (3+1 nerozlučná partička dětí), přitom další dění v rané dospělosti zásadně s tímto nekoresponduje.
Hrdinové jakoby přeskočili něco neznámého a stali se prostě někým neočekávané jiným. Anebo si autor, zejména v samotném závěru, přihnul nebo něčeho víc zobnul a nakupil naprosto neuvěřitelné skutky, události a jednání vedoucí k tragickým koncům většiny hrdinů. A nakupil toho opravdu nesmyslně mnoho, přitom tím ještě - na závěr - vycpával i díry ve vyprávění v dávnější minulosti.
Velmi to autorovi zazlívám, stejně jako manipulaci se mnou jako ubohým čtenářem obstránkovou připomínkou toho Dramatu, ke kterému se plíží šnečím tempem až do posledních stran a kvůli čemuž jsem - přes už jistou nechuť - musela knihu dolouskat.
Rovněž autorovi nepřiznám řádné vypravěčské umění (krom neukojitelné potřeby natahovat a přidávat - připomnělo mi to v tomto smyslu ještě děsivější grafomanství Donny Tartt, ostatně téma je jejím dílům vcelku rovněž podobné, a stejný je i náš dvorní vydavatel překladů, pokud se nemýlím), protože neustálé přeskakování v čase bylo opravdu úmorné, v některých částech jsme přeskákali, doslova - zmatečně a na přeskáčku, tolik časových období, co odstavců na pár stránkách. Jinde zase předvídatelnou akčnost nahradily krátké samostatné bloky textu, což zase nedostatečně a jen zkratkovitě popisovalo vývoj situace a bylo v protikladu s nekonečně zdlouhavým líčením zejména dětství. Zrychlení nepřispělo k ničemu, zejména když do všeho bylo vkládáno dění "v současnosti".
A to mi připomíná, co mi stále více tane na mysli po dočtení: hlavní hrdina=vypravěč nakonec vylíčil sám sebe jako zcela bez poskvrnky, jen se špetkou závisti v dětství, ale jako skála charakterní v dospělosti, úspěšný a bohatý. Bez bázně a hany, hm, v protivném protikladu s chováním jeho kamarádů. Nevěrohodné, do očí bijící.

Kniha se rovněž nevyvarovala chyb, zejména mne nesmírně otrávil _Johns a Hopkins_, zmiňovaný hned několikrát v celém překladu a pokaždé špatně. Jakkoli nám to na první pohled může připadat divné, je to jeden pán, Johns je jeho křestní jméno, Hopkins příjmení. A je natolik významný, že v USA je po něm pojmenováno kdeco, nejen zde zmiňovaná nemocnice. Překladatel a vydavatel stejnou měrou nechali projít tuto zásadní chybu, přitom - pokud to ani jeden neví - stačí jedním klikem ověřit správnost na wikipedii. A z originálu tato chyba prostě pramenit nemůže...

Suma sumarum: nespokojenost z nevěrohodného příběhu a z násilné manipulace autora čtenářem, tedy špatným přístupem k literárnímu vyprávění. Kvanta dat a nekonečné dopočítávání sem a tam vzhledem k Dramatu, čistě pro orientaci, situaci nezlepšila. O jakékoli plynulosti vyprávění se tedy vůbec nedá mluvit. Vše se také nakonec ani ve zbytečně dlouhatánském textu neobjasnilo - zcela mi ušlo, co se stalo s rodiči vypravěče - o ostatních členech rodiny a jejich konci jsou přitom hotové tirády. Jen za (vynucené) dočteni 55%.

2 06.03.2024

Číst by se to snad i dalo, ale stylem je to pro hodně mladé čtenáře - ostatně dva hlavní hrdinové jsou zhruba patnáctiletí. Autor chtěl poučit o vzniku jednotné Itálie, ale šel na to nějak moc zeširoka, melodramaticky a romanticky (o to méně historicky). A svým hrdinům vkládal do myslí a úst značně neodpovídající výrazivo jako "ideály" (nad nimi dumá sirota, která neumí číst a pohybuje se jen u cirkusu), nebo "nebuď patetický" (hraběnka, samozřejmě taky sirota, toto směřuje k čerstvě adoptovanému nevzdělanému sirotkovi). Vylíčení postav proto také značné pokulhává, zejména hraběnka.

3 04.03.2024

"V životě se musíme rozhodovat podle faktů, ne podle strachů."

"Neexistuje pozitivní či konstruktivní kritika. Každá kritika je bolestná a negativní."

"Neopravujte druhé! Netrumfujte! Netrucujte! Ale někdy je to fuška." (vždycky je to fuška!)

1 03.03.2024

Překvapilo mne, že se mi valná většina povídek docela líbila. Pořád nemám ráda hnus a ohavnosti, ani podložené nadpřirozenem, ale tady bylo taky pár pořádných (psycho)thrillerů.
Balzamovač byl rozhodně nejlepší: pro mne by všechny horory mohly po nějakých těch hrůzách končit návratem do reality, která dovede sice být také hrůzná, ale přesto je to jistým způsobem úleva... /"Zdálo se mi, že jsem pohřbený pod zemí." "A jak se ti to líbilo?" ;-/
Překvapením také bylo, že povídky jsou opravdu všechny čerstvé a od mladých či začínajících autorů. A kupodivu valnou většinou žen.

3 03.03.2024

"Nic z toho neplyne."

Nevyjádřila bych to lépe.
Ale třeba podrobněji...
Nic Nelíbilo Nic
Přírody - pramálo
Krásy - prapramálo
Lidství - až na dřeň
včetně pornohvězd a podobných
A tápajících inzerentů
Hry se slovy? Krátké, dlouhé,
sic provedené, však málo povedené
A což ta řečtina, latina, nelidština (=nesrozumitelština)?
A nespisovština (=budiž),
až hrubština (=datel tahal červi z kostí???, NE, TO NE)
Změť (ale! v abecedním pořádku!), sněť
Jedna parodie na Křišťálovou studánku, soukromou,
proč však Polednici čteme celou celičkou?

3 02.03.2024

Moc mne kratičké povídky nezaujaly (zajímavé byly Baudotky, takové nadčasové - ženské plkání už tehdy po telegrafních drátech), dokonce ani nad Bludným Holanďanem (jedné ze dvou už dříve vydaných) jsem se tak nenasmála, jako když jsem ji četla v rámci Poháru života.
Naopak na mne padal smutek jak kvůli tehdejší politické situaci (umocněno navíc reprodukovaným autorovým Dopisem vládě SSSR) tak v souvislosti se současnou Ukrajinou.

KYJEV
"Kyjev je město krásné a šťastné, mihotá se ve slunci a široširý Dněpr mu leží u nohou.
Po vřavě válečných let ho ovládla nesmírná únava. A klid.
Cítím tu však záchvěvy nového života. Budou postaveny nové domy a ulice opět ožijí. Nad řekou, kterou miloval Gogol, se znovu zaskví královské město.
6. července 1923"

Kéž by to už taky byla /naše/ poválečná skutečnost ... po stu letech.

1 02.03.2024

Začátek zajímavý, ale pak nastoupily odpudivé prvky (holt horor), které mne nakonec tak ve čtvrtině od čtení odvrátily. Ale ještě jsem se mrkla na závěrečné stránky, kde už se odehrávala opravdu vražedná nechutná hrůza...

Nicméně na začátku jsem ukořistila zajímavé větičky:

"K tomu, abys žil, potřebuješ jedinou věc. Za žádných okolností nesmíš přestat dýchat, to je celé."

"Čím výš vyletím, tím menší se ti zdám, ale to jen proto, že ty neumíš létat."

2 02.03.2024

(SPOILER) Tentokráte tak nadšená nejsem: přečetla jsem všechny předchozí díly, na přeskáčku, naposledy první Loutkové divadlo, a to se mi líbilo mnohem víc než Botanik.
Jednak mi tu nějak vadila (lady) Estelle a celá ta vlastně nosná linka s ní, vrcholící s Poem o 9 měsíců později... Trochu nevěrohodná postava a ještě nevěrohodnější vztah.
Dále jsem objevila značné díry ve vyšetřování: Estelle zatkli hned na místě, jistě se jí ptali nejen na zbraň použitou (nikdy se nenašla a nikomu to nevadilo, naopak od počátku se zdůrazňovalo, že u soudu to nebude vůbec na překážku odsouzení?!), ale museli by se ptát i na zbraně v domě obecně, takže jakožto dcera zavražděného otce oblibujícího střelbu a střelné zbraně jistě věděla, kde jsou ... a nemuseli by trezor tak složitě hledat.
Ale hlavně jsem nějak nepobrala motivaci padouchovu, který věnoval tolik energie, vymýšlení a složité přípravy i realizace své pomsty(?).
Farmaceutická tématika byla zajímavá, ostatně spíš než botanik to byl právě farmakolog, kdo je všechny přelstil.

7 27.02.2024

Poněkud smíšené pocity: předchozí knihu jsem nečetla, takže pro mne to bylo čistě o Gretel, která mne aspoň trochu štvala po celou dobu, kdekoli se nacházela a cokoli dělala, ale snad nade vše mi vadilo, jak se jako jedenadevadesátiletá vynacházela naprosto v plném zdraví, bez problémů chodila na procházky i na nákupy, běhala po schodech (autorova licence), takže byla jako Makropulos (cynicky a politicky nekorektně by se z toho dalo usoudit, že vážně ty nacisti byli něco jako nadlidi, ... ovšem nebýt jejích dětí s nepoměrně více neduhy na kontě).
Linka s Henrym nebyla tak úplně s Henrym, ale spíš s jeho rodiči. Zajímavý nápad vzájemného držení v klinči, kdy prozrazení druhého znamená konec i prvního. Ale stejně mi líčení té rodiny a jejich truchlivého života nepřipadalo reálné, stejně jako postava Alexe.
Na knize mi vadila zdlouhavost, nebo spíš příliš mnoho textu - navíc drobným písmem v paperbacku se to dalo hůř držet a ještě hůř číst. K tomu i pár hrubek a podivný úlet v doslovu, kde se používá jiný titul knihy, než který skutečně nese (Život na útěku, což není ani originální titul).
Takže za sebe spíš ne než ano, nicméně dočteno.

3 26.02.2024

Čtivé, ale takové neurovnané, povrchní, neukončené: autorku zaujala nějaká zmínka, našla si k tomu materiály a šup, napsala příběh, do kterého se pokusila dostat vše nastudované a dle ní zajímavé, ale pěkně vykynutý a jedlý produkt z toho prostě není. Postavy a jejich příběhy zcela fiktivní, nezapadalo to do sebe.

Nevím, jestli tyhle rychlokvašky, rádoby příběhy z války, pokud možno napsané mladými autorkami na hony vzdálené času i místu jimi zpracovávaného děje (a bez jakékoli dlouhodobé a opravdové zájmové vazby na zpracovávané téma), jsou vůbec k užitku. Nakousnou pár témat, ale pro jejich pořádné zkoumání a dostatečnou důvěryhodnost díla spíše romantické knihovny pro ženy prostě nemohou sloužit. A já pochybuji, že čtenářky právě toto vyhledávající pod žánrem "válečný román" někdy mají chuť a potřebu něco dalšího dohledat a udělat si ucelenější představu.

3 25.02.2024

Nemám ráda horory plné monster, upírů, slizu, pozemských a vesmírných nemocí a ďáblových intrik, ale pár prvních povídek jsem prostě přetrpěla a doufala, že mne King nezklame a naservíruje i poněkud jiný žánr.
A nezklamala jsem se, přišlo Bojiště: úžasná drobnost, originální, s pointou, která musí z každého s posledním řádkem vyrazit dech.
Líbily se mi zabijácké thrillery Jahodové jaro i Muž, který miloval květiny. A ocenila jsem drsnou školu v povídkách Římsa a Nekuřáci a.s.

7 24.02.2024

Nedočetla jsem, na mě moc plácání, nadto s umělou neuchopitelnou různorodou formou (pro formu).

Takže zůstává k zaznamenání hned první věta.:

"O spisovateli a jeho díle lze vědět alespoň tohle: oba společně procházejí nejdokonalejším bludištěm, jaké si dovedeme představit, po dlouhé okružní cestě, jejíž cíl splývá s počátkem: samotou."
(teď koukám, že ani v téhle jediné větě není forma ušetřena)

4 24.02.2024

Překvapivě osvěžující čtení: z úplně jiné doby (20.+ léta 20. století), místa (maloměsto v - nezávislé - Litvě) a zejména kultury (židovská rodina, převaha židů nad starověrci a Litevci, jak to často autor označuje). Vše pro mne nezbámé, hrdinové - hlavně mladá Henka a její (budoucí) tchyně Rocha-samuraj - svérázní, zábavní a přímí i cílevědomí. A nesmírně pracovití. První část se týká doby před narozením autora, a až na jednu tragédii před koncem, kterou překrylo narození právě malého Hirše(le)ho, to bylo opravdu příjemné čtení.
Druhá část od nástupu autora do školy dosažením sedmého roku se hodně zabývá jak vzděláváním, náboženstvím, jazykem, a je o stále složitější době, konce 30. let - vzdálené zprávy z Evropy, o postupu Hitlera a z druhé strany Rudé armády, která přišla "na pomoc" samostatné Litvě, aby tam už zakořenila, a rozjela se tam válečná fronta po napadení nacisty. A to už, kdo mohl, vzal nohy na ramena a prchal - na východ. Exodus židů do Lotyšska a Ruska. Válečná léta autor pominul, jen v závěru zmínil, jak těsně po válce se vrátil podívat do rodného městečka, které nepoznával - žádní židé nezůstali.
Autor neútočí na city, není to o holokaustu, ale o životě v dramatických dobách (mezi)válečných - v podstatě v Litvě se jim žilo dobře až do vstupu SSSR do války, pak už nebylo moc, kam se vrtnout.
Styl velice čtivý, žádné nářky, spíš veselý a povzbudivý, zábavné, jak nenechá ani na svých lidech nit suchou, ukazuje jejich pověstné vlastnosti v holé a úsměvné kráse.
Plný počet si kniha za mne rozhodně zaslouží.

2 23.02.2024

Skvělé: velmi čtivé a informativní, jak po stránce historické, politické, válečné, geografické (hodně Kuby, ale i Evropy), reportérské, tak lidské, a samozřejmě spisovatelské.
Hlavní hrdinku Marty (Martha Gellhorn) jsem si oblíbila, byla neohrožená (víc než Američanky běžně bývaly), k sobě dost tvrdá (a trochu nejistá), cílevědomá (do válečných zón se dostala co nejdál a všude: Španělsko 1937, střední Evropa 1938, Finsko 1939, Čína 1940... a výsadek v Normandii, na zapřenou a s potrestáním), ale současně hodně citlivá, soucitná s neštěstím druhých a ochotná i schopná podat pomocnou ruku. Nikdy jsem o její romanopisecké kariéře neslyšela, škoda, že u nás nic z její tvorby nevyšlo.
Hemingway zato z příběhu vyšel přesně tak, jak si ho představuji: vynikající společník u sklenky, skvělý vypravěč, ale sebestředný sobec s přetékajícím egem v soukromí, zejména ke svým ženám. Vlastně nedokázal žít sám a potřeboval trvalý obdiv, takže ve skutečnosti tam nějaká nejistota za zpupností a namyšleností asi byla...

"Začala jsem si uvědomovat, že opravdové psaní je něco jako stavět zeď z cihel, klást pěkně jednu vedle druhé a nečekat, až uhodí blesk. Že je k tomu potřeba pečlivosti a píle. Jde o manuální práci. A že pak možná v jedné chvíli, pokud nepolevíte, rovnáte cihly tak důkladně, že vám dlaně tak krvácejí, od práce ani nevzhlédnete a nic kolem vás nemůže zastavit, pak teprve ten blesk udeří. Ne když se modlíte, aby se tak stalo, ale když opravdu děláte svou práci."

Kniha se mi líbila mnohem víc než Létala jsem za sluncem, asi právě kvůli hlavní hrdince, Beryl mi moc nesedla.

3 22.02.2024