Snoopi komentáře u knih

Krásná kniha s neobvyklým, ale stále velmi aktuálním tématem. Přiznávám, že podle názvu jsem čekala poněkud jiný příběh, neboť výraz "modrá pilulka" již zcela automaticky navozuje naprosto specifické asociace :-)
Autor se rozhodl formou komiksu otevřeně zpracovat kontroverzní téma lásky, milování a sexu HIV pozitivních lidí. Činí tak velmi citlivě a ohleduplně, s maximálním pochopením pro konání svých postav, ostatně ani není divu, vždyť vychází ze svých vlastních zkušeností.
Hrdina Fred zpětně komentuje svůj příběh: v myšlenkách se vrací do minulosti, do roku 1999, kdy navázal hluboký a silný vztah s dívkou Cat. Na tom by nebylo nic divného, kdyby jeho přítelkyně a její čtyřletý syn neměli nemoc AIDS. Sám jakožto HIV negativní řeší dilema, jak se k celé situaci postavit, neboť se svých blízkých nechce vzdát. A tak se rozhodne s nimi zůstat, přestože to znamená stálý lékařský dohled a všudypřítomný strach ze smrti.
Text je to velmi emotivní a nečekaně poetický, např. když Fred přirovnává svůj příběh k notám: "Notový záznam se rozeběhl drobnými tóny... důrazy... pomlkami... na první poslech ta melodie zněla příjemně povědomě. A najednou synkopa... překvapení skladatele... závratné ticho... klapy klap... notový záznam se zase rychle rozeběhl, i když nástroje zůstaly ještě chvíli rozladěné..." Trochu mu škodí, jakým způsobem se Fredovo myšlení prolíná s děním a rozhovory postav, a také větší časové skoky. Příznivce komiksů si však určitě získá svým grafickým provedením: krásné skici, vzniklé z jednoduchých tvarů, ze zdánlivě ledabylé změti čar, přitom pečlivě zaměřené na detail. Kniha se mi moc líbila, nejen svým tématem, ale hlavně pro své zpracování.

"Malý byl vždycky neduživý, náchylný k různým nemocem... ale na jaře 2000 se situace výrazně zhoršila a rozbory ukázaly, že se virus probudil a začal se kalupem množit.. Padlo nevyhnutelné rozhodnutí nasadit tvrdou léčbu... Cati z toho byla zničená... Předně ji ta zpráva zavalila pocitem viny... to ona přece zavinila, že se její syn nakazil, a měla by tedy onemocnět dřív než on, dokonce by, ještě symboličtěji, měla umřít, aby on mohl déle žít... a pak... vedlejší účinky téhle dost brutální kúry, se kterými si nevědí rady u dospělých, jsou v případě tříletého dítěte o to nevyzpytatelnější, zvlášť když má léčba trvat léta nebo desítky let... Jestli věda něco nevymyslí, bude se tohle dítě do konce života plácat v jakési životně nutné závislosti na drogách, které mu bude dávkovat jeho vlastní máma... nemají na výběr, nic než obavy a otázky..."
"Lidé se na doktory často obracejí s očekáváním a nadějí... vyzařují totiž zvláštní auru... asi proto na ně přenášíme odpovědnost za část našich životů... a pak mají výhodu, že nás vidí ta, jak se nám nikdy nepoštěstí... Někteří se snadno uzavřou v jakési povýšenecké nadutosti, jiní se zase skrývají za přehnanou starostlivost hraničící s pokrytectvím... Tenhle je mi mimořádně sympatický... nebere se příliš vážně, má své nálady... připadá mi lidský... a myslím, že mu s Cati za hodně vděčíme."

80 15.01.2023

Nevím, proč je tak těžké začít. Vždyť na tom nic není: obrázky jsem tvořila ráda, zažila jsem i jednu malou vlastní vernisáž v knihovně, a se stejně praštěnými lidmi jsem navštěvovala kurzy malování pastelem. Právě ten mi učaroval nejvíc, ty čáry, které jedna malá, ať už tuhá či drolící se, tyčinka může dokázat… a přitom k tomu stačí tak málo. Pastely mě nepřestávají fascinovat, ráda o nich čtu a dozvídám se o nových technikách. Jenom v práci s nimi jako by mi stále cosi bránilo, snad strach a určité obavy z toho, že mé obrázky nebudou takové, jaké si je představuji, strach daný i tím, že jsem se nijak neodbývala a pořídila si prostředky skutečně kvalitní.
Tak trochu závidím dětem jejich spontánnost a kreativitu: neptají se na hodnocení, nezajímá je výsledek – prostě popadnou pastelku… a tvoří. Ta jistá přirozená tvořivost je nám vlastní, tak kam se časem ztrácí? Jsme snad vůči sobě až příliš kritičtí, neboť své výtvory časem začneme navzájem srovnávat, porovnávat, hodnotit… a zpravidla i odsuzovat? I to je možné.
Dlouho jsem se bála něco „jen tak namalovat“ – stále jsem to své „kouzlení s pastely“ odkládala. Až před minulými svátky jako by se něco změnilo. Vnímala jsem takové zvláštní „pnutí a nutkání" uvnitř sebe a podivný neklid, jako by mě „svrběly packy“. Vůbec tomu nešlo odolat: popadla jsem do rukou své oblíbené balení pastelek a pastelů – a rodeo mohlo začít.
Pustila jsem se do výroby vlastích vánočních přáníček, jimiž jsem chtěla potěšit své přátele a známé. Napřed jsem si vytvořila jakýsi "prototyp", kam jsem vměstnala vše, co jsem chtěla: kočku, psa, dárečky, stromek a ozdoby. Přání bylo otvírací, uvnitř zářila velká letící hvězda s péefkem a velkými číslicemi. Jako inspirace mi posloužila sádrová soška usmívající se kočičky, pejsek se nabídl sám. Kompozice vypadala „použitelně“ a já s úsměvem zalovila ve sbírce svých malovátek. Suchý pastel jsem zamítla rovnou, neboť dobře vím, jak škodolibě rád se rozmazává i drolí, a na závěr navíc vyžaduje fixaci postřikem. A tak jsem s rozechvěním hrábla po balíčku těch nejdražších pastelů, které jsem kdy měla, a srdce jen plesalo, když jsem je každý zvlášť opatrně vysvobozovala z obalu, když jsem je něžně brala do rukou, když jsem jemně zkoušela jejich odstíny a vybírala ten pravý… Celá jsem hořela nedočkavostí a já se dychtivě pustila do díla: začala jsem u větví a stromku, těšilo mě, jak hezky dostávají svůj tvar, jak hezky vystupují do popředí… má radost však trvala jen do té chvíle, než mi dočista zezelenaly prsty i dlaně a celý obrázek připomínal jeden velký, obří, nedefinovatelný zelený flek: ta barva byla všude.
Zabývat se dalšími detaily již prakticky nemělo smysl, navíc tuhý čtverhranný pastel jemné kontury prostě nevykouzlí, přestože je fungl nový… Nezbylo než umýt tlapy - a jít na "verzi číslo dva". Tentokrát jsem již kolem sebe rozmístila hned několik mokrých hadříků, za což jsem si pak jenom blahořečila. Zvolila jsem i jiný postup: začala jsem drobnými detaily u postaviček, k čemu jsem vytáhla i pastelky, a až teprve v závěru jsem obrázek doladila volnými tahy pastelem. Nakonec jsem mohla být spokojená – a já se hned pustila do dalších verzí téhož.
Paradoxně nejhorší to však bylo s motivem pěticípé hvězdy uvnitř přáníčka: komety se všemožně kroutily, o nějaké "geometrické symetrii" se rozhodně mluvit nedalo, jeden roh vždy o něco širší na úkor druhého, to vše poněkud rozplizlé, se spoustou čar z nekonečného gumování... Mordovala jsem se s tím pěkně dlouho a až teprve ke konci své "velkovýroby" jsem v nějakém časopise našla prototyp hvězdičky, který mi naprosto vyhovoval. Stačilo jen vystřihnout, obkreslit… a bylo po starostech :-) Nakonec jsem byla spokojená, svému slibu jsem dostála – a spokojení byli i ti, jimž jsem svůj obrázek zaslala. Ten pocit mě hřál ještě dlouho...
Ano, nejtěžší je začít. Za mnohé, co jsem se o pastelu naučila, vděčím této příručce. Může fungovat jako „základní kánon“ těm, kteří se rozhodli techniku pastelu vyzkoušet, používat, ale i dovézt k dokonalosti. O pastelu zde najdeme snad vše, včetně návodů a tvůrčí inspirace. Tu knihu jsem v rukách držela nesčetněkrát, stále v ní objevuji něco nového… a jednou si ji určitě musím už konečně pořídit. A taky už začnu zase malovat :-)

81 15.01.2023

Malování je nádherná a bohulibá činnost. Je radost i prosté štěstí, přináší klid a člověk si při něm krásně uklidí i v duši. Malování je vášeň a kdo umí vládnout barvám, ten je král.
Líbí se mi hezké obrázky, nejen ty od klasiků. Ráda se na ně dívám, těším se z jejich krásy, žasnu nad jejich dokonalostí, ale úplně nejradši bych takové malovala sama. Není nic snazšího: stačí pár barviček a papír už se někde najde, řeklo by se. Jenže… je tu jeden takový menší zádrhel: jakoby všechny ty krásné obrázky, které chci tak horlivě vytvářet, existovaly jen v mých snech; jakoby moje ruce byly nějak „prokleté“; jakoby na nástrojích, jimiž chci tak nadšeně kouzlit, dřepěla temná postavička, smála se mi do obličeje a vyzývala mne na souboj.
Zatím bohužel prohrávám – je totiž těžké zápasit s ďábly, které se v nás skrývají: vlastní nejistota, pochybnost a malé sebevědomí, násobené dávkou lenosti.
Jakmile do ruky vezmu tužku či pastelku, cosi ve mně zamrzne a já neudělám ani čárku.
Přitom však veškeré ty pomůcky a udělátka ve všech možných a nemožných podobách doslova zbožňuji. Často chodím do papírnictví, nasávám vůni, opájím se atmosférou, kochám se nabídkou, hledám oblíbené značky… až jednou za čas prostě „uletím“ a domů si nadšeně odnáším snůšku toho nejlepšího z nabídky obchodu. Jenže pak se kdesi uvnitř mě rozpoutá peklo pochybností a cosi se ve mně sevře: proč to kupuji, když stejně nemaluji, kdy hodlám začít a hlavně jak, copak to umím, nač to vlastně potřebuji...
Jednou za čas všechny ty své poklady vyndám, a není jich málo: balení různých druhů pastelů, voskovek, pastelek, akvarelových a akrylových barev, dokonce mám i olejové… Těším se z jejich krásy a zvláštní novoty, jíž si stále uchovávají, popouštím uzdu fantazii a jako v extázi listuji různými příručkami. Ta touha je silnější než já, tak hmatatelná a jasná… Co mi tedy brání? Pevně věřím, že nad tím nepřítelem jednou zvítězím – ale bude to těžké: jsem jím totiž jenom já sama.
Nejtěžší je začít. Hlavně se nebát, jít do toho s vervou. Svatá pravda, která říká, že „žádný učený z nebe nespadl“. Nic na tom není: obrázky jsem tvořila ráda, jednou jsem dokonce zažila i takovou malou vlastní „vernisáž“ v malé knihovně, a se stejně trhlými lidmi jsem navštěvovala i kurzy malování pastelem. Odnesla jsem si odtamtud pár cenných rad – a několik velkých obrazů, jež si nechám zarámovat. Občas je rozbalím a nestačím se divit: tohle že jsem namalovala já? Věřím, že to půjde: už mě zase nějak začínají „svrbět tlapky“. Asi nastal čas vyrazit do boje s temnotou :-)

Tato kniha mne provází mým „rádoby-uměleckým“ životem. Pořídila jsem si ji v době, kdy kurzů nebylo ještě tolik, v době, kdy neexistoval internet a znalosti se mnohdy musely pracně dohledávat v knížkách. Myslím, že mi dala to nejlepší, co mohla – a stále ještě mi to poskytuje. Když si nevím rady, ráda do ní nahlížím. Jako zdroj inspirace je neocenitelná – a její informace taky něco váží :-)
Obsahuje několik oddílů, věnovaných jednotlivým technikám: Úvod do kresby, perspektivy, akvarelu, pastelu, olejomalby, akrylové malby a smíšených médií, nechybí slovník ani nezbytný rejstřík. Kapitoly jsou poměrně obsáhlé, v každé z nich se o těchto technikách dozvíme něco víc, např. o jejich historii, charakteristice, technikách, popř. materiálech. Kniha je plná názorných návodů a bohaté fotodokumentace. Rozhodně patří do rukou všem, kteří se o malování zajímají, kteří zkoušejí malovat, ale i těm, kteří již nějaké ponětí o tvoření mají. S klidem bych ji zařadila mezi přední publikace, a mohu ji jen doporučit.

76 13.01.2023

Publikace, která dostála svému slovu, jež má v názvu: je opravdu přehledná. Má sloužit jako studijní příručka jak studentům SŠ, tak i širší veřejnosti. Jak autor v úvodu přiznává, pomíjí v ní literárně teoretické výklady /s výjimkou poučení o uměleckých směrech/ - v této oblasti odkazuje své čtenáře na jiné knihy.
Výběr autorů a děl není vyčerpávající: zahrnuje nejznámější autory, kteří se nějak podíleli na vývojovém procesu, a jejichž dílo představuje živou kulturní hodnotu.
Najdeme zde také krátké ukázky děl, rukopisů či dobových textů, u těch nejzásadnějších i stručné shrnutí jejich obsahů. Díky tomu kniha nepůsobí stroze a nezahlcuje nás pouze suchopárnými fakty.
Text doprovázejí dobové fotografie a ilustrace, myslím si však, že by nebylo na škodu mnohé z nich o něco zmenšit. Bonusem jsou zvlášť rozpracované dějiny slovenské literatury, i když ani není divu, publikace vznikla v době, kdy Slovensko ještě patřilo k Čechám. Do druhého vydání autoři navíc zařadili kapitolku o literatuře pro děti a mládež a výklad o secesi.
Šikovná publikace, kterou mohu jen doporučit.

81 08.01.2023

Skrze tuto knihu jsem si dovolila takový "malý návrat do dětství", za což jsem opravdu ráda. Ve společnosti žáků Kopyta a Mňouka jsem vyrůstala, pokaždé jsem se nemohla dočkat jejich dalších alotrií a navíc jsem je s chutí ještě převyprávěla i dědovi. Zpětně je mi ho tak trochu líto, že mě musel poslouchat, avšak do řeči mi nikdy neskákal :-)
Po letech jsem se ke čtení vrátila - a jejich příhody mě pořád bavily, přestože jsou založené na jednom a tom samém principu: dva malí "věční zlobilové", kteří vlastně vůbec nejsou zlí, pořád baží po pozornosti a slávě, ovšem jejich snahy se neustále míjejí účinkem. Dychtiví všemožných objevů touží nalézat poklady, chytat lupiče, nacházet nepoznané druhy fauny a flóry... chtějí konat i dobré skutky, ale úplně nejvíc prahnou po jakémkoliv dobrodružství. Mnohdy mi jich bylo spíše líto - zvlášť když se k něčemu nachomýtnou náhodou, a díky tomu, že jednají na vlastní pěst, tedy podle vlastních pravidel, jejich snahy o dobrodiní vyjdou vždy zcela naprázdno. Nejsou však vyložení klaďasové typu Mirků Dušínů: jakožto správní "antihrdinové" jednají občas naprosto vypočítavě, jenže takové činy se jim vymstí obzvláště silně. Z těch dvou je Kopyto ten "akčnější" a odvážnější; právě on svým zápalem strhává nebohého Mňouka, jenž mu bezmezně důvěřuje. Ti dva jsou prostě neodolatelní: když prozkoumávají tajné chodby, hasí požár, vrací domněle kradené věci původním majitelům, zachraňují tonoucí, když si prostě "jen tak hrají na hrdiny"... Jako protiklad vůči nim vystupují výrazné postavy kapitána Ošmery a pana učitele Pěničky. Ošmera představuje ideální prototyp vyšetřovatele a úřední osoby, Pěnička zase přímo modelový případ "vzorného, čestného, správného muže a skvělého badatele".
Jednotlivé příběhy jsou velmi vtipné a humorné, občas mne skutečně rozesmály, hlavně díky umně vypointovaným a zcela nečekaným závěrům. Knihu můžeme číst jako velmi zdařilou parodii převážně klasických detektivek, indiánek a dobrodružných románů. Autor si také dělá legraci i z amatérských archeologů, písařů, historiků a všemožných "záhadologů" a dospělí čtenáři zde mohou objevit i něco víc - dovedně zamaskovanou kritiku tehdejšího vládnoucího systému /našla jsem i narážku na Krále Šumavy/.
Příběhy se odehrávají v reáliích socialistické ČSSR, pravděpodobně v 70. - 80. letech. Setkáváme se s pojmy a artefakty, které tyto roky charakterizují: VB, Bezpečnost, JZD, MNV, SNB, cigarety Astra, embéčko, nanuky Eskymo... Některé pobaví, některé vzbudí nostalgii: skleněné kuličky, závorář, ručně zvedající závoru, zmínka o mladé Janě Brejchové, desky kapel Beatles, Olympic a Flamengo...
Kniha se mi líbila paradoxně i díky užívání zastaralých obratů, např. četných přechodníků a příčestí trpných, které jsou pro autora typické. Obávám se však, že tento lehce krkolomný styl spolu s reáliemi dané doby bude pro dnešní mladé čtenáře představovat velký oříšek, takže nezbývá než doufat, že oba hrdinové si své další přívržence i přesto najdou. Plánuji si postupně přečíst celou sérii.

... Poskakovali asi dvě hodiny, míjejíce spoustu zajímavých, ba přímo pozoruhodných věcí. Na dně potoka viděli zkamenělé listy, větvičky, ale i žáby a několik ryb. Šlo zřejmě o ryby, které z řeky otrávené fenolem hledaly spásu v Brumbálci a přepočítaly se. O kus dál našli Kopyto a Mňouk zkamenělou veverku, držící v pracičkách kousek zkamenělé muchomůrky. Nejspíš se opojnou houbou přivedla do nálady, v opojení vrávorala po břehu, uklouzla a spadla do potoka. Což se jí stalo osudným. "Mám takový dojem, že dneska zažijeme nějaké dobrodružství." A když minuli třetí vykotlanou vrbu, šestou dutou olši a devátý svítící pařez, strnuli a zachvěli se děsem. Uprostřed potoka, téměř po pás ve vodě, stál zkamenělý člověk. Urputně zíral před sebe do vody, jako by ještě sledoval vlastní pravici, která, jsouc ponořena pod vodou, svírala zkamenělý zouvák. Žáci Kopyto a Mňouk vytušili, že se zde odehrával tragédie, s níž je nutno seznámit Bezpečnost.
..."Probádáme všechny chodby pod hradem a zjistíme, kam vedou!" "Všechny asi ne," krotil ho Kopyto, "protože podle místní kroniky měří dohromady šedesát až osmdesát kilometrů!" "To je taky dost," připustil Mňouk. "Co když tam zabloudíme a umřeme hlady?" "Vezmeme si s sebou křídu," vysvětloval Kopyto, "a budeme si po stěnách dělat značky. Kromě toho mám dlouhosvítící baterku a pro případ potřeby i píšťalku." "V podzemí se nikoho nedopískáš," mínil Mňouk, "i kdyby ses upískal." "Tak jdeš, nebo nejdeš?" zeptal se Kopyto. "Samozřejmě že jdu," odvětil Mňouk, "buďto společně zahyneme, nebo objevíme veliké věci!"
... "Ona mě totiž smrtelně urazila!" "Smrtelně? Opravdu smrtelně?" "Představ si, že mi tuhle řekla: Ty, Mňouku, u mne nejsi hrdina, nýbrž salát! Měl by ses někdy slyšet, jak vyvádíš při vejprasku! Já jsem jen slabá žena, ale když jsem bita, tak pouze nepatrně kvičím." "Jindra Benecká je závistivá holka, které vadí naše sláva a proslulost. Jde ovšem o to, aby své názory dále nešířila a nekazila naši dobrou pověst!" "To ji neznáš," řekl Mňouk, "ta si ještě nikdy nenechala nic pro sebe. Je schopná všeho." "Tak jí nařežeme," navrhl Kopyto, "a uvidíme, jestli bude jen nepatrně kničet!" "Nebudu tlouci dámu," řekl Mňouk, "neboť to nemám v povaze."
... "Viděl jsi film Král Šumavy? Tam jeden diverzant nosí ve futrálu na housle samopal. Proč by tam nemohl Mistr Johanides mít ukrytou pušku?"
... Ze silnice se ozývalo tiché vrzání a kodrcání. Opatrně vyhlédli z úkrytu a spatřili zavalitého muže středních let, kterak za sebou táhne vozík. "To je on!" zašeptal Kopyto. "Neměj s ním slitování a prašť ho pořádně!"
"Buď bez starosti!" řekl Mňouk a pevně sevřel v ruce dubové poleno. "S takovým banditou se mazlit nebudu!"

87 08.01.2023

Nezbytná příručka určená pro všechny studenty středních škol, kteří se připravují k maturitě.
Nabízí však jen základní znalosti pojmů literární teorie. Je rozdělena na tři hlavní části: Struktura literatury, Struktura literárního díla a Struktura verše. Doplňují ji zajímavé ukázky literárních děl a interpretace textů. Text zkrášlují i vtipné obrázky, takže nepůsobí nijak suchopárně, pracovat s ní mohou i středoškolští pedagogové. Pro hlubší výklad a bližší porozumění některých pojmů je ovšem již třeba sáhnout po daleko obsáhlejších publikacích. Je čtivá, avšak z hlediska obsažených informací pojatá poněkud "letem světem". Mrzí mne jediné - že v době před dvaceti lety, kdy jsem maturovala, podobná příručka neexistovala, a byli jsme odkázáni pouze na poučky, získané od svého profesora.

72 06.01.2023

Pozoruhodný debut mladého autora, který zaujme už svým zpracováním ve formě dopisu negramotné matce. Americký Vietnamec Pejsek, spisovatelovo alter-ego, v něm zpracovává pocity druhé a třetí generace emigrantů v USA, přičemž vychází ze svých zkušeností. Líčí nejen proces jejich složité aklimatizace a dojem jakési "nevratné vykořeněnosti", neboť jsou cizinci jak v zemi, kde se narodili, tak i v místě, odkud pocházejí. Zároveň upozorňuje i na problematiku migrace současné, kdy se do země v tzv. "vlacích smrti" nelegálně dostávají uprchlíci z Jižní Ameriky, kteří si tu chtějí splnit svůj "americký sen", avšak většinou se u nich dostaví jen rozčarování, zklamání a naprostá deziluze. Svým vyprávěním se vyrovnává nejen s komplikovanou minulostí své rodiny, ale i se svou homosexualitou, bolestnými ztrátami a bohužel i se svým sklonem k užívání psychotropních látek. Nebere si servítky a nešetří ani sám sebe - nechybí zde ani momenty plné surového násilí a hrubosti, pramenící z bezmoci: jeho hrdinové v sobě nosí posttraumatický stresový syndrom. Hrdina se ovšem nad svá traumata dokázal díky psaní povznést, a přetavil je do podoby poetického líčení, plného krásných lyrických pasáží. Zajímavá je též zmínka o Oxycontinu - populárnímu narkotickému léku na bolest, jehož lékaři lehkovážně předepisovali a který bohužel způsoboval závislost.
Román má tři části. Nejde o klasický dopis, ani o s román v dopisech, hodně však připomíná jakousi zpověď ve formě dopisu. Kapitoly často začínají slovem "Tenkrát", které navozuje tu pravou vzpomínkovou atmosféru. Text je vystavěný na základě asociací, vzpomínek a různých záznamů, a tyto zdánlivě nesourodé zápisky dostávají smysl až časem. I proto klade vysoké nároky na čtenářovu pozornost: působí tak dojmem, jakoby autor naschvál spřádal pomyslnou síť osudu své rodiny ze spousty všemožných útržků a umožnil si tak pochopení jednání všech postav.
Ve druhé části pak přidal pasáže psané v er-formě: o sobě mluví jako o "chlapci", což mu pomáhá vyrovnávat se s násilím v rodině, v těchto místech jsou jeho vzpomínky nejdrsnější. Pozdější vyprávění je již poněkud trhané a zase skládané po kouskách - vytváří tak sice zajímavý efekt, ale měla jsem pocit, že autor se ještě teprve hledá a ve své formě tápe.
Bod ubírám za zcela zbytečné chyby a překlepy: mrzí mne, že kvůli tomu výrazně upadá kvalita jinak krásné a hodnotné knihy. Zaujaly mne velmi dobře napsané esejistické vložky, líbí se mi bezprostřednost, s níž autor dokáže zachytit krásu i hnus některých okamžiků a upozornit na palčivé společenské problémy. Dovedně také vykreslil charaktery jednotlivých postav.
Mám ráda silné knihy se silným příběhem. A když mi v závěru nad nimi tečou slzy a já se s jejich hrdiny těžce loučím, neberu to jako slabost, ale jako důkaz umu jejich tvůrce. Zároveň musím konstatovat, že se mi to nestává často: ve společnosti Vuongova díla jsem se skutečně cítila "aspoň na okamžik nádherně". Věřím, že se nám od něj časem dostaneme dalších, neméně zajímavých knih.

"Moje vietnamština pochází od tebe a její způsob vyjadřování a syntax dosahují jenom na úroveň školáka druhé třídy. Jako holčička jsi z banánovníkového lesa sledovala, jak se tvoje škola bortí po americkém napalmovém útoku. Ve svých pěti letech už jsi pak nikdy nevkročila do školní třídy. Náš mateřský jazyk tím pádem není žádnou matkou - ale sirotkem."
"Neexistují tu žádné platy, zdravotní pojištění nebo pracovní smlouvy a tělo představuje jen hmotu, která pracuje a s níž se pracuje. Když člověk nic nevlastní, z jeho těla se stává pracovní smlouva, doklad vlastní přítomnosti. Desítky let budeme takhle žít - dokud nám plíce nebudou při každém nadechnutí natékat, játra neztvrdnou chemikáliemi a klouby se nezanítí artritidou - budeme takhle živořit. Nově příchozí imigrant do dvou let zjistí, že salon je ve výsledku místem, kde jeho sny zvápenatí do zkušenosti, jaké to je probudit se v americké kůži - ať už s občanstvím či bez něj - bolestivé, jedovaté a špatně placené."
"Při bezpočtu dorozumívání jsem se naučil mluvit s ostatními nikoliv vlastním jazykem, který mi byl k ničemu, ale úsměvy, gesty, dokonce i mlčením či zaváháním. Tvořil jsem lidi, slovesa, abstrakce a pojmy svými prsty, pažemi a kreslením do hlíny."
"Lidi dávali do rýže piliny, aby jí bylo víc. Měli jsme štěstí, když jsme ulovili nějakou krysu." Mluvila jsi pomalu a rozvážně, jako kdyby tvůj příběh byl plamen, který se dlaněmi snažíš chránit před větrem."
"Chtěl jsem brečet, ale nevěděl jsem, jak se pláče anglicky. Tak jsem nedělal nic."
"Mám v mozku špatné chemikálie, mami. Nebo se mi spíš nějaké z nich nedostává. Existuje na to prášek. Existuje na to celé průmyslové odvětví. Vydělávají miliony. Věděla jsi, že lidé vydělávají na smutku?"

82 05.01.2023

Velmi inspirující a podnětná kniha, vhodná jak pro začátečníky, tak pro lehce pokročilé - a pro zájemce o malování akvarelem vůbec. Volně navazuje na publikaci "Základy realistické kresby - kreslení pravou mozkovou hemisférou". Kresba je základní nástroj výtvarníka - vyjadřuje se pomocí linie: právě díky ní vymezujeme plochy, šrafováním jim dodáváme světlo a stín, čímž formujeme objem zobrazovaných předmětů. Technika akvarelu přináší do tvorby další rozměr - barvu. Díky této publikaci se naučíme, jak vnímat jednotlivé barvy, dozvíme se něco o jejich vzájemných vztazích a působení - a všechno si hned můžeme vyzkoušet v praxi. Provede nás světem akvarelu od těch nejjednodušších začátků, kdy se teprve učíme se štětcem a barvami zacházet, až po složitější kompozice. Objevíme postupy, které nám pomohou překonat ostych z tvorby a získat větší sebedůvěru ve své schopnosti.
Dozvíme se to nejpodstatnější a v závěrečných kapitolách se nám dostanu poučení o tom, jak vytvořit kompozici obrazu a jak si vytvářet vlastní styl.
Kniha je pojatá jako jakýsi "návod na vývojový román v obrazech" - ponouká nás k tomu, abychom se nebáli malovat, abychom svá dílka přechovávali spolu s datem vytvoření, a mohli tak zachycovat i svůj tvůrčí proces. Líbí se mi, že už od první lekce ji doprovázejí jakési "domácí úkoly", při jejichž plnění uvádíme získané znalosti v praxi - neboť "jenom koukáním se nikdy nic nenaučíme" a pouhá teorie nestačí :-)
A abychom si to uvědomili, doprovázejí ji nádherné ilustrace studentů a účastníků kurzu, které mohou být v lecčems motivující. Pomůcky na akvarel již mám - teď už zbývá jen začít :-)

79 31.12.2022

Krásně ilustrovaná příručka, určená převážně dětem, ale věřím, že si v ní rádi zalistují i dospělí. V úvodu se zhruba v rozsahu jednoho odstavce dozvíme základní informace o horách, jejich podmínkách a prostředí. Zároveň získáme i informace, které se týkají ikon a symbolů, užitých v knize např. pro prostředí, výškové stupně, tvary listů, obydlí zvířat atd.
Stránky jsou pak již i barevně rozlišeny, a to podle jednotlivých tříd - u živočichů na: Savci, Ptáci, Plazi, Obojživelníci a Bezobratlí /na rozdíl od publikace "Toulky lesem" jsou zde navíc i ryby/, u rostlin na: Dřeviny, Byliny, Kapradiny, Mechy a Houby. V závěru nechybí rejstřík, všechny uváděné údaje jsou platné pro střední a západní Evropu.
Kniha jako taková není příliš obsáhlá, pohodlně se vejde do kapsy či batohu, ale její přinos spočívá v něčem jiném - hodí se do rukou dětí, které se zajímají o přírodu, a díky ní se snadno naučí s podobnými příručkami pracovat a lehce se v nich orientovat. Bonusem jsou pak samozřejmě velmi vydařené ilustrace. Mohu jedině doporučit, i já do ní ráda nahlížím.

71 31.12.2022

Krásně ilustrovaná příručka, určená převážně dětem, ale věřím, že si v ní rádi zalistují i dospělí. V úvodu se zhruba v rozsahu jednoho odstavce dozvíme, co je to vlastně les a co za něj lze všechno považovat, a získáme též informace, které se týkají ikon a symbolů, užitých v knize. Stránky jsou pak již i barevně rozlišeny, a to podle jednotlivých tříd - u živočichů na: Savci, Ptáci, Plazi, Obojživelníci a Bezobratlí, u rostlin na: Dřeviny, Byliny, Kapraďorosty, Mechy a Houby. V závěru nechybí rejstřík, všechny uváděné údaje jsou platné pro střední a západní Evropu.
Kniha jako taková není příliš obsáhlá, pohodlně se vejde do kapsy či do batohu, ale její přinos spočívá v něčem jiném - hodí se do rukou dětí, které se zajímají o přírodu, a díky ní se snadno naučí s podobnými příručkami pracovat a lehce se v nich orientovat. Bonusem jsou pak samozřejmě velmi vydařené ilustrace. Mohu jedině doporučit, i já do ní ráda nahlížím.

72 31.12.2022

Tato kniha na mě koukala v jedné knihobudce. Vypadala jako nová, doslova svítila novotou, a zaujala mě i svým obalem - proto jsem po ní hrábla a řekla si, že jí dám šanci. Zjistila jsem, že autor pochází z našeho kraje, což mě nalákalo ještě víc.
Asi nejvíc jsem ovšem byla zvědavá na to, v čem jsou povídky určené chlapcům jiné než povídky určené dívkám. A tak jsem se zkusila začíst. Asi jsem čekala dobrodružné příběhy ve stylu Otakara Batličky, Karla Maye, Jacka Londona či E. T. Setona, jaké jsem louskala v dětství... Kniha mne ovšem zklamala na celé čáře. Už od prvních vět mě totiž doslova praštilo do očí, jak se autor snaží vyrovnat jinému známému tvůrci příběhů pro chlapce - Jaroslavu Foglarovi. Je to snaha až příliš křečovitá a urputná, plná pro mne těžko stravitelného patosu a klišé. Věty psané zvláštním květnatým stylem v kompozici, kterou zvládne každý gymnazista, hrdinové příliš čistí a naivní - nikoliv snad hloupí, ale nevyzrálí...a poněkud ploší, takoví dokonalí "Mirkové Dušínové" dnešních dnů.
Možná si autor jen spletl čas pobytu a ocitl se ve špatné době na špatném místě - předkládá nám tolik ohraný skautský ideál dobrodruhů, jako vystřižených z časopisů Rodokaps prvorepublikové éry, na něhož "naverboval" typ "feel good" příběhů, v nichž se všechny konflikty vyřeší samy od sebe a sny dojdou naplnění.
Asi nejvíc mě zaujala poslední povídka "Píseň srdce" - nejen díky tomu, že se v ní "konečně něco dělo". Čím víc jsem četla, tím víc mi však v hlavě rezonovalo: na všech těch chlapcích je NĚCO vážně divného. To přece není líčení běžného vztahu /a není to jen kvůli tomu, že jsem holka a možná vidím věci trochu jinak/. Můj dojem s každou další stránkou sílil - myslím, že se oprávněně mohu domnívat, že autor zde líčí počátky své tajné a nepřiznané homosexuality. Nechci mu nijak křivdit, ale ta silná naivní "náklonnost", s níž mladší z nich vzhlíží ke staršímu chlapci, je tak neuvěřitelně přeslazená, až si říkám: copak mu to v dnešní době, kdy jsme zahlceni spoustou informací, dávno nedošlo? Neboť jde zajisté o příběhy ze současnosti, byť její připomínkou je pouze nepatrná zmínka o mobilu.
Nechci být nijak zaujatá, ale už vůbec se mi nelíbilo, jak hovoří o přátelství dívčím, což jenom potvrzuje můj dojem o tom, že ideál "pravého chlapeckého přátelství" si postavil na jakýsi pomyslný piedestal nedotknutelnosti:
"Brzy zjistil, že Evě nejde jen o to povídání, ale že by s ním ráda navázala důvěrnější kontakt. O ten však Tom neměl zájem, neboť poznal, že Eviny názory jsou v mnoha ohledech zcela odlišné od těch jeho. Usoudil, že by nemělo smysl se na Evu důvěrněji vázat. Navíc tu byl Jakub. Jeho přítel a přátelství s ním bylo v současné době nadřazeno všemu ostatnímu. Zejména během posledních dvou let se přesvědčil, že Jakub je zcela mimořádný chlapec. Velice bystrý a přirozeně inteligentní, se zájmy o vše možné. Hlavně má ale Jakub ryzí a dobré srdce, jaké ve svém dosavadním životě Tom ještě u nikoho nepoznal. Proto nestál o důvěrnější styky, a hlavně o závazky s děvčaty. Děvčatům ostatně často v některých věcech příliš nerozuměl a jejich životní postoje a názory leckdy nechápal. Některé, jako třeba falešnost a žárlivost, pro něj byly zcela nepochopitelné. Jeho klukovská duše měla ráda přímost, nezáludnost a otevřenost. Nesnášel malichernosti a puntičkářství."
Kniha klidně může spadat do žánru young adult, ale v silné konkurenci jí nedávám příliš šanci, už jen proto, že její jazykové prostředky jsou silně zastaralé. Nabízí se mi hned paralela s romány Theo Addaira, které jsou daleko lépe propracovanější, až na lehce pokulhávající věrohodnost "asexuálních" vztahů, které hrdinové prožívají.
Knihu předám dál, třeba zaujme někoho jiného. Za hezkou obálku dávám hvězdičku.

..."Kuba se mezitím vrátil a přejel pohledem jejich nové ležení. Zul mokré kanady a dal je sušit k ohni. Pak oba povečeřeli. Tom mu vyprávěl historii Modrých skal. Poprvé tu byl s Krtkem. Ten byl tedy tak starý jako je teď Kuba. A od té doby je toto pro něj místo Velkého Přátelství. Jakousi svatyní, kam vodí jen ty nejlepší kamarády. "Víš, Kubíku, už jsem ti to říkal mockrát, ale ty jsi opravdu ten nejlepší člověk na světě, jakého jsem kdy poznal, a proto jsem tak šťastný. Vždyť jsme se vlastně nikdy nemuseli potkat a já bych pak třeba až do smrti takového přítele, jako jsi ty, nenašel," zakončil své vyprávění Tom a vzal Jakuba kolem ramen. V očích měl vláhu, která jen taktak že nevytryskla ven. Jakub se podíval do těch očí plných lásky a usmál se."
..."Víš co, počkáme rok a pak ty kameny s naší krví tady přesně v tenhle den zakopáme," navrhl Jakub a dodal, "do té doby nesmí naše přátelství přestat!" "Jsi opravdu výjimečná osobnost," řekl Tom, "nikdy v životě se ke mně nikdo tak krásně nezachoval."

75 26.12.2022

Kniha mne zaujala svým názvem i obrázky a přiznám se, že jsem se na ni moc těšila. Jenže už od počátku jsem bojovala s určitým pocitem rozčarování a já se do čtení občas musela nutit. Místy se mi i zdálo, že dobře vím, co má autorka za lubem, že jí vidím do karet... I přesto zde nebyla nouze o nečekané momenty a zvraty, díky čemuž nakonec nejsem tolik zklamaná: obdivuji autorčinu fantazii, obrazotvornost a též i erudovanost.
Svým tématem a zvolenými výrazovými prostředky se kniha hodí do rukou spíše starším dětem, i tak se trochu obávám, že některým odborným výrazům rozumět nebudou: přiznávám, že význam některých z nich jsem si musela dohledávat. Hojně se zde využívá jazyka počítačové hantýrky a není divu, že anglicismy se tu jen rozmnožují /spadnout z Endu do Netheru, drajv, dát traj, stýlnout, kick-off, throw-in, corner kick, multibrausing, lecplej", jůtůb, čekovat, skin, lajky, enemák, odentrovat, trollové, kyberšikana, apgrejdovat, tačnout, hoax, anfrendly, zprocesovat.../
Děj není nijak složitý, těží z lehce absurdní a až surrealistické zápletky mísení dvou světů - světa reálného s tím internetovým. Na hlavní hrdiny, sourozence Jono a Kíš, jednoho dne čeká neuvěřitelné dobrodružství.
Jedenáctiletý Jono ze všeho nejradši hraje na počítači hru Minecraft a svou čtyřletou sestru Jono bere spíše jako "nutné zlo". Když spolu jednoho dne zůstanou sami, jejich počítač je zvláštním způsobem vtáhne do svých útrob a oba se ocitají v království internetu. Zprvu se jim zde nesmírně líbí, plní se jim všechna přání, mají své průvodce, navíc Jono se nadšeně pustí do hraní hry, kterou si vybere... takže důvod k nejvyšší spokojenosti. Jenže záhy si oba uvědomí, že jedno jim je zapovězeno: návrat zpět do reality. Po počáteční bezmoci pak řešení tohoto zapeklitého problému zasvětí vše...
V textu jsou zmíněny snad všechny populární PC artefakty své doby: hry Cool school, Ledové království, Hallo Kitty, Minecraft, Monster High, sociální síť Facebook i internetová Wikipedie. Na takovou přemíru anglicismů mne nemohlo nic připravit, trvalo mi, než jsem se z prvotního šoku oklepala, ale aspoň jsem si rozšířila slovní zásobu.
Bohužel nejslabším místem celé knihy je způsob pojetí role vypravěče. Děj uvádí jakýsi komentátor, který se na své čtenáře obrací v plurálu: "Byli jste někdy... Pokud už máte chemii, víte... Podíváme se teď na...", což paradoxně brání plynulému líčení a působí velmi rušivě a nemotorně.
Autorčino poselství je jasné - čtivou formou pohádkového příběhu varovat před závislostí a ztrátou identity potenciální uživatele internetu a sociálních sítí. Zdá se mi však, že její záměr se lehce vymkl z ruky. I tak jde o zajímavé čtení nejen pro děti a věřím, že si najde své příznivce. Také musím ocenit i krásné ilustrace Andrey Tachezy, které se opravdu vyvedly a skvěle dokreslují atmosféru celého příběhu. Musím podotknout, že při čtení mi na mysli často vytanula aluze na starší knihu, která se v lecčems dotýká podobných problémů - "Nekonečný příběh" od Michaela Endeho.

"Hra se znovu rozeběhla a Jona se brzy zmocnilo hráčské nadšení. Tělo se dožadovalo většího a většího přísunu kyslíku a Jono mu na oplátku přikazoval, kam se má co nejrychleji přemístit, kterým směrem namířit nohu, kam poslat balon. Vy si asi myslíte, že Jonovi fotbal moc nešel. Jak by mohl jít klukovi, který skoro netrénoval a místo kopání seděl u počítače? Normálně byste měli pravdu, každý je dobrý v tom, čemu věnuje svůj čas, ale v dnešním Jonově případě to bylo malinko jinak. Totiž: přišla na něj dobrá chvíle. Když Jono chytl dobrou chvíli, dokázal vyjmenovat přítoky Vltavy, dokázal udělat výmyk, první ve třídě vypočítal papír plný příkladů, bezchybně anglicky odpověděl, co je to Big Ben a kde se nachází, a vůbec mu všechno šlo bez jakékoliv námahy. Zní to jako reklama, ale dobrá chvíle reklamu nepotřebuje, protože o ní ví, každý ji zažil a každý taky ví, že se nedá přivolat na příkaz. Proto se na ni rozumnější lidé nespoléhají, a to ani tehdy, když ji mají, což je škoda."
"Zkuste si to představit: Zmizely vám všechny kosti. Šup, a jste na zemi. Jste teď takový pěkný, prorostlý hovězí řízek, co sebou jen škube jako kapr po ráně paličkou. Jenže vaše smůla nekončí: zmizely vám i všechny myofibrily! A k tomu leccos dalšího, co v těle najdete a co si snad vygůglujete. Prostě a jednoduše, jste teď jen voda a nějaké držidlo, jako mořské řasy nebo kolagen. Nic moc, co? A přesně takhle dopadli Jono a Kíš poté, co se propadli do počítače. Nějak se rozlili a smíchali, nebylo jasné, kde mají ruce ani nohy, protože žádné ruce ani nohy neměli, natož tak mozek. Přesto mysleli a my si troufáme tvrdit, že také existovali."

71 22.12.2022

Kniha je koncipována jako stručné vzpomínky a svérázná zpověď umělce, jehož prokletím se stala schizofrenie. Je psaná v ich-formě, přesto nejde o autorizovaný životopis, ale o jakýsi zjednodušený záznam podstatných událostí jeho života, v němž se mísí realita s fantaskními představami a bludy hlavní postavy.
Velmi autenticky líčí jeho cestu skrz hudební nebe, včetně vzletů a pádů, i jeho živé halucinace při vlastních experimentech s drogami. Formou propojení komiksu s románem se hodí do rukou spíše dospívajícím nebo čtenářům, kteří jeho dílo příliš neznají a chtějí se s ním seznámit, aniž by byli zahlceni fakty.
Zaujaly mne některé momenty, například vylíčení návštěvy mimozemšťana "Z" a pozdější stvoření postavy Zigaye Stardusta, jehož nakonec sám při vnitřním přerodu v sobě "zabije". Líbily se mi i zajímavé ilustrace od Maríi Hesse. Jinak mne kniha bohužel nijak neoslovila. Hudbu Davida Bowieho totiž neposlouchám, i když je pravda, že jsem si některé jeho skladby, zmíněné v rejstříku, poslechla. Po knize jsem sáhla hlavně kvůli tomu, že mě zaujala anotace a výtvarný doprovod, a chtěla jsem se o zpěvákovi dozvědět něco víc.

80 11.12.2022

Velmi milé povídání o milých lidech a psech, místy k pousmání - určené nejen dětem, ale hlavně všem, kteří zbožňují psy. Hlavní postavou je desetiletá Dorotka, taková malá "mudrlantka", která má dar povídat si se psy. Jednou při cestě tramvají potká fenu Taru, která jí slíbí štěně, a Dorotka od té doby nežije ničím jiným. Její přání se splní a od té doby má - kromě kamaráda Kuby - i psího parťáka, štěně Ukšuka. S ním pak zažívá různá dobrodružství: přepadne je hlídací vlčák, který ovšem není takový, jak se tváří, podniknou tajný výlet za veterinářem, čeká je psí škola, návštěva tety i napínavá záchrana z požární nádrže, apod. Spolu se i ocitají na různých místech a postupně sledujeme, jak Ukšuk vyrůstá a dospívá. Dorotka pak všechny zážitky probírá s Tarou, která jí pomáhá porozumět psímu světu a udílí jí rady ohledně "správného chování a vzájemného dorozumívání". Spolu s ní tak činí i malý čtenář, jemuž se takto zcela nenápadně dostává poučení, jak ke psům vůbec přistupovat, a zároveň se dozví i něco navíc, například o nejznámějších tradovaných psích mýtech, vzniku psí rasy a významu šlechtění plemen.
Autorka vychází z vlastních zkušeností, v závěru upřesňuje, jak to s tím psem, zvaným Ukšuk, vlastně ve skutečnosti bylo. Velmi jsem se bavila jejími jazykovými prostředky a výrazy, které používala: malý pejda, psomilka, chlupatci, zvěromilka, pejsko /štěně/, mrňoulínci, holonoh, "vyrábět génia" = schrupnout si po obědě, "zkonit něco" = něco zkazit, "poslušně tlapat", "byl pěkný kusanec psa", atd. Menší čtenáři se pobaví i poučí, ti starší se pousmějí - a zkušení pejskaři chápavě pokývají hlavou, neboť spoustu podobných zážitků znají z vlastní zkušenosti.

"Déšť byl tak hustý, že se do něj dalo píchnout prstem."
"Domluvit se s lidmi, kteří přehlédnou věž a most, ale nikdy ani jediného psa, nebývá lehké. Nejsou to obyčejní psáři čili pejskaři, ale takzvaní psomilové. A Dorotka byla psomilka, a navíc, jak tvrdila, psí typ. A opravdu se našlo jen málo psů, kteří se k ní neměli nebo se jí rovnou vyhnuli. to se stávalo zřídka a zpravidla to byl už nějaký starý a mrzutý pes."
"Holčička jí byla už na první pohled sympatická - jako by měla doma psa. I to, jak jí na pozdrav podala k očichání hřbet ruky se zataženými prsty, takzvané "sklopné pac", prozrazovalo, že děvčátko ví, co se patří. Však taky hned zavrtěla přátelsky ocasem."
"Pokud šlo o nadávky, kterými Čiko častoval hosty, přiznával pan Homolka, že slova jako "vole, vole", "trhni si nohou" a "blbečku", mohl papoušek pochytit od něho. Ale zásadně popíral, že by ho naučil říkat "do prrr-de-le". Na to prý přišel Čiko sám, když si jednou sedl omylem na kaktus."
"Maminka říkala, že máš pejska. Voříška. Tak jsem jí řekla, že právě voříšci jsou to pravé. Vlčák vypadá jako vlčák, boxer jako boxer. Ale voříšek je každý jiný, každý je originál, žádná konfekce. Prostě butik."
"Víš," řekla Dorotka Taře, když jí vyprávěla o tetě Johaně, "psomilové mají proti jiným lidem obrovskou výhodu. Vždycky si spolu můžou popovídat o tom, co je baví."

83 03.12.2022

Jak jsem již jednou ohledně této spisovatelky poznamenala: Ruta Sepetys umí. Řemeslně své romány zvládá na jedničku: umí si vybrat atraktivní téma nedávné historie, dovedně ho spojit s palčivými odkazy minulosti a šikovně přimíchat ty správné ingredience tak, aby vzniklo čtivé dílo. Geniálním způsobem také manipuluje se čtenářem, neboť bravurně zvládá práci s napětím: ví, jak pracovat s jeho pozorností, ví, kdy ve vyprávění přitvrdit a kdy zase zvolnit, takže při čtení se rozhodně nikdo nudit nebude. Svá díla cílí spíše na dospívající generaci, ale smlsnou si na nich i čtenáři starší a zkušenější, kteří jí dokáží odpustit snad jedinou chybu, jíž se dopouští: její postavy působí lehce šablonovitě a poněkud ploše, v hlubinách jejich duše se zrovna příliš nebabrá, neboť je stvořila k obrazu svému tak, aby co nejlépe splňovaly její záměry.
Tentokrát si zvolila téma "zakázané lásky" v kulisách Francovy krutovlády ve Španělsku v roce 1957. Výsledkem je ucházející "cross-over" román, který si rádi přečtou nejen dospělí, ale i dospívající. Jeho děj zasadila do velmi nelehké doby a skrze něj se jí povedlo dokonale vystihnout atmosféru panující v celé zemi poté, co se Franco rozhodl zemi "otevřít světu", hlavně tedy americkým bohatým magnátům a investorům. Poukazuje spíše na odvrácenou stranu tohoto režimu, hlavně na všudypřítomný strach z gardistů, kteří fungovali asi jako naše STB či ruská KGB.
Román se svou stěžejní lovestory mezi oběma hlavními hrdiny tak trochu připomíná červenou knihovnu, jedná se však i o skvělou sondu do života španělské společnosti té doby. S nemilosrdnou obžalobou nám odkrývá temnou stránku tehdejší historie, kdy matky prodávaly své děti do útulků jen proto, aby mohly uživit početné rodiny. Zároveň se také podíváme i do zákulisí života toreadorů a matadorů.
V něčem mi kniha připomíná "doku-román" Tučkové: jednotlivé kapitoly uvádějí historická fakta a citace. Je kouzelné, jak autorka dokáže ve dvou větách shrnout historii i osud jednoho člověka. Jenže díky tomuto úsečnému stylu působí text poměrně strohým dojmem. Navíc se zde objevuje až příliš moc tajemství najednou, sice je postupně odkrýváme, ale i přesto se děj zdá být lehce překombinovaný a nepravděpodobný.
Přidávám i kritickou výtku k jazykovým prostředkům: velmi mě zarazilo použití výrazu "single" jakožto součást běžného hovoru již v roce 1957 - jde o nesmysl, neboť se užívá až od 90. let 20. století, kdy se postupně rozšířil do celého světa. Ke věrohodnosti textu naopak přispívá, že je stylově prošpikován španělskými výrazy: maletilla, el matader, torero, tesoro, cuadrilla, atd., jejichž význam si ovšem musíme již dohledat sami.
Kniha to byla strhující, děj mě pohltil a četla se rychle. Celkově se mi líbila, i když druhá část, odehrávající se v roce 1975, již kvalitou znatelně pokulhávala.

... "O chlapeckém dětském domově v Barceloně zásadně nemluví. Nebyl to žádný "domov". Byl to brloh, jatka pro duši. "Bratři" a "tety", kteří ústav řídili, si libovali v ponižování dětí. I pouhá vzpomínka na to je jako jed. Ta muka se jako švábi dodnes plazí Rafovou duší. Držet nosem minci přitisknutou na zdi, klečet na cizrně, trpět, že ho někdo tiskne k zemi a pálí cigaretou. Vzpomíná si, jak se v noci z čiré hrůzy počůrával. Vzpomíná si, jak hubnul, padaly mu vlasy a ztrácel odvahu."
... "Je těžké hledat správný směr ve dvou kulturách," řekla mu jednou matka. "Připadám si jako záložka zastrčená mezi kapitolami. Žiju v Americe, ale nenarodila jsem se tu. Jsem Španělka."
... "Ve Španělsku musí ženy dodržovat přísně podřízenou pozici vůči mužům. Ana si vzpomíná, jak ji v Sección Femenina učili: "Netvař se, že se vyrovnáš mužům." Také tam učí, že čistota je absolutní. Dámské plavky musejí dosahovat až ke kolenům. Když se o nějaké dívce zjistí, že šla s chlapcem do kina bez doprovodu, její rodina dostane žlutou kartu za prostituci."
... "Svět v tom hotelu je jako pohádka. Je mi to líto, Ano, ale náš svět to není. Pamatuj si to, prosím tě. Dávej si pozor, s kým mluvíš."

103 02.12.2022

Úsměvný, milý a dojemný příběh, který si získá srdce každého, nejen dětí, jimž je primárně určený. Po letech jsem se k němu vrátila a jsem moc ráda - spolehlivě zvedne náladu a pohladí po duši. Skvělá kniha o jednom nečekaném přátelství, které se zrodilo mezi kočkou a malým rackem. Kocour Zorbas má před sebou opravdu těžký úkol: dodržet slib, který dal racčí mámě, že se postará o vejce, které snesla. Zhostí se ho velmi zodpovědně a díky tomu, že na něj není sám, dokáže téměř nemožné.
Jde o krásný román, s hlubším poselstvím nejen o odvaze a naději, smyslu pro čest, síle přátelství a obětavosti - v osudu racčí matky totiž autor nenápadně poukazuje i na daleko závažnější téma: problematiku znečišťování přírody. Rozhodně však nevyznívá nijak depresivně: počáteční tragické ladění ve druhé části zcela ustupuje humornému líčení Zorbasových lapálií, jak se snaží svému svěřenci pomáhat. Též i další kočičí postavy vzbuzují úsměv na rtech: asi nejvíc si mě získal starý vědátor Vševěda, který miloval encyklopedie :-) Text skvěle doplňují nádherné ilustrace. Knihu vřele doporučuji, milovníkům koček obzvláště :-)

..."Velký tlustý černý kocour se slunil na balkoně, předl a nastavoval břicho slunci čtyři tlapky roztažené do stran. Přesně ve chvíli, kdy se chtěl obrátit a vystavit slunečním paprskům hřbet, uslyšel hukot nějakého letícího předmětu, který nedokázal rozeznat a který se blížil velkou rychlostí. Vyplašený kocour ve vteřině vyskočil na všechny čtyři a taktak stačil uhnout stranou před rackem, který dopadl na balkon. Byl to hrozně špinavý pták. Celé jeho tělo bylo potaženo páchnoucí černou hmotou. Když se Zorbas přiblížil, racek pohnul křídly a pokusil se zvednout. "To nebylo zrovna nejlepší přistání," mňoukl Zorbas. "Omlouvám se. Nešlo jinak," zapípal racek."
... "S vajíčkem se dá dělat spousta věcí. Omeleta například," navrhl Secretário. "Ó ano! Mrkneme se do encyklopedie na recept na nejlepší omeletu. Toto téma je pojednáno ve svazku 17, písmeno O," ujistil Vševěd. "Nepřipadá v úvahu. Už ani mňouk! Zorbas tomu nebohému rackovi slíbil, že se postará o vajíčko i o ptáče. Čestný slib jedné kočky z přístavu zavazuje všechny kočky z přístavu. Takže se toho vejce ani nedotknete!" pronesl Colonello slavnostně."

77 01.12.2022

Určitě není nijak snadné napsat knihu pro děti - a tato je psaná s takovou až udivující lehkostí. Autorce se naprosto přirozeně podařilo propojit pohádkový svět oživlých kapek se světem skutečným, a navíc ještě do textu hravou formou propašovat i poučné pasáže a poněkud závažnější téma šikany.
Každý se musí učit a žádný učený z nebe nespadl, což platí také i pro kapky. A tak se s malou roztomilou hrdinkou, kapkou Ájou, ocitáme ve škole, kde se spolu s ostatními učí důležitým dovednostem a znalostem, jako třeba vodopisu a vodologii, ale i přeměňování, vypařování apod. Nalézá si nové kamarádky Páju, Káju a Jáju, a byla by vcelku spokojená, nebýt kapky Dáji, která jí pobyt značně znepříjemňuje. Navíc se blíží i obávaná olympiáda ve znalostech, které si dosud osvojily. A Ája má před sebou ještě mnohá nečekaná dobrodružství...
Příběh není nijak složitý: je přizpůsobený prostředí, v němž se odehrává, a dětem mladšího školního věku. Líbí se mi, jak autorka své malé čtenáře šikovně seznamuje nejen s koloběhem vody v přírodě: po stranách jsou srozumitelně vysvětleny pojmy, s nimiž se ve vyprávění setkávají. Obdivuji její fantazii a způsob, jakým dětem přibližuje nezáživná fakta, nadšená jsem také z ilustrací. Mám jen jedinou výtku - některé výrazy se mi zdají být až příliš erudované /jde o cizí slova/ a je možné, že jim mladší děti neporozumí. Jinak knihu mohu jen doporučit.

"Leze to z tebe jak z potoka."
"To byste nevěřili, kolik věcí se musí kapka naučit. Třeba takový tělocvik. Každý den jme trénovaly skákání, odrážení, plavání a taky splývání ze splavu. Slečna učitelka dávala pozor, abychom při dopadu vypadaly elegantně. "Nesmíte se svalit dolů, jako kdybyste vyrůstaly v bahnité louži," říkala nám. "Snášejte se dolů jako slzy rosy z plátků růže."
"BOUŘKA - Když je vlhko a horko, na obloze se objeví naducané mraky připomínající květák. Ledové krystalky se usadí na horní hraně oblaku, vodní kapky na dolní a začnou se dohadovat. Ze všeho toho napětí se začne blýskat a hřmít."

82 30.11.2022

Václava Koptu znám z vysílání ČR Dvojky, kde také uvádí stejnojmenný pořad. Jakožto moderátora i herce si ho nesmírně vážím, mám ho ráda a ráda ho poslouchám. Je pro něj typický specifický způsob vyjadřování, který si zachoval i pro svou druhou knihu. Nebo se o to aspoň pokusil a naservíroval nám tak velmi lákavou a chutnou jednohubku, tak akorát ke kafi :-)
Zde zachycuje vybrané příhody a zážitky, které již jednou ve svém pořadu vylíčil. Určitě nebylo lehké jim dát knižní podobu a bohužel je znát, že jde o přepis mluveného projevu. Vypravěč, konkrétně pan Kopta, se totiž neubránil takovému "menšímu nešvaru" - velmi často se obrací k imaginárnímu publiku a opakuje jisté fráze, které mu tak slouží jako "opěrné berličky" pro další vyprávění. Mezi jeho nejoblíbenější patří např. výrazy: "Došlo k události..." a "Prosím, povšimněte si...", což občas působí poněkud nemotorně.
Jako moderátor nepochybně přímo exceluje, neboť dobře ví, jak pracovat s hlasem a pointou, čehož bravurně využívá při přednesu, ovšem jako spisovatel žel již lehce pokulhává - psaný projev je přeci jen o něco rozdílnější. I přesto je jeho knížka milá, příjemná a plná různých humorných a tragikomických příhod. Nedá se říci, že bych se nad nimi přímo řezala smíchy, neboť mnohých aktérů mi bylo spíše líto, ale i tak jsem se občas zasmála, a některé líčené zážitky mne skutečně pobavily /oprava stroje, bubínek/. Rozhodně jsem si však užívala jeho práci s jazykem.
Líbí se mi jeho přístup, jak chrání identitu osob a přátel, o nichž se v textech zmiňuje, přičemž sám se v nich vůči své osobě staví velmi kriticky, takže se prezentuje tak trochu jako věčný "smolař Mat a Pat v jednom". V knize převažují spíše historky z jeho života, kdy si vtipně utahuje nejen ze své nepraktičnosti a nešikovnosti. Zmiňuje i zážitky svých kolegů a přidává i jakési "ústně tradované legendy", které se v rodinách dědí z generace na generaci. Jeho texty jsou prostě takové... taktní, decentní a lidské, jeho cílem není nikoho urážet a rozhodně nejsou zacílené na kritiku jeho herecké konkurence :-) Kniha mne potěšila, zahřála na duši - a splnila svůj účel. Ráda si od něj přečtu i jeho první knihu /myslím, že určitě nevadí, že jsem začala tou druhou v pořadí/ a moc se těším na jeho další počiny.

"To, co následovalo, už tak romantické nebylo. Jak to jen důstojně a taktně vysvětlit? Víte, lidské tělo je neskutečně složité soukolí různých orgánů, které si žijí svým vlastním životem, a když už se jednou dají do pohybu, jenom těžko jim člověk může v tomto pohybu zabránit. Tady mám na mysli zejména zažívací ústrojí."
"Spokojeně si tam podřimovala a občas si něco žvatlala plynnou miminkovštinou."
"Začala obrovská čina, k dešti se přidaly kroupy, blesky, hromy, zkrátka něco strašného. Typické letní inferno. Setmělo se, bylo jak o půlnoci, okolo nás to práskalo jak u Verdunu a já totálně zpanikařil. Začal jsem hysterčit způsobem, který bych rozhodně neoznačil za důstojný."
"My muži totiž máme tu vzácnou schopnost, že pakliže se jednomu něco pokazí, okamžitě zaregistrují tento problém i jeho sousedi a přátelé a v tu ránu se začneme shlukovat a tvořit taková spejblovská uskupení, kdy jeden radí druhém a přidává vlastní zkušenost s dotyčným problémem. V podstatě tak vzniká kolektivní hysterie."
"Byla tam jak nastřelená vosa na bonbonu a nešli ji přehlédnout."

73 30.11.2022

Miloše Knora znám z vysílání ČR Dvojky, kde své texty pravidelně předčítal. Jsem ráda, že jim dal psanou podobu a vytvořil tak zajímavou sbírku vtipných glos, postřehů a úvah o "proklatě aktuálních věcech" kolem nás. Fejetonů výstižných, trefných a velmi úderných, se zdařilou pointou, z nichž čiší autorův nadhled, velký smysl pro humor, ale i jemná ironie a milá sebeironie.
Prošpikoval je četnými jazykovými hrátkami a jeho originální novotvary jsem si opravdu užívala: agrodovolená, křovinořezat, minidítě, smoothařky, lesan, běhač/ka /člověk, náruživě se oddávající běhání/, pětihvězďák /pětihvězdičkový hotel/, zábradlaření, callcentrista, šikanózní... Věnuje se nejen jazyku, jako třeba anglicismům, které se nám poněkud "vkradly" do češtiny /spíkr, sledge hokejisté, youtuber, gůglovat/, bere si na paškál i "nezbytné vymoženosti" posledních let, bez nichž si svůj život již nedokážeme představit /chytrý telefon, LED svítidla, hmyzí hotel, hypoalergenní granule/. Svou pozornost se nebojí zaměřit ani na témata daleko ožehavější a vážnější: s klidem se pozastavuje nad nadprodukcí plastů, poukazuje na globální oteplování a vyjadřuje se též i k tzv. "ekologické likvidaci produktů alternativní energie". Rozhodně však do nás nehustí žádné "memento mori" - prostě si "jen tak uvažuje" nad způsobem, jakým jsou do nás pumpovány informace, přičemž vychází z vlastní konfrontace s něčím či někým :-) Nejvíce se však zaměřuje na drobnosti každodenního života a aktuální situace, nastávající v průběhu roku: dovolené a svátky jako Valentýn, Haloween, Vánoce... Jeho humor je chvílemi absurdní, lehce sarkastický, nechybí mu bystrý úsudek, neváhá si utahovat sám ze sebe - a pokud si dělá legraci z někoho jiného, činí tak s taktem a porozuměním.
Knihu jsem si zakoupila loni a jsem moc ráda, že ji mám ve své knihovně: zaujímá čestné místo na mém stolku u postele. S chutí se k ní vracím - občas si ji pročítám před spaním, nebo jako "první pomoc" v případě "náhlé duševní slabosti". Čte se rychle, mohu ji jen vřele doporučit jako skvělý lék na chmury, neboť spolehlivě zvedne náladu a zpestří den. Hyzdí ji jen jediný obří nedostatek: četné chyby a překlepy v textu /např. spojení "být se v prsa" už doslova bije do očí/. Podobných pochybení je zde bezpočet, což mě - vzhledem ke kvalitě obsahu - opravdu moc mrzí. Čtení je to pro mě tedy poněkud "tragikomické". I přesto po ní ráda zase sáhnu a chyby velkoryse odpouštím: přestala jsem sledovat, "kde nechal korektor díru". Zároveň oceňuji i ilustrace, které knihu zdobí, mohlo by jich však klidně být víc :-) Na závěr se autor fejetonů dušuje: "Slibuji vám, že se jich nepřejíte. Knor." Myslím, že svůj slib splnil - aspoň u mě :-)

"Lidské osudy jsou různé a pestré jako rozšířená sada temper pro druhý školní stupeň."
"Každá současnost by za normálního stavu měla být ta právě moderní. Ta dnešní, aktuální moderna je zrychlená, klipovitě skečovitá, bulvárně instagramo-facebokově tiktoková."
"Nevím, jak to máte vy, ale já když svým známým a příbuzným řeknu, že se chystám někam na dovolenou, hned se na mě vrhnou a šikanují mě s tím, že jim mám přivézt suvenýr. Asi neví, že oficiální definice suvenýru je následující: Suvenýr je drobný upomínkový předmět, který si domů přiveze cestovatel, aby měl vzpomínku na místo, které navštívil. Tudíž tomu, kdo nikde nebyl, je suvenýr k ničemu, protože dotyčný nemá na co vzpomínat."
"Včera, předevčírem, předpředevčírem, kdykoliv předtím i dnes budou jistě meteorologové varovat před silnými bouřkami, přívalovými dešti, kroupami, a v poslední době přibyla i varování před tornády. K tomu mám pár věcí. A co mám jako dělat? Mám si přikoupit deštník, holínky, gumový kabát, helmu proti kroupám a kotvicí lano, aby mě nevzalo tornádo?"
"Copak já, já jsem zkušený rodič, já na ty reklamní a psychologické triky prodejců neskočím, ale chudáci ti mladí. Hned ve dveřích nás paní prodavačka informovala, že bychom už pomalu měli přemýšlet o dětské autosedačce, neboť ta, kterou máme, už bytostně nestačí. Pak nám ukázala nabídku. Na 250 metrech čtverečních bylo tolik sedaček, že bych sám netušil, jakou vybrat. Mnoho z nich vypadalo spíše jako pilotní křeslo z raketoplánu a vůbec nepochybuji o tom, že měly i integrovaný katapult a vlastní wifinu."
"Zvláštní je, že jsem nikdy neslyšel nic o indoorovém oblečení, které bezpochyby také existuje. Třeba pyžamo, za mě jasný představitel indoorového oblečení."

74 29.11.2022

Skvělá kniha nejen pro starší děti, ale i pro dospělé - a hlavně pro ty, kteří se zajímají o metro, či se jich tato tematika nějak přímo dotýká. A samozřejmě pro všechny, kterým není cizí svět fantazijních bytostí. Vítek a Ondra jsou docela normální kluci, možná trochu ulítlí - právě v tom, že věří v existenci strašidel. Naštěstí je nikdo nepovažuje za blázny, neboť mají kolem sebe dospělé, kteří pro ně mají pochopení. Takže když si jednoho dne přinesou strašidlo z metra, jehož pojmenují "Šmejďák", nikomu jejich chování nepřijde zvláštní. Nejvíc "zasvěcený do problematiky" je ovšem jejich děda, konstruktér, který o světě zvláštních strašidel, vegetujících v metru, ví své :-) Přestože se chlapci o svého nového přítele starají, jak nejlépe mohou, získají podezření, že se u nich neobjevil náhodou... a když mu nakonec porozumí, prožijí to největší fantastické dobrodružství svého dosavadního života...
Čtenář se rozhodně nebude nudit: čeká ho pátrání trochu detektivní, dobrodružné a hlavně pohádkové, navíc velmi napínavé, se spoustou nečekaných zvratů a momentů. Přitom nejde o nějaký extra velký snový svět - autorka si bohatě vystačila s pražskými reáliemi a hlavně s prostorem metra, kde se většina příběhu odehrává.
Zdá se mi, že vycházela z tradovaných legend, podle nichž zde existují i jiné tunely než ty, jimiž se oficiálně dopravují cestující, a že Letná je prošpikovaná tajnými chodbami. Velkoryse pak popustila uzdu své fantazii a propojit reálný svět s tím pohádkovým už pro ni byla hračka. Navíc se nám dostane i vtipného a zábavného poučení o jednotlivých druzích strašidel - vždyť komu by nevyloudily úsměv na rtech názvy jako "podymník", "praskavec", "stozubka", "střapáč", atd... :-)
Z knihy jsem byla nadšená - byla pro mne takovým příjemným "pohlazením po duši". Oceňuji nejen to, jak dovedně si autorka s tématem poradila, s jakou lehkostí příběh uchopila a zprostředkovala jej tak nejen dětem, ale i dospělým, a zároveň jim umožnila exkurzi do zákulisí světa, kam se běžný člověk jen tak nepodívá. Dospělí jsou zde poněkud upozaděni: přitom působí velmi přátelským a milým dojmem, mají pro kousky dětí pochopení a když je potřeba, spolupracují s nimi - viz děda. Krásné ilustrace jsou pak už jen taková "chutná" třešnička na dortu.

77 23.11.2022