Snoopi komentáře u knih

Krteček... národní fenomén, jímž jsme byli odkojeni snad všichni, již několik generací. Neznám nikoho, kdo by ho neznal, komu by se aspoň nevybavilo, jak sháněl kalhotky :-) Není divu, že si ho oblíbili i ve světě: je natolik populární, že se mu dokonce i dostalo té cti fyzicky se podívat do vesmíru, ve své plyšové podobě. Přitom se v hlavě svého tvůrce, Zdeňka Milera, zrodil čirou náhodou. Když vybíral zvířátko, které tu ještě nebylo, padl mu zrak na krtinu... pak už jen stačilo slepému tvorovi namalovat oči s roztomilým kukučem - a legenda byla na světě.
V tomto leporelu najdeme ne tolik známý příběh o tom, co všechno mohou způsobit rozmary počasí, a jak je důležitá solidarita a přátelství. Pro malé špunty, jimž se text teprve předčítá, není příběh nijak složitý: krásné velké ilustrace pouze doplňuje několik málo krátkých vět, tvořených převážně zvukomalebnými citoslovci. Děj je pouze o tom, jak myška při velké vodě přijde o střechu nad hlavou, a krtek, zajíček a ježek jí pomohou postavit nový, a na závěr to všechno oslaví patřičným muzicírováním :-) Děti získají dojem, že "všechno jde, když se chce, jenom nepodléhat depresi", a dospělí se alespoň mohou pousmát nad takovou nenásilnou oslavou práce a vzájemné pomoci, dnes už naštěstí zbavené ideologického podtextu. To je pak krásné vracet se do dětství...

96 11.10.2022

Poklad, který jsem náhodou našla na půdě. Ihned jsem jej oprášila, a poněvadž knížka vypadá zachovale, zařídím jí lepší domov u známých, kteří pohádky milují. S jistou dávkou nostalgie se mi vybavily naše dlouhé zimní večery, strávené u dětské promítačky Diax3. To bylo kino! A jak dobrodružné - napřed vychytat chyby, chvíli počkat, než se zhasne, pak už jen kuželem světla zamířit na bílou stěnu... a promítání mohlo začít. Příjemný večer ve společnosti pomalu přetáčených diapozitivů, za doprovodu hlasů rodičů, zajíkavě předčítajících texty, tak důvěrně známé a přeci námi neustále vyžadované...
Když jsem si knihu pročítala, to kouzlo bylo zase zpátky - a já vrátila se do pohádky :-) Objevila jsem je tu všechny, a navíc přesně tak, jak mi v dětství utkvěly v paměti. Takové, které se dětem nikdy neomrzí, i když je slyší tisíckrát, a zůstávají v nich celá léta. Z hrnečku se zase valila kaše, unesený Budulínek uháněl na liščím hřbetu do její nory, Červená karkulka se setkala s hladovým vlkem, slepička prosila studánku o trochu vody pro kohoutka, Jeníček s Mařenkou přelstili ježibabu z perníkové chaloupky, dědeček s babičkou dolovali velikou řepu ze země, Smolíček prchal s jelenem před jeskyňkami... Samé klasické pohádky, v nichž je dobro odměněno a zlo vždy potrestáno, spolu se špatnými lidskými vlastnostmi, jako je namyšlenost, lakota či hloupost. Některé dokonce přímo navádí děti k poslušnosti a úctě vůči autoritám. Zaujmou svou výraznou zvukomalebností, mnohdy obsahují i krátké rýmovačky, v nichž převládá anafora. Děti tak text lépe vstřebávají, tato forma je pro ně nejideálnější: jistá monotónnost je při poslechu i dříve unaví a lépe se jim usíná.
Je zvláštní, že jako malí jsme nijak nevnímali výraznou "drsnost" pohádky "O Červené karkulce" a jiných... zato mezi dospělými se často vedou vášnivé spory o to, zda je jejich obsah vůbec vhodný pro děti... Ale to ať si přebere každý sám.
Jediné, co bych textům lehce vytkla, jsou jejich poněkud náhlé a uspěchané konce: několika z nich by neuškodilo přidat pár slov navíc. Chápu však, že jde o zachycení ústní slovesnosti, kdy se verze jednotlivých pohádek mohou lišit i v rámci jedné rodiny. Jinak je to kniha naprosto vhodná k dětskému usínání, doprovázejí ji i krásné ilustrace. Děkuji za tuto nečekanou a příjemnou exkurzi do dětství :-)

79 11.10.2022

Kniha volně navazuje na první díl, k pochopení souvislostí není třeba je číst chronologicky. Hlavní postavou je chlapec Tadeáš, jemuž začínají prázdniny a opět se setkává s panáčky, kteří se podílejí na vytváření počasí: Pršálek, Foukálek, Hromík, Blesčík, Kroupálek, Mlhovníček, Sypálek, Mrazílek, Duhovníček a Rosilka. Ti všichni mají svůj domov ve štole na Černé hoře a jenom Tadeáš získal tu výsadu, že je může nejen vídat, ale též s nimi komunikovat.
S končícím školním rokem dostává vysvědčení a poněvadž ho o to jeho malí přátelé žádají, přemýšlí, jak jejich práci také co nejlépe ohodnotit. Společně pak zažívají různá dobrodružství, při nichž převážně zachraňují zvířata, která se ocitla v nebezpečí. Pomáhají tak nejen sovímu mláděti, ale i srnčeti, ohrožené labuti i jelenovi a společnými silami také ubrání zvláštní vynález jednoho z nich před panovačnou vílou Mobilkou.
Jde o jakési výchovně zaměřené příběhy s nepříliš komplikovanou zápletkou. Kniha se skládá z krátkých kapitol, tvořených převážně jednoduchými až téměř strohými větami. Děj není složitý, nese s sebou jasné poselství a v závěru vždy přichází poučení. Odehrává se hlavně na vesnici, ovšem již notně modernizované, takže není divu, že se setkáme s vrtulníkem, bagrem či traktorem.
Kniha je to hezká, se spoustou krásných obrázků. Kvalitou textu však bohužel již lehce pokulhává: je až příliš didaktický, příliš cílený na malého čtenáře, v němž chce vyvolat pocit zodpovědnosti. Nabízí průhledná poučení o tom, jak je důležité umět se bránit a nebát se, že nic není zadarmo a za vyvinutou snahu nás sice čeká patřičná odměna, ovšem napřed si ji musíme zasloužit. Nese se v jakémsi "foglarovském duchu" vzájemné pomoci, konání dobrých skutků a péče o přírodu spolu s ideou nezištného přátelství, vírou v dobro a jakýsi ideální svět, kde jsou si všichni rovni. Občas na mě působila lehce motivačním až nepříjemně agitačním způsobem.
Velmi brzy mi začala vadit Tadeášem často opakovaná fráze: "Ve škole jsme se učili..." A vlastně mi občas brnkal na nervy sám svými postoji. Myslím si však, že děti tuhle výchovnou linku zase tak silně vnímat nebudou a spolu s hrdiny se potěší jejich zážitky. Kniha je vhodná pro předškoláky i pro děti mladšího školního věku.

"Na poli přistála helikoptéra. Vyhlídkový let vymyslel pan učitel pro žáky a žákyně s dobrým hodnocením, pro každého, kdo se snaží, kdo hodně pomáhal na školní zahradě, kdo udělal dobrý skutek a kdo má na vysvědčení víc jedniček než dvojek."
"Mládě jsi zachránil. Udělal jsi dobrý skutek. Napravil jsi moji chybu, díky."
"Zlobivý brouk kůrovec se letos hodně rozmnožil. Zabíjí stromy. Lituji každý nemocný smrk," říká hajný.
"Každá kapka vody je užitečná!" hajný se dívá k obloze.

73 09.10.2022

Tato příručka by rozhodně neměla chybět v knihovně každého z nás, a to bez pardonu. Znalosti zde popsané patří k základním dovednostem gramotného člověka, který ovládá český jazyk. Není třeba se ji nadrtit zpaměti, ale měli bychom ji mít k ruce, když sami tápeme, nevíme si rady a netušíme, kde se píše jaké i/y, jak je to s čárkou v textu, nebo kde užít velké písmeno. Samozřejmě nikdo není vševěd a nad některými spornými otázkami si lámou hlavu i fundovaní jazykovědci. Ale psaný projev je naše vizitka, svědčící nejen o naší kultivovanosti - odráží se v něm jak naše osobnost, tak i vztah k potenciálnímu adresátovi. Neboť co jiného si pomyslet o textu, plném pravopisných chyb a hrubek, než že vypovídá o jisté "tuposti" a ignoraci svého tvůrce, který se nad úrovní svého projevu nijak nepozastavuje. Je proto slušné každou vlastní písemnost ještě jednou po sobě zkontrolovat a případné sporné body konfrontovat s pravidly. I já kolikrát tápu a hledám, a ráda do nich nahlížím. Jsou čtivá, snadno stravitelná a svou formou jsou blízká všem uživatelům našeho jazyka, od dětí školou povinných po vzdělance.
Přiznávám, že právě kvůli tomu se občas bavím způsobem, jakým jsou napsané některé zdejší komentáře. Přesto mne dokážou i zarmoutit, například když v nich poměrně často dochází k záměně dvou různých slov - dostat TIP na dobrou knihu ještě neznamená, že v ní vyobrazené TYPY postav se nám budou zamlouvat :-) A tak si říkám, že není na škodu si občas v této příručce zalistovat. Asi nejvíc mě mrzí, když podobné školácké chyby nalézám v časopisech a novinách, a dokonce se s nimi setkávám i na stránkách beletrie. Tak nevím, zda je to vina nezodpovědných tvůrců, nebo je to problém chybějících korektorů? Moc hezky mi z toho ale nebývá: kvalitu oficiálních tiskovin bychom měli střežit co nejpřísněji.

80 08.10.2022

K této malé knížečce jsem se dostala naprostou náhodou, když jsme ji vyřazovali z fondu knihovny. Je znát, že svá nejlepší léta má dávno za sebou, že nešetrným zacházením utrpěla mnoho ran a bohužel již spíše připomíná salát, přesto však nepatří někam do odpadu - a rozhodně ne do toho, který charakterizuje hodnocení na DK :-)
Tři jednoduché příběhy, tři situace, které hravou formou podněcují dětskou fantazii a zároveň rozvíjejí jejich dovednosti, hlavně slovní zásobu. Pomocí této knížky se lehkou formou naučí pojmenovat některé věci i vlastnosti a orientovat se v prostoru. Jednoduché ilustrace, minimum textu, postaveného převážně na otázkách, které nutí dítě k přemýšlení, a odpovědích, jež získá otočením listu... Vhodné jak pro nejmenší, tak i pro rodiče... a samozřejmě i pro budoucí rodiče. Nádherné ilustrace, které potěší každého.

80 08.10.2022

Tak trochu jsem probírala svou knihovnu, objevila jsem spoustu pokladů a mezi nimi i toto leporelo. Nenásilnou formou seznamuje děti s cykly v přírodě a jejími proměnami. Krásně vystihuje vztah malého Martínka k jabloňce, jedinému stromu, který jim roste na zahrádce. Skrze ni uvědomuje své emoce, probouzí se v něm touha o něco pečovat, zájem i starost. Autor pak tyto pocity dovedně přenáší na malé čtenáře, kteří se s Martínkem mohou sami ztotožnit. Velmi úsměvně působí pasáž, v níž tatínek šikovně Martínkovi vysvětluje, k čemu se hodí postřik, tedy "ta zvláštní voda, aby nám brouci nemlsali jablka, hrušky a švestky". Když to vezmu s nadhledem, tak před sebou máme první publikaci o tom, jak z dítka udělat vnímavého zahradníka :-) Eduard Petiška je záruka kvality, ve spojení s ilustracemi Heleny Zmatlíkové přímo nádhera. Jenom styl lehce pokulhává, hlavně co se týče vyváženosti přítomného a minulého času, což je škoda. Ale věřím, že malí čtenáři se přes tento detail klidně přenesou. Kniha se hodí do rukou nejen nejmenším dětem, ale i malým čtenářům, kteří již sami zkoušejí číst.

85 08.10.2022

Nemůžu si pomoci, ale ten loňský diář byl daleko hezčí, i po stránce grafické. Líbil se mi víc, byla v něm spousta hezkých a milých obrázků. V tom letošním bych klidně oželela rozhovory se spisovateli, i když je prima, že jejich portréty jsou povedené. Pořídila jsem si ho jen kvůli ČV a zaznamenávat si do něj budu, stejně jako do toho loňského, pouze knihy přečtené, tedy kdy jsem je rozečetla a kdy dočetla. Je zajímavé svou "mánii" takhle sledovat v průběhu roku :-) Dětskou ČV vítám, klidně si ji splním také, ale bylo by fajn, pokud se ujme, kdyby časem i děti měly svůj diář, patřičně "obrázkový" a vyšperkovaný. Tři obrázky postaviček z dětských knih určitý dojem jisté strohosti nezachrání. Jinak jsem ale ráda, že takový diář existuje.

80 07.10.2022

Knihu bohužel odkládám jako nedočtenou. Opravdu jsem se snažila ji přečíst, ale nesedla mi, nelíbila se mi.
Přitom jsem se na ty různé fejetony, úvahy a vzpomínky těšila. Text je bohužel příliš roztříštěný - autor nám předkládá vzpomínky ze svého života, chybí jim však celistvost, ucelená kompozice a hlavně jistý řád... Takhle jen přeskakuje různá období jeho života, chvíli mluví o jednom, pak zamíří někam úplně jinam... O trochu zajímavěji působí aluze na jiné spisovatele, většina z nich však dosud nebyla přeložena do češtiny. Celý text na mě působí chaotickým dojmem. Myslím, že autor ho měl spíše sepsat pro své nejbližší, kteří přesně vědí, o čem mluví. A tak to asi měl nechat, jako jakýsi "osobní zápis vzpomínek" věnovaný lidem, které dobře zná. Hvězdičku dávám za zajímavý obal - a za občasné "zajímavé momenty", jichž zde ovšem pro mě bylo skutečně poskrovnu.

78 25.09.2022

Komiks, šitý všem knihomolům na míru. Pochopí ho jen ti, jichž se tato "vášeň pro příběhy, skládané z písmenek" bytostně dotýká. Kniha je to milá, vtipná i humorná, s notnou dávkou nadsázky parodující počínání této poněkud "lehce ujeté komunity" :-)
Najdeme zde i tipy na pár zajímavých knih. Přesto mi připadá, že je určena spíše dětem a dospívajícím, kteří si se čtením a čtenářstvím neví rady. Obsahuje totiž rady až téměř "agitační", které mají čtenářům pomoci: "Choď častěji do knihovny. Mají tam ideální podmínky na čtení, knihy jsou zdarma a nemusíš se cítit provinile, když nedočteš knížku, která se ti nelíbí." Autorka zmiňuje i různé druhy knihoven... včetně "nástrah", které na čtenáře čekají /např. když ze spousty vybraných knih v knihovně musí volit jen jednu, neboť byl překročen limit/. V podstatě nás chce přesvědčit o tom, že na naší vášni není vůbec, ale vůbec nic špatného :-)
Zde jsem se našla, mluví mi přímo z duše a těší mě, že nejsem jediná, koho tohle "šílenství" potrefilo.
Všechny vykreslené scény mi byly hodně blízké, včetně té s "nasáváním odéru nových knih do nosu": uznávám, že tato "čichačská vášeň" je daleko návykovější než kdejaká droga :-) Prozatím jsem však nedospěla do fáze, kdy si čtu i za chůze, nos zabořený mezi stránkami. Na takové blázny občas natrefím v MHD: naprosto jim rozumím, divím se ale, že o kolizích těchto "knižních chodců" stránky černých kronik mlčí: že by k nim přeci jen nedocházelo?
I mě knihy "pokouší a křičí na mě", ať je otevřu, takže kvůli nim odsunuji jiné "nepodstatné" věci... A když potkám dalšího knihomola, ihned rozjedu detektivní pátrání a nenápadně koukám přes rameno, co právě čte... Mám také tendence oslovovat autory knih, které mě nadchly... Jen pár věcí nedělám: nemám ráda knižní série a knihy nefotím do sociálních sítí.
Kniha se mi moc líbila, oceňuji i krásné ilustrace. Nedá mi to, abych v závěru necitovala pár důvěrně známých momentů:
"Cítím se tak smutně a prázdně. Jako bych postrádala část sebe sama... Nic už nedává smysl... Zrovna jsi dočetla knížku, že jo?... Ano, můj život už za nic nestojí..."
"Nechápu, proč s sebou musíš tahat tolik knížek. Vždyť je dneska určitě nepřečteš všechny...." "Tuhle už jsem skoro přečetla a ještě jsem se nerozhodla, do které se pustím pak." (Pozn.: A já dodávám: co kdyby se mi ani jedna z nich nelíbila?)
"Když vidím, jak někdo čte stejnou knihu jako já... je to, jako bych potkala nového kamaráda."
"Když vedeme čtenářský život, prožíváme několik životů najednou."
"Knihy mi dokážou zprostředkovat ryzí radost a probudit ve mě nadšení do života. Ale stejně tak mi dokážou zlomit srdce a proměnit mě v slzavé údolí. Občas mě dokonce naprosto emočně vyždímají."
"Nejhorší obavy knihomolů: že budeme mít volnou chvíli, ale nic ke čtení /vlak bude mít třicet minut zpoždění/.. . že dočteme dobrou knihu a pochopíme, že žádnou stejně tak skvělou už nikdy nenajdeme... že knihu omylem poškodíme..."
"K čemu dalšímu můžeme použít knihy... jako způsob, jímž se vyhnout konverzacím s neznámými lidmi..."

116 01.09.2022

Román? Rozsahem spíš novela, opěvující sílu obyčejného člověka, který se dokáže povznést nad všechny útrapy, ztráty a bolesti. Nabízí poutavý lyrický příběh s jednoduchým dějem, plynoucím v poklidném tempu. Zachycuje život prostého člověka, horala, který se dokáže vyrovnat se všemi tragédiemi, jež mu osud naservíruje. Hrdina, Andreas Egger, jakoby "zůstal viset v čase", nenechá se nikým ani ničím rušit. Uprostřed drsné přírody, kdy smrt je nemilosrdná, ale jediná spravedlivá, nachází klid i smíření - žije si podle svého, osamělý ve své bublině, jen pro okolní lidi z nejbližší vesnice se stává jakousi raritou, místním bláznem.
V textu chybí přímá řeč, přesto na sebe vyprávění navazuje plynule a bez škobrtání. Autorův styl je strohý, stručný, všechny události jsou líčeny téměř neosobně.
Zajímavě působí legenda o tzv. "Ledové paní", která bere životy - připomíná tak trochu Sněhovou královnu od H. Ch. Andersena.

"Jednalo se o ohromný projekt. Oblohu měla protnout ocelová dopravní lana v délce skoro dvou tisíc metrů, pětadvacet milimetrů silná a propletená jako zmije při páření. Bylo třeba překonat výškový rozdíl tisíce tří set metrů, překlenout rokle a odstřelit skalní převisy. S lanovkou přivedou do údolí také elektřinu. Elektrický proud bude přitékat bzučícími kabely a teplé světlo ozáří i v noci ulice a světnice a chlévy. Na to vše a ještě na mnoho jiných věcí lidé mysleli, když vyhazovali klobouky do průzračného vzduchu."
"Jejich hlasy zněly v křišťálovém vzduchu zvučně a jasně jako křik mladých orlů skalních, kteří krouží vysoko nad údolím a odnášejí z roklí zřené kamzíky a z pastvin kůzlata."
"Egger se dělil se sedlákovými dětmi o velkou postel v ložnici, což však neznamenalo, že byl jedním z nich. Po celý čas na statku zůstal cizincem, někým, koho sotva trpěli, parchantem bohem potrestané švagrové, který vděčí za sedlákovu milost jen a pouze obsahu koženého váčku na krku. V podstatě ho nepokládali na dítě. Byl stvořením, které mělo pracovat, modlit se a nastavovat zadek lískovce. Pouze selčina stará matka, bábinka, pro něj tu a tam měl hřejivý pohled či přátelské slovo."
"Lidi jsou úplně posedlí, aby na těch svých prkýnkách sjížděli hory."

88 31.08.2022

Velmi čtivě napsaný román ze zajímavého prostředí s atraktivní tematikou sběru a zpracování čaje - a nejen o tom. Autorka nám za pomoci chytlavého příběhu zprostředkovává postupný zánik jednoho uzavřeného společenství, k němuž paradoxně přispělo i jeho otevření se světu.
Děj začíná v 80. letech 20. století v zapadlé horské vesnici kmene Akhů, kde všichni žijí skromně a chudobně, pečlivě dodržují prastaré zvyky, věří dávným pověrám, provozují staré rituály a živí se sběrem čaje. Zde vyrůstá 12iletá dívka Li-jen: připravuje se na svou budoucí roli porodní báby a své babičce poprvé asistuje u porodu. Když pochopí, co s sebou tato funkce přináší, rozhodne se pro jediný únik, který se jí nabízí: získat vzdělání. Plány jí však hodně zkříží láska k San-pchuovi, chlapci z jiné vesnice, což je v rámci dogmat jejich kmene vztah naprosto nepřípustný, a tak jí nezbývá, než odejít do vyhnanství nehostinného a zcela cizího světa... a navíc se musí postarat i o své novorozené dítě, které nakonec svěří do péče nejbližšího sirotčince: utěšuje se vírou, že se s dcerou brzy setká, a jako památku jí dala tzv. "čajový koláč", vytvořený z jedinečných lístků čajovníku, o němž ví jen ona sama.
Kniha má pět částí, v nichž se pravidelně střídají pasáže ze života Li-jen a její dcery Hailey. Linie jejího relativně šťastného života vyvažuje tragičnost osudu její matky. Zdá se mi však až příliš přeslazená: dívce se daří vše, na co sáhne, a touží po jediném: najít své kořeny. Celý román je vlastně o jejich postupném přibližování... a samozřejmě hlavně o čaji: skrze postavy se o něm a jeho původu dozvídáme spoustu zajímavých a překvapivých informací, převážně ohledně jeho chuti, vůně a toho, jak jej vůbec vnímat.
Autorka se dotýká palčivých témat modernizující se Číny od 80. let až po současnost: problém negramotnosti mnohých menšin, úpadek tradic s přicházejícím pokrokem, nárůst drogové kriminality, dopad politiky jednoho dítěte na populaci, nelegální adopce do ciziny... Zároveň upozorňuje i na katastrofální stav ústavní péče o odložené děti a na problematiku prudkého rozvoje masové turistiky, kdy dochází k plundrování cenných lokalit.
Zdá se mi, že do svého románu toho chtěla natěsnat až příliš, což se odráží ve slabší charakteristice postav. Kniha je sice psaná v ich-formě, ale o nejhlubších pocitech a vnímání hlavní hrdinky se toho příliš nedozvíme. Její líčení působí až příliš dokumentárně, hlavně když popisuje zvyky a rituály, které absolvuje. Samozřejmě nechybí dramatické zvraty a momenty, ale děj se velmi brzy přiblíží žánru červené knihovny. Bohužel jsem v textu nalezla mnoho zásadních chyb a překlepů, např. namísto názvu díla "Sen v Červeném domě" název "Sen v Rudé věži". Kvůli tomu ubírám počet hvězd na svém hodnocení, jinak mohu knihu doporučit všem, kteří se o dění v Číně zajímají a mají rádi silné příběhy.

"Dvojčata jsou největší tabu našeho lidu, protože jen zvířata, démoni a duchové rodí vícerčata," říká mi a-ma. "Zvířecí odpad je také proti přírodě. Pokud svině vrhne jen jedno sele, tak se oba musí hned zabít. Pokud má čuba jen jedno štěně, tak se také oba musí hned zabít. Narození dvojčat, což se ve Studničním prameni nikdy nestalo, je neštěstí nejen pro matku, otce a příbuzné dětí, ale pro celou vesnici."
"Váš čaj není jen uspokojivý, je mnohem lepší," prohlásí čajový mistr Sun. "Je v něm trocha svíravosti a dávka hořkosti na úvod, ale celkově mi chutná ryzí čistota jeho chutě. Sběratelé si cení čaje z Lao-pan-čangu, nazývají ho králem čajů, protože má pižmovou, maskulinní chuť a směle útočí na na chuťové pohárky. Čaj z I-wi označují za královnu mezi čaji, protože jeho chuť je svůdná, lákavá a zářivá jako žena očekávající milence, ale na čaj z Nan-nua můžete být hrdá, je hebký a něžný. Jednoho dne si ho lidé budou cenit stejně, pokud ne víc, jako krále a královny čajů."
"Vyrůstala jsem s vírou, že rýže je pro výživu a čaj je lék. Teď jsem pochopila, že čaj je i pojítko a cesta ke snům. Že svůdná přitažlivost je hlubší a silnější, než by mohl vyvolat jakýkoli člověk."
"Všechno kolem se změnilo. Většinu bambusových domů nahradily kostky z šedých cihel. Všude jsou plastová umývadla, růžová, oranžová a zelená. Jsou plná mokrého prádla, zeleniny, kterou je třeba omýt na večerní jídlo, nebo žrádla pro zvířata. Na jedné verandě stojí pečlivě vyrovnané prázdné plastové láhve. A stejně jako v Bambusovém lese je většina vesničanů oblečená v západním stylu, i když všechny ženy si stále zakrývají vlasy šátkem nebo tak něčím. Nikoho nepoznávám a nikdo nepoznává mě."

86 31.08.2022

Žluté slunce jako symbol nové země. Žluté slunce, rodící se z krve počínající občanské války. Žluté slunce, symbol naděje, ale i skonu, neboť ti, kteří se k němu upínali, nemohli tušit, co svým žárem způsobí...
Strhující a velmi brilantně napsaný román. Nečte se lehce, nejen kvůli líčenému utrpení, ale spíše kvůli stylu - tvoří jej zdánlivě nesouvisející obrazce, které až na závěr vytvoří barvitý mozaikovitý obraz. Děj není kontinuální: odehrává ve dvou časových rovinách - v první a druhé polovině šedesátých let, a tyto časy se střídají, což způsobuje poněkud horší orientaci v textu.
Na pozadí osudu rodící se země, zvané Biafra, sledujeme komplikované vztahy dvou párů: Odenigby s Olannou a její sestry Kainene s Richardem. Vše je navíc nahlíženo pohledem dospívajícího nevzdělaného chlapce Ugwua, který zaznamenává rozhovory a všímá si dění kolem sebe, avšak nerozumí ničemu, co se kolem něj odehrává. Zpočátku nic nenasvědčuje blížící se tragédii: děj začíná ve chvíli, kdy se chlapec ocitá jako sluha v domě akademického vědce, matematika a revolucionáře Odenigba. Některé momenty jsou dokonce i vtipné, například když se poprvé setká s vymoženostmi civilizace, jako je elektřina či lednička. Jeho pán je přesvědčený komunista, idealista a volnomyšlenkář, u něhož se schází spousta lidí, diskutujících nad aktuálními problémy své země. Jeho milenka Olanna, která vystudovala sociologii, pochází z bohaté rodiny: bouří se proti předsudkům a odmítá muže, jehož jí předurčili rodiče. Její sestra Kainene, je naopak zastánkyně tradičních hodnot, a paradoxně se sbližuje s novinářem Richardem, který touží více poznat tehdejší Nigérii.
Skrze ně se dozvídáme o zásadních problémech, které hýbou celou společností: na jedné straně bohatí Afričané, pro něž sluhové nejsou lidmi, na druhé straně ti, kteří slouží bělochům... Dále pak dědictví koloniální země - území, na němž žijí příslušníci hned několika národností: Havsové, Jorubové, Ikbové a Fulbové, toužící po vlastní samosprávě... A v neposlední řadě svár mezi tradiční kulturou přírodních národů proti vzdělancům moderní éry. Když dojde k převratu, všichni jej vítají... ale následný válečný konflikt pak zcela zamává se životy všech zúčastněných a změní je v pouhý boj o přežití.
Své postavy autorka zvolila zcela záměrně: každá z nich zastává jiné hodnoty, navíc novinář Richard představuje nezaujatý pohled cizince na dění v cizí zemi, kde se ocitl téměř náhodou. Příběh je to věrohodný - a vlastně se mohl udát v jakékoliv jiné zemi, kde ještě doznívaly ohlasy kolonialismu. Text dokreslují výrazy v ikbotštině. Kniha se mi líbila, měla spád a o napětí rozhodně nebyla nouze: postavy mi natolik přirostly k srdci, že jsem se o mnohé nepřestala bát až do konce.
PS: zajímavě působí zmínka o botách od Bati i o Československu, kde mnozí z tehdejších intelektuálů studovali.

"Náhle si Ugwu přál, aby se pán jeho matky nedotýkal, protože její oděv čpí stářím a zatuchlostí a protože pán neví, že ji bolí záda a že vždycky měla bídnou úrodu na svém jamovém políčku a že má opravdu oheň na prsou, když kašle. Co vůbec o tomhle všem může pán vědět, když nedělá nic, než že pokřikuje s přáteli a v noci pije koňak?"
"Když se Ugwuova matka od něj dozvěděla, že on bude bydlet v garsonce pro sluhu, byla skoro ohromená. Je to, jako by dostal vlastní, oddělený dům, který bude mít pro sebe. Požádala ho, ať jí garsonku ukáže. Žasla nad tím, že je větší než její chýše. A potom řekla, že už se cítí tak dobře, že bude pomáhat v kuchyni."
"Lék, co mi dal doktor, má velkou moc. Ale co mě zabije, je ten pach." "Jaký pach?" "V jejich ústech. Cítila jsem ho, když tvá madam s pánem za mnou přišli dnes ráno a taky když jsem šla na záchod." "Aha, tak to bude zubní pasta. Používáme ji na čištění zubů." Ugwu hrdě řekl "používáme", aby matka věděla, že ji používá taky."
"Zpíval i Ugwu a opět zatoužil vstoupit do Ligy civilní obrany nebo do domobrany, která se vydává pročesávat buš a chytat skrývající se Nigerijce. Den vyvrcholil zprávami z bojiště. Po ohromně rychlém bubnování velkolepý hlas sdělil: 'Trvalá bdělost je cena za svobodu! Zde Rádio Biafra v Enugu! Následují zprávy z bojiště!' Ugwu snil, že po těch hřejivých zprávách vstoupí do armády. Biaferské jednotky zneškodňují poslední nepřátelské síly. Nigerijci utrpěli veliké ztráty na lidech. Končí vyčišťovací operace. Ugwu bude jako ti branci, kteří odcházejí do výcvikového tábora. Jejich příbuzní a sympatizanti lemují silnici a jásají."
"Říkám vám, že už nemůžeme důvěřovat těmhle menšinám, které nemluví igbosky." Odmlčel se a pak se ohlédl, když uslyšel pokřik nějakých malých kluků, kteří si uprostřed nádvoří hráli na válku. Vypadali tak na deset, jedenáct let, na hlavě měli listy z banánovníku a drželi bambusové napodobeniny střelných zbraní. Ta nejdelší patřila veliteli biaferské strany, vážnému chlapci s vysedlými lícními kostmi. "Kupředu!" zavelel. Kluci se plížili vpřed. "Palte!" Pořádné se rozmáchli a hodili kamínky. Potom sevřeli pušky a vřítili se na ty druhé kluky na nigerijské straně, kteří to musí prohrát. Vousáč začal tleskat: "Tihle kluci jsou báječní! Jen jim dát zbraně a oni ty vandaly zaženou."
"Kainene dala Baby plechovku na skladování nábojnic a řekla jí, ať spolu se staršími dětmi vyrábějí pastičky na ještěrky, ať se učí splétat palmové listí a dávat do něho zámotek plný termitů iddo. Kainene nechala Baby, ať si potěžká dýku vychrtlého muže, který ve dvoře pochodoval a mručel - jen ať vandalové přijdou, jen ať přijdou hned! Kainene taky dovolila Baby jíst ještěrčí nohu. "Měla by vidět život takový, jaký je," řekla Olanně. "Ty ji před ním zbytečně chráníš."

83 30.08.2022

Silnější než slova, výmluvnější než film... komiksové zpracování zasáhne do černého. Kniha velmi drsná, tvrdá, nekompromisní - ukazuje válku v té nejsyrovější podobně. Vezme nás do přímo do pekla. Záběry nekonečného utrpení se na nás valí a není úniku - přiznávám, že při čtení jsem ji musela často zavírat, abych některé scény rozdýchala, a taky abych utřela slzy. Přesto jsem ji nedokázala odložit. Rozhodně není pro každého: autor natolik plasticky ilustruje válku a dění na frontě, až máme svíravý pocit, jako bychom byli její součástí, jako bychom byli přímo v centru dění. Depresivní exkurze do světa předních linií, kdy většinu hrdinů čeká smrt, nebo se jí raději sami vydávají vstříc, aby ulevili vnitřní trýzni. Nenajdeme zde ucelený děj: jde o jakési minipříběhy bez chronologického řazení. Sotva jeden strávíme, už je tu druhý, o nic optimističtější... Kniha se mi četla docela rychle, ale musela jsem si ji dávat pauzy, a ještě štěstí, že obrázky byly černobílé: mrtvolami se to v ní jen hemžilo.
Záměr je jednoznačný - odkázat na zbytečnost válek, marnost konfliktů a bojů, v nichž umírají miliony a miliony nevinných lidí, naprosto zbytečně, kvůli mocenským zájmům jiných. Přesto jsem ze čtení neměla depresi - taková iniciativa se mi líbí /část knihy tvoří i přehled dalších protiválečných aktivit malíře/. Je jedině dobře, že někdo dokáže svůj geniální talent tak skvěle využít. I když jsem si zprvu myslela, že půjde o dílo satirické až humorné, cosi ve stylu "Jak jsem vyhrál válku". Tak to jsem se spletla, což vůbec nevadí. Už jen ten obraz vojáka z přebalu knihy mluví za vše :-)

"Lidé jsou ovce. Právě díky tomu můžou existovat vojska a války. Lidé umírají jako oběti vlastní hloupé poslušnosti" /Gabriel Chevallier, Strach/
"Ti, kdo ze třetí roty přežili, se vysíleně svalí do zákopu. Potřetí za osmačtyřicet hodin útok nic nepřinesl. Všichni hledají jen úkryt, demoralizovaní, ztrhaní a vzteklí, bez jakéhokoli zbytku bojovnosti. Do francouzských linií se vrátilo jen třiašedesát mužů ze sto dvaceti. A sotva tam jsou, ocitají se pod prudkou palbou z děl. Ze třetí roty toho moc nezůstalo. Útok skončil neúspěchem, přesně jako ty před ním. Kapitána zabili, my jsme ustoupili do zákopů a teď na nás pálí vlastní dělostřelectvo. Naši, a pobíjejí nás. Není to poprvé, co naše děla nepálí dost daleko a nám to padá rovnou na huby!"

86 27.08.2022

Sázava... Je prostě nádherná. Hlavně trampové ji opěvují ve spoustě písních s chytlavými melodiemi. Učarovala jim svou krásou: říkají jí "Zlatá řeka", nikoliv však podle zlatých nuggetů, ale podle jílovitého odlesku její hladiny, když se v ní zrcadlí slunce. Mě učarovala svou proměnlivostí: je stokrát stejná a přesto tisíckrát jiná... Nikdy se na ni nemohu dosyta vynadívat.
Poklidně nám šumí na zahradě. Vypadá nevinně - jenže právě tady získává spád, tady začínají její pověstné dravé peřeje, jejichž úsek pojímá několik kilometrů až do Stvořidel. Ona se nezdá, vypadá nesmírně pokojně, ale už v první zatáčce pod námi to v ní začíná vřít a svým křikem šlehne každého, kdo ji zkouší pokořit. Ukazuje svou sílu a nikomu nedá nic zadarmo, obzvlášť když se rozvodní. Však už má na svém kontě pár nezodpovědných životů - vodáky, kteří nedbali varování...
Vím, co umí. Mám k ní respekt, miluji ji, ale zároveň si držím uctivý odstup. Důvěrně znám všechna její zákoutí, kde jsme se jako děti cáchali, ráchali a cachtali, kam jsme se chodili namáčet a kde jsme se učili plavat. Věděli jsme o šutrech, na něž jsme si při koupání museli dávat pozor, a přesto jsme si o ně okopávali nohy. Znali jsme zrádné tůně, kam se dalo snadno zahučet, kde se však dalo i slušně zaplavat a dokonce se i potápět.
U naší zahrady je ještě klidná: není divu, že jsme každé léto brali loď, pádlovali jsme sem a tam a tvářili se jak zkušení mazáci, když jsme tím všemocným "Ahóóóój!" zdravili všechny ty blázny, kteří se v celých hloučcích teprve naloďovali... Ano, tak oblíbená je, a všichni, kterým tepe srdce pro vodu, dobře vědí, "kde to peklo začíná". Kde je nejlepší se nalodit.
Jenže o její moci jsme neměli ani tušení, když jsme se sem nastěhovali: a to zde táta prožil celý život. Náš dům stojí u soutoku řeky a potoka, rodiče ho postavili vlastními silami a brzy poté, co se zabydleli, se měli přesvědčit o nevyzpytatelnosti vodního živlu. A pamatuji se na to i já, ač mi bylo sotva pět let. Jsou totiž momenty, na něž se nezapomíná. Psal se rok 1985, udeřila sibiřská zima, teploty klesaly ke třicítkám, naši hlídali topení a z té zimy už dočista šíleli, aniž by vůbec tušili, co ještě může nastat. Mrzlo až praštělo, řeka zamrzala rychlostí blesku - tehdy jsme se na ni ještě chodili klouzat, dneska už na ní v zimě nezůstává ani náznak ledové krusty - a rozhostilo se bílé ticho.
A pak to všechno jako mávnutím kouzelného proutku povolilo: do kraje vtrhla obleva: nečekaná, prudká, náhlá a děsivá. To praskání, pukání, skřípání a prapodivné vrzání, ten příšerný skřípot si budu pamatovat až do smrti - i ten zoufalý mámin výkřik: "Ledy jdou!" Ano, ledy se daly do pohybu. Napřed pomalu, nesměle, opatrně... a jejich tok nabíral na rychlosti. Řeka chtěla být volná, řvala nespokojeností, divoce se drala kupředu a nebylo síly, která by ji zastavila: drtila a ničila vše, co jí stálo v cestě. Nemohli jsme dělat nic, jen přihlížet. Jak si ty tuny ledové hmoty razí cestu prostorem, jak se třou o sebe, rovnou celé bloky... jak se v nárazech lámou a tříští, unášeny proudem pryč... jak se ta masa najednou zastavuje a naráží do sebe, jak se vrství, jak se na sebe kupí – právě v místě soutoku s naším potokem.
Tady byla konečná: voda šla prudce nahoru, poněvadž ledy zde vytvořily hráz, zaplavila naši zahradu a podívala se nám i do chléva /do sklepa našeho baráku se tehdy ještě neodvážila/. Zvednutá hladina kupodivu brzy opadla, ale ledové kry nám za stodolou tály až do května, a věru, nebylo to nic příjemného, neb čpěly rybinou a bahnem. Mnohé z nich byly silné až 35 cm.
Podobně krutá zima udeřila i o rok později, ale stejný scénář se už naštěstí neopakoval: ledy od nás tenkrát v pohodě odpluly dál, nikde se nezasekly, takže nás voda nevyšplouchla. Což se bohužel stalo skoro o dvacet let později, při povodních v roce 2002. Nepřeji to nikomu - měli jsme však štěstí, následky nebyly nijak katastrofální jako jinde v tomto roce.
Jakmile se řeka začne vylévat z břehů, s obavami sleduji, kam až dosáhne. Nejnebezpečnější ale bývá, když zmlkne – její hladina vystoupá tak vysoko, že pokryje všechny kameny a peřeje, a nastane až nepřirozené ticho. Tehdy je naprostá sebevražda na ni vyjíždět s lodí: všude jsou samé vracáky i zpětné proudy a voda se uprostřed řeky řítí neskutečným tempem. Nemá ráda, když se jí poroučí, když ji chtějí krotit: umí to dát patřičně najevo. Do křížku bych se s ní rozhodně nepouštěla.
V létě roku 2018 jsem však zažila i zcela opačný extrém: sucho. Voda v řece se téměř nepohnula, měla podivnou konzistenci nazelenalé barvy, ryby v ní houfně umíraly, neboť se nestačila patřičně okysličovat a z jednoho břehu na druhý se dalo přejít suchou nohou. Ten pohled mi rval srdce a doufám, že ho již nikdy nezažiju. Oba extrémy jsou šílené: vážím si její poklidné vyrovnanosti...

Kniha "Posázaví" ve fotografiích Jana Reicha je z roku 1988, což pro mnohé čtenáře může znamenat cosi jako "dobu prehistorickou". Beru ji jako skvělý dokument: v těch fotografiích je zakonzervováno kouzlo chvil, které jsou bohužel nenávratně ztracené. Autor zachytil záběry, jež se nám dnes již nenaskytnou: v lesích na březích řeky si totiž nedávno "zařádil" jeden brouk, jemuž padly za oběť celé stráně a porosty... Následné mýtiny a odkryté břehy bohužel bez skrupulí zase obsadila invazivní netýkavka žláznatá, takže výlet "do lůna překrásné přírody" dnes mnohdy spíše připomíná cestu džunglí. Možná proto tak ráda do této publikace nahlížím: ty fotografie jsou nádherné. Velkoryse odpouštím i lehce "ideologicky pojatý" úvod Otakara Mohyly, když vezmu v potaz dobu, kdy kniha vznikla. Naopak velmi oceňuji závěrečný "Seznam míst", přeložený do mnoha jazyků, kde jsou uvedeny všechny podstatné informace o veškerých místech, která jsou zde nafocena.

100 13.08.2022

Stojí poslušně v koutě mého pokoje a zpoza svého obalu na mne upírá svůj vyčítavý pohled: vyzývá mne k tomu, abych ji zase vzala do rukou a pomazlila se s ní. Dobře vím, jak moc touží po tom, rozehrát své struny a znít prostorem, tak, jak to umí jen ona. Ale cosi mi v tom vždy zabrání, podivný ostych a strach, snad ta věčná touha po dokonalé souhře... Už téměř třicet let mi dělá společnost, moje dřevěná láska, moje španělka s malým š.
Učila jsem se na ni hrát poměrně pozdě, až ve svých 13 letech, přičemž celé to zanícení trvalo pouhé dva roky, ale s těmi základy si bohatě vystačím dodnes. Podobné znalosti totiž člověk už z hlavy nevygumuje: jakmile si je jednou osvojí, přejdou mu do krve, ani neví jak, a pak už se jenom veze. A tak jsem zpívala u táboráků: rozumělo se samo sebou, že vytáhnu kytaru a hned začne jízda, k ohni zpěv patří a bez kytary to nikdy není ono.
Tohle znají všichni: Motgomery, Dívka s vlasem medovým, Řekni, kde ty kytky jsou, Buráky, Japonečka, Rosa na kolejích... je jich spousta: prostě základy trampské klasiky, odvar, který zvládne každý začátečník, jenž umí akordy C, D, E, A, G a další.
Skoro třicet let... Ona se mnou dospívala a stárla, parťák do pohody i nepohody... Zažila se mnou mnohé: chvíle, kdy se hřála na výsluní a užívala si své slávy, kdy jsem ji brala do společnosti, kdy hrála jak o život a šla z ruky do ruky, jakmile se sešlo muzikantů vícero... a časy, kdy se na ni v koutě jen prášilo, jako třeba teď. To nad ní mi tekly potoky slz, když jsem se trápila... u ní jsem se naplno vztekala a zlobila tak, až mne svou prasklou strunou kolikrát švihla přes obličej, a její nekonečné ladění mne dovádělo k zuřivosti... Vedle ní jsem se smála, snila s otevřenýma očima, zpívala s vervou z plných plic, abych vykřičela své štěstí... ale také jsem i demonstrativně mlčela...
Hraní je vášeň, ale i dřina, spojená s bolestí a odříkáním. Kdo chce hrát, musí si napřed na bříškách prstů levé ruky vytvořit pořádné mozoly, jinak se nedostane nikam. A já hrála vždycky "až na dřeň", doslova až do krve, téměř do úplného sebezničení, dokud jsem si o kovové struny dočista nerozedřela kůži na palci pravé ruky. Došlo k tomu tolikrát... a stejně jsem si nedala pokoj a svou společnici jsem nikdy nevybavila strunami z nylonu, jež jsou sice vlídnější k ruce, nemají však tu úchvatnou akustiku.
Akorát že já svou milovanou španělku téměř zničila. Je to jejich prokletí, když stárnou, ty křehké dřevěné dámy, přestože je hýčkáme v sametových pouzdrech a opatrně je přenášíme na vlastních bedrech, nebo jimi jen tak přehazujeme z ruky do ruky. Je to cena za jejich zvuk, jímž nás obdarovávají: u táborových ohňů "teplem roztávají", lak puká, praská a deformuje se jim "krční páteř". To pak s nimi bývá těžké pořízení, poněvadž se "vychýlí ze své osy"... a nastává jejich nevyhnutelný konec: struny od hmatníku najednou "odstávají" v tak nepřirozené výši, že nejdou zmáčknout... a milá společnice je najednou zcela k ničemu. Protože nikdo, ani ten sebelepší interpret, nevydrží dostatečně dlouho vyvíjet takový křečovitý tlak: je to nesnesitelné.
A já té své "dřevěné lady" tedy dávala pořádně do těla, rozhodně jsem ji nijak nešetřila, kolikrát jsem do ní bušila jak divá... Asi největší nářez dostala, když jsem na ni instalovala jedny z nejsilnějších kovových strun, které existují, kvůli zvuku a z vlastní blbosti, čímž bylo dílo zkázy dokonáno. Moc jsem pro ni brečela, jak mi to pak bylo líto... ale do "starého dřeva" její cesta naštěstí nevedla - zjistila jsem, že je možné ji spravit. A tak dostala druhou šanci. Nebylo to nijak levné, ale operace se podařila: prošla dlouhou rekonvalescencí a nyní je zase připravena hrát.
A já věřím, že jednou najdu odvahu zase s něhou prohrábnout její vlásky, a znova zakusím ten zvláštní pocit souznění. Umím skutečně jen základy, znám i noty, a spoustu skladbiček z této knihy přehrávám zpaměti, což na určitou formu "muzikoterapie" bohatě stačí. Příručka "Škola hry na kytaru" mi dodnes slouží dobře, přestože je "léty značně opotřebená" a změnila konzistenci na salátovou. Ráda se k ní vracím a mohu ji jen doporučit: není vhodná pro samouky, hodí se do rukou spíše žákům, jimž nebude vadit cvičení pod vedením zkušeného učitele. Pokud chceme něco víc, tedy klasiku, bez not se rozhodně neobejdeme, a je dobré učebnici doplnit o další cvičebnice a případné zpěvníky.

82 06.08.2022

(SPOILER) Před mnoha a mnoha lety jsem knihu četla jako dospívající dívčina a byla jsem nadšená. Docela nedávno se mi poštěstilo ji podruhé poslouchat ve skvělé rozhlasové úpravě - a jsem pořád stejně nadšená. I proto si myslím, že rozhodně stojí za zmínku :-)
Když si farmář Matěj Cuthbert jede na nádraží vyzvednout svou novou posilu do hospodářství, chlapce ze sirotčince, netuší, že dojde k osudové chybě, která zcela změní život všem protagonistům, tedy nejen jemu a jeho sestře Marille. Na místě totiž nalezne Annu, dívenku se zrzavými vlasy, jež si ovšem už během jízdy do nového domova získá jeho srdce. Jenže city se zde nenosí - a jeho prakticky založená sestra ji chce ihned vrátit: "K čemu by nám tu byla? To dítě tě snad uhranulo!"
Avšak milá, ztřeštěná a velmi ukecaná Anna si také i ji velmi brzy podmaní svou upřímností, takže její přítomnost na Avonley dokonce brání i před skeptickým pohledem sousedky Ráchel Gojdové, která ji varuje, že "jim ta ratolest podpálí stodolu, či podstrčí strychnin do čaje, a budou hořce litovat". Anna však svou prostořekostí a nezdolným optimismem dokáže okouzlit každého.
Ve strnulém světě předsudků působí tak trochu jako podivný úkaz. Je velmi sečtělá a zvyklá přemýšlet nahlas: "bezbřeze šťastná" však nemůže být kvůli jediné věci na světě - trápí ji barva jejích vlasů, již ze srdce nenávidí a občas kvůli ní i pláče, zvlášť, když se jí ve škole vysmívají. Ale poněvadž je silná, dokáže se poprat i s tím - a nadšeně vítá i zmínku o budoucí kamarádce: "Diana? To zní božsky! Myslíte, že bych v ní mohla najít důvěrnou přítelkyni?"
Mluví ve zvláštních frázích a často používá patetické a zastaralé obraty, což občas vyznívá komicky, a svým neotřelým, poetickým viděním světa nevědomky přivádí dospělé do rozpaků, když je neustále zasypává hloubavými otázkami. Zároveň však má obavy, aby "konala správně", tedy podle toho, jak byla vychována:
"Je to krutě neromantické."
"Já myslím, že nejlepší bude uvrhnout minulost v zapomnění."
Díky její přítomnosti se proměňuje i atmosféra nejen na Avonley - tak trochu "uťáplý" Matěj se vymaňuje z vlivu své sestry, Marilla mění svůj názor na děti... Anna prožívá různá dobrodružství, bojuje se školou /"Geometrie. To je černý mrak nad mým životem."/ a dokáže si zachovat chladnou hlavu i ve chvílích, kdy dospělí rozvahu ztrácejí.
Kniha je určena dětem, dospívajícím, ale i dospělým - a vůbec nevadí, že se děj odehrává na začátku minulého století. Autorka skvěle zpracovává velmi důležité téma: postavení dětí a sirotků té doby. Kritizuje tehdejší společenský systém, kdy děti byly vnímány jako malí dospělí, a od určitého věku byly zneužívány na práci: chlapci jako pomocníci v továrnách a na venkovských usedlostech, dívky jako chůvy v rodinách a výpomoc v domácnosti. Zároveň poukazuje na předsudky, které se váží k výchově dívek, kdy jsou jim upírány projevy jejich fantazie, kreativity a přirozené spontánnosti, a též i nárok na vzdělání.
Celou knihu prostupuje jistá naděje a víra v to lepší v nás. Jde o takové krásné, milé a velmi pozitivní čtení pro chvíle, kdy se objeví chmury.

110 24.07.2022

Berňák - slovo, které jakožto zkratka jednoho nepříjemného úřadu evokuje cosi nepříjemného... Nese ale i druhý význam: označuje plemeno bernského salašnického psa, jinak řečeno též "salašňák".
Podle FCI jej řadíme do 2. skupiny "Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští honáčtí psi", konkrétně do sekce švýcarští honáčtí psi.
Je to už zhruba 15 let, kdy se nám do života něžně vkradl tento hrdý šlechtic s bílou náprsenkou. Vlastně by nás ani nenapadlo si takového psa pořídit, ale mamče se zalíbila fena salašňáka u sousedů: působila velmi ostrým dojmem a zdálo se, že i skvěle hlídá. Mamča si řekla, že "přesně tohle potřebujeme doma" - a skrz net jsme našli chovatelskou stanici, kde zrovna byla k mání roztomilá štěňátka. Chtěli jsme mrně, které mělo kolem krku krásný bílý límec, ale majitelé nám vysvětlili, že jde vlastně o vadu, vyřazující z chovu - navíc štěně bylo zamluvené. A tak jsme si vybrali - flegmouše, jemuž jsem hned dala "kouzelnické jméno" Merlin.
A kouzelný on byl. Měl hodně široké srdce a byl velmi vnímavý - dokonale vycítil náladu člověka a stál mu hned nablízku, aby "vychytal" případné chmury. Moc dobře věděl, kdy je mi smutno: pokaždé přišel, šťouchl do mě čumákem, že "svět se přece neboří, ale ať klidně spustím", a zůstal se mnou po celou dobu, kdy jsem mu třeba brečela do kožichu. Mohla jsem mu říci všechno: nikam ode mne neodcházel, nechal se hladit, trpělivě naslouchal a přitom mě bedlivě sledoval.
Chtěli jsme mít psa hlídacího, on však byl spíš "hlásicí": neměl v sobě tu agresivitu strážných psů. Zato si moc dobře pamatoval, co mu kdo kdy udělal - a když na něj táta byl někdy příliš tvrdý, nebál se po něm vyjet. On křivdy nezapomínal, ale úročil, a pak byl nemilosrdný. Zprvu na tátu jenom vrčel: hned jsem věděla, že si srandu nedělá, že to myslí smrtelně vážně. A když na něj otec křičel o to víc a chtěl mu dát na zadek, tak potom zaútočil a prostě ho hryznul. Tátovi jsem to přála - Merlina jsem ale raději odvolala k sobě. Bylo to ve velmi vypjaté chvíli, a já si až zpětně uvědomila, jak se vlastně celá klepu a třesu strachem, jak mě zaskočil tátův nečekaný afekt. Merlin mě před ním vlastně bránil - nikdy na to nezapomenu.
Vybavují se mi i chvíle, jak jsme spolu skákali do závějí: když udělal to své hop!, ihned mě celou svou vahou zavalil, a já se smála, dalo to práci vyhrabat se zpod jeho těla, zato on byl nevýslovně šťastný, že může někoho "zachraňovat". A jeho parťák, o rok mladší bígl Maňas, jenž pouze přiběhl "zkontrolovat situaci", hned zase upaloval slídit po stopách. Věřím však tomu, že kdyby se mi něco přihodilo, Merlin by se mnou zůstal - a Maňas by uháněl pro pomoc. Bylo zajímavé je sledovat, ty dva parťáky na život a na smrt... Akorát že ten "dobrácký obr" daleko více podléhal Maňasově diktatuře, bohužel i v otázce krmení, takže vlastní porce jídla dostával zvlášť.
Své honácké geny nezapřel: jakmile jsme vyšli na procházku ve vícero lidech, měl sklony nás "shánět" dohromady. Zkoušel to i ve stádě ovcí, které v té době táta choval, ale moc se mu to nedařilo: nějak nerozuměl tomu, co se od něj žádá, zato se nesmírně bavil povykem, který způsobil :-)
Merlin nás miloval, byli jsme mu vším - to on se tvářil provinile za alotria, která způsobil Maňas. Bylo mu asi necelých 10 let, když nám odešel - měl potíže s chůzí, se zadníma nohama, což je věčné prokletí těchto velkých plemen.
Tato publikace nám přinesla velmi cenné informace o chovu takového psa. Je přehledně uspořádaná, obsahuje i názorné fotografie. V první kapitole se dozvíme něco o historii plemene, nejen obecně známá fakta o původu psa, ale najdeme zde i fotografie z Bernu, ilustrující přímo "místo činu", získáme cenné informace o podobných plemenech v rámci skupiny a čím se od sebe odlišují, a nahlédneme i pod pokličku "míchání ras" a jejich křížení takovým způsobem, aby vznikl "ideál". V dalších kapitolách se případní zájemci o plemeno mohou dočíst o tom, zda je pro ně salašňák ten pravý: "Instinkt bernského salašnického psa shánět dohromady podbarvuje vše, co dělá. Berňák bude shánět každého a hlídat cokoliv." "Berňáci jsou také nadaní velkým smyslem pro humor a často předvádějí klaunské kousky, jsou-li středem pozornosti. Nicméně mohou mít někdy sklony k tvrdohlavosti, které je vedou k manipulativnosti."
Dozvíme se, jak jej zaměstnat, kde jej uplatnit - hodí se i pro canisterapii, agility a zábavu různého druhu, musíme však brát ohled na případné opotřebování kloubů. Zbylé kapitoly nám přiblíží radosti a strasti, spojené s pořízením takového mazlíčka: výběr vhodného krmiva a stravy, základní výchova včetně způsobu odměn, zdravotní péče a očkování, problémy se stárnutím - a zajímavý je i popis, jak postupovat, pokud se rozhodneme ze psa udělat "výstavní kousek", a na konci nalezneme i odkaz na patřičné organizace.
Případným chovatelům mohu z vlastní zkušenosti jen doporučit.

85 21.07.2022

Když slyším jedinečnou melodii z filmu "Most přes řeku Kwai", ihned se mi vybaví Emil, náš papoušek žako. Pouštěla jsem mu ji z nahrávky skoro každý den, také jsem se pokoušela o její neumělou napodobeninu, ale nakonec se ji naučil reprodukovat daleko věrohodněji než já.
Cesty osudu bývají nevyzpytatelné: na svou opeřenou lásku jsem před lety natrefila v jedné obří firmě, která zaručuje uspokojení potřeb všem majitelům nejen čtvernohých mazlíčků. Tehdy jsem se tam starala hlavně o blaho zákazníků, ale v merku jsem měla i všemožné zvířectvo, a mým úkolem bylo, aby působilo pokud možno "šupito presto prodejně". Hlavně city stranou - obchod je obchod.
Dlouho jsem se tomu bránila, ale k tomu žakoušovi mne cosi zázračně přitahovalo. A když mne jednou uvítal přátelskými slovy: "AHÓÓJ, nazdáár, čau čau!", byla jsem ztracená. Věnovala jsem mu každou volnou chviličku, kradla čas, hledala záminky, jak být poblíž, dokonce jsem se učila i pískat... Věděla jsem, že je to marné, přežívala jsem v podnájmech a z mého výdělku jsem si ho nemohla dovolit ani omylem. Chtěla jsem pro něj to nejlepší, chtěla jsem, aby zažil - svobodu. Nevím, co mě to tehdy popadlo, prostě jsem ho vyndala z klece ven a hrdě se s ním procházela po prodejně. Vsadím se, že obrat firmy hned znatelně stoupl: každý chtěl mít selfíčko, cvakaly spouště, ten pocit stál za to, ta radost, extáze a opojení... užívali jsme si to oba.
Cena však byla příliš vysoká: druhý den jsem dostala okamžitou výpověď. Těžce se mi loučilo, stýskalo se mi moc. Naštěstí nic netrvá věčně a můj nový přítel se rozhodl, že mi Emila koupí. A tak jsme si nevědomky adoptovali tříletého diktátora. Soužití s ním bylo veselé, někdy na palici, mnohdy až dramatické: moc rád do všeho kecal a to svoje: "Dáme kafíííčko!" vyřvával ve chvíli, kdy se ve filmu schylovalo k napínavému zvratu... a když se nudil, uraženě zkoumal, k čemu jsou dráty a jak funguje počítač. Úplně nejradši se ale předváděl a kdyby mohl, vstoupí na prkna, která znamenají svět. Svůj part hypochondra dovedl k naprosté dokonalosti: pokaždé, když jsme ho zcela zničeni dopravili uprostřed noci na zvířecí pohotovost, elegantně vystoupil z přepravky a milého veterináře pozdravil jadrným: "Do prrrdele, dobrrrý den!" Upozorňuji, že ho to nikdo neučil :-)
Mít takového papouška není žádná legrace: už jen kvalitní strava něco stojí, pokud se začne nudit, je to horší než demoliční četa, a jakmile se příliš fixuje na jednu osobu, jeho žárlivost je likvidační. Vím o tom své.
Po našem rozchodu jsme se s přítelem dohodli, že Emil zůstane s ním, nejen kvůli tomu, že na něj byl vázaný více. Pokud vím, daří se mu dobře: jsem moc ráda, že na nějaký čas se stal součástí mého života.
Na takový závazek mne ale nemohly připravit ani zkušenosti z dětství, kdy jsem odchovala i několik andulek a agapornisů.
Pořízení takového papouška je velmi důležité rozhodnutí a je dobré se o jeho chovu dobře informovat, hlavně o případných úskalích. Tato publikace, nevelká rozsahem, patří mezi díla základní a zásadní - potenciální chovatelé by se možná měli naučit některé pasáže odříkávat i zpaměti :-) Obsahuje čtyři základní kapitoly: Papoušek šedý - žako; Zdravý a ve formě; Důvěra, hraní, radost; Přílohy. Postupně se tedy seznamujeme s jeho anatomií a přirozeným prostředím, kde a jak žije; dozvíme se o jeho druzích a představí se nám jako člen rodiny. Obdržíme zásadní informace, na co si dát pozor při nákupu, a dále, jak mu připravit domov, tedy vhodnou klec, krmení a prostor. Ta nejpodstatnější fakta jsou shrnuta do přehledných tabulek, například rozpis nemocí a jejich příznaků, seznam škodlivin v potravě apod. V další kapitole se dozvíme, jak si získat jeho důvěru, jak svého chovance motivovat, případně odměňovat, jak uspořádat jeho volný čas, jakých chyb se při výchově dopouštíme a jak se zachovat v nečekaných situacích, které mohou nastat. Přiložen je rejstřík, včetně důležitých adres a seznamu další doporučené literatury. V záložkách na přebalu knihy se dozvíme, jak porozumět řeči jeho těla, získáme chovatelské tipy a obdržíme podstatné SOS rady pro případ, kdy si nevíme rady. Knihu doprovází nádherné a velmi názorné fotografie. Je určena spíše laikům a těm, kteří o koupi takového papouška uvažují.

87 14.07.2022

Rozhodně nejsem žádný ornitolog, ale v poslední době mě moc baví pozorovat dovádění, lítání a hemžení ptáků, kteří poletují poblíž mě, když se usadím na lodžii. Je to balzám na duši, ocitám se v jiném světě. Sleduji vlaštovky, jiřičky, konipasy, zvonky zelené i skorce vodní, jak všemožně poletují vzduchem, a přitom radostně švitoří, štěbetají a cvrlikají...
Vlaštovky nedávno vyváděly mladé, a to byla opravdu legrace, vidět zoufalé rodiče, jak se snaží donutit své potomky opustit dráty vedení, kam se provizorně uchýlili. Zkušení dospěláci do nich doslova šťouchali zobáky, dávali jim pusy... a ti sotva ochmýření prďousové ne a ne vzlétnout :-) Mladé vyvedli i skorci vodní, kteří se zdržují u břehů potoka, takže to všude kolem zpívá od rána do večera a je hned veselo. Zajímavé je pozorovat i konipasy, kteří vlastně nevydrží chvíli v klidu a dají se snadno rozpoznat právě podle bílošedých ocásků, jimiž neustále komíhají - a když letí, vypadá to, jako kdyby "skákali": doslova se od vzduchu odrážejí a "hopsají" tak z místa na místo. Fascinující podívaná. A do toho všeho hemžení i nenápadná drzost kosáků, kteří poklidně hopkají opodál, když někdo pleje zahrádku, a čekají, zda se "nevykope" něco zajímavého...
Moc se netěším na srpen, až to vypukne - cestovatelská horečka v přímém přenosu. Je to krásné, dojemné i smutné, jak se vlaštovky houfují, nacvičují správnou sestavu, přičemž se neustále přepočítávají... A pak najednou frnk!... a rozhostí se podivné prázdno a ticho. Předtím jim ještě půjdu dát sbohem - a popřát hodně štěstí, aby se na jaře zase v pořádku vrátily.
Ptačí svět mě nepřestává fascinovat a já se rozhodla, že se o něm dozvím zase něco víc. Popadla jsem tedy tu jedinou a letitou příručku, kterou doma máme. Jsem za ni moc ráda, i když je již poněkud sešlá, lehce omšelá a ohmataná... Ale pořád ještě slouží dobře, hlavně laikovi. Na jedné z dvoustran je vždy podrobné povídání, na druhé zdařilá fotografie. V knize není samozřejmě všechno, ale do rukou neodborníka je jako dělaná. Uvádějí ji dvě kapitoly věnované ptačímu druhu a jeho ochraně, končí pak jejich systematickým přehledem. Kapesní formát je skutečně praktický, tady skutečně platí, že "informace neváží nic". Je však veliká škoda, že knížka postrádá systém, podle něhož jde jednotlivé druhy dohledat: nejsou řazeny abecedně, ani podle druhů... a tak, pokud hledáme nějakého konkrétního, nezbývá než složité listování, nebo se obrátit na obsah.
Přidávám zajímavou citaci o vlaštovce obecné, která mě velmi překvapila:
"Nastanou-li dlouho trvající deště, trpí vlaštovky hladem. Hmyz nelétá a vlaštovky se jinak živit nedovedou. Nastane-li však takové deštivé a chladné počasí v době vlaštovčího tahu, kdy je spotřeba energie neobyčejně vysoká, dochází často k úplným katastrofám. Vlaštovky houfně hynou hladem. Tak např. v roce 1931 zahynuly statisíce vlaštovek v jižním Německu, když byly těsně před přeletem Alp překvapeny krajně nepříznivým počasím. Členové různých ochranářských spolků posbírali tisíce zemdlených ptáků a letadly je převezli na druhou stranu Alp, kde je pak vypustili."
A také jednu další, která dokládá, jak je tento atlas již zastaralý - vrabce i špačky abys dnes bohužel pohledal.
"Mezi ptáky se však vyskytují i takové druhy, které působí hospodářské škody (vrabec domácí, špaček)."

97 08.07.2022

Snad v každé rodině existují psané recepty, které představují jakési neoficiální dědictví a předávají se z generace na generaci. Schraňují se jako poklad: ručně popsané papíry a papírky, potrhané a všemožně poslepované, opotřebované, zašlé i novější, zohýbané, leckdy se znaky různého poškození, zpravidla i umaštěné a mnohdy žel stěží čitelné. Hlavolamy, nabízející cestu do království božích chutí, slibující neskutečné požitky... poklady nevyčíslitelné hodnoty, o něž se ženy ovšem milerády podělí s jinými, tradice z dob, kdy se knihy o vaření teprve začaly vydávat.
Sesbírat je a sestavit z nich tematickou kuchařku je opravdu umění, neboť žádný oficiální recept na každé cukroví zvlášť neexistuje, a pokud náhodou ano, drží se pro změnu pod zámkem mlčenlivosti.
Díky této kuchařce už nemusíme ty své recepty pracně dohledávat - otvírá nám kouzelné dveře do světa chutí, kde to voní cukrovím, a již při prohlížení navodí vánoční atmosféru, přičemž je dočista jedno, v jakém ročním období se právě teď nacházíme.
Je rozdělena na čtyři části: Tradiční cukroví, Nepečené cukroví, Sváteční pečení a Zdobené dortíky.
V první kapitole najdeme tipy nejen na klasické druhy, ale i na ty originální, s nimiž můžeme sklidit velký úspěch, a nabídka je široká. Co by byly Vánoce bez vanilkových rohlíčků, medových perníčků, lineckého cukroví, medvědích pacek, obohacené o skořicové trubičky, ovesné sušenky s povidly, apod.
Ve druhé části se podíváme na nepečené druhy, např. tradiční vosí hnízda, čokoládové lanýže, ale můžeme vyzkoušet i španělský sladký turrón, podlehnout tropickému pokušení či vyrobit máslové karamelky.
Část třetí je hodně slavnostní, nechybí marcipánová štóla, pomerančová bábovka, různé druhy rolád a samozřejmě vánočka.
A část závěrečná nabízí inspiraci Velkou Británií či USA, takže převážně muffiny, cupcakes a různé druhy dortíků, jako např. red velvet cupcakes, vanilkové s citronovým mascarpone, kávové muffiny s pudinkovým krémem...
Každý recept je uveden několika slovy ohledně způsobu servírování, popř. je zmíněna historie či původ pokrmu. Velkoformátové fotografie doslova vyzývají k ochutnání, a už jenom při pouhém prohlížení dostaneme neodolatelnou "chuť na něco sladkého".
V textu se občas objevují kolonky s věcnými radami a tipy, jak s cukrovím zacházet při přípravě, aby se předešlo případným "nehodám".

79 08.07.2022