Snoopi komentáře u knih

Velice zvláštní kniha. Umíme se vůbec dívat kolem sebe, doopravdy vypnout své myšlení, naprogramované na problémy, a jen tak pozorovat, aniž bychom se ocitli v roli voyerů? Jen velmi, velmi těžko... Autor se o to pokusil více než zdařile - baví se pozorováním svých spolupasažérů, užívá si ho s nadšením sobě vlastním: přemítá o lidech, kteří s ním sdílejí cestu, svým úvahám dává formu jakýchsi krátkých, skvěle propracovaných črt. Vychází z konkrétních situací, k čemuž využívá bohatých básnických prostředků, metafor a hravého jazyka. Jeho vidění se mnohdy překlopí až do jakéhosi surreálna, vize na hranici skutečnosti a snu, z něhož se v závěru probírá - a nechává nás na pochybách, co je pravda a co si vymýšlí.
Čerpá ze svých bohatých zážitků z cestování MHD, metrem, vlakem, či letadlem převážně v Americe - místo samotné není důležité, ale důležití jsou lidé. Většina záznamů je z roku 2018, tedy z doby ještě před covidem. Rozhodně nezapře skvělý pozorovací talent - tematicky jsem s ním naprosto souzněla, neboť i já ráda cestuji nejen prostředky MHD a občas se podobným "decentním sledováním" ostatních pasažérů nesmírně bavím :-) Autorovi nechybí ani humor či lehká ironie, a skrze jeho pozorování se dozvídáme i něco málo o něm. Texty se však nečtou lehce: je dobré si na ně udělat čas, najít klid a vychutnat si jejich atmosféru, většinou bez děje.
Za zmínku stojí i jeho překrásné černobílé realistické portréty, jimiž knihu doprovodil. Čtení jsem si opravdu užívala.

"Cestuje v ní dvojice kabátů, pečlivě usazených na lavici vedle sebe, jako by dál chtěly držet utržené stíny svých nosičů."
"Zkameněl jsem ve výstražném postavení střevlíka."
"Prosmekává se mezi přístroji jako kuna."
"Jsem zase tu. Jinde. V podhrabaném městě napumpovaném děním. Vynoření hadi třeští bulvy na svislé stély z betonů a skel. Soptící plechové housenky vyměšují lidskou mízu. Tváře rozpíjejí zrak do nekonečna. Čekám na červa, který se se mnou zaryje pod zem. Starý bluesman žmoulá kytaru, brousí pražce. Je mu jedno, jestli ho někdo poslouchá."
"Vnikli každý jinými dveřmi souběžně. Ten vlevo na samohybném vozítku, ta vpravo pomocí bílých holí. Vlevo došlo k zaparkování, vpravo k vymrštění vstřícného mladíka z místa."

76 12.11.2022

Vydejme se na "průzkumný let" českou literaturou podle pevného jízdního řádu od Absurdního dramatu a prózy přes Mysterium po Žurnalismus a žurnalistické žánry. A bude to jízda v mnohých ohledech dobrodružná, nemusíme se ani připoutávat, stačí jen spořádaně listovat stránkami :-) Ocitneme se v dobách vzniku samotné literatury, svezeme se všemi etapami jejího vývoje, poznáme mnoho zajímavých postav, které formovaly její dějiny... a svůj výlet ukončíme někdy kolem roku 1989, alespoň ve druhém vydání této knihy určitě...
V prvé řadě se jedná o pomocnou a doplňkovou publikaci, která překračuje rámec běžného školního učiva, a rozhodně nemá nahrazovat středoškolské učebnice. Využijí ji převážně studenti a maturanti, jimž určitě usnadní orientaci nejen v české literatuře, literárních směrech, termínech, skupinách a hlavních vývojových obdobích, a nabídne jim též informace hlubšího zaměření. Je velmi přehledně uspořádaná, hesla obecnějšího rázu se věnují i tvorbě světové. Druhé vydání bylo rozšířeno o hesla věnovaná osobnostem, které vstupují do literatury po roce 1945.
Příručka samozřejmě nemůže pojmout vše - je to takové "letem světem" ke zkoušce dospělosti. Pro daleko podrobnější a hlubší studium se spíše hodí jednotlivé svazky Lexikonu české literatury - chybí zde totiž odkazy na sekundární literaturu. Zajímavé je, že z doby po roce 1989 se sem probojoval se svými díly Michal Viewegh, zato jiným, neméně úspěšným autorům, se to již nepodařilo. Vzhledem k vydání knihy v roce 2007 se ani není čemu divit. Překvapivě tu však objevíme i autory méně známé či polozapomenuté, čím si můžeme doplnit své znalosti.
Celé publikaci bych asi nejvíce vyčetla četné překlepy. Jejich výskyt mě moc mrzí, vzhledem k tomu, že se jedná o knihu odborného rázu, navíc věnovanou literatuře, a zde by tiskové chyby rozhodně být neměly. Jinak jsem ráda, že si ke mě našla cestu v jedné z knihobudek, a získala si tak pevné místo v mé knihovně.

75 09.11.2022

Od anděliky přes meduňku po zeměžluč - udělejme si poutavou exkurzi do světa bylin. Lidové léčitelství má nejen u nás hluboce zakořeněnou tradici, a není snad nikoho, kdo by pomoci nějaké léčivky občas nevyužil. Určitě každý z nás má někde doma zašité sáčky s levandulí, heřmánkem, mateřídouškou, meduňkou... nebo při vaření používá dobromysl, majoránku, kmín a jiné přísady, aby si vylepšil chuť. Pamatuji ještě doby, kdy jsme jako děti, v rámci pofidérního "systému centrálního hospodaření", od jara do zimy "nuceně nenuceně" sbírali nikoliv odpadky, ale dary matičky přírody, a za tento vysušený sběr jsme dostávali drobné odměny. Bříza to jistila - zpětně uznávám, že jsme se k listnáčům nechovali nijak ohleduplně, možná by se dalo mluvit i o "cíleném plundrovacím ataku"... Ale aspoň jsme věděli, co kde roste a čím nám to může být užitečné, což dnešním dětem již bohužel uniká... I když bylinky jsou v současnosti zase "in" a zažívají obří boom, za což pořádný "bum na hlavu" dostal akorát česnek medvědí /mimochodem v příručce neuvedený/, na něhož se pořádají doslova masové hony.
Atlas jsem objevila v naší knihovně. Polozapomenutý, zastrčený mezi řádkou větších knih... Hned jsem ho vytáhla na světlo a s chutí jím zalistovala. A listuji v něm ráda dodnes - nejen z jisté dávky nostalgického návratu do dětství, kdy mi pomáhal s určováním problematických rostlinek. Ti, kteří se rádi nechají poučit, zde najdou velmi cenné informace nezbytné k získávání hlubších znalostí. Svým obsahem je stále aktuální, třebaže některé informace již samozřejmě neplatí, hlavně co se týče názvů uváděných zemí - není divu, že mě sem tam pobaví určitou podbízivostí své době. Navíc je psaný drobnými písmeny, což pro některé čtenáře může představovat problém, ale jinak mu nemám co vytknout. A ty ilustrace! I po letech se tají dech. V úvodu nás čeká zasvěcený výklad o významu léčivých rostlin a důležitých látkách, které produkují, o jejich správném sběru, sušení a skladování, popř. o jejich pěstování a šlechtění. Následuje přehledný kalendář jejich sběru, slovníček užívané terminologie a samotný atlas. V závěru nechybí seznam použité literatury a přehledný, abecedně řazený věcný rejstřík. Knihu mohu jedině doporučit, svým kapesním formátem se hodí přímo i na výlety do přírody.

Zaujal mě text k pukléřce islandské, rostlině, která je v současné době nezbytnou složkou všech "cucacích" bonbónů při nachlazení: "Obsahové látky určují použití drogy při zánětech horních cest dýchacích, proti kašli, při nechutenství a zažívacích potížích /také ve zvěrolékařství/. V lidovém léčitelství byla droga dříve vyhlášeným prostředkem k léčení tuberkulózy. Antibiotické účinky kys. usnové využívají v SSSR, kde se vyrábí její sodná sůl a používá k ošetření hnisajících ran. S objevem nových antibiotik význam pukléřky jako drogy značně poklesl, zůstává však vhodným léčivem při některých chronických onemocněních, na něž antibiotika již účinně nepůsobí. Patří k tradičním léčivkám severských oblastí, ale do většiny evropských lékopisů byla zařazena až v 18. stol."

85 09.11.2022

Inspirující a téměř "agitační" průvodce kouzelným světem malování a barev. Najde se zde každý, kdo tomuto kouzlení propadl, kdo touží zachytit krásu okamžiku a vložit do ní část své duše - nejen ten, který opatrně okukuje díla zavedených mistrů a nesměle se pokouší dát svým čárám tvar, ale i ten, kdo již získal nějaké zkušenosti a rád se nechá poučit. Autorka nám nadšeně poskytne cenné rady i návody a její úvodní řeč strhne snad každého, komu malování není lhostejné. Mnozí již o magii barev a používaných pomůckách vědí své, přesto není na škodu si své znalosti "zopakovat" - a je milé, že autorka svůj výklad propojila i s nejmodernější technikou, čímž text získal na nezbytné aktuálnosti. Kniha má pět částí: Technika, Tvary, perspektiva a světlo, Komplexní tvary, Valér, objem a hloubka, Nanášení. Nemyslím si, že jedna příručka z nás během třinácti dnů udělá dokonalé malíře - ostatně o to ani nejde. Jen se nebát začít, každý den něčím novým, krok za krokem... U každého kroku uvádí i přibližný čas vytváření, takže se můžeme dopředu v klidu připravit. Příjemná, pozitivně motivovaná kniha, navíc se spoustou krásných názorných obrázků a obrazců. Je radost jí jen listovat a kochat se - a moc se těším, až podle ní začnu taky tvořit. Akvarel a vodovky - není nic jednoduššího :-)

73 07.11.2022

Knihu tohoto ražení zřejmě vydali jen kvůli atraktivitě námětu a netradičnímu způsobu pojetí. Velikostí a rozsahem bych text přiřadila spíše k novele... dle mého nepříliš povedené novele, navíc psané zarážející a podivnou Du-formou. Autorka ji vytvořila pro své mladší "JÁ", které oslovuje "TY" a dějiště situovala do doby svého dospívání v divokých 90. letech. Nabízí nám nevšední exkurzi do zákulisí světa baletních novicek: v momentě, kdy se ocitla na konzervatoři, roztočil se absurdní kolotoč života, jenž ji setrvačností katapultoval do drsného světa, plného nelítostné konkurence, věčného odříkání a bolesti, a jí nezbývalo než najít si vlastní cestu, jak přežít.
Naprosto bez skrupulí nám zde odhaluje zrůdnost systému, který pomocí důmyslného a všudypřítomného teroru a šikany doslova drtí malé holčičky, vystavené nepředstavitelnému tlaku a zátěži. V textu si podává ruce ironie s jízlivostí a nadsázkou, takže není divu, že klidně obdržíme i návod, jak hubnout, jak zvracet a aplikovat drogy - prostě jakýsi "nezbytný manuál přežití" v tak necitelném prostředí.
Je znát, že chce za každou cenu nejen šokovat /vulgarismy snad v každé větě/, ale i experimentovat, její snaha je bohužel až příliš křečovitá a nepřirozená. Svou vnitřní frustraci doslova "plive" po všech ve svém okolí a rozhodně nešetří nikoho.
Velmi mě mrzí způsob, jakým autorka téma zpracovala: kniha nemá žádný řád, natož ucelenou kompozici. Rozpadla se na jakési roztříštěné, beztvaré střípky textů a epizod bez výrazné pointy, záznamy o všem a o ničem, místy připomínající stručné deníkové zápisky zcela vyňaté z kontextu, takže nespokojený čtenář ani neví, která bije. Občas mění styl vyprávění - doslova nás bombarduje holými větami ve staccatovitém rytmu.
Příběh tam sice je, ale hned se ztrácí: kdyby mu nasadila krunýř v podobě pevné románové konstrukce, dalo by jí to možná více práce, ale aspoň by nám usnadnila čtení. Druhá dějová linie s nevlastním bratrem, jehož objeví, je zcela zbytečná. Postavy, které zde vystupují, připomínají jen "letmé stíny": střídají se jako kompars, nezbytný doplněk, měnící se s tím, jak se neustále obměňuje složení ročníku: vydrží jen ti nejsilnější.
Materiálu a podnětů ke zpracování měla autorka určitě dostatek, je jasné, že vycházela z vlastních deníkových zápisků. Vizuální dojem z té knihy je ovšem šílený: svým obsahem stěží vydá na polovinu tloušťky, mnoho stránek ji jen zbytečně "nafukuje" prázdnými slovy. Obrazová dekorace taky nic moc, fotografie rozplizlých nejasných obrysů knihu spíše hyzdí než zkrášluje.
Zaujala mne pouze jazykem, jaký autorka používá. Doslova jsem si lebedila: rčení a fráze, typické pro 90. léta minulého století, jazyk hovorový, obecná čeština s nezbytnými vulgarismy, anglicismy, ale i neotřelá slovní spojení... právě kvůli nim mě čtení bavilo. Akorát bych čekala více výrazů ze slangu baletek. Velmi mě rozčilovalo příliš časté užívání předpony "Mega" /megapřipravená/, prakticky neustálé používání slova "permanentně" a přemíra augmentativ /traumátko, housík, dealerek, andílek/. Je dobře, že nám autorka přiblížila velmi tvrdé prostředí "výcviku" budoucích krásek. Knihu by si rozhodně měli přečíst všichni ambiciózní rodiče, kteří spřádají sny o nadějné kariéře svých ratolestí, ať už už jde o jakýkoliv sport či umění.

"Nasáváš do sebe dým rebelující svobody."
"V pokoji do vás bageta zapadne jako Němci do krytu."
"Okolí intru budeš mít brzo zmáklý jako osobní stezky v amazonský džungli."
"Kruhy nohou jen od kolene, ruka ti tuhne ve druhý pozici, jak se snažíš opřít o vzduch, kruhy nohou pozpátku, všechno stokrát, tisíckrát. Mechanickej pohyb mixéru, je to hustej pudink, nebo snad pařížský paté? Battement frappé. Naklepáváš maso svejch kostnatejch kotníků. Flex a noha, jako když si Chaplin čistí nohavici od bláta z bicyklu. Ta olejová skvrna nelze vydrhnout dvacet let tvojí kariéry. Začínáš v deseti, končíš ve třiceti. Kolik času ti ještě zbejvá? Ty bílý hrdinky se vždycky obětujou kvůli lásce. A pak za to trpí. Trpí rády a často, vždycky za muže, nikdy za vlastní ambici nebo pro vlastní prospěch. Jsou to nádherný oběti, umírají ladně, křehce, smysluplně, vždycky do hudby, velkolepě a za velkýho aplausu. Teď přijde adagio, vrchol elegance i náročnosti. Teď už jenom kárnej tábor, mučednický kolo uprostřed pouště, koňskej povoz plnej zlata, kterej místo koní táhneš ty. Giselle je už dávno mrtvá."
"Tvůj zrcadlovej obraz ti vrejvaj pod kůži, jako kdyby ti tetovali znamení nedokonalosti. Pořád nejsi dost dobrá, pořád se musíš snažit víc, pracuj víc, pořád jsi nic, no jen se na sebe podívej, vidíš se? Lemro! Tvůj obraz na padrť, tvý jméno se nedá přečíst, rozpilo se v programu v kolonce "Dnes hrají". Bad trip."
"Ty chceš tančit a bejt sama sebou, objevit sebe v tomhle příšerným zmatku, ze kterýho trčíš jenom trochu nad zemí, jako kdybys věděla, že nesmíš sjet dolů. Namísto vysněnýho řádu vyrůstáš v chaosu, pořád na hraně a bez hranic, pořád jednou nohou nad propastí a s hlavou v oblacích, žiješ si ten svůj sen a většinou se potají modlíš, abys to zvládla. Nejčastějc sníš skrz autobusový okýnko, když se vracíš domů, sníš o velkým jevišti a velkým světě, kterej tě jedinej může vytrhnout z týhle nicoty, z tohohle nesmyslu. Jako bys sice šla za svým cílem, ale po tý špatný cestě, která se skládá z jedný zkoušky za druhou."
"Deníkovej zápis: Je to v hajzlu. Dominika už je taky v prdeli. Nasraná a uřvaná sbalila poslední věci ze skříňky, vrátila vstupník a vypadla bez rozloučení. Tři operace za sebou a doktoři jí řekli, že už tančit nemůže, ačkoliv příšerně chce. Je jí šestnáct a kolena má zhuntovaný jak stará bába. A to měla na přijímačkách nejvyšší počet bodů a prej nejlepší dispozice. Rozloučit se ale mohla."

79 07.11.2022

Tahle příručka tak dlouho okupovala naši knihovnu, zastrčená kdesi v ústraní... Až když jsme v létě začali během našich sezení u kávy na lodžii trochu víc pozorovat ptáky, napadlo mne ji vytáhnout na světlo... a podívat se na zoubek nejen létajícím akrobatům, ale i spoustě dalších zajímavostí naší přírody. A tak jsme vesele listovali a bádali, brebentili i mlčeli, dohadovali se i přeli a navzájem si vyvraceli svá nezvratná přesvědčení o tom, co přesně kolem nás běhá, lítá, skáče či poletuje, co se chvěje ve větru či píská, či co se před našimi zraky převážně ukrývá... A že bylo co objevovat! Jsem ráda, že se nám na nějakou dobu stala příjemným společníkem i zdrojem informací, které jsme už kdysi znali a mohli si je oživit, nebo trochu rozšířit o nové. Je v ní popsáno a vyobrazeno kolem 1400 přírodních druhů, které doprovázejí malby přímo úchvatné... Aby nám autoři ulehčili určování některých druhů, tematicky vedle sebe soustředili ty navzájem podobné, takže tu najdeme např. utřídění rostlin podle barvy květů, listnatých stromů podle tvarů listů, ryb podle jedné či dvou hřbetních ploutví apod. Kniha je jinak rozdělena na sedm kapitol: Plané rostliny, Stromy a keře, Nekvetoucí rostliny, Hmyz a další malí živočichové, Ptáci, Savci, obojživelníci a plazi, Život ve vodě. A protože jde o publikaci, zabývající se biotopem střední Evropy, najdeme zde i druhy, výskytem vázané na slanou vodu.
Je radost knihou jen tak listovat - je to jako v nějaké dobrodružné expedici, která se odvíjí před našima očima. A pokud si nejsme jisti, hledání usnadní i závěrečný rejstřík. Celá se však nedá jen tak "sbalit do kapsy", inu - informace něco váží :-) Těším se, až si k ní zase sednu a užiji si krásné "objevné chvíle" v jedné "objemné" příručce :-)

82 05.11.2022

Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst, snad ani list, hrdina byl v tom románě schován... nedá mi to, abych na úvod nepoužila slova jedné notoricky známé písně :-) Ale na rozdíl od zpěvačky jsem moc ráda, že jsem ho přečetla, i když občas jsem měla dojem, že tím snad podstupuji jakousi absurdní zkoušku odvahy. Jakmile jsem se do něj pustila, nejradši bych jej přelouskala hned, tak moc mne drapl do svých spárů: skutečně jen málokdy se mi poštěstí hltat stránky knihy, která mne strhne jako lavinu. I přesto jsem si však četbu musela pečlivě dávkovat: rozhodně nejde o příjemnou procházku růžovým sadem, vždyť se zde ztrácejí a vraždí, trpí a umírají skuteční lidé, a mnohé situace dokonce vyžadují "nucenou pauzu" na rozdýchání.
Kniha má zprvu pomalý rozjezd, ale postupně nabírá grády: při čtení kolikrát bezděky pořádně zaskřípeme zuby nebo zatneme ruku v pěst, tak silná je ta výpověď. Odehrává se na přelomu nového tisíciletí a
dovedně zachycuje jednu z největších katastrof, jaké kdy člověk způsobil. Díky osudům hlavního hrdiny, chlapce
Sámího, můžeme dokonale vnímat atmosféru té doby: od "poklidného" přežívání za režimu Háfíze al-Asady, kdy lidé jen mlčky přehlížejí několik krvavě potlačených masakrů, až po změnu, kdy se k moci dostává prezidentův syn, stupňuje se vojenský teror a s tím, jak roste nespokojenost lidí, vzrůstá i jejich touha po "svobodě, volnosti a bratrství"... Jenže režim své odpůrce nekompromisně likviduje a celý konflikt přeroste ve vleklou občanskou válku s nedozírnými následky.
Sámího dětství je zprvu téměř idylické, jistotami jeho "dokonalého" světa však brzy otřese nemilosrdná realita. Sledujeme tak jeho proměny z naivního a citlivého chlapce v předčasně zestárlého muže, jehož svět se smrskává na pouhý boj o holý život mezi ruinami obleženého města Homsu. Poznává, že jeho přežívání v rozbombardovaných troskách, mezi mrtvými těly na každém kroku, nemá smysl, a vydává se na strastiplnou pouť za vysněnou svobodou s jediný cílem: podat svědectví o prožitém krveprolití. S sebou si odnáší těžká traumata, včetně pomyslného vypáleného cejchu na duši všech přeživších v podobě vtíravé otázky: "Proč právě já zůstal?!!"
Svým pojetím je to kniha syrová a drsná, s téměř naturalistickými pasážemi. Er-forma působí neosobně, jako výpověď svědka, který ztratil schopnost prožívat jakékoliv city. Zdání však klame: jde o jakousi vnitřní formu "nutné sebeobrany", kdy emoce v extrémních situacích představují zbytečnou zátěž. Příběh Sámího života si postupně skládáme dohromady, jednotlivé kapitoly na sebe nenavazují, určitá období dokonce i přeskakují. Celý román je samotnou obžalobou lidské existence, hledá odpověď na otázku, co předat dalším generacím, když celý svět je v troskách... a přestože přináší svědectví o životě v místech, kde již není možné žít, přestože připomíná spíše nějakou absurdní dystopii, akorát s tím rozdílem, že neuvěřitelně skutečné, nabízí naději.
Kniha se mi líbila, zaujal mě místy až básnický jazyk a použití originálních přirovnání. Patří k takovým, jejichž obsah ve čtenáři ještě dlouho zůstává, nejen díky aktuální naléhavosti tématu. Čtení jsem si opravdu užila, jediné, co mi dojem kazilo, byly časté tiskové chyby a překlepy.
Název je poněkud zavádějící, případné milovníky koček může hodně zmást: má spíše symbolický význam, neboť v troskách zcela zničeného "města duchů" jsou schopny přežívat jenom ony.
Tématem války v Sýrii se dále zabývají knihy "Včelař z Alepa" a "Smrt je dřina", které mohu také vřele doporučit.

"Všechny jeho vzpomínky ukrývaly touhu. Už se nemohl hádat se sourozenci v kuchyni. Nemohl jít na náměstí se zvonicí a dát si kávu s kamarádem. Mohl o tom jen vyprávět. A pokaždé přemýšlel, jestli se jeho vzpomínky nemění, jestli si něco neubírá nebo nepřidává, jestli je jeho příběh opravdu tak zmatená, jak se on sám cítí. Bylo vyprávění způsobem, jak udržet vzpomínky při životě, nebo je v okamžiku vyslovení ztrácet?"
"Koule světla kolem pouličních lamp se rozpouštěly ve tmě jako cukr v kávě."
"Když se pozorně zaposlouchal, úplně slyšel, jak vesmírem putuje velký vůz a jeho vrzající kola se sunou po nebeské klenbě."
"Vytvářet si bublinu svobody v nesvobodě."
"Nakonec se vždycky odmlčel a uzavřel do sebe, jako mlž, který naslouchá šumění moře z vlastní lastury."
"Bylo to, jako by si vyměnili role. Muhammad našel svůj klid v oku hurikánu, kdežto Sámího zevnitř stravoval stres."
"Opakujte po mně," promluvila ředitelka. "Svou duší, svou krví se podvolujeme al-Asadovi." "Svou duší, svou krví se podvolujeme al-Asadovi!" "A za co bojuje al-Asad? Za jednotu, svobodu a socialismus." "Za jednotu, svobodu a socialismus!"
"Bylo přirozené, že Sámího otec chtěl, aby některý z jeho synů nastoupil do armády. Nikdo nikdy nevěděl, kdy se mu bude hodit wásita - osoba, která dokáže pomoct s byrokratickými problémy."
"Jako by přijel do cizí země. Ulice byly plné pohřebních průvodů. Lidé ve smutečním se shlukovali do skupin a zase se rozutíkali, když se nad asfaltem ozvaly štěkavé výstřely. Ze Sámího spadla hrůza, až když uviděl bratrův obličej. "Proč se tu střílí gumovými náboji? Nepřehánějí to trochu?" "To jsou ostré náboje. Pojď."
"Bojová vozidla nepřijela jen proto, aby se ukázala. Obchody se zavíraly a lidé se začínali zásobit konzervami. Některé rodiny prchly na venkov. Většina obyvatel ale zachovávala klid. Na to si vláda netroufne, říkalo se. Jakmile by dopadla první raketa, okamžitě by reagovaly Spojené státy, Francie a mezinárodní společenství. Říkalo se. Jednoho dne na jaře 2012, rok po vypuknutí revoluce, přilétl na Homs první rakety. Do té doby se Sámí domníval, že existuje nějaká nejzazší mez, červená linie slušnosti."
"Když dopadaly rakety, Sámí se vrhal na zem a zakrýval si uši. Ve spáncích mu pulzovala krev. O kus dál se na ulici zřítila zeď domu, ale nebylo to u nich. Čas ztratil smysl, tak, jak běžel dřív, rozdělený na hodiny a minuty. Teď Sámí dělil čas mezi chaos a čekáním na chaos."

76 03.11.2022

(SPOILER) Asi bych tento příběh nenazývala románem, ale novelou. Hodně depresivní a tragickou novelou, neboť už od prvních vět je čtenáři jasné, že nenabízí jiné východisko, než smrt. Psaná je v ich-formě, z pohledu pilota Michela, muže, který přežil již mnohé krize, ale rozchod se ženou již nezvládá. A jeho konečné rozhodnutí nezmění ani náhodné setkání s Lydií, s níž se střetne při cestě na letiště. I ona prožívá svou hlubokou tragédii a přestože se oba snaží nad osudem zvítězit, žít ze všech sil, co se dá, jejich snaha se mění jen v křečovitý zápas, což si oba dobře uvědomují. I proto využijí jediné možné cesty, která se jim nabízí...
Text je příliš útržkový, vypravěč nejednoznačný, přeskakuje z tématu na téma i v čase, což snižuje porozumění, a fakta si musíme sami poslepovat. Až o dost později se totiž odkrývají další zásadní momenty z předchozího života všech představitelů, přesto však zůstává spoustu věcí skryto. Postavy místy působí téměř snovým dojmem, poněkud rozpité a zahalené v mlžném oparu - je těžké porozumět jejich motivaci: jako by jen autor sám věděl víc, ale raději si to nechal pro sebe.
Zaujala mě postava Lydiina muže, trpícího tzv. "Wernického afázií", kdy postižený sice mluví, ale smyslu ani významu použitých slov již porozumět nedokáže, takže ani není možné se s ním domluvit. Tragédii obou hlavních postav pak doplňuje vedlejší linie se seňorem Galbym, cirkusákem, který cvičí zvířata. Zdá se mi však, že autor chtěl jen rozšířit figurky o jednu navíc, její přítomnost není nikterak zásadní.

"Ve skutečnosti nás život pustil k vodě, jednoho jak druhého, a tomu se odjakživa říká setkání."
"Vešel jsem a vzal ji do náruče. Cítil jsem její nehty v týle. Vzlykala. Věděl jsem, že nejde ani o mě, ani o ni. Šlo o nouzi. Byl to jen okamžik vzájemné pomoci. Oba jsme potřebovali zapomenout, odpočinout si na cestě, než svá zavazadla plná nicoty poponeseme zase o kus dál. Ještě jsme potřebovali překonat poušť, kde každý odpadlý kus oblečení rozděluje, oddaluje, týrá, kde pohledy uhýbají před nahotou, a nejen tělesnou, a kde ticho hromadí své kameny. Dvě bytosti na útěku, vzájemně se podpírající svým osaměním, a život čeká, až to přejde. Zoufalá něha, která je jen potřebou něhy."
"Dva nešťastní ještě nejsou zárukou toho, že spolu budou šťastní. Když se sejdou dvě beznaděje, může z toho sice vzniknout naděje, ale to je jen důkaz toho, že naděje je schopná všeho..."

78 29.10.2022

Vtipný román s úžasnou "módní přehlídkou" roztodivných druhů humoru: najdeme zde jak suchý, tak slušně ujetý, ztřeštěný, šílený a bláznivý... ironicky štiplavý až jízlivý... sarkastický a místy velmi drsný, ba i ten nejčernější z černě zbarveného, a téměř dočista šibeniční...
Knihu lze vnímat mnoha způsoby, nejlépe však jako druh jisté parodie: autorka si střílí ze všeho a ze všech, ovšem ponejvíce si utahuje z lidské hlouposti, a pokud její humor přijmeme a na její "pravidla hry" přistoupíme, máme o zábavu postaráno. Bere si na paškál všechny možné trendy současné doby, které v posledních letech hýbou konzumní společností, hlavně onu neutuchající, věčnou touhu po moci, bohatství a úspěchu za každou cenu. Zároveň též poukazuje i na jistý "devastující vliv" těchto tendencí na mezilidské vztahy.
Jako vzor si zvolila postavu Sandry. Představuje typickou "zlatokopku", ženu mladou, povrchní a ambiciózní, leč věčně nespokojenou, která vymyslí geniální plán, jak se domoci bohatství. Dokonalá manipulátorka, jež se neštítí ničeho, a naplnění svého cíle dovádí ad absurdum.
Při čtení jsem se skvěle bavila, asi nejvíc díky užitému jazyku s přemírou anglicismů a nových patvarů, které čeština do sebe nasává jak houba, a nešlo přitom jen o pouhá "selfíčka, smůtýčka, lajky" a pod. Mnohé čtenáře může od čtení odradit přemíra vulgarit a výrazů drsnějšího zrna, neodmyslitelně však patří k charakteru některých postav.
Pobavily mě i naprosto nečekané peripetie, jimiž se osud hrdinky ubíral, mnohé kapitoly mi tak připomínaly jakési delší anekdoty s umně vypointovaným závěrem. Text jsem vnímala jako vtipnou parodii nejen detektivního žánru včetně thrillerů, ale i publicistického stylu čtivých a populárních lifestylových časopisů. Nejvíc mě však mrzí, že jsem zde narazila na spoustu zbytečných překlepů a pravopisných chyb: těžko říct, kam se při vydávání vytratil korektor, nepřítomnost jeho práce citelně ubírá na kvalitě díla.
Jako sociální kritika je to román výtečný, ale ke konci začne ujíždět do úplně jiné sféry plné absurdit, a závěr je bohužel již značně překombinovaný.
Název může někomu evokovat dílo "Tramvaj do stanice touha" od T. Williamse, ale tato podobnost je "neúmyslná a čistě náhodná".

"Celkově se Sandra domnívá, že vzdělání se poněkud přeceňuje. Viděla to na svých spolužácích z gymnázia, kteří v osmnácti udělali tu osudovou chybu, že se rozhodli studovat religionistiku, východoevropská studia nebo archivnictví. Nedávno si na Zvonařce spletla jednoho literárního historika s bezdomovcem. Jiní spolužáci, kterým profesoři prorokovali velkou budoucnost, v současnosti vaří kávu a pečou organický banana bread /pravda, někdy ve vlastních kavárnách, které se dostaly do průvodců typu 10 places to visit in Brno/.
"Asi před rokem byla v šalině číslo osm svědkem rozhovoru, který jí rozerval srdce na malé kousky - jako kdyby někdo kladivem udeřil do zdi a z díry se vydrolila omítka."
"Byla dokonalou adeptkou na úspěch. Který se přesto nedostavoval."
"Ta půjčovna psů byl pěkný průšvih. Kdo by si pomyslel, že si lidé nebudou chtít půjčovat psy, třeba na víkend? Lidé jsou nepochopitelně nepředvídatelní. Na sociálních sítích se to hemžilo dojemnými videy s psími mazlíčky. Každý se může ulajkovat kvůli fotce ohaře, který má na hlavě sušenku, nebo z mopse, co hlasitě ukusuje meloun. Ale půjčit si psa na pár dnů, to ne."
"Jeho zrzavá milovnice psů ho našla ležet obličejem v zemi, zatímco opuštěná sekačka mezitím odjela k sousedům, zlikvidovala záhon begónií a zastavila se až o stěnu zahradního domku, kde zrovna soused Berger stloukal ptačí budku."
"Zuřivě vláčí syrové maso vajíčkem, jako by ho chtěl utopit. Pak ho drtí ve strouhance. Dnešní menu - bramborová kaše a řízky plněné nenávistí."
"Nikdy nejedla zvířata, která jí připadala roztomilá - králíky, telátka a růžová selátka. Naopak mořské potvory jí připadaly odporné, takže ji nevystavovaly žádnému etickému problému. Potíž byla v tom, že většinou i odporně chutnaly."
"Hřálo ji pomyšlení, že opilí lidé snáz utonou, a měla optimistickou náladu."

73 29.10.2022

Ujeté? Ani trochu! Jenom trochu bláznivé... :-) Velice zdařilý příběh s vskutku netradičními hrdiny, určený pro malé čtenáře. Jak už název říká, postavy jsou rovnou dvě, kabát a kabelka. Dějištěm jsou známá a neznámá pražská zákoutí, kde se oba různě toulají, kde zažívají všemožná dobrodružství... až jim do života zasáhne pandemie. Nikoliv nemocí, ale spíše nařízeními, ovlivňujícími životy nejen všech lidí, ale i věcí. Ulice najednou zejí prázdnotou, je zakázáno se potulovat bez roušek a kabelka přijde o možnost navštěvovat knihovnu, kam si chodila půjčovat knihy. Když se ti dva setkají, je z toho láska na první pohled, ale oba musí překonat ještě mnoho nástrah, než mohou být zase spolu.
Díky jejich příhodám se malí čtenáři nenuceně seznámí s realitou tehdejšího lockdownu /roušky, zákazy vstupu, zákazy srocování/, jak zasahoval do životů nejen lidí se zázemím, ale i bezdomovců. Je to však příběh hlavně o lásce a štěstí, které jsou všudypřítomné, stačí jen se umět dívat. Nabízí čtení velmi hřejivé, milé, vlídné a pozitivní, se spoustou vtipných momentů a situací, např. když se kabát nechává spravovat a sešívat. Text místy oživují verše písní, které si hrdinové prozpěvují, místy je až nečekaně hravý. Autorka dovedně pracuje s napětím: střídá kapitoly se zážitky obou postav, které ve vypjaté chvíli opouští, aby se k nim pak zase vrátila. Jen je škoda, že používá cizí pojmy: v kontextu se sice jejich význam hned ozřejmí, ale i tak to dětem může četbu poněkud zkomplikovat. Zklamal mě i závěr, za který ubírám body: zdá se mi takový divný a nepropracovaný, bez výrazné pointy. Oceňuji však skvělé ilustrace, které knihu doprovázejí.

"Kabelka ujížděla autobusem a dívala se z okna, jak prší. Usmívala se. Těšila se na knížky, které si vypůjčila. Opatrně se otevřela a z postranní kapsičky si vyndala čokoládu. Rozbalila ji a ždibeček si ukousla. V tu chvíli se objevil na okraji malý růžový čumáček. "Já vím, že jsi tu taky," zastyděla se. Honem ulomila malý kousek čokolády a podělila se. Spokojeně si pobrukovala: Měl jsem myšku tanečnici, tancovala po světnici, byla černá a bílá, každému se líbila... Řidič autobusu to zaslechl a otočil se dozadu: "Jé, tohle jsem neslyšel už pěkně dlouho, tuhle písničku." Pak se ke kabelce přidal, a tak zpívali oba. Lidi v autobuse se smáli."
"Ten člověk seděl docela na krajíčku a díval se dolů do vody. Kabátu se to pranic nelíbilo. Vždyť by mohl spadnout. Popoběhl a vstoupil na most. Pomalu se sunul blíž a jen se bál, aby toho člověka nevylekal. Ten se ale nehýbal, pouze dál upřeně hleděl do řeky. Netrvalo dlouho, a kabát stál těsně vedle něj a díval se mu do tváře. Po chvíli si k němu přisedl, opatrně mu položil rukáv na rameno a hřál ho. Ten člověk, jak se rozehřál, tak vzdychl. Kabát mu začal potichoučku zpívat písničku, co ho právě napadla:
Kdo ví, co je v kapsách schovaný
Co bude zítra, to nikdo z nás neví
Zapni se ke krku
než se to převalí
Co bolí, přebolí
brzy se zahojí...
Tak vyhrň si límec
a neboj se vůbec
srdce zas poskočí
jiskřičky do očí
zase se vrátí
Hahú hahú hahú... opravdúúú..."
"Kabelka byla trochu naražená a zaražená. Po tak dlouhé době mohla jít, kam chtěla. Otřepala se jako pes a šla. Spíš běžela, než šla. Upalovala domů. Myš v ní lítala tam a sem jako nudle v bandě."

71 28.10.2022

Zajímavý komiks o jednom nezvyklém, trochu fádním a zároveň i poněkud přelomovém, létě v životě dospívající dívky. Děj se odehrává v roce 1992, což zjistíme čirou náhodou z obrázku, v němž na zdi visí kalendář. A takhle "náhodně" si pak z epizod skládáme ucelený obrázek, ledacos si dokonce musíme domýšlet.
Bez jakéhokoliv úvodu jsme vrženi přímo do příběhu. Hrdinkou je Anna, dívka na přelomu dětství a dospívání, která postupně zjišťuje, že někdy je poněkud "nepohodlné" zůstávat v pozici hodné holčičky, ba je dokonce žádoucí občas i pořádně "zazlobit". Ráda kreslí a velmi nelibě nese, že její nejlepší kamarádka Marielle se daleko více přátelí se starší Karianne. Objevuje nečekané emoce, jako je závist, žárlivost i zklamání, a to vše si uvědomí v momentě, kdy se dozví, že obě již navštěvují klub, kam ji pro její věk vzít nemohou.
Neuvědomuje si, že si z ní kamarádky často jenom střílí, a někdy se i baví na její účet, hlavně díky její naivitě. Navíc Karianne je naschvál podněcuje k různým zlomyslným lumpárnám. Anna o své přátelství dále bojuje, přestože vnímá, že spousta věcí již není tak jednoznačná, jak se jí jevila předtím...
V knize jsou krásné černobílé ilustrace, které asi nejlépe vystihují ráz krajiny a zachycují výrazy tváře.
Autorka zaznamenává i události plynoucí "jen tak okolo", tedy mimochodem: díky tomu zaregistrujeme smrt souseda, ale bohužel se o něm již nedozvíme nic bližšího. Mrzí mě, že kresby obličejů několika vedlejších postav nejsou více propracované - měla jsem problém rozeznat, o koho přesně jde, navíc mi v komiksu chyběly nějaké "vysvětlující" části, neškodilo by přidání vypravěče. Při čtení jsem se musela často vracet, abych si děj lépe ujasnila: ubíhá po skocích, nikoliv plynule, a před námi se tak odvíjí ve formě krátkých epizod z léta, které Anna prožila. Kniha se mi líbila, zaujala mne, jenom kresby některých postav by možná zasloužily detailnější rozlišení, což zbytečně ubírá na srozumitelnosti příběhu.

64 28.10.2022

Zajímavost pro lidi, kteří se o jazyk zajímají více, jednohubka pro studenty bohemistiky a pobavení pro odborníky, kteří všechny jevy zde zmíněné již dobře znají. Vzhledem ke způsobu pojetí a rozebíraným tématům se asi nejvíc hodí do rukou naprostým laikům, jež chtějí tak trochu "nahlédnout" pod pokličku jazykovědy. Pro uživatele, kteří touží po hlubších znalostech, však existují daleko lepší a propracovanější populárně-naučné příručky. Osobně mohu doporučit např. "Jazykové jednohubky" od Jana Táborského či "O jazyce bez hranic" od kolektivu autorů.
Autor nám hravou formou ozřejmuje význam a fungování některých základních pojmů, takže slova jako: metafora, lidová etymologie, neologismus, homonymum, jazykový obraz světa, frazém, slang... Každou kapitolu uvádí citát s vysvětlením původu nějakého slova a doprovází ji hezké ilustrace.
Určitě zde najdeme vtipné momenty, zajímavé novotvary a objevíme nečekaný původ některých výrazů a spojení. Zdá se mi však, že autor až příliš markantně usiluje o to, aby zapůsobil a prezentoval své nabyté znalosti. Potvrzuje to už svým výběrem líbivých a netradičních pojmů, které mají zajistit čtenářovu pozornost. A pokud by ho náhodou nudil, pobízí ho ke čtení slovy: "Podíváme se na zoubek... Pokud nevíte, čtěte dál..." Zároveň se nemohu zbavit dojmu, že svým dílem poněkud "parazituje" na odborné práci svých daleko známějších kolegů, a text je tedy jeden velký "výcuc" z jejich článků, navíc s nesprávně uváděnými citacemi v závěru. Kniha bohužel obsahuje i zbytečně mnoho stránek prázdných či s minimem textu, což ji možná mělo zřejmě "lehce nafouknout", jenže pocitu, že před sebou drží křehkou "anorektičku", to čtenáře nezbaví. Rozhodně by unesla daleko více vysvětlovaných výrazů.
I přes všechny výše uvedené nedostatky mě tato útlá knížečka vcelku pobavila. Asi nejlepší byla "Žlučovitá kapitola", v níž se autor rozepsal o chybách a jevech užívaných běžně, leč nesprávně, které ho tím zlobí.

"K duchům se v českém jazyce často odvoláváme i prostřednictvím frazémů /ustálených slovních spojení/. Když je někdo hloupý, můžeme říct, že je 'mdlého ducha'. Ve škole často sedí žáci, kteří jsou 'duchem nepřítomni'. Fotbalový zápas se občas nese 'v duchu fair play', většinou tomu tak však bohužel není, což asi souvisí s 'duchem doby'. Po vydatném obědě se zase tu a tam stane, že někdo 'vypustí ducha'. Občas nám někdo tento incident hlasitě vytkne, jindy si o nás pomyslí své jen "v duchu'."

65 28.10.2022

Strhující román s nezapomenutelnou atmosférou. Odehrává se převážně v Paříži v rozmezí let 1950 - 1963, až na jakousi "Leningradskou mezihru" z roku 1952. Autor své čtenáře nijak nešetří: katapultuje je přímo doprostřed děje. A tak poznáváme klub, kde mají svou pevnou základnu "nenapravitelní optimisté" - emigranti z Ruska, kteří zde tráví čas nekonečnými šachovými partiemi, ztracené existence, které se rozhodně nehodlají vzdát. Osudy těchto zdánlivě "bezprizorních" exulantů se prolínají s osudem dvanáctiletého Michela, jenž se s nimi mezitím stihl spřátelit a jehož očima nazíráme na okolní svět.
Zprvu je skutečně těžké orientovat se v ději, čase, měnícím se prostředí a udělat si pořádek v postavách, text působí poněkud "roztříštěně" až chaoticky, ale jakmile se začteme a chvíli vydržíme, najednou vše začne do sebe zapadat asi jako dílky puzzle. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se "naladila na stejnou vlnu", na způsob, jakým autor píše. Jeho styl připomíná takové "postupné navlékání různobarevných korálků na jednu nit", hezky v řadě za sebou podle přesně stanoveného řádu. Napětí jednotlivých epizod pečlivě dávkuje, ve vypjatých okamžicích své hrdiny opouští, aby se k nim po čase vracel, čímž se spolehlivě postará o udržení naší pozornosti. Osudy svých hrdinů, jeden zajímavější než druhý, servíruje v podobě jakýchsi historek, ústně tradovaných tak dlouho, až se z nich stávají jakési žijící legendy. Tou pevnou nití, která celý text spojuje a udržuje pohromadě, se stává postava malého Michela: stěžejní bod, bez něhož by se koncepce celého díla rozsypala jako domeček z karet.
A tak mi brzy přirostli k srdci: taxikář Igor, zvláštní Werner, který ztratil paměť, maďarský herec Tibor, pilot Leonid, Vladimir, Viktor... Lámala jsem si hlavu nad jejich zdánlivě nepochopitelnou averzí vůči Sašovi, jako nečekané zpestření jsem vnímala okrajovou postavu Čecha Pavla Cibulky. Dozvěděla jsem se také několik šokujících informací ohledně praktik KGB v Rusku. Ale kniha nevypovídá jen o životě lidí, kteří ztratili vlast, o jejich traumatech a vyrovnávání se s novou situací v nové zemi: díky Michelovi odkrýváme závažné problémy a konflikty té doby a můžeme si udělat obrázek o tehdejší francouzské společnosti. Oceňuji i skvělý místopis daného místa a bravurně zvládnutý zápis rozehraných "bojových" partií šachových her. Věrohodnost některých faktů nechávám stranou: nemáme před sebou odborný text, jde o beletrii - ostatně i při psaní memoárů se jejich autoři mohou mýlit.
Knihu mohu jedině doporučit: její čtení je zážitek pro každého, kdo má rád mnohovrstevnaté, košaté a rozvětvené romány se silným příběhem. Četla jsem ji už před lety a k hrdinům jsem se ráda vrátila v podobě audioknihy, skvěle namluvené Markem Holým. Jde o jednu z mála knih, u níž jsem si v závěru říkala: a to už je jako vážně konec? Proto mě moc těší, že se jí po letech dostalo zaslouženého pokračování.

"V četbě je cosi iracionálního. Člověk okamžitě uhodne, jestli se mu kniha bude líbit, či ne. Očichá ji, ohmatá, a říká si, jestli má smysl trávit čas v její společnosti. Kniha je živoucí bytost."

99 18.10.2022

Skvělá kniha pro děti, doplněná skvělými ilustracemi. S modrým medvědem a jeho přáteli strávíme rovnou celý rok a zažijeme spousty příhod, které se sice primárně odehrávají v lese, avšak v kulisách moderních reálií: nechybí fotografování, gramofon, auto, různé druhy sportu... dokonce ani večerníček v televizi, ba i na rybářskou vášeň dojde.
Každá stránka nabídne vždy jeden ucelený příběh, který tvoří tři obrázky s dvojverším ke každému z nich. Rýmy se dají snadno zapamatovat, i když je pravda, že občas lehce pokulhávají, sem tam zaškobrtnou a nejsou tak plynulé, ale děti jejich rytmičnost hodnotit nebudou :-) Autorce vzdávám hold za to, jak umně dokázala v rámci tak strohé formy propašovat do textu zajímavý děj s milým a vtipným zakončením. Malí čtenáři díky medvědovým zážitkům mohou poznat koloběh života v přírodě, včetně těch nejznámějších svátků, jaké slavíme.
"Přišla noc, ta černá paní
není vidět na krok ani."
"Modrý medvěd slavil svátek
a co dostal od zvířátek?
Oříšky, sklenici medu
od zajíčků neposedů.
Ovocný dort, hašlerky,
od ježka a veverky."

77 17.10.2022

Poutavě a čtivě napsaná knížka, s mnoha vtipnými komentáři s postřehy, navíc v praktickém formátu "tak akorát do kapsy", určená všem, kteří se o ptactvo zajímají a nejsou zrovna velkými odborníky v jejich určování. Zacílená především na mladší generaci, pro níž již není problém využívat mnohé technické vymoženosti současné doby. Autor, uznávaný německý ornitolog, vychází ze svých bohatých zkušeností a seznamuje nás se zásadami nového sportu, zvaného "birdwatching" či "urban birding", nebo-li "pozorování ptáků nejen ve městech". Rozhodně nejde o nějaký nudný text s pouhým výčtem vlastností jednotlivých druhů - svůj výklad oživil spoustou krátkých příběhů, anekdot a "perliček ze zákulisí života opeřenců", aby ozřejmil, co je na ptactvu tak fascinujícího.
Prvotní jsou pro něj prožitky a zajímavá fakta. Vyjadřuje se k nezbytnému vybavení, popř. nejvhodnějšímu "outfitu", který by případní pozorovatelé čili "birdwatcheři" měli mít, radí, jak nejlépe přepisovat a zaznamenávat hlasy ptáků... Kapitoly jsou členěny podle prostředí, v němž se ptáci dají objevit: centrum města, předměstí a vesnice, park a městský les, rybník, řeka, jezero. Dále je pak řadí dle hojnosti výskytu, počínaje těmi, které "určitě uvidíme", až po ty, které "spatříme se štěstím". U každého druhu, který představuje, uvádí jeho název, hlasové projevy, užitečné informace, poměr velikosti oproti holubovi; přidává zajímavé fotografie a neopomíná text okořenit i svými zážitky, takže nechybí humor, ironie ani nadhled. Při čtení jsem se skvěle bavila, bylo mi ale líto, že mnohé exempláře již nezahlédnu ani se štěstím, a zároveň jsem se těšila z určité zvukomalebnosti jejich pojmenování: budníček, bramborníček, rehek, mlynařík, čížek, pěnice, lejsek, králíček, konopka, zvonohlík, šoupálek, čečetka, pěvuška, pisík, kulík...
Autor se nám snažil co nejlépe přiblížit i jejich zpěv, ale jeho snaha mi přišla spíše úsměvná, viz formulace: "klesající melancholická řada tónů, která je poněkud nepravidelná, téměř kostrbatá"... "slabé hvízdání, mňoukání nebo také řehtavě žalostné trylkování"... "především suché trylky grrrr"... "zpěv: silné a dlouhé melodické strofy v altové poloze bez dynamiky"... Zdá se mi zbytečné popisovat jejich hlasy - jediné, co mě mrzí, je tedy fakt, že ke knize není přidané CD s nahrávkami pro lepší určování. Kniha ale určitě skvěle poslouží jako nezbytná příručka pro někoho, kdo se rozhodl být pravým "birdwatcherem" a chce sledovat život ptactva ve svém okolí.

"Malé biotopy, kterých dříve existovaly tisíce, se vytratily, a s nimi zmizela i potrava pro stehlíky. Také v lidských sídlech se ale pro tyto ptáky mnohé změnilo k horšímu. Dochází k zahušťování zástavby, což způsobuje zánik mnoha menších úhorů a volných ploch. A také v zahradách se řádí. Vznikají takzvané šedé zahrady, kde není nic než nasypaný štěrk. Nechte tu alespoň něco kvést! I pampelišky má stehlík v oblibě! Není tedy divu, že tomu bude už 30 let, kdy začalo těchto ptáků ubývat."
"Na druhou stranu však platí, že se pěnkava obecná vyskytuje téměř úplně všude, není však skutečně přítomná ve smyslu: "Ahoj lidi, tady jsem!" Člověk ji tedy tolik nevnímá. Kos černý zpívá většinou na exponovaném místě. Kromě toho je zpěv pěnkavy poměrně krátký a nepříliš melodický, takže ho kolemjdoucí prostě ignorují. Zato u zpívajícího kosa se zastaví dokonce i "Homo hecticus" a naslouchá nebo ho alespoň blahosklonně vezme na vědomí."
"Ne všichni lidé jsou z přítomnosti havraní kolonie nadšení, někteří jsou dokonce téměř plní nenávisti, bohužel. Skutečně by se našlo několik "poklesků" /z pohledu člověka/, k nimž patří jejich přátelské krákorání a znečišťování svého okolí výkaly. Nutno připustit, že auta, která parkují pod kolonií havranů, mohou vypadat opravdu odporně. Moje rada zní: neparkujte zkrátka pod kolonií havranů!"
"Střízlík obecný si to tedy umí zařídit. Buduje hned několik hnízd a udržuje styky s více než jednou dámou. Drží si celý dvůr jako opravdový král. Alespoň tedy oplývá velkorysostí. Každé ctitelce předvádí vybudované příbytky a ta si pak může vybrat, který se stane jejím domovem a bude v něm probíhat odchov mláďat. Hnízdo má kulovitý tvar a boční vchod. V této kouli je nakonec samička více či méně uzavřená a má pouze omezený výhled ven. I to má své důvody. Sameček totiž nechce, aby se jeho choť dozvěděla, co všechno venku provádí a jak často ji podvádí. Kdyby se dozvěděla o tomto mnohoženství, mohla by ji trochu přejít chuť."
"Když budete trochu trénovat, můžete se zpěv brhlíka naučit zapískat a potom si v terénu s ním popovídat. Když se zastavím v jeho teritoriu a pustím se do hvízdání, dostanu většinou okamžitě odpověď a brhlík často také přiletí, aby ukázal, kdo je tady pánem. To se pak rychle vzdálím, z patřičné vzdálenosti ještě jednou zapískám a nakonec úplně utichnu, aby si brhlík mysle, že vetřelce zahnal. Pomůže to jeho egu."
"Hlas králíčka obecného je tak tenký a vysoký, že ho především starší lidé mnohdy ani nezaregistrují. Pokud tedy zpěv králíčka obecného vnímáte, úspěšně jste prošli testem sluchu. Měli byste tím pádem slyšet také téměř všechny ostatní evropské druhy ptáků. Tak nastražte uši a dávejte dobrý pozor! Stačí totiž příliš mnoho diskoték a neustále nasazená sluchátka a brzy budete mít po potěšení z ptačích hlasů. Smyslové buňky v uchu nemají schopnost regenerace. Když se jednou poškodí, zůstanou poškozené."
"Doufejme, že se nám podaří populace luňáka červeného, tohoto majestátního dravce, zachovat. A velké potíže už má. Mnoho z nich se totiž dostává do kolize s listy rotorů větrných elektráren a hyne."
"Přes den se kalous ušatý snaží co nejlépe schovat, aby unikl mobbingu ze strany zpěvných ptáků. To je naše šance. Nenávistná banda divoce varujících kosů, sýkor a jiných malých ptáků nám pomůže sovu najít."

82 15.10.2022

Leporelo nejen pro kluky, objevující svět techniky. S rýmy, které se snadno dají naučit, i když se jim přeci jen nedá upřít jistá kostrbatost, ale to textu na kráse nijak neubírá. Pobavily mě vtipné ilustrace, přestože zobrazení lokomotivy, pijící brčkem vodu z velkého sudu, se může někomu zdát mírně zavádějící, možná až přehnané - ale jsme přece v pohádce, kde je možné cokoliv :-) V textu mě zaujalo použití personifikace - naříkající kolejnice, strachující se most, mluvící mašinka... Někdo v předchozím komentáři zmínil synekdochu výpravčího v podobě "červené čepice", mě se také moc líbila i nezvyklá epiteta: "Telegrafních drátů linky/ z porcelánu konvalinky". Děti se zde zábavnou a nenucenou formou seznámí s pojmy, které se váží k jízdě vlakem - a ty obrázky, to je prostě nádhera. Další poklad, nalezený na půdě :-)

91 11.10.2022

Krteček... národní fenomén, jímž jsme byli odkojeni snad všichni, již několik generací. Neznám nikoho, kdo by ho neznal, komu by se aspoň nevybavilo, jak sháněl kalhotky :-) Není divu, že si ho oblíbili i ve světě: je natolik populární, že se mu dokonce i dostalo té cti fyzicky se podívat do vesmíru, ve své plyšové podobě. Přitom se v hlavě svého tvůrce, Zdeňka Milera, zrodil čirou náhodou. Když vybíral zvířátko, které tu ještě nebylo, padl mu zrak na krtinu... pak už jen stačilo slepému tvorovi namalovat oči s roztomilým kukučem - a legenda byla na světě.
V tomto leporelu najdeme ne tolik známý příběh o tom, co všechno mohou způsobit rozmary počasí, a jak je důležitá solidarita a přátelství. Pro malé špunty, jimž se text teprve předčítá, není příběh nijak složitý: krásné velké ilustrace pouze doplňuje několik málo krátkých vět, tvořených převážně zvukomalebnými citoslovci. Děj je pouze o tom, jak myška při velké vodě přijde o střechu nad hlavou, a krtek, zajíček a ježek jí pomohou postavit nový, a na závěr to všechno oslaví patřičným muzicírováním :-) Děti získají dojem, že "všechno jde, když se chce, jenom nepodléhat depresi", a dospělí se alespoň mohou pousmát nad takovou nenásilnou oslavou práce a vzájemné pomoci, dnes už naštěstí zbavené ideologického podtextu. To je pak krásné vracet se do dětství...

96 11.10.2022

Poklad, který jsem náhodou našla na půdě. Ihned jsem jej oprášila, a poněvadž knížka vypadá zachovale, zařídím jí lepší domov u známých, kteří pohádky milují. S jistou dávkou nostalgie se mi vybavily naše dlouhé zimní večery, strávené u dětské promítačky Diax3. To bylo kino! A jak dobrodružné - napřed vychytat chyby, chvíli počkat, než se zhasne, pak už jen kuželem světla zamířit na bílou stěnu... a promítání mohlo začít. Příjemný večer ve společnosti pomalu přetáčených diapozitivů, za doprovodu hlasů rodičů, zajíkavě předčítajících texty, tak důvěrně známé a přeci námi neustále vyžadované...
Když jsem si knihu pročítala, to kouzlo bylo zase zpátky - a já vrátila se do pohádky :-) Objevila jsem je tu všechny, a navíc přesně tak, jak mi v dětství utkvěly v paměti. Takové, které se dětem nikdy neomrzí, i když je slyší tisíckrát, a zůstávají v nich celá léta. Z hrnečku se zase valila kaše, unesený Budulínek uháněl na liščím hřbetu do její nory, Červená karkulka se setkala s hladovým vlkem, slepička prosila studánku o trochu vody pro kohoutka, Jeníček s Mařenkou přelstili ježibabu z perníkové chaloupky, dědeček s babičkou dolovali velikou řepu ze země, Smolíček prchal s jelenem před jeskyňkami... Samé klasické pohádky, v nichž je dobro odměněno a zlo vždy potrestáno, spolu se špatnými lidskými vlastnostmi, jako je namyšlenost, lakota či hloupost. Některé dokonce přímo navádí děti k poslušnosti a úctě vůči autoritám. Zaujmou svou výraznou zvukomalebností, mnohdy obsahují i krátké rýmovačky, v nichž převládá anafora. Děti tak text lépe vstřebávají, tato forma je pro ně nejideálnější: jistá monotónnost je při poslechu i dříve unaví a lépe se jim usíná.
Je zvláštní, že jako malí jsme nijak nevnímali výraznou "drsnost" pohádky "O Červené karkulce" a jiných... zato mezi dospělými se často vedou vášnivé spory o to, zda je jejich obsah vůbec vhodný pro děti... Ale to ať si přebere každý sám.
Jediné, co bych textům lehce vytkla, jsou jejich poněkud náhlé a uspěchané konce: několika z nich by neuškodilo přidat pár slov navíc. Chápu však, že jde o zachycení ústní slovesnosti, kdy se verze jednotlivých pohádek mohou lišit i v rámci jedné rodiny. Jinak je to kniha naprosto vhodná k dětskému usínání, doprovázejí ji i krásné ilustrace. Děkuji za tuto nečekanou a příjemnou exkurzi do dětství :-)

79 11.10.2022

Kniha volně navazuje na první díl, k pochopení souvislostí není třeba je číst chronologicky. Hlavní postavou je chlapec Tadeáš, jemuž začínají prázdniny a opět se setkává s panáčky, kteří se podílejí na vytváření počasí: Pršálek, Foukálek, Hromík, Blesčík, Kroupálek, Mlhovníček, Sypálek, Mrazílek, Duhovníček a Rosilka. Ti všichni mají svůj domov ve štole na Černé hoře a jenom Tadeáš získal tu výsadu, že je může nejen vídat, ale též s nimi komunikovat.
S končícím školním rokem dostává vysvědčení a poněvadž ho o to jeho malí přátelé žádají, přemýšlí, jak jejich práci také co nejlépe ohodnotit. Společně pak zažívají různá dobrodružství, při nichž převážně zachraňují zvířata, která se ocitla v nebezpečí. Pomáhají tak nejen sovímu mláděti, ale i srnčeti, ohrožené labuti i jelenovi a společnými silami také ubrání zvláštní vynález jednoho z nich před panovačnou vílou Mobilkou.
Jde o jakési výchovně zaměřené příběhy s nepříliš komplikovanou zápletkou. Kniha se skládá z krátkých kapitol, tvořených převážně jednoduchými až téměř strohými větami. Děj není složitý, nese s sebou jasné poselství a v závěru vždy přichází poučení. Odehrává se hlavně na vesnici, ovšem již notně modernizované, takže není divu, že se setkáme s vrtulníkem, bagrem či traktorem.
Kniha je to hezká, se spoustou krásných obrázků. Kvalitou textu však bohužel již lehce pokulhává: je až příliš didaktický, příliš cílený na malého čtenáře, v němž chce vyvolat pocit zodpovědnosti. Nabízí průhledná poučení o tom, jak je důležité umět se bránit a nebát se, že nic není zadarmo a za vyvinutou snahu nás sice čeká patřičná odměna, ovšem napřed si ji musíme zasloužit. Nese se v jakémsi "foglarovském duchu" vzájemné pomoci, konání dobrých skutků a péče o přírodu spolu s ideou nezištného přátelství, vírou v dobro a jakýsi ideální svět, kde jsou si všichni rovni. Občas na mě působila lehce motivačním až nepříjemně agitačním způsobem.
Velmi brzy mi začala vadit Tadeášem často opakovaná fráze: "Ve škole jsme se učili..." A vlastně mi občas brnkal na nervy sám svými postoji. Myslím si však, že děti tuhle výchovnou linku zase tak silně vnímat nebudou a spolu s hrdiny se potěší jejich zážitky. Kniha je vhodná pro předškoláky i pro děti mladšího školního věku.

"Na poli přistála helikoptéra. Vyhlídkový let vymyslel pan učitel pro žáky a žákyně s dobrým hodnocením, pro každého, kdo se snaží, kdo hodně pomáhal na školní zahradě, kdo udělal dobrý skutek a kdo má na vysvědčení víc jedniček než dvojek."
"Mládě jsi zachránil. Udělal jsi dobrý skutek. Napravil jsi moji chybu, díky."
"Zlobivý brouk kůrovec se letos hodně rozmnožil. Zabíjí stromy. Lituji každý nemocný smrk," říká hajný.
"Každá kapka vody je užitečná!" hajný se dívá k obloze.

73 09.10.2022

Tato příručka by rozhodně neměla chybět v knihovně každého z nás, a to bez pardonu. Znalosti zde popsané patří k základním dovednostem gramotného člověka, který ovládá český jazyk. Není třeba se ji nadrtit zpaměti, ale měli bychom ji mít k ruce, když sami tápeme, nevíme si rady a netušíme, kde se píše jaké i/y, jak je to s čárkou v textu, nebo kde užít velké písmeno. Samozřejmě nikdo není vševěd a nad některými spornými otázkami si lámou hlavu i fundovaní jazykovědci. Ale psaný projev je naše vizitka, svědčící nejen o naší kultivovanosti - odráží se v něm jak naše osobnost, tak i vztah k potenciálnímu adresátovi. Neboť co jiného si pomyslet o textu, plném pravopisných chyb a hrubek, než že vypovídá o jisté "tuposti" a ignoraci svého tvůrce, který se nad úrovní svého projevu nijak nepozastavuje. Je proto slušné každou vlastní písemnost ještě jednou po sobě zkontrolovat a případné sporné body konfrontovat s pravidly. I já kolikrát tápu a hledám, a ráda do nich nahlížím. Jsou čtivá, snadno stravitelná a svou formou jsou blízká všem uživatelům našeho jazyka, od dětí školou povinných po vzdělance.
Přiznávám, že právě kvůli tomu se občas bavím způsobem, jakým jsou napsané některé zdejší komentáře. Přesto mne dokážou i zarmoutit, například když v nich poměrně často dochází k záměně dvou různých slov - dostat TIP na dobrou knihu ještě neznamená, že v ní vyobrazené TYPY postav se nám budou zamlouvat :-) A tak si říkám, že není na škodu si občas v této příručce zalistovat. Asi nejvíc mě mrzí, když podobné školácké chyby nalézám v časopisech a novinách, a dokonce se s nimi setkávám i na stránkách beletrie. Tak nevím, zda je to vina nezodpovědných tvůrců, nebo je to problém chybějících korektorů? Moc hezky mi z toho ale nebývá: kvalitu oficiálních tiskovin bychom měli střežit co nejpřísněji.

80 08.10.2022