Sidonka3 komentáře u knih

Stejné pocity jako mnozí ostatní, co už četli. Stojí za to si přečíst. Klaustrofobie, pochmurná atmosféra, chytré postapo, i když není dokonalé a něco by asi neprošlo (třeba při té vyspělé technologii ta výměna... nechci víc spoilerovat).
Některé pasáže jsou míň výrazné, jiné uchvátí. Nejvýraznější postava jednoznačně Sólo, ač není hlavní hrdinou, přímo jsem cítila vodu, kterou šel, viděla problikávající světla a prskot elektřiny a cítila strach, z kterého rohu na něj někdo vrhne. Nepřijít úplně v téhle samotě a oprávněné paranoie o rozum, to je skoro zázrak. Silná a smutná postava, která v otřesných podmínkách bojuje o přežití.
Podobný svět možná někdy lidstvo zažije.
Prožít život v rozpadajícím se silu by asi nechtěl nikdo, ale kdo se bude občanů ptát na názor? Uměli by se lidi spojit? Ti nahoře si dělají za našimi zády, co chtějí i v reálu. I když se jim to chování samotným jednou vymstí, o tom jsem přesvědčená. Dělají vše pro to, aby se tak stalo a tahle planeta se obrátila i proti nim. Budou poslední v řadě, ale dostane se jednou i na ně. Osobně jsem přesvědčená o tom, že by nepřežila ani ta hrstka lidí a vyvolených, prostě by se všichni pomlátili mezi sebou nebo by se technologie obrátila proti nim.
Jsem pesimista. Čím dál víc mám pocit, že jsme se bohu nějak nepovedli. A že mnohá katastrofická sci-fi už pomaličku, pozvolna přestávají být pouhou fantazií.

Vleklé a spíš pro puberťáky. Musela jsem hodně, hodně přeskakovat... (Mám právo hodnotit?)

Některé úseky jsou tak magické a poutavé!
Člověk se dostane do úplně jiného světa.
Zaklínač je fajn postava, to se musí nechat. :)

Dvořáková umí otevřít tabuizované téma a to tak, že o tématu musí čtenář přemýšlet, emočně se angažovat ( ať už je mu téma odporné či se snaží o empatii) a kniha v něm rezonuje. Alespoň u mě tak platí a řekla bych, že jí jde i psychologie. Přitom píše čtivě.

Havlát není žádný velký sympaťák (ostatně jako většina chybujícíh hrdinů v téhle knížce), ale jenom opovrhovat s ním nelze. Pokud si člověk představí, že by nedejbůh byl v jeho situaci on, jak by se s určitými špatnými sklony vyrovnával on? Navíc to není jen o "tom", ale i o samotě člověka, kterému nebylo dáno do vínku zapadnout do společnosti a to poznamenává jeho už tak nalomenou psychiku. Jen tak mimochodem, jako chovatelka dvou koček jsem těžce nesla, jak přistupoval nejenom k lidem, ale i k domácím zvířatům, kteří mu jsou poblíž.
Rovněž oceňuji pohled do církve, mnozí "věřící" jsou pokrytci, tak to prostě je, potvrdí asi kde kdo, kdo se s nimi osobně setkal (samozřejmě ne všichni). Nejlepší je mít hlavně dobrý vztah s Bohem, na tom záleží stejně nejvíc...
Symbolika a význam zahrady se mi taky líbila.
... Návrat k sobě a ke svým kořenům...
Dvořákové dávám palec nahoru.

P.S. A ta výstižná obálka!

36 29.04.2023

Moudré podobenství o totalitě a postupném zániku světa, v němž postupně zanikají potřebné i milované věci. Nejdřív lze předměty oželet, ale později už se obětují a ničí věci i zvířata, dokonce i bez kterých nejde žít. Na zániku věcí se podílí ustrašení, obavami či netečností otupělejší lidé, kteří musí sami zničit to, k čemu měli vztah a stávají se tak aktivními otroky čísi nesmyslné zvůle (nikdo se neptá, proč zanikly třeba kalendáře, prostě došlo k dalšímu zániku, je třeba vše spálit a pokud tak neučiníte, půjde po vás tajná policie). Paměť je zbraň proti režimní nelidskosti, proto je třeba v totalitě na mnohé zapomenout či opomenout, a činíte tak, dokud neztratíte i své nejbližší a neztratíte sami sebe. Dochází k rozpadu a rozkladu celé společnosti.
Nejdříve jen dochází k POSTUPNÉMU ubírání svobod a kvality života, lidé musí den po dni žít čím dál tím skromněji, přesto se všemu dokáží přizpůsobit a dokážou si nalhávat, že obavy jsou zbytečné, i když už stav překročil únosnou míru a toho, co je zakázané vlastnit, už je prostě příliš.

"Některé obavy zůstanou vždy jen obavami. Zvládneme to. Tohle jde přece taky oželet... Však si zvykneme."
"S každým zánikem odchází i slova, která se rovněž stávají nežádoucími."
Když vše kolem nás mizí, nezmizíme nakonec i my sami (včetně všemocné tajné policie)? Kdy je třeba přestat se přizpůsobovat a postavit se aktivně proti něčí zvůli a moci nebo se alespoň na ničení a zániku nepodílet?

P.S. Krásně vylíčený vztah ženy a starého rodinného přítele!

17 12.04.2023

V hotelu se stala vražda a tu objevila podivínská pokojská. Molly to má těžké, nerozumí mnohým situacím nebo si je špatně interpretuje, svérázně myslí a mluví, nerozumí ani mimoverbální komunikaci, tápe ve vztazích, které je těžké dešifrovat a když se někdo směje, zeptá se, zda se směje jí nebo s ní, protože babička jí vysvětlila, že v tom je velký rozdíl. Postava je spíš zábavná než vypiplaná, Molly občas sklouzává do přílišné karikatury a někdy je její naivita už moc přehnaná, i když je ve společenských vztazích nezkušená, není nejbystřejší a k tomu má psychický handicap. Napětí knize ovšem (nejsilněji vprostřed) neschází a čtenáře obsah nezatíží, přitom všem však nenásilně a originálně zavede do jiného světa těch, co stojí out.
I Molly, která nade všechno miluje svojí práci, může být pro společnost přínosem (pokud za ní někdo stojí a mírně jí občas pomáhá), může se (někomu) zdát i sympatická a tak je to i s touhle vcelku zábavnou, svým způsobem milou, pohádkově zakončenou kriminálkou.
Děj se rozjede až po pár stránkách, nenechte se odradit počáteční popisností, která se hodně věnuje pracovní náplni jedné neobyčejné pokojské.
Kniha je protkaná babiččinými výroky, na něž si Molly v různých situacích vzpomíná: "Když všechno ostatní selže, ukliď." "Připomeň si všechny dobré věci, za které jsi vděčná." "Ubohá společnost je horší než žádná." "Potřebuju pořádný hrnek čaje, ten vyléčí téměř vše."...
Krom všeho jiného, kniha je také o lásce k uklízení, tomu doslovnému i tomu neladu, co je v nás uvnitř: "To, co není v pořádku, je nepořádek, který je třeba uklidit."
No nic, nějak se mi v bytě po malířích udělal bordel, takže si beru hadr, voňavé přípravky a jdu taky trochu makat.

17 12.04.2023

YA fantasy, odehrávající se ve dvou třetinách v přízračném zámkoidním domu, v němž se lidem nežije dobře. Nejdříve to tak nevypadá a když náctiletá němá Olivia dostane dopis s pozváním od svého strýce, s chutí opouští nevlídný, neosobní sirotčinec, v němž si nedokázala ani najít přátele a kde nemá žádné vyhlídky. Ocitá se v přepychovém, i když pozvolna chátrajícím panství se záhadnou zdí a dveřmi, za nimiž se cosi nepěkného ukrývá. Často porovnává žití v dětském útulku, který jí nikdy nebyl skutečným domovem s nynějším obydlím a touží po skutečném vlastním žití, kde bude mít své blízké, vlastní postel a krásnou zahradu plnou květin. Dům Gallant (gallant tj.v překladu udatný, odvážný v náročných časech) se zpočátku jeví jako splněný sen, který je čím dál více zaplavený temnými stíny, svými zápory a tajemstvím, po kterém dívka pátrá.
Co tu ještě nezaznělo... Dodávám, že fantasy je krom jiného o kořenech, z kterých pocházíme a jak někdy není snadné se z toho, do čeho se narodíme vymanit a o hledání domova v tom pravém smyslu slova.
Z deníku Oliviny mrtvé matky: "DOMOV JE VOLBA... Domov by měl být volba. A já si tenhle dům nezvolila. Už mě unavuje být k němu připoutaná. Jsem jako vězeň, připoutaná k tomuto domu, k této rodině..." Dceru proto tato matka dala raději do sirotčince, protože by prý Olivia nebyla v tomto domě, v této prokleté, čímsi zatížené rodině v bezpečí.
Román není příliš dějovej ani originální, plyne spíš poklidně a hororem je jen trošičku, moc jsem se nebála. Čte se lehce, udrží pozornost, má hezký sloh, ač oddechovkou, není vyloženě naivní, je tak trochu temně romantický, ale ani ničím zvláštním či výrazným nepřekvapuje. Jsem ráda, že jsem četla, ale myslím, že zítra si na něj už ani nevzpomenu.
Snad jen na tu nevšední grafiku, ořízka má rudou barvu s ilustrací domu a popínavými růžemi, které hrajou v příběhu roli. I uvnitř má kniha ilustrace a výňatky z deníku jsou psané na šedém papíře.

13 13.01.2023

Nejslavnější divadelní hra polské spisovatelky a nepříliš úspěšné herečky G.Zapolské, které bylo také zfilmováno v ČR jako černobílý film v roce 1958. Tady jsou psychologie, charaktery, okolnosti a tragédie plynoucí z lakotnosti, pokrytectví, sebeklamu a sobectví nemorální Dulské, která druhým neodpouští slabost, jakékoli selhání ani nemajetnost, a její povedené rodinky zpracovány tak, že se dostanou víc do hloubky a čtenáři pod kůži. Každá postava je zajímavá a text velmi přístupný, přečetla jsem jedním dechem a viděla vše před očima. Soucitná, ještě naivní dcera Mela je protipólem zkažených charakterů své asociální rodiny (zhýralec a nemakačenko Zbyško, zlomyslnej rozmazlenej spratek Heša, maminčina kopie, manžel slaboch a pod pantoflem, který před vším zavírá oči a raději nic neřeší, tetička koketa...).
"Naše rodina nemá co skrývat... No dobře, a i kdyby něco... Je mi jedno, co se děje v rodině ukryté za čtyřmi zdmi. Hlavní je, že se o tom (nekalém přešlapu) nedozvědí ostatní lidi (jenom to by byla skutečná tragédie, jen na tom záleží)."

15 13.01.2023

Jana Eyrová, scénáristka temných telenovel odjíždí na luxusní sídlo krom jiného motorkáře Rochestera oděného do černé kožené bundy a motorkářských bot, s kterým má první setkání při nehodě na silnici. Pubertální Adélka (Sophia) ráda chlastá a hulí jointy, šílená manželka je bývalá topmodelka, která napadala konkurentky z přehlídkového mola a skočila do hlubin oceánu. Říkám si, jestli tuhle zmodernizovanou vykrádačku myslela autorka vážně, já ne. I když jsou dialogy někdy skoro stejné, duch a inteligentní příběh tu dostává na frak.
Příště asi poletí Jana ve skafandru na Mars a srazí se s Rochesterem, když spadne z nějakého kosmického vozítka do kráteru. Ve sci-fi románu, tam ještě nebohá Jana nebyla.
Citace: "Umíte jezdit?" "Na kole?" "Na motorce." Podívala se na Harley Davidsona v černé barvě a chromu. "Mohla bych to zkusit. Jednou jsem na Vespě projela celou Umbrii." "Vespa. Boha všemohoucí." Napřáhl ruku. "Pomozte mi vstát, jo?"

Spíše než k románu to má blíž k literatuře faktu. Pravdivé (a to řadě věcí, které se nazývají konspiračními teoriemi nevěřím). Doba, v níž právě žijeme, je každopádně, jak bych to řekla, dost zvláštní... Zda je či není pozdě něco změnit a zda reálně může jednotlivec ovlivnit chod světa a politiku mocných, na to ať už si každý odpoví sám.

20 06.01.2023

Musím ocenit krásné, ač z jiných příběhů a knih převzaté ilustrace, které jsou v dnešní době v beletrii vzácností a pěkně doplňují děj. Knížka je plná pochmurné, zneklidňující romantiky, ale není to jen o skrytých stínech v koutech, vraždících objektech a strašení, v povídkách je i cosi milého, snad to sdílení, kdy si v několika příbězích přátelé u krbu vypráví hrůzostrašné příběhy a tráví vánoční čas s blízkými. Nevěděla jsem, že v Anglii patří k radostným svátkům a tradicím jako máme my (stromek, koledy, atd.) i vyprávění strašidelných příběhů a docela mi to překvapilo.
Některé povídky mají v sobě báječný anglický humor vyřčený s kamennou tváří nebo nadsázkou. Nejvíce je to znát v povídce Skutečnost a padělek o mladých kamarádech, kteří kromě dovádění na sněhu řeší údajnou existenci ducha, sídlícího ve starém panství, což jednoho z nich vede ke kanadskému žertu:
"Mám v úmyslu předvést M. ducha, co se zjevuje jeho členům rodiny, a přimět ho uvěřit, že má před sebou mnicha, kt. naposledy spatřil jeho dědeček." "To je báječný nápad! Vím, že toho ducha odjakživa dychtí spatřit, a vnímá to jako osobní urážku, že se mu dosud nezjevil."
I povídka před touto přinesla dva tři úsměvy, třeba v líčení okamžiku, kdy se po hrůzném výjevu muž nervově složí: "Nejsem náchylný k mdlobám, musím však přiznat, že následujících 10 minut se mi vypařilo z paměti."
Nepopírám, že ve všech krátkých, horor., převážně viktoriánských povídkách je pochopitelně zároveň něco temného, mystického a znepokojujícího, kdy hrdina přestane být pánem situace a dějí se mu nepříjemné, těžko vysvětlitelné věci. Není to čistá hrůza, spíš taková plíživá mírná obava, která se umí dostat na chvilku pod kůži. Takto podané, jen mírně strašidelné horory s dobrou dobovou atmosférou mám v oblibě.

Konečně jsem kápla na romantiku, která mi sedla! :) Od druhé části, kdy se Franka dostává do kláštera, je děj dramatický, má napětí, spád a prostě mi to bavilo číst. Přestala jsem řešit, jestli je vše historicky věrohodné a jak je to pravděpodobné a nechala se unášet dobrodružstvím, nepřístupnou láskou, nešťastným manželstvím, šlechetným jednáním i intrikami, pátráním za klášterními zdmi, válečným tažením a turnajem, a i když je zřejmé, jak vše dopadne (historické romance mají zřejmé konce), zajímalo mi, jakým způsobem ke konci autorka dojde. I romance se musí umět napsat a tohle zamilované a napínavější dílo se zdařilo. Hrdinům jsem navíc city věřila a zasněně se modlila, aby už po těch peripetiích mohli být spolu.

Příběh se točí kolem navrhování a údržby rozlehlé zahrady jednoho anglického panství. V tom je největší plus románku. Tím je příběh neotřelejší a sympatický pro ty, co rády něco pěstují, vytváří a rády zahradničí, i když praktické nápady nebo inspiraci jsem zde nacházela jen stěží. Jako zahradnice-amatérka jsem v nadšení pro vše zelené alespoň jela s hrdinkami na stejné vlně.
Zajímavé je ještě členění do ročních období, kdy se v daném díle veškerý děj odehrává například pouze v zimě a sledujeme zimní proměny zahrady a jeho obyvatelů v průběhu celého století.
V románu procházíme různými érami a jsou tu naznačené osudy několika žen, které v panství pracovaly, pracují nebo žijí. Samotný nepříliš originální děj se vleče, pořád jsem čekala, kdy se začne odvíjet zajímavější příběh a čekala a čekala až do samého konce. Dočetla jsem i přes to, že po zdolání mnoha stran už bylo zřejmé, že největší drama bude patrně nanejvýše v tom, že například některá z žen neplánovaně otěhotní nebo uspořádá večírek, na kterém se toho zase moc nestane. Na přemítání o čemkoli můžeme rovnou zapomenout. Ale tak... až na tu častou nudu a předvídatelnost to bylo docela MILÉ. Nebudu se divit, když někdo řekne, že je čtení tohoto textu jen ztrátou času, nicméně abych nebyla jen negativní, něco milého na tom přeci jen bylo.

Skoro se mi nechce věřit, že toto napsala stejná autorka, co stvořila i Naději a osud (1.díl).

14 26.11.2022

Historická detektivka podle mého gusta. Nezbývá než se podepsat pod mínění těch, co tvrdí, že Vondruška umí psát a vykreslit postavy a prostředí tak, že vše vidíte před sebou. Nejvýraznější postavou je katův pacholek Krvavá Janička, která dává nahlédnout do řemesla a potvrzuje, že i mistr meče a mučení i jeho přisluhovači, tedy lidé z okraje společnosti, můžou mít víc morálky a rozumu než prospěcháři z radnice, kteří se situace kolem vražd snaží využít ve svůj prospěch. S jedním bych souhlasila, "ďábel a zlo" si na sebe může brát různou podobu a převtělit se do toho, u koho se to méně čeká. Doba se mění, zato spektrum lidských povah zůstává po staletí stejná.

21 24.11.2022

Povedený thriller, který se mi dostal pod kůži a opravdu mi bavil. Postavy i prostředí jsem viděla před očima, trpěla s nimi a nemohla knížku odložit. I když se mi zprvu po dvou třech kapitolách nechtělo vzhledem k výčtu trápení hrdinů číst dál, čtení je to natolik napínavé, emotivní a přitom dobře napsané, že po chvilce už mě prostě nepustilo. Autora chválím a doporučuji, a to i přesto, že je téma únosů, domácího týrání, v některých případech až krutého otročení, v dnešních detektivkách či thrillerech časté.

Nevěřila v Boha. Žádný milující Bůh by s ní přece nezacházel takhle, nepřipravil jí o tolik věcí a nenechal na takovém nevhodném místě.

21 17.11.2022

O životě a svaté práci Zdislavy, naší historii a dané době se z tohoto lehčího románku skoro nic nedozvíte, neboť drtivá většina textu je zcela, zcela vyfabulovaná, včetně některých hlavních postav a titerný zbytek skutečností je dle slov autorky poupravován jak ve faktech, letech, tak třeba i ve sledu událostí. O Zdislavě se v podstatě seriózně dozvíte zhruba to, že byla šlechtičnou, jak se jmenovaly rodinní příslušníci a že si vzala za manžela Havla z Lemberka, který byl blízkým důvěrníkem krále Václava I. Jo a taky dle románu prý jednou dvakrát ošetřila nějaké nemocné. Je to podané povrchně, takže ani obecně o době, jak tehdy lidé žili, přemýšleli, mluvili, mnoho nezjistíme, 13.století se zde jeví čistě, lehce, nažehleně.
Ve skutečnosti je to ženský nenáročný románek o zidealizované lásce dvou mladých lidí a tak se tento textík musí brát.
Autorka se na slavném jméně osobnosti jen přiživuje, upravuje a deformuje i to málo, co je o Zdislavě známo a rozhodně bych se na dějiny viděné jejíma očima neodkazovala ani v dospělé společnosti, ani před školní tabulí, pokud nechcete odejít s nedostatečnou. :) Od autorky už si další knížku pojednávající o našich údajných dějinách nic nepřečtu, i když je to velmi jednoduché a nenáročné pohádkové čtení, výpovědní hodnotu má minimální. Mnoho jsem nečekala a dostala jsem ještě trochu méně, až na to snadné smyšlené počteníčko u kávičky, u něhož nemusíte přemýšlet, jen relaxovat. Čte se to totiž velmi snadno.

18 17.11.2022

Souhlas s komentářem níže. Unesená dívka byla krutě týraná, zanedbávaná a ponižovaná rodiči, kteří si na ní vybíjeli zlost a nenaučili jí, jak se pohybovat ve společnosti a světě vůbec (neumí ani nakupovat, protože to nikdy nedělala ani neviděla). Neví, co je normální vztah, neví, jak vypadá normální život, má výchovou zdeformované myšlení a tápe ve správných postojích. Spolužáci jí šikanovali a její ztrátu komentují slovy: "Stejně byla jenom na obtíž."
Je tedy vydaná na pospas svému únosci, který se k ní většinou chová hezky a pozorně až na podivné zkoušky (hrané zastrašování břitvou, nemůže pochopit, proč se oběť únosce nebojí). Dívka si namlouvá, že jí vysvobodil z trápení a i když ví, že si možná něco nalhává nebo všechno není v cajku, rozhodne se, že s únoscem prožije dny plné štěstí, je jí s ním lépe než s příbuznými, konečně si jí někdo všimnul a pečuje o ní! ... "Zkusím tomu uvěřit, protože nic jiného nemám." Oba o druhém pochybují, v něčem se přetvařují, ale zároveň je jim spolu hezky. Jak píše Tenebris, snadno se hlavně ze strany únosce může něco zvrtnout, je to křehké něco, co dívka nazývá štěstím. Na rozdíl od komiksu s lesbistickou tématikou Sbohem, růžová zahrado, je to přece jen trochu o něčem a k zamyšlení, ač opět zjednodušené, dává nahlédnout do motivací a psychiky plastičtějších postav. Zajímavé téma, nic extra, špatné to ovšem není. Posmutnělé, neobyčejné,nenormální, patologické a zároveň křehce hřejivé čtení plné naděje v lepší zítřky.

"To, jak se člověk dívá na svět, závisí na tom, jak se cítí." (A co v minulosti prožil). "Kdybych měla jiné rodiče, dívala bych se na něj jinak."

20 13.11.2022

Co detektivce rozhodně neschází, je skvěle popsaná atmosféra. Hrobník je jednoznačně nejzajímavější, ačkoli ne hlavní postava románu, která baví a klidně bych mu dala mnohem větší prostor. Třeba i na úkor mileneckého vztahu policisty a jisté dámy.
Policajt Leo sice neumí zapadnout do pracovního týmu, ale i tak není na vyšetřování sám, s tím mu alespoň občas vypomáhají různě posbíraní jednotlivci, jako občas se vynořící hrobník.
Poněkud nechutné detaily z Almanachu pro hrobníky o rozkladu těl atd. jsou zajímavé a docela příhodně dotváří prostředí i náladu, chce to však žaludek.
Příběh se odehrává na přelomu 19. a 20.st. v dušičkovém období, kdy se doba modernizovala a každou chvilku měnila technickými vynálezy (telefony, auta, fotoaparáty atd.), s kterými ne každý chtěl nebo uměl zacházet a udržet krok.
Asi je to psané úmyslně tak, že mnohé "bystře" odhalíte předem sami (tajemství Jehňátka, od čeho jsou stopy na místě činu) a pak si můžete gratulovat k dobrému úsudku. Čte se to lehce, část děje se odehrává na nevšedních místech a tak mi detektivka docela bavila.

24 12.11.2022

Zjednodušený příběh, hodně povrchní, naivní a docela o ničem. Žádné drama, překvapení ani myšlenka. Obálka se mi líbila, prosté a rádoby líbivé černobílé ilustrace uvnitř už většinou ne, až na pár obrázků.

12 12.11.2022