schacco

Příspěvky

Já, PoutníkJá, PoutníkTerry Hayes

Místy dobře napsaná, chvílemi strhující, ovšem celkově nedobrá kniha. Nemůžu uvěřit, že autorem je Angličan. Jeho národnost jsem si dohledal až po přečtení knihy a asi půl hodiny kroutil nechápavě hlavou. Kniha už totiž nemůže být více "americká". Pak jsem si přečetl, že autor - ač Angličan - žil dlouhá léta v USA, což mě trochu uklidnilo.

Servírované dílo je přesolené tunami klišé, přeplácané žánrovými evergreeny a okořeněné lehkou americkou povýšeností. Postavy jsou buď nedotažené nebo (jako hlavní postava) překombinované až k nevěrohodnosti. Kniha se měla stát spíše filmovým scénářem; z něj se pak mohla natočit báječná akční podívaná.

19.12.2014


CivilizaceCivilizaceNiall Ferguson

Niall Ferguson se pokouší o identifikaci a rozbor důvodů, které vedly k tomu, že se západní (euroatlantická) civilizace zhruba od 15. století postupně stala celosvětově dominantní. Důvody, které nalezl, seskupil do šesti komplexů institucí s výstižnými jednotícími termíny: konkurence, věda, vlastnická práva, medicína, konzumní společnost a pracovní morálka. Každému termínu věnuje samostatnou kapitolu, kde příslušné instituce podrobuje historickému zkoumání.

Kniha je informačně hutná, ovšem rozsah zhruba 290 stran limituje možnosti hlubšího rozboru i širšího materializování příčin a souvislostí. Mnohdy se totiž čtenář dostává do situací, kdy vnímá text jen jako souhrn náhodou sousedících bloků s informacemi než jako ucelený vhled do "střev" instituce.

Zaujme i autorova fixace na oděvní průmysl, jehož překotný rozvoj považuje za stabilně první jednoznačný příznak jakékoli průmyslové revoluce; změny ve způsobu oblékání pak za vlaštovky značící jaro blížících se revolučních změn.

25.10.2019


19841984G. Orwell (pseudonym)

Geniální dílo. Orwellova schopnost vhledu a domýšlení všech zákonitostí totalitarismu je neuvěřitelná. Řadím mezi svých TOP 10 románů.

16.05.2014


451 stupňů Fahrenheita451 stupňů FahrenheitaRaymond Douglas Bradbury

Román průměrné úrovně. Slušela by mu spíše forma kratší povídky. Nicméně, dystopická vize vyprázdněné, odlidštěné společnosti je až děsivě aktuální, přestože sama kniha byla napsána již v roce 1953.

"…vezměme si menšiny v naší civilizaci. Čím víc je obyvatelstva, tím více je menšin. Hlavně, abyste se nějak nedotkli citů milovníků psů a chovatelů koček, citů lékařů, advokátů, obchodníků, ředitelů, mormonů, baptistů, unitářů, Číňanů, Švédů, Italů, Němců druhé generace, Texasanů, Brooklyňanů, Irčanů, lidí z Oregonu nebo z Mexika… … čím víc se zvětšují trhy, tím spíš si musíš dát pozor, aby ses nedotkl něčích názorů. Je třeba šetřit nejvniternější cítění těch nejnepatrnějších menšin. Spisovatelé plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje! - A oni je zavřeli! Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy… rozbředli ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt…"

"… Tady to máš, Montagu. Nepřišlo to shora od vlády, cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, vůbec ne! … celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátu… "

Z toho jednoho až mrazí.

13.07.2020


Rudý ZemanRudý ZemanJaroslav Kmenta

Ač Jaroslav Kmenta nepatří mezi vyloženě nadané spisovatele, jeho práce je nesmírně důležitá. Jako novinář je dobrý. Kniha je opět - očekávaně - investigativní žurnalistikou nataženou na x set stran. Po přečtení Rudého Zemana v člověku významně zesílí již tak mocná touha, aby zbývající doba prezidentova úřadování utekla co nejrychleji a hlavou našeho státu se zase jednou stala osobnost - mimo jiné - s alespoň základní mravní integritou, slušností a nadhledem. A se schopností vybírat si vhodné spolupracovníky.

17.12.2020


Černá zemČerná zemTimothy Snyder

Další nadmíru zajímavá kniha předního amerického historika. Ten v ní předkládá výsledky svého bádání, v němž si kladl otázku, jak prakticky mohlo dojít k něčemu takovému jako je holokaust; a rovněž, jak až hluboké může být odtržení lidí od člověka definující lidskosti. Velice zjednodušeně řečeno, dochází k tomu, že zásadními předstupněmi holokaustu je zničení státu a destrukce byrokratických struktur, ergo ponechání obyvatel v prázdné zóně, v zóně bez-práví. K tomu fakticky došlo za války v Polsku a východních částech Sovětského svazu (Estonsko, Litva, Lotyšsko, Ukrajina, Bělorusko) a právě na těchto územích došlo téměř k totálnímu vybití židovské populace. Autor to porovnává s čísly a poměry zabitých Židů v okupovaných či na Němcích závislých zemích Evropy, kde poměr přeživších Židů byl výrazně vyšší. Zdůrazňuje i daleko větších ochotu občanů rozvrácených států ke kolaboraci a vykonávání aktů násilí na svých spoluobčanech.

Vedle tragédie Židů nepřestává čtenáře fascinovat i nezměrné utrpení Poláků, kteří si prošli neuvěřitelným desetiletým martyriem od poloviny třicátých let do poloviny let čtyřicátých. V tomto období došlo, mimo jiné, k vyvražďování etnických Poláků v Sovětském svazu kvůli domnělé kolaboraci s Polskem nebo prostě jen v rámci etnických čistek, hladomorům, k okupaci dvěma velmocemi současně, systematickému vyhlazování polské inteligence na okupovaných územích (ať již Němci či Sověty), masakrům Poláků na polských území s ukrajinskou většinou (Volyň), likvidaci varšavského povstání, následnému vybití obyvatel Varšavy a srovnání města se zemí, vypořádání se s polskou povstaleckou Zemskou armádou, která se po skončení války navíc z nepřítele Němců stala i nepřítelem Sovětského svazu. Sovětům se nehodilo, že byla řízena polskou vládou z britského exilu, označili ji jako fašistickou, vojensky zlikvidovali a velké množství zajatých příslušníků Zemské armády popravili. Akumulovaně s holokaustem to všechno jsou události, co jdou až na samotnou hranici imaginace, kterou je člověk schopen snést.

Na závěr autor porovnává svět třicátých let dvacátého století s dneškem a poukazuje na hrozby, které by, při nešťastné souhře náhod, mohly vyústit v obdobně fatální kolizi, jako bylo vypuknutí druhé světové války. Je dobré mít na paměti, že tím nejpravděpodobnějším aktivním hráčem případné budoucí kolize je Čína.

Nedá mi ještě nezmínit překladatelský folklór, který občas z českého textu bije do očí. Kupř. takový výraz "čerstvá voda", kterou překladatel otrocky převedl z anglického termínu "freshwater", který ovšem prakticky znamená nikoli čerstvou, nýbrž sladkou vodu, přeneseně též vodu pitnou. Je to zde na několika místech a ruší to… "Polovina ČERSTVÉ vody a asi dvacet procent podzemních vod jsou v Číně znečištěny tak, že nejsou pitné…" ufff.

23.05.2020


Laskavé bohyněLaskavé bohyněJonathan Littell

Velmi nevyrovnaná kniha. Precizně propracované pasáže jsou kombinované s lacinými zápletkami s někdy až parodickým nádechem (jako např. "sehraná dvojice policistů Ječný & Cígler" :-), kýčovitý dr. Mandelbrod apod.). Otravné jsou snové a fantazijní pasáže, které zejména na konci románu dosahují rozsahu téměř nesnesitelného. Hlavního hrdinu autor koncipoval tak, aby se s ním skutečně téměř nikdo nemohl ztotožnit, což je vposledku spíše na škodu, jelikož taková postava je stěží uvěřitelná. Co se ovšem autorovi velmi podařilo, byly pasáže, ve kterých přibližuje atmosféru v řadách německých služebníků genocidy a líčení hrůz s ní spojených. Rovněž historické osoby jsou údajně vykresleny bez větších připomínek věrně.

14.05.2014


Kundera: Český život a dobaKundera: Český život a dobaJan Novák

Český emigrant Jan Novák přináší další nálož stránek, tentokrát v podobě variace na biografii spisovatele. Ač je ústřední postavou knihy důležitá figura českého intelektuálního prostředí padesátých až sedmdesátých let - Milan Kundera, kniha se snaží přinést komplexnější obraz celé české (a slovenské) kultury psaného slova těchto desetiletí. Místy je snad až příliš detailní, ovšem stává se, že tu a tam právě z detailu probleskne onen "duch doby", který je v každé době implicitně přítomen v mainstreamu tvorby.

Snad ani nemá cenu zmiňovat, že Kundera Novákovi sympatický není a na mnoha a mnoha místech knihy jeho antipatie celkem výrazně ovlivňují vyznění té které události, situace či hodnocení kvality napsaného. Jeho sugestivní otázky bez odpovědí jsou často trapnou manipulací, která se snaží navést čtenáře tam, kam by si sám autor snažně přál, ale chybí mu pro to pádné důkazy a občas i logika. Popisy jinak neutrálních událostí mají správně zvolenými výrazy ve čtenáři vyvolat negativní přídech. Kapitoly ke Kunderovým dílům se nesou v duchu nikoli literárního rozboru díla, nýbrž spíše v duchu snah najít v nich něco, co by - nezřídka velmi chatrně - podpořilo životopiscův náhled na tohoto nebohého muže. Podle vyjádření několika literárních vědců též Novák vědomě nepoužil řadu nehodících se materiálů, podkladů a důkazů.

Nicméně, pokud si toto všechno čtenář uvědomí a nastaví příslušný filtr, přes který knihu čte, nejde neocenit šíři nabytých informací a snahu o maximální vytěžení dostupných zdrojů (např. archívy StB, Ivo Pondělíček, spolužáci atd.). Navíc situace, kdy autor nenahlíží na Kunderu jako na modlu, mu umožňuje psát i o věcech, které by uctivý životopisec rozhodně vynechal, což nutně nemusí být vždy na škodu.

Konvenovalo mi členění textu knihy do velkého množství krátkých kapitol, které mi četbu dynamizovaly a ulehčovaly. Na druhou stranu, kniha tak možná působí roztříštěněji, než by bylo vhodné. Užitečnou funkci mají i vnořené medailónky několika osobností, které rozšiřují plastický obraz doby. Tu a tam textem probleskne zajímavá myšlenka nebo metaforicky pěkně vykroužený postřeh.

Jak tedy knihu ohodnotit? Je jistě výsledkem olbřímí práce. Objevila několik dosud neznámých Kunderových děl. Je silně nevyvážená směrem ke Kunderovi jako lotrovi a "deviantovi". Ovšem neomezuje se pouze na Kunderu, nýbrž snaží se o ucelenější pohled na "jeho" českou dobu. Suma sumárum - silně tendenční, ale užitečná kniha průměrné úrovně.

P.S. Schopnost J. Nováka trefně charakterizovat tu kterou osobnost velmi v mých očích snížil popis A. Dubčeka, kterého Novák označuje jako "bezbarvého aparátčíka". Přitom právě Dubček se stal veřejností nekriticky obdivovanou tváří Pražského jara, milovaným politikem, jehož popularita si nezadala s leckterou českou "rockovou hvězdou"; zvláště u žen. Že to byl současně nepříliš bystrý slaboch je věc druhá.

24.04.2021


Továrna na absolutnoTovárna na absolutnoKarel Čapek

Tohle není román. To je satirická nábožensko-politicko-ekonomická studie. Na první pohled roztříštěné dílo, které Čapek psal ve formě fejetonů, skrývá silné poselství, obzvlášť aktuální v dnešní době. Tato kniha je navíc důkazem, jak blízko měl mnohdy Čapek k Haškovi.

09.08.2014


Až na dno zradyAž na dno zradyJiří Pernes

Místy až beletristicky laděná biografie jedné z nejvýraznějších osobností Protektorátu Čechy a Morava. Setkáváme se s člověkem, který začínal jako legionář, vojenský teoretik a neúnavný publicista nadšeně pomáhající budovat samostatné Československo, aby končil jako zrádce národa, oddaný německý přisluhovač a nejnenáviděnější Čech. Jeho názorový zvrat je zvláštní kombinací přesvědčení, svérázně vnímaného českého národovectví, těžké frustrace z důsledků mnichovské krize a potřeby nadstandardní životní úrovně.

Moravský historik (a politik) Jiří Pernes do knihy vtělil i svůj názor do nekonečné diskuze o tom, zdali jsme se měli v září 1938 bránit či nikoli. Píše doslova:

"Ztráta státní samostatnosti nebyla tím nejhorším, co Čechy a Slováky přijetím mnichovského diktátu potkalo; to se koneckonců může stát každému národu, který nedokáže čelit náporu silnějšího útočníka – vždycky však ještě existuje možnost vývoj zvrátit a nepřítele vyhnat. To je škoda velká, ale napravitelná. Český a slovenský národ však akceptováním mnichovské dohody čtyř velmocí potkaly škody nenapravitelné: je totiž zásadní rozdíl v tom, zda člověk podlehne se zbraní v ruce, nebo se vzdá dobrovolně, ochromen strachy při pouhém pohledu na protivníka.

Prohra v čestném boji má pozitivní dopad i na poraženého, dodává mu sebeúcty, o jeho hrdinství, byť skončilo tragicky, si vyprávějí ještě vnukové a jejich potomci, a nacházejí v něm inspiraci k vlastním velkým činům. Dobrovolná kapitulace bez pokusu o odpor je tím nejhorším, co se může stát jednotlivci i národu. Je horší než smrt, je nesrovnatelně horší než utrpení krutého boje. Benešovi se rozhodnutím ustoupit tlaku čtyř velmocí podařilo zlomit páteř národní hrdosti. Sebevědomí, získané hrdinským bojem legií za svobodu, které neslo nádherné plody, na podzim 1938, bylo obráceno vniveč. Češi a Slováci od té doby poměřují statečnost a chytráctví kupeckými váhami, vždycky si nakonec spočítají, že je výhodnější tlaku silnějšího ustoupit a svoji zbabělost omlouvají tím, že jsou slabí a že je jich málo." K tomu není co dodat...

14.05.2014


Dva proti ŘíšiDva proti ŘíšiJiří Šulc

Výborně napsaná, strhující kniha. To snad ani není historický román, nýbrž obživlá historie.

10.02.2017


Západ a ti druzí: Globalizace a teroristická hrozbaZápad a ti druzí: Globalizace a teroristická hrozbaRoger Scruton

Poselství knihy se dá shrnout do těchto jejích odstavců:

Jsme odchovanci osvícenství, prožívajícími úpadek té podoby členství, která je pro osvícenství nezbytná, a stáváme se kořistí pověr, které se objevují spolu s rozpadem ortodoxií. Zároveň máme bezprecedentní technologickou moc, která nutí k neustálému zrychlování kontaktů a výměny po celé zeměkouli. Do styku se dostávají lidé, kteří ve skutečnosti nemají jak se jeden druhému přizpůsobit, a pohled na západní svobodu a prosperitu kráčející bok po boku se západní dekadencí a rozkladem západní loajality nutně vyvolává v těch, kteří nám závidí jedno a pohrdají druhým, zuřivou touhu trestat.

Globalizace uvrhla islámský svět do krize, protože mu předvedla světskou společnost, která se udržuje při životě zákony, jež vytvořili lidé, a dosahuje rovnováhy bez pomoci Boha. Vymazala také mnohé zvyklosti a způsoby života muslimů a zničila starobylé pastevecké tradice, které nahradila falešnou a pokořující ekonomikou čisté spotřeby, již neživí práce, ale nafta. Zároveň se znovu probudila věkovitá nostalgie po království dobra, v němž bude na zemi ustaven opravdový řád šaríe, a ti, kdo zkazili Prorokovo společenství, budou nakonec zničeni. Výsledná psychologická směs je výbušná a ponouká mladé muslimy, aby vyjádřili svou nespokojenost s režimy, jež jim vládnou, s globální ekonomikou, která tyto režimy financuje, a s bezbožným způsobem života všude pronikajícím do dar al-islam.

(od ukončení války ve Vietnamu)… Občané západních států ztratili chuť vést zahraniční války, ztratili důvěru ve svůj způsob života a vlastně si už nejsou jisti, co od nich tento způsob života vyžaduje. Ve stejné době se západní národy začaly střetávat s novým protivníkem - protivníkem, který věří, že západní způsob života je z hloubi chybný, ba možná je dokonce urážkou Boha. Západní společnosti v záchvatu jakéhosi zatmění mysli umožnili tomuto svému protivníkovi, aby se uprostřed nich usadil, místy, jako ve Francii, Británii a v Holandsku, v ghettech, jež udržují jen slabé a často nepřátelské vztahy s okolním společenským řádem. A jak v Americe, tak v Evropě začala růst touha po appeasementu v podobě veřejně projevovaných výčitek a stupňování veřejného zavrhování našeho kulturního a náboženského dědictví.

Tradiční islámská společnost chápe zákon jako soubor příkazů a doporučení stanovených samotným Bohem. Tyto výnosy jsou nezměnitelné, byť o jejich využití v konkrétních případech se lze právně přít. Zákon v pojetí islámu je požadavek naší poslušnosti. Jeho autorem je Bůh. Do jisté míry je to opak pojetí zákona, které jsme zdědili s myšlenkou občanství. Zákon je pro nás zárukou našich svobod. Jeho autorem není Bůh, nýbrž člověk, který jej vytváří v souladu s citem pro spravedlnost, jenž je vlastní našemu lidskému stavu. Nejedná se o systém Božích příkazů, vychází z našich lidských dohod.

25.01.2017


Svět včerejškaSvět včerejškaStefan Zweig

Požitek číst. Pozoruhodná autobiografie psaná brilantním jazykem skvělého pozorovatele a znalce lidských duší Stefana Zweiga. Skrze svůj vnímavý intelekt předkládá čtenáři obraz společnosti své doby a její dynamický vývoj. Jeho pouť začíná na sklonku devatenáctého století, pokračuje přes první roky příslibůplného 20. století, převalí se přes tragédii I. světové války, obtíže poválečné Evropy a končí nástupem temných a ničivých ideologií fašismu a nacionálního socialismu. Významnou součástí obrazu společnosti jsou postřehy z osobních setkání s tehdejšími evropskými osobnostmi kultury, politiky a vědy (namátkou Roman Rolland, Rainer Maria Rilke, Sigmund Freud, Richard Strauss, Walter Rathenau, Theodor Hertzl, Maxim Gorkij, Bernard Shaw, H. G. Wells, atd.). Jejich profilové skicy - často jen na pár řádcích či odstavci - dokáží mistrně načrtnout ducha příslušné osobnosti.

Jako Čech čekal možná čtenář i nějakou tu zmínku o Češích jako celku či alespoň některých jeho osobnostech. Ačkoli však Zweigův otec vybudoval nejvýznamnější textilní továrnu na českém území (konkrétně v Liberci), o Češích se v knize téměř nic nedozvíme; až na dvě zmínky, přičemž jedna naráží na pohraniční spory Čechů a Poláků po vzniku jejich republik a druhá na nemožnost Rakouska uzavřít spojenectví Československem, ve kterém vůči Rakousku údajně stále "přetrvává nevraživost".

Asi nejdůležitější - ač nepřímé - vyjádření vztahu k Čechům se objeví, když Zweig líčí poslední roky před vypuknutím druhé světové války a popisuje narůstající obavy a strach z blížícího se mezinárodního konfliktu. Přiznává totiž, že se rovněž nechal unést a společně s celou Anglií (kde žil v exilu) oslavoval Nevilla Chamberlaina po návratu z Mnichovské konference, který již na schůdcích letadla mával papírem a oznamoval, že přináší "peace for our time". Přesto, na jaké podmínky musela Velká Británie (a Francie) v Mnichově přistoupit (podstoupení příhraničních oblastí Československa Německu), převážná většina obyvatelů britských ostrovů tuto oběť nepovažovala za důležitou v porovnání s příslibem zachování míru; byť jakkoli pochybným.

Není rovněž bez zajímavosti (jak v doslovu uvádí Eduard Goldstücker), že Zweigovi bylo od určité části jeho současníků vyčítáno ústupnictví, jakýsi radikální pacifismus, snaha o zachování míru za každou cenu, i kdyby to mělo znamenat vládu zla. Jedním z jeho velkých kritiků byl kupř. Thomas Mann, který nakonec i Zweigův dobrovolný odchod ze světa označil jako zbabělosti.

18.12.2018


Tma 2.0Tma 2.0Ondřej Neff

První polovina knihy je pozoruhodná, ač se člověk neubrání pocitu, že popis změn po výpadku elektrické energie je příliš úzký... ovšem druhá (oproti první Tmě kompletně přepsaná) polovina je tragická. Připadalo mi, jako by ji autor psal v jakémsi nihilistickém afektu, kupř. poté, co ve volbách prohraje jeho oblíbená politická strana :-). A ostatně, nesdílím názor autora na lidi jako celek; anebo alespoň jejich převážnou většinu.

03.07.2015


Prezident Beneš mezi Západem a VýchodemPrezident Beneš mezi Západem a VýchodemEduard Táborský

Kniha Benešova osobního tajemníka z let 1939-1945 je zasvěceným příspěvkem k nekonečným diskuzím ohledně chování a rozhodování tehdejšího československého prezidenta v kritických letech 1938 a 1948. Zabývá se ovšem i Benešovou činností v mezidobí. Zatímco rozhodnutí o postoupení sudetoněmeckých oblastí Říši v roce 1938 je pro Táborského v určitém smyslu pochopitelné, horší je to s Vítězným únorem, který, podle autorova mínění, Beneš nezvládl.

Z knihy mimochodem vyplývá i jeden dost ostrý rozpor v Benešově názorové struktuře. Zatímco na jednu stranu nepřestal nikdy kritizovat politiku appeasementu západních mocností vůči Německu, sám naprosto stejnou politiku uplatňoval vůči Sovětskému svazu a českým komunistům; nakonec s podobně tragickými následky.

14.05.2014


Breviář pozitivní anarchieBreviář pozitivní anarchieVlastimil Vondruška

Extrémně čtivé, ač občas i díky částem s nádechem historického bulváru. Ale zejména v poslední části je autorova argumentace bravurní.

10.08.2017


Antialkorán aneb nejasný svět T. H.Antialkorán aneb nejasný svět T. H.Patrik Ouředník

Shrnující autorův závěr: "Co zbývá? Není toho mnoho. Vzdorovat islámskému teroru - ozbrojenému i ideologickému - , pít šampaňské, chodit na koncerty a flirtovat. Chovat se k evropským muslimům, jako by neexistoval islámský teror. A zároveň trvat na svém a spíše než hlásat čím dál nerozumnější reasonable acommodations s muslimskými představiteli, neomylně vedoucí ke kompromisům čím dál jednostrannějším - podporovat disidenty, feministická sdružení a ateisty v islámských zemích, podporovat je otevřeně, nepokrytě, bezohledně. Neboť právě oni jsou dnes záštitou evropského osvícenství."

10.01.2019


Maxmilián I.Maxmilián I.Sigrid-Maria Größing

Životopis habsburského císaře Maxmiliána I. byl patrně určen pro odrostlejší děti či nepoučitelné romantiky. Již po přečtení několika málo desítek stran si čtenář navíc uvědomí, že genderová studia mají svůj význam a dílo má určité rysy ženského psaní. Nadto nepříliš erudovaného a bystrého. Úhelným kamenem autorčina historického zájmu jsou typicky ženské oblasti: vztahy, svatby a slavnosti. Na její vášni pro historii je až příliš patrné, že má svůj pramen spíše v romantickém založení než v zájmu nalézat pravdu či odkrývat hlubší souvislosti; o ambici uchopit onoho příznačného "ducha doby" a předat ho čtenářům ani nemluvě.

Kniha je až tak prodchnuta emočně laděným výrazivem a natolik neobjektivním podáním, že vposledku není životopisem, nýbrž špatným a roztěkaným historickým románem hraničícím tu a tam s pohádkou. Dozvídáme se např., že "dámy, které turnajům přihlížely v nejnovějších robách z drahocenných látek posázených drahými kameny a lemovaných nejdražšími kožešinami, obdivovaly krásné rytíře..."; hned o odstavec dál pak: "když se společnost zápolení nabažila, sedala k tabuli, kde v křišťálových sklenicích zářilo tajuplně tmavorudé víno a světlo svící se odráželo ve zlatých a stříbrných mísách. Maxmilián byl výtečný společník..."; anebo "Ale všichni přítomní hodnostáři nebyli nic ve srovnání s krásným Maxmiliánem ve zlatém brnění, který přezářil všechny kouzlem svého mládí. Působil dojmem pohádkového prince, který přitáhl zdaleka, aby po překonání mnoha nebezpečenství a překážek mohl konečně na velkém schodišti do hradu vzít do náruče svou princeznu." Nemůže snad být brakovější způsob psaní.

Absolutismy autorka rozhodně nešetří. Např. Maxmilián byl "geniální", "nejkrásnější", "nejsilnější bojovník", "nejlepší možný císař", atd. To by samo o sobě snad ani nevadilo, kdyby se v knize objevily nějaké zvláštní důvody pro takovou charakteristiku. Postupně se (a nutno říci, že značně zmateně) dozvídáme, že celý život Maxmilián v podstatě stále s někým bojoval (většinou neúspěšně), neuměl udržet groš, nezabránil tomu, aby mu říšský sněm výrazně omezil jeho vlastní moc a že sice zavedl v Tyrolsku jakousi základní podobu úřednického aparátu, převzal ji ovšem odjinud. Grössingová si postavu Maxmiliána I. nekriticky oblíbila, díky čemuž je podávána značně zkresleně. Všichni jeho soupeři jsou líčeni téměř výhradně negativně, setkáváme se tu s několika "úhlavními nepřáteli", desítkami intrikánských mizerů, vychytralých politiků, zrádných "lancknechtů", kdežto Maxmilián životem prochází vždy bílý jako ta pověstná lilie.

Snad největším nepříjemným překvapením je, že v knize po znalostech dychtící čtenář nenalezne nic, co by mu přiblížilo a alespoň zhruba rozkrylo dobu, ve které Maxmilián žil. Rakouské původkyni této knižní perly buď unikají širší politické, ekonomické, sociální a historické souvislosti, anebo se prostě o ně odmítá se čtenářem dělit. Zmiňovány jsou války, nařízení, svatby, smlouvy, historické osobnosti, ovšem vzájemně je nic logicky nespojuje. Objevují se náhle a chvíli poté opět zmizí. Paradoxem je, že dopodrobna čteme o průběhu menších a ještě menších slavností a svateb, na skutečně podstatné záležitosti autorce nezbývá místo nebo je prostě nechápe. Když se už už zdá, že se objeví rozbor složitější situace, výklad náhle končí zoufalou berličkou typu "nakonec všichni válčili proti všem a nikdo vlastně nevěděl s kým bojuje" nebo "politické vztahy byly v těch dobách skutečně složité a nepřehledné" (jako kdyby někdy byly jednoduché a přehledné...).

Občas má čtenář pocit, že si z něho autorka přímo utahuje. Např. na jednom místě celkem jednoznačně uvádí "Jeho (Maxmiliánův) oděv byl ve srovnání s jinými tak nenápadný, že na francouzském dvoře nad oblečením římskoněmeckého císaře přímo ohrnovali nos." O jednu stranu dál však k překvapení zjišťuje "Když Maxmilián, oděný do lesklých a zářivých látek, které si nechával posílat z Milána, projížděl na koni ulicemi měst, nebral jásot mužů a žen v hustých špalírech konce. Již zdálky zářily ve slunci drahé kameny, rubíny, diamanty a smaragdy. I když žádné poklady nevlastnil, šperky, které s sebou vozil, představovaly celé jmění (sic!)." Anebo "Maxmilián byl totiž člověk, který nedokázal potlačit své city a nedovedl se přetvařovat"; opět o jednu stranu dále však stojí "Byl (Maxmilián) natolik diplomat, že dokázal ukázat přívětivou tvář i v tak nebezpečné hře." Takových do očí bijících protimluvů je v knize více. Dočkáme se dokonce i takových logických zvláštností jako např. "Celý svět byl svědkem tohoto nehorázného činu (uloupení manželky), a dokonce i papež v Římě nad ním raději přivřel oči... a požehnal mu."

Čas strávený s tímto dílem byl pro mne utrpením. Přistupoval jsem k němu jako k seriózní biografii a dostal něco naprosto odlišného. Říká se, že zážitek nemusí být až tak hezký, jako silný. Císaře Maxmiliána I. si proto v té nekonečné řadě různých králů a vládců budu jistě nadosmrti pamatovat. Na druhou stranu, pro milovníky Rozumu a citu, Pýchy a předsudku, Jarmily Loukotkové apod. bude čtivá kniha Maxmilián I. - Zakladatel habsburské světové říše určitě příjemným společníkem při dlouhých podzimních večerech.

14.05.2014odpad!


Co se děje se světem?Co se děje se světem?Václav Cílek

S knihou jsem měl trochu problém. Zhruba v půlce jsem ji chtěl odložit, neboť se jaksi nedostávalo k tomu, k čemu mě navnadil její titul. První polovina je v podstatě soubor na esejů na téma: zahrádka, umění a cestování. Když v půlce knihy dojde autor k podstatě, rychle se informačně vyčerpá a následuje dojezd, který charakterizuje směsice názorů na různorodá témata včetně třeba fenoménu zombie... Obecně je mi autorův postoj a náhled na svět sympatický, ale tato kniha je takovým příliš široce rozkročeným slepencem vědeckých faktů, náhledů a názorů různé hloubky a kvality. Tak si skoro říkám, že Cílek je mnohem lepší řečník, sloupkař až esejista než autor mohutnějších literárních útvarů.

25.08.2017


Velká výměnaVelká výměnaRenaud Camus

Předesílám, že hodnotím knihu, nikoli její odkaz. Je koncipována jako takové "sebrané spisy", resp. jedna esej + sebrané proslovy. Přestože autorovi rozumím, soucítím s ním, s jeho vhledem do situace souzním, čtení této knihy bylo pro mne utrpením. Vzhledem k rozsahu je to čtivo tezemi chudé, kde rozkošatělé věty zakrývají obsahovou řídkost, přičemž se každá teze v textu mnohokrát v různých formách opakuje. Argumentačně není též nikterak výživná. Stručně a krátce, není to o mnoho víc než (pochopitelný a oprávněný) intelektuální pláč (po francouzsku rozvleklý v marné snaze o duchaplnost) nad tím, jak jde tradiční Francie nezadržitelně k šípku a nikdo s tím nic nedělá.

Pozn. Pokud by byla kniha rozsahem desetinová, šel bych s hodnocením mnohem výš.

Několik vybraných odstavců:
Je-li přítomen člověk, je i nerovnost, tedy lidskost… Jaká je rovnost… mezi katanským a zkorumpovaným tyranem, jako je Muammar Kaddáfí, a spisovatelem, jako je Václav Havel, jenž vkládá svůj talent, odvahu a život do služby k osvobození své země a svého národa? (str. 62-63)

Ostatní populace (ale možná se to mění) záviděly obvykle západním a konkrétně, co se nás zde týká, evropským společnostem. Chtěly se k nim přidat a těžit s nimi z výhod, jež u nich viděly: mnohem vyšší životní úroveň, mnohem rozvinutější a ochrannější systémy sociálního zabezpečení, menší korupce, lépe zaručené osobní svobody, stabilnější politické režimy v souladu s právním státem. Zdá se však, že globálně (jako obvykle se pochopitelně najdou všechny možné individuální výjimky…) špatně pochopily jednu věc: že tyto skutečně tak výhodné systémy, zejména v porovnání s těmi, na něž byly zvyklé, jako protihodnotou a podmínku vlastní existence uplatňovaly rozsáhlý soubor přijímaných omezení, vysoký stupeň občanskosti a vědomí formy…, hluboce zakořeněný smysl pro společenskou smlouvu a její ctnosti. A to jsou rysy nabývané dlouhodobým cvikem, který u národů ještě víc než u jedinců a rodové linie vyžaduje nejspíš řadu generací a nemůže vynechat některé nezbytné vývojové etapy. (str. 68-69)

Proč výměnismus není morálka:
První důvod, proč výměnismus není morálka, a to ani pod klamnou přezdívkou antirasismu a v pokřivené, falešné formě dogmatického antirasismu, je ten, že nehledí na pravdu. Není morálky bez pravdy. A výměnismus lže velmi a nejen tím, že skrývá svou skutečnou povahu, záměny a účinky za falešný pojem antirasismus. (str. 224)

Druhý důvod, proč výměnistická ideologie není a nemůže být morálkou, je ten, že svět, který zavádí, a který jsme si všichni mohli vyzkoušet, je děsný, odporný, a projevuje se každým dnem víc jako návrat do stavu před společenskou smlouvou. Jistě, nebohý a bezpomocný uprchlík nutně vzbuzuje soucit. Jsme přirozeně náchylní poskytnout mu to, co žádá a co nazývá azyl. Ale morálka nemůže pominout kantovský požadavek možné univerzalizace našich činů. A soucit se stává sentimentalitou a přestává mít cokoli společného s morálkou, jakmile gesta, k nimž vede, svět nejenže zdaleka nečiní lepším a citlivějším, lidštějším, harmoničtějším, inteligentnějším a duchovnějším, ale naopak brutálnějším, násilnějším, hloupějším, ošklivějším a nižším. A právě taková je bohužel realita, kterou stále obtížně skrývá jediná pohlednice, jíž výměnisté vystavují, klipy a seriály o společném životě, činící dle vlastních slov "život krásnějším". (str. 227)

Politická čest nemůže spočívat ve zbožňování jediné hodnoty, rovnosti, v neprospěch všech ostatních, pravdy, pořádku, veřejného klidu, spravedlnosti, bezpečnosti, poznání, civilizace. (str. 227-228)

12.12.2021


Březen 1939Březen 1939Břetislav Nakládal

Kniha je bolestivým čtením o období československého státu, které následovalo po promarnění snad největší vlny národního uvědomění od dob husitských válek.

Mobilizace československého vojska byla po potupné Mnichovské dohodě ze září 1938 odvolána, rozsáhlá území podstoupena Německu a morálka národa pomalu klesala k bodu mrazu. Prezident Beneš rezignoval, zčásti ze své vůle, zčásti na doporučení řady politiků, kteří argumentovali, že německá averze k němu není tím nejlepším výchozím bodem pro další jednání, jež měla za cíl poskytnutí německých záruk novým hranicím Československa, resp. tehdy již Česko-Slovenska. I přes jeho odchod z politické scény (nebo právě proto) a následnou emigraci se poslední předválečná demokracie ve střední Evropě dostávala rychle do područí Německa. Zbylí českoslovenští státní představitelé byli otřeseni, stále častěji ustupovali a pokorně plnili další a další požadavky, které Němci vznášeli jako podmínku uznání nových hranic Československa...

14.05.2014


Demokracie dnes a zítraDemokracie dnes a zítraEdvard Beneš

Kniha Edvarda Beneše - Demokracie dnes a zítra - je souhrnem esejů a přednášek vztahujících se k vývoji demokracie po první světové válce, její krizi ústící do druhé světové války a vizích dalšího vývoje.

V Benešovi se nezapře sociolog a žák T. G. Masaryka . Byl rozhodně člověkem, který se nikoli nevýznamně podílel na utváření politického prostředí meziválečné Evropy; jeho názory proto patří v kontextu doby k nejzasvěcenějším. Podrobuje tvrdé kritice tehdejší totalitní státy, zvláště Německo a Itálii; zmíněno je současně i Japonsko a zčásti Sovětský svaz. Jeho kritice se ovšem nevyhnou ani meziválečné demokratické státy, přičemž jedním dechem zdůrazňuje, že přes veškeré těžkosti, problémy a neúspěchy tehdejších demokracií vždy byl a zůstává demokratem.

14.05.2014


Září třicetosmZáří třicetosmJiří Langstein

Kniha z roku 1938 vytrysklá ze zklamaného srdce českého reportéra. Pohybuje se mezi beletrií a literaturou faktu. Občas se člověk neubrání pohnutí a záchvěvům národní hrdosti, častěji však národního ponížení. Pozoruhodný je i autorův dodatek z roku 1945. Jakoby ho psal někdo úplně jiný. V hlavním textu se zmínka o úloze Sovětského svazu v oněch krušných dnech měsíce září 1938 redukuje na čtyři pět zmínek, včetně trochu komicky znějící zmínky o tom, že Sovětský svaz zůstává v "hrozivém mlčení". Dodatek z roku 1945 je naproti tomu plný slov o "hrdinném Sovětském Svazu", "reakcionářích západního imperialismu", "Sovětský Svaz jako mohutný činitel ve válce i míru", "Sovětský Svaz jako hlavní původce vítězství" apod. Je to dokladem ohromného vzestupu prestiže Sovětského svazu po druhé světové válce, která se tak stala zásadní událostí umožňující proniknutí komunismu do civilizované Evropy.

14.05.2014


CestaCestaCormac McCarthy

Je nedlouho po globálním kataklyzmatu. Otec a syn jdou, vedeni prazákladním pudem.

Tyto dvě věty si stačí číst stále dokola a pustit si k nim kupříkladu "Quiet These Paintings Are/Outro" od Shape of Despair a člověk získá na dvanáct minut obdobný, ale mnohonásobně intenzivnější prožitek marnosti a bezvýchodnosti než za tři hodiny čtení tohoto ne-díla. Jestliže tato kniha dostala Pulitzerovu cenu, pak žiji ve světě, který má zcela jiná měřítka kvality. Informační hodnota 0, metafyzický přesah 0, jazyk 0, dialogy -1, atmosféra 3 z 10, poselství 2 z 10. Aktuálně snad nevím o knize, která by byla přeceněnější. Dokonce jsem měl po několik hodin od jejího dočtení chuť ji obřadně spálit. Pak mě ale koniášoviny naštěstí opustily a knihu jsem raději věnoval své známé. Z mého dobrého skutku pak prý měla pár dní krásné deprese :-).

16.05.2014odpad!


Islámská rozpínavost včera, dnes a zítraIslámská rozpínavost včera, dnes a zítraMartin Janeček

Kniha, která nesnese ta úplně nejpřísnější vědecká (objektivní) historická kriteria a je v podstatě protiislámským pamfletem. Drží se historických fakt, většinou je ovšem vysvětluje poměrně jednostranně z pozice židovsko-katolické. Nicméně, v základních bodech silně rezonuje s pocity poučeného čtenáře.

Některé myšlenkové konstrukty jsou natolik vystihující, že je čtenář nucen souhlasně kývat hlavou, některé natolik odvážné, že se neubrání úsměvu.

Mezi ty úsměvné patří např.:
"...zrod marxistické ideologie je spjat s vyhnanstvím Izraele mezi národy. Otec Karla Marxe, syn velkého rabína města Trevíru v Porýní, konvertoval ke křesťanství, očividně kvůli kariéře. Syn Karel nebyl schopen se s tím vyrovnat jinak, než že si vytvořil svůj vlastní systém, jakési nové náboženství, napodobeninu hebrejského mesianismu, od kterého ale odloučil to podstatné, víru v jediného Boha. Kdyby v té době židovský národ mohl žít ve své vlasti, v zemi Izrael, tak by se nic takového nestalo a miliony obětí marxistické ideologie mohly být ušetřeny".

nebo

"Historikové dokazují, že Balfourovo prohlášení (o závazku pomoci vytvořit židovský stát) by bylo mohlo být uveřejněno daleko dříve, kdyby v tom nebránili určití velmi vysoce postavení britští Židé, kteří se obávali, že úspěch sionismu by mohl podkopat jejich pozice v britské společnosti. Především baron Edwin Samuel Montagu, který byl ministrem zbrojního průmyslu v r. 1916 a poté od 1917 do 1922 státním tajemníkem pro Indii ve vládě Lloyda George. Kdyby Balfourova deklarace byla uveřejněna dříve, možná by se historie 20. století odehrála zcela jinak. Může se zdát nesmyslné spekulovat o tom, co by bylo, kdyby se nestalo to, co se skutečně stalo. Je snad ale možné si představit, že první světová válka by skončila rychleji. Miliony ruských Židů by možná dorazily do Izraele už tehdy. Cařihrad by byl navrácen křesťanům. Turecká část Arménie, kterou mírová smlouva v Sčvres přenechávala Arménům, by jim mohla skutečně zůstat. Velká říjnová revoluce by se možná neuskutečnila a my všichni jsme si mohli ušetřit komunistický útlak. A když víme, jak strach z komunismu ovlivnil historii, můžeme si myslet, že bez Říjnové revoluce by se třeba Hitler vůbec nedostal k moci."

06.12.2014


Bude válka v Evropě?Bude válka v Evropě?Hubert Renfro Knickerbocker

Zajímavá kniha amerického novináře H.R. Knickerbockera Bude válka v Evropě? Knickerbocker byl novinář, držitel Pulitzerovy ceny, žijící od roku 1922 v Evropě.

Ve své novinářské činnosti se soustředil zejména na hitlerovské Německo. Pečlivě sledoval vzestup Adolfa Hitlera, se kterým uspořádal několik interview. Velmi dobře se znal taktéž s Churchillem, Mussolinim a množstvím dalších významných evropských politických činitelů.

Pod vlivem narůstajícího zbrojení v Evropě, napsal Knickerbocker v roce 1934 knihu s výmluvným názvem Will War Come in Europe?, která byla přeložena do češtiny, kde v Nakladatelství Julia Kittla nást. vyšla pod názvem Bude válka v Evropě? Autor v ní stručně a dostatečně přehledně hodnotí situaci v mnoha možných potencionálních ohniscích konfliktu a zpovídá množství tehdejších politiků.

Evropské země dělí do jednotlivých táborů. Rozeznává tábor francouzský (Francie, Polsko, Jugoslávie, Československo, Rumunsko a Belgie), německý (Německo, Rakousko, Maďarsko a Bulharsko), italský (Itálie), anglický (Velká Británie) a tábor neutrálů (Švýcarsko, Holandsko, Španělsko, skandinávské a baltské státy). Sovětské Rusko považuje za zemi, "která žije příliš ve strachu a obavách před Japonskem, než aby byla pro Evropu něčím víc než velkým mocenským činitelem budoucnosti a hrozbou, o které Francie doufá, že by jí mohla držet v šachu Německo."

Knickerbocker píše: "Co naplnilo Evropu panickým strachem, je jméno Hitlerovo. Ani jeden mezinárodní vztah v Evropě nezůstal týž jako v době, kdy Hitler ještě nebyl kancléřem. Potud se zdá, že mínění světa potvrzuje úsudek, že Hitler znamená válku; na mnoha evropských místech panuje vysilující společný strach. Je to strach před tím, že by válka, až přijde odkudkoli, strhla všechny národy do svého víru a že by zničila civilizaci Západu. Amerika si nemůže dovolit, aby vůči tomuto rozšířenému mínění Evropy zůstala lhostejná."

Ne nevýznamná část knihy je věnována názorům tehdejšího československého prezidenta T. G. Masaryka a ministra zahraniční Evarda Beneše. Masaryk je podle Knickerbockera "Washingtonem Československa, doslovně otcem své země. Dnes cítí jeho národ, jeho dítě, že je Hitlerovým pangermanismem více ohrožen než kterýkoli jiný stát."

"Území Československa je položeno tak nešťastně, že by se motorisovaná německá a maďarská vojska ve čtyřech hodinách setkala ve středu Československa a že by mohla zemi rozdělit ve dvě poloviny. Češi prohlašují, že mají pouze minoritu, čítající 119 000 maďarských státních občanů. Maďarsko však tvrdí, že jde o více než jeden milion, a Maďaři jsou pokud možno ještě žádostivější "územní revise" než Němci."

Autor kapitolu o Československu uzavírá:

"Československo má ze všech spojeneckých zemí nejnepříznivější vojensky-zeměpisnou polohu. Dnes má pětašedesát milionů hitlerovských sousedů. Zítra může tento počet, stane-li se Rakousko hitlerovským, stoupnout na dvaasedmdesát milionů. Československo má ve svých vlastních hranicích tři miliony bojovných Němců, z nichž mnozí volají po sloučení s říší. Má za sousedy Maďarsko, jež nyní vede nový divoký propagační útok za znovuzískání Slovenska.

Ale Československo má své vzájemné obranné smlouvy s Francií, Rumunskem a Jugoslavií. Má nejmenší, ale nejlépe vyzbrojenou armádu ze všech zemí Malé dohody. Má Škodovy závody, největší zbrojovku ve Střední Evropě. A konečně má Beneše. On má pro udržení míru větší cenu než vojsko. Ale on sám odhaduje skutečné možnosti války a míru na padesát procent."

Jak vidno, Edvard Beneš americkému novináři imponoval. Je škoda, že se Beneš o čtyři roky později, v rozhodující chvíli, zachoval více jako chytrý než jako statečný státník.

V závěru knihy Knickerbocker shrnuje názory politiků:

Čs. president Masaryk: "Války nebude, protože není peněz."
Čs. ministr zahraničí Beneš : "Vyhlídky pro válku a proti ní v nejbližších pěti letech jsou stejně velké."
Maďarský říšský správce, admirál Horthy: "Války nebude. Risiko je příliš velké."
Generál Camille Walch, štrasburský vojenský guvernér: "Nejsem již optimistický."
Jihoslovanský král Alexandr: "Na Balkánu se válka nezačne."
Bulharský král Boris: "Válka se zdá pravdě nepodobná, dokud bude míti moc v rukou generace, která prodělal poslední válku."
Rakouský kancléř Dollfuss: "Mír Evropy závisí na nezávislosti Rakouska."
Otto Habsburský: "Mír Evropy závisí na nezávislosti Rakouska."
Francouzský ministr letectví, generál Joseph Denain: "Radujeme se z každého nového letadla, které vybuduje Anglie."
Francouzský ministr zahraničí Louis Barthou: "Před rokem jsem napsal, že v roce 1934 nemůže dojíti k válce. Dnes bych již nemohl projeviti tento názor."
Maďarský ministerský předseda Julius Gömbös: "Zda bude deset let mír? Neřekl jsem to sice výslovně, ale doufám v to z plného srdce."
Mussolini: "Mír na deset let."
Winston Churchill: "Obávám se onoho dne. Není daleko vzdálen. Jsme od něho odděleni snad jen jedním rokem, snad jen osmnácti měsíci."

A Knickerbockerův názor? "Karty jsou rozděleny tak, že všechno svědčí proti trvalému míru, nelze-li dosáhnouti omezení zbrojení."

16.05.2014


Zapomenuté příběhyZapomenuté příběhyMarian Kechlibar

Zdařile napsaná kniha, ve které není snad ani slovo navíc.

26.01.2019


PlatformaPlatformaMichel Houellebecq

Slovy Egypťana v knize: "Myslíte, že by islám mohl vzniknout v tak krásném kraji?" (Znovu ukázal na nilské údolí s opravdovým dojetím). "Ne, monsieur. Islám mohl vzniknout jen v blbý poušti, mezi smradlavými beduíny, co neměli nic jiného na práci než - s prominutímí - píchat velbloudy. Čím víc se náboženství blíží monoteismu, tím je nelidštější a krutější; a ze všech náboženství nikdo neprosazuje monoteismus tak radikálně jako islám... V žádné muslimské zemi nikdy neměly místo ani inteligence ani talent; ararbské matematiky, básníky a vědce známe jen proto, že ztratili víru".

06.08.2021


Sebedestrukce ZápaduSebedestrukce ZápaduPetr Hájek

Sbírka kratších esejů autorů seskupených kolem Václava Klause. Nepřináší nic než jakýsi stručný sumář aktuálních bojišť v rozběhlé kulturní válce. Asi nejpůsobivější shrnutí toho, co se děje na Západě, je odstavec z eseje Tomáše Břicháčka: "Výjevy klečících postav v amerických a evropských ulicích a na sportovištích jsou alegorií Západu, který je na kolenou - Západu duchovně vyprahlého, mravně a kulturně uvadajícího, dezorientovaného, ustrašeného, odlidštěného, sebenenávidějícího, zajíkajícího se ve své korektnosti, zbloudilého mezi falešnými modlami a náhražkovitými (ne)ctnostmi, zadluženého, vymírajícího."

27.03.2021


Ohrožená Evropa - Rodící se krizeOhrožená Evropa - Rodící se krizeGeorge Friedman

Dvě významné teze z knihy:

Civilizace jsou rozděleny do tří fází. První fáze je barbarství, doba, kdy lidé věří, že zákony jejich vlastní vesnice jsou zákony přírody, jak prohlásil G. B. Shaw. Druhá fáze je civilizace, kdy lidé nadále věří ve spravedlnost svého konání, ale zaobírají se myšlenkou, že by se mohli mýlit. Třetí fáze, dekadence, je chvíle, kdy lidé začnou věřit, že neexistuje žádná pravda, nebo že všechny lži jsou stejně pravdivé.

Hrubá síla, v níž kdysi spočívala evropská globální ekonomická moc, je pryč. Mocné státy jako Čína, Rusko a Spojené státy nabízejí tytéž výhody jako Evropa, ale důsledky porušování smluv jsou větší. V danou chvíli na tom možná nezáleží, ale jak se globální síly rozcházejí a Evropa stojí mezi nimi, absence hrubé síly bude čím dál významnější. Být bohatý a slabý je nebezpečná kombinace.

19.07.2021


1