sachista
komentáře u knih
Babička drsňačka
David Walliams
Přijal jsem pozvání do kouzelného světa Davida Walliamse a moc pěkně se bavil, někdy se pousmál, jindy mě píchlo u srdce. Srovnání s Roaldem Dahlem Walliams určitě snese. Celkový pozitivní dojem dotváří i velmi povedené ilustrace. Těším se na Pana Smraďocha.
Sněhulák
Jo Nesbø
Jo Nesbø opět nezklamal, napsal další vynikající detektivku, od níž se nedá odtrhnout. Sněhulák rozhodně aspiruje na nejsilnějšího a nejrafinovanějšího protivníka Harryho Hola. Přesto si neodpustím drobnou výtku, jsem přece jen konzervativní čtenář detektivek a pachatele bych chtěl takhle pěkně dostat naservírovaného až tak dvacet stran před koncem. Závěrečná akce byla sice napínavá a efektní, já bych se bez ní však určitě obešel. Nejvyšším hodnocením to ovšem stejně neotřese.
Na závěr musím konstatovat, že Kniha Zlín prezentovala skvělý nápad s vydáním omluvenky pro studenty a zaměstnance, že se kvůli četbě nemohou dostavit do školy a zaměstnání. Kéž by to všichni učitelé a zaměstnavatelé respektovali!
Před půlnocí
Lisa Jane Smith
Úroveň upířích deníků s každým dalším dílem upadá, je to zbytečně natahované a rozvleklé. Doufám, že utrpení bude ukončeno snad už definitivně posledním desátým dílem a fanoušci upíří tematiky se budou moci věnovat jiným, povedenějším sériím.
Elsyino tajemství
Camilla Läckberg
Stejně jako v Kameníkovi se před čtenářem odvíjí dva příběhy, které od sebe dělí šedesát let. A stejně jako u Kameníka takto pojatou detektivku hodnotím absolutně nejvýše. Prvních sto stran to sice vypadá na lehké čtivo spíše z kategorie "společenský román pro ženy", ale postupně se před námi odkrývá děsivý příběh z 2. světové války, jehož tajemství vyplavají na povrch v současnosti a tragicky zasáhnou do života několika osob. Jako vždy u Camilly Lackberg dostává prostor několik postav, takže můžeme sledovat jejich myšlenkové pochody a ačkoli jsem u předchozí Vlastní spravedlnosti kritizoval velký prostor, který byl vymezen Mellbergovi, v Elsyině tajemství naopak oceňuji "časové zrovnoprávnění" postav. Přestože jsou fakticky hlavními postavami opět Patrik a Erika, vzhledem k mnohovrstevnatosti zápletky má každá postava svůj nezanedbatelný význam pro současné vyšetřování i odhalování záhad minulosti. Pokud jsem hovořil o prvních sto stranách jako spíše rozjezdových, posledních sto stran se čte jedním dechem a věrný čtenář detektivek chce poskládat všechny části skládanky. Myslím si, že při pozorném čtení se dá pachatele odhalit, ale všechny souvislosti jsou odkryty teprve postupně. Camilla Lackberg opět napsala vynikající detektivku a já ji vedle Kameníka řadím mezi její nejpovedenější. Bude to také tím, že mě vždy nejvíc bavily detektivky, které se šťourají v temné minulosti. Netrpělivě čekám, až nám MOTTO umožní přečíst si další lahůdku z pera této švédské autorky. A v neposlední řadě patří velký dík rovněž překladatelce, paní Nováčkové.
Kajícník
Isaac Bashevis Singer
Možná jsem zvolil správný postup, když jsem si dílo I. B. Singera dlouho a dlouho odsouval, což může být důvodem, proč jsem si jeho zdařilou novelu Kajícník náležitě vychutnal. Židovské reálie vůbec neznám, ale jsem rád, že jsem se mnohé dozvěděl a četba mě nutila nalézt výrazy jako minjan či chucpe. Překvapila mě autorova radikálnost v některých oblastech, docela nemilosrdně cupuje západní svět, jeho způsob života, poměrně detailně rozebírá vztahy mezi mužem a ženou, nevěru a pokušení. Zajímavý je rovněž jeho postoj k vegetariánství, což, jak jsem se posléze dozvěděl, prostupuje i dalšími Singerovými díly. Kajícník nabízí pozoruhodnou četbu, jež nutí v mnoha ohledech k zamyšlení. Nyní už jeho další dílo nebudu odsouvat a brzy se vrhnu na jeho povídky.
Příběhy obyčejného šílenství
Charles Bukowski
Zjistil jsem, že Bukowskiho si vychutnám tehdy, pokud mezi čtením jeho dvou děl uplyne docela dlouhá doba. M. Malátný měl pravdu v tom, když prohlásil, že od Bukowského je nejlepší ta kniha, kterou si přečtete jako první. Nechci křičet, že je od něj vše na jedno brdo, ale člověk musí mít zkrátka náladu a nesmí se těch jeho fantazií, vulgarismů, nechutností a břitkého humoru přesytit. Mně se to u Příběhů obyčejného šílenství málem stalo.
Sbohem, město C. a pět povídek
Philip Roth
Po Rothově prvotině jsem sáhnul okamžitě po jejím zakoupení. Překvapil mě její výskyt na pultech knihkupectví, mylně jsem se domníval, že v češtině v nakladatelství Mladá fronta snad už muselo vyjít kompletní Rothovo dílo. Nejsilněji na mě zapůsobily povídky Sbohem město C. a Epstein, první zmíněná na mě dýchla správnou atmosférou, zcela jsem se přenesl do popisované doby a ačkoli románů a povídek o prvních láskách bylo, je a bude napsáno vrchovatě, stejně mě vzala tato povídka za srdce. Povídka Epstein byla zase mistrně napsanou tragikomedií. Naopak příliš mě neoslovil Fanatik Eli, to mi připadlo trochu překombinované.
Stará dáma vaří jed
Arto Paasilinna
Humorná kniha plná břitké satiry, černého humoru a určitých politických narážek. Z knihy sálá i ono velké soupeření Finska se svými sousedy a vlivy Švédska a Ruska na finskou historii, kulturu a architekturu. Hlavní postava Linnea je nesmírně sympatická a celou dobu jsem jí držel pěsti, aby se těm surovcům ubránila a dala jim co proto.
Mladík v odboji
C. D. Payne
V období mého dospívání doslova kultovní kniha, některé hlášky a výrazivo jsem s nejlepším kamarádem s radostí převzal. Přemýšlím, že se s časovým odstupem k sérii vrátím a doplním o nové díly.
Tanečník
Jeffery Deaver
Mé druhé setkání s opěvovaným autorem thrillerů a moderních krimi. Po Katedrále hrůzy jsem sáhl po jeho nejspíš nejslavnější sérii s Lincolnem Rhymem, přeskočil jsem Sběratele kostí, jejž jsem viděl ve filmové verzi. U Tanečníka jsem si celou dobu říkal, jo, je to napínavé, zajímavé, čtivé, občas příliš detailní a rozvleklé ohledně lítání a technikálií, ale posledních padesátých stran svým strhujícím vyvrcholením mně konečně objasnilo, proč je Deaver tak oblíbený. Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. Bravo.
Bez peří
Woody Allen (p)
Já jsem Woodyho věrný fanoušek řadu let, drtivou většinu jeho filmů doslova zbožňuju, ale občas se stane, že i nějaký film mě úplně neosloví. Tentokrát, pokud jde o sbírku Bez peří, jsem asi nebyl úplně v té správné náladě pro četbu povídek, u nichž střídá jedna absurdita druhou, extrém a nesmysl střídá jiný extrém a nesmysl. Bylo toho na mě už nějak moc, už jsem se tak nesmál jakou u Vedlejších účinků. V mém postoji k Woodymu, jeho filmům a sbírkám, to ale nic nemění. Možná se k tomu vrátím někdy jindy a budu se smát od začátku do konce. Závěrem - Děvka z Menzy a Impresionisté zubaři by měly být vytaseny zlatým písmem do dějin povídkového žánru.
Dej mi!
Irina Děněžkinа
Irina Děněžkinová mě svým výborem povídek mile překvapila, nejvíce jsem ocenil rozličnost žánrů, do nichž se pustila. Je to již nějaký pátek, kdy jsem Dej mi! četl a od té doby marně čekám na české vydání dalšího díla.
Osvobození
Lisa Jane Smith
Další díly upířích deníky jsou už klasickou nastavovanou kaší, čte se to poměrně rychle, ale postrádá to kouzlo prvních dílů. Navíc Osvobození údajně nenapsala ani sama L. J. Smith, nýbrž nějaký anonymní autor, pak to tak bohužel vypadá...
Záludná síť
Helene Tursten
Zatímco detektivky od C. Lackberg jsem si oblíbil a čekám netrpělivě na česká vydání její řady s Patrikem a Erikou, dosud jsem neměl tu čest seznámit se s tvorbou její krajanky Helen Tursten, jíž v Mottu vyšla již řada knih. Po Záludné síti spatřuji základní rozdíl mezi oběma autorkami ve stylu, zatímco knihy Lackberg na mě působí jako klasické detektivky s několika podezřelými, z nichž jeden je vrah, Tursten čtenáři naopak nabízí klasické krimi, kdy čtenář sleduje vyšetřování a není až tak důležité, kdo je pachatelem. Já se řadím spíše k příznivcům klasických detektivek a potřebuji špetku nějakého překvapení a vlastní invence, tím však další knihy H. Tursten nezatracuji (už jich v knihovně dalších pár mám :-))
Peppermint frappé
Monika Zgustová
Peppermint frappé mě naprosto pohltilo svoji dusnou atmosférou a právě ono mučivé čekání a očekávání si asi zažil každý z nás.
Zajetí
Lisa Jane Smith
Kdyby autorka zbytečně nenatahovala nudnou první půlku, mohl z toho být nečekaně svižný a napínavý 7. díl. Díky za druhou půlku odehrávající se v Temné dimenzi, zde se ocitáme v úplně jiném světě, zajímavě vykresleném. Do 150 stran jsem si říkal, že je to poslední díl, který si přečtu, ale už brzy sáhnu po pokračování, byť bylo údajně napsáno nějakým anonymem.
Třetí dívka
Agatha Christie
Po mnoha letech jsem se pustil do další lahůdky královny detektivek, kterou jsem dosud neochutnal. Tentokrát jsem byl překvapen, protože se mi nezdá, že jde o typickou "poirotovinu". Téměř celou knihu jako by neměl co vyšetřovat, až se mu celá skládačka spojí právě na konci. Nedá se říct, že bych byl tolik nadšen jako u jeho jiných případů, ale rozuzlení jsem tradičně neuhodnul.
Obchod na korze
Ladislav Grosman
Novelu, kterou jsem si vychutnal během jednoho večera na letní dovolené. Není to patrně úplně nejvhodnější knížka k moři, ale její vážné téma a poslání jí nic neubírá na čtivosti. Musím napravit svůj velký filmový hřích a zhlédnout český oscarový triumf.
Zabijáci
Jussi Adler-Olsen
Drsnější, brutálnější, krutější a pro mě možná kapánek slabší než Žena v kleci. Přece jen se řadím spíše ke klasickým vyznavačům detektivního žánru, kdy je čtenář nucen trochu zapojit svoji poirotovskou šedou kůru mozkovou a dumat nad tím, kdo a proč se dopustil zločinu. Uznávám však, že Adlerovi-Olsenovi o tuhle hru s čtenářem nešlo a servíruje nám podobně jako Stieg Larsson nemilosrdnou společenskou kritiku bohatého a suverénního státu, jednoho z evropských lídrů a vzorů. Pozlátko odkrývá nesmiřitelným způsobem.
Homo Faber
Max Frisch
O téhle knize jsem psal esej do předmětu Švýcarská literatura. Za svoji práci jsem byl hodně kritizován, protože jsem si dovolil srovnání Frische s jinou švýcarskou modlou Durrenmattem. U mě vítězí na celé čáře Durrenmatt, ale Frische nezatracuji, třeba si od něj ještě něco přečtu.