s-reader komentáře u knih

Kniha povídek Grahama Greena je dílo dobrého pozorovatele života. To je fráze, kterou se, samozřejmě v zastoupení jiného, smyšleného autora, sám charakterizuje. A aby zdůraznil, že je to fráze, dodávává: až na dřeň. Je to určitě výstižná charakteristika a já s ní musím souhlasit, ale vede mě spíše k úvaze, jestli povídky, ve kterých se odráží „obyčejný“ život, byť zdůrazněný detailním pohledem, jsou pro mě jako pro čtenáře dostatečně zajímavé. A nebo co mi v nich chybí aby mě zaujaly, chytily a nepustily. Chybí mi v nich kus autorovy duše. Jeho fantazie (kde se toulají tvé myšlenky, autore), jeho vnitřní prožitek (opravdu jsi tak nad věcí, nic tě nevzruší, nic tě nevyděsí, jsi tam vůbec?). Greenovy povídky jsou neemotivním popisem událostí, jež mě nedokázal nadchnout přes svou nespornou kvalitu.

20.06.2011

Když jsem se poprvé dověděl, že film Bély Tarra Satanské tango trvá 450 minut, nedokázal jsem si představit, o čem takový film může být. Pak se mi dostala do ruky předloha – kniha Lázla Krasznahorkaie. Přečetl jsem ji. Pořád mi nebylo jasné, jak je možné natočit podle této poměrně málo rozsáhlé knihy tak dlouhý film. Tak jsem si Satanské tango přečetl podruhé. Pomalu mi začalo svítat a ve chvíli, kdy jsem se pokusil o knize napsat poznámku, jsem to pochopil v plném rozsahu. Satanské tango je, přes svůj poměrně jednoduchý děj, kniha, ve které se skrývá mnoho vrstev. S malou nadsázkou bych mohl napsat, že popisem „o čem je“ a rozborem „co je pod povrchem“ by bylo možno popsat více stránek, než kolik jich popsal Lázlo Krasznahorkai. Upustil jsem tedy od pokusu vyhrábnou podstatu Satanského tanga tak jak na mě působí a jen jako malé přiblížení – opravdu velmi malé – se pokusím vyjádřit to co je na něm nápadné.
V krátkých popisech této knihy se většinou dovíme, že je to obraz zkázy, někdy „univerzální obraz zkázy“, někdy „obraz univerzální zkázy“. Oba výrazy jsou víceméně platné a neuděláme chyby, pokud tuto charakteristiku použijeme. Ale pokud si uvědomíme celý rozsah této zkázy a necháme na sebe působit její popis, začne před námi ožívat v každém detailu: špína, plíseň, připálený paprikáš, bláto, které se věčně lepí na boty, rozpadající se domy.
Ve obyvatelích osady, v těch ztracených existencích, se autor nepokouší najít ani náznak něčeho povznášejícího, nejsou to Hrabalovi hrdinové, ve kterých prosakuje lidskost i přes jejich ubohost a opilost. Naopak, je to agrese, pak otupělost a neklidný spánek s otevřenými ústy a odkapávající slinou.
A nejkrásnější a nejžádoucnější žena v celé osadě je vzápětí charakterizovaná jako „hloupá, tlustá, smrdutá, politá lacinou kolínskou“.
V té záplavě špíny a ubohosti zákonitě nemůže ani naděje na vysvobození přinést nic než zklamání a člověk si uvědomuje, jaké štěstí měli Vladimír a Estragon, že se Godota nedočkali.
Nemá smysl, abych dále zabředával do rozborů dalších aspektů Krasznahorkaiho díla. Jen si ještě neodpustím jednu poznámku nebo lépe řečeno drobnou otázku: je návrat Irimiáše a Petriny reálný, nebo to jen fantazie věčně opilého doktora?

7 09.06.2011

Dvojromán Kobold není na první pohled souvislý text. Teprve po přečtení se jednotlivé náznaky děje začnou v hlavě spojovat a vytvářet kompaktní celek. Příběh lidí, kteří jsou ve sféře vlivu násilnického a bezohledného Michaela Kobolda. Jméno Kobold není vybráno náhodou. Je to jméno ošklivého skřeta, který člověka straší v tísnivých snech. Pokud se ho pokusíte najít na internetu, zaplaví vás spousta odkazů na vysavač jisté firmy známé podomním prodejem, což zajisté může být také zdrojem zmíněných tísnivých snů, ale. mnohem výstižnější zmínka o tomto skřetovi je v románu Theun de Vries Skřeti z podsvětí.
Ale zpět. Radka Denemarková si opět vybrala nelehká témata pro svůj (dvoj)román, týraní a život ubohých lidí na pokraji společnosti. Témata, ke kterým nemusí čtenář, stejně jako ke knize Hitlerovy peníze, zaujmou jednoznačný postoj. Navíc své vyprávění podává v náznacích a útržcích, které si musí čtenář napřed nějakým způsobem poskládat, aby se před ním náhle celý naléhavý a tíživý příběh vynořil.
Nedělám si iluze o tom, že bych románu porozuměl dokonale, že bych pochopil a vstřebal všechny autorčinu myšlenky, je to text velmi složitý a komplikovaný, který se v některých částech porozumění vzpírá, ale uvědomil jsem si, že Radka Denemarková na svém románu pracoval dva roky a bylo by ode mne naivní chtít, abych ho pochopil za dva dny.

7 09.06.2011

SPOILER – přátelé, pokud vám opravdu vadí sebemenší prozrazení děje a domníváte se, že jste ještě Lolitou nepolíbeni, nečtěte dále.

„Je pravda, že v celém díle se nevyskytuje jediný obscénní výraz; a nejen to, obrněného šosáka, jehož novodobé konvence zvalchovaly tak, že bez záchvatu nevolnosti přijímá marnotratné šiky oplzlostí v banálních románech, bude nepochybně velmi šokovat, že zde je nenajde.“

Tato věta, kterou Nabokov použije v úvodu knihy, román charakterizuje a vymezuje ho, jako kdyby autor tušil, že výraz Lolita za několik let převezme do svého slovníku pornografický průmysl.
Lolita je úžasný román zejména z hlediska způsobu, jakým Nabokov analyzuje Humbertovo myšlení, obecně své myšlení, ještě obecněji mužské myšlení. Ne, neobjevuje nic nového, jen to nahlas vysloví.
Silných momentů bylo v knize dost, ale mne zaujala scéna, která jako silná koncipována nebyla. Scénu, ve které Humbert napadne Quiltyho. Nabokov ji paradoxně nedramatizuje, právě naopak z ní postupně dělá frašku. Tím zdůrazní absurditu toho šťastného/nešťastného úseku života páně Humberta. Drama se mění na frašku, pohled na příběh se stává jiným, autor v jedné scéně předestře jiné pojetí celého textu.

6 08.06.2011

Haruki, příteli, jakou hroznou past jsi nachystal na Hadžima! Past, ze které není úniku. Boj, ze kterého nelze vyjít se ctí.
Dočetl jsem, zaklapl knihu, ale příběh neskončil, převaluje se v mé hlavě z boku na bok jako líný vorvaň. Hadžime není vzor partnerských ctností, čtenář je v náznacích připravován na to, že má všechny předpoklady pro manželsko nevěru, včetně toho, že se ocitá v krizi bohatého a úspěšného třicátníka. Přesto mám dojem, že příčinou Hadžimova chování není třicátnícká krize, tato krize je snad příčinou, proč se snaží svou nevěru řešit tak, že vše probere s manželkou a snad by se jí i býval zeptal na radu, co má dělat dále. Na první pohled čestné chování v mezích dané situace. Na pohled druhý sobectví na druhou.
Je mi tě líto Hadžime. Vím, že každý z nás je hrdina dokud se neocitne v boji a každý z nás je poctivec, dokud se neocitne tváří v tvář pokušení.

8 08.06.2011

Přiznám se, že moc nemám rád knihy, ve kterých se píše o zlovůli komunistické moci o perzekuci, vyšetřování, zastrašování a věznění. Není to proto, že bych chtěl naši minulost popírat, ale proto, že autoři se velmi často snaží do knihy promítnout své já, hlavně takové, jaké by si sami přáli aby bylo. Takže se v knihách rodí hrdinové, rebelové, stateční odpůrci komunistického režimu, lidé, jejichž nadhled a poznání absolutní pravdy nenaruší ani věznění, ani mučení.
A tak jsem se knihou Pravděpodobná tvář procházel velmi opatrně, velmi zvolna a čekal jsem, odkud, zpoza kterého rohu na mě protikomunistický Jánošík vyjukne. Ejhle, překvapení, nevyjuknul.
Muchův „hrdina“ je naprosto průměrný člověk, bez velkých idejí, bez utkvělé představy o nějaké pravdě, člověk, který nemá snahu vykonat velké činy ani jakoukoliv revoltu. Nedá se ani říct, že události, které ho semlely byly odstartovány nějakou velikou chybou nebo velikým činem. To vše dělá Muchova hrdinu velmi reálného a pochopitelného.
Mám v podstatě pouze dvě malé výhrady: hrdinovy (pořád ho nazývám hrdinou, přestože to žádný hrdina není) úvahy jsou občas poněkud rozvleklé, ale chápu, že to, co nám občas probleskne hlavou by se dalo stěží popsat v několika krátkých větách.

(Varování – zde prozradím kousek z děje, komu to vadí, ať dále nečte!!!!!!!!!)

Druhá výhrada se týká konce. Manželka, které umírá na rakovinu, zatímco Muchův hrdina je ve vězení, je příliš melodramatický prvek. Celou knihu se Mucha takových prvkům vyhýbá, na konci ho však nechá vyznít naplno.

2 06.06.2011

Na novou knihu Markéty Pilátové jsem sel hrozně těšil. Autorku jsem zaznamenal v okamžiku, kdy mi byla doporučena její kniha Žluté oči vedou domů. Byl jsem trochu v rozpacích, na jedné straně se mi Žluté oči intuitivně líbily, na straně druhé jsem k nim měl několik výhrad a pokud existuje třetí strana, pak na třetí straně jsem to bral jako prvotinu, jako něco, co si člověk v sobě kus života střádá a pak to vypíše na papír. O kvalitě spisovatele to vypovídá pouze nepřímo. Teprve druhá kniha… ta ukáže.
A ukázala. Markéta Pilátová JE kvalitní spisovatelka, které nemá zapotřebí variovat jedno téma ležící v člověku celý život. V knize Mé nejmilejší kniha je cítit obrovský posun. Hlavní děj se tu a tam otře o vážná, velmi vážná témata (věznění, drogy, pokusy na zvířatech, pogromy), aniž by tato témata byla vnucována, jsou jen připomenuta a zbytek musí dopracovat fantazie čtenářova. Místo děje – Jižní Amerika – je místo, které důvěrně zná a to se odráží na uvěřitelnosti postav a barevnosti prostředí.
Dopustil bych se pouze jednoho čtenářského rýpnutí – kniha má konec. Jasně definovaný a vyjádřený konec, takový, jaký bych si odpustil. Prostě bych těch posledních několik stránek z knihy vytrhnul a nechal bych to tak. Z hlediska autora bych se pak vyhnul váhání zda sežrat nebo nesežrat (citace Mrazíka je jen náhodná). Ale uznávám, je to věc osobního názoru.

4 06.06.2011

Pokud máte rádi Hrabala, bude četba Esterházyho knihy pro vás potěšením. Obdiv k velkému českému spisovateli autor neskrývá a nešetří jím. Vyjadřuje jej prostřednictvím Anny, manželky maďarského spisovatel, která Hrabalovi píše fiktivní dopisy, prostřednictvím citátů z Hrabalových knih, prostřednictvím stylu, který Esterházy od Hrabala přijímá.
Je to příjemné čtení, přestože do idylky Postřižin občas probleskne méně idylická realita maďarského socialismu s maďarskou variantou StB.

1 06.06.2011

Pokud odhlédneme od prostředí, ve kterém se příběh Otčiny odehrává, jde o velmi průměrnou detektivku. Není sice špatně napsaná, ale rozhodně to není žádný skvost. Za to bych Harrisovi udělil tři hvězdičky, protože po stránce příběhu to není nic objevného – vražda, úporný detektiv, kterému všichni házejí klacky pod nohy (nejen po nohy, z toho by nebyl samá modřina), krásná žena, která se detektivovi připlete pod nohy, a tak dále, však to všichni znáte.
Ale prostředí, do kterého Harris svou detektivku zasadil, je nesporně zajímavé a je i „záslužné“, že probouzí čtenářovu fantazii a obrací ji k úvahám, jak by to vypadalo, kdyby… Další Harrisova „zásluha“ je to, že prostředí není naivní vize nacistického státu v čele s Adolfem, ale že si dal tu práci a děj zalidňuje skutečnými postavami i s jejich skutečnými charaktery. Každou postavu, s výjimkou detektiva a novinářky, si můžeme najít třeba na internetu, podívat se na její fotografii, přečíst si něco o jejich kariéře, která vypovídá i o jejich charakteru a představit si tak skutečné postavy, které hrají v Harrisově příběhu. Zajímavé… Tak jsem přidal ještě hvězdičku navíc.

9 03.06.2011

Robert Merle dokáže napsat čtivou a poutavou knihu. Dokáže zaujmou od první stránky tak silně, že je problém odtrhnout se. Přitom není jeho kniha žádné pohlazení po duši. Naopak, je v ní despotický otec, válka, vraždy, beznaděj, hospodářská krize, hlad, fanatizmus, hromadné vraždy… To vše dokázal Merle vpravit do pár stránek své knihy. Odtažitý a chladný popis vojáka, který je zvyklý jen poslouchat a nepřemýšlet o smyslu rozkazů, dopad vyprávění umocňuje. Přesto mě znepokojuje, že Merle text, který by měl být odrazem vnitřních myšlenkových pochodů Rudolfa Hoesse, koncipuje spíše jako vnější popis jeho osoby. Na místech, kde Hoesse mlčí a neodpovídá na otázky, a takových míst je hodně, nevkládá Merle vnitřní monolog, ale pouze větičku „Mlčel jsem“. To nám brání hlouběji se ponořit do jeho světa. Předpokládám, že kniha Velitelem v Osvětimi by Merleho knihu osvětlila více.
I přes tuto výhradu považuji knihu Smrt je mým řemeslem za pozoruhodnou a jsem si jistý, že byla inspirací pro mnohé jiné autory, kteří se zabývali podobnou tématikou.

7 03.06.2011

Jsem trochu na rozpacích. Evidentně jsem knize Rekviem za sen věnoval více času, než si zaslouží, vlastně více času, něž je pro tuto knihu zdravé. Musím přiznat, že na první přečtení je Selbyho text úžasný, především díky stylu, kterým je napsán. Nutí člověka knihu hltat a žene čtenáře svinským krokem kupředu až do samotného konce. V tom spočívá kouzlo Rekviem.
Měl jsem však trochu více času a zalistoval jsem stránkami ještě jednou a tu přišly první výhrady. Selby se soustředí na postavy, které jsou determinovány prostředím, ze kterého pocházejí, ve kterém žijí a ze kterého se jim nedaří uniknout. V Rekviem se takovému typu postav vymyká Marion. Je z lepší rodiny, dostalo se jí lepšího vzdělání, cestovala po Evropě, má umělecké nadání, které může rozvíjet. Její postava však tomuto typu vůbec neodpovídá, chová se stejně, reaguje stejně, má stejný úhel pohledu jako Harry nebo Tyron, kteří z tohoto pohledu stojí o třídu níže. Postava Marion je pro Selbyho panenkou, které jen svévolně trhá ruce a nohy, k ničem jinému mu není.
Ubohost a nesmyslnost života „obyčejných lidí“, kteří mají rodinu a chodí do práce popisuje Selby v kapitole na začátku knihy. Musím uznat, že je to pár odstavců vtipně a mistrně napsaných, na malé ploše vystihující absurditu života obrovské masy lidstva. Ale tahle myšlenka je jako východisko ke světu feťáků poněkud slabá. Dobrá, uznávám, že Selby nechtěl hledat příčiny, popisuje pouze důsledky.
Nejlépe vykreslená je postava Sáry, útoky televizních reklam, reality show a telenovel jsou v Selbyho podání hmatatelné a uvěřitelné, již nějakou dobu žijeme ve světě, který na nás útočí stejnými zbraněmi. Právě to, jak zdařilá je postava Sáry ještě více zdůrazňuje, jak málo života je v Marion, Harrym a Tyronovi a přece právě ti by měli být, vzhledem k proklamovaným zkušenostem Selbyho s drogovou scénou, vykresleni tak, že je při četbě vnímáme jako kus své osobnosti. A tady se dostávám ke svým drobným pochybnostem:
Scéna, ve které Tony rozstřílí televizi je žalostná. Selby v životě neviděl umírající televizi, popisuje to jako obraz z béčkových horrorů. Prostě to někde v kině viděl a pěkně popsal tu pitomou vizi filmařů – jiskřící přívod, jiskry sem, jiskry tam.
Popis Sářiny elektroléčby je naprosto ze stejného zdroje. Možná to opsal z nějaké knihy pokleslého žánru, možná za to může zase nějaké kino.
Když uvážím, jakého věku se Selby dožil, když si to spojím s tím, jak se sám profiloval (TBC, plíce v tahu, drogy, alkohol), zdá se mi jeho postava takto prezentovaná, daleko méně reálnější, než jeho hrdinové.
V souhrnu mě tyto drobnosti vedou ke kacířské myšlence: není jeho popis drogové scény a drogově závislých lidí stejně smyšlený a stejně převzatý od třetích stran jako jeho popisy ničení televizí a elektroléčby? Není to vše taková malá mystifikace? K čemu by byla dobrá? Možná na to odpovídá věnování a motto knihy.

1 03.06.2011

Malá maďarská pornografie je velmi problematický text. Porozumění tomuto textu je totiž podmíněno hned dvěma faktory: sžitím se s „blábolivým“ vypravěčským stylem spisovatele a znalostí reálií maďarského socialismu. Když se k tomu přidají citace autorů, kteří nebyli u nás přeloženi a vydáni, je jasné, že smysl textu si v mnohých případech můžeme pouze domýšlet. V tomto smyslu je Esterházyho Hrabalova kniha při českého čtenáře mnohem srozumitelnější. Přiznám se, sebekriticky říkám: to, že Malou maďarskou pornografií nejsem nadšený není chyba autora, je to chyba mých nedostatečných znalostí.

2 02.06.2011

Přiměla Sophiina volba alespoň několik lidí k hlubšímu zamyšlení nad tím, co se v Evropě na počátku čtyřicátých let odehrávalo, co se dělo v koncentračních táborech a co se dělo v mysli těch, kteří byli součástí nacistického režimu? Pokud ano, má kniha smysl i kdyby neměla sebemenší literární hodnotu. Sophiina volba ale má tu hodnotu má. Není to jednoduché, podrobné líčení hrůz, kterým byli vystaveni Židé a jiní příslušníci podrobených národů, je to velmi pečlivě a působivě vystavěný román, který více naznačuje než popisuje, který nechává obrovský prostor čtenářově fantazii a nevnucuje mu, co si má a co si nemá myslet. Přesto, že je mi dost protivné často opakované klišé začínajícího spisovatele, který se potýká se svou první knihou, ještě častěji opakované tápání v prvních sexuálních zkušenostech, musím uznat, že jako základ pro mnohem závažnější výpověď, to nejsou témata vůbec špatně zvolená. Nejsou jen půdou, na které vyrůstá Sophiin příběh, působí i jako odlehčení, které zabrání čtenářovu otupění, jěž by určitě nastalo, kdyby nás autor bez ustání bombardoval těžkým kalibrem. A hlavně působí jako kontrastní pozadí – problémy, které jedinec Stingo považuje za vážně v porovnání s Osvětimí. Problémy, které sužují americkou mládež, které je nutí chodit k psychoanalytikům v porovnání s Osvětimí.
Stingo, Styron si to dobře uvědomuje, pokouší se dokonce o jakousi synchronicitu (co jsem dělal v ten den, kdy Sophie vystupovala z vlaku v Osvětimi), ale obávám se, že pro Stinga, pro Američany, pro nás, je Osvětim natolik vzdálená, že si ji nedokážeme plně uvědomit. Přesto je to jeden z nejlepších pokusů o přiblížení (přiblížení se), jaký jsem kdy četl.

15 30.05.2011

Plechový bubínek jsem četl poněkud zvláštním způsobem. Na většinu knih se soustředím a čtu je rychle, ale tuto knihu jsem si vychutnával pomalu a po kouskách. Možná proto se, za tu relativně dlouhou dobu, stal z Oskara můj přítel, těšil jsem se na krátká každodenní setkání s ním a je mi teď až líto, že tato setkání končí. Jako když se člověk musí rozloučit s přítelem s vědomím, že už ho nikdy neuvidí anebo že setkání s ním už nikdy nebude tak důvěrné jako předtím.
Měl jsem pocit, že Oskara chápu, že mu rozumím, i když ho určitě nelze zcela pochopit, ani on nechápe sám sebe dokonale. Je to ON nebo Oskar? Kdo vlastně koná, kdo to pozoruje? Jsou úmrtí okolo něj vraždy nebo se naopak tato úmrtí snaží sám pro sebe jako vraždy interpretovat? Přestože se Oskar snaží o přesný, takřka vědecký způsob záznamu důležitých okamžiků svého života, zůstávají v jeho vyprávění nevyjasněná místa a podezření, že se pod slupkou obyčejných slov skrývá nějaké tajemství, které neskrývá vypravěč, protože o něm vlastně ani neví.
Plechový bubínek je strhující četba a přes okamžiky, kdy musíte držet svůj žaludek na uzdě aby neztropil nějakou neplechu, není jednoduché se od něj odtrhnout. Monotónnost vyprávějí Grass porušuje změnami vypravěčského stylu i změnou rytmu. Stačí jen trocha fantazie, abychom v rytmu jeho vět slyšeli bubnování na bubínek, bubnování, které člověka kdoví proč dokáže ovládnout snad prostřednictvím pravěkých vzpomínek na ohně před jeskyní.

15 20.05.2011

Když se začtete do knihy Vrač, máte po chvíli pocit, že vás odchytila žvanivá sousedka a za nic na světě vás nechce pustit ze svých spárů, povídá a povídá, stejnou věc slyšíte podvacáté, už přestáváte vnímat, co vám vlastně povídá a pomalu vás opouští vědomí.
Stylem vyprávění by se dal Vrač přirovnat k Hrabalovi, ale je tu jeden podstatný rozdíl – když čtu Hrabala, tak přestože se stejně topím v přívalu slov, je v tom vodopádu cosi poetického, cosi důvěrně známého, je tam laskavost a všeobjímající láska, kterou člověk cítí v útulné hospodě po pátém pivu. V knize Vrač je cítit jen cizí ruská agrese vodky, nadutost, hloupost a vyražené zuby.
Opravdu nevím, proč by měla čtenáře zajímat osoba Jurky Bgaševa, jeho chlast, ženy a rvačky. Těch pár zajímavých vět, které se týkají Bulgakova, Vysockého a jiných, ty se ztrácejí v balastu žvástů o Rusku a Rusech, které jsou ovšem, jak mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, pravdivé, ale nezajímavé.
Pár hvězdiček ovšem dávám - za několik zajímavých momentů, které jsem si z textu vylovil a za několik trefných anekdot.

5 16.05.2011

(SPOILER) Zase jedno zklamání... Jednoznačně nejlepší na celé hře je název. Děj je příliš tendenční, varování před jadernou válkou ze hry trčí neohrabaně a prvoplánově. Postavy, vyjma vládce, jsou nevýrazné, ploché. Nakonec mě i vládce zklamal. Jeho monolog přes smrtí, jeho obrácení, jeho pochopení, vše je to křečovité a nevěrohodné.
Hru jsem kdysi viděl jako televizní záznam divadelní hry. Hlavní roli hrál Josef Vinklář. Ten dokázal Nezvalovu slabou hru zahrát s takovým nasazením, že jen pro ten jeho výkon stojí za to.

3 09.05.2011

Trochu mě zklamala a to jsem se na ni tolik těšil a tolik jsem jí fandil. Možná to byla právě přehnaná očekávání, která v pomyslném hodnocení ubírají body. Ale i objektivně jsou v knize momenty, které mi nejsou po chuti. Začátek - úmrtí otce. Já chápu, že současná generace autorů dosáhla věku, ve kterém se s takovou traumatizující skutečností potýkají a téma je odrazem jejich zkušenosti nebo zkušenosti z jejich okolí. Přesto poté, co jsem přečetl několik knih českých autorů s podobným tématem, mám strach, že se z otců stává něco jako ohrožený druh, který brzy vymře.
Další téma - spirituální zkušenost v amazonském pralese inspirovaná učením dona Juana Carlose Castanedy. Já jsem se Castanedu nikdy nenaučil mít rád, četl jsem ho v době, kdy už jsem se přesvědčil, že knihy o takovéto duchovní zkušenosti mají spíše komerční podtext. Abych byl k naší autorce spravedlivý, musím přiznat, že způsob, kterým cituje a používá moudrost dona Juana, není nekriticky obdivný, je v něm nadhled a tím je mi velmi blízký.
Použití pouze malých písmen mi připadá samoúčelné, nepostřehl jsem jediný důvod, proč by to tak mělo být, kromě důvodu "proč ne". Text je místy blábolivý, místy jsou to pouze postřehy, které příběh nespojuje. Teprve v poslední třetině, ve které autorka popisuje chemoterapii a ozařování nabývá text na přesvědčivosti, síle a autentičnosti. Možná, že poslední třetina vyvažuje místa, na kterých si čtenář povzdechne "kdy už to skončí".
Přesto jsem přesvědčen o tom, že je to dobrá kniha, ale není výborná.

1 08.05.2011

Slibný začátek, chabý konec. To je největší chyba, které se může autor dopustit. Čtenář, který je nalákán letem na padáku, pohledem na svět viděný z výšky, se ocitne nohama na pevné zemi ani putování Rumunskem ho už nevzruší. Hakl dokáže napsat dobrý text, nakonec to dokazuje již zmíněný začátek Při jeho četbě se opravdu ocitáme v oblacích a kroužíme nad krajinou, ale pak celý potenciál tématu zahodí. Téma umírajícího otce a jakési střídání generací je typické pro spisovatele – padesátníky a rozhodně není originální. Je proto možné hodnotit, jak se který autor s ním vyrovnal. Pro mě je bezkonkurenčně nejlepší samozřejmě Jan Balabán a uznávám, že je těžké s ním srovnávat jiného autora. Možná o to větší zklamání z Hakla, který nedokázal z tohoto tématu nic vytěžit.

04.05.2011

Když jsem poprvé držel v ruce Bibli, byla u nás ještě hluboká totalita a okolo sebe jsem neměl nikoho, kdo by mi ji diskrétně podstrčil, musel jsem si ji najít sám. Tajemství, které komunisté nechtěně okolo Bible vytvořili, bylo nejlepším doporučením.
Samozřejmě, že mě zaskočila obtížná čitelnost textu, nudné výčty rodů, nesrozumitelnost a dvojznačnost tehdejšího překladu, ale začal jsem více chápat vtah Bible a kulturního prostředí, ve kterém žijeme. Nikdy se ze mě, ani díky četbě Bible, nestal člověk věřící v pravém slova smyslu, ale vím, že pohrdat Biblí je jako pohrdat tradicí, našimi kořeny. Člověk, který do ní nenahlédnul ani netuší, jak často každý den používá citáty z ní. Jak se nevědomky podle ní chová. Samozřejmě, že se Bible vymyká „hvězdičkovému“ hodnocení, není kritérium, podle kterého by se to dalo udělat, není podstatné, jestli se mi líbí, jestli jsem byl schopen ji přečíst, jestli mě bavila. Ani neříkám, že by si měl každý člověk Bibli přečíst, přece jen existuje spousta zjednodušených verzí, které jsou přístupné i méně trpělivému čtenáři a vše podstatné tam je, kromě bezprostředního dotyku minulosti.

24 03.05.2011

V poslední době jsem měl štěstí na knihy, kvůli kterým má člověk pocit, že čtení je jedna z nejkrásnějších věcí, které lidstvo ve své pošetilosti vymyslelo. A přesto se kniha Olgy Tokarczukové z té hromady na mě potutelně usmívá, pomrkává na mě a říká: „To jsem tě dostala!“ A má pravdu, vůbec jí nemohu vyčítat přeceňování sama sebe.
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvým – název tvoří verš Williama Blake – je pro Olgu Tokarczukovou výjimečná tím, že její obsah netvoří mozaika drobných příběhů, je to ucelený román s kontinuálním dějem. Zápletka je poněkud detektivní, ale netvoří podstatu knihy. Ostatně pokud by chtěl čtenář odhalit vraha, je to možné již v první třetině knihy. Ale přemýšlením o nepodstatných věcech by si člověk mohl kazit požitek z četby. To co mi přineslo největší potěšení z četby je způsob, jakým autorka popisuje hlavní postavu - Janu Dušejkovou a maličký svět, ve kterém žije. To, jak se odráží autorčin vztah ke Zvířatům, který je v knize vyhraněný a neakceptovatelný, ale pochopitelný.
Je to výjimečná kniha, tak už se do ní pusťte!

15 03.05.2011