Rilian komentáře u knih

Naprosto brilantní úvodní díl volné trilogie. Chtěl jsem knihu ohodnotit čtyřmi hvězdičkami, protože některé dějové linky nebyly dle mého názoru uspokojivě ukončeny (prezident) a nebo mi přišly zbytečně protahované (oživení conquistadorů). Nicméně jsem začal číst druhý díl a nyní je mi jasné, že nedokončené příběhy budou mít své pokračování a osudy uprchlých osadníků se vyvíjí zajímavým směrem. Každopádně autor geniálně vystihl historii latinskoamerických států ve druhé polovině 20. století, přičemž ve své fiktivní zemi reflektuje oklešťěnou demokracii se silnou rolí armády (Argentina před nástupem Perona), nástup pravicových antikomunistických vlád a brutální tajné policie (Chile), všudypřítomnou korupci (Kolumbie) a často protichůdnou hospodářskou politiku (Peronova Argentina). Za nejvíce povedené považuji válku o bezvýznamný britský ostrov nebo eskapády hospodářské politiky ministra financí. Úplný vrchol představuje tantristický sex prezidenta se svoji mladou ženou za účelem umoření státního dluhu.
Autor rovněž čtivým způsobem plynule přechází v textu od popisu humorných příhod k bizarním scénám až k děsivé realitě (začívání kohouta do těhotné ženy, mučení vězňů plukovníkem Asadem). Čtenář se musí několikrát při čtení zastavit a uvědomit si, že vlastně nečtě humoristickou knihu, nýbrž knihu metaforickou.
Knihu všemi deseti doporučuji. Sice si ji užijete více, když trochu znáte dějiny Jižní Ameriky v druhé polovině 20. století, ale i bez hlubších znalostí si ji užijete.

14 28.12.2020

Kniha mne velice převapila a potěšila. Rozsah může sice děsit, ale díky čtivému stylu autorova psaní a kvalitnímu překladu se kniha čte velice rychle. Příběh je psán s jemností navzdory tomu, co popisuje. Jakousi osou celého příběhu je lidská bezohlednost. Tato vlastnost pomáhala lidem přežít v době kulturní revoluce a naopak prosadit se v době revoluce kapitalistické. Jednotlivé postavy jsou čtenáři spíše nesympatické, jelikož představují jakési karikatury podoby současné i minulé Číny. Dokonce i dobrácký Sung Kang díky svojí neprůbojnosti a ustrnulosti nenechá čtenáře chladného. Knihu všemi deseti doporučuji, krásný čtenářský zážitek.

3 13.12.2020

Po přečtení chápu, proč je jento román považován za klenot polské realistické literatury. Zpočátku jsem se domníval, že se jedná čistě o historickou prózu, ale postupně jsem v příběhu objevoval něco jiného. Příběh z doby císaře Nerona je vlastně pouze kulisou pro milostnou zápletku mezi mladou křesťankou a arogantním římským šlechticem. Na jejich vztahu autor ukazuje cestu každého člověka ke křesťanství. Cesta člověka většinou začíná tím, že si uvědomí své vlastní sobectví a jakési strádání i přes materiální dostek. Vinicius postupně zjišťuje, že nedokáže myslet na druhé ("jeho vůle byla jediným zákonem v jeho životě") a Lygii miluje víc než Krista. Na konci dojde k poznání, že celé jeho snažení o znovuzískání své milované vůbec neodpovídá křesťanské víře. Po římském způsobu se soustředí pouze na pozemský svět, který mu nabízí krásu, požitky a moc. Takto to alespoň líčí v knize Petronius. Vinicius toto vše nachází právě v Lygii. Teprve později si uvědomí, že pro křesťany opuštění pozemského světa nic neznamená. Sv. Pavel později káže vystraženým křesťanským odsouzencům na smrt v aréně, že spása spočívá v něčem jiném - "Bůh vás povznáší do nebes, ale vy se vystrašeně držíte stébel trávy a voláte, aby vás Bůh ušetřil." Postavu Vinicia chápu jako ztělesnění římského pragmatismu a síly. Oproti tomu Chilón představuje řeckou racionalitu. Křesťanství přijme až při kontaktu s důsledky svých činů, kdy je mu odpuštěno křesťanem, kterého předtím udal. Postava Petronia je složitější, reprezentuje pro mě římské požitkářství a bezbřehý epikureismus, a ačkoliv on sám křesťanství nikdy nepřijme, uznává jeho výhody a morální převahu. Celou první část chápu jako alegorii na spirituální hledání člověka, jehož dosavadní hodnoty procházejí krizí (Vinicius = síla a sobectví, Chilón = racionalismus/filosofie a prohnanost, Petronius = umění a epikureismus). Všechny tyto vlastnosti a charakteristiky řecko-římské civilizace nakonec prohrávají svůj morální souboj s novou vírou z východu. Ostatně apoštol Petr v knize tvrdí, že Řecko dalo světu moudrost, Řím sílu a křesťanství lásku, které nemůžou dvě předchozí vlastnosti vzdorovat.
Druhou část vnímám jako krizi nové víry. Člověk po přijetí nové víry zažívá první zkoušky a postupně proniká do její skutečné podstaty. Vinitius si uvědomuje, že Krista nemůže uplatit jako nějakého pohanského boha, aby mu vrátil Lygii. Tvrzení Kristus ti ji vrátí dostává pro něj nový smysl až když plně pochopí křesťanskou víru v posmrtný život a znovushledání. Navíc autor na příběhu o krutovládě císaře Nerona představuje nejrůznější pochybnosti, které doléhají na člověka. Například pocit opuštění, strachu a vnitřního zápasu. Kniha nám ukazuje, že křesťan nemůže být nikdy zcela nešťastný nebo opuštěný a to ani v době toho největšího bezpráví či neštěstí, protože je s ním Kristus a bude s ním i po smrti.
Obraz všemocného Říma, který i přes svoji sílu hyne a požírá sebe samotného se tak zrcadlí v prostém apoštolovi Petrovi zakládajícího i přes nepřízeň osudu něco, co přečká i pád všemocného města.
Styl knihy je označován za historický realismus, byť je samozřejmě poznamenána určitým romantismem a poněkud jednostranným vykreslením prvních křesťanů, o nichž bohužel nemáme přiliš zpráv. Já osobně jsem si knihu velice užil, protože v ní spatřuji vlastní hledání víry.

Jednu z nejkrásnějších scén z celého příběhu představuje incident mezi Lygií a jedním z křesťanů, který ji nařkne z odpadlictví, protože se rozhodla oddat pozemské lásce. Apoštol Petr a Pavel se nad tím pousmějí a poučí onoho křesťana, že Ježíš sám dovolil nevěstce, aby mu byla nejbližší z nejbližších. On ji odpustil, stejně jako odpustil Petrovi, který ho třikrát zapřel a Pavlovi, jež křesťany pronásledoval a odsuzoval k smrti. Pokud odpustil jim, jak by se mohl hněvat na zamilovanou dívku, protože pozemská láska a láska ke Kristu nejsou v rozporu.

16 17.11.2020

2,5 - Nemohu říci, že tento díl je špatný, ale většina dějových linek mě spíše nudila. Chápu jejich význam v celém příběhu, ale nečetly se mi dobře. Na druhou stranu linka se Zůstatkem je perfektní. Jednu hvězdičku bych klidně přidal za Pelleaona a jeho "Impérium vždy vrací úder!" Kniha určitě stojí za přetení už jenom za její skvělé vyzdvižení charakterů Pelleaona a Anora.

31.10.2020

Kniha pojednává ve velice krátkých kapitolách o třech sférách pouště - přírodní poměry, život v poušti a pouště v dnešní době. Jednotlivé kapitoly se čtou velice rychle a jedná se skutečně o odpočinkové čtení, přičemž se laický čtenář dozví mnoho zajímavostí, například, jak vzniká červený písek nebo, jakým způsobem pomáhá písek ze Sahary Amazonskému pralesu. Knize jsem udělil tři hvězdičky, protože jsem od ní měl úplně jiné očekávání. Autor cestuje už 40 let pouštěmi celého světa, ale jeho popisy jsou příliš stručné a v podstatě stejné informace naleznete na Wikipedii. V jednotlivých kapitolách nepřevažují ani příhody z autorových dlouholetých zkušeností. Navíc při četbě mě rušilo neustálé skákání mezi tématy a pouštěmi. Třetí hvězdičku jsem dal za fotografie, ačkoliv bych možná ocenil větší počet z různých dob.

1 17.10.2020

Souhlasím se všemi níže uvedenými komentáři. Tento díl je určitě zlomovým v celé sérii a pro mě určitě příjemným nastartování pomalu se blížícího finále. Nemohu se dočkat až Vongové zaútočí na imperiální Zůstatek. Napadá mě pouze, jestli by knize neprospělo lepší vylíčení strategického uvažování Tsavonga Laha. Přijde mi, že se autor již chtěl této postavy zbavit a proto jej nechal v podstatě hrát podle nepřítelova scénáře. Na druhou stranu se nabízí otázka, jestli sám Tsavong, tehdy už vyhořelý válečný pán, vysloveně nevyhledával čestnou smrt. Každopádně si myslím, že líčení nucené spolupráce Tsavonga a Noma Anora by mohla být velice zajímavější, než jak byla v knize popsána.

1 10.09.2020

Tento díl je zatím asi největším překvapením celé ságy. Upřímně jsem od Jacena neměl přílišná očekávání, jelikož mi jeho jednání v minulých dílech přišlo uňukané a přehnaně filosofické. Nicméně tato kniha jej velice názorně postavila do kontrastu s Anakinem, který se spíše vrhal s pevnou vírou ve svůj instinkt. Jacen je spíše hloubavý a každý krok pečlivě zvažující člověk. Kniha se četla velice rychle a čtenář se dozví spoustu zajímavostí o samotných Vonzích tak i o Síle jako takové. Jednu hvězdičku nicméně strhnu, protože Jacenovo navazování kontaktu s planetárním mozkem bylo na můj vkus poněkud uspěchané. Určitě by 30 nebo 40 stránek navíc neuškodilo.

1 06.09.2020

Společně s předchozím dílem popisuje kniha přelomové události války. Velikou zásluhu na tom má samozřejmě i samotný autor. V tomto díle se navíc rozhodl zopakovat nejdůležitější události a pojmy. Souhlasím, že dějová linka s Nyaxem je příliš rychlá a asi by si zasloužila rozšíření, ale tento nedostatek perfektně nahrazuje koncert Wedge Antillese v závěru.

1 23.08.2020

2,5 Kniha rozhodně není špatná a autorka má určitě veliký talent. Nicméně jsem od knihy očekával asi trochu něco jiného. Mám rád Estonsko a těšil jsem se na více estonských reálií nebo detailnější popis vyrůstání estonské dívky ve Francii. Zajímavější je dějová linka babičky Edy nebo dopisy její přítelkyně ze sibiřského gulagu. V závěru knihy čtenář skutečně počítá možnosti oné aritmetiky bohů.

V knize je rovněž několik trefných poznámek na život v socialistickém Estonsku:

"Podřadné místo na společenském žebříčku, který se tehdy určoval podle příslušnosti nebo nepříslušnosti ke straně, podle užitečnosti definované sovětskými měřítky, podle přístupu k určitým výsadám (byt, zvláštní potravinové balíčky, existence podnikového obchodu nebo jídelny), podle postavení v koloběhu zboží. Ředitelé továren, politici, ale také prodavačky, kantýnské, číšníci v restauracích se nacházeli na strategických místech. Prodavačky dostávaly stranou nejvzácnější a nejžádanější zboží, vedoucí restaurací měli moc otevřít nebo neotevřít podnik, nechat vás vstoupit nebo vstup zakázat. Kantýnské odcházeli každý den domů s taškou plnou nejlepších potravin a školákům nebo zaměstnancům nechávali jen to, co bylo na samé hranici poživatelnosti. V této periodické tabulce stály pokladní nad dělníky, tak nad univerzitními profesory."

"Dřívější hrdinové se proměnili ve zločince. Lidé všude mizeli, zatímco kolem statků starý les ožil, hemžil se posledními příslušníky odboje. Tatíček Stalin svým pronikavým pohledem dohlédl všude a všechno viděl, ale svou velkou ruku kladl na čelíčka dětí, a to i v dalekých pobaltských zemích, které ještě nedávno živily imperialistického lidožrouta. Lysenko nechával růst fíky na jabloních, magie socialismu začala."

2 15.08.2020

Při četbě románů pana Kaplického se člověk nemůže ubránit srovnání s dnes již bohužel více známějšími Vondruškovými romány. Upřímně si myslím, že Václav Kaplický by měl být první autor, jehož jméno se nám vybaví, když přijde řeč na dobrý historický román. Jeho příběhy jsou vyprávěny velice živě a vše, co jsem od Kaplického četl jsem přečetl velice rychle. Proto se ani v případě Táborské republiky nenechejte odradit sedmi stovkami stránek. Kaplického si dále cením pro jeho nenucenou archaizaci jazyka. Postavy mluví přímo úměrně době, v níž se příběh odehrává, ale zároveň srozumitelně a uvěřitelně. Dalším klad představuje autorova schopnost kombinovat historické a fiktivní postavy. Osudy obou druhů postav se sice kříží, ale opět se nejedná o nic násilného nebo stěží uvěřitelného. Co se týče historické přesnosti, tak je zapotřebí obdivovat autorovu péči s jakou shromáždil na šedesátá léta minulého století úctyhodné množství informací a historických pramenů. Samozřejmě, najedeme zde několik nepřesností (Jan Roháč a Hynek Ptáček nebyli příbuzní), ale na tehdejší dobu se nejedná o žádnou glorifikaci husitů, po vzoru Vávrovy trilogie. Komunistická propaganda se vždy těžko vyrovnávala s faktem, že hlasatelé křesťanského komunismu byli radikální táborští kněží, kteří se později stali prakticky pro všechny přítěží. Kniha správně vychází ze skutečnosti, že husitství bylo především náboženské hnutí, které nemělo v žádném případě za cíl odstranit feudalismus nebo zrušit vládu králů (ostatně, Husité z počátku nevystupovali přímo proti Zikmundovi). Druhý správný předpoklad představuje fakt, že cokoliv bylo učiněno Žiškou, Táborskými nebo křižáky se odvíjelo od Bible (založení Tábora, konec světa, utrpení, apod.) V knize se objevuje ve dvou případech určité zkreslení charakteru. Jan Žižka je zde vyobrazen jako ušlechtilý boží bojovník, kdežto Zikmund jako nevěrohodný a zlý král. Rovněž nebyl autor dle mého názoru férový vůči panu Oldřichu z Rožmberka, jednoho z největších politiků své doby. Samozřejmě, že myslel primárně na svůj vlastní prospěch, ale až do příchodu Jiříka z Poděbrad neměl v Čechách konkurenci. Příběh samotný popisuje nikoliv dějiny husitství, ale vzestup a pád města Tábora coby vysněné ideální křesťanské obce. Jako všechny podobné počiny, narazil tento projekt na sobectví, korupci a netoleranci svých zakladatelů. Ona myšlenka táborského komunismu v podstatě přetrvala pouze několik měsíců, posléze se město stalo novou vrchností a později královským městem, ačkoliv mnozí obyvatelé nedokázali pochopit, že doba se změnila a návrat není možný. Postava Vaška Bláznice nám zase ukazuje, že když nemůže být dokonalá obec, pak v ní nemůže žít dokonale čistý život ani jeho obyvatelé. Tímto problémem se zabýval už Platón a po něm arabští filosofové (al-Farábí a Ibn Bádždža), přičemž se všichni shodli, že dokonalá obec je možná pouze, pokud má pevný řád a dokonalé vůdce. Líbí se mi závěr Ibn Bádždži, který filosofy (tj. dobré lidi) neodlučoval od společnosti (stejně jako Vašek Bláznice chtěl žít čistý život mimo dění v obci), nýbrž jí měli být nápomocni a celá obec musí při svém úsilí o dokonalost spolupracovat... Budiž nám to ponaučením.

4 28.07.2020

Pro mě je tento román srdcovkou, protože nám ho převyprávěla učitelka na základní škole. Příběh je spíše mozaika možností, co by se mohlo stát, kdyby lidstvo přišlo o jeden z nejdůležitějších smyslů. Autor prezentuje na jednotlivých postavách, jak lze k takové katastrofě přistupovat. Pohybuje se přitom na škále od chladného pragmatismu až ke křesťanské lásce a seběobětování, přičemž nám autor neříká, který přístup je ten správný. To ať posoudí čtenář.

32 27.07.2020

4/5 Tato kniha pro mě představuje zatím jedno z největších překvapení tohoto roku. Knihu jsem získal v Luxoru za 45 korun a původně jsem očekával klasický román. Ve skutečnosti se jedná o hlubokou analýzu přechodu Španělska od totality k demokracii.
Pro českého čtenáře bude jistě neuvěřitelné, že demokratický systém ve Španělsku vybudoval bývalý frankistický kariérista, penzionovaný frankistický generál a starý šéf španělských komunistů. Tato zvláštní trojice představuje podle autora tzv. "hrdiny ústupu" neboli "hrdiny zrady". Všichni něco nebo někoho zradili, aby dokázali odčinit svoji minulost, kterou nikdy však neodsoudili. Autor udává další příklady takových hrdinů, ale nevím, jestli bych k nim zařadil Gorbačova nebo Jaruzelskiho. Ti jsou sice považováni za zrádce, ale ve skutečnosti stále věřili režimu, který představovali. Při četbě mě okamžitě napadl spíše Marián Čalfa, který podobně jako premiér Suaréz prošel komunistickou stranou a díky znalosti totalitních struktur dokázal napomoci jejich dekonstrukci. Stejně tak bude pro nás Čechy neuvěřitelné, že španělští politici dokázali minulost odsunout do pozadí a soustředit se na budoucnost. Minulost nebyla používána jako zbraň proti oponentům, nikoliv kvůli kolektivnímu zapomnění, ale naopak z důvodu kolektivní paměti. Obě strany se za španělské občanské války chovaly brutálně a zabřednutí do nekončících sporů o napravení minulosti by jenom odvedlo pozornost od toho, co má politika nejvíce zajímat - budoucnosti. Při četbě mě napadla myšlenka, jestli jsme to neměli udělat po roce 1989 podobně, respektive buďto se s minulostí řádně a přísně vypořádat nebo následovat příklad Španělů. Česká společnost šla ovšem v tomto případě ne tak zlatou střední cestou.
Autor v knize nejprve vyvrátil mýtus, že puč v roce 1981 ztroskotal kvůli síle demokratických institucí (naopak většina obyvatelstva, vojáků, vojenských správců, tisku, politiků zůstala buďto pasivní nebo by jej i tiše podpořila) a posléze se dostává k vysvětlování jeho významu pro přechod Španělska k demokracii. Cercas se nebojí dokonce část odpovědnosti přenést i na samotného krále a jeho okolí. V závěru své knihy uvedl autor krásné vysvětlení, proč lidé (včetně jeho vlastního otce) následovali Suaréze, ačkoliv věděli, že se jedná o převlékače kabátů a pokryteckého kariéristu. Věřili mu, protože byl stejný jako oni, stejná minulost a stejné dilema, jak se s ní vyrovnat. Upřímně, i u nás vidíme, že lidé následují politiky, kteří v sobě ztělesňují chyby, kterých se dopustila velká část populace (podpora totalitního režimu, spolupráce a donášení tajné službě, nepodařené plány na zbohatnutí, atd.). Knihu rozhodně doporučuji i těm, kteří o dějinách Španělska nevědí vůbec nic (stačí znát osobu generála Franca). Rozsah knihy sice může odradit, ale text se čte velice rychle a nenáročně. Ve svém hodnocení jsem strhl půl hvězdičky, protože mnohé informace autor neustále opakuje, což sice vede k lepšímu zapamatování hlavních bodů knihy, ale kniha samotná tak mohla být kratší.

1 18.07.2020

Knihu nehodnotím, protože jsem poslouchal jenom zkrácenou audioknihu, která se mi velice líbila. Nicméně mnohem lepší a propracovanější je první část. Události po roce 1968, tedy přelomovém okamžiku Husákova života jsou v audioknize hodně zestručněny. Nicméně je dobře, že kniha vyšla, zvláště pak od autora, který je velikým odborníkem. Kniha mi nabídla i některé nové skutečnosti, jako například Husákův nedobrovolný zájezd na Ukrajinu nebo úvahy o připojení Slovenska k SSSR. Kniha rozhodně změní pohled na tuto historickou postavu, kterou hodnotíme spíše podle posledních dvaceti let jejího života. Kniha zároveň vysvětluje některé zažité otázky, jako proč se Husák vždy vrátil do komunistické strany a jak proběhl jeho vývoj od slovenského nacionála až po normalizačního politika, kterého tak dobře známe.

Krásně poeticky psaná filosofická úvaha nad základními hodnotami lidstva. Jednotlivé promluvy proroka směřují k jednomu společnému jmenovateli - k rovnováze. Bez ní nemůže život existovat. "Vyrovnanost – radost a žal – ničeho není více. Nelze je od sebe oddělovat. – Společně přicházejí, a když si jeden z nich sedne s vámi ke stolu, pak si buďte vědomi toho, že druhý spí pod vaší postelí. Skutečně se pohybujete jako váhy mezi svým žalem a svou radostí." Stejně tak i všechno na světě má dvojí podstatu. Např. láska, která nás bude korunovat a zároveň ukřižovat, a i když je naším růstem, zároveň je i naším omezením." V manželství bychom zase měli "stát při sobě, ale ne příliš blízko, neboť pilíře chrámu mají mezi sebou rozestup a dub a cypřiš nerostou ve stínu toho druhého." Autor původem maronita se ve svém díle snaží spojovat různé prvky náboženství Blízkého východu. Např. zmíněná rovnováha dobra a zla vycházející z Persie nebo křesťanský a islámský důraz na štědrost vůči potřebným. Na druhou stranu v kapitole o jídle zase hovoří o nutnosti žít s přírodou v souladu. "Když zabíjíte zvíře, promluvte k němu ve svém srdci takto: Stejnou silou, jaká zabíjí tebe, jsem zabíjen i já, a také já budu pozřen. Neboť zákon, jenž mi svěřuje tebe do mých rukou, svěří mě i do rukou mocnějších." Samotný autor byl ostatně silně ovlivněn vírou Bahá’í jejíž vyznavači se snaží spojit všechna abrahámovská náboženství. Při četbě jsem měl neustále pocit, že Džibrán už v roce 1923 předvídá dějiny své země. Libanon je země, jejíž existence stojí a padá na rovnováze (maronité, sunnité, šiíté). Když se naposledy tato rovnováha porušila, upadla země do krvavé občanské války. Současné protesty snad zemi přinesou mír a konečně se její lid sjednotí pod jednou vlajkou bez ohledu na náboženství.

PS: Jako učitel oceňuji krásnou pasáž o učení. "Učitel, jenž kráčí ve stínu chrámu mezi svými následovníky, nerozdává ze své moudrosti, ale spíše ze své víry a laskavé péče. Je-li opravdu moudrý, pak vás nezve, abyste vstoupili do domu jeho moudrosti, ale raději vás vede k prahu vaší vlastní mysli."

4 21.06.2020

Tento komentář se týká celé trilogie. Především je nutné zmínit, že se všechny tři díly čtou velice lehce a rychle s výjimkou několika málo pasáží. Příběh nám podává odpověď na dvě otázky, které si ve ST často klademe. Odkud pocházejí Borgové a co by se stalo kdybyby Borgové poslali armádu Krychlí do Alfa kvadrantu, jako jsme to viděli ve finále Voyageru. Zpočátku jsem se bál, že se bude jednat o megalomanskou slátaninu, na kterou jsme bohužel zvyklí z Discovery nebo Picarda. Naštěstí se moje obavy nenaplnily. Válka s Borgy probíhá uvěřitelně a má podobný nádech jako válka s Dominionem. Je dobře ,že knihžní série opustila megalomanský tón, na který jsme mohli vidět např. v knize Před zneuctěním. Charaktery jsou velice dobře napsané a to především Worf a doktor Ree. Naproti tomu nekteré tradiční postavy stojí spíše v pozadí (Picard nebo Troi). Jediný problém jsem měl s Ezri, protože se jedná o postavu, kterou jsme v knihách příliš neviděli a tudíž její přerod z trochu nejisté poradkyně v sebevědomou kapitánku působí poněkud uměle. Nicméně, jsem rád, že to zase nedopadlo jako se všemi předchozími borgskými invazemi, totiž, že Picard vše zařídí. V této sérii bojuje Picard nejenom s Borgy, ale také sám se sebou. Samotný vznik Borgů je ve třetím díle popsán velice sympaticky. Osobně jsem si představoval spíše civilizaci, která experimentovala s umělou inteligencí nebo kolektivním vědomím a vymklo se jí to z ruky. Nicméně spojení Caeliarů a lidí je také super nápad, přičemž toto spojení je prokládáno debatou posledních dvou Caeliarů o tom, jestli se mají řídit morálkou nebo chladnou logikou. Nejslabší díl z celé trilogie je ten první, protože vše se teprve rozehrává a čtenář příliš nechápe například smysl dějové linky posádky Columbie, na kterou jsem se mimochodem velice těšil. V prvním díle mě spíše nudila, ale v druhém je naprosto skvělá. Fanoušek Star Treku v ní nachází něco nového a tím myslím kapitulaci a odevzdání se osudu. Scény, kdy postupně umírají poslední přeživší z posádky Columbie, jsou opravdu dojemné, stejně jako vykoupení kapitánky Hernandezové ve třetím díle. Fanoušci Picarda budou trochu zklamáni, ale i když je v knize jeho charakter vystaven krizi identity a samotná postava musí překračovat svá morální přesvědčení, je s ním zacházeno s větším respektem a konzistencí než ve stejnojmenném seriálu. Celkově tedy trilogie stojí za přečtení a doufám, že následující díly se budou soustředit opět na něco jiného. Určitě mě bude zajímat, jak se otřese rovnováha sil v Alfa kvadrantu a jak bude vyřešena romulanské schizma.

4 18.06.2020

Hugovy romány mám rád pro autorův talent dokonale v jedné větě vystihnout situaci či samotného ducha doby. Román devadesát tři je krátký a velice čtivý. Knihu bez problémů přečtete za dva dny. Nicméně nesouhlasím s názorem, že autor v tomto textu demonstruje svoji náklonnost k revoluci. Kniha je především o revoluci jako takové. Každá revoluce začíná vznešenou myšlenkou a svržení starého režimu nutně vede k radikalizaci toho nového. Teprve po vlně teroru přichází buďto další revoluce nebo odstranění oněch "otců revoluce". Rok 1793 byl podle Huga právě tímto mezníkem. Sám píše: "Po roce 1793 vstoupila revoluce do zvláštního zatmění, jakoby století zapomnělo dokončit, co začalo....bujnost vystřídala děsnou apokalypsu a vypukla ve smích po zděšení...". Střet mladého a starého markýze je zároveň střetem starého a nového režimu, přičemž strana republiky je na rozdíl od royalistů ještě více rozštěpena. Postava Cimourdaina znázorňuje republiku "trestající" kdežto Gaouvain republiku "odpouštějící". Autor ukazuje, že na každé straně jsou lidé dobří i špatní. Revoluce všeobecně mění lidi a "z knězů dělá vojáky jako ze zvonů kulky". Popravdě mi postava Cimourdaina připomínala postavu madame Defarge z knihy Příběh dvou měst od Ch. Dickense. Obě postavy ztělesňují teror a slepou nenávist. Hugo sám popsal Cimourdaina jako člověka mající přímočarost kulky, které vidí pouze svůj cíl. Kniha je vhodná i pro první kontakt s dílem Victora Huga, ale je zapotřebí neočekávat nějakou přehnanou akci. Autor píše o revoluci jako fenoménu a o vzácných případech, kdy lidé z obou stran projeví lidskost navzdory politice, víře nebo praporu, pro který krvácí.

3 02.06.2020

První díl orientálního cyklu je psán ve stylu poutavého cestopisu. Při četbě dojde čtenáři, proč Mayovy romány byly mnohými ve své době považovány za autentické. Samozřejmě je nutné zapomenout na filmy, které jsou trochu o něčem jiném. Mayova díla propagují především protestantský pacifismus v sérii ze Severní Ameriky a evropskou-křesťanskou morálku v příbězích z orientu. Hlavní postava je velice zbožná a jednotlivé příběhy jsou prokládány náboženskými polemikami. Samozřejmě, hlavní hrdina působí spíše nadpřirozeně pro svůj zapřísáhlý odpor k zabíjení a neomezenou znalost jazyků a místních zvyků, o kterých v některých pasážích poučuje i místní obyvatelstvo, což je trochu úsměvné. May disponoval hodně teoretickými znalostmi o zvycích muslimských obyvatel Osmanské říše, ale i on se místy nevyhnul chybám (např. Džidda neznamená "výstavní", nýbrž " babička). Příběh je velice barvitý, nicméně nejlepší části představují dobrodružství v Alžíru, Egyptě a posléze putování do Mekky. Střední část o bitvě v poušti se mi paradoxně příliš nelíbila. Na můj vkus je velice rozvleklá a ne zrovna napínavá. Poslední část o putování k Jezidům je už zajímavější, byť ne všechny reálie zcela sedí. Kniha je určitě dobrá pro začátečníky s Mayovým dílem a v mnohém ukáže některé nedostatky filmů - vypuštění náboženských aspektů nebo převedení některých vedlejších postav do spíše komediální podoby. Tím je míněn např. Halef, který je sice trochu žvanil jako ve filmech, ale ve skrze statečný a schopný muž.

9 30.05.2020

Především je třeba ocenit snahu obou autorů o tvorbu českého komiksu a vytvořit zde nějakou stabilní čtenářskou základnu. Jejich Zázrak rozhodně není zázrakem, ale v českém prostředí se snaha musí cenit. Nicméně s komiksem Pérák mám dva základní problémy. Předně se mi líbí postava a celý mýtus. Dále určitě oceňuji celkové zpracování ve stylu klasických ABC komiksů. Nicméně zde se dostávám k prvnímu problému, příběh. V podstatě je zde stejný problém jako v příbězích o Zázrakovi. Příběh je zkratkovitý a autoři se neustále snaží narvat do děje co nejvíce legend a pro Čecha známých reálií. Proč? Pražské legendy jsou určitě zásobárnou inspirace, ale proč musí autoři vystřílet všechny patrony najednou. Druhým problémem, který v tomto díle pozoruji, představuje celkové pojetí Péráka. Nutno poznamenat, že v tom nejsou autoři osamoceni. Všechna díla o Pérákovi jsou v podstatě o tom samém. Maskovaný hrdina bojuje proti zlu. To je sice pěkné, ale pro dnešní dobu už příliš zastaralé. Současné komiksy se snaží dát hrdinům nějakou lidskou stránku a trochu pojmout jejich příběh z jiného úhlu pohledu. Např. pasáž, kdy je Pérák nucen spolupracovat s nacisty je dobrým nápadem, bohužel vše se děje příliš rychle a čtenář tento nápad nemá šanci ocenit. Postava hlavního hrdiny je příliš plochá a jednostranně kladná. V současné době jsou v oblibě především hrdinové, kteří prochází nějakými problémy nebo např. duševními nemocemi. Proč pojímat tak skvělou tématiku tak konzervativně?

08.05.2020

Komiks je klasika, dnes krásná pro svoji nostalgickou atmosféru a dobrodružný příběh. V knize se samozřejmě projeví nedokonalost celého děje. Tři hvězdičky dávám tedy za nostalgii a klasické zpracování v ABC. Samozřejmě pro dospělého je četba už něco jiného, ale proto je nutné se oprostit od logiky a vychutnat si návrat do dětských let. Taková díla se opravdu těžko hodnotí. Čtenář si musí ujasnit, jestli hodnotí kvalitu díla, nadčasovost, nostalgickou hodnotu nebo význam díla pro svoji a budoucí dobu. V tomto případě se přikláním určitě k nostalgii a významu Galaxie pro český komiks.

2 08.05.2020

Tak tohle bylo opravdu hodně "na drogách". Styl jednotlivých povídek bych shrnul do následující situace. Ožralý dr. Who vás vezme na výlet do budoucnosti a na každé zastávce vám dá patnáct minut rozchod. Narážíte na 6. německou říši, podlidi, mutanty, vesmírné plachetnice, pátrače, zažíhače, draky nebo inteligentní kachny. Pokaždé, když se chcete zeptat, co to má všechno zmanenat, řekne dr. Who, na to nemáme čas, jedeme dál! Smith vytvořil rozhodně jednu z nejpozoruhodnějších vizí lidské budoucnosti, ale svoji sérii o instrumentalitě nepsal vždy s jasným plánem. Dlouhá doba a nekonzistentnost jednotlivých příběhů se na výsledném díle výrazně podepsala. Nicméně, to samo o sobě nevadí. Nemusíme mít přece pořád všechno do detailu vysvětlené. Autor měl výborné nápady a každou povídku si dokáži představit jako film, ale celou sérii rozhodně ne. Smithe rozhodně nepovažuji za nějakého zapomenutého génia, ale za svérázného autora, jehož dílo ovšem nebylo nikdy plně dokončeno (a je otázkou, jestli být někdy mohlo). Nicméně samotné povídky jsou čtivé (byť překlad kolísá) a až na pár výjimek stravitelné. Autor vždy načrtl zajímavý námět, ale někdy měl problém s dokončením (viz vzpoura proti čínským filosofům). Celkově je tedy dílo Cordwainera Smithe krásné spíše svoji nedokonalostí než geniálností. Knihu rozhodně doporučuji, ale čtenář musí mít vždy na paměti dobu vzniku a celkovou svéráznost autora.

4 04.05.2020