Připomíná mi to bajku o žábě a štíru. Chtějí přes řeku, ale jen žába umí plavat. Štír ji přemluví, aby ho vzala na záda a přeplavala s ním. No uprostřed řeky ji štír štípne ostnem a oba se pak utopí. Někteří jsou prostě takoví. Ale možná jen nenašli dno, které by jim ukázalo, jak moc si ten život pos*raj.
Zajímavý děj, musel jsem se k některým částem několikrát vrátit, aby to příběhově a myšlenkou zapadlo do sebe. Ale nakonec dobré. Četl a viděl jsem lepší, ale i horší komiksy.
Řekl bych, že se jedná o hezké zakončení jednoho příběhu. Některé pasáže jsem si musel přečíst několikrát, abych se rozpomněl a pochopil vztahy mezi společnostmi, ale jakmile se člověk ve jménech vyzná, tak příběh plyne jak po másle. Je to hezké, jednoduché, akční, konzumní čtení.
Přirovnal bych to ke Hře o trůny jen v prostředí sci-fi, takže žádná "převratnost" ani "veledílo", ale velmi dobré čtení na dlouhé večery. Udrží vás to u stránek, děj má hezké pomalé popisné pasáže, má také rychlé dějové zvraty i zapeklité politicko-mocenské intriky. Co se týče příběhu, je to takový hezký úvod do postav, do světa, a zároveň je dobře a dostatečně ukončen. Takže už mám objednán druhý díl a čekám, až mi dorazí. Novým čtenářům bych doporučil si na papír napsat jména jednotlivých postav a jejich lehký popis. Je jich totiž dost a především v závěru knihy to fakt oceníte.
"Sny o velkém městě" jsou v současné době hodně aktuální. Únik z reálného světa do virtuální reality a hledání podstaty života tam. "Kde je Johnny" je příběh detektivní, žánrově něco úplně jiného. Ale ani kresba, ani scénář, ani zpracování, mi nepřijdou nějak převratné. Kresbu považuji osobně za spíše nepovedenou.
Hugh Howey mi po přečtení dvou dílů Písku k srdci nepřirostl. Jeho styl psaní mi nevyhovuje. Příběh působí neosobně, utahaně... připadal jsem si, jako když koukám na němý film. Něco zásadního tomu prostě chybělo. (Podobný pocit jsem měl už i u prvního dílu, tady se jen prohloubil). A zvláštně pojatá časová osa knihy tomu taky nepřidala. Děj knihy dobrý. Hezké zakončení.
Kresba i příběh z trilogie absolutně nejslabší. Obecně velmi slabé. Příběh je plný blesků a "grraaaahaaaa" a krve. A nazvat to zakončením je poněkud silné slovo. No nic. Až budu slavný, taky dám svůj vzhled a jméno do komiksového příběhu.
Se Severním dnem mám jako čtenář jeden zásadní problém - jedná se o představení světa, nástin základního řekněme konfliktu a propojení osudů postav na téměř 400 stranách. Je zde hezky popsaný svět (ač jsem čekal, že to půjde víc do steam-punku, ale vlastně ani nevím, proč jsem si to myslel), postavy i jejich motivy fungují dobře, v příběhu je patrný vývoj ostrovní politicko-mocenské situace... dějí se tam velké věci, někdo vyhraje volby, někdo tomu nevědomky napomůže, jiný jde proti tomu, jsou tu utajené frakce, ty které bývaly silné se rozpadnou, přichází převrat... ale vlastně se nestane nic extra velkého a převratného. Je to prostě úvod.
Kdybych k tomu měl vytvořit historickou paralelu - je to jako číst příběhy lidí z Československa v letech 1930 až 1936. Jenže to nejvíc zajímavý se stane v roce 38 a po něm.
A v tom tkví můj problém. Mám dost knih, které v prvním díle na 400 stranách nedokáží popsat převratnou událost natolik stěžejní, abych si řekl - jo, ty stránky za to stály. S tím úplně stejným jsem se setkal nedávno u Kucina a jeho "Když padaly hvězdy", nebo v českém komiksovém dílku "Nanits Chronicles" a osobně v tom vidím jen čistý ekonomický kalkul a do nebe volající snahu z lidí vytahat prachy za další díly (možná se pletu). A o to víc mě to mrzí u knih, který jsou tak čtivý, jako je právě Severní den.
Na jedné jediné planetě známého univerza se nachází prvek - tvor - který je absolutně nepostradatelný pro mezihvězdnou dopravu a možná pro fungování celého vesmíru. Co se stane, když bude vyčerpán?
Připomíná mi to o hodně jednodušší a o hodně svižnější Dunu. Technopapež připomíná starého tlustého Harkonena, Metabaron je trochu Paul, Epyfit je tekoucím Koření... A je to velmi dobré. Líbilo se mi jak grafické zpracování, překvapivě vyobrazená brutalita a erotika, tak příběhové zvraty. Je to čtivé a obrazově velice líbivé. Takže za mě palec nahoru a jdu se porozhlédnout po dalších příbězích tohoto světa a Metabarona.
Stejně jako někdy štěstí sedne na chudáka, ¨
tak i smůla může sednout na boháče.
Kniha, která mě přesvědčila, že můj život je souhrnem absolutně báječných maličkostí, o které můžu přijít lusknutím prstů. Děsím se situace, kdy bych měl čilý mozek ve zchátralém těle, kdy bych byl volný motýl v tuhém skafandru. Smrt se poté zdá být vysvobozením.
Zatímco "Na stráži" bylo komornější, zaměřené na jednotlivce a jejich přežívání, "Záchrana" rozšiřuje oko kamery – a to nejen geograficky, ale hlavně ideově. Politika, minulost, lež a manipulace.
Společnost, která musí věřit slovům, protože pokud nevěří, tak zrazuje a zrada je trestána smrtí. Lež se stává nástrojem, který pomáhá dosažení zdánlivě hloupého pozlátka. Pravda není cílem, ale smrtí. Nakonec se ale ukáže jako jediná možná cesta k přežití - pravda není již slepá, ale hluchá.
Glukhovsky umí psát tak, že se čtenář nezastaví a přitom má po dočtení pocit, že musí chvíli mlčet. Přemýšlet. Nechat to všechno doznít. Za mě povedené pokračování, které nejen doplňuje první díl, ale dává mu nový rozměr.
Přiznávám bez okolků – je to moje první přečtené drama. Možná ostuda, ale zároveň obrovské překvapení. Arthur Miller mě vtáhl do děje tak silně, že jsem knihu zařadil mezi vybrané doporučené tituly.
Příběh je děsivý právě tím, že je založený na dětské fantazii, pomatení smyslů, strachu, nebo legraci??? Kdo vlastně ví, co slečny motivovalo. To, co začalo jako nevinné výmysly, se proměnilo v mechanismus, který ničil a ukončoval životy. Pravda zabíjela. Lež osvobozovala.
Postavy jsou jako živé, jejich motivace pochopitelná, i když často nakonec bolestná. A přestože se děj odehrává v 17. století, jeho poselství je až nepříjemně aktuální. Lhát abych přežil. Mlčet abych nebyl odsouzen.
To jsem takhle vešel do knihovny v Teplicích, máme takovou malou pobočku s hrozně milým personálem a zamířil do svého oblíbeného, nyní nově zrekonstruovaného oddělení se sci-fi a fantasy, a dívám se na grafiku této knihy v malinkém přidruženém oddělení komiksů. Můj myšlenkový proces byl asi takovýto: komiks-kočka-beru. A teď tady sedím a jsem úplně zmatený, protože vůbec nevím, co tím chtěla autorka říci. Ale...
...postřehl jsem, že se pro sebe usmívám, protože se často otevřeme na cestě úplně cizím lidem spíše než doma těm, které milujeme. Protože jsem to několikrát zažil při stopování přes Zéland, Irsko, Skotsko... Když jsem stál na hraně silnice s krosnou, palec nahoře, zaprášený od cesty a smradlavý od potu a u cesty zastavilo malé modré žihadlo bez střechy s velmi dobře vypadající mladou paní za volantem. Při cestě jí podivně škubala ruka a když jsem se na to zeptal, tak mi řekla, že má nějakou nemoc v posledním stádiu, že projíždí naposledy svá auta, protože musí odevzdat řidičský průkaz, že se bojí o své koně, o své kočky... ale že se se smrtí smířila. Pak zastavila u hřiště na fotbal a plakala. Nebo když jsem jel s velmi velkou Maurkou, kterou po porodu dcery opustil její muž, Němec, i s dítětem, nejspíše protože hodně přibrala a od té doby je neviděla. Byla to řidička náklaďáku a na přístrojové desce měla své fotky - mladá, snědá, krásná, nyní již ne. Nyní již unavená a velmi velká, přesto křehká. Omluvil jsem se jí za všechny muže. Když mě pouštěla ze svého trucku ve Wellingtonu, poděkovala mi. Dva gayové z Polska příhodně ve starém transporteru od VW, takový ten hippie van i s těmi barvami, kteří museli Polsko opustit kvůli svým rodinám, které se jich zřekly, jelikož mají rádi stejné pohlaví... Každý člověk, může vypadat například jako rádce, průvodce, pasažér, snílek, smíšek, může to být ten, co všechno ví, ale také jako ten, co nic neví, prostě každý, mívá černou díru ve svém nitru, kterou může naplnit cizí člověk a rozhovor s ním. Nebo jen vypovídání se cizímu člověku na cestě. A něco podobného jsem postřehl i u tohoto díla.
Nicméně přítomnost a funkci kočky v díle jsem nepochopil. Možná... možná... možná měla být cílem cesty, který obě pasažérky sdílely, a který jim pomohl společně cestovat? Možná to byl ten magický prvek, který má každá láska na cestě životem? Já nevím.
Velmi velmi slabé dílo, na kterém je zajímavé jen to, že je psáno z pohledu lupiče, ne policie. V díle je několik pasáží, které člověka přitáhnou ke stránkám s myšlenkou "tak co uděláš teď, Alexi?", ale nakonec z nich nic není. Vlastně z celé knihy nic není. Je to jako pozorovat dva týdny života ústecké fetky.
Tak zajímavě zpracovaný svět jsem už dlouho nedržel v rukách. Líbilo se mi přemýšlení o pokladech ukrytých v písku, o životě, který by v dunách byl nesnesitelný a plný utrpení... Ale tím končím s klady.
Příběh a forma vyprávění byla pro mě utrpením. Krátké kapitoly ze začátku vypadají jako skvělý počin pro udržení svižnosti četby, ale poté, co přečtete dvacítku kapitol, ve kterých se vlastně nic neděje a jen se popisuje cesta někam, cesta s někým, cesta za někým, myšlenka na něco, toho prostě budete přehlcení (nebo já jsem alespoň byl).
Erteple - Earth Apple - Zemská jablka - Zemáky. Sakra, je to kniha o bramborách. Na sto-padesáti stránkách formátu A6 najdete hromadu velmi zajímavých informací o bramborách. Etymologie slova. Odkud k nám přišly. Jak a proč způsobily zemědělskou revoluci. Jak se pěstovaly za kapitalismu. Jak za socialismu. Jak je žrala plíseň. A jak se kvůli nim rabovalo a kradlo. Ale stále je to kniha o bramborách.
Příběh, který člověka přinutí se zamyslet... jsou opravdu potřeba peníze? A je jich potřeba tolik? Dává práce smysl? Nemohou mít blázni tak trochu pravdu? A nejsme tak trochu magoři?
Svět podle prota je velmi zajímavý příběh s prvky mysteriózního soft sci-fi (opravdu se hledá těžko označení, které by na ten příběh sedělo), Na světelném paprsku je příběh z lékařského prostředí o několika poruchách psyché a osobnosti a jejich léčení. Ač na sebe příběhy navazují, tak jsou úplně jiné. Svět podle prota se mi ale líbil více. Ale to tu již napsalo hodně lidí.
Vím, do čeho jsem šel a číst young adult literaturu s romantickou linkou, která cílí na mladé dívky, když jste chlap... no, je to trochu sebemrskačství, ale nakonec to nebylo až tak zlé. Řekl bych, že se to fakt dalo. A jak bych to popsal? Klasický příběh from-zero-to-hero, který je doplněný o draky, se zajímavou "politickou" linkou na pozadí, která vyskočí jako čertík z krabičky až na konci knihy, a s několika milostnýma scénama. Odpočinkové dílko.
P.S. pokud takhle fakt ženský přemýšlejí, tak jsem teda rád, že jsem chlap.
Další dvoudňová jednohubka o robokatovi. Tentokrát se ale nevydařila tak moc, jako díly předchozí. Děj mi připadal místy velmi zmatený, začátek až ukrutně pomalý, konec zase příliš rychlý.
Robokat si v Procesu změny udržel kvalitu. Kdybych to měl popsat herní hantýrkou, tak se jedná o úplně popsaný a vyřešený side-quest, který byl nutný k získání informací k main-questu, který bude - snad - dále rozebíraný v následujících knihách. Nečekejte žádný sci-fi román s převratnými myšlenkami. Jedná se o odpočinkovou a vlastně i tak trochu brakově jednoduchou jednohubku, která neurazí a příjemně se čte.
Dvoudenní příjemná oddechovka po těžší četbě a před těžší četbou. Je to vážně dobré - jen neočekávejte román, je to novela, se vším všudy. Rychlý spád, jednoduchá zápletka, vývoj hlavní postavy, bez zájmu o vedlejší postavy. Prostě taková jednohubka. Rád se vrhnu na další díly.
