Profesorskey
komentáře u knih
Převozník
Justin Cronin
Ono to není špatné, ale není to ani dobré. Myšlenka je to zajímavá, vlastně i to zakončení, kdy byl celou dobu "podpůrný personál" na Annexu utlačován, aby si navykl na těžkou dřinu, zatím co "smetánka" odpovědná za to, co se stalo, nakonec pocestuje zase zpátky. Problém je, že první část je příliš dlouhá a nedostatečně zvláštní - neděje se v ní nic úplně divného, návodné zvláštní události jsou tam po málu a člověk prostě stále přemýšlí, o co vlastně půjde. Pak se to zlomí, nicméně druhá část mi zase přijde příliš krátká, nevysvětlující. Námět dobrý, myšlenka také, jen to zpracování...
Cesta
Cormac McCarthy
Brutálně bezútěšná cesta, ve které nejde už o nic. Neskutečně silný příběh, ve kterým jsem si říkal, co by mě v takové situaci drželo nad hladinou? Co by mělo ve zničeném světě ještě smysl? Kniha letí do doporučených.
Kdyby ze světa zmizely kočky
Genki Kawamura
Kniha, která mi padla do oka názvem. Kniha, která mě před čtením přinutila přemýšlet, jaký by byl svět, kdybych doma neměl to malé chlupaté klubko, mojí Whiskey, a žádné jiné chlupaté vrnící klubko by nebylo ani nikde jinde doma - a to mi bylo smutno. A pak jsem začal číst a vlastně mi bylo smutno celou dobu.
Večer a jitro
Ken Follett
Tak tohle Follet prostě umí. Velmi rád jsem se vrátil do historie a zakusil znovu ten pocit, který se mě držel při čtení Pilířů Země. Krásné životní příběhy z přelomu prvního tisíciletí. Pohádka psaná jako život, jen doufejme, že ten náš nebude v průběhu tak hořký. Sláva Ragně Spravedlivé, sláva Edgarovi Staviteli. Díky Kene.
Den draka
Richard A. Knaak
Přímočará lehká řezničina z prostředí Warcraftu, která jakoby vypadla z dílny průměrného vypravěče Dračího doupěte. Není to ale špatné, pokud k tomu přistoupíte jako k fantasy příběhu, který je inspirován počítačovou hrou, splní to očekávání. Darováno kamarádem, letí přímo do knihobudky.
Fotograf z Mauthausenu
Salva Rubio
Silný příběh Španělského fotografa Francisca Boixe z Mauthausenu vyvedený temnou kresbou. Příběhy z koncentračních a vyhlazovacích táborů jsou pro člověka dnešní doby nepochopitelné, nepopsatelné, neuchopitelné. Jsem rád, že se mi kniha s tímto příběhem dostala do ruky, je důležité si historii připomínat a studovat ji, aby se neopakovala. Kéž by se tahle historie už nikdy neopakovala. Snad už nikdy...
S touto tématikou doporučuji Nekropoli od Borise Pahora, nebo Maus.
Den nula
C. Robert Cargill
Sci-fi, o kterém bych klidně tvrdil, že nadchne i náctileté. Děj nemá prázdná místa, příjemně utíká, hezky a konzumně se čte, přináší pár zajímavých myšlenek a zvratů a především udrží čtenáře v příjemném napětí od strany 1 do strany 100000010. Jediná věc, která mě na knize trochu prděla, jsou názvy kapitol druhé poloviny příběhu, které odhalují příliš mnoho z následujícího děje. Ale sečteno, podtrženo - supr kniha.
Duna: Grafický román. Kniha 1
Kevin J. Anderson
Zcela zbytečná kniha. Chápu, že je v současné době snaha vytvářet grafické romány a přiblížit tak některá velkolepá díla mladším čtenářům (jiný záměr mě nenapadá), máme tu Velkého Gatsbyho, Orwellovo 1984 a teď Dunu... Ale komiks, stejně jako film, by měl přinést určitou autorskou invenci, nápad, umělecké pojetí. A to tu není. Kresba by se dala charakterizovat jako neumělecká, nepovedená, bez hloubky, bez nápadu. Já bych použil i slovo trapná. Obrázky nejsou propojené s dějem, nenechává se prostor na zjištění informací z grafiky, vše je prostě popsáno buď samotným dialogem, nebo okny s myšlenkami. A tak čtenář prostě čte okna a k tomu kouká na nepovedené obrázky. Samozřejmě, že samotný děj díla je skvělý, ale nemůžu dát hvězdy za špatné umělecké zpracování velmi dobrého díla.
Dveře do léta
Robert A. Heinlein
Poslední listopadový den jsem dočetl Dveře do léta, protože jsem je potřeboval. Nádherný příběh s propracovanou zápletkou, skvělým kocourem a láskou. Heinlein mě neustále překvapuje, nikdy bych neřekl, že byl kočičí táta, ale z jeho postřehů jím byl určitě. Tohle dílo jde do mého výběru. Parádní.
Na závěr bych jen rád věřil tomu, co bylo psáno na posledních stránkách:
"Navzdory všem pochybovačům, romantikům a antiintelektuálům se svět neustále vyvíjí k lepšímu... "
Hyperion
Dan Simmons
Sci-fi dekameron? Šest příběhů šesti postav. Šest osudů, šest problémů, šest bolestí, šest důvodů spojených jednou cestou v předvečer války za bájnou postavou Štíra, ničitele nebo spasitele vesmíru. Každý z příběhů je svým způsobem unikátní a představuje další a další aspekty velkého světa Hegemonie. Kniha se čte dobře, jelikož je to vlastně jen cestou spojené vyprávění samostatných příběhů z unikátního světa, přičemž každý z příběhů by mohl fungovat i jako samostatná povídka. Takže druhý díl je jasným dalším krokem.
Šestá kolona
Robert A. Heinlein
Po desítkách děl od pana Heinleina musím konstatovat, že tohle je jeho nejslabší dílo. Jeho prvotiny jsou někdy úsměvné kvůli "absurdní jednoduchosti" vesmírného programu, nebo z důvodů předpokladů, které v současné době již víme, že jsou mylné. Ale zatím mi pokaždé přinesly nějakou zajímavou myšlenku. Šestá kolona je ale jiná, je to příběh partyzánského vedení boje proti utlačiteli s použitím pokročilé technologie, která je převlečena do hábitu náboženské sekty, což samo o sobě určitě mohlo fungovat. Jenže je to krkolomné, divné, až nečitelné. Naštěstí je to krátké.
Trochu mi to připomnělo příchod "Orájů" a "Povznesených" do světa Hvězdné brány.
Noční hudba
John Connolly
Jen si představte, že můžete strávit čas se svou oblíbenou knižní postavou. Caxtonova soukromá knihovna je absolutně skvělá a dobře podaná. Děti doktorky Lyallové je také velmi zajímavé dílo. Holmes a Kosobřit mě upřímně vůbec neoslovili. Povídky jsou krátké, hodí se k vínu a deštivým večerům. Nic extra, ale také ne vůbec špatné.
Koruna otráveného stromu
Vlaďka Sacká
Ze začátku to člověka vtáhne do děje a následně se to vleče, aby konec utekl paradoxně až příliš rychle. Knížka, která trochu pracuje s několika konspiračními teoriemi, které nechybí tajemno, magie, technologie, nápad, ale dohromady to za mě nějak nefunguje. Jako příběh je to prostě... divné.
Radost z poznání
Richard P. Feynman
Střední pasáž o počítačích a miniaturizaci mě trochu minula, ale jinak spolupráce na atomové bombě, filozofické úvahy o dopadech, o životě, vědě, náboženství, spolupráci a výchově byly absolutně parádní.
Na stráži
Dmitry Glukhovsky
Glukhovsky se mi pomalu ale jistě zapisuje do mozku jako dobrý vypravěč žánru post-apo. Stanoviště mi po přečtení přijde jako trochu delší povídka, která zabaví při deštivém víkendu. Neurazí, ale ani nějak překvapivě nenadchne. Text příjemně plyne, děj graduje, a ač se jedná o první díl, tak je i dobře a dostatečně ukončen. Autor znovu vsází na osvědčenou kartu - máme tu železniční most, který překonává neprostupnou jedovatou hraniční řeku, ze které stoupá leptající žlutá mlha. Ale z druhé strany něco přichází... něco, co vysvětlí minulost. Něco, co je třeba pochopit a možná i zastavit. PS: pokud nemáte rádi fanatické náboženské pindy, sáhněte po něčem jiném.
Když padaly hvězdy
Jan Kucin
Začátek absolutně parádní. Prvních 300 stran bylo přečteno jedním dechem a byly skvělý. Pak naši hrdinové vešli do lesa a četba se změnila v absolutní nesnesitelné utrpení. Omílání jednoho a toho samého na dvouset stranách, neustálé prázdné a nikam nevedoucí dialogy, pak jeden celkem supr souboj a zase plky, plky, chůze, pocity a blá, blá, blá, magie, moc, síla... A pak zjistíte, že ta kniha není na 580 stranách ukončena, a to ani částečně. Za mě ne.
Vražda v Orient-expresu
Agatha Christie
Ve svých třiceti letech jsem se rozhodl dočítat "povinnou literaturu", kterou jsem na základce a střední ošulil. Po čtyřech letech od rozhodnutí se mi do ruky dostala tato kriminálka a musím říct, že mě mile překvapila. Určitě stojí za přečtení, a to tvrdím i přes to, že je pro mě Poirot vrcholně nesympatickým individuem, v čemž mě utvrdilo i toto dílo. Já sám bych ještě uvítal, kdyby některé francouzské fráze měly pod čarou fonetickou výslovnost a překlad.
Ale, pokud hledáte knížku z povinné literatury, která není "babičkózně" trapná, sáhněte po této knize. Neprohloupíte. Je supr.
Vládci loutek
Robert A. Heinlein
Čím jsem starší, tím víc si užívám zlatou éru sci-fi, ve které je daleká budoucnost (v této knize rok 2007) vlastně už naší současností, respektive minulostí. Představy autora nemohou být asi vzdálenější realitě. Připisuji to tomu, že v době psaní knihy bylo nejspíš v mysli pana Heinleina stále přítomné peklo druhé světové války, probíhající válka studená a zároveň optimistické technologické vyhlídky do budoucna. Vždyť, když se podíváme, jaké výdobytky techniky jsme vytvořili od roku 1900 do 1951 (rok vydání knihy), tak proč bychom v roce 2007 neměli trojživelná vozidla schopná létat, jezdit i plavit se, nebo drogu zpomalující čas... ale na smart-phony a sociální sítě byl i Heinlein krátký. Vlastně žijeme v budoucnu, jen trochu jiném. Místo těch velkých hraček a mechanismů jsme zapracovali na těch malých a příručních...
... pokud se člověk dokáže od tohoto oprostit a přistoupí k dílku s pokorou a prázdnou myslí, objeví velmi zajímavý příběh s mimozemskou civilizací, kterému nechybí nápad, akce, děs, romantika... sakra, ono to má všechno. A navíc zabalené strohým, řízným jazykem. Za mě lepší Henleinovina, která stojí za přečtení.
Muž s podivnou minulostí
Ken Follett
Zatím nejslabší Follettovina, která se mi dostala do rukou. Neznamená to, že by to bylo špatné čtení. Příběh je vleklý, ze začátku nezáživný, s několika zvraty, a jednoznačně ho zachraňuje spisovatelova schopnost popisovat reálie, společnost a prostředí Anglie před 1. světovou válkou. Ale i tak mi to na Ken Folletta přijde jako něco, co napsal během měsíce. Raději tedy Kavky, nebo Sněžnou slepotu.
Děti času
Adrian Tchaikovsky (p)
Takový vesmírný příběh lidské povahy. Jeden člověk je chytrý, ale civilizace je zlá, hloupá, ničivá a táhne si své problémy s sebou. Možná jsme prostě jen předurčení k tomu, abychom dělali stále stejné chyby dokola.
Na druhé straně tu máme terraformovanou planetu, na které se s dopomocí viru vytváří nová civilizace z třídy pavoukovců. Je to čistá náhoda a možná i pochybení (nedopatření) těch dávných vědců, ale i tak si příroda najde cestu.
Za mě osobně jedno velké překvapení. Knihu jsem přelouskal za týden a užil jsem si každou její stránku. Vývoj civilizace pavoukovců je skvělý, myšlenky v knize dotažené do konce. Za mě tedy překvapení tohoto roku.