Pralev komentáře u knih

Wow. Asi by stačilo toto jedno slovo jako hodnocení Kafky na pobřeží. Ale nedá mi to a podělím se o více dojmů. Už během prvních 50 stran jsem tušil, že čtu něco výjimečného. Po 200 stranách jsem věděl, že je to jedna z nejlepších a nejzajímavějších knih, co jsem zatím v životě četl. Míst, kdy jsem přestal číst, zvedl hlavu a přemýšlel o myšlence, kterou jsem právě přečetl, bylo nepočítaně. Stejně tak míst, kdy jsem strašně toužil mít v ruce tužku a větu nebo celý odstavec si podtrhnout (a tuhle potřebu jsem ještě nikdy u žádné knížky nepocítil). Další pro mě zajímavá věc - během čtení každé jedné stránky jsem strašně intenzivně chtěl Kafku na pobřeží půjčit všem lidem, které znám, aby si to taky přečetli. A konečně úplně poslední věc - kdysi jsem slyšel zábavný aforismus, že mluvit o hudbě je jako tančit o architektuře. Pan Murakami je první člověk, jehož odstavce popisující hudbu jsem úplně hltal a přikyvoval...

20 04.01.2014

Velmi mě překvapuje, jak silné emoce v mnoha lidech toto Dawkinsovo dílo vyvolává. Dawkins je kritizován jako "zuřivý", "fanatický" a já nevím jaký ještě odpůrce náboženství, četl jsem dokonce i výroky, že je stejný fundamentalista jako náboženští fanatici, jen kope za druhou stranu (dlužno zmínit, že sám Dawkins v této knize vysvětluje, jaký je rozdíl mezi fundamentalistou, který může uznat 100 důkazů, ale jeho víra ho nutí je ignorovat, a vědcem nebo řekněme spíše normálně, kriticky uvažujícím člověkem, kterému stačí jeden jediný důkaz vyvracející jeho teorii, aby této teorii přestal "věřit"). Překvapuje mě to proto, že mně při čtení Božího Bludu přišel Richard Dawkins jako velmi klidný, mírumilovný a rozumný člověk. O svých oponentech v diskusi (teolozích, kněžích, biskupech atd.) se většinou vyjadřuje jako o moc milých a sympatických lidech a jeho argumentace je věcná a logická. Jediné momenty, ve kterých je kategorický, jsou ty, kde teze X a Y se navzájem vylučují (jak sám Dawkins říká, když jsou dvě strany vášnivě přesvědčeny o své pravdě, nemusí to nutně znamenat, že bychom skutečnou pravdu měli hledat někde uprostřed, jeden z nich se prostě může mýlit - abych zkusil přijít se svým vlastním příkladem: Pokud Newton bude tvrdit, že jablko po utrhnutí ze stromu spadne díky gravitaci na zem, a kazatel bude říkat, že jablko po utrhnutí díky Boží lásce vyletí vzhůru k nebesům, asi nedojdeme z úcty k oběma pánům k závěru, že jablko zůstane po utržení levitovat ve vzduchu. To je i má hlavní výtka k doslovu pana Filipa Jaroše, který na více než 30 stranách nepřichází s takřka žádným argumentem, pouze opakuje své tvrzení, že by "správně" měla spíše věda a náboženství hledat nějaký společný průnik) nebo ty, kde odsuzuje zjevné zlo a utrpení páchané náboženskými fanatiky - s těmi se skutečně příliš nepáře, ale já si ani tak nějak nemyslím, že by měl.

Boží blud je podle mého názoru přínosná a velice zajímavá knížka i pro člověka, který v žádnou náboženskou víru či cokoli nadpřirozeného nevěří - obsahuje spoustu zajímavých vědeckých faktů, logických úvah, obrovské množství argumentů do slovní debaty o víře s věřícím, ale především také silně motivuje ke kritickému myšlení a svým vlastním logickým úvahám. Po dočtení knihy jsem tedy s velkou zvědavostí četl oba kritické doslovy (proč vůbec dva, navíc když jsou si obsahově tak podobné? Snaha vyvolat podvědomý dojem, že Dawkinsovy názory jsou menšinové? Nebylo by třeba lepší zainvestovat do lepšího korektora, který by opravil ty desítky pravopisných chyb a překlepů v celé knize? - to je ale samozřejmě z mé strany pouze kritika nakladatelství Citadella) a rovněž kritické názory na internetu a zde v komentářích knihy. Skutečně jsem zvědavě toužil vidět pohled "druhé strany" a logické vyvrácení z mého pohledu obtížně vyvratitelných logických Dawkinsových argumentů.

Zklamalo mě, že jsem nic takového nenalezl (pokud někdo o něčem takovém ví, v soukromé zprávě bych to velmi ocenil). Kritika, kterou jsem četl, byla vždy založená jen na útocích na Dawkinsovu osobu ("on tomu nerozumí", "on je stejný jako ti, které kritizuje" apod.) nebo na emocionálních (nikoli logických) argumentech ("on vyrůstal v anglo-saském prostředí a nezažil třeba pronásledování cirkve ze strany komunistů" - jistě, ale jak to vyvrací Dawkinsovy argumenty? Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem?) nebo na překrucování toho, co Dawkins řekl ("podle Dawkinse by bez náboženství nebyly žádné války" - jenže Dawkins samozřejmě není naiva a nepoužil slovo žádné; jediné místo, kde by si to tak s přivřením obou očí šlo vyložit, je citace z Lennonovy písně Imagine), nebo jsou to jen vlastními slovy přeříkané argumenty, které Dawkins v knize slovy různých teologů cituje a vyvrací. Nejčastějším takovým je asi odvážné a nesmyslné tvrzení, že věda a kritické myšlení na rozdíl od náboženství nedává člověku tolik potřebný smysl života - nejen že Dawkins na toto téma velmi obšírně a přesvědčivě v knize diskutuje, ale ani upřímně nechápu, v čem je třeba snaha o poznání, vzdělávání se, dělání toho, co mě baví, navazování a udržování kvalitních mezilidských vztahů apod. horším smyslem života než víra (tím samozřejmě netvrdím, že věřící člověk nemůže dělat obojí, ačkoli si troufnu tvrdit, že dodržování mnoha různých nesmyslných náboženských pravidel ho v tom může silně omezovat). Zvlášť oblíbené je nálepkování ateistů slovem materialisti, které má samozřejmě značně negativní/pejorativní nádech. Věřící je v tomto vidění světa někým, komu jde o blaho své duše, zatímco nevěřící je strýčkem Skrblíkem, jehož smysl života je jen v hromadění majetku (srovnejte sami tento pohled s výše zmíněným výčtem činností, které jsou pro většinu ateistů smyslem života).

Chtělo by se mi dodat ještě mnohé, ale už tak je můj komentář až příliš dlouhý, takže se omezím jen na poslední poznámku vracející se k úvodu. Dawkins je svými odpůrci démonizován jako bojovník proti náboženství. Nevšiml jsem si, že by něco takového dělal. Neuráží věřící, nenutí nikomu své názory, neupaluje věřící pro jejich víru na hranicích, pouze předkládá argumenty a logické důvody, proč věřit v cokoli nadpřirozeného nedává příliš smysl. Prohlásit o "Dawkinsově neodarwinismu", že je vlastně svým vlastním náboženstvím, je naprosto absurdní. Náboženství si arogantně uzurpuje mezery v lidském poznání a co hůř - snaží se lidstvo odrazovat od toho, aby přemýšlelo a bádalo. Myslím si, že právě toto je to, co Dawkins kritizuje nejvíce.

19 05.02.2018

Miluju starší filmy - ty s mladým Paulem Newmanem, Robertem Redfordem, velmi mladým Dustinem Hoffmanem a dalšími. Přestože technicky zastaralé a příběhy zpravidla nejsou tak komplikované a překombinované jako v dnešních filmech, na rozdíl od nich mají určité obtížně definovatelné filmové kouzlo, kdy i jen dlouhé záběry do očí mlčícímu herci mě prostě baví. Podobné kouzlo na mě dýchalo z Dne Trifidů. Jako kdyby Wyndham nenapsal jen román, ale vtiskl do něj kus svojí duše. A ta pak dýchá na čtenáře po celou dobu čtení. A ještě jedna věc mě velmi zaujala, rovněž při srovnání s dnešní kinematografií. V posledních letech na nás byl chrlený jeden postapokalyptický film se zombies za druhým. Jasně, chodící agresivní mrtví jsou děsiví. Ale normální myslící slepí a zoufalí lidi v Dnu Trifidů byli pro mě osobně ještě mnohem děsivější - právě tím, že nejsou nijak zmutovaní, nepůsobí na ně žádná vnější síla. Jen se stali strašně nebezpečnými vlivem okolností. Neuvěřitelné, že takhle dobrou myšlenku tak dobře někdo sepsal už před více než 60 lety...

19 11.07.2015

Tohle by si asi opravdu měl přečíst každý, aby pochopil, jak strašně snadno se některé z dnešního pohledu hrůzné věci mohly tak snadno stát. Děsivé je, jak o životech a osudech rozhodují absolutní maličkosti, banality a náhody (v Haně je takových věcí více).

To, jak se to špatné, nešťastné a překvapivé v knize neustále stupňuje (proto i to nechronologické vyprávění), je samozřejmě kalkul, aby na čtenáře kniha působila čím dál tíživěji, ale na výsledném "zážitku" a poselství to nic neubírá.

18 16.10.2018

Není jednoduché napsat v pár větách názor na takhle dobrou, dlouhou a propracovanou knížku. Předně - nesouhlasím s některými názory, které jsem si tu přečetl, že konec je otevřený; je tomu z mého pohledu právě naopak. Není přece důležité dozvědět se, co se s postavami stalo později, až do jejich smrti. Důležitý z pohledu vyprávění je tento konkrétní příběh, kdy osudy postav byly nějakým způsobem propletené. Stejně tak nesouhlasím s tím, že se na konci William zachoval nelogicky. Ono to k tomu celou dobu směřovalo (to ale neznamená, že jsem se necítil, jako kdyby kniha, která mě 900 stran hladila, mi najednou dala velkou facku).

V každém případě je to skvělý román, perfektně vystihující danou dobu a společnost (ne, nechtěl bych tam žít ani za nic), dlouhý a přesto odsýpající, se skvěle propracovanými postavami, jejich myšlenkami, motivacemi, štěstími i neštěstími. I přes opravdu dlouhou délku si dost dobře umím představit, že si Kvítek za pár let přečtu znovu.

17 08.01.2017

Jako každou sobotu i tentokrát jsem chtěl strávit dopoledne v kavárně s knížkou. Obvykle tak za přibližně 3 hodiny přečtu průměrně 150-200 stránek - v závislosti na chuti kávy, teplotě vzduchu, atmosferickém tlaku, velikosti stran a velikosti fontu. Marťan má cca 340 stran, takže jsem to naplánoval na 2 sobotní dopoledne. Jenže protože žádný plán nepřežije svou realizaci, dopadlo vše jinak a já v kavárně strávil skoro 7 hodin, vypil asi 600ml kávy a 500ml vody, spotřeboval ani nevím kolik pirát-nindžů a knihu přečetl jedním dechem od začátku až do konce. Přesto podle mého názoru není tahle knížka pro každého. Pokud se vám nelíbilo Apollo 13 nebo třeba Gravitace, nebude se vám asi líbit ani Marťan.

15 25.04.2015

Konečně! Jasně, dojem a hodnocení u beletrie je nesmírně subjektivní. Zaznívají tu v komentářích i názory, že to byla nekonečná nuda nebo že to pravděpodobně napsal Stephenův syn. Proč ne. Ale mně osobně se to perfektně trefilo do vkusu a vážně jsem si při čtení říkal, že konečně čtu po dlouhé době zase Kinga, který mě od první stránky baví, do čtení se nenutím, ale naopak hltám každou stránku, a čtu to proto, že je to dobré, a ne proto, že od Kinga chci mít přečtené vše.

12 23.11.2022

Uf, velmi náročná a dlouhá kniha. Četl jsem ji několik měsíců a to ještě s uzarděním přiznávám, že jsem ji četl jako beletrii, zatímco některé pasáže to chtělo studovat jako učebnici a pojmy se opravdu naučit a zapamatovat. Mnohokrát se mi tak při čtení stávalo, že jsem si už vůbec nepamatoval, co který pojem znamená a víceméně to "nechával být" :-) Není to tedy populárně naučná kniha v pravém slova smyslu, tahle vyžaduje větší soustředění a nějakou snahu ze strany čtenáře. Ale je naprosto skvělá, neuvěřitelně komplexní (klidně jednu a tu samou věc v rámci několika kapitol detailně zkoumá z úplně jiných úhlů a pohledů). Dozvěděl jsem se spoustu nových informací a o něco lépe rozumím tomu, jak jako lidské bytosti fungujeme. Rozhodně doporučuji.

12 02.05.2021

Fenomenální kniha, rozhodně nejlepší věc o holocaustu a druhé světové válce, co jsem kdy četl. Jak je u dobrých historických románů zvykem, fikce je tu dovedně míchána s realitou, která je neuvěřitelně podrobně zpracována a popsána. Ta relativizace a pochopení, jak se něco takového mohlo dít a jak s tím většina společnosti mohla souhlasit, je pro mě osobně určitě největší přínos Laskavých bohyň. Při čtení (samozřejmě fiktivních, ale velmi realistických) obyčejných rozhovorů v kavárně s obyčejnými německými civilisty jsem konečně pochopil, jak moc indoktrinovaná běžná společnost byla, jaké názory se všeobecně považovaly za normální a jak v židech viděli hrozbu (velmi podobně jako například dnes západní společnost v muslimských teroristech).

Ještě jednu věc musím zmínit. Kdysi ve škole nás učili, že čím kratší věty, tím rychlejší spád a snáz se text čte. Jonathan Littell dokázal v Laskavých bohyních mít souvětí dlouhá i přes 4 stránky (to nepřeháním), přesto tahle dlouhá a detailní kniha má neuvěřitelný spád a až na některé přespříliš nechutné sexuální, homosexuální a fekální pasáže (kupodivu - zřejmě úmyslně ve snaze působit kontrastně - mnohem více popisné než násilí, které se dělo na židech) se čte jedním dechem.

12 30.05.2017

To vykreslení vzdoru a přírozené touhy a potřebě svobody narážející nejen na odpor systému (ztělesňovaného v tomhle případě sestrou), ale především ostatních pacientů, kteří vlastně být zachráněni nepotřebují a nechtějí, protože se svobodou neumí naložit a potřebují někoho, kdo jim bude jejich životy řídit, je perfektní. O to smutněji to při čtení na čtenáře dolehne, když si uvědomí, že to u spousty lidí neustále vidí okolo sebe...

12 07.02.2016

Oči otevírající kniha. Přesvědčivě boří velmi rozšířené mýty (třeba jak těžký život měli lovci a sběrači a jak si člověk s vynálezem zemědělství polepšil - Harari vysvětluje, jaký je rozdíl mezi tím, když si polepší lidstvo jako živočišný druh, ale na úkor jednotlivce), vysvětluje v podstatě úplně jednoduché věci, které si ale leckdy člověk sám vůbec neuvědomí nebo nad nimi nepřemýšlí, dokud si je nepřečte takto formulované. Pro mě je to opravdu jedna z mála knih, kterou by si měl přečíst každý. Je to už dlouho, co jsem ji přečetl, přesto nad některými věcmi od té doby velmi často přemýšlím, především jaké všechny věci, které považujeme za naprosto samozřejmé, jsou jen konstrukty fantazie, které se ale akceptují skupinově. Vysvětluje to, proč jsou státy, měny, kultury, zákony a pravidla, ale vlastně i nepsaná pravidla morálky tak strašně křehká.

11 01.05.2021

Vydání knihy, kterou jsme měli doma, mělo přes 2000 stran, přesto jsem ji četl několikrát, to mluví asi samo za sebe. S každým dalším přečtením objeveny a pochopeny další a další vrstvy příběhu. Nádherné vykreslení střetu kultur, proměna hlavního hrdiny, politické intriky, ale i všední život ve středověkém Japonsku. Ta pomíjivost života je pro mě jako Evropana až příliš drastická (život většiny lidí tam neznamenal takřka nic), o to víc fascinující jsou myšlenky a ideje, na kterých ta kultura stojí. Clavell navíc dokázal tohle vše popsat na pozadí dobrodružného a napínavého příběhu, což mi přijde až neuvěřitelné. Už se těším na další čtení.

11 26.06.2020

V sobotu jsem u kávy přečetl prvních sto stran téhle knihy a s překvapením si uvědomil, že mě nijak zvlášť nezaujala; dokonce jsem o několik dní později na autobusové zastávce s hrůzou zjistil, že si vůbec nepamatuji, o čem těch sto stran bylo, jaké jsou v knize postavy a co se během té čtvrtiny knížky stalo... A pak nastal zlom a po relativně nudném začátku popisujícím život na koleji a procházky s Naoko se z Norského dřeva vyklubal opět ten Murakami, kterého úplně zbožňuji. Murakami, který mě nutí si některé věty nebo celé odstavce (nebo i celé stránky) číst znovu, a to nikoli proto, že bych je nepochopil, ale protože ta skladba vět a popisy jsou prostě magické a úžasné. Murakami, který dělá narážky na moje oblíbené kapely, písničky, herce či klasické skladatele. Murakami, při jehož čtení se opravdu často přistihnu, že pokyvuji hlavou. Murakami, po jehož dočtení jsem si šel koupit další knihu od něj.

11 23.03.2015

Velmi zvláštní a dobrá kniha. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na Irvingův styl psaní, který ne náhodou připomínal romány z 19. století. Nicméně děj odsýpá (několikrát dokonce prudce skočí dopředu v čase) a těch 600 stran uběhne jako voda, což je u takto psaného románu malý zázrak. Na Pravidlech mošťárny mě v první řadě zaujalo vykreslení postav. Přestože spolu postavy rozmlouvají velice knižním jazykem (ani na tu první polovinu 20. století mi styl mluvy nepřišel realistický), jsou všechny velmi lidské, plné emocí, dobrých i špatných stránek a člověk si je doopravdy představuje jako reálné lidi. Druhým obrovským kladem knihy je naprosto nenásilný způsob, jakým je probíráno etické/morální dilema - v tomto případě potraty - a přestože je toto dilema v podstatě ústředním tématem knihy, nejsou názory čtenáři nikterak vnucovány, spíš jsou otázky jen lehce nadhozeny, a je na člověku, aby se sám zamyslel.

11 08.03.2014

Četl jsem tuhle knihu, když mi bylo asi 12, a navzdory tomu, že už v té době Dan Simmons patřil mezi mé oblíbené spisovatele, se mi tohle dílo zřetelně nelíbilo, nepochopil jsem ho, přišlo mi to jako prvoplánová óda na násilí a nechápal jsem to kladné hodnocení a ceny, které tato kniha dostala. Nyní, o nějakých 25 let později, jsem zjistil, že Hyperion je jen první díl série, a rozhodl jsem se mu dát druhou šanci. Poučení? Nedávejte tuhle knihu číst dvanáctiletým :-D Je to opravdu mimořádně dobrá, naprosto neuvěřitelně promyšlená kniha (nechápu, že takto kvalitní sci-fi byl autor schopen napsat už v roce 1989; ani dnes nepůsobí například v technických detailech nijak směšně, jako se to stává jiným takhle starým knihám v tomto žánru). Každá postava má opravdovou osobnost, každý příběh je úplně jiný a to i stylem psaní. Hluboký respekt a těším se na Pád Hyperionu.

Mimochodem v mém vydání byla na konci knihy ještě jako bonus přidaná povídka Kentaurova smrt, která zřejmě Simmonse k napsání Hyperionu inspirovala. Absolutně fantastická záležitost, od první do poslední strany.

Opravdu extrémně pozitivní a optimistická kniha. Vlastně jen uvádí na pravou míru velmi běžné a rozšířené mystifikace, které ale lidé strašně často v různých argumentacích používají, takže v tomto ohledu je to i nesmírně užitečné dílo. Pro někoho může být neustálé omílání analogie s nahodilým výběrem šimpanzů otravné, ale je strašně důležité - máme naučenou tendenci vnímat svět až příliš negativně. Je to sice logické, člověk musel v divočině okamžitě reagovat na jakoukoli hrozbu, aby přežil, takže negativní události poutají pozornost (proto taky novinové články nepíšou například o tom, jak tento týden nespadlo žádné letadlo), ale dává nám to pak pocit, že toho negativního je všude moc a je to kognitivní zkreslení, se kterým člověk musí bojovat na vědomé úrovni.

10 02.05.2021

Dávám téhle knize 4 hvězdičky, ale bylo to pro mě jedno z těch obtížnějších hodnocení. Kdybych byl býval hodnotil ihned po dočtení, váhal bych mezi 4 a 5. Kniha je ale prvním dílem série, která jde podle mého názoru kvalitou s dalšími díly velmi prudce dolů, a já se nedokážu kritickému pohledu ubránit zpětně i při hodnocení prvního dílu, který byl ještě nejlepší; proto jsem váhal mezi 3 a 4. Škoda tedy, že jde o sérii a Naslouchač nekončil tímto dílem s nějakým uspokojivým vysvětlením všech záhad a uzavřením příběhu. Pak by to bylo opravdu velmi dobře napsané postapo fantasy (nezvyklá a zajímavá kombinace). Autorka dobře pracuje se záhadami, které jsou hnacím motorem knihy - čtenář je opravdu zvědavý na mnoho vysvětlení. Spoiler alert: K drtivé většině z nich nedojde a to dokonce ani v dalších dílech. Nešťastně vnímám zvolený věk hlavní protagonistky, který je prostě příliš nízký, často jsou její infantilní úvahy a reakce doslova otravné.

9 23.11.2022

Už to začíná být takovým nehezkým stereotypem, že vidím v knihkupectví nové dílo jednoho ze svých nejoblíbenějších spisovatelů a s neuvěřitelně smíšenými pocity si jej automaticky kupuji. Těšení se na oblíbený styl psaní a nový příběh střídají pochyby, zda to nebude stejně jako všechny jeho knížky z posledních let pro mě velké zklamání a nuda. I tak tomu vždy tu šanci dám a pak jsem přece jen zklamán :-) Růženky tak nepřekvapivě dopadly a zpětně si říkám, že už seznam postav na několik stránek na úvod knihy mě měl varovat...

Příběh je ok, dialogy super, klasické kingovské dávkování děje a práce se čtenářem, očekáváními atd. na jedničku, jako ostatně skoro vždy. Vůbec bych neřekl, že to nepsal sám, ale se synem, což je rozhodně značné plus (přiznám se - lámu si hlavu nad tím, jak ta jejich spolupráce vypadala).

Jenže... navzdory tomu všemu je to fakt nuda. Nulové emoce, nulové sžití se s postavami (a u mnoha z nich jsem musel s každým jejich příchodem na scénu listovat na začátek k vysvětlivkám, abych věděl, o kom se vůbec mluví; srovnejte například s románem To, kde je to pár kluků a jedna holka a po dočtení máte pocit, jako by to byli vaši nejlepší kamarádi) a už asi po 100 stranách jsem tu knihu dočítal pouze z pocitu "povinnosti".

9 27.07.2019

Mám víceméně tytéž výtky jako k předchozímu dílu. Od Kinga jsem četl takřka vše, co za život publikoval, a celá tahle rádoby detektivní trilogie s nadpřirozenými/hororovými prvky se kvalitou, zpracováním postav a atmosférou s jeho staršími knihami nedá vůbec srovnat.

Čte se to snadno (on prostě vážně umí psát), při čtení to baví a nenudí, ale nevyvolá to ve mně vůbec žádné pocity či emoce a již pár dní po dočtení takřka nevím, o čem to bylo. Když tohle srovnám třeba s Tím (Tem? :-D), Svědectvím nebo Pavučinou snů, nemohu dát víc než dvě hvězdičky.

9 30.05.2017

Velmi dobrá kniha, kterou mohu jedině doporučit. Hrozny hněvu jsem četl v originále a ta "křupanská" angličtina (they was, purty místo pretty, tard místo tired a stovky či tisíce dalších odchylek oproti současné spisovné angličtině) v přímých řečích se mi četla skutečně obtížně a zdržovala mě. To pochopitelně nemyslím jako výtku vůči knize - naopak o té autenticitě je to v první řadě - nýbrž jako varování pro další lidi, kteří třeba podobně jako já nemají angličtinu dokonalou a chtěli by si tuhle knihu přečíst tak, jak ji Steinbeck napsal.
Další věc, u které bych se rád pozastavil, je označování téhle knihy za socialistickou či dokonce komunistickou. Nebudu brát v potaz, jaké názory či politické přesvědčení měl Steinbeck, a budu hodnotit pouze tuto knihu jako takovou - mně tedy Hrozny hněvu nepřišly socialistické vůbec. Vždyť nejsou popisovány názory či návody, jak problém řešit, pouze je věrně a realisticky líčen problém jako takový. Co problém (hospodářskou krizi, neskutečnou chudobu a otřesné životní podmínky farmářských migrantů, jejich brutální vykořisťování v zemi zaslíbené) způsobilo, to už ať si čtenář přebere sám.
A konečně tedy k příběhu samotnému - putování rodiny Joadů do Kalifornie se mi prostě strašně dobře četlo.

9 04.07.2015