Pohan komentáře u knih

Kniha byla čtivá hned od samého začátku na rozdíl od předchozí knihy, kde mě začátek v CERNu moc nebavil. Na druhou stranu prostředí mě až tak nezaujalo, jako v Andělech a Démonech. Holt Francie a Anglie nemají Řím :D Hádám, že co se týče křesťanského umění, tak se Itálii nemůže rovnat nic, snad z vyjimkou samotné svaté země. Postavy tu byly také super, překvapil například biskup Aringarosa, který byl úplně jiný, než ve filmu (o dost kladnější). No a luštění šifer bylo tradičně nejlepšími momenty knihy. Konec bohužel se více zdařil ve filmu, než právě v knize.

O něco lepší, než první kniha a váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdami. Ale co... Dávám plné hodnocení :)

4 22.02.2020

Příjemná oddechovka, s celkem sympatyckými postavy. Bohužel je příběh dost předvídatelný... Ale další díly si určitě přečtu, jako start dobrý...

3 11.01.2018

Dům mrtvých vás vrhne do jiného kontinentu- Sedmiměstí, kde se zrovna rozpoutalo povstání. Čtenář sleduje příběh jak postav z prvního dílu (nutno říci, že jen pár z nich, většina zůstala na kontinentě Genabakis, kde se odehrával první díl), tak úplně nových postav.

!!!Může obsahovat spoilery!!!

Linka Kalama nebyla špatná, ale když se Kalam dostal na ostrov Malaz a utkal se se Spárama, bylo až moc do očí bijící, že příběh původně vznikl jako hra.

Pak je tady Felisín! Nejotravnější knižní postava, kterou znám (a to znám Daenerys z Písně ledu a ohně)! Ne, že by dějová linka byla nudná, ale stejně jsem ji nenáviděl a přál si, ať se děj vrátí k jiné postavě. Společníci Felisín mě taky moc nezaujali.
Dějová linka také obsahuje jednu z nejtěžších scén na pochopení... Samozřejmě myslím tu, kde jsou postavy na Silandě v úlomku chodby Kurald Emurlahn. Ke scéně se vrátíme ještě ve 4. díle, ale ten přidá ještě více otázek... Pak když se tam objevili T´lan Imass jsem si poprvé v sérii uvědomil, že se začínám ztrácet ve jménech.

Šumař? Tak to je prostě borec! V první knize byl celkem nevýrazný, ale zde jsem si ho oblíbil hodně. Jedna z nejlepších postav v Malazu. Taky se tu představí dost důležitých postav - Mappo a Icarium - Dobré postavy, ale s celkem smutným osudem. (Když Icarium stál u svého stroje ve vesnici, kterou sám v zuřivosti zničil - to byl hodně silný okamžik.) No a pak je tady Iskaral Pust, aneb druhý Kruppe (no... zlatý Kruppe :D) Na Iskarala jsem si opět moc nezvyk. Zakončení linky v Azathu bylo taky skvělé.

No a zlatý hřeb - Psí řetěz! Jeden z nejdokonalejších válečných příběhů, co jsem kdy četl! A na konci jsem málem plakal. Coltain je hrdina! Pormqual je debil! Díky Psímu řetězu budu na tuto knihu vzpomínat ještě dlouho...

Znova maximální hodnocení a mohu jen doporučit. :)

3 05.01.2018

Čtivý jako předešlé díly a samotná šifra se mi zdála nejpropracovanější, co zatím v sérii byla. Nicméně to prostředí. Historie Spojených států je v mých zájmech mnohem níže, než historie Evropy. Dobrá kniha, ale těším se více na další díl a znova Itálii.

2 04.08.2020

Tak jo. Politická fantasy zní sakra dobře. Zvlášť když je z období střelného prachu. Muškety proti mágům a do toho po světě pobíhají bohové? Nápad, který mě ihned zaujmul. Bohužel to není bez chyb.
Největším kladem knihy je rozhodně fakt, že Prachmistři nejsou nějací nudní kladní hrdinové. Naopak pragmatik Tamás nemá problém při své revoluci nechat popravit aristokraty ve velkém, včetně žen.
K dalšímu plusu řadím většinu hlavních postav, které se dle mého dost povedly.
Co se týká záporů: Magie mi přišla, že ji autor zesiluje a zeslabuje podle toho, jak se mu to hodí. Na věci typu: “Zabijete ho a bude konec světa” a věc, která nosiltele nutí pomstít krále, nebo ho zabije fakt nejsem moc zvědaví. Nevím moc se mi to sem nehodí, spíš bych to nechal u pohádek a young adult fantasy, ne tady...
Ps: na sousloví: vojáků BYLO PROSTĚ PŘÍLIŠ mnoho, kouzla BYLA PROSTĚ PŘÍLIŠ silná,... jsem byl fakt už alergický.

2 06.04.2020

Vracíme se opět do Sedmiměstí, kde se z Felisín stala Ša'ik a do Arenu míří její sestra Tavore, aby povstání ukončila (a taky aby našla svojí sestru), která se musí vypořádat s tím, že kráčí ve stínu Coltaina. Do toho se představí Karsa Orlong, Trull Sengar a taktéž první Forkul Assail :) Zní to lákavě?


!!!Může obsahovat spoilery!!!

Začátek s Karsou byl vynikající ze začátku o dost "jiný", než jiné kapitoly z Malazu a Karsa po těch 200 stran postoupí neuvěřitelný vývoj... Když si vezmu Karsu ze začátku knihy a potom, co oznamuje Tavore, že není jeho nepřítel... skoro bych neuvěřil, že to je ta stejná postava :D (ale bijec je to furt stejný). Osvobození Klidnosti bylo super, představilo rasu Forkul Assail a jasně řeklo, že si s nima není radno zahrávat :) Po těch 200 prvních stranách sem si ho ale užil až moc, proto mě jeho kapitoly dále (výprava za koněm) už tak nebavily... Karsa si mě získal zase až na konci, ale to až zachvíli.

Tavore a 7. armáda... Musím říci, že tato dějová linka mi přišla nejslabší z celé knihy... Moc se toho nedělo a celé to nějak zachraňoval Šumař a Sépie. Prostě sapéři a jejich osobitý smyl pro humor mě každou knihou více a více překvapuje a vždy mě dokáží nějakou hláškou pobavit. Mám rád Šumaře, měl sem rád Křováka, tak sem rád, že se ukázal nový sapér... Nejlepší na této dějové lince byly ale porady :)

Kalam... zde nemám co bych řekl... prostě starý dobrý Kalam, více méně pokračuje na stejné vlně, jako měl v 2. knize.

Apsalar a Řezník... Z těhle dvou se vyklubali dobří assasíni... Drift Avalii a bránění trůnu stínů byla celkem podívaná, a taky se konečně předvedl Kotilion a já jen žasl nad jeho schopnosti (Asi jako Kalam, když společně s Kotilionem bojovali proti Apokalypse na konci knihy) :)

Onrack a Trull... Dobře přiznám se, že tato dějová linka mě zas tak neuchvátila. Trull si mě získal až v páté knize (kterou momentálně čtu), ale, chápu že více méně sloužila k seznámení těchto dvou charakterů a konec sliboval, že se v šesté knize je ohledně těchto dvou na co těšit... Tiste Liosan byli taktéž zajímavý.

Perel a Lostara... Tyto dva neměli zase tolik prostoru, ale z vedlejších linií mě bavili nejvíce... Jejich zajímavý vtah mě dokázal i pobavit a objevení otatarové dračice bylo zajímavé.

Tábor Ša'ik...Sem překvapen, že dějová linka plná tak odporných postav bude tou nejzábavnější z celé knihy... Líbil se mi L’orik, Felisín mladší, konečně sem si oblíbil i Heborika... Na druhou stranu jsem našel postavu, kterou sem nenáviděl zatím v Malazu nejvíce (samozřejmě jím je Bidithal). Dost mě překvapila Felisín (v druhé knize tak otravná a teď sem ji měl i rád :D).

Konec? Trochu mě zklamalo, že se obě armády neutkaly v boji a že Apokalypsu těsně před tím rozprášily duchové, ale aspoň se ukázalo, jak důležité bylo setkání Šumaře a Kimloka v 2. knize. Ascendace celé jednoky paličů mostů? Páni... Ale zaslouží si to :D
Karsův příchod rozpoutá skvělé zadostiučinění, na které sem čekal od konce 2. knihy. Kamist a Febryl umírají, Korbolo je zajat... Bidithal umírá opravdu příšernou smrtí (Nakonec sem ho i trochu zalitoval, ne kvůli němu, ale kvůli Felisín, jelikož Bidithal byl snad jediný, kdo zůstal na její straně a chtěl ji varovat). Bohyně smršti taktéž umírá a Felisín najednou je bez své moci a zrovna se má utkat se sestrou. V tomto duelu sem byl jasně s Tavore (přesto že sem si Felisín celkem i oblíbil). Škoda, že to nejvíce odnesla zrovna ona. Nakonec jsem rád, že se nedozvěděla, koho ten den vlastně zabila...

Dóm řetězů mi přišel slabší, než předešlí díly, ale stejně se jedná o kvalitní knížku :)

2 11.01.2018

Kniha čtenáře vrátí zpět na Genabakis, kde zůstala spousta hrdinů z prvního dílu, takže pokud vás zklamalo, že se v druhém díle neukázal Paran, Whiskeyjack, Anomander a další postavy, zde si je užijete do sytosti :)

!!!Může obsahovat spoilery!!!

Jak už to u Malazu bývá, máme i v této knize více linek. Konkrétně tři velké (Paliči mostů, Vrč a Toc), kde mohu říci, že ani jedna nezaostává a těžko bych vybíral, která je nejlepší.

Je zajímavé sledovat nejisté spojenectví mezi houfcem Jednorukého a aliancí Caladana a Anomandra, zvlášť když se na povrch dostává, jak to s onou rebélií ve skutečnosti je. Kallor je super "svině" postava. Jak na začátku proklel ty tři bohy mě dost pobavilo. Paran s nově získanými schopnosti se stal mhohonásobně zajímavější, než byl v prvním díle.

Vrčova linka nebyla taktéž špatná... Trochu jsem se bál, jak do světa zapadne rasa K´chain Che´malle, ale jakmile se lovci K´ell objevili na scéně, byl jsem s nimi více, než spokojen.

No a Tocova linka nám zase představila Segulehy. A upřímě, kdo po dočtení Vzpomínek ledu nepřemýšlel, kdo by mohl být první seguleh? :D + paní Závist je jedna z nejsympatičtějších postav, co zatím v Malazu byly.

Někde v půlce knihy začne bitva o Capustan, mnohem větší bitva, než jakou jste zatím v prvních dvou knihách viděli. Obyvatelé Capustanu stojí proti přesile a aliance Jednorukého a Caladana má před sebou ještě velký kus cesty, než se k městu dostanou. Čekáte nějaké hrdinské bránění města a záchranu v posledním okamžiku? Na to rovnou zapomeňte. Dostanete jen krutost války a zoufalou snahu o přežití. Kanibalismus, nekrofílie a žádná morálka... a to není to nejhorší co nepřítel představuje. Nicméně si myslím, že druhá bitva z této knihy je ještě lepší.

Bitva o Korál a finále: Paliči mostů dokazují, jak super je tato jednotka. Jejich souboj s lovci K´ell v ulicích Korálu je super, teda dokaď nezačnou naši hrdinové umírat a to ve velkém množství... Tato bitva vezme mnoho postav, mnoho dobrých postav, některé hrdinsky, jiné absolutně zbytečně... Tak už to prostě bývá a já mohu jen prohlásit Vzpomínky ledu za nejlepší knihu co jsem kdy četl (hádám, že po dočtení celé série ji nějaké díly ještě předběhnou). Nakonec jsem nebyl tak smutný, jako ze smrti Coltaina, nicméně mi bylo líto spousty postav. Jedinou výtku ke knize by byla Mhybe, která je neuvěřitelně nudná...

2 06.01.2018

Tak jsem se snad poprvé odpoutal od mého oblíbeného žánru (fantasy) a přečetl si i něco jiného. No ono by se v určitém směru dalo nazvat fantasy i tohle, jelikož vědeckých, historických, nebo teologických nesrovnalostí tam jistě bylo více, než dost. Pro účely knihy mě to ale nijak nevadilo.
Začátek v CERNU mě moc nebavil, věda je pro mě celkem nudné téma, ale jamile se děj přesunul do Říma proskoumávat křesťanství a díla slavných umělců, už se mi nechtělo přestat číst. Těším se na další díly, kde budou hrát roli díla mých oblíbenějších umělců, než je Bernini. Leonardo Da Vinci a hlavně pak Dante. Jen škoda, že jsem již viděl všechny tři filmy...

1 20.05.2019

A vracíme se do Lederu. V této knize se konečně naplno propojí linie Ledeřanů z páté knihy s Malažanama. A střet těchto dvou říší toho nabídne hodně. Taktéž se vrací postavy z páté knihy, kvůli kterým jsem si ten díl tak oblíbil. Zejména Tehol a Bugg… Zkrátka, sedmý díl byl zatím nejlepší.

!!!Může obsahovat spoilery!!!

Linie v Lederas byla pro mě asi nejlepší. Tehol a Bugg měli znova vtipné dialogy. Bavily mě intriky uvnitř Věčného příbytku mezi kancléřem a císařem. A ve stínu skrytým Bloudem, který vše pozoroval. Bloud dostal více prostoru a já nevím… Doslechl jsem se, že to má být jeden z hlavních záporáků, ale já mu prostě zatím fandím. No a pak tu jsou ještě patriotisti, parchanti, ale bavily mě číst jejich kapitoly. Tedy Karose. Tanala jsem nesnášel.

Linie v Dren nabízí akci už od začátku knihy (později se o to postarají mariňáci). Jsem rád za Toca a za K'Chain Che'Malle. Bavilo mě to, ale celá ta akce ohledně Rudomaska a Oulanů byla pro knihu celkem zbytečná. Tak snad v dalších dílech bude o tom něco více, aby tato linie měla smysl.

Linie Silchase byla pro mě bohužel nejnudnější a to jsem se na něj dost těšil. Silchas byl nevýrazný, a celou linie táhly postavy v jeho doprovodu. Což byl problém, protože kromě Silchase a Stracha mi byl osud ostatních postav celkem jedno. Tato linka mě ale dostala ve sbíhání. Dopadlo to dost smutně, když si uvědomím, že jediný kdo musel zemřít byla Konývka a Strach padl naprosto zbytečně.

Mariňáci zde byli parádní. Moc se mi líbilo jejich tažení k Laderas. Ne jako velká armáda, ale jako malé jednotky. Zase trochu odlišný druh války.

Sbíhání bylo po mírném zklamání z finále šesté knihy opět super. Jak už jsem napsal, sbíhání v chodbě Tellann (teda, doufám, že to byla Tellann) se Silchasovou linkou a Trullovou linkou mě zaskočila. Ale to nebylo nic proti sbíhání v Lederas. Zobákovi svíčky byl ten nejsmutnější moment zatím v sérii. A pak tu byly další skvělé momenty, Karsa proti Rhuladovi, Icarium najde svůj stroj. Zkrátka sbíhání bylo velké. Jsem rád, že se vrátil Brys a Křováka. Jsem rád, že jsem se po tolika knihách dozvěděl, co se stalo s Šedými meči a nebo, kde se ukrývá Fener.

1 14.04.2019

Kniha, která konečně ukončuje dlouhou dějovou linku ohledně Smršti a propojuje příběh s pátým dílem. A jelikož Paliči mostů skoro zanikli a ti co přežili jsou na odpočinku, dává kniha vzniknout nové legendě - Lovcům kostí. Po pátém díle zatím druhá nejlepší kniha.

!!!Může obsahovat spoilery!!!

Na to že mě mariňáci čtrnácté armády ve čtvrtém díle celkem zklamali, zde měli rozhodně nejlepší dějovou linku. Vojenský humor jel naplno a hned ve třetině knihy jsem se dočkal obrovské bitvy. Prokleté město Y'Ghatan, noční můra všech Malažanů. Leoman pro Čtrnáctou vytvořil peklo, na které nikdy nezapomenou. Jen jsem měl dost zmatek ve jménech těch vojáků, bylo jich tam strašně moc. A mrtvých znovu přibývá.

Jsem rád za návrat Parana, který se ve třetím díle stal velice zajímavou postavou a zde to znova dokazuje. Jeho linie mě hned po mariňácích bavila nejvíce. Hodně se mi líbil nápad ohledně moru.

Karsova dějová linka mě moc nezaujala, přišlo mi, že se v ní toho moc ani nestalo.

Kvítkova linie byla asi z knihy nejslabší. Kvítko je dost průměrná postava a jeho doprovod mě nezaujal už vůbec. Heborik, nefritový obři a skoro konec světa byla část, kterou jsem při čtení moc nepochopil, snad pochopím o co šlo v dalších dílech.

U Icaria a Mappa mě překvapilo jejich rozdělení, jsem za to rád, jelikož to dává prostor pro Icaria, konečně ukázat svojí temnou část a linie Mappa, hledající svého kamaráda by mohla být taktéž zajímavá, uvidíme. Zášť bohužel dostala tak málo prostoru a v podstatě tam nemusela ani být, což je škoda, když si vzpomenu, jak “roztomilá” byla její sestřička.

Tak a ke sbíhání. Finále mně tentokrát mírně zklamalo, společně s čtvrtým dílem mi přišlo nejslabší z dosud přečtených knih. Bitva u přístavu byla skvělá, Koryk tam svým zápalem překvapil a zase jsem si oblíbil dalšího vojáka. Šumařův žalozpěv byla úžasná scéna, ale Kalamův boj proti Spárům mě nijak nebavil. Zvlášť, když už jsem to jednou četl ve sbíhání druhého dílu. Perela mi bylo líto, asi nejsmutnější smrt v téhle knize, Císařovnu nijak nehodlám řešit, zachovala se, jak se zachovala… Bylo vidět, že je v úzkých, ale mohla to vyřešit lépe. No co, stalo se. Myslím, že Malazská říše už moc dlouho nevydrží.
Útok na První trůn byl zajímavější, konečně Icarium ukázal co umí. Nakonec bitva o Y'Ghatan byla pro mě velkolepější, než finále knihy.

1 30.12.2018

Ze začátku mi dělalo problém zvyknout si na tu jednoduchost (to je tak, když člověk součastně s tímhle čte Malaz), nicméně jak sem si zvykl, tak mě kniha po většinu času bavila a líbila se mi více, než první díl. Bohužel mě celkem zklamal konec. Nad hodně věcmi jsem kroutil hlavou, jednání některých postav mi přišlo nelogické a vše bylo strašně moc uspěchané (to už bylo i v prvním díle). Zatím hodnotím stejně, jako díl první :)

1 17.03.2018

Nový kontinent, nové postavy (kromě Trulla a Chromýho boha) a nový systém magie, zezačátku sem si připadal, jako když čtu Malaz od začátku, ale rychle sem se zorientoval a vychutnával si další příběh z Malazu. Hned ze začátku řeknu, že společně s třetím dílem se jedná o nejlepší knihu z první poloviny ságy.

!!!Může obsahovat spoilery!!!

Tiste Edur se objevili už v předchozích dílech, kde neměli zase tolik prostoru, proto se mi líbilo, kolik ho dostaly v této knize. Linka představila zajímavou kulturu této rasy a dala pár skvělých postav. Trull a Rhulad jsou zatím nelépe zpracované postavy ságy. Trulla, který mě ve čtvré knize zase tolik nebavil jsem si konečně zamiloval. Rhulad je na druhou stranu dosti rozporuplná postava. Chvílemi jsem ho nenáviděl, chvílemi jsem ho litoval. Udinaas mě ze začátku zrovna moc nebavil (někdy měl docela dost složité kapitoly). Stejně tak Seren mě moc nebavila, dokud nepotkala Rudou gardu, tito tvdí hoši tuto linii dost oživili...

Linii v Laderasu jsem měl ohodně radši. Ať už díky vtipné dvojici Tehol a Bugg, nebo zajímavým rozhovorům Bryse a Kuru Qana. Opravdu nejodpornější postavy knihy byly ale v Laderské politice a to ti na straně královny (Králova strana mi až tak nevadila). Princi a Královně jsem vážně přál smrt...

Obrovský plus má u mě fakt, že obě strany mají své klady a zápory a čtenář si může vybrat, komu bude fandit. (Za mě to byl rozhodně Laderas)

Finále bylo obrovské (jak už je v Malazu tradicí). Boj s Forkrul Assailem. Proběhnou velkolepé duely (Kuru Qan proti Hannanu Mosagovi, nebo Rhulad proti Brysovi). Odhalí se pár bohů. Z mrtvé Azathské věže se derou na povrch strašlivé bytosti. Scéna, kdy Chalas brání Tehola vlastním tělem a co následovalo, mě dojala.

1 17.02.2018

Už je to nějaká doba, kdy jsem přečetl Měsíční zahrady a tento díl si už nepamatuji tak dobře, jako ostatní, ale stejně jsem se rozhodl, že ke každé přečtené knize z Malazu napíši nějaký krátký komentář a dojmy :)

!!!Může obsahovat spoilery!!!

Všude jsem četl, že je série hodně složité čtení, kde autor nic nevysvětlí a čtenář až v průběhu čtení (ne této knihy, ale celé série) pochopí, co jak funguje. Začátek knihy mi zase tak složitý nepřišel. Ve jménech jsem se orientoval dobře a u systému chodeb jsem dost hledal na internetu, takže jsem taky jakž-takž chápal. Nicméně sem si vychutnával až překvapivě silnou atmosféru díla. Pořád mám před očima temné opuštěné ulice Dřevnova, kterýma se plíží obrovský ohař :3 Ps: Paliči mostů jsou borci!

Děj v Darúdžistánu byl taktéž zajímavý, zase jsem neměl problém se jmény, ale trochu mi vadil Kruppe. Moc jsem si na tohohle chlapíka a jeho zvláštní mluvu nezvykl (aspoň v tomto díle). Kruppeho sny s K´rulem mě nudily a ani jsem je moc dobře nechápal.

Co říci k finále? No... Zde se konečně pořádně ukázalo proč je Malaz považován za těžké čtení. Dělo se toho moc, ale kupodivu to nepůsobilo přecpaně. Souboj Rallika Noma a Turbana Orra byl skvělý (a rychlý :D). No a souboj Jaghutského tyrana Reasta a Eleintích převtělenců, jenž trhal krajinu v rozsahu několika mil na kusy zanechával pocit velkoleposti. Prostě Erikson finále umí a jak sem zjistil, finále Měsíčních zahrad je jen slabý čajíček, oproti tomu, co v sérii ještě přijde.

Každopádně musím dat plný počet bodů a vřele doporučit všem milovníkům temné fantasy.

Darúdžhistán! Město desítek příběhů... Doslova.

!!!Může obsahovat spoilery!!!

Začnu tou horší dějovou linkou a tou je Černý Korál. Děj kolem Vykupitelovi mohyly byl asi nejnudnější částí knihy (pro mě). Spinnok a Věštdomin sice byli dobré postavy, ale moc se toho tady nedělo. Endest Silann byl pro mě celkem překvapením. Zezačátku bych se vsadil, že mě jeho linie nebude bavit, ale opak byl pravdou. Skvělé nakouknutí do minulosti Tiste Andii a já dostal obrovskou chuť se přečíst trilogii Charkanes (asi až dočtu poslední dva díly, tak Svoření Temnoty bude další kniha, po které sáhnu). Karsa měl skvělou linku hlavne kvůli Dassemovi, toho jsem si hodně oblíbil, naopak Karsa mě štve čím dál víc (jeho fanoušek fakt asi nikdy nebudu). Nimanderova linka taky hodně pozitivně překvapila. Hororový nádech se mi líbil a Kallor k tomu. Trygallská obchodnická gilda mi přišla jako Oulané z předešlé knihy. Ne nudná, ale pro knihu zbytečná (více méně). Stejně jako u Oulanů, tak i zde doufám, že na to další knihy ještě naváží (zde asi jo, jsou tam přeci jen důležité postavy). Říše uvnitř Dragnipúrů bavila moc. Vždy jsem se na tyto kapitoly těšil.

Darúdžhistán nabídl tolik příběhů a dějových linek, že by bylo hlopé vše vypisovat. Z toho co mě bavilo: Kvítko a Kalista (nevím, ale strešně mi tento příběh připoměl Shakespearovi tragédie), Paliči mostů, Harllo... No tady asi nebude žádná linka, která by mě nebavila. Snad Iskaral už mě celkem štval, ale na druhou stranu měl tam jednu hlášku, na kterou snad nikdy nezapomenu.

Sbíhaní bylo epické... Hodně! Souboj Murillia a Gorlase, Kvítko proti Gorlasovi, Bůh smrti procházející městem, Anomander proti Dassemovi (jeden z nejlepších okamžiků v knize), Souboj o měč a zakončení v Dragnipúru. A vše tak velkolepé. Jeden okamžik ale byl naprosto úžasný, a to rozhovor Kallora a Spinnoka (a jejich souboj). Na to jak jsem měl Kallora rád se v tento okamžik stal jednou z nejlepších postav vůbec.

Překonala kniha sedmý díl? Nevím, možná. Ale jedno vím, byla Geniální.

22.01.2020