Vichr smrti
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/26711/bmid_vichr-smrti-p9R-26711.jpeg
5
349
43
Malazská Kniha padlých série
< 7. díl >
Lederská říše, poháněná korupcí a sobectvím, se rozpadá. Císař Rhulad Sengar, obklopený pochlebníky a agenty svého úplatného kancléře, se propadá do šílenství. Všude se kují pikle. Říšská tajná policie vede zastrašovací válku proti vlastnímu lidu. Bloud, kdysi prozíravý bůh, náhle přestává vidět budoucnost. Chaos a děsivé síly se stahují ze všech stran. Na tomto rozbouřeném, zrádném pozadí se snaží říši opustit skupinka uprchlíků. Jedním z nich je Strach Sengar, hledající duši Skabandariho Krvookého, protože by tak mohl zachránit svého bratra císaře. Jenomže s ním putuje Skabandariho nejstarší a nejzatrpklejší nepřítel: Silchas Zmar, bratr Anomandera Dlouhý vlas. A nezahojené rány v jeho zádech nezpůsobil nikdo jiný než právě Skabandari. Motivy Silchase Zmara rozhodně nejsou jasné. A k domovu se blíží velká edurská flotila s válečníky vybranými z bezpočtu národů. A s ní připlouvají i Karsa Orlong a Icarium Zloděj životů – a oba hodlají zkřížit zbraně se samotným císařem. Jenomže při plavbě přes polovinu světa za sebou Tiste Edur zanechali záplavu krve. A taková krutost nemůže zůstat bez odezvy. Někdo za to musí zaplatit, pro někoho to zdaleka neskončilo… Vichr smrti je surový, drásavý příběh o válce, zradě a temné, nezvladatelné magii. Je to nanejvýš nápaditá epická fantasy vyprávěná tím nejnapínavějším stylem.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2009 , TalpressOriginální název:
Reaper's Gale , 2007
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
U tohoto dílu už musím jít bohužel na tři hvězdičky. Celou dobu se jen na něco čeká. Silchas Zmar někam jde a všichni stresují z toho, co bude, až tam dojde. V Lederas se celou dobu čeká, až se císař utká s šampiony, a všichni stresují jak z Karsy, tak z Icaria. A nezapomeňme, jak se čeká, až Tehol rozbije celou ekonomiku říše. Zase. No a na oulanských pláních se čeká na střet mezi lederskou armádou a Rudomaskem.
Ostatní linie jsou klasické - nevíme, o co se ty postavy vlastně snaží (Bloud a Péřová čarodějka, Rychlej). Jediný, kdo to zachraňuje, jsou mariňáci.
Většinou si v komentářích povzdechnu, že dílu něco chybí, něco na úrovni Psího řetězu nebo Coralu. Ale tady není ani nic na úrovni boje o Y'Ghatan. Tehol s Buggem mají minimum prostoru. Konec císaře mohl být mnohem, mnohem působivější moment.
Škoda.
Pročíst se spoustou psychologie a mytologie hromady postav, které pak zemřou je opravdu "šichta" a únavné; několikráte jsem rozečetl a odložil než přišel ten správný den,kdy to "šlo".
Také mne některé linie nezajímaly a některé jsem sledoval s velkým zájmem, samozřejmě prioritou jsou pro mě příběhy malazských vojáků, dále Tehola a Bugga,no a seržant Hellian,to je prostě něco.
Jenže Erikson dává na vybranou jen dvě možnosti.
Buď se mými knihami prokoušete až do konce,kde na Vás čeká sladká odměna v podobě strhujícího epického vyprávění,kdy při čtení zapomenete na okolní svět;nebo nechte být.
Vyplatilo se mi dávat si mezi díly série delší pauzy, nepřistupoval jsem pak ke čtení dalšího dílu postojem, že mě čeká práce a ne zábava.
:)
Eriksonův svět je však tak dokonale propracován a zdánlivě jalové dlouhé dialogy a vnitřní myšlení postav nejsou zase až tak moc hloupé a zbytečné, že si zatím myslím, že série za to namáhavé čtení stojí.
Nemůžu se rozhodnout mezi 4 a 5. V knize jsou příběhy, které jsou naprosto skvělé a také vlákna, která mě osobně tolik nezajímala.
Ty skvělé pro mě byly o mariňácích a dvou šílených "inkvizitorech" v Lederas. Uvidíme, jak budou události v této sérii pokračovat, ale konec byl vcelku uspokojivý.
Vrcholem této knihy jsou postavy Janet Aran (smutný a bolestivý příběh) a postavy Beak/Zobák?! . Tato postava má pravděpodobně jeden z dosud největších „malých příběhů“ Malazu a pouze pro příběh této postavy stojí kniha za přečtení.
Tenhle díl je napínavý od začátku až do konce. A až na pár drobností také dost srozumitelný, což v téhle sérii není zase tak obvyklé. Celá kniha se odehrává v Lederu. Sledujeme putování Silchase Zmara za jeho posláním, kdy jej provází nesourodá skupina dalších, a ne každý má ten samý cíl, co Zmar.
Objevuje se zde nový konflikt v Lederu. Kromě sílícího vlivu lederských pohlavárů na císaře Rhulada Sengara, kdy vliv dobyvatelů Tiste Edur naopak klesá, se zde objevují další dva významné konflikty. Prvním je genocida oulanského národa, který se odvíjí už od začátku knihy. Druhý a významější začíná po první třetině knihy, kdy se vylodí na lederském kontinentu malazské vojsko Tavore Paran, které je rozhodnuto pomstít se Tiste Edur za napadení Malazské říše, když Tiste Edur hledali šampióny pro boj svého nesmrtelného císaře. Všechny tyto tři hlavní dějové linie se uzavřou až na konci knihy, a to s opravdu velkým třeskem – střetnutím krvavém i magickém.
Pro mě zatím nejlepší díl z celé série. A přestože má tahle kniha 900 stran, hned mám chuť vrhnout se na pokračování, což jsem dosud (kvůli tloušťkám jednotlivých dílů) nepociťoval.
To že Erikson zabíjí mé oblíbené postavy, a ty nejmilejší už znovu nevrací, jsem si už zvykla, ale tohle bylo fakt krutý! :-/
Jinak jako obvykle: strašně moc postav, nemít u ruky malazský slovník, tak u dobré půlky netuším, co jsou zač a co tu xakru dělaj. :-)
Nejbáječnější postavy: Tehol Beddikt a Bugg, jejich slovní přestřelky jsou dokonalý. A pak samo Hellian! Permanentně v lihu naložená mariňačka, která netuší kde je, co se to děje a proč její kaprál mění hlas a přesto se jí vždycky povede dostat svoje muže, kde je potřeba a ještě u toho zrekvírovat všechen dostupný chlast. Prostě královna Kartoolu! :D
Ano, ano, konečně se Erikson dočkal a mohl propojit tolik dlouho budovaných zápletek do jednoho obrovského chumlu! Okořenil to hrstkou nových (skvělých) postav, pár (dechberoucími) střípky z historie a vznikl tak geniálně uspokojivý díl. Snad jen kdyby těch malazských vojáků nebylo tolik...
(SPOILER) O něco slabší než Lovci kostí. Můj problémem totiž už v Půlnočních vlnách byl kontinent Lederas, kde mě nezaujali ledeřané ani kultura Tiste Edur, které považuji za nejmíň zajímavou rasu v celé sérii. Knihu zase klasicky táhnou Malažané, Trull s Onrakem a vlastně i parta kolem Silchase Zmara je v pohodě i přesto, jak nesympatický hňup to je. Naopak Rudomask byl asi nejvíc zbytečná postava jakou zatím Erikson napsal, jeho linka byla fakt úplně zbytečná. Finále bylo totálně sad, ale co už. Proč když, čtu sérii, která má v názvu “...kniha padlých.“, jsem vždycky tak zaskočený a smutný, když umírají moje oblíbené postavy sakra?
Opět neskutečný nářez. Pár věcí jsem sice úplně nepochopil, postav bylo asi 500, neustále jsem se vracel na jejich seznam, abych se v tom neztrácel, neustálý tlak na mou představivost, pozornost a paměť způsoboval konstantní přehřívání naplno pracujících mozkových závitů, nepřátelsky skládaná souvětí často na první čtení nedávající smysl, nesouvislé navazování na jednotlivé sbíhání a obří počet hustě popsaných stran mě stejně i po sedmé pro běžného čtenáře detektivek nepochopitelně doslova přilepilo Eriksonovou Mockrou ke gauči tak mocně, že jsem to tentokrát zvládl znásilnit za 8 dní lígy daleko od naší reality. Vedle Půlnočních vln nejlepší svazek.
Sedmý díl desetidílného cyklu. Posedmé v tom samém vlaku, jen trochu jiný vagón. Za okny se míhá povědomá krajina, cítíte, že jste cíli zase trochu blíž, i když jízda se tentokrát tak nějak nepříjemně vleče, sedadlo tlačí, výhybky nás zavádí na lokální tratě, místo abychom jeli pěkně fofrem po hlavním koridoru.
Jinak řečeno se toho na příběhu dlouhém 900 stran zase tolik nestane. Spousta bezpředmětných dialogů, výplňové vaty a slepých dějových odboček, které s výústěním vyprávění ztrácí svůj smysl. Čím méně děje, tím více postav. Asi aby byl příběh plastický, což bohužel moc dobře nefunguje, i když z ostatních komentářů je poznat, že své fanoušky tento styl má. A je jich většina. :o)
Mohol by som tu písať o tom ako autora nenávidím za jeho štýl písania: metafory, náznaky, premeny, nedokončené vety, "vysvetľovačky", ktoré sa vzťahujú na jednu- dve zmienky, ktoré sa udiali pred 400 stranami a vy ste si ich ani nevšimli, potom zisťujete, že to bolo dôležité, naopak veci, ktoré sledujete celú knihu aby to na záver úplne vyšumelo do stratena, zmeny, dalšie náznaky, 100 postáv ... atd... ale kašlať nato :P :D
Opět poutavé i smutné,ale opět Erikson.Nádherné vyprávění a podání děje,jsem nadšen ikdyž těch postav je hafo,ale i to se dá.Moc pěkné.
Neuvěřitelná jízda...je fakte,že přečíst jakýkoliv díl z MKP mi dělá mnohonásobně větší obtíže, než stejně obsáhlá jiná fantasy kniha. Přesto nikdy nejsem tak nadšený, když jednotlivé kousky skládačky zapadají na to správné místo. Kniha je plný zvratů a nejrůznější postavy putují někam a vždy je čeká zrada a některá z nich zemře...nechci dávat spoilery...nejzajímavější samozřejmě na celém příběhu je osud rodiny Sengarů a Karsa Orlong, který si jde svojí vlastní cestou a všichni bohové mu můžou políbit...vy víte co :) Skvělý, ale jdu teď číst něco jiného na chvilku ať si odpočinu.
Tentokrát som sa maximálne sústredil na každé slovo a musím povedať, že som si ten dej užil viac. Už sa aj v tých Lovcoch kostí ako tak orientujem. Táto kniha spája a uzatvára príbehy piatej a šiestej knihy, a aj keď sa to nezaobišlo bez strát, potešil ma vývoj väčšiny udalostí. Nových postáv tu nie je až toľko, takže sa v nich ľahšie orientuje, ale stále ich tu je veľmi veľa. Dej je síce stále rovnaký, to znamená, že niekoľko skupiniek putuje v rôznych častiach ríše, v podstate všetci sa spolu stretnú na konci knihy na jednom mieste, kedy je to najintenzívnejšie a najzaujímavejšie a samozrejme kde sa odohráva mela a to je všetko. Už to čítam iba zo záujmu, že ako to všetko (a najmä Karsa Orlong) skončí. Mnohé postavy som si už obľúbil a veľakrát je dej napínavý a skvelý, len bohužiaľ pri takto objemných knihách je tam aj veľa opisov.
A vracíme se do Lederu. V této knize se konečně naplno propojí linie Ledeřanů z páté knihy s Malažanama. A střet těchto dvou říší toho nabídne hodně. Taktéž se vrací postavy z páté knihy, kvůli kterým jsem si ten díl tak oblíbil. Zejména Tehol a Bugg… Zkrátka, sedmý díl byl zatím nejlepší.
!!!Může obsahovat spoilery!!!
Linie v Lederas byla pro mě asi nejlepší. Tehol a Bugg měli znova vtipné dialogy. Bavily mě intriky uvnitř Věčného příbytku mezi kancléřem a císařem. A ve stínu skrytým Bloudem, který vše pozoroval. Bloud dostal více prostoru a já nevím… Doslechl jsem se, že to má být jeden z hlavních záporáků, ale já mu prostě zatím fandím. No a pak tu jsou ještě patriotisti, parchanti, ale bavily mě číst jejich kapitoly. Tedy Karose. Tanala jsem nesnášel.
Linie v Dren nabízí akci už od začátku knihy (později se o to postarají mariňáci). Jsem rád za Toca a za K'Chain Che'Malle. Bavilo mě to, ale celá ta akce ohledně Rudomaska a Oulanů byla pro knihu celkem zbytečná. Tak snad v dalších dílech bude o tom něco více, aby tato linie měla smysl.
Linie Silchase byla pro mě bohužel nejnudnější a to jsem se na něj dost těšil. Silchas byl nevýrazný, a celou linie táhly postavy v jeho doprovodu. Což byl problém, protože kromě Silchase a Stracha mi byl osud ostatních postav celkem jedno. Tato linka mě ale dostala ve sbíhání. Dopadlo to dost smutně, když si uvědomím, že jediný kdo musel zemřít byla Konývka a Strach padl naprosto zbytečně.
Mariňáci zde byli parádní. Moc se mi líbilo jejich tažení k Laderas. Ne jako velká armáda, ale jako malé jednotky. Zase trochu odlišný druh války.
Sbíhání bylo po mírném zklamání z finále šesté knihy opět super. Jak už jsem napsal, sbíhání v chodbě Tellann (teda, doufám, že to byla Tellann) se Silchasovou linkou a Trullovou linkou mě zaskočila. Ale to nebylo nic proti sbíhání v Lederas. Zobákovi svíčky byl ten nejsmutnější moment zatím v sérii. A pak tu byly další skvělé momenty, Karsa proti Rhuladovi, Icarium najde svůj stroj. Zkrátka sbíhání bylo velké. Jsem rád, že se vrátil Brys a Křováka. Jsem rád, že jsem se po tolika knihách dozvěděl, co se stalo s Šedými meči a nebo, kde se ukrývá Fener.
Standardní sedmička:-)... člověk potřebuje fakt dobrou paměť, protože pamatovat si, kde jaké postavy skončily v předchozích dílech, je nad mé síly... Dějové linky jsou fajn (Rhulad a patriotisti; Tehol & Bugg; Udinaas; Lovci k.; Rychlej;...to je fakt šílený, kolik toho je!), sbíhání a finále měly drajv... Tak jdeme dál, no...
Vichr smrti uzavřel dění mého oblíbeného 5.dílu. Svižně kompaktně, opět s gradujícím uzavřením. Opravdu důkaz toho, že u mne bodují Eriksonova díla, kde není 3 000 postav, ale jenom 2 000, a stejně tak počet dějových odboček. Celistvé, srozumitelné. Mrknu na přebal knihy a vím, o čem byla.
Za mě rozhodně jeden z nejlepších dílů..zase jsem si pobrečela, zasmála se, bála se, prostě užívala každou jednu stránku..Karsa vs Rhulad - dokonale napsáno, celkově posledních 100 stran je opět neřízený fičák..a nejvíc mě dostal Zobák :(
Vichr smrti se ,stejně jako všechny předchozí knihy, dělí na pár příběhových linií, které rád přirovnávám k větvičkám stromu. Jak se příběh posouvá, jednotlivé větvičky se spojují, tloustnou a na samém konci už je to jeden velmi mohutný kmen - finále. Žel, tento kmen byl velmi melancholický, prohnilý a ani trochu pozitivní (snad až na Tehola).
Vichr smrti vskutku dostál svému jménu a zanechal mě rozhořčeného, smutného a v slzách beznaděje. Velmi silný díl. Více netřeba říkat...
Tak sedmá skládačka do puzzle úspěšně zasazena a musím říct, že to na začátku vypadalo na nejlepší knihu ze série, bohužel v závěru přišlo několik okamžiků, kdy jsem si řekl: "pro mistra kápě, proč?" Především změna chování Rudomaska, kdy byl nejdříve skvěle a chladnokrevně uvažující mašina na zabíjení, později už jen ne příliš schopný a zmatkující velitel, který vede své vojsko jak telata na porážku - odkud se vzala ta proměna? Nebyli tam oulané vlastně tak trochu navíc? Pak přišel příchod barghastů do války, what the fuck? Proč? Vůbec nebyli potřeba, ani nikdo nevysvětlil jak se tam dostali. Pro Toca, ale jděte. Icarium zase tak nějak vyšuměl, jako již obvykle, ten hajzlík mě neskutečně vytáčí :)
Ještě, že tam jsou paliči - s těma je sranda vždycky. O Masan Gilani už se mi snad i zdá. A Tehol jako císař, to je největší bomba - i když trochu očekávaná. Kam nás pan Eriksson vezme teď? Chromý Bůh přišel o svého nesmrtelného favorita, ale určitě se nevzdá tak lehce, je tu ještě pár dalších hajzlíků, kteří se rádi nachytají na nějaké to pozlátko. Takže je pořád čas na to, hodit do davu pár práskavek a svítivek. Ohňostroj ještě zdaleka neskončil.
Štítky knihy
kanadská literatura dark fantasy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Kniha Vichr smrti je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 522x |
| Čtenářské výzvě | 6x |
| Doporučených | 38x |
| Knihotéce | 307x |
| Chystám se číst | 156x |
| Chci si koupit | 53x |
| dalších seznamech | 3x |
Po prvýkrát v sérii som znateľne cítil, že kniha je o pár sto strán tučnejšia, než bolo nevyhnutné. Stále je to napísané excelentne, bez jedinej stránky, ktorá by vyložene nudila, no smerovanie viacerých dejových línií je od začiatku jasne dané, a väčšinu knihy čitateľ spolu s postavami tak nejak prešľapuje na mieste a čaká, kedy sa dostane k očakávanému vyvrcholeniu (Icarium a Karsa v Lederas, Strach, Udinaas a Silchas na pochode za dušou Skabandariho,Tehol a jeho finančné machinácie, malazská armáda a jej pochod). Čo tieto chyby na kráse pre mňa čiastočne napráva je nová postava Rudomaska a jeho misie za oslobodením Oulanského ľudu po boku dvoch K'Chain Che'Malle - títo tvorovia sú v celej sérii tak sporadicky, že ich nevysvetliteľné spojenectvo s oulanským vojvodcom pôsobí takmer mýticky, a celý Zobákov príbeh, ktorý je aj na Eriksonove pomery skutočne silný a emocionálny. Je len trochu na škodu, že udalostí je v priebehu knihy poskromne, a opäť treba trpezlivo čakať až do samotného záveru, kedy udalosti naberú rýchly spád.
Nemám ani tušenie, akým smerom sa Malaz môže vo svojej poslednej tretine uberať, preto stále s rovnakým nadšením, s akým som celú sériu začal, pokračujem okamžite s 8. dielom dúfajúc, že sa vrátime k výšinám Lovcov kostí či Polnočným vlnám.