1. Domů
2. Autoři
3. Steve Rune Lundin
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 16
• Bazar 24
• Životopis
• Citáty 65
• Diskuze 17

Populární knihy

/ všech 16 knih

Nové komentáře u knih Steve Rune Lundin

Vichr smrti

„Podle mého by měli Eriksona zavřít. Jo, to jako fakt. Protože výroba návykových látek je přece trestná, ne? A tahle série je brutálně návyková. Občas výkyv sem, občas tam, pasáž či díl horší nebo lepší, ale jako celek? Geniální. Vichr smrti za mne patří tak ke středu. Byly lepší díly, byly horší. Uznávám , že některé pasáže snad ani být nemusely, nebo byly zbytečně natáhlé. Třeba linie s Rudomaskem mne zrovna nebavila a vždy jsem se těšila, až už konečně přijdou na scénu malažané a jejich čtrnáctá, hlavně Šumař, Gesler, Helian. Ve finále v podstatě všechny dějové linky vedou a splétají se v Lederas. Prohnilém městě doutnajícím zkázou celé říše. A tady nastane finále tohoto dílu. Některé hlavní postavy uspějí, jiné zatím ne, s některými se musíme bohužel i (zřejmě) rozloučit. Zase další díly puzzle jsou přiloženy do celkového obrazu hry. A já jsem pořád stejně zmatená, ale i nadšená, jako na začátku. Asi nemá smysl doufat, že moje oblíbené postavy přežijí...? Nebo že nakonec pochopím VŠE...? Ale to je jedno, otáčím karty v balíčku a valím do knihovny pro další díl ;)“... celý text
— Aya81

---

Dóm řetězů

„Bohužel, tohle mi nesedlo. První čtvrtina knihy s dějovou linkou Karsy byla skvělá a já už si liboval v tom, že mi Malaz opravdu sedl, jenže další části a zbytek knihy vyjma pár (pro mě) povedených pasáží (Apsalar, Kvítko a Mappo Trell) mě prostě nebavily. Děj se posouval jen minimálně a pro mě velmi nezáživně. Měsíční zahrady i Dům mrtvých mě bavily. Vzpomínky ledu už méně a Dóm řetězů byl opravdu těžké sousto. Dále mě Eriskon vytáčí s tím, že když už má tolik postav, tak je schopen dát každé další jméno a orientace ve světě je tak zase o chlup těžší (Kvítko-Řezník atd.). Nedávám Malazu definitivní sbohem, protože 1 a 2. díl byl skvělý, avšak dám si od něj na nějaký čas pauzu.“... celý text
— papi35

---

Dům mrtvých

„Dobrá, vzdávám se. Prosím, přiberte mne do klubu masochistických fanoušků pana Eriksona. A raději mě tam připoutejte na řetěz... Dům mrtvých mě z počátku odrazoval, až děsil. Ovšem s přibývajícími stranami se má zmatená nechápavost začala měnit v zaujetí a potřebu rozumět tomu, co vlastně čtu. Že jsem tomuhle příběhu propadla, jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy mě na konci spolknul. Celou i s mým křeslem. Konečně začínám chápat to téměř fanatické zaujetí, jež se line z některých komentářů. Autor si neuvěřitelným, až šíleným způsobem hraje s postavami i dějovými linkami, nemluvě o květnatém slohu (vřelé díky Planetě9 za nově upravený překlad). Během čtení jsem ani na minutu nesměla vypnout hlavu, což bylo zatraceně náročné, ale ten hořkosladký pocit, když se vám ta urputná snaha začne pomaloučku vracet, je nepopsatelný. Uvědomění, že jste si nějakou postavu z bohatého ansámblu opravdu oblíbili, v momentě kdy o ni přijdete, je hrozně bolestná záležitost. Jenže stejně čtete dál, protože přece musíte vědět, co bude s těmi ostatními. A ve chvíli, kdy si začnete myslet, že jste to obří klubko zápletek alespoň trochu rozmotali, stane se něco, co vám vrazí hlavu zpátky do písku Raraku. Jste tak vyčerpaní, že byste se na to nejraději vykašlali a zůstali ležet, jenže... nemůžete. A tak se z něj vyhrabete a plahočíte se dál přes tu spalující poušť za vesele poskakujícím autorem. Protože tohle, tohle už není jen obyčejné spisovatelské řemeslo. Až se z toho zážitku trochu otřepu, určitě se hodlám do Malazu vrátit. A jsem si celkem jistá, že i u dalšího dílu projdu stejným bludištěm epických scén a emocí. Budu u toho trpět, ale náramně si to užiju.“... celý text
— Witchann

---

---

Bůh nedbá

„Bůh nedbá pro mě byl (roku 2023, kdy jsem jej přečetl) po dlouhé době návrat k Malazu a musím říct, že to byl velice příjemný zážitek. Jedním dechem však dodávám, že jsem se místy cítil, jako bych četl druhé Půlnoční vlny či Dům mrtvých – do světa, v němž se už docela orientuju, mi Erikson nasypal kopu úplně nových postav, prostředí i magie a to jen se zdánlivě malými návaznostmi na předchozí knihy. Starých postav se zde vrací jen minimum a u některých jsem si třeba ani nevybavoval, že už jsem na ně při čtení někdy "narazil". Avizovaná hlavní postava této série – Karsa Orlong – zde chybí (ačkoli je často zmiňován), což mi nejprve přišlo zvláštní, při čtení jsem si však uvědomil, že mi tu vůbec nechybí a celý děj je nádherně připraven na jeho nástup. Oceňuji styl, jakým je Bůh nedbá napsán. Připadá mi, jako by se Erikson příliš nepouštěl do filozofických orgií (z Daně pro ohaře mám pořád trauma) a často dobře vysvětluje, co se děje a jak fungují nové (či pro připomenutí i staré) prvky malazského světa – např. vztah ascendenta/boha a věřících. Děj je klasicky zdlouhavý, v některých liniích se toho zdánlivě moc neděje, ale to vše pak klasicky vyvrcholí ve velkém finále. Samotné zpracování vyvrcholení knihy mi ale na druhou stranu přišlo poněkud zmatečně napsané, hlavně proto, že se tam určité kapitoly odehrávaly před těmi předchozími, takže jsem si pak musel několikrát pročítat, co se vlastně stalo. Je ovšem otázka, jestli je chyba na straně knihy/autora, nebo na mé schopnosti porozumět textu a pořádně se soustředit. Tak jako tak je to hodně dobré čtivo, ostatně jako (skoro) vždycky. S některými knihami hlavní série se to pochopitelně nedá ani srovnávat, ale jiné to zase překonává. Je to zkrátka takový Eriksonův průměr, který má však opravdu vysoko nastavenou laťku.“... celý text
— Lykorian

---

Dům mrtvých

„Nevím jestli jde o záměr oddělit pomyslné zrno od plev, ale Steven Erikson je schopen neuvěřitelným způsobem zkoušet čtenářovu výdrž až na samotnou hranu snesitelnosti. Pokaždé, když se čtenář ocitne příběhově či postavově úplně "mimo", tedy už už přepadává za okraj oné hrany přijatelného čtení, přijde na pomoc šikovné spisovatelovo pero a "vykřeše" drobnou příběhovou spojitost, či poodhalí více z motivů záhadné postavy a jako pomyslným chytem stáhne čtenáře od okraje hrany, jež ho dělí od toho, aby knihu odložil. Takhle to jde celý díl a až v úplném závěru čtenář zjistí (pokud vydrží), že není třeba být chytán, že se ani nebojí přepadnutí za hranu, ale že je přesně tam kde chtěl být, tedy na správné cestě k dočtení celé Malazské knihy padlých. To vše v tom lepším případě, protože pokud jde o čtenáře se slabší povahou a v příběhových složitostech méně otrlého, žádný chyt mu nepomůže, přepadne bez milosti za hranu a knihu nedočte. Já na konci tohoto dílů získal pevnou půdu pod nohama, ale i tak si jsem už teď téměř jist, že pro další díl to nic moc neznamená, a že začne vše nanovo... no co si budem, už se nemůžu dočkat.“... celý text
— Adam84