pistalka komentáře u knih

Osvícení je kniha, kterou provází pověst jednoho z nejznámějších a nejlepších románů Stephena Kinga.
Nápad uzavřít rodinku do strašidelného hotelu nikterak originální není, román však tlačí do nadprůměru Kingova dost originální stylistika
( kdo četl tak ví )
i práce s psychologií postav. Vytvořit tísnivý pocit hrůzy a strachu, který pomalu graduje a obmotává Overlook, to jde Kingovi skvěle. Je to v podstatě jeden z jeho nejsyrovějších románů (pod pojmem „syrový román“ si představte, co chcete).

Časté diskuze vyvolává srovnávání románu se stejnojmennou filmovou adaptací Stanleyho Kubricka. Většina z těch, kteří jsou obeznámení s obojím, považují za lepší román. Sám King označil Kubrickův film za svou nejhůře zfilmovanou knížku.
Pravda je ovšem taková, že se jedná o jeden z nejlepších filmů na motivy díla Mistra hrůzy a náš pohled na něj se bude lišit v závislosti na tom, jak velkou věrnost předloze u filmu vyžadujeme. King psal od srdce, Kubrick točil mozkem. Kniha i film mají jen málo společného. Stanley byl výjimečný filmař a většinu předloh si přizpůsobil obrazu svému (ani Burgess nebyl spokojený, když uviděl Mechanický pomeranč, ač se jedná o geniální film). Z knihy o alkoholismu zbylo na plátně jen torzo, které si však nezaslouží být jakkoliv haněno. Myslím, že každý, kdo bude film brát jako samostatné dílo a ne jako adaptaci něčeho, musí uznat, že své nesporné kvality má. Kniha je sice působivější, ale obojímu bych dal tak 95% a rád se budu k oběma dílům v budoucnu vracet.

(19. října 2011 - 24. října 2011)

33 19.11.2011

Agatha Christie se se svými čtenáři a fanoušky rozloučila stylově a jak se patří. Případ vraždy, řešené v retrospektivě, se v autorčině bibliografii objevuje několikrát (Pět malých prasátek, Sloni mají pamět), Zapomenutá vražda patří k těm zdařilejším, zábavnějším a čtivějším. K tomu příjemně vykreslené postavy a poutavá atmosféra, prakticky od prvních stránek. Moc příjemná knížka.

Zajímavost: Zapomenutá vražda byla posledním vydaným románem Agathy Christie. Ten vyšel, jak si autorka přála, až po její smrti. Napsán byl ovšem mnohem dříve, na začátku druhé světové války v Londýně. V tehdejší nejisté době napsala autorka dva romány – „Oponu“ (poslední případ Hercula Poirota) a „Zapomenutou vraždu“ (poslední případ slečny Marplové) – a uschovala je do trezoru na horší časy. Tam zůstaly nedotčeny déle než třicet let. Odsun posledních případů obou hrdinů umožnil autorce pokračovat v úspěšné literární dráze, která trvala více než pět desítek let.

(2. listopadu 2011 - 7. listopadu 2011)

Od takto vychválených knih je lepší nic nečekat, protože v případě přehnaných očekávání bývá čtenář zpravidla zklamán. Jenže... na Hru o trůny jsem si brousil zuby několik měsíců a když knížka začala v žebříčku nejlépe hodnocených knih stoupat výše a výše (až na první místo), zkrátka nešlo nečekat moc.
Po prologu, který na mě působil takřka až magickým dojmem a který mě znepokojil natolik, že jsem musel čtení přerušit a dojít si do ledničky pro jogurt, jsem byl překvapen, jak málo nadpřirozena a fantasy prvků kniha obsahuje. Děj působí reálně a až na několik drobných detailů se mohl skutečně odehrát v raném středověku. GRRM klade především důraz na politiku, soupeření, rivalitu, boje o moc a intriky, což je velmi ambiciózní námět. Možná budete mít ze začátku problémy s větším množstvím postav, na konci knihy je však naštěstí podrobný seznam, s jehož pomocí se budete dříve či později v knize s přehledem orientovat, neboť každá z hlavních postav dostane dostatek prostoru, aby se čtenáři vštípila do paměti.
Hra o trůny je skvělá četba a výborná zábava, jejíž zážitek si můžete umocnit nedávno odvysílaným seriálem (na který se zatím nechystám), přesto nemohu tvrdit, že jsem nečekal o malinko víc. Je to ovšem přesně tak, jak jsem psal na začátku komentáře. Lepší je nečekat nic a být příjemně překvapen. Takto vysoké hodnocení knihy (první místo v žebříčku nejlépe hodnocených knih) přisuzuji faktu, že číst GRRM je momentálně in a tak velký poprask kolem jediné série fantasy literatura dlouho nepamatuje.

(9. září 2011 - 29. září 2011)

20 19.10.2011

Úžasně propracovaný, působivý, strhující a myšlenkově bohatý sci-fi román o pouštní planetě, jehož hloubku doceníte až s uvědoměním si, že celý ten geniálně promyšlený imaginární svět je pouhou alternativou světa našeho a lidských dějin obecně.
Mistrovské dílo.

Stephen King má jednu úžasnou výhodu: je výborným vypravěčem, v jehož podání i ty slabší příběhy znějí tak nějak přirozeně dobře. A to je přesně případ sbírky Všechno je definitivní, kde mě příběhem zaujaly snad jen tři povídky, ale všechny ostatní jsou podány tak přesvědčivým a vyprávěčsky vybroušeným (i podmanivým) způsobem, že jen těžko něco vyčítat.
Ve srovnání se starší sbírkou ‘Noční směna‘ neobsahují povídky tolik nadpřirozena a možná to je i dobře: v posledních letech nejlepších výkonů paradoxně dosahuje v příbězích, které mají reálný základ a mohou se přihodit každému z nás. Jeden příklad za všechny: ‘Pitevní sál čtyři‘. Výtečná povídka, u které mi po celou dobu čtení mrazilo v zádech.
Za nejpovedenější kousky považuji již zmíněnou povídku z prostředí pitevny, dále ‘Všechno je definitivní‘ a ‘Ten pocit, co popsat se dá jen těmi francouzskými slovy‘. Poslední zmíněná mě příjemně překvapila svým zpracováním, vymykající se Kingově stylu a připomínající halucinogenní sen z domu o tisíci patrech.

(24. června 2011 - 8. září 2011)
Hodnocení: 80%

Olymp jsem začal číst 25. června a dočetl jej 6. září. Tak dlouho jsem – pokud je mi známo – žádnou jinou knihu nečetl. Možná by ale bylo přesnější napsat: od žádné jiné knihy jsem neměl nutkání tolikrát odskočit k další knize. Není to dáno rozsahem románu – sám jsem už přečetl několik tisícistránkových knih v poměrně rychlém čase a nemám s nimi problém (naopak, rád je vyhledávám) – ale spíše způsobem, jakým Simmons své dílo napsal.
Ílion, který Olympu předchází, byl velmi zdařilým sci-fi románem se spoustou myšlenek a nejvyššímu hodnocení mi bránila pouze přílišná spojitost s Homérovými eposy, ve kterých jsem se místy ztrácel. Olympu už podobná návaznost chybí, protože děj se příliš odchýlil starověké literární předloze a hrdinové jednají na vlastní pěst.

Příběh brzdí skutečnost, že Simmons je až příliš velký puntičkář. Popisuje, popisuje a neváhá zaplnit deset stránek dialogem, který ve své podstatě není pro vývoj románu ničím zásadní. To se dalo omluvit u předešlého svazku, který plnil funkci rozjezdu a u kterého čtenář netušil, kam se bude děj vyvíjet a jak budou tyto popisné pasáže pro děj zásadní. V závěru románu už ale takové věci obtěžují. Zkrátka, některým věcem bylo věnováno příliš pozornosti a některé byly úplně zbytečné, což odnesla celková čtivost románu. Prvních 300 stránek se prakticky nic neděje a vy začnete dumat nad tím, proč. Pak se děj naštěstí rozjede, a to velmi slibně, že otáčíte stránku za stránkou. Simmons je perfektní vypravěč a mistr slova, a pokud mu něco nelze upřít, tak fantazii, která bere dech. K tomu do románu opět zařadil spoustu kulturních odkazů na nejrůznější literární díla, jak je u autora ostatně zvykem (jen málo z nás asi docení, kolik toho do svého díla vložil a kolik s tím strávil času). Okolo stránky 700 se však děj znovu zabrzdí. To jsem upřímně myslel, že umřu.
Nejvíce mě zklamal odfláknutý konec románu. Ílion s Olympem dohromady čítají cca 1650 stran. Po takto vydatné porci nelehkého čtení by si čtenář zasloužil velkolepé vyvrcholení, ve kterém se zodpoví desítky záhad a otázek, které se v průběhu čtení hromadí. Opak je však pravdou. Poslední kapitoly Olympu působí, že Simmons psal, psal, psal… až nakonec zůstal bezradný a zapomněl, jak to chtěl ukončit. Jak jinak si představit poslední část knihy? Navíc, nemohu být spokojený ani se způsobem, jakým se protnuly tři hlavní dějové linie (viz můj komentář k Ílionu). Asi jsem od druhého dílu čekal příliš.

Olymp je čtenářsky náročná, bezpochyby však zajímavá kniha, která nadchne nejednoho fanouška fantastiky. Bohužel se však neumím zbavit pocitu, že ji Simmons pokazil. Být o třetinu kratší a mít lepší závěr, mohl to být jeden z vrcholů spisovatelovy tvorby. Takhle to je jen obrovské množství textu, ve kterém se autor ke konci ztratil.

Klady:
+ literárně bravurně zvládnuté
+ autorova imaginace
+ celá dějová linie, odehrávající se na Zemi
+ Diova soulož s Hérou (!)
+ brilantní český překlad

Zápory:
- velmi dlouhý rozjezd a místy pomalejší tempo
- časté odbočování od hlavních témat
- rychlý závěr
- spousta nezodpovězených otázek

10 06.09.2011

Nula stupňů volnosti byla pro mě, stejně jako pro uživatele Fiza, první bondovka, kterou jsem četl. A stejně tak jsem se k ní dostal proto, že ji napsal můj oblíbenec - Jeffery Deaver. Osobně si nemyslím, že bych ještě v budoucnu nějakou další knihu s Jamesem Bondem četl (pokud ji nenapíše Deaver), jelikož mi tento agent nikdy k srdci nepřirostl.
Ale předsudky stranou, já se u čtení bavil a osobnost božského, nepřekonatelného a nepřemožitelného agenta 007 mi nikterak nevadila. Kdo má načteno více autorových knih, jistě potvrdí, že Deaver zůstal věrný svému stylu, vyznačujícímu se zvraty. Ty už tak nějak dopředu očekáváme a proto ničím nepřekvapí. Osobně mám na ně už docela čich a při čtení dopředu vím, že se na další stránce něco 'zvrtne'.
Nula stupňů volnosti je dobrá špionážní kniha, která fanouškům Jamese Bonda přinese kvalitní příběh, který se přímo vybízí k filmovému zpracování. Příznivci Jeffery Deavera dostanou řemeslně skvěle odvedenou práci, která sice už ničím nepřekvapí, ale na několik večerů vystačí a přinese dobrou zábavu.

(26. srpna 2011 - 2. září 2011)
Hodnocení: 85%

2 05.09.2011

Zklamání, velmi slabá knížka a nejhorší Zeměplocha, jakou jsem zatím četl. Snad se něco podobného už nebude opakovat, jinak si budu myslet, že mě Pratchett přestává bavit.
První část Pyramid se odehrává v Ankh-Morporku v cechů vrahů a ač to není nic extra, je to asi jediná část knihy, u které jsem se nenudil. Zbytek má být jakási parodie na starověký Egypt a starověké Řecko, která se absolutně mihla účinkem. Krom toho, že není vůbec vtipná, působí nanejvýš trapně. Ani po stránce děje není tento román ničím zajímavý. Žádná z postav nevzbuzuje sympatie nebo úsměv na tváři. Jen si už přejete, ať to už proboha skončí. Stálo mě docela dost přemáhání, dočíst to. Už víckrát ne!
Jediné plus si zaslouží 'největší matematik Zeměplochy' a legendární poznámka o knihomolovi ráže .303.

(6. srpna 2012 - 26. srpna 2012)
Hodnocení: 50%

5 26.08.2011

Osmdesátá léta byla pro Stephena Kinga dosti složitým obdobím. Jednak byl těžce závislý na alkoholu a jak sám přiznává, nebylo dne, ve kterém by nebyl opilý. Navíc bral drogy a je tedy zřejmé, že jeho život směřoval někam do trosek. O to pozoruhodnější je skutečnost, že právě v těchto stavech napsal jedny ze svých nejlepších knih. Začátky Temné věže, Řbitov zviřátek, Running Man nebo Misery. Kdo ví, jestli by vůbec bylo těchto ‘starých dobrých kingovek‘, kdyby byl King obyčejným spisovatelem státu Maine, který to má v hlavě v pořádku. Asi ne. Stejně jako by patrně nebylo románu TO, nejznámější, nejdiskutovanější a nejlepší autorovy knihy, klasiky všech klasik, bible hororu a zcela určitě jednoho z nejlepších hororových románů všech dob.

TO vyšlo v září 1986 a v témže roce byla kniha v USA nejprodávanějším románem roku. Ač si to opilý a zdrogovaný King možná ani neuvědomil, stvořil něco monstrózního a velikého. Dílo nejen neobvyklého rozsahu, ale hlavně neobyčejných kvalit. Bylo by příliš zdlouhavé vypisovat všechny klady, díky kterým mělo toto dílo na mě takový dosah. Dovolím si tedy jen pár poznámek:

1) Byla to má druhá autorova kniha a nadchla mě natolik, že dalších několik měsíců jsem strávil výhradně čtením jiných autorových knih.
2) Postavy. Dobrá kniha musí mít dobré postavy. Geniální kniha si žádá postavy, se kterými se naprosto sžijete. King tohle umí a díky bravurně zvládnuté psychologii jsem měl při každém začtení pocit, jako kdyby se realita kolem mě rozplynula a já se stal účastníkem toho všeho.
3) Mistrovský vypravěčský styl. Mám dojem, že tady není třeba nic dalšího dodávat.
4) Gradace děje, postupné rozplétání nitek příběhu, který se rozroste do nebývalých rozměrů. Hypnotická a tísnivá atmosféra, přitažlivé prostředí maloměsta.
5) Propracované zlo. Zlo je součástí Derry, vychází z lidí. Zlo je Derry samotné.
6) Dokonale zkombinované dvě dějové linie – roky 1958 a 1985, a to takovým způsobem, že jejich spojení v závěrečné části knihy je dechberoucí.
7) Komplexnost. Občasné náhledy do vzdálené minulosti přidávají knize na síle, díky čemuž se povedlo vytvořit komplexní a plastický obraz města.
8) Když psal posledních sto stránek, musel si šňupnout něčeho vážně silného. Což je jen a jen dobře.

Kdybych měl tady na databázi možnost k jedné jediné knize přidat šestou hvězdičku, byla by to tahle. TO je zaslouženou legendou a pravděpodobně nejlepší horor, jaký kdy byl napsán.
TO představuje Kinga ve vrcholné formě a King ve vrcholné formě je za plný počet bodů. Vy, kteří jste ještě nečetli, pusťte se do toho!

77 23.08.2011

Přečetl jsem už dost knih na to, abych popřel výrok patnáctiletého sebe sama, že knížky o H. Potterovi jsou to nejlepší, co jsem kdy četl. Ale přesto…
Ty knížky to nemají v současné době lehké. Mnozí je nekriticky zbožňují a jiní zbytečně zatracují a talent Rowlingové (který je podle mě neoddiskutovatelný) zesměšňují. Vytáhnout z knihovny Kámen mudrců, prolistovat si jej a přečíst si libovolnou pasáž, to je jako vrátit se do dětství. A já si zřetelně vzpomínám, že například pasáž o Hagridovi, který dorazí k Harrymu a předá mu pozvánku do kouzelnické školy, jsem četl v šest ráno před školou. Už to je důkazem toho, jak jsem ty knihy miloval. Protože s předstihem vstát dřív, než musím, abych si mohl ještě před vyučováním číst knihu… to se stalo jen tenkrát, když jsem ujížděl na příbězích z Bradavic.
I přes celou škálu výborných postav, bohatý a promyšlený děj a čtenářsky atraktivní prostředí se určitě nejedná o bezchybnou nebo geniální literaturu. Nedostatky a mínusy se dají celkem solidně vyargumentovat, ale proč to dělat? Jako četba pro děti to je prostě nadprůměrné. Zábavné, super-čtivé a vůbec ne hloupé. Rowlingové patří velký dík za to, že přivedla miliony dětí a dospívajících ke čtení. I pro mne se knížky s H. Potterem staly jakýmsi základem, díky kterému jsem se později dostal k jiným (a lepším) autorům. A právě proto nebudu mít nikdy autorce za zlé drobné nedostatky a trhliny. Vždyť číst Harryho Pottera bylo jedno z nejlepších období mého života. A rozhodně nevylučuji, že si za deset nebo patnáct let udělám ještě jedno kolečko a přečtu si všechny příběhy znovu. Vždyť ta nostalgie…

84 21.08.2011

Rok 1934 nebyl pro povídkovou tvorbu Agathy Christie příliš vydařeným a obě tehdy vydané sbírky (Záhadné zmizení lorda Listerdalea a Parker Pyne zasahuje) řadím k tomu nejslabšímu, co jsem od autorky četl. Problém není ani tak ve stylu psaní - Christie zvládla řemeslo obstojně. Jde spíše o zápletky, které jsou nezajímavé, nudné a v kontextu jiných povídek opravdu nevydařené. Četl jsem 48 knih Agathy Christie a nečekám, že mě bude v každé znovu a znovu přesvědčovat o své genialitě. Přesto bych si však u spisovatelky jejího formátu představoval více než jen 'obstojně zvládnuté řemeslo'.
Jak mohla po takto slabých povídkách přijít v následující letech se sbírkami "Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota" a "Vražda v postranní ulici", nad tím mi zůstává rozum stát.

Nejlepší povídky: Nehoda, Plodná neděle
Nejhorší povídka: Jane hledá práci
Celkové hodnocení: 50%

4 15.08.2011

Je tomu dávno, kdy jsem se snažil tento 'klenot' světové kultury přelouskat, to se však nedalo. Jako celek nehodnotitelné a bohužel i nečitelné. Což mě mrzí, protože literaturu sci-fi a fantasy jinak velmi můžu.

Opravdu dost špatné. Humor v Red Meat byl trapný vždycky, ale v předešlých dvou dílech se na jeden horší fór našel v průměru druhý dobrý a bylo tam dost věcí, které člověka pobavily. Tady jsem se nezasmál ani jednou, usmál možná jen párkrát. Několik málo dobrých vtipů za to nestálo. Max Cannon zachovává stále stejné postavy... a je neuvěřitelné, jak rychle vyčerpaly svůj potenciál.
Ufff, ještěže to je tak krátké.

4 04.08.2011

Tato knížka v sobě zahrnuje všechny důvody, proč byla a je paní Agatha tak populární a proč její romány vychází stále dokola, už více než 90 let.
Smrt na Nilu je totiž perfektní detektivka, s perfektně vymyšlenou zápletkou, která nemá trhlin. Příběh byl, stejně jako spousta jiných detektivek, zasazen do atraktivního prostředí Egypta. K tomu připočtěme gradující napětí, překvapivé zvraty a skvěle vybudovanou atmosféru s fantastickým Herculem Poirotem. Ve Smrti na Nilu, podobně jako ve Vraždě v Orient-expresu, Vánocích Hercula Poirota nebo Hadím doupěti, autorka skvěle zúročila svůj 'trademark' - kriminální příběh s omezeným počtem lidí v úzce vymezeném prostoru. Všechny své 'černoušky' nacpala do parníku, líně plujícího nilskými vodami, a my můžeme jen čekat a otáčet stránky, jak to nakonec dopadne...

Povedlo se i filmové zpracování z roku 1978 s Peterem Ustinovem v roli Poirota, které osobně řadím k tomu nejlepšímu, co bylo na motivy Agathy Christie natočeno. Film zdobí jak skvělé herecké výkony všech zúčastněných, tak výtečná výprava s opravdu působivými záběry na starověké památky. Navíc se podařilo zachovat atmosféru knihy, což se jiným filmovým poirotovkám nedaří. Z novějšího filmu z roku 2004 se naprosto vytratila ona jedinečná atmosféra. A to je škoda.

12 01.08.2011

Co si budeme povídat, divadelní hry nevyniknou na papíře tak dobře jako na jevišti. O absurdních dramatech to platí dvojnásob. Plešatou zpěvačku jsem si užil a humor v ní je geniální v tom smyslu, že ač jsou dialogy naprosto nelogické a absurdní, perfektně vystihují problémy komunikace mezi lidmi. Snad se mi někdy poštěstí shlédnout vydařenou adaptaci s kvalitními herci.
S Židlemi to je už horší, toto konverzační drama o dvou postavách by bylo lepší vidět. V psané formě ztrácí kouzlo a bohužel jsem nudou odpočítaval stránky do konce.

Hodnocení Plešaté zpěvačky: 90%
Hodnocení Židlí: 50%

4 28.07.2011

Jedna z nejlepších science fiction knih a zasloužená legenda. V dnešní době bombastických akčních příběhů a vykonstruovaných dějových zvratů je radost dostat do ruky knížku, která vás strhne atmosférou. Ve Dni Trifidů skoro vůbec nejde o nějaké chodící vraždící rostlinky, ale spíše o psychologii postav, lidské hodnoty a chování přeživších. Právě těm klade autor mimořádný důraz a asi i proto se mi román tolik líbil. Je to hluboká a působivá kniha, která v sobě skrývá více myšlenek, než se na první pohled může zdát. A taky nutí k zamyšlení. Ke kladům bych navíc přidal skvělý vypravěčský styl a působivé popisy pustnoucí Země.
Těžká klasika.

První pokus přečíst ‘Veroniku‘ jsem učinil před více než rokem a skončil jsem před padesátou stranou. Nudila mě neskutečným způsobem, dokonce takovým, až jsem se zařekl, že od něj už nikdy více nepřečtu. O mnoho měsíců později jsem dostal v knihovně záchvat – totiž, když jsem v knihovně procházel kolem poličky “C“, vytáhl jsem si Rukověť bojovníka světla. Ta knížka mi přišla asi dvacetkrát horší než ‘Veronika‘, nicméně jsem ji dočetl až do konce, abych ji aspoň ohodnotil a mohl k ní napsat komentář, který je velmi trapný. Opět jsem si slíbil, že Coelho nikdy více.
Haha :) .. Před týdnem jsem si rozečetl ‘Veroniku‘. Zase. A líbila se mi dost. Vlastně nevím, kde se u mě stala taková změna, ale je tomu tak a jsem tomu rád. Bohužel se obávám, že se jedná o jedinou autorovu knihu, která by mě eventuálně zajímala. U těch zbylých si vystačím s anotacemi. Takže s autorem opět (už potřetí) skončím (jen aby).
____

Každopádně, Veronika se rozhodla zemřít je opravdu dobrá knížka. Veškeré názory a myšlenky, které v ní autor prezentuje, jsou vkusně začleněny do textu a čtenáře neruší. Nejzajímavější byl námět. Příběh umírající dívky je působivý, byť na můj vkus by mohl být o něco více propracovaný. Coelho každopádně není autor, který by plodil stovky stránek a tak si příznivci propracované atmosféry a psychologie postav nepřijdou na své. Nicméně, zajímavých myšlenek a působivých pasáží je v knize mnoho. Nejvíce se mi líbily příběhy vedlejších postav, především Eduarda a Zedky. A v samém závěru mě dojal dopis Mari o pramenu a nádrži. Coelhovi můžu vytýkat tisíc nedostatků, ale tohle bylo dobré.

12 26.07.2011

Musím souhlasit s názorem, který tady vyslovilo již několik lidí. Murakami je výborný psycholog a perfektně ovládá své řemeslo. Čte se to krásně, přímo z toho vyzařuje ta japonská mentalita a prostředí. Zkrátka je to kouzelné, úplně se zasníte a sžijete s postavami; přiznejme si však, že mnohem více tuto sbírku ocení Japonci, lidé s jiným smýšlením než my Evropané. Myslím, že jen málokdo z nás si umí představit, kolik hrůz si obyvatelé Japonska vytrpěli v prvních měsících roku 1995. Nedokážu to ani já a proto jsem si povídky neužil tolik, jak by se u takto kvalitní prózy slušelo.

Hrozně se mi ve všech Murakamiho knihách líbí dialogy. Až je mi líto, že nemám žádného japonského kamaráda (na naší školu chodí jen Vietnamci).
Nejvíc se mi líbily "Medovníky" a poněkud netradiční "Žabák, zachránce Tokia". Většina povídek ve mně dokázala vyvolat poměrně silný pocit smutku, prázdna.
Co se hodnocení týká, je to přesně na pomezí tří a čtyř hvězdiček. Dám tři, protože jsem si jistý, že v budoucnu najdu ještě spoustu autorových knih, které mě osloví a zaujmou více.

8 23.06.2011

Jméno George R. R. Martina se v poslední době skloňuje poměrně často, hlavně díky úspěšnému seriálu "Hra o trůny" z dílny HBO. Rozhodl jsem se tedy, že pána vyzkouším taky. Půjčil jsem si "Písně mrtvých", což byla jediná autorova knížka, kterou hlučínská knihovna disponuje.
Wow. Bylo to dobré a celé mě to příjemně překvapilo, ať už žánrová i tématická rozmanitost sbírky (všechno je to takový mix sci-fi, hororu a thrilleru), nebo samotná vyvážená kvalita příběhů. Povídka "Opíčí kůra" mi připomíná "Nekuřáky a.s." Stephena Kinga a možná jsem trochu morbidní - ale já se u ní smál, až se za břicho popadal. "Netopýři" jsou zase povedeným sci-fi hororem a vůbec nevadí, že pointu uhádnete už v půlce. "Proměna kůže", dříve publikovaná ve sborníku "Temné Vize", je pak jedna z nejlepších povídek vůbec, s perfektně dusnou atmosférou!
Zkrátka se mi to hodně líbilo a to je tak všechno, co chci říct. Snad by jen mohli do hlučínské knihovny dokoupit více autorových děl, protože kdo má pořád ty knížky kupovat?! Člověk aby o víkendu vykrádal banky, ale už ani to nestačí, ještě musíte o přestávkách po škole pašovat drogy. Hodnocení: 95%

6 21.06.2011

Je to knížka plná paradoxů a nepamatuji si, kdy naposledy jsem měl u čtení tolik protichůdných pocitů.
Samotné téma je velmi zajímavé a prostředí, ve kterém se děj odehrává, taktéž. Nemám Aldisse načteného, ale co jsem pochytil z různých komentářů, často umisťuje děj svých románů do situací, kdy jsou lidé vystaveni jiným přírodním podmínkám, než jaké panují na naší planetě v současnosti. Skleník představuje naši Zemi v budoucnosti, časově vzdálené mnoho stovek milionů let. S tím plyne bezpočet klimatických změn (podobnost s Helikonií?), jejichž důsledkem je zamoření světa všudypřítomnými rostlinami.
Co mi na knize vadilo nejvíc, byly postavy. S žádnou jsem se nedokázal ztotožnit a některé mi ke konci už hodně vadily. Největším průserem jsou ve Skleníku břuňo-břicha (už ten název!), podřadné bytosti bez inteligence, kterým je v románu věnováno zbytečně moc prostoru. Autor sice tyto bezvýznamné tvory zachytil věrohodně a zajímavě, čeho je však moc, toho je příliš.
Celkově příliš nevím, jak knihu ohodnotit. Kdybych měl přihlížet k dějové pestrosti, zajímavému námětu a originálním nápadům, přiklonil bych se skoro až k maximu. Když si však vzpomenu na břuňo-břicha, škrábající se v zadku, mám chuť ubrat nejednu hvězdičku. Aldiss napsal Skleník na začátku šedesátých let, získal za něj cenu Hugo, knížka se stala klasikou ve svém žánru a obecně se řadí k jeho nejznámějším dílům. Některé věci v něm nám po padesáti letech mohou připadat za vlasy přitažené, přesto si román zaslouží pozornost příznivců science-fiction, už jen pro svou svižnost a čtivost. Hodnocení: 60 - 90%

15 06.06.2011