Po otřesech
kniha od: Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/50202/bmid_po-otresech-rnH-50202.jpg
3.7
769
Roku 1995 postihla Japonsko dvojí katastrofa: v lednu zemětřesení v Kóbe a o dva měsíce později sarinový útok v tokijském metru. Povídky tohoto souboru se odehrávají právě v čase mezi těmito událostmi. Setkáme se s mladou dívkou, která se zakoukala do staršího muže, máme tu bohatou podnikatelku cestující po Thajsku, kde je konfrontována s láskou i smrtí, čteme o obřím Žabákovi, který se pokouší zachránit město. I zde využívá Haruki Murakami stejná témata jako ve svých slavných románech.... celý text
Literatura světová , Povídky
Vydáno: 2010 , Odeon
Originální název:
神の子どもたちはみな踊る (Kami no kodomotači wa mina odoru) , 2000
více info...
Komentáře (113)
Komentáře 113 Recenze 3
První dvě povídky takové slabší a pak se člověk začte. Atmosférické, místy magický realismus.
Moc se mi líbil ten propojující prvek skutečné události, kde buď postavy o události jenom mluví, vychází z nich následky jejich myšlenek nebo prostě tam jel pomáhat někdo, koho znají. Přesto je to v textu každé z povídek cítít jasně. Ta temnota, ztracenost, naléhavost, osudovost a samozřejmě ta klasická "Murakamiština". Vážně, s každou jeho další knihou jsem stále víc šťastnější, že jsem se do autora konečně začetla. Protože tohle já mám moc ráda. Když si každý v textu najde to svoje a přeloží si slova podle svého rozpoložení. Myslím, že takhle se pozná dobrý spisovatel. Že jeho texty takhle pracují se čtenářem. Děkuji :)
Komentáře k povídkám jsou na místě k tomu příslušném :)
Murakami je mistr románů a jeho styl se ve velkém projevuje i v povídkách. Ty spojuje motiv zemětřesení, ale jinak typicky užívají všeho, čím je Murakami typický, ať už se jedná o postavu osamělého muže, prázdných lidí, nadpřirozených prvků nebo otevřené erotiky. Kvalita povídek je dle mého velmi různorodá, některé se mi líbily více, jiné byly zase průměrné. Například povídka s Žabákem by mne možná bavila více, kdyby tam každou chvíli nebyla pasáž s tím, že hrdinu opravuje, ať mu neříká "pane". Nejvíce mne asi jinak zaujal první příběh, osamělé muže Murakami umí.
Do čtení Murakamiho knih se musím vždy přemlouvat, ale zpětně nechápu proč. I když nejsem fanoušek povídek, tak jsem se od čtení nemohla odtrhnout. Murakamiho styl je úžasný, skvěle si hraje se slovy a umí vyvolat velkou řadu emocí i otázek. Moc doporučuji! Nejvíce mě bavila poslední povídka ,,Medovník,,.
"Největším strachem je naše představivost" Žabák
Vlastně jsem si spletl knížku s jinou, ale v konečném důsledku jsem za tuhle nehodu náhodu rád. Kniha a samotný Murakami ve mně vzbuzuje touhu začít psát nějaký svý vlastní povídky do kapsy, kde budou vystupovat mý neohrabaní a společností ne přílíš docenění hrdinové, jejichž protloukání časoprostorem zasluhuje rozepsat. Ať už jde o pána, co se bojí ledniček, božské dítě spící se svojí zranitelnou sexy mámou, žabáka zachraňujícího Tokio před nenávistnou žížalou, či mluvícího medvídka pečícího medovníky - vše je čtivé, záživné, dobrodružné a ukazuje na široký arzenál Murakamiho pera. Hlavně ale ukazuje, co všechno se může z člověka stát, odůvodňuje jeho mnohdy zdánlivě neracionální pohnutky a dává mu dech a prostor se projevit. Je to hrozně intimní čtení, skoro až zakázané pro větší publikum.
Kniha po které jsem chňapl v mezičase při čekání na dotisk Kapitula: Duna
Nemůžu říct, že bych byl nadšený nebo, že by bych zklamaný, místy mi povídky přišly zbytečně natahované, nebo dokonce místy i nudné, ale vzhledem k tomu, jak se Murakami umí lidsky vyjadřovat, že se v jeho psaní člověk dokáže najít, hlavně mě to místy i dost bavilo a proto hodnotím průměrem.
Tak zase někdy Sensei:)
(SPOILER)
Sbírka povídek, jejichž příběhy se odehrávají v mezičase ničivého zemětřesení a krutých teroristických útoků, je v Murakamiho rukou pojata jaksi magicky.
Každá z povídek se, ať už více či méně, zabývá tématem ničivého zemětřesení, jenž Japonsko zasáhlo roku 1995. Postavy se s realitou zásahu "vyšší moci" vypořádávají po svém. Nikdo z nich, možná až na Žabáka, však netuší, že zlo své poslední slovo ještě neřeklo. A ono přijde. Vždycky přijde.
Murakami je láska.
Ideální na prohloubení podzimní deprese :D Ne, teď vážně, Murakamiho prostě počtem hvězdiček hodnotit nedokážu, jeho díla totiž nikdy úplně nechápu. Není to žádný jasně určitelný žánr, tvrdá realita se střídá s magickým realismem a to mi osobně prostě dělá problémy - nikdy nevím, jak se k příběhu zrovna postavit. Určitě v tom u mě hraje roli i osobní neuchopitelnost japonského prostředí a kultury. V tomhle konkrétním případě mi nakonec dost pomohl doslov, který by, myslím, pro celkovou pochopitelnost sbírky bylo mnohem vhodnější zařadit jako předmluvu...
Spíše než o povídky třeskutě nabité dějem jde o ryzí pocitovky. Murakami i na malém rozsahu dokáže vykreslit jeho typickou atmosféru melancholie, lehkého smutku, pomalu plynoucích všedních dní... Jeho postavy se potýkají s pocity vnitřní prázdnoty, s úzkostmi, samotou a vlastní nerozhodností či průměrností. Čekají na zlom v jejich životech, pozorují svět kolem sebe, bádají ve svém nitru. A pro čtenáře je to radost o tom číst.
Prostě Murakami, jeho citlivost a hloubka, která mě vždycky dostane do melancholického rozjímání. :) Tyhle povídky nebyly výjimkou.
Když se mi dostanou do ruky Murakami knihy, ani nevím, jak se stane, už jsem na konci. Příběhy jsou čtivé jako ubíhající den běžného života, přesto se nám nepodaří ho uchopit a plně pochopit, něco nás nutí balancovat na okraji, přemýšlet. Tak jako v životě. Mě se tato kniha povídek o lidech, jež spojuje zemětření v Kóbe, líbila.
Tenhle Murakami mne neoslovil. Jak ho jinak mám ráda, tak tohle bylo takové nezvykle prázdné. Pro mne vyčnívaly povídky Tanec pro všechna dítka boží a Krajina s žehličkou. Ostatní povídky mne nezaujaly.
Žabák??? Miluju!!! To bych prosím chtěla číst samostatně zhruba na 600 stranách, děkuji.
Povídky od Murakamiho jsem do této knihy nečetla (nebo na ně zapomněla) a jako povídkář mě popravdě úplně nezaujal. Mám ráda jeho snovou realitu a její popisy, takže tady jsem si moc nepochutnala, když to všechno najednou skončilo a ještě ani pořádně nezačalo. To samé s hrdiny, kteří pro mě zůstali velkou neznámou. Pokud by každou povídku vydal ve větším měřítku jako román, tak ok, máme se o čem bavit. Takhle to pořádně ocenit neumím.
Můj oblíbený Murakami - citlivý, vnímavý, pozorný - ovšem zde po otřesech ....
a jejich dopadu na soukromý život v několika směrech ....
Nejvíce mne zaujal příběh doktorky Sacuki, v cestě po dalekém Thajsku, kde jí je průvodcem Nimit /prý v thajštině vize - budhovské osvícené vidění..../
A ona se snaží zbavit kamene, který v sobě nosí....
A závěrečná povídka Medovníky - ukazující cestu z otřesů :
" .... snít o tom, že dlouhá noc skončí, znovu se ukáže slunce, a oni v jeho světle pevně obejmou ty, které mají rádi ...."
Postavy Murakamiho hledají, bloudí.... ale také nalézají ....
Moje první setkání s autorem - a zdařilé! S Japonci ne - v letech 1997-1999 jsem se s nimi pracovně setkával u nás V ČR v rámci dodávek z Japonska - a bylo to zrovna v době po tom velkém zemětřesení - a obdivoval jsem je, jak se s tím vyrovnali. Přispěl k tomu i tento autor: je třeba vše překonat a začít znovu! Pokusil bych se převést hlavní myšlenku knížky do středoevropské češtiny: "Nebetyčné problémy z hlediska okamžiku jsou zanedbatelné prkotiny z hlediska věčnosti času! Překonejme je!". A život běží dál! Pro jednotlivce i pro společnost!
„… myslíme si, věříme, že je země pod našima nohama pevná a nehybná. Přece se i říká: stát oběma nohama na zemi. Jenže pak jednoho dne pochopíme, že tomu tak není.“
Zkratkovité příběhy, v téměř komorním stylu, vyprávějí … jakoby jen tak, mimochodem, zpovzdálí sledují, na pozadí skutečné katastrofy, netušenou blížící se katastrofu osobní, jejíž téměř nezachytitelnou předzvěst provázejí (jak jinak než) sny, které nutí hrdiny jednotlivých povídek zamyslet se nad „prázdnotou“ – tam uvnitř, v srdci, ve svém životě… zemětřesení, kterému musí čelit totiž není to v Kóbe, ale „uvnitř“, a otřásá hlavně právě jejich životem – prázdnotou života, který až do téhle chvíle vedli. Samozřejmě, že je zcela přirozeně, a očekávaně, provázejí sny a záhady … a všudypřítomný jazz, jako hudba, která se v tónech pokouší něco sdělit … „příběh mluví o nespoutané lidské duši, která se mu právě snaží vymanit z hrudi.“
A právě příběhy, jako spletité konstrukce zdánlivě nesouvislých motivů, odkazů a symbolů, které trhají ten zřejmý řetězec příčin a následků, aby ho za chvíli propojili, prostě jinak, v nějakém nečekaném místě, za záhadných okolností, apod., do spletité pavučiny děje (ať už se jedná o rozsáhlý román, nebo krátkou povídku), to je právě to, co mě baví a co na Murakamiho příbězích nejvíc obdivuji :-).
Takže, zapomeňte na logické souvislosti a podobné „nesmysly“ a nechte se vlákat do příběhu připomínajícího sen …
„Je to přece jen sen, a tak se tam všecko pořádně nevysvětluje.“ /1Q84: Kniha 1 a 2/.
Navíc, do všech těch zdánlivě nezajímavých, obyčejných slov, do tlachání o jídle, autech, hudbě, o všem a o ničem, Murakami pečlivě ukrývá právě to podvědomě skryté.
Tak co, už cítíte, jak daleko jste se ocitli? … zdá se vám, že dál už to nejde? … až na to, že jste teprve na začátku cesty …
„ikdyby člověk jel nevímjak daleko, sám před sebou neuteče“
… takže, neutíkejte, ale hledejte! Hledejte pečlivě … to skryté, to co „uvnitř“ schází vám samotným, dřív než se sami sobě ztratíte …
PS: postřehy k jednotlivým povídkám v sekci "části díla".
O něco lepší než Muži co nemají ženy, ale Murakami jakožto povídkář je pro mě slabší.
To si tak čtu jednu povídku za druhou, průměr, nic zvláštního na nich není, nemají vcelku nic moc společného, Žabák je sice slušný bizár, ale známe svého autora.
A pak přijde Doslov.
PROBOHA! No vždyť jo! Vždyť přece sakra jo! Jaký jsem to hloupý čtenář!
Ještě žádný doslov ve mně nevyvolal tak znepokojivé citové pohnutí.
Všechny povídky si potřebuji přečíst znovu a pořádně je prozkoumat a procítit.
Můj nejoblíbenější Murakami, hned po Sputnik, má láska. K téhle knížce se čas od času ráda vracím a vždycky mě baví.
Ve 2/3 knihy jsem byla přesvědčená, že si sbírka vzhledem k ostatním textům, které jsem od Murakamiho četla, zaslouží 3*. Ale po poslední povídce a doslovu jsem si uvědomila, že by to bylo málo. Murakamiho texty zde zdánlivě spojují 2 tragédie, respektive doba mezi nimi, nicméně se zaměřuje na osudy obyčejných lidí, jejich osudy, starosti, zklamání a strachy. Oproti povídkovým sbírkám českých autorů, které spojuje také jedno konkrétní téma, jsou Murakamiho texty natolik kvalitní, že by si zasloužily hvězdiček milion a vlastně se to nedá ani srovnávat, jelikož je to jako nebe a dudy.
Neustále mě překvapuje, jak je myšlení západního světa a např. Japonska diametrálně odlišné. Nevím, zda je to pouze stylem Murakamiho psaní, ale připadá mi, že lidské utrpení je v Japonsku v naprostém pořádku a nemít city ještě víc. Stejně mi připadá jako sci-fi přístup typické asijské rodiny a dávání najevo, že je vlastní dítě zklamalo např. Tento svět zprostředkovaný Murakamim mě stále fascinuje a nejspíš nikdy neomrzí. Doslov mi připadal trefný. Západní čtenář si všímá jiných věcí než východní a staví se k situacím zcela odlišně, jinak je i chápe.
Opět tedy kvalitní texty, ovšem tentokrát se ve mně vše nepropojilo, nemám pocit, že nic nemá smysl, ani nemám chuť nad danými věcmi, které autor nabízí, přemýšlet.
Povídky vypovídají o běžném životě s takovou úspěšností, že mi pár minut po dočtení v hlavě uvízly pouze 3 příběhy.
POKUD JSTE S MURAKAMIHO TVORBOU STÁLE NEZAČALI, PO TOMHLE NAPOPRVÉ NESAHEJTE, AKORÁT BYSTE UŽ AUTOROVI NEMUSELI DÁT DALŠÍ ŠANCI, COŽ BY BYLA ROZHODNĚ ŠKODA!!!
Za sebe DOPORUČUJI ZAČÍT povídkou Podivná knihovna, příp. Birthday girl nebo Spánek. Ze souvislých textů doporučuji pro začátečníky Afterdark. :)
Povídkový soubor Po otřesech je poměrně zdařilý, přesto ho však hodnotím hůře než Muži, kteří nemají ženy (tato sbírka povídek se mi hodně líbila).
Moje první kniha od Murakamiho. Pořád jsem si říkala, co na tom autorovi pořád všichni mají, a když už jsem měla pocit, že na mě kouká odevšad, usoudila jsem, že je čas nějakou jeho knihu si přečíst, abych to zjistila sama :-). Na této knize mě kromě avizovaného tématu zaujala i obálka s kapry - mimochodem, ani teď nejsem schopna poznat, zda ty bílé fleky na rybách jsou odřeniny (které by třeba mohly vzniknout pádem kusu betonu do jezírka během zemětřesení), anebo je tento kapr "šmrcnutý" okrasným koi-kaprem, který mívá i barvy s kombinací bílé) :-). Naopak jsem úplně zazdila, že jde o povídky – to jsem zjistila až po rozbalení zásilky z e-shopu.
Kdybych měla hodnotit jednotlivé povídky, tak by to bylo mezi dvěma a čtyřmi hvězdami. Že bych si o nějaké řekla, že je super a že na ni nikdy nezapomenu, to říct nemůžu. Líbil se mi Žabák (oproti původnímu předpokladu, že to bude blábol... no, možná je, ale napínavý :-)) a pak taky realistické Medovníky. Povídky Thailand a Tanec pro všechna dítka Boží jsem si ráda přečetla, i když asi mi v paměti na dlouho neuvíznou, Ufo v Kuširu mě moc nezaujalo, možná jsem nepochopila pointu. A na povídce Krajina s žehličkou se mi víc, než příběh samotný, líbilo využití slováckého dialektu při překladu, což překladatel v závěru zdůvodnil tím, že japonský originál mluvy pana Mijakeho byl také psán ve specifickém dialektu. Musím pochválit, že slovácký dialekt byl až na nějakou tu drobnost zmáknutý skvěle (a to ještě je možné, že někde by se i ten výraz, co mi vadil, našel, jsou rozdíly i mezi vesnicemi, někdy i mezi rodinami).
Když to shrnu – podobně jako někteří další uživatelé jsem čekala větší zaměření přímo na zemětřesení, což v knížce není. To by mi ale ani tak nevadilo, některé povídky se mi moc nelíbily svojí pointou, zvlášť, když celý příběh vypadal realisticky a jen konec byl najednou fantaskní, připadalo mi to tak nějak násilné, prostě jsem si celou dobu představovala jiný konec :-). Někdy mi také erotično objevující se v každé povídce připadalo trochu násilně zakomponované a přemýšlela jsem, zda třeba úspěch Murakamiho knih nesouvisí i s tím, že v Japonsku možná toto není běžně zvykem a že tím třeba autor zboural nějaké společenské tabu... ale to jen jen můj soukromý, ničím nepodložený názor, moje znalosti japonské kultury rozhodně nejsou nijak hluboké.
Každopádně za přečtení tato útlá knížka stojí pro každého, kdo zvládne vstřebat i jinou než "klasickou" povídku. Jelikož jsem si od Murakamiho pořídila i několik dalších knih, uvidím, jak na mě zapůsobí jeho romány. Možná, že pak "Po otřesech" pošlu do oběhu, ale zatím si knížku nechávám, hlavně kvůli "kaprové" obálce.
Po otřesech je soubor lehce (či více) surreálních povídek, které spojují události, které se staly roku 1995 v Japonsku - zemětřesení a útok v metru. Tyto události jsou však zmíněny pouze jen tak na okraji a de facto se jich příběhy téměř vůbec nedotýkají. Spíše jsou jen jakýmsi katalyzátorem pro změny, které by v životech lidí nastaly tak jako tak. To je nejspíš to, co mě docela zklamalo. Podle anotace (jiná než zde) jsem čekala, že to bude ústřední téma. Vím, že Murakami není žádný reportér, ale zajímaly by mě příběhy skutečných lidí, kterých se to dotklo. Samozřejmě nemám na mysli přímou výpověď zážitků, stačila by viditelná inspirace realitou. Když už nic jiného, tak aspoň, aby ty události hrály v příbězích důležitější roli. To se však nekonalo. Přesto však musím uznat, že má autor fantazii a psát rozhodně umí - neustále mě překvapují jeho originální asociace a přirovnání. Nejvíce mě bavila alegorická povídka s Žabákem, ostatní mě až tak nezaujaly. Problém se zdá být ve formě, některé nápady byly velice zajímavé, ale potřebovaly by být více rozvedeny, tudíž jako povídka nefungují.
Na oddychové čtení asi dobré, bohužel mě tato sbírka nedonutila se zamyslet nad něčím konkrétním a o atmosféře té doby jsem se také mnoho nedozvěděla.
Všechno na téhle knize bylo pro mě od začátku úplně jinak než jsem předpokládala. Například, celou dobu, než jsem knihu začala číst jsem si myslela, že na obálce knihy jsou sutě zdi, jakože "po otřesech". Nemalým překvapením mi bylo tohle zjištění, že se mýlím. Jasný, dá se říct, ta holka musí být fakt slepá. Možná ano, možná jsem byla příliš zaslepená, že to mé oči neviděly. Dalším překvapivým momentem byl průběh a konec čtení knihy, kdy jsem měla za to, že kniha bude provázet tím, co se mohlo dít během těch dvou událostí. Prostě celou čtenou anotací jsem si vsugerovala, že to tak bude. Všechno co bylo však špatně na začátku nebo při odhalení všech zmíněných prozření na konec bylo úžasným dalším zážitkem z Murakamiho světa. Líbilo se mi propojení toho, co Murakami zná (například vložení povídky Rozdělat oheň od J. Londona) s tím, co nezná, to jsou vlastní myšlenky, které umí s takovou unikátností dát do souvislostí, ze které mi padá čelist. Ačkoli primárně nevidíte to, co by povídkou mělo provázet, je to v ní. Jako v člověku, co dřímá talent. Kniha z počátku působí chaoticky, jakoby bez toho podstatného nicméně po dočtení nastane blik, cvak, vše zapadne a přijdete si jako byste byl Murakami sám. Rozmazanost vystřídá střízlivost vidění. Chtě - nechtě, kniha udělala další literární požitek a další knižní kocovinu.
Delší knihy,kde má autor možnost si s postavami a dějem více pohrávat se mi zamlouvají víc.
S tímhle japonským chlapíkem máme docela komplikovaný vztah. Píše opravdu krásně, ale pořád se mi nedokáže dostat a vrýt do srdce.
Povídka není mým zrovna nejoblíbenějším útvarem, tento soubor jsem si ale užila. Jeho hlavními protagonisty jsou lidé, kteří mají určité vazby na Kóbe, oblast zasaženou nedávným zemětřesením. Co je ovšem důležitější, i v jejich životech dochází k malým zemětřesením a následnému přerodu. Typický Murakami, i toho Žabáka mu uvěříme. Jediná věc, vůči které mám menší výhrady, je použití východomoravského nářečí v překladu první povídky.
Ke knize jsem se dostala v rámci Čtenářské výzvy a musím říct, že můj šálek čaje to není. Povídky jsou napsané poutavě a čtivě, ale v každé mi něco chybí - pointa, motivace postav... Díky za doslov překladatele, který mi některé věci pomohl lépe pochopit. Nicméně nevím, jestli se ještě někdy odhodlám k další Murakamiho knize.
Tuhle knížku jsem si přinesla z knihovny díky Čtenářské výzvě a přečíst ji byla pro mne opravdu výzva. Nemohla jsem se do příběhů začíst, když jsem ji četla vleže, okamžitě jsem usnula, předchozí děj si nepamatovala - prostě to byla spíš Murakamiho pomsta. Nakonec jsem to s vypětím všech sil přeci jen dala - vzala jsem to jako určitou sondu do životního stylu a myšlení Japonců. Musím ale dodat, že kdyby to byla sonda do života mimozemské civilizace, rozuměla bych tomu asi stejně. Poctivě ale přiznávám, že i přes potíže jsem si mezi povídkami vybrala dvě, které se mi i líbily: Thailand a závěrečné Medovníky. Pro pochopení autorových náznaků a rébusů byl pro mne nakonec záchranou závěrečný doslov Tomáše Jurkoviče, který buď dostal od Murakamiho vysvětlivky, má bujnou fantazii, nebo Murakamiho dílo dlouho a pečlivě studoval a promýšlel. Ať tak či tak, díky jeho vysvětlení jsem přeci jen pochopila alespoň základ a pro hodnocení knihy jsem vzkřísila alespoň tři hvězdičky. Za mne bych možná doporučila číst tuto knihu tak, že nejdřív je třeba dát si doslov a potom se teprve pustit do povídek. Toto byla moje druhá (a nejspíš poslední) kniha tohoto autora. Obávám se, že na jeho způsob myšlení a psaní nemám ty správné "malé šedé buňky".
Po otřesech obsahuje několik povídek, které se odehrávají po roce 1995, kdy proběhlo zemětřesení v Kóbe.
Otevřené konce, nepochopitelné scény, skryté vtipy, melancholické atmosféry, tahle kniha je prostě Murakami.
Za mě skvělé, avšak číst doporučuji, jen když máte rádi Murakamiho, jinak můžete být těžce zklamaní nepochopitelností.
Tento spisovatel mě začíná bavit....je to jiné čtení, než na co jsem zvyklá, ale líbí se mi jeho povídky....
Stojí za přečtení, ale zase tolik mně knížka bohužel neoslovila. Hodnotím průměrně.
Knihu jsem koupila ve sleve, ani si nevsimla, ze jsou to povidky. Nejvic me zaujala posledni. Ale vsechno to je zajimave cteni, i kdyz mu obcas uplne nerozumim.
Kdybych knížku nepotřebovala přečíst do čtenářské výzvy, tak bych jí snad ani nedočetla
Ač Murakamiho rukopis, tak mi povídky nesedly. Za mě asi nejslabší dílo od toho autora.
Štítky knihy
Japonsko japonská literatura zemětřesení Tokio
Část díla
- Krajina s žehličkou 2000
- Medovníky 2000
- Tanec pro všechna dítka Boží 2000
- Thailand 2000
- UFO v Kuširu 2000
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha Po otřesech je v
| Právě čtených | 18x |
| Přečtených | 1 188x |
| Čtenářské výzvě | 147x |
| Doporučených | 24x |
| Knihotéce | 443x |
| Chystám se číst | 149x |
| Chci si koupit | 19x |
| dalších seznamech | 8x |