Po otřesech

Z toho, co jsem od tohohle Murakamiho dosud přečetl (a moc toho teda není), asi nejlepší kniha. Zajímavá, přemýšlivá, poetická, smutná, pronikavá. Je zajímavé, kolik se toho dá odvodit od jedné nebo dvou událostí. K čemu to může přimět a přispět. Těchto pět příběhů mi docela rozjelo představivost a mysl. Což vždycky hodně ocením. Japonská literatura má prostě své kouzlo.

Upřímně, očekával jsem, že budu hodnotit mnohem hůře, protože obecně nemám moc rád povídky. Preferuju pořádně tlusté romány, kterými by bylo možné umlátit hrocha. A povídka než začne, skončí.

Přesto hodnotím plným počtem, protože je neuvěřitelné, jak Murakami dokáže i na těch pár stránkách vykreslit postavy a zaujmout. A to přesto, že jsou to povídky vlastně banální.

Před bouřkou… Na lavičce s kocourem na klíně…nádherné odpoledne s Murakamim a Ufem v Kušinu, Krajinou s žehličkou, Tancem pro všechna dítka Boží, Thailandem, Žebrákem, zachráncem Tokia a Medovníky…

Murakami umí psát o pocitech prázdna a tichých otřesech v duši, to jo. Některé povídky se mi líbily víc, jiné mě moc nevzaly. Celkově to na mě působilo spíš melancholicky a tak nějak zvláštně nedořečeně. Pěkné, ale asi mě to zas až tak nezasáhlo.

Povídky, které se mají vztahovat k zemětřesení v roce 1995. Kvalita povídek graduje a není to náročné čtivo. Naopak bych řekl, že se čtou velmi lehce. Žabák, který zachránil Tokijo a povídka s medovníky mě bavili. Příjemné čtivo.

Jedná se spíše o momenty ze života lidí než celé příběhy. Nikdo z nich nežije v místě zemětřesení v Kóbe, ale přesto jsou jejich příběhy nepřímo s ním spojené. Spíše než, aby pocítili přímé následky, zrcadlí a připomíná jim situace po zemětřesení různé vzpomínky či věci z jejich života. Knížka je útlá, takže se dá přečíst pohodovým tempem za pár dnů.

První povídková sbírka Murakamiho u nás vydaná ve mně zanechala příjemný dojem. Autor se drží svého čtivého, zajímavého stylu, co se dobře čte, i když nemohu říct, že by byl v povídkách mistrem. Prostě pohodové čtení. 75%, 22. 12. 2023.

První dvě povídky takové slabší a pak se člověk začte. Atmosférické, místy magický realismus.

Moc se mi líbil ten propojující prvek skutečné události, kde buď postavy o události jenom mluví, vychází z nich následky jejich myšlenek nebo prostě tam jel pomáhat někdo, koho znají. Přesto je to v textu každé z povídek cítít jasně. Ta temnota, ztracenost, naléhavost, osudovost a samozřejmě ta klasická "Murakamiština". Vážně, s každou jeho další knihou jsem stále víc šťastnější, že jsem se do autora konečně začetla. Protože tohle já mám moc ráda. Když si každý v textu najde to svoje a přeloží si slova podle svého rozpoložení. Myslím, že takhle se pozná dobrý spisovatel. Že jeho texty takhle pracují se čtenářem. Děkuji  :)

Komentáře k povídkám jsou na místě k tomu příslušném  :)

Murakami je mistr románů a jeho styl se ve velkém projevuje i v povídkách. Ty spojuje motiv zemětřesení, ale jinak typicky užívají všeho, čím je Murakami typický, ať už se jedná o postavu osamělého muže, prázdných lidí, nadpřirozených prvků nebo otevřené erotiky. Kvalita povídek je dle mého velmi různorodá, některé se mi líbily více, jiné byly zase průměrné. Například povídka s Žabákem by mne možná bavila více, kdyby tam každou chvíli nebyla pasáž s tím, že hrdinu opravuje, ať mu neříká "pane". Nejvíce mne asi jinak zaujal první příběh, osamělé muže Murakami umí.

Do čtení Murakamiho knih se musím vždy přemlouvat, ale zpětně nechápu proč. I když nejsem fanoušek povídek, tak jsem se od čtení nemohla odtrhnout. Murakamiho styl je úžasný, skvěle si hraje se slovy a umí vyvolat velkou řadu emocí i otázek. Moc doporučuji! Nejvíce mě bavila poslední povídka ,,Medovník,,.

"Největším strachem je naše představivost" Žabák
Vlastně jsem si spletl knížku s jinou, ale v konečném důsledku jsem za tuhle nehodu náhodu rád. Kniha a samotný Murakami ve mně vzbuzuje touhu začít psát nějaký svý vlastní povídky do kapsy, kde budou vystupovat mý neohrabaní a společností ne přílíš docenění hrdinové, jejichž protloukání časoprostorem zasluhuje rozepsat. Ať už jde o pána, co se bojí ledniček, božské dítě spící se svojí zranitelnou sexy mámou, žabáka zachraňujícího Tokio před nenávistnou žížalou, či mluvícího medvídka pečícího medovníky - vše je čtivé, záživné, dobrodružné a ukazuje na široký arzenál Murakamiho pera. Hlavně ale ukazuje, co všechno se může z člověka stát, odůvodňuje jeho mnohdy zdánlivě neracionální pohnutky a dává mu dech a prostor se projevit. Je to hrozně intimní čtení, skoro až zakázané pro větší publikum.

Kniha po které jsem chňapl v mezičase při čekání na dotisk Kapitula: Duna
Nemůžu říct, že bych byl nadšený nebo, že by bych zklamaný, místy mi povídky přišly zbytečně natahované, nebo dokonce místy i nudné, ale vzhledem k tomu, jak se Murakami umí lidsky vyjadřovat, že se v jeho psaní člověk dokáže najít, hlavně mě to místy i dost bavilo a proto hodnotím průměrem.
Tak zase někdy Sensei:)

(SPOILER) Sbírka povídek, jejichž příběhy se odehrávají v mezičase ničivého zemětřesení a krutých teroristických útoků, je v Murakamiho rukou pojata jaksi magicky.

Každá z povídek se, ať už více či méně, zabývá tématem ničivého zemětřesení, jenž Japonsko zasáhlo roku 1995. Postavy se s realitou zásahu "vyšší moci" vypořádávají po svém. Nikdo z nich, možná až na Žabáka, však netuší, že zlo své poslední slovo ještě neřeklo. A ono přijde. Vždycky přijde.

Murakami je láska.

Ideální na prohloubení podzimní deprese :D Ne, teď vážně, Murakamiho prostě počtem hvězdiček hodnotit nedokážu, jeho díla totiž nikdy úplně nechápu. Není to žádný jasně určitelný žánr, tvrdá realita se střídá s magickým realismem a to mi osobně prostě dělá problémy - nikdy nevím, jak se k příběhu zrovna postavit. Určitě v tom u mě hraje roli i osobní neuchopitelnost japonského prostředí a kultury. V tomhle konkrétním případě mi nakonec dost pomohl doslov, který by, myslím, pro celkovou pochopitelnost sbírky bylo mnohem vhodnější zařadit jako předmluvu...

Hovadina. Totální odpad.

Spíše než o povídky třeskutě nabité dějem jde o ryzí pocitovky. Murakami i na malém rozsahu dokáže vykreslit jeho typickou atmosféru melancholie, lehkého smutku, pomalu plynoucích všedních dní... Jeho postavy se potýkají s pocity vnitřní prázdnoty, s úzkostmi, samotou a vlastní nerozhodností či průměrností. Čekají na zlom v jejich životech, pozorují svět kolem sebe, bádají ve svém nitru. A pro čtenáře je to radost o tom číst.

Prostě Murakami, jeho citlivost a hloubka, která mě vždycky dostane do melancholického rozjímání. :) Tyhle povídky nebyly výjimkou.

Když se mi dostanou do ruky Murakami knihy, ani nevím, jak se stane, už jsem na konci. Příběhy jsou čtivé jako ubíhající den běžného života, přesto se nám nepodaří ho uchopit a plně pochopit, něco nás nutí balancovat na okraji, přemýšlet. Tak jako v životě. Mě se tato kniha povídek o lidech, jež spojuje zemětření v Kóbe, líbila.