Po otřesech

od:


KoupitKoupit eknihu

Roku 1995 postihla Japonsko dvojí katastrofa: v lednu zemětřesení v Kóbe a o dva měsíce později sarinový útok v tokijském metru. Povídky tohoto souboru se odehrávají právě v čase mezi těmito událostmi. Setkáme se s mladou dívkou, která se zakoukala do staršího muže, máme tu bohatou podnikatelku cestující po Thajsku, kde je konfrontována s láskou i smrtí, čteme o obřím Žabákovi, který se pokouší zachránit město. I zde využívá Haruki Murakami stejná témata jako ve svých slavných románech....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/50_/50202/po-otresech-50202.jpg 3.8510
Orig. název:

Kami no kodomo-tachi wa mina odoru (2000)

Žánr:
Literatura světová, Povídky
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (63)

Přidat komentář
Lenny33
01. prosince

Občas si říkám, že asi nejsem pro Murakamiho ten správný čtenář. Přečetla jsem první 3 povídky, číst mě je opravdu bavilo, ale pointu jsem nenašla ani v jednom příběhu...

Fortress
18. listopadu

Má druhá kniha od Murakamiho po Norském dřevu. Nepreferuji povídky a raději se začtu do delšího románu a sžívám se s hrdiny, se kterými prožívám nejrůznější dobrodružství, pocity. Kniha vůbec nezklamala a Murakami opět ukázal své mistrovství. Nejdůležitější mi v jeho tvorbě vůbec nepřijde zamyšlení nad současnou japonskou společností jak píše překladatel, protože to je z pohledu evropského čtenáře naprosto irelevantní, ale Murakamiho schopnost, probudit ve čtenáři empatii. To je naprosto úžasné. Při čtení Nesba a jiných skvělých autorů samozřejmě prožíváte děj s hlavní postavou a je to skvělé čtení, ale žádný z autorů vás neuvede do duše a pocitů hlavních postav tak jako Murakami. Naučí nás milovat obyčejnost bytí, hrdinové jsou průměrní nikterak úspěšní lidé a přesto je milujeme jako superhrdiny od Marvela. :-)

eliska2669
05. listopadu

Jedna z nejlepších knih od Murakamiho, teda za mě. Je to tím, že všechny povídky v sobě něco mají, nějaké očekávání, něco za oponou, co není úplně identifikovatelné, ale je to cítit. A je to ono. Ony všechny Murakamiho knihy něco podobného mají, ale tohle bylo lepší v tom, že to byly kratší úseky textu, takže nebylo třeba tolik nudy kolem.

Mojepočteníčko
03. listopadu

Haruki Murakami je v literatuře skutečným pojmem. Jeho knihy kolují sociálními sítěmi, čtenáři sdílí své dojmy a tráví s jeho příběhy svůj volný čas v kavárnách nebo třeba doma, ve svém oblíbeném křesle. Kdyby mi moje kamarádka nevrazila do ruky soubor několika povídek, nesoucí název Po otřesech, možná by ještě nějakou dobu trvalo, než bych se k jeho knihám takzvaně „dokopala“…

Povídky jsou situované do mezidobí, kdy v Japonsku došlo ke dvěma, téměř po sobě jdoucím, katastrofám. Postavy jednotlivých příběhu jsou charakterově různorodé, stejně tak jejich životní styly, osudy i životní cíle.
Setkala jsem se s dívkou, která chovala sympatie ke staršímu muži, protože si jí její přítel nejspíš dostatečně nevážil. V nemocnici jsem pobyla s mužem, kterého navštívil Žabák, aby mu dokázal jeho výjimečnost a vyzval ho, aby spolu s ním zachránil město. Procestovala jsem Thajsko po boku bohaté dámy, která se na konci putování téměř dotkla samotné smrti. A tím výčet zajímavých lidí, rozhodně nekončí.

Neumím jednoznačně posoudit, zda se mi kniha líbila nebo ne. Bylo na ní něco zvláštního. Něco, co mě pohánělo číst dál. Přitom nemůžu tvrdit, že by mě povídky dokázaly pokaždé plně zaujmout. Někdy jsem měla dokonce pocit, že na konci něco chybí. Že potřebuju dostat víc, než jsem dostala. Ale možná je právě tohle jedna z věcí, která dělá Murakamiho takovým autorem, kterým je.

A ano – moje doporučení máte :-)

Lily101
21. října

Doporučuji napřed přečíst doslov, neboť povídky pojí pouze časové hledisko (postavy jednotlivých příběhů se nacházejí ve stejné době), nikoli to, že by se osudy protagonistů mohly protnout. Spoiler: protnutí nehrozí!

Četla jsem se skoro zatajeným dechem. Některé povídky mě v něčem šokovaly (např. závěr u "Krajina s žehličkou", nebo někdy místy přílišná sexuální otevřenost ve smyslu nazývání věcí pravými jmény a jednoznačnosti psaného, snad kvůli možným potenciálním pochybám čtenáře, spíš dané asi stylem psaní).

Mitculka
28. července

Bylo to krásné čtení. Krásné v tom opravdu pocitově nabitém a lyrickém smyslu. Příběhy, které jsou časově umístěny mezi 2 velké tragédie v Japonsku z roku 1995, se první z nich (zemětřesení v Kóbe) opravdu zabývají, zároveň je ale vidět, že to není jediné téma - hrdinové jednotlivých povídek nežijí v Kóbe, tudíž stále řeší běžné i méně běžné záležitosti svého života.
Ještě bych chtěla dodat, že doslov překladatele Jurkoviče celý soubor krásně dokresluje.

Chesterton
03. května

I ve sbírce Po otřesech se beztak přes svou zdánlivou prohlašovanou "západnost" Murakamiho textů najde sdostatek "japonských tónů" a míst, který si japonský čtenář vykládá docela jinak než jeho západní kolega. Píše v doslovu T. Jurkovič. Mě velice oslovila povídka Thailand o kameni v srdci. A trochu znechutila ta o Žabákovi.
Možná jsem moc pohodlná odhalovat skryté smysly. Nebo mi chybí v textu troška západní jemnější citlivosti? Pár pěkných myšlenek jsem potkala, ale trochu mi zanikly v příliš chladném dějovém příběhu. Souhlasím s Amazonkou72, že povídky jsou o samotě.
Jinak ale vypravěčské řemeslo autora se mi líbilo :)

gonegirl
17. dubna

Vždy si po přečtení knihy říkám: teď bych se nad tím měla zamyslet. Zrekapitulovat si děj, srovnat jej se svými myšlenkami a realitou. Ale u Murakamiho mi to jaksi nejde. V jeho knihách je spousta tajuplných skrytých myšlenek, jejichž význam může každý pochopit jinak a je na každém, jak to interpretuje do svého života. Možná je to ale dobře, že nad jeho knihami neuvažuji rozumově. Možná je prostě jen důležité, jaké pocity ve mně jejich čtení vyvolává a že mi něco předají. I když přesně nevím, co to je.

Yaromil
15. dubna

Murakamiho mám rád a snažím se postupně přečíst vše, co u nás vyšlo. Někdy, jako v případě této povídkové knihy, je to pro mě oddechové čtení, u kterého si užívám autorova slova, ale bohužel po přečtení poslední strany nejsem schopen pořádně zrekapitulovat děj, vím jen, že to bylo dobré a nezbývá mi než se těšit na další knihu,... ;-)

Marekh
09. února

Povídky se mi líbily.

Citát, který se mi líbil:

Naše srdce přece nejsou z kamene. Kámen, ten se dost možná dřív nebo později rozpadne na prach. A pak už asi nikdo nepozná, jak vlastně vypadal. Lidská srdce se ale nerozpadají. Nemají žádný tvar a my je, ať jsou zlá anebo dobrá, můžeme bez omezení sdílet.

Taťka Hraboš
15.11.2017

Moje první setkání s autorem coby povídkářem a nezklamalo mě. I tenhle formát mu zjevně sedí. Přiznám se, že jsou mi blízcí autorovi hrdinové, ale jen v tom to není. Jen škoda, že jsem neznal více z japonských reálií a historie, leccos mi docvaklo až po přečtení doslovu. Zvláště ta promyšlená provázanost s japonskými událostmi na počátku roku 1995.

elleyne
12.11.2017

Haruki prostě umí. I krátké povídky. Nejvíc se mi asi líbila povídka Medovníky, ale každá ve mně něco zanechala. A jak jsem se bála, že se mi nebude líbit povídka se žabákem, tak i ta mě upoutala.

pajaroh
02.11.2017

Tak trochu "šedí" hrdinové potýkající se s vnitřní prázdnotou a příjimající osud přemýšlivě a neakčně, problémy ve vztazích, nedokončený sex a nevysvětlitelné sny a přestavy, uklidňující Murakamiho styl. Jak typické. Pěkné, přemýšlivé povídky (jen teda ta o Žabákovi mě vůbec neoslovila).

bekule
13.10.2017

Zase skvělý Murakami, on to ani hůř neumí.

Amazonka72
27.08.2017

Konečně zase jednou kniha, která se vejde do kabelky a dá se číst i během cesty do práce či do přírody :-). Tentokrát pan Murakami nenapsal román, ale celá kniha je složena z kratších povídek, které vycházely původně v japonském literárním měsíčníku. Pro mě je tato kniha klasická "Murakamovská". Velmi příjemně se čte, člověk musí trochu číst mezi řádky, a pokud se mu to podaří, smysl a poselství v textu určitě najde. Všechny povídky jsou tak trochu o samotě. V různých podobách. O opravdové samotě, té, kterou si neseme hluboko v sobě i přesto, že se často pohybujeme mezi spoustou lidí. A možná vypadáme i šťastně a spokojeně. Každý s ní svádí boj po svém, neexistuje žádný univerzální lék na samotu. Džunko z povídky "Krajina s žehličkou" útěkem ke smrti, doktorka Sacuki v povídce "Thailand" přiznáním si svého "kamene" v srdci, kterého je potřeba se zbavit. A tak přemýšlím o tom, kolik kamenů si nosím ve svém srdci a jak nejlépe se jich zbavit...
Malá pozvánka k přečtení pro všechny z Vás, kteří při pohledu do ohně máte stejné pocity, ale možná jste je nikdy nedokázali popsat:
"Oheň má tvar, který není ničím omezený. A právě proto v něm člověk, který se naň dívá, može zahlédnout, co má v tej chvíli na srdci. Dyž proto začne mít při pohledu na oheň pocit klidu, je to proto, že sa klid, co je v tobě, odráža v tom ohňu."
Z povídky "Krajina s žehličkou."

MadamC
02.08.2017

Povídky se mi moc líbily. U některých jsem se zamýšlela více u jiných méně. Určitě se ke knize ještě vrátím jako k většině knih od Murakamiho.

Měňavka
19.07.2017

Jáááááááj, velké zklamání :(

braunerova
02.06.2017

Můj milovaný Murakami, tohle přece nemůže být tvé dílo. Možná je autorem tvé alter ego, zatímco jsi přepisoval Kukly ze vzduchu ve světě, kde na noční obloze plují dva měsíce. Nebo tě Strážný zavřel za vysokými hradbami Města a tyhle povídky napsal tvůj Stín. Ať je to jak chce, mě beznadějně nudily.

Lukyy
01.05.2017

Jedním slovem:
KRÁSA!

Sighisoara
09.10.2016

Už je to hodně dávno, co jsem knihu četla. Moc se mi libila. Tenkrát mne tam zaujal jeden příběh o lasce.

Irsaf
28.09.2016odpad!

Mela jsem chuť knihu odložit. Přečetla jsem ji, ale nelíbila se mi.

anoti
09.08.2016

Nepochybuji o tom, že kniha má mít nějaký hluboký podtext, který jsem jistě nepochopila a tudíž je mou vinou, že se mi nelíbila..ale nemohu si pomoc.Jen jedna jediná povídka mě zaujala a jedna se dala prostě přečíst, ale ty ostatní mě vyloženě obtěžovali.Jestli lituji pěněz co jsem za knihu dala?Ano.Lituji, protože mi absolutně nic nedala, jen mi vzala nějakou tu hodinku času.Zbytečné popisování detailů, které mě absolutně nezaujali by klidně mohli nahradit poutavé a dobře psané řádky jako dovedou jiní a mnohem lepší autoři.Nechápu, leč bych ráda pochopila všechny ty, co jsou autorem a knihou vůbec, tak nadšeni.

AdamMez
10.06.2016

Pro novelisty je podle mne povídková kniha takové nekompromisní veřejné literární cvičení. Je třeba zvolit několik vhodných námětů, každý pojmout trochu jinak, zvolit jiné výrazové prostředky a literární postupy a zároveň zachovat jistou konzistenci, aby čtenář po dočtení neměl stejný pocit, jako když se na spuštěném kolotoči pokouší prohlížet si Vogue. S takovým úkolem se p. Murakami popasoval skvěle. Fantaskní prvky, ve kterých si autor libuje (Afterdark), a které nechává bohužel eskalovat za neúnosnou a nelogickou hranici v 1Q84, jsou zde použity citlivě a s důrazem na svůj filosofický podtext.

gersie
11.04.2016

Kniha se mi velice líbila, takže moc nerozumím mnohem vlažnějšímu přijetí čtenáři. Autor mistrovsky zachycuje atmosféru příběhů.
Mnohé zřejmě zaskočil styl zdánlivě nevyřešených konců příběhů.Já jsem to naopak ocenil a bylo to pro mne stejné jako příběhy, které prožíváme ve svém životě. Taky se stále dál vyvíjí svojí cestou a my nevíme jak budou pokračovat , přesto je to pro nás normální a přijímáme je tak jak přichází a mnohé jsou stále otevřené ( u některých se ani jejich konce nedočkáme ) tak jako je to v této knize.

allebra
02.04.2016

Příjemné čtení se zvláštní atmosférou. Moje první setkání s autorem a určitě nebude poslední!

Jonny
14.03.2016

Murakami má o dost lepší díla! Soubor těchto povídek je zkrátka průměrný.

kdu
22.02.2016

První (a asi i poslední kniha), kterou jsem od Murakamiho četla. Nevím jestli mi prostě nesedí jeho styl nebo je to tak filozofické a s nějakou hlubší myšlenkou, kterou nevidím..ale mě to prostě nebralo.. když už se příběh konečně jakž takž rozběhl, tak skončil, z ničeho nic, prostě uprostřed.. nevadí mi otevřené konce, ale u těchto příběhů mi připadalo, jakoby někdo pár stránek vytrhl.. říkala jsem si, že možná objevím rozřešení v nějaké další povídce, ale když to takhle dopadlo už i se čtvrtou povídkou, tak jsem knihu definitivně odložila..

Geenie
13.01.2016

Murakami nezklamal. Je to pan povídkář s velkým P.
Zdánlivě zvláštní kniha, jejíž obsah spolu příliš nesouvisí. Snad jen tou tenkou dějovou linií, kterou jsou jednotlivé povídky propojené. Zemětřesení v Kobe však není jedinou červenou nití děje. Tou hlavní a podstatnou nití je muž - otec. Autorita, která v tomto případě někdy chybí, jindy je neznámá, ale pokaždé je tím společným jmenovatelem každé povídky. Autor se snaží nalézt vhodný model otcovství, a také způsob jak se s mužským prvkem vyrovnat. Kniha je psána formou putování - cesty, jejíž konec je čtenáři otevřený k zamyšlení. A to je pro Murakamiho tak typické. Při putování jednotlivých postav ve snaze nalézt otcovský vzor, mužský vzor se jednotlivé postavy ocitají na dlouhé cestě jejich životem, kdy se snaží vyrovnat především sami se sebou a nalézt sebe sama.
Jedním slovem krásná kniha.

DomYume
09.01.2016

Právě jsem dočetl tuto knihu... Je to vlastně podruhé, co jsem tak trochu rozčarován.... Není to tím, že by to bylo špatně napsáno, nebo že by to bylo celkově špatné. Spíše mám problém se vžit do děje. No to je vlastně možná trošku špatně řečeno. Já se do toho děje, do každé povídky jsem se vžil, Jenže jsem se k ní vždy tak připoutal a četl a četl. Najednou konec...
Nejvíc se mi líbila povídka "Medovníky" To je prostě téma(témata), která mám hrozně rád. Murakami je taky většinou popisuje. To je možná jeden z důvodů, proč na Murakamiho tvorbu nedám dopustit....
Jako vždy, má úctá, pane Murakami... :-)

Burák
29.12.2015

Murakamiho mám ráda, ale poselství téhle knížky bylo asi až moc hluboké a nepodařilo se mi hor rozklíčovat. Všechny povídky měly zajímavý námět a minimálně ze začátku byly čtivé, ale jejich konec mě prostě nijak čtenářsky neuspokojil.