pistalka komentáře u knih

Válka s mloky patří k té části díla Karla Čapka, ve které se autor odvážně postavil sílícím hrozbám tehdejší lidské společnosti, v tomto případě to byl zejména sílící nacionální socialismus, rasismus, antisemitismus, militarismus, konzumní způsob života, bezbřehý nekontrolovatelný kapitalismus a vzestup nejrůznějších nedemokratických režimů v Evropě.

Je to podle mě možná nejlepší autorova kniha. V čem je Čapek takřka nedostižitelný, je jeho pověstné a mnohokrát zmiňované lidství. Čtou se mi krásně knihy, ze kterých cítím lásku ke světu, k lidem. Umění dívat se a vidět krásu v těch nejobyčejnějších věcech, zároveň ale i složité věci popsat jednoduše a prostě. Vidím to tak, že to je Čapkova hlavní devíza a jeho největší vklad, který naší literatuře dal. Zmíním i stylistickou originalitu a pestrost. Jen málokdy se povede skloubení tolika různých žánrů a stylů do jednoho celku, například lidový hovorový jazyk následován odborným vědeckým stylem o pár stránek dál. Čapek je v tomto naprosto suverénní a jeho stylistické experimentátorství plynule přechází různými částmi knihy, aniž by jedinkrát narušilo její koncept.

Síla Čapka je i v tom, že lacině nemoralizuje a poukazuje-li na jevy, které se mu nelíbí nebo se kterými nesouhlasí, nikdy se nesnižuje k přímé kritice a expresivním vyjádřením. Na rozdíl od současných autorů vnímá poslání spisovatele jako člověka, který může nabídnout čtenáři svůj pohled na svět, ale za žádnou cenu mu nesmí nic násilně vnucovat, indoktrinovat ho (a to se tehdy jednalo o mnohem palčivější a závažnější problémy než dnes, kdy za hranicemi nežije mnohamiliónový národ, bytostně přesvědčený o vlastní nadřazenosti a nutnosti likvidace těch podřadných, tj. nás). Uvědomme si to a přestaňme soustavně nadávat a stěžovat si na trpký život plný nesnází a nespravedlností, zkusme se na všechno koukat z té lepší stránky, skoro bych až řekl – čapkovsky. A čtěme nadále toto dílo velikána české literatury, neboť hlavní myšlenka Války s mloky je nadčasová.

Čapek patřil po celé období první republiky k nejoblíbenějším, nejvydávanějším a nejplodnějším autorům. Psal promasarykovsky a zosobňoval prvorepublikový demokratický étos. Když se republika začala otřásat v základech, nepřehodil jako mnozí jiní výhybku a vytrvale stál za svým. Neznevěřil se vlastní vizi, svým myšlenkám a tomu, co celý život hlásal. Proto se za druhé republiky, která se rozhodla být násilnou antitezí republiky první, stal terčem otevřené kritiky a mediální štvanice. Zemřel o Vánocích roku 1938, v době, kdy nacisté v Německu dávno rozhodli o osudu Československa i Karla Čapka samotného. Je asi dobře, že se toho nedožil.

18 07.09.2013

Joycův slavný povídkový soubor Dubliňané je často řazen k nejlepším literárním dílům dvacátého století. Ve srovnání s mohutným a obtížně rozkousnutelným románem Odysseus působí Joycovy ‘povídky bez pointy‘ poměrně jednoduše. Přestože se jedná patrně o nejlépe stravitelné dílo autora, rozhodně se nedá říci, že by to byla kniha masově oblíbená, široké čtenářské obci doporučitelná. Náročnost četby narozdíl od multivesmíru zmíněného Odyssea nevyplývá ze složitosti a mnohoznačnosti textu, ale naopak z absence prvků, které obvykle v povídkách hledáme. Joycovy příběhy nemají pointy ani děj, není v nich patrný žádný vývoj postav nebo situací. Patnáctkrát nás Joyce vpustí do ulic Dublinu, načrtne situaci a nechá nás absolutně o samotě. Po devadesáti letech od prvního vydání jsou ty tam určité kontroverzní prvky, které snad v začátku předešlého století mohly vzbuzovat nevole, dnes už ale určitě nikoli. Velký kus literatury, se kterým se musí každý čtenář popasovat po svém a ne každý si z něj něco odnese, ale jen úplný ignorant si může nevšimnout, jak nedostižně geniální Joycův úsporný, minimalistický a strohý styl psaní je.

A jen tak na okraj, vydání z Arga (2012) je naprosto nádherné, ozdoba knihovny.

6 04.08.2013

Severská krimi prožívá plodné časy a při své rozpínavosti zatlačila v regálech knihkupců dříve velmi masivně populárního Deavera a jiné autory. Na začátku boomu stály tři poměrné objemné svazky trilogie Milénium švédského autora S. Larssona. Ke knihám je nejlepší přistupovat nepředpojatě, protože žádná masivní reklamní kampaň kvalitu nezaručí a o vkusu široké veřejnosti bych taktéž polemizoval. Proto jsem i k Larssonovým knihám, jakémusi opus-magnum severských detektivních románů, přistupoval s čistým štítem, jako kdybych například rozečítal klasickou českou detektivku od Veroniky Černucké.

Zřejmé je, že Larsson byl prvně žurnalista a až pak romanopisec, čemuž na jednu stranu nasvědčuje zcela uvěřitelné prostředí redakce měsíčníku Milénia, na druhou stranu ale i poměrně nesourodé odvyprávění příběhu (neustálé střídání ich-formy s er-formou, místy až únavně nepodstatné, rozvleklé a nikam neposouvající žurnalistické pasáže knihy apod.). K tomu se už podrobněji a lépe vyjádřila uživatelka kiddlinka, jejíž kritiku v podstatě sdílím. Taktéž si osobně nepamatuji, kdy naposledy jsem se v žánru setkal s tak rozsáhlou expozicí, prakticky do poloviny knihy. Jisté výhrady bych měl i k nepravděpodobnosti děje. Přestože jsem si již zvykl na nesmrtelnost hrdinů krimirománů, Dívka, která si hrála s ohněm je v některých pasážích nad dosud známé fyzické možnosti člověka, což vrcholí v posledních kapitolách, kde (MALÝ až STŘEDNĚ VELKÝ SPOILER!) jedna z postav schytá dvě kulky z pistole do těla a třetí do hlavy, mužové ji pohřbí do země, ale co se nestane chudákům gangsterům, ona se jim po čase sama vyhrabe a málem je zabije sekyrou! Někdy má člověk bohužel smůlu a už ani ta chladná švédská hlína není tolik tíživá jako za starých časů (KONEC SPOILERU).
I přes spíše kritický komentář hodnotím vysoce, neboť román splňuje běžné požadavky na dobrou detektivku a nebýt takřka až kultovního postavení celé trilogie na piedestalu současné krimi-literatury, neměl bych vlastně ani důvod nějaký komentář páchat. Larsson nabízí nenáročnou, čtivou a zábavnou knihu, která se k horkým letním dnům hodí stejně jako ke svátečním chvílím u krbu.
(Přečteno během tří dnů, od 1. do 3. srpna 2013.)

7 04.08.2013

Časté opakování námětů povídek a drobné nedostatky sbírky se dají omluvit, zohledníme-li skutečnost, že se jedná o Dickovy rané příběhy, napsané během poměrně krátké doby. Tématicky se zde poněkud tendenčně objevují podobné motivy jako v pracích jiných SF autorů oné doby, což se dá vzhledem k vyhrocené bipolární situaci USA vs. SSSR a neustálé hrozby nové světové války a jaderného konfliktu pochopit. Neubráním se srovnání s například Aldissovými povídkami padesátých let: psal o podobných věcech (cesty časem, konflikt lidského s technickým, úplné odlidštění) a užíval podobných motivů (svět po nukleární katastrofě apod.), Dick ale v čase obstál daleko lépe a jeho povídky jsou i po šedesáti letech čtivé, psané svěžím jazykem a vybavené výbornými (ač třeba snadno odhadnutelnými) pointami, které zachraňují i ty slabší kousky (kterých však v poměrně vyváženém souboru mnoho nenalezneme). Těším se na další autorovy knihy.

Stařenka s koláčky (3/5), Za dvířky (2/5), Typ číslo dva (5/5), Jonův svět (5/5), Vesmírní pytláci (4/5), Nové pokolení (4/5), Některé formy života (3/5), Mračna Marťanů (3/5), Cestující (4/5), Svět, který si vysnila (3/5), Výprava na povrch (4/5), Projekt Země (3/5), Trampoty se světy (4/5).

6 15.06.2013

Putoval jsem s Rolandovým ka-tet sedmi díly Temné Věže a říkám díky, neboť to byly jedny z nejlepších fantasy knih.
Sympatický je pak na osmém svazku fakt, že se nejedná o ambiciózní návrat nebo násilné oživování již dokončené ságy, nýbrž o jakýsi drobný dárek pro fanoušky. Něco málo přes dvě stovky stran neposkytnou prostor k rozvinutí složitých dějových zápletek, k sesednutí okolo ohně a poslouchání příběhů to ovšem bohatě stačí. A Roland příběhy vyprávět umí, to přece všichni víme. Takže děkuji za tu možnost vyslechnout si něco, co mohlo zůstat utajeno ve tvém mozku, Steve. A že jsem tedy poslouchal pozorně!

A jen malé doporučení ke konci: Na přebalu knihy King polemizuje se čtenáři, je-li Závan klíčovou dírkou vhodný i pro čtenáře, neseznámené s předchozími díly. Dochází k závěru, že ano. Stejně ale... Bral bych to jako dárek pro fanoušky Věže, seznámené s předešlým dějem. Ostatním bych knihu nedoporučoval, neboť si z ní v takovém případě odnesou... třetinu?

Dočteno 14. června 2013 na Rolandův svátek.

12 14.06.2013

TA ATMOSFÉRA! Dílo je to těžké, tíživé a temné, bizarní, lehce surreálné, místy hůře srozumitelné, s přibývajícími stránkami stále bezvýchodnější a úzkostlivější. Aniž bych měl ambice knihu analyzovat, interpretovat a pídit se v tom, co tím chtěl Pan Autor říci, chci zmínit, že nedokončenost není v tomto případě nedostatkem (ale to se dá říci asi o všech Kafkových dílech). Spíše umocňuje depresi z vnitřního světa Josefa K (a že jí je!), z věcného, chladného a nezaujatého konání postav. Oddaluje vysvobození, které nepřijde, a ani přijít nemůže.
Nezapomenutelná a jedinečná kniha, kterou bych doporučil spíše silnějším jedincům, přičemž bych určitě Procesem nekazil povinnou četbu dětí. Ty si z něj očividně stejně nic neodnesou.

13 24.05.2013

V dnešní době pro mnohé těžko zkousnutelný kus literatury, v podstatě jazykový experiment, prvorepublikovým poetismem prosycený exkurz do Krokových Varů. A že to nemá děj? Kdo by to tomuto velikolepému futrálu krásy češtiny vyčítal!

12 23.05.2013

Jako sedmiletý jsem se spolužáky u nás na vesnici stavěl pravěký park, přičemž jsem celou věc bral velmi vážně a ani mě nenapadlo, že by se celá věc mohla nezdařit. Náčrty mého projektu jsem zaplnil každý prázdný papír okolo a ve třídě jsme byl nazýván jako ten, který kreslí dinosaury. Z našeho parku sice sešlo, neboť se ukázalo, že plánovaná pistolka, která mění kameny v pravěké ještěry, je sestavitelná jen těžce, stejně jako nuzné kapesné od rodičů bylo k takovým projektům naprosto nedostatečné. A zadlužovat se v sedmi, to jsme zkrátka nechtěli. Bůh nám odpusť, náš region možná přišel o senzační zábavní park.

Když jsem se ale zpětně po letech zamýšlel nad tím, kde se ve mně vzala taková mánie a zájem o dinosaury (nebyl jsem zdaleka sám, takových nás bylo hodně), napadl mě jako první Spielbergův film, ač si skutečně nejsem jistý, předcházel-li mému zájmu nebo následoval až po něm. Tak jako tak je Jurský park film, který jsem v období do svých cca deseti let viděl nejvíckrát, až se divím, že to ta VHS kazeta utáhla. Teprve letos jsem se konečně vrhnul i na Crichtonovu knihu, což byla z mé strany s ohledem na své dětství jakási nutnost, dluh, který měl být splacen daleko daleko dříve.
Bohužel, Jurský park je dnes už velmi obtížné číst, aniž by si člověk nevzpomněl na filmovou adaptaci. Přestože znám příběh parku takřka zpaměti, docela dobře jsem si početl a nenudil se. Příběh románu se oproti filmu jeví jako daleko sofistikovanější a promyšlenější (přestože to filmu nevytýkám, protože právě ona zjednodušující linka a vytáhnutí jen některých dějových linií přitáhla masy do kina, přičemž co se týká vypravování příběhu, patří podle mě Juráč k nejlepším filmům vůbec, o efektech a technické stránce nemluvě), je do nejmenšího detailu promyšlený a dává smysl. I z hlediska struktury románu a narůstajícího napětí je kniha psána dosti chytrým stylem, při kterém ji jen těžko odložíte (ač moc dobře víte, kam všechno směřuje).

Závěrem snad jen říct, že film zbytečně zastínil knihu, na kterou se trochu zapomnělo, což je škoda. Crichtonův román považuji za jeden z nejzábavnějších, nejčtivějších a nejnapínavějších. Ideální četba do nepohody nebo pro obyčejný relax.

(8. dubna 2013 – 17. dubna 2013)

16 23.05.2013

Kniha mě zasáhla nedlouho poté, co jsem viděl epochální filmovou adaptaci Stanleyho Kubricka, film pro mě natolik nedotknutelný v jakémkoliv ohledu, že jen rozebírání jednotlivých aspektů by stálo za samostatný článek nebo diskurz. Přesto jakékoliv srovnávání knihy s filmem dostává nový rozměr s uvědoměním si, že obojí vznikalo současně: tedy zatímco filmaři pracovali na filmu, Clarke psal příběh (a obojí pak vyšlo současně v roce 1968). Byl to tedy řekněme společný společensko-vědní projekt a díky vzácnému sblížení a porozumění obou aktérů (kteří se navzájem ovlivňovali) vznikl čirý kult, kdy se film v podstatě v ničem zásadním neliší od románu a kdy si Kubrick zaslouží uznání se výtečné zfilmování naprosto nezfilmovatelného a neuchopitelného konce knihy.
Diskuze o tom, jak chápat příběh vesmírné odysey, je živá doteď, přičemž autoři diskutujícím jejich dilema neulehčili a zůstali zticha. V té záplavě interpretací se pokusím i já prezentovat vlastní názor, jak odyseu chápu sám, přičemž to nemusí být správně, ale nikdo mi to v podstatě nemůže vzít, protože oficiální pravdu ví nejspíš jen zesnulí autoři a tu se asi nedozvíme.

(Obsahuje SPOILERY!)
--- Příběh začíná několik milionů let zpět na africkém kontinentě. Pozorujeme tlupu tvorů, kteří sice jsou inteligentnější než jiní okolo, v podstatě však jen kopírují diverzifikaci jakékoliv doby, kdy vždycky vedle sebe žijí živočichové rozličného stupně vývoje. Podstatné ovšem je, že nevykazují znaky lidství ani převratného vývoje, ba co víc, jsou to utrápené bytosti, bojující o přízeň každého dne v nehostinném prostoru plného silnějších nepřátel. Následně se zjevuje monolit, těleso zcela jednoznačně mimozemského rázu, popírající fyzikální zákony, známé opům i čtenářům dvacátého století. Monolit vyzařuje do okolí zvláštní energii, jejímž účinkem je zvýšení inteligence okolních jedinců (v tomto případě opic). Opice se postaví na zadní končetiny, vezmou do ruky kost a začnou ji používat nejen jako nástroj, taky však jako zbraň proti nepřátelům, díky níž se z řadového obyvatele planety stane již navždy dominantní tvor. Tím končí první část příběhu, ve filmu trefně pojmenovaná „Počátky lidstva“, v knize neurčitěji „Předvěká noc“. Monolit (v podstatě technikálie s určitými vlastnostmi) je podle mě i popřením teze některých, že vesmírná odysea je o hledání boha nebo božského. Kdyby tomu tak skutečně bylo, potřeboval by bůh k evoluci nástroj technického rázu? Nebyl by mnohem spíše schopen jakékoliv změny zaštítit svou božskou aurou a vytvořit je tvůrčím potenciálem vlastní osobnosti (viz například kniha Genesis Starého zákona)? Tahle má domněnka se jeví jako pravděpodobnější v kontextu osobnosti Clarka (ateisty), znám je například jeho výrok: „Věda je jediným náboženstvím lidstva.“ Vím, že celý diskurz ohledně odysey se jen hemží otázkami jako „Odkud jsme se vzali?; Jaký smysl naše bytí má?“, o to ale podle mého názoru ani jednomu z autorů nešlo. A proto vnímám jako hlavní poselství i myšlenku celého díla fakt, že lidstvo je v podstatě malé oproti nekonečnosti vesmíru a celá naše dokonalost (nebo spíše nedokonalost) může být kdykoliv konfrontována s něčím daleko vyšším a nesnesitelně inteligentnějším, co jen stěží můžeme pochopit. O tom je přece poslední část knihy a poslední půlhodina filmu. A taky samotný začátek, který v kontextu tohoto dělá z celého vývoje lidstva jen nebohý experiment něčeho. ---

14 24.03.2013

Dějiny krásy se pro mě staly jakousi odkládací knihou, do které jsem nakoukl tehdy, když nic jiného nebylo po ruce a na ostatní věci nebyla chuť. To nemyslím nijak negativně, ono tomu napomáhá samotné členění publikace do kapitol a podkapitol, které přímo vybízí segmentovat četbu na menší části a tím si jí kořenit večery o něco déle. Není to dáno jen časovou distancí jednotlivých lidských epoch (čtyř set stránková cesta od Věstonické Venuši k Marylin Monroe je pěkně nadupaný výlet), ale také šíří záběru a komplexností zkoumané látky (od krásy tělesné, krásy barev, krásy nástrojů, krásy poezie apod.). Pro lidi, kteří nejsou příliš filozoficky vzdělaní – a já k takovým patřím taky, jak poctivě přiznávám – se četba v některých částech může stávat mírně obtížnou, především v množství literárních ukázek, na kterých je prezentováno vnímaní krásy v průběhu staletí. To se ovšem při četbě knihy, jejímž editorem není nikdo jiný než Umberto Eco, dá očekávat. Právě díky oné náročnosti je lepší četbu neuspěchat a prolouskávat se textem pozorně, pomalu.

Ve zkratce: dějiny krásy pod vedením Umberta Eca se pro mě staly pestrým, intelektuálně náročným a vítaným zpestřením zimních večerů, dlouhou cestou, na jejímž konci jsem byl o něco chytřejší, ale ne natolik, abych všemu porozuměl a knihu už nikdy nevyužil. Právě naopak, rád si ji občasně prolistuju, pokochám se a začtu. Zkuste to taky, třeba na vás trocha té krásy dýchne! :)

20 10.03.2013

Hrozně rád budu doporučovat tuto knihu brněnského politologa Lubomíra Kopečka. Protože si všímám, jak se v poslední době u tolika lidí vytrácí jakási kritická reflexe, schopnost rozumně hodnotit a argumentovat s fakty, ne s bláboly (nemusí jít zrovna o politiku). Já si vždycky říkám, že nejlepší, co může člověk udělat, je zůstat kritický k oblíbencům, naopak pak být objektivní k lidem, které rád nemá. A toho nelze docílit jinak, než posloucháním obou stran.
Třeba nedávné prezidentské volby. To jsem přímo žasl nad tím, jak málo stačí k přehození výhybky a popřít sebe sama, na základě nějakých hloupých mediálních manipulací vyznávat ve středu něco, co jsem v pondělí hanil. Kde se ztratily solidní argumenty? Jako kdyby ty masy, jejichž duševní a intelektuální rozhled končí v místě nejbližší trafiky, měly na čele napsáno: jsem blb.
Fenomén Klaus je bez nějakého přehnaného obdivu či zapšklé zahořklosti výborně napsaná a čtivá kniha, která může mnohým pomoci objasnit určité pozoruhodné rysy Klausovy osobnosti (o profesionálním pohledu na polistopadovou politiku od uznávaného odborníka nemluvě, zvlášť pokud jste si stejně jako já v době podpisu oposmlouvy hráli na pískovišti). Nečtěte to ani nevyhledávejte, jste-li zarytí antiklausisté, kteří si nedokáží přiznat, že Václav Klaus je nejúspěšnější a nejvýraznější politik prvního čtvrtstoletí naší moderní demokracie. Je to tři sta stran o jeho výhrách i prohrách. Kniha se striktně drží politické nitky, nečekejte drbárničku ani perličky ze zákulisí. On i ten dovětek „politická biografie“ poměrně přesně ilustruje, jakým směrem se bude text ubírat: vstup do politiky v závěru 89., funkce ministra financí, předsedy OF, vznik ODS, premiérství, roky opoziční smlouvy, první a druhý prezidentský mandát. Podrobně jsou rozebrány mnohé Klausovy politické postoje, ať už negativní názor na soudobý proces evropské integrace a společné měnové politiky, globální oteplování a podobně.
Já třeba Klause moc rád nemám, ale to mi nebrání v tom, abych si o něm něco přečetl. Nebo abych si přečetl jeho knihu a zkusil pochopit jeho uvažování, jeho argumenty, jeho názory. Jistě, nemusíte to číst, nikdo vás k tomu nenutí. A utvořit si názory na základě jednostranných lepších argumentů je tak coool.

5 23.02.2013

Mám v knihovně tolik knih Stephena Kinga, že hřbety k sobě zabírají asi dva metry prostoru. Až na to, že ony to místo nezabírají, ony ho jen skromně vyplňují. A já jsem za tolik knih rád, protože nalistovat Kinga je jako vrátit se do míst, která důvěrně znáte a které máte moc rádi. Nutno objektivně přiznat, že z těch dvou metrů mě nudilo jen pár centimetrů, zbytek byl vždy příjemnou zábavou. A bavit se četbou bezchybně napsaných knih, to přece není vůbec špatné, i když jsou mainstreamové, komerční a bez intelektuální hloubky, a jen hlupák by to dobré knize vyčítal.
Dallas 63 mi tedy přinesl dalších pět cenťáků poctivé a kvalitní zábavy. Není to přitom žádná nastavovaná kaše k obdivuhodně rozsáhlé tvorbě: námět románu je poměrně netradiční a v Kingově bibliografii originální. Předpokládaná podobnost s Mrtvou zónou (1979) se nekoná a obě knihy spojuje jen politický námět. Ten je v Dallasu spíše v pozadí (ano, název může klamat), nový Kingův počin bych mnohem spíše bral jako milý a strhující výlet do přelomu padesátých a šedesátých let, do éry Elvise, Hitchcockových filmů. King výborně zachytil náladu společnosti – karibská krize, studená válka, mccarthismus – do které zasadil příběh muže z budoucnosti, snažícího se zabránit atentátu na prezidenta Kennedyho.
Druhou linií příběhu je příběh lásky, což může sklouzávat ke klišé, když se však do sebe zamilují lidé ze dvou rozdílných epoch, vybízí to k množství vtipných a čtenářsky atraktivních situací, které si stejně jako já užijete. Z mnoha předností Stephena Kinga bych chtěl zmínit poutavý vypravěčský styl, který je zkrátka nedostižný.

V poslední době jsem na databázi zachytil diskuzi k tomu, je-li S. K. oprávněným králem hororu. Dallas 63 horor není, stejně jako jím až na pár vyjímek není cokoliv, co za uplynulých dvacet let napsal. Prokletí Salemu, Řbitov zviřátek nebo To jsou však dostatečné důkazy toho, že King – ať si to fanoušci Cliva Barkera a podobných chtějí nebo nechtějí přiznat – je skutečným králem hororového žánru, kterému pomohl dostat se do povědomí široké veřejnosti více než kdokoliv jiný. Zároveň se však i přes ohromnou oblibu a popularitu dokázal vymámit ze škatulí a stereotypů žánru a přejít na úplně jiný level.
Díky za to, že jsi, Kingu. Ještě hodně centimetrů bych prosil.

Hodnocení: 90%
(6. prosince 2012 – 26. prosince 2012)

31 27.12.2012

1Q84 je kniha, kterou by čtenáři neměli s Murakamim začínat. Určitě se najde spousta těch, kterým bude 768 stránek dvou třetin románu připadat zbytečně rozvleklých. Atmosféra japonského Tokia roku 1984 plyne pozvolna a autor podobně jako v 'Kafkovi na pobřeží' využívá dvou dějových linií, jejichž střetnutí se s každou další otočenou stránkou zdá více a více v nedohlednu. Kafkovská neukončenost, bezvýchodnost situace, nejasnost směřování i těžká uchopitelnost děje, to všechno jsou aspekty Murakamiho příběhu. 1Q84 se stal obrovským bestsellerem a zařadil se mezi nejúspěšnější autorova díla, přičítám to však věhlasu spisovatele, opakově nominovaného na Nobelovu cenu za literaturu, nikoli samotné knize, která je pro průměrného čtenáře až příliš těžká.

Milý čtenáři, pokud již máš s Harukim nějaké zkušenosti a zalíbily se ti jeho knihy (nejlépe všechny), bez jakýchkoliv dalších debat se do 1Q84 pusť. Ten román, to je totiž jakási esence Murakamiho, protnutí všech jeho literárních postupů, myšlenkových pochodů. Vzpomeňme na mikrosvět tokijské metropole v próze 'Afterdark', na retrospektivně pojatou lásku v 'Na jihu od hranic, na západ od slunce', na existenci podivné alternativy v 'Konci světa & Haird-boiled Wonderland'. V 1Q84 mnoho z autora znovuožívá, ne ovšem jako třikrát vyluhovaný japonský čaj, ale jako plnohodnotné a originální dílo. Někde v hlubinách dvacetimilionového velkoměsta jsou ti dva. Je jim třicet a dvě desítky let se neviděli, nikdy však na sebe nepřestali myslet. A jakási podivná síla je znovu sbližuje a dává dohromady, aniž by bylo jasné, proč tomu tak je. Na nebi září dva měsíce: větší stříbrný kotouč doplňuje menší, zelený. Svět se změnil a už nikdy nebude jako dřív. A téměř nikdo si toho nevšiml.

Pojďte se pomazlit s Murakamiho fantaskním magickým realismem, čeká vás neskutečný literární zážitek!

Ke knize jsem se více vyjádřil za tímto odkazem:
http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/fascinujici-murakamiho-svety-343

Taktéž děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
(8. listopadu 2012 - 21. listopadu 2012)

19 22.11.2012

Pražskou zimu Madeleine Albright považuji za velmi zajímavou knihu, především ve dvou ohledech: krom toho, že autorka vyrůstala na pozadí popisovaných událostí, je to také její životní dráha a funkce šéfky americké diplomacie, kterážto zkušenost umožňuje Madeleine pohlížet na události let 1937 - 1948 v Československu netradičním a svěžím pohledem. Knihu bych rozdělil do tří rovin:

1) rovina obecná, v níž se autorka snaží velmi komplexně a ve světových souvislostech popsat ony neradostné roky našich dějin;
2) rovina osobní, což jsou jednak vlastní vzpomínky, hlavně však počínání rodičů, především otce;
3) rovina etická, kladoucí si otázky, jak těžké je činit morální rozhodnutí v těžkých dobách.

Albright, které v době vstupu nacistických vojsk na území Československa nebyly ani dva roky, nedisponuje natolik rozsáhlým vzpomínkovým aparátem, který by pokryl prostor takto rozsáhlé knihy. Hlavním hrdinou Pražské zimy je autorčin otec, československý diplomat a blízký spolupracovník Jana Masaryka i prezidenta Beneše, po vypuknutí války pracovník londýnské exilové vlády. Autorka při psaní prozkoumala nepřeberné množství materiálů, jak z archívů, tak z krabic ve sklepě (dokumentů svého otce), podařilo se jí tak vše vylíčit zajímavě a poměrně netradičně. Madeleine Albright se v roce 1998 stala historicky prvním ministrem zahraničí Spojených Států ženského pohlaví, což ji defakto etablovalo do pozice nejmocnější ženy světa. Sama musela činit těžká rozhodutí. Právě proto považuji její analýzy tehdejších událostí (i charakteristiky jejích aktérů - Beneše, Masaryka, Gottwalda, Churchilla, Hitlera, Stalina, Chamberlaina apod.) za velmi pozoruhodné. Dílo bych doporučil všem, kteří mají alespoň trochu rádi moderní české dějiny. Nudit se rozhodně nebudete, tempo knihy je strhující a námět vzhledem k výše uvedenému velmi zajímavý, čte se jako román. Pražská zima vyšla v několika zemích světa, je tudíž určena nejen českým čtenářům. Z toho důvodu věnuje autorka část prostoru i popisu notoricky známých historických dějů od počátků českého státu, které nejsou americkým a jiným čtenářům tolik známé. Nepovažuji tuto skutečnost za rušivou, zasazení událostí do historického a kulturního kontextu sílu příběhu malé země uprostřed Evropy posiluje.

"Jak strašné, neskutečné, neuvěřitelné je, že bychom měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli sporu ve vzdálené zemi, mezi lidmi, o nichž nic nevíme." (Neville Chamberlain, premiér Velké Británie, 28. září 1938, dva dny před podpisem Mnichovské dohody)

15 01.11.2012

Nemám ve zvyku komentovat knihy, které jsem nečetl a ani číst neplánuji, avšak popis posledního románu M. Viewegha mě doslova 'přimrazil' k židli: Václav Klaus má milence, kterého později zavraždí, kancléř Petr Hájek chce po prezidentovi pojmenovat katedrálu, Vít Bárta posílá ministru Johnovi vzorky stolice na rozbor...

Říkám si, jak nízké je prodávat svou každoroční předvánoční novinku tímto podbízivým a nechutným způsobem. Nejde o to, jestli máte nebo nemáte rádi Klause, jestli jste znechuceni českou politikou. Na svůj názor máte právo, zároveň by však člověk v sobě měl mít nejen zdravou míru soudnosti, ale i slušnosti. Tam, kde chybí literární talent (a ten autorovi podle mého názoru chybí, neboť jsem měl tu čest přečíst si jednu z kapitol románu), přichází laciná a trapná provokace. Média se toho chytí a přilákají davy lidí (v případě Viewegha obecně těch s horším vkusem) do knihkupectví. To je jediný důvod Vieweghova buřičství: autor nemá s textem jakékoliv umělecko-literární ambice, jde jen o co nejvyšší prodejnost a následný zisk. A právě proto si zaslouží mé nejvyšší pohrdání.

Mimochodem, Viewegh je signatářem Výzvy bulváru (www.protibulvaru.cz), ve které se ohrazuje a protestuje proti nevkusu, netaktnosti, vulgaritě nebo plánované skandalizaci. To mi dává i jakýsi důkaz o jeho inteligenci a osobnosti. Když se na jednu stranu s bulvárem soudíte o slušnost, na straně druhé stejné praktiky sám využíváte, není nejspíš něco v pořádku. Přeju těm několika desítkám tisícům "literárním fajnšmekrům“ příjemné chvíle nad jeho předraženou primitivní knihou, stejně tak za rok v podobnou dobu s podobně inteligentním výplachem. S Vieweghovým talentemu to je jako s ruskou demokracií: kdekdo o ní slyšel, málokdo viděl.

Na závěr chci dodat, že nemám rád Václava Klause a z české politiky jsem podobně zhnusen jako autor sám .

V úsporné románové bibliografii George Martina patří Sen Ockerwee k dílům, řazeným k hororu, především to je díky upírské tématice. Příběh je zasazen do poloviny 19. století, kdy americkými veletoky křižovaly parníky se zbožím i cestujícími, železnice byly teprve na vzestupu a letadla vlhkým snem. Vzhledem k rozsáhlosti celého území to byl jeden z nejpohodlnějších způsobů cestování, buďme k sobě upřímní: zadek otlačený od koně nebo osla není úplně ono. No a v tomto prostředí se román odehrává.

Upřímně, poprvé se mi dostavil pocit, že je GRRM jaksi bez fantazie. Autor, který mě především ve své povídkové tvorbě dlouhodobě uchvacuje neskutečnou imaginací, upletl standardní příběh, sice žádný průser, který od autora podobného formátu neočekávám, ovšem i tak je to asi nejslabší věc, se kterou jsem měl z jeho tvorby co do činění. Silná atmosféra (jo, plavíte se taky), absence výraznějších nápadů, slabší a ne příliš zajímavý děj, který bohužel nezaujal. Nevyhnu se srovnání s jiným upírským románem, ve kterém jsou upíři vykresleni dosti podobně (klasická variace na Stokera): Prokletí Salemu je daleko mrazivější, podmanivější a dějově propleteno s mnohem větším umem. Možná bych se hádal i o tu nálepku „horor“, bát se zkrátka rozhodně nebudete, komorněji laděný román vás mnohem spíše zaujme popisem prostředí, paroplavbou a reáliemi s ní spojenou.

Přestože kniha stojí ve stínu obří fantasy série a slavnějších Martinových povídek, doporučuji k přečtení, mnohé zaujala daleko více a třeba budete zrovna takový případ.

(5. října 2012 – 17. října 2012)
Hodnocení: 65%

2 17.10.2012

Lze napsat tak moc stránek o ženské, která je připoutána v poutech k posteli a pomalu umírá, aby to běžný čtenář Kingových románů udýchal a dočetl do konce? Jo i ne. Totiž, King to zvládl velmi dobře, přestože poněkud kulišácky. V první kapitole románu se seznámíme s manželským párem středních let: ona musí být připoutána k posteli, aby se jemu postavil. A když ji tak připoutává, shodou nešťastných náhod umře. Ona pak zůstává hodiny a hodiny uvězněná s mrtvolou – šílená to situace!

Myslím, že to je perfektní námět pro psychologický horor, látka pro Kinga. Výborně a velmi sugestivně je popsána úzkost, halucinogenní představy, utrpení nešťastné i psychologie zatoulaného pejska. Co naplat, jedná se o řemeslně neskutečně dobře odvedenou práci, kus poctivého spisovatelského řemesla. Některé úseky mi svou syrovostí přivodily rychlejší tlukot srdce, párkrát jsem musel četbu přerušit, odložit knihu bokem a sáhodlouze se vydýchat. Jsem holt citlivý kluk, a pokud jste i vy, patrně učiníte to samé. Kniha podle mě nemá vyloženě slabého místa, v okamžicích, kdy děj začíná působit monotónněji, autor vytahuje retrospektivní kapitolky z neodhalené minulosti hlavní hrdinky, kteréžto flashbacky reflektují současnost v poněkud odlišném světle.

Přestože je Geraldova hra bezesporu nejčastěji nedočítaným Kingovým románem a názory na ni se různí, doporučuji dočíst do úplného konce, protože posledních padesát stránek vrhá na předchozí události zcela jiný pohled. Co mě však při čtení nejvíce zaujalo, je těch přibližně deset stránek o tom, jak bezmocná a vyčerpaná Jessie natahuje ruku pro sklenici s vodou.
Tísnivé dílo, hodné Krále hororů.

(29. září 2012 – 5. října 2012)
Hodnocení: 90%

11 17.10.2012

Osobně oceňuji, jak autor dokázal pracovat s alternativní fikcí. Poměrně značný rozsah textu vybízí pustit uzdu fantazie a vykreslit vymyšlený svět do největších podrobností, zahltit jej fiktivními reáliemi a doslova přeplácat. Jsem rád, že se Urban touto cestou nevydal, východoněmecké prostředí mi mnohdy přišlo jen jako pozadí, na kterém se odehrává detektivní zápletka ve stylu raných románů Jefferyho Deavera, snad s tím rozdílem, že všichni jezdí v plastových auťácích na řepkový olej. Pokud jste příznivcem podobné literatury, možná si přijdete na své.
Na druhou stranu, hlavní postava knihy - detektiv Wegener - také miloval a miluje, což je jeho úděl, problém Wegenera i celé knihy. Především druhá část románu je přehlcena erotickými fantaziemi s jeho nedostupnou femme fatale; obrazy, pocity a nekonečné věty plné frustrací a depresí, vzdáleně připomínající proud vědomí ve stylu Hrabalových próz, které původně jasně směřující román (zdařilou detektivku na pozadí alternativního světa) tříští do dvou ne úplně nejlépe sladěných poloh. Bohužel, čeho je moc, toho je příliš. Autorovým záměrem bylo pravděpodobně umocnit detektivovu deziluzi z režimu, který tak úplně neschvaloval, domnívám se ovšem, že výrazným upozaděním této linie příběhu (popřípadě úplným vynecháním) by román nic neztratil, ba naopak.
Na druhou stranu vítám, že se autor nepřipojil na žádnou ze dvou znepřátelených stran. Jistě, šeď socialismu je vykreslena dosti nechutně, servítky si však nebere ani s kapitalismem, který prezentuje se všemi negativy a špatnými jevy, přestože lidé na západě jezdí v rychlejších autech, nosí kvalitnější boty, mají lepší sex a jí chutnější jídlo.

Simon Urban Plánem N debutoval a na první román se učitě nejedná o špatný počin. Prostředí socialistického Německa jednadvacátého století mi přišlo maximálně věrohodné, mohu-li to vůbec posoudit z pozice člověka, neznalého tamějších poměrů. V knize vystupuje řada skutečných postav německého veřejného života a politické scény. Skoro by se až slušelo poznamenat, že si podobně laděný román vychutnají především pamětníci a lidé znalí moderních německých dějin. Mám však pocit, že to tentokrát tak úplně neplatí. Přesto, potřebuje-li někdo znát více souvislostí než je zdrávo, doporučuji před samotným čtením přečíst zdařilý doslov překladatelky Zoubkové (mimochodem: díky za odeonské doslovy!), ve kterém nejdůležitější postavy 80. a 90. let uvádí v rolích, které reálně sehrály.

Odkaz na celou recenzi: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/je-historie-mrtva-265

Děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
(16. srpna 2012 - 23. srpna 2012)
Hodnocení: 70%

6 01.10.2012

Bachmanovka ze šuplíku, v jehož tmě trávila více jak tři desítky let, jak Stephen King přiznává ve zdařilém úvodu. Krátký román je napsán mistrovým nezaměnitelným rukopisem, perfektně jsou zvládnuty retrospektivní pasáže, zaobírající se mladistvou minulostí hlavního hrdiny, jakožto i situace, kdy se mentálně zaostalý Blaze stará o dítě. Přestože knížka nepostrádá spád, vtip a čte se velmi příjemně, nemohu se ubránit výslednému pocitu, že je až příliš obyčejná a přímočará. Už od poloviny vycítíte, jak všechno dopadne, což se bez jakéhokoliv překvapení potvdí, přesto je zcela očekávaný konec lepší než pokažený. Text by se spíše hodil jako "dlouhá novela" do některé povídkové sbíky (ostatně, takoví 'Ničemní muži ve žlutých pláštích‘ jsou ještě delší), jako samostatný román je však Blaze vesměs průměrný, s přihlédnutím k autorovým ostatním pracím podprůměrný. Ohlédnu-li se zpátky za dílky již zemřelého Richarda Bachmana, jako nejzdařilejší mi přijde román Dlouhý pochod, což bylo mimochodem mé úplně první poprvé s autorem.

(22. září 2012 – 23. září 2012)

1 24.09.2012

Narovinu přiznávám, že jsem se do Murakamiho pustil, protože mám přečtené všechny česky vydané knihy jeho jmenovce a mého velkého oblíbence Harukiho a zastesklo se mi po něčem japonském. Ostatně, kdybych od něj měl co číst i nadále, pravděpodobně bych se do žádné Rjúovy knihy nepouštěl, neboť mě popisem žádná nijak zvlášť nezaujala. Na druhou stranu, je tu vždycky ta zvědavost, jaký ten 'druhý Murakami' je. Do četby jsem šel s čistým štítem, nic jsem neočekával.

A právě toho se mi dostalo. Nekonečná, téměř průzračná modř je autorova prvotina, text rozsahu novely. Poprvé vyšel v roce 1976, kdy bylo autorovi čtyřiadvacet let, jen o málo více než postavám příběhu. O čem je? O sexu, o drogách, o sexu, o drogách, o sexu, o sexu a ještě jednou, o sexu. Když se nad tím zamýšlím, drog v knize o nic méně než sexu není, doplňuji tedy: Nekonečná, téměř průzračná noc je o drogách, je o drogách, o drogách. V jednoduchém příběhu jde prakticky o jedno, zfetovat se a následně vyspat s kýmkoliv, kdo je poblíž. A nejlépe, když vám k tomu hraje ta správná hudba; The Doors, Led Zeppelin či Rolling Stones. Osobně nemám problém s podobnými tématy a nevadí mi naturalisticky popsané scény zvracení, násilí, rozmačkavání švábů, fetování, perverze a podobně. Něco bylo popsáno věrohodně a zdařile, na druhou stranu, je-li kniha jen o tomto, kolik stránek vás to ještě bude bavit? Aby mě kniha zaujala více, musela by kromě syrových scén obsahovat i něco navíc, především kompaktnější příběh, který mi chyběl. Takhle je to jen porno-sonda do mladé generace Japonců začátku sedmdesátých let, popsána díky autorovým zkušenost opravdu věrohodně, ale co víc? Mimochodem, nejednou jsem si vzpomněl na prózu Hitomi Kaneharové (Japonka, která debutovala podobně laděnou novelou již ve dvaceti).

Rjú Murakami nepřekvapil, neurazil, nenadchnul. 'Průzračná modř' je přibližně taková, jak anotace hlásají, oproti výše zmíněné knize Kaneharové (Hadi a náušnice) je však z Murakamiho prvotiny cítit o dost více literárního talentu. Vzhledem k tempu, kterým Odeon knihy Harukiho Murakamiho vydává, nebude tohle mé poslední setkání s autorem.

(19. září 2012 - 21. září 2012)

8 22.09.2012